Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 2. kapitola

Jako bonus tu mám takovou předkapitolu z Daniiných "novin/motivačníchletáků". Překládat cokoli z Danina pohledu je mazec, protože její výrazy jsou mnohdy nepřeložitelné :-D

A druhá kapitola je tu přece jen celkem rychle, především proto, že je vcelku dost krátká. Tak užívejte.

Dani Daily

91 dní PSZ
VYTVOŘTE SI VLASTNÍ SVĚTLOBUCH!!!
ZARUČENÉ IFNORMACE!!!

Ano, slyšeli jste správně! Můžeme ty hajzly zabít! Informace vám přináší Dani Daily, váš JEDINÝ zdroj novinek ze světa PSZ (Po Stržení Zdi, pitomci. Nebudu vám všechno pořád vysvětlovat).

SVĚTLOBUCH od Dani "Mega" O'Malley

• 1 kus masa Temných

• Fúze

• Výbojka. Používejte jen výbojky z pyrotechnického průmyslu. NEPOUŽÍVEJTE chlorát ani síru. Jsou VYSOCE nestabilní. Věřte mi, vím, o čem mluvím!

Udělejte kulatou schránku pro bombu. Dejte ji doprostřed masa. Zapalte fúzi. Naaranžujte maso do kulatého tvaru, aby se dobře rolovalo. Najděte Stíny, hoďte po nich SVĚTLOBUCH a zacpěte si uši! Ti hajzlové jsou kanibalové!!! Dívejte se, jak si budou pochutnávat na svačince ve chvíli, kdy bomba vybuchne. Když sežere světlo, umře!

VAROVÁNÍ!

• Děti mladší 14-ti let: NEZKOUŠEJTE to bez něčí pomoci. Nikomu nepomůžete, když si odpálíte vlastní ruce. My vás potřebujeme. Buďte v pohodě. Být chytrý je teď moderní.

• Musíte být rychlí! Jestli najdete jejich "výjimečné hnízdo", tak si zapište adresu a pak ji napište na leták Dani Daily na zdi v O'Connelově ulici v Dublinu a já se o to postarám. (Neříkají mi MEGA pro nic za nic!)

• Nepoužívejte síru! Celá směs je pak VYSOCE nestabilní. Ještě teď mi dorůstá obočí a chlupy v nose.

• Někdy bomba vybuchne dřív, než ji stačí sníst. Hoďte jim další. Občas jsou dost hloupí na to, aby sežrali tu druhou.

PROHLÁŠENÍ!Dani Daily nezodpovídá za způsobená zranění.

2. kapitola

 Věci, co lidé říkají, když někdo umře jsou vtipné.

Teď už je mu líp.

Jak to můžete vědět?

Život jde dál.

To mě má uklidnit? Jsem si až bolestivě vědomá, že život jde dál. A bolí to každou vteřinu. Jak úžasné, že vím, že život jde dál. Děkuji za připomenutí.

Čas vše zahojí.

Ne, nezahojí. Jen to trochu urovná, než všichni sami skončíme v rakvích. Najdeme si způsoby, jak se rozptýlit. Čas není ani skalpel, ani náplast. Je netečný. Ani zjizvená tkáň není dobrá. Jen to jen rána, kterou ostatní vidí.

S Alininým přízrakem žiju každý den. Teď budu žít i s tím Barronsovým. Budu chodit mezi nimi, s jedním nalevo a s druhým napravo. Budou na mě neustále mluvit. Nikdy jim neuniknu a zůstanu uvězněná mezi svými největšími selháními.

Když jsem konečně schopná pohybu, den se začíná ochlazovat. Vím, co to znamená. Znamená to, že noc přijde neskutečně rychle. Snažím se vymotat z Barronse. Nechci. Sedám si až na několikátý pokus. Z pláče mě bolí hlava a v krku mě od křiku pálí. Když se konečně posadím, pohnula jsem jen tělesnou schránkou. Moje srdce pořád leží na zemi vedle Jericha Barronse. Ještě jednou naposledy zatluče a pak utichá.

Konečně mír.

Překřížím nohy a pomalu si stoupám, připadám si jakoby mi bylo sto let, v každé kosti v těle mi praská.

Jestli mě Pán a vládce loví, tak jsem na kraji tohohle útesu seděla nebezpečně dlouho.

Pán a vládce, Darroc, vládce temných Dananů, ten hajzl, který o Halloweenu strhl zeď a pustil hordy Bojovníků tmy do světa.

Ten parchant to celé začal. Svedl a buď zabil nebo nechal zabít Alinu. Nechal prince Temných, aby mě znásilnili, proměnil mě v bezmocného otroka, unesl moje rodiče a donutil mě vstoupit do Zrcadel. Dohnal mě na kraj tohoto útesu, kde jsem zabila Barronse. 

Kdyby nebylo tohohle bývalého Danana, jenž se žene za znovuzískáním vlastní nesmrtelnosti a pomsty, nic z toho by se nestalo.

Pomsta nikdy nebude stačit. Pomsta by byla moc krátká. Neuspokojila by komplexnost té bytosti, kterou jsem se stala, zatímco jsem tu ležela na zemi a držela ho.

Chci to všechno zpátky.

Všechno, co mi vzali.

Vybuchne ve mě gejzír vzteku a krade se do všech zákoutí, která doteď okupoval můj zármutek. Vítám ho, povzbuzuju jeho šíření, pokleká před mým novým bohem. Nechávám ten doutnající vztek, aby mě pokřtil. Poddávám se mu. Vezmi si mě, jsem tvoje.

Vidoucí, irsky sidhe-seer, je jen pár písmenek od slova ban-sidhe: irská bytost, která je předzvěstí smrti, mystické stvoření, které pohání čirá zuřivost.

Hledám to temné jezero ve své mysli. Stojím na pláží z černých oblázků. Na jeho ebenovém povrchu se zračí runy, které se lesknou mocí. 

Ohýbám se a prohrabávám prsty černou vodu, nabírám jí do dlaní a nabízím bezednému jezeru hlubokou poklonu z vděčnosti.

Je mým přítelem. Teď už to vím. Vždycky tomu tak bylo.

Můj vztek je moc rozlehlý, aby mohl být uvězněn v mém těle.

Nesnažím se ho v sobě držet. Nechám ho, aby vytvořil temnou a nebezpečnou melodii. Zakloním hlavu, aby mohla stoupat. Zvyšuje se, dokud se nevydere z mého hrdla a neproudí mi z tváří. Když opouští mé rty, je to nelidský výkřik, který se nese nad stromy, vtrhává do vzduchu a rozbíjí klid lesa.

Vlci se s úděsem probouzí ve svých doupatech a vyjí svůj truchlivý chór, kanci kňučí, a zvířata, jejichž jména neznám křičí. Náš koncert je ohlušující. 

Teplota kolem nás prudce padá a les je najednou pokrytý silnou vrstvou stříbřitého ledu.

Ptáci se zastavují v letu a umrzají s otevřenými zobáky, kterými krmili svá mláďata.

Veverky mrznou uprostřed skoku a padají jako kameny k zemi, kde se tříští na milion kousků.

Dívám se na svoje ruce. Jsou celé černé a na dlaních mám stříbřité runy.

Teď už vím, kde Barrons končí a já začínám.

Kde Barrons skončil a já začínám.

Já.

Mac O'Connor. 

Vidoucí, o které jeden princ Bojovníků světla řekl, že by se jí svět měl bát. 

Klekám si na koleno a naposledy políbím Barronse.

Nezakrývám ho, ani nevykonávám žádný rituál. Ten by byl stejně spíš pro mě než pro něj. Pro sebe už udělám jen jednu jedinou věc. 

Brzy na ničem z toho nebude záležet.

Muselo mě to rozervat, než jsem se přestala cítit rozpůlená vedví. Rozpolcená, protože jsem nevěděla, komu věřit.

Teď je ze mě žena s jediným cílem.

Vím úplně přesně, co budu dělat.

A vím, jak to udělám.