Tak 3. kapitola už je na světě. Netuším, jestli do středy stihnu přeložit ještě jednu, ale pokud ne, tak novou kapitolu nečekejte do konce týdne. Bohužel od čtvrtka do neděle nebudu u počítače, takže překlad bude asi trochu stagnovat. Pokud to tenhle týden nezvládnu, tak další kapitola bude až příští týden. I tak užívejte!
Když jsem opustila Barronsovo tělo, vydala jsem se směrem, kam se mě ve své zvířecí podobě snažil dostat. Věřila jsem, že chtěl, abych šla tudy z nějakého důvodu.
Teď když byl mrtvý, jsem mu věřila víc, než když byl naživu.
To jsem tedy číslo.
Jdu podél řeky několik kilometrů. Když mi konečně zmizel z dohledu, zmizela jsem i já. S každým krokem, který udělám, se vzdaluji sama sobě. Vzdaluji se svým slabým stránkám. Těm, které mi nepomůžou dosáhnout mého cíle. A jestli je to moje lidskost, tak ať. Nemůžu se poddávat pocitům, pokud chci přežít to, co se hodlám udělat.
Když jsem si jistá, že jsem připravená, tak se zastavuji a čekám na svého nepřítele.
Nezklame mě.
"Už jsem si myslela, že nepřijdeš," říkám ochraptělým hlasem. Bolí mě mluvit, protože mám vykřičené hlasivky. Ale já tu bolest přijímám. Zasloužím si ji.
Pán a vládce je ode mě pořád celkem daleko, schovaný v lese, ale já vidím stíny, které vrhá.
"Pojď ven." Opírám se o strom s jednou rukou v kapse a druhou v boku. "To mě chceš, ne? Proto jsi sem přišel. Tak proč teď váháš?"
Kopí mám v pouzdru pod rukou a dýku za pasem. Váček pokrytý runami, ve kterém jsou schované kameny - třetina toho, co potřebujeme, abychom polapili Sinsar Dubh - mám schovaný v batohu, který mám hozený přes rameno.
Ve stínech vidím obrysy - Pán a vládce a dva princové Temných.
Jack a Rainy Laneovi s nimi nejsou.
Rozrušilo by mě to, ale ta Mac, která milovala své rodiče zůstala u Barronsova těla. Barrons je mrtvý. Je to moje chyba. Nemám žádné rodiče. Necítím lásku. Nemám žádné slabiny. V mé duši není jediný sluneční paprsek.
Cítím se neskutečně lehká a silnější.
Darroc - už mu nebudu říkat Pán a vládce - snědl hodně masa Temných. Mezi námi je cítit moc. Netuším kolik z ní jde z něj a kolik ze mě. Zajímalo by mě, jak se jeho poddaní cítí, když jí vlastní lidi. Možná, že to, co je na dvoře Světlých považováno za ohavnost, je na dvoře Temných přijatelné.
Když přistupuje blíže ke stříbřitému kruhu světla, ve kterém stojí, jeho oči se se neuvěřitelně rozšíří.
Zasměju se hrdelním smíchem. Vím, jak vypadám. Potom, co jsem opustila Barronse jsem se umyla a pořádně se připravila. Podprsenku mám v batohu. Vlasy se mi divoce kroutí kolem obličeje. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo dostat ty černé skvrny z mých dlaní. Jsem zbraň, samá přednost, moje tělo je nástroj, který dostane, co chci. Od Barronse jsem se pár věcí naučila: moc je sexy. Utváří mě.
Barronsova smrt mě nezničila, přetvořila mě v něco nového.
Změnilo mě to.
Je jen jediný způsob, jak se smířit s jeho smrtí. Zrušit ji.
A když už v tom budu, vrátím k životu i Alinu.
Každý, koho jsem potkala a kdo něco věděl o Sinsar Dubh, mluvil v hádankách. Nikdo z nich mi nebyl ochotný říct, co v ní je. Jediné, co mi řekli, bylo, že je důležité, abych ji našla, a to rychle, abychom zabránili zřícení zdi.
No, tak ta už je dole. Pozdě.
Vzhledem k tomu, že jsem Knihu lovila už několik měsíců, mě zaráželo, že jsem o jejím obsahu věděla tak málo. Přijala jsem, co mi řekli a poslušně se za ní honila.
Teď jsem uvažovala, jestli mě náhodou nezaměstnávali lovem Knihy a udržením zdi proto, abych se nikdy moc nezajímala, k čemu všemu se dá použít.
A tak jsem tam stála, obklopena lidmi, kteří ji chtěli pro vlastní účely a ani jednou jsem se nezeptala, co by ta Kniha mohla udělat pro mě.
Darroc mi řekl, že kdyby měl Sinsar Dubh, mohl by přivést Alinu zpět. Řekl, že si chce vrátit svou Dananskou podstatu a pomstít se.
V'lane mi řekl, že ta Temná Kniha má v sobě veškeré vědomosti krále Bojovníků tmy. Řekl, že ji chce pro královnu Světlých, aby mohla vrátit jejich rase bývalou slávu a zavřít všechny Temné zpátky do vězení. Věří, že v sobě obsahuje torzo Písně Zrození, která byla jejich rase dlouho ztracena, a že královna ji bude schopná použít, aby znovuvytvořila tu prastarou melodii. Úplně nevím, co Píseň je nebo co dokáže, ale zdá se, že je nejzávaznější dananskou mocí.
Barrons mi toho řekl nejvíc. Řekl, že Sinsar Dubh obsahuje kouzla, která dokáží vytvořit, změnit a zničit celé světy. A mělo to něco společného s těmi útržky Písně. Nikdy mi neřekl, proč ji chtěl pro sebe. Říkal, že byl sběratelem knih. Jasně. A já jsem král Temných.
Když jsem tam ležela a držela Barronsovo tělo, tak jsem poprvé zvažovala, jak by mohla být Sinsar Dubh prospěšná mně.
Zvlášť ta část o měnění světů.
Všechno mi to bylo tak jasné.
S Sinsar Dubh mohl člověk vytvořit svět s jinou minulostí - a jinou budoucností.
V podstatě mohl vrátit čas.
Vymazat to, co se jim nelíbilo.
Změnit věci, které nemohl unést, jako třeba smrt lidí, bez kterých nemohl žít.
Odešla jsem od Barronsova těla s jediným cílem.
Získat Sinsar Dubh pro sebe. Bude moje. Budu jí studovat. Díky zármutku jsem se dokázala soustředit s naprostou přesností. Mohla jsem se naučit cokoli. Nic mi nebude stát v cestě. Přestavím svět podle sebe.
"Pojď," usmála jsem se. "Připoj se ke mně." V mé tváři se zračila jen vřelost, pozvání, potěšení z jeho přítomnosti. Věřil, že najde vystrašenou, hysterickou holku.
Taková nejsem a už nikdy nebudu.
Naznačuje princům, aby se drželi zpátky a s opatrnou neformálností se ke mně blíží. Je ostražitý. Měl by být.
Jeho měděné dananské oči se dívají do mých. Jak to, že Alina neviděla, že v nich není nic lidského, i když jako člověk vypadal?
Odpověď byla jednoduchá: viděla to. Věděla to. Proto mu lhala a říkala, že nemá žádnou rodinu, že je sirotek. Chránila nás už od začátku. Věděla, že je na něm něco nebezpečného. A stejně ho chtěla. Chtěla vědět, jak takový život chutná.
Neměla jsem jí to za zlé. Každý máme své chyby. Měli nám zakázat vstup do Irska pro dobro všech.
Studuje mě. Vím, že musel minout Barronsovo tělo. Chce zjistit, co se stalo a nechce se ptát. Předpokládám, že když viděl Barronse, tak mu muselo dojít, že MacKayla, kterou znal, už neexistuje. Sklopí pohled, aby si prohlédl stříbřité runy, ve kterých stojím a které na mě vrhají chladné, strašidelné světlo. Jeho oči se rozšíří překvapením, když se na ně zadívá a vypadá otřeseně.
"Dobrá práce," říká a zvedá pohled zpátky ke mně. "Co jsou zač?"
"Nepoznáváš je?" odpovídám. Cítím v něm klam. Ví, co jsou zač. Já ne. Ale ráda bych to věděla.
Potom se jeho měděné oči podívají do mých a z dlaně mu vyšlehne modročerné světlo. Ani jsem si nevšimla, že sáhl pod svou košili pro Relikvii.
"Vystup z kruhu," přikazuje mi.
Nepoužívá Hlas. Drží amulet, jednu ze čtyř dananských relikvií, ozdobený náhrdelník s drahokamem velkým jako pěst a vybroušeným do záhadného tvaru. Král ho vytvořil pro svou konkubínu, aby ji znemožnil ohýbat realitu, jak se jí zachce. Ten amulet znásobuje několikanásobně vůli svého držitele. Před pár měsíci jsem seděla na velmi exkluzivní aukci a pozorovala, jak ho kupuje jeden velmi bohatý Velšan za miliardovou sumu. Měl velmi silnou konkurenci. Mallucé toho muže zabil, než jsme ten amulet s Barronsem stihli ukrást. Ale nemohl ho použít.
Darroc mohl. Věřila jsem, že i já bych to dokázala - kdybych ho od něj mohla získat.
Jednou jsem ho držela v ruce a odpověděl mi. Ale jako se spoustou dananských věcí, si pohrál čas a obral je o příčetnost, takže ten amulet po mně chtěl něco zpátky - přísahu. Nerozuměla jsem tomu - nebo pokud ano, tak jsem nebyla ochotná do toho jít, bála jsem se toho, co by mě to stálo. Přišla jsem o tu Relikvii, když na mě Darroc použil Hlas a já mu ji předala. Teď už mi nic nebránilo prozkoumat touhy amuletu. Žádná cena nebyla příliš vysoká.
Cítila jsem tu modročernou moc, která z něj vyzařovala a dávala jeho slovům moc. Ten tlak je neuvěřitelný. Chci vystoupit z kruhu. Kdybych opustila kruh, mohla bych dýchat, jíst, žít, spát, žít bez bolesti navždy.
Zasmála jsem se. "Hoď mi ten amulet, hned." Použila jsem na něj Hlas.
Hlavy Temných princů se otočily ke mně a zkoumaly mě. S nimi je to těžké říct, ale mám pocit, že jsem je najednou začala zajímat.
Po zádech mi přeběhl mráz. Už ve mně nezbyl žádný strach a přesto... tyhle... věci... tihle mraziví, nepřirození vyvrhelové... pořád mě dokázali ovlivnit. Pořád jsem se na ně ještě nepodívala přímo.
Darrocova ruka stiskla amulet pevněji. "Vystup z kruhu!"
Ten tlak mě drtí. Můžu se ho zbavit jen tak, že uposlechnu.
"Hoď mi ten amulet!"
Trhne sebou, zvedá ruku, zavrčí a pak ji zase spustí dolů.
Dalších pár minut testujeme svou vůli, dokud nejsme nuceni uznat, že jsme v patové situaci. Můj Hlas na něj nefunguje. A jeho amulet nefunguje na mě.
Naše síly jsou vyrovnané. Fascinující. Jsme si rovni. Čím jsem se to stala...
Krouží kolem mě a já se otáčím jeho směrem s lehkým úsměvem na tváři a svítícíma očima. Jsem nabitá. Plná energie. Opíjí mě jak moje vnitřní síla, tak ta, kterou mi dávají runy. Studujeme se navzájem, jako bychom narazili na úplně nový druh stvoření.
Nabízím mu svou ruku, aby přistoupil ke mně.
Podívá se dolů na runy. "Takový blázen nejsem." Jeho hlas je hluboký, melodický. Je krásný. Chápu, proč ho moje sestra chtěla. Je vysoký se zlatavě opálenou kůží, má v sobě nadpřirozený šarm, který nezadusila ani jeho proměna v člověka. Jizva na tváři přitahuje můj pohled a nutí k pohlazení, jako by chtěla, abych poznala její příběh.
Neptám se, jak moc velký hlupák, protože bych prozradila, že o těch runách nic nevím.
"Co se stalo Barronsovi?" zeptá se po chvíli.
"Zabila jsem ho."
Prohledává mou tvář a vím, že se snaží najít odpověď na otázku, proč je jeho tělo tak zničené. Jestli si ho dobře prohlédl, musel si všimnou rány po mém kopí a ví, že ho mám u sebe. Ví, že jsem ho alespoň jednou bodla.
"Proč?"
"Už mě unavoval." Mrknu na něj. Ať si myslí, že jsem se zbláznila. Je to pravda. V každém smyslu slova.
"Nemyslel jsem si, že je možné ho zabít. Danani se ho báli velmi dlouho."
"Ukázalo se, že kopí byla jeho slabost. Proto se ho nikdy nechtěl dotknout."
Vstřebává moje slova a já vím, že se snaží zjistit, proč dokázala dananská zbraň zabít Jericha Barronse. Taky bych to ráda věděla. Bylo to opravdu kopí, které zasadilo poslední ránu? Zemřel by na jeho zranění, i kdyby mu Ryodan nepodřízl hrdlo?
"A stejně ti ho dal? Opravdu čekáš, že ti uvěřím?"
"Stejně jako ty si myslel, že jsem pes, který nekouše. Moc hloupá na to, aby mě podezíral. Říkal tomu, 'jako jehně na porážku'. No a tohle jehně zabilo lva. To jsem mu to nandala, co?" Znovu na něj mrknu.
"Spálil jsem jeho tělo. Nezbylo nic než popel." Pozorně se mi dívá do tváře.
"To je dobře."
"Jestli existovala nějaká šance, že by se z toho dostal, tak je pryč. Princové odnesli jeho popel do miliónů dimenzí." Teď už mě vysloveně probodává pohledem.
"Mělo mě to samotnou napadnout. Děkuju, že jsi to za mě dokončil." Myslím na ten nový svět, který se chystám vytvořit. Tomuhle už jsem řekla sbohem.
Jeho měděný pohled je plný opovržení. "Ty jsi Barronse nezabila. Co se stalo? Co to tu hraješ za hru?"
"Zradil mě," lžu.
"Jak?"
"Do toho ti nic není. Měla jsem svoje důvody." Sleduju ho, jak mě sleduje. Přemýšlí, jestli mě to znásilnění princi a můj pobyt v Síni všech dní přivedl k šílenství. Přemýšlí, jestli jsem zešílela tak, že jsem opravdu zabila Barronse jen proto, že mě naštval. Když se znovu podívá na ty runy, tak vím, že si uvědomuje, že sílu na to mám.
"Vystup z kruhu. Mám tvoje rodiče a zabiju je, jestli mě neposlechneš."
"Je mi to jedno." Posmívám se.
Zadívá se na mě, protože v mých slovech slyšel pravdu.
Je mi to jedno. Důležitá část mě je mrtvá. Nehodlám ji oplakávat. Tohle už není můj svět. Nezáleží na tom, co se tu stane. V téhle realitě žiju jen s vypůjčeným časem. Postavím novou nebo při tom pokusu zemřu.
"Jsem volná, Darrocu. Jsem opravdu a skutečně volná." Pokrčím rameny, pohodím hlavou a nahlas se směji.
Ostře se nadechne, když slyší své jméno a můj smích a já vím, že jsem mu právě připomněla svou sestru. Řekla mu tahle slova někdy? Slyší v mém smíchu radost tak, jako jednou v tom jejím?
Znovu mě obchází v těsném kruhu s přimhouřenýma očima. "Co se změnilo? Od chvíle, co jsem unesl tvé rodiče, co se ti stalo?"
"To, co se mi stalo začalo už před dlouhou dobou. Měl jsi udržet Alinu naživu. Nenáviděla jsem tě za to."
"A teď?"
Prohlížím si ho od hlavy k patě. "Teď je to jiné. Věci se mění. My jsme jiní."
Rychle si prohlíží mé oči, zleva doprava a zpět. "Co tím chceš říct?"
"Nevidím důvod, proč bychom nemohli být... přátelé."
"Přátelé?" říká nejistě.
Přikývnu.
Zvažuje, jestli to myslím upřímně. Člověk by nad tím neuvažoval. Danani jsou jiní. Je jedno, kolik času mezi námi stráví, nedokážou číst jemné nuance lidských emocí. Právě na tuhle rozdílnost spoléhám. Když jsem opustila Barronse, chtěla jsem si jen lehnout do kruhu z run, počkat až mě najde a pak ho zabít.
Rychle jsem to zavrhla.
Tenhle bývalý Danan ví o dvoře Temných a Světlých a o Knize víc, než kdo jiný. Až mi řekne všechno, co ví, tak si jeho zabíjení užiju. Chvíli jsem zvažovala, jestli se nemám spojit s V'lanem - a až dostanu od Darroca všechno, co potřebuju, tak to možná i udělám. Nakonec stejně budu potřebovat čtvrtý kámen. Ale V'lane toho o knize moc neví, tedy až na pár starých legend.
Je jistější vsadit na to, že Temní budou o Knize vědět víc, než pravá ruka královny Světlých. Možná i to, kde najít proroctví. Stejně jako Barrons, i Darroc viděl stránky té knihy s tajemnými kouzly. Musela jsem se smířit s tím, že najít Knihu mě bude stát hodně trpělivosti, stejně jako naučit se ji ovládat. Ale Darroc nikdy nepřestal hledat. Proč? Co ví a já ne?
Čím dřív z něj dostanu tajemství, která skrývá, tím dřív se mi podaří najít a ovládnout Sinsar Dubh. A tím dřív můžu přestat žít v téhle mučivé realitě, kterou nebudu váhat zničit a nahradit ji svým světem. Tím správným. Kde všechno dobře skončí.
"Přátelé si pomáhají, aby dosáhli stejných cílů," říká.
"Jako třeba ulovit knihu," souhlasím.
"Přátelé si věří. Neschovávají se jeden před druhým." Znovu se zadívá k mým nohám.
Ty runy vzešly ze mě. Já jsem tím kruhem. On to neví. Odkopávám je pryč. Přemýšlím, jestli zapomněl na mé kopí. Vzhledem k tomu, že má v sobě spoustu masa Temných, by ho jedno škrábnutí odsoudilo k pomalé a bolestivé smrti jako Mallucého.
Když vystoupím z kruhu, pomalu si mě znovu prohlíží od hlavy k patě.
Vidím, jak se mu v očích zračí jeho myšlenky: zabít ji/opíchat ji/napadnout ji a svázat její vůli/zjistit, jak by mi mohla být užitečná? Muže stojí hodně přemáhání zabít krásnou ženu, se kterou ještě nespal. Zvlášť, když si tak moc užíval její sestru.
"Přátelé se k ničemu nenutí," říkám s významným pohledem na amulet.
Pokývne hlavou a znovu ho schovává pod svou košili.
S úsměvem mu nabízím svou ruku. Barrons mě to naučil dobře. Drž si přátele blízko...
Darroc ji přijímá, sklání se ke mně a lehce mě políbí. To napětí mezi námi je hmatatelné. Jeden náhlý pohyb a vrhneme se na sebe a budeme se snažit navzájem zabít, oba to moc dobře víme. Snaží se udržet své tělo poddajné. Já nutím se nutím, abych mluvila tím svým. Jsme jako dva škorpioni se zvednutými ocasy, kteří se snaží spářit. To, jak se mě dotýká, je zasloužený trest. Odsoudila jsem Barronse k smrti.
Opatrně pod jeho rty pootevřu ty své. Jemně mu vydechnu do úst. Líbí se mu to.
... a své nepřátele ještě blíž.
Za námi se rozeznívají princové Temných jako černé krystaly. Ten zvuk si pamatuju. Vím, čemu předchází. Pevně stisknu jeho ruce. "Je už nikdy. Už nikdy víc."
Darroc se k nim otáčí a vykřikne směrem k nim rozkaz v jazyce, ze kterého mě bolí uši.
Mizí.
V tu chvíli netuším, kde jsou, jestli se ke mně blíží, a když sahám pro své kopí, je pryč.
Princové Temných se nedokáží orientovat v Zrcadlech moc dobře. Darroc říká, že je to metoda pokusu a omylu, funguje na ně Cruceova kletba.
Říkám mu, že s kameny to není o moc lepší, že ať jsem v jakékoli dimenzi, snaží se je vypudit, aby je vrátila zpět do útesů ledové vězení Temných, odkud vzešly.
Překvapuje mě, že to neví, a tak mu to říkám.
"Netušíš, jaký je život na dvoře Světlých, MacKaylo. Ti, kteří mají opravdové znalosti a vzpomínky na naši minulost, je pevně střeží. Existuje tolik verzí o starých dnech a o našem vzniku, kolik je dimenzí v Síni všech dnů. Jediní Temní, které jsme viděli, byly ti, proti nimž jsme bojovali v bitvě, ve které král zabil královnu. Od té doby jsme nesčetněkrát pili z kotle."
Pohybuje se po kraji útesu s nepřirozenou ladností. Danani se pohybují jako elegantní, vznešené bytosti, které se rodí s vědomím, že nikdy nemohou zemřít - nebo alespoň velmi zřídka za výjimečných okolností. Neztratil tuhle aroganci nebo ji možná znovu získal, když začal jíst maso Temných. Nemá na sobě ten rudý hábit, který mě kdysi tak děsil. Je vysoký a svalnatý a vypadá jako venkovan z reklamy pro Versace i se svými dlouhými, stříbřitými vlasy, které má na krku stažené do ohonu. Nepopírám, že je přitažlivý. Svou mocí a sebevědomím mi připomíná Barronse.
Neptám se, proč pijí z kotle. Chápu to. Kdybych ten kotel našla a napila se z něj, zapomněla bych na všechnu bolest a mohla bych začít s čistým štítem. Nemohla bych truchlit pro někoho, koho si nepamatuju. To, že z něj pijí, jen dosvědčuje to, že Danani mají city. A pokud necítí bolest, tak alespoň výrazný nepokoj.
"Tak jak se odsud dostaneme?" ptám se.
Z jeho odpovědi mi běhá mráz po zádech, pocit něčeho většího, než obyčejného déja-vu - nevyhnutelnost, která se právě naplňuje.
"Skrz Bílý zámek."
0 comments:
Okomentovat