Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 4. kapitola

Uff, tahle kapitola byla náročná a nekonečná, ale konečně se mi ji podařilo dopřeložit! Asi 70% jsem zvládla dneska během tří hodin a mám pocit, že zítra neudržím v ruce ani tužku :-D

Tu noc, kdy byla zeď zničena, jsem se krčila ve zvonici a mým jediným cílem bylo přežít do úsvitu.

Netušila jsem, jestli se mnou přežije i zbytek světa.

Myslela jsem si, že je to nejdelší noc v mém životě. Spletla jsem se.

Nejdelší noc v mém životě byla ta, kdy jsem kráčela po boku svého nepřítele, truchlila pro Jericha Barronse a topila se ve vlastní vině.

Pořád se táhne do nekonečna. V několika okamžicích prožívám tisíce hodin. Počítám od jedné do šedesáti, pořád dokola, odpočítávám minuty a doufám, že když jich od jeho smrti uplyne hodně, tak se ta bezprostřední bolest otupí a já budu zase moct popadnout dech bez toho, aby mi srdcem při každém nádechu projížděl nůž.

Nezastavujeme se, abychom se najedli nebo vyspali. U sebe má sáček s masem Temných a pravidelně ho žvýká, zatímco pokračujeme v cestě, což znamená, že bude mít větší výdrž než já. Nakonec ale budu potřebovat odpočinek. Jen ta myšlenka, že se budu muset v jeho přítomnosti vzdát vědomí je dost nepříjemná.

Ve své sbírce mám ještě nějaké zbraně, které jsem na něj nepoužila. Nepochybuju, že on je na tom stejně. Naše příměří je jako podlaha plná skořápek, po které rázujeme v bojových botách.

"Kde je král Temných?" ptám se a doufám, že díky tomuhle rozptýlení budou minuty utíkat rychleji. "To jeho kniha pobíhá tam venku bez dozoru. Slyšela jsem, že ji chce zničit. Proč s tím tedy něco neudělá?" Když už jsem v tom, tak můžu zkusit ulovit pár užitečných informací. Dokud nezjistím, jako mocný Darroc je a co se to skrývá v mém temném jezeře, tak musím našlapovat opatrně. Nehodlám dělat bezhlavá rozhodnutí, která by mohla ohrozit mojí misi. Závisí na tom Barronsovo vzkříšení.

"Zmizel před hodně dlouhou dobou. Někteří říkají, že zešílel tak, že už mu na tom nezáleží. Jiní tvrdí, že nemůže opustit vězení Temných a tam leží v rakvi z černého ledu, kde spí věčným spánkem. A ostatní argumentují, že ve vězení nikdy nebyl, a že jediné pouto, které si kdy dovolil vytvořit byl smutek ze ztráty konkubíny."

"To by znamenalo, že ji miloval. A Danani milovat nedokáží."

"To je sporné. Já se v tobě vidím a shledávám to... působivé. Necítím se tak osamělý." 

Překlad: Já jsem zrcadlo a Danani se rádi dívají na svůj vlastní odraz. "To Danani chtějí? Být méně osamělí?"

"Jen málo Dananů dokáže snést samotu. Někteří se domnívají, že energie vržená do jejich charakteru se neodráží nebo od nich odskočí, takže tahle energie pak mizí a nic z ní nezbude. Možná je to chyba."

"Jako potlesk pro Zvonilku," posmívám se. "Zrcadlo, ověření."

Významně se na mě zadívá.

"Takže z toho Danani jsou? Z energie?"

Znovu se na mě podívá a tím pohledem mi připomíná V'lanea a já vím, že mi nikdy neřekne, z čeho Danani jsou a ani žádnému jinému člověku. Jeho komplex nadřazenosti rozhodně nevymizel od chvíle, co se stal člověkem. Spíš bych řekla, že se zvětšil. Teď zná dobře obě strany. Tohle mu nad Danany dává taktickou výhodu. Ví, co na nás platí a to ho činí mnohem nebezpečnějším. Nad tím nápadem s energií budu přemýšlet později. Železo nějak působí na Danany. Proč? Jsou energií, která by se dala nějak "zkratovat"?

"Takže přiznáváš, že nejste bez chyby?" tlačím na něj.

"Nejsme dokonalí. Ale jací bozi jsou? Podívej se na toho svého. Podle mytologie byl váš bůh nejdřív se svými výtvory nespokojen, a tak je udělal znovu. My jsme své chyby alespoň uvěznili. Váš bůh dovolil těm svým, aby se volně potulovali. Za pár tisíc let jsou vaše mýty o zrození světa daleko absurdnější než ty naše. Přesto se divíš, proč si na svůj původ nevzpomínáme, když se to stalo před miliony lety."

Zatímco jsme mluvili, přiblížili jsme se k sobě mnohem víc a oba si toho všimneme najednou. Rychle od sebe odstupujeme tak daleko, abychom viděli, kdyby se ten druhý chystal zaútočit. Zčásti mi to přijde opravdu vtipné. 

Princové se ještě nevrátili. Za to jsem moc vděčná. I když už mě nijak neovlivňují, jejich přítomnost mě děsí. Divně mě ovlivňují, cítím se divně dvojrozměrně, jako by mi chybělo něco zásadního, cítím se provinile a zrazená způsobem, kterému nerozumím a ani ho nechci pochopit. Nevím, jestli tomu tak je, protože jsem jednou byla pod nimi a oni mě obrali o vše, co jsem měla nebo proto, že tak působí na všechny lidi. Přemýšlím, jestli to, z čeho je král Temných vyrobil, je od základu tak cizí a zvrácené, že se z nich staly ekvivalenty černých děr. To, že jsou neuvěřitelně krásní, to celé jen zhoršuje. Tahle nádhernost je jako horizont událostí, ze kterého není úniku. Otřesu se.

Vzpomínám si.

Nikdy na to nezapomenu. Ti tři a neviditelný čtvrtý nade mnou, ve mně.

Protože jim to Darroc přikázal. Ani na to nezapomenu.

Myslela jsem si, že to že mě znásilnili bylo strašné, že mě to zasáhlo na těch nejhlubších místech a změnilo. Tenkrát jsem nevěděla nic o bolesti, o tom, jak může člověka změnit. Teď už to vím.

Pro teď se vzdám lovení informací. V krku mě pálí od křičení a nutit se do každého kroku s bezvýraznou tváří vyžaduje moje plné soustředění. Plazím se nekonečným peklem v té neutuchající tmě před úsvitem. 

Tisíckrát si v hlavě přehrávám tu scénu z útesu a představuji si, že to dopadlo jinak. 

Hustá tráva a štíhlé výhonky rákosu mi šustí kolem pasu. Jestli jsou v tom hustém houští nějaká zvířata, tak se od nás drží dál. Kdybych byla zvíře, tak bych se taky nepřibližovala. Teplota vzduchu se zvyšuje a v něm je cítit teplá vůně exotických nočních květů jasmínu a zimolezu.

Stejně rychle jako tu padá tma se i rozednívá. V jednu chvíli je nebe černé, pak narůžovělé a hned modré. Tři vteřiny to trvá, než se přemění noc na den.

Přežila jsem noc. Mělce, ale opatrně se nadechnu.

Když má sestra zemřela, zjistila jsem, že denní světlo dokáže trochu ulevit zármutku. Vůbec netuším, jak je to možné. Možná nás jen podepírá, abychom byli schopni přežít tu osamělou, černou noc. Netušila jsem, že jsme na vysoké planině, dokud jsme se neocitli na jejím okraji a před námi se otevřel ostrý sráz do údolí.

Přes údolí na útesu nad oceánem se nejasně rýsuje. Vznáší se a táhne se míle do všech směrů.

Bílý zámek.

Znovu mám ten tajuplný pocit nevyhnutelnosti, že tak či onak jsem tu měla skončit, že i v jiné realitě bych udělala ta samá rozhodnutí, která by mě přivedla na jeho práh.

Do domova královi milované konkubíny, pro kterou zabil královnu Světlých. Je tak obrovský, že to moje mysl nedokáže pochopit. Otáčím hlavou ze strany na stranu, nahoru a dolů a snažím se ho celý pojmout. Jeden by si mohl myslet, že když jsem od něj na míle daleko, bude to snadné. To sem se mě Barrons zkoušel navést? Jestli ano, tak proč? Lhal Ryodan, když mě našel a tvrdil, že cesta zpátky do Dublinu vede skrz IDD?

Zdi má alabastrově bílé, odráželo sluneční paprsky a zářily takovým jasem, až jsem musela přimhouřit oči. Nebe za Palácem - nemohla jsem o něj přemýšlet jinak, než s velkým P, protože byl větší, než kterýkoli jiný palác, jež jsem viděla - je tmavě modré tou zvláštní barvou, která se vyskytuje jen ve Férii, takový odstín v našem světě neexistuje. Některé dananské barvy jsou tak zvláštní, že by se na ně dalo dívat věčně. Barva nebe je skoro stejně uhrančivá jako zlatá podlaha v Síni všech dní.

Odtrhnu od něj pohled a podívám se zpět na Bílý Palác. Studuju jeho linie od základů ke střeše, terasy, věže, zahradu, fontány, věžičky. Všímám si tvarů podobného Möbiově pásce táhnoucí se ve stupňovitých strukturách na pozadí pozadí krajiny, která vypadá jako malovaná Escherem, místy se stáčí do sebe, ale nepřerušuje se, neustále se mění a rozvíjí. Namáhá to oči a testuje mysl, ale já viděla Danany v jejich pravé formě. Ten pohled je... uklidňující. Ve svém černém mrtvém srdci něco cítím. Netuším, jak je to tu možné, ale je to tak. Není to pocit jako takový, ale ozvěna nějaké emoce. Slabý, ale nezanedbatelný.

Darroc se na mě dívá a já předstírám, že ho nevidím.

"Tvoje rasa nikdy nepostavila nic tak krásného, složitého a dokonalého," říká.

"Za to moje rasa nikdy nevytvořila Sinsar Dubh," vracím mu to.

"Malé bytosti tvoří malé věci."

"Velké bytosti jsou tak arogantní, že nevidí malé věci, které se řítí jejich směrem," mumlám. Třeba past, ale to už neříkám nahlas.

Tuší to. Zasměje se a říká: "Tohle varování si budu pamatovat, MacKaylo."

***

Darroc mi řekl, že potom, co našel první dvě Zrcadla v aukci v Londýně, musel se je naučit používat. Chtělo to několik pokusů, než přišel na to, jak je stabilně propojit s dananským světem, a když byl uvnitř, trvalo mu měsíce najít cestu do vězení Temných.

V jeho hlase je slyšet pýcha, když mluví o svých činech a úspěších. Když ho obrali o jeho dananskou esenci, nejen, že to přežil, když jeho vlastní rasa předpokládala opak, ale dosáhl cílů, které si vytyčil ještě jako Danan, dosáhl přesně té věci, kvůli které byl vykázán. Cítí se nadřazený svým vlastním lidem.

Poslouchám, analyzuju všechno, co mi říká a hledám skulinky v jeho brnění. Vím, že Danané mají "city" jako je arogance, nadřazenost, posměvačnost a blahosklonnost. Jak ho tak poslouchám, musím na seznam přidat ještě pýchu, touhu po pomstě, netrpělivost, vychloubání i pobavení.

Chvíli se bavíme jen tak o ničem a navzájem se pozorně pozorujeme. Řekla jsem mu, jaké to bylo vyrůstat v Ashfordu, moje první dojmy z Dublinu, lásku k rychlým autům. On mi řekl víc o tom, co vedlo k jeho vypovězení, co udělal, proč to udělal. Snažíme se jeden druhého odzbrojit přízemními přiznáními, které neprozrazují nic důležitého.

Když přecházíme údolí, říkám: "Proč jsi šel do vězení Temných? Proč ne na dvůr Světlých Dananů?"

"Abych dal Aoibheal příležitost k tomu dokončit, co začala? Až tu mrchu uvidím příště, tak zemře."

To proto mi vzal kopí? Aby s ním zabil královnu? Sebral ho bez mého vědomí, stejně jako to dělal V'lane. Jak? Už nebyl Dananem. To snědl tolik temného masa, že se z něj stal mutant s nepředvídatelnými schopnostmi? Pamatuju si na kostel, když jsem byla mezi princi Temných a snažil se otočil kopí proti sobě, hodila jsem ho a zasáhla stupínek s umyvadlem, ze kterého vystříkla svěcená voda, která se proměnila v syčící páru. Jak mě donutil hodit ho? Jak mi ho teď sebral?

"Je královna teď na dvoře Světlých?" zkouším to znovu.

"Jak to mám vědět? Vyhnali mě. I kdyby našel cestu dovnitř, tak první Světlý, který mě uvidí, by mě zabil."

"To nemáš na dvoru Světlých spojence? Není V'lane tvůj přítel?"

Pohrdavě si odfrkne. "Seděli jsme spolu v její nejvyšší radě. I když neupřímně chválí dananskou nadřazenost a mluví o tom, jak znovu budeme chodit svobodní po zemi bez té příšerné Dohody, která nám brání - nám, jako by snad lidé mohli ovládat bohy! - podniknout jakoukoli akci, V'lane vždycky byl a bude Aoibhealin věrný pes. Teď jsem člověk, alespoň podle mých vzešenějších bratrů a oni mnou pohrdají."

"Já myslela, že jsi říkal, že tě uctívají jako hrdinu, vzhledem k tomu, že jsi svrhl zeď a osvobodil je."

Přimhouří oči. "Řekl jsem, že mě budou uctívat. Brzy mě budou považovat za hrdinu a spasitele naší rasy."

"Takže jsi šel do vězení Temných. To bylo riskantní." Podněcuju ho, aby mluvil. Protože když bude mluvit, tak se mohu soustředit na jeho slova, na své cíle. Ticho není nad zlato, je smrtelné. Je to vakuum plné duchů.

"Potřeboval jsem Lovce. Jako Danan jsem je mohl povolat. Ale jako smrtelník jsem je musel osobně vyhledat."

"Překvapuje mě, že tě na místě nezabili." Lovci nenávidí lidi. Tihle okřídlení démoni s černou kůží nemilují nic než sebe.

"Lovci si nelibují ve smrti. Je moc definitivní."

V mysli mu přelétne vzpomínka a já vím, že když je našel, tak mu provedli věci, které ho donutily dlouho křičet.

"Souhlasili, že mi pomůžou, pokud jim zajistím trvalou svobodu. Naučili mě jíst maso Temných. Když jsem vysledoval slabiny ve zdech vězení, odkud jiní dříve utekli, spravil jsem je."

"Aby jsi byl ty ten jediný, kdo znal cestu ven."

Přikyvuje. "Kdybych dokázal své temné bratry osvobodit, byli by mi vděční. Zjistil jsem, jak propojit Zrcadla a vytvořit cestu do Dublinu skrz Bílý Palác."

"Proč tudy?"

"Ze všech dimenzí, které jsem prozkoumal byla tahle nejstabilnější až na pár... nepříjemností. Vypadalo to, že Cruceova kletba tenhle svět tolik nezasáhla až na pár roztříštěných dimenzí, kterým se dá snadno vyhnout."

Já jim říkala IDD, ale to jsem mu neřekla. Barrons se na to vždycky usmál. A jen málo donutilo Barronse usmát se.

Myslím si, že to mám pod kontrolou, že v sobě nemám žádnou slabost. Že upnutí se na svou misi mě učinilo lhostejnou. Pletu se. Vzpomínka na to, jak se Barrons usmívá, ve mně vyvolává další.

Barron nahý.

Tancování.

Tmavá hlava zakloněná dozadu.

Smích.

Ten obrázek mi "nevplouvá jemně do mysli" jako ve snu, tak jak je to ve filmech. Ne, tenhle se mi vráží do hlavy jako nukleární hlavice a vybuchuje mi v mozku i s těmi nejmenšími detaily. Dusím se v houbovitém oblaku bolesti.

Nemůžu dýchat. Zavírám pevně oči.

V jeho obličeji se bíle lesknou zuby: Když mě něco srazí na kolena, znovu vstanu. Nikdy mě na kolenou nic neudrží.

Zakopnu.

Ale on nevstal, ten parchant. Zůstal ležet.

S mým kopím v zádech. Jak mám přežít den za dne, když tu není, aby mi pomohl? Nevím, co mám dělat, jak se rozhodovat.

Tuhle bolest nemůžu přežít! Zakopnu a klekám si na koleno. Chytám si hlavu do dlaní.

Darroc je hned u mě a pomáhá mi na nohy. Objímá mě.

Otevírám oči.

Je tak blízko, že vidím zlaté tečky v jeho měděných očích. V koutcích má vrásky. Slabé linky ohraničují jeho ústa. To se jako člověk tolik smál? Moje ruce se kroutí do pěstí.

Jemně se dotkne rukou mé tváře a odhrnuje mi vlasy. "Co se stalo?"

Ani ten obrázek, ani ta bolest nezmizely. V tomhle stavu nemůžu fungovat. Za chvíli budu na kolenou, křičet bolestí a vztekem a moje mise půjde do háje. Darroc uvidím mou slabost a zabije mě nebo něco horšího. Nějak to musím přežít. Netuším, jak dlouho mi bude trvat najít Knihu a zjistit, jak ji použít. Přejedu si jazykem po rtu. "Polib mě," říkám. "Tvrdě."

Jeho ústa se napnou. "Nejsem blázen, MacKaylo."

"Prostě to udělej," vrčím.

Vidím, jak ten nápad zvažuje. Dva škorpioni. Je skeptický. A fascinovaný.

Když mě nakonec políbí, Barrons mi mizí z hlavy. Bolest ustupuje.

A ze rtů svého nepřítele, milence své sestry, vraha mého milence, chutnám trest, který si zasloužím. Chutnám zapomnění.

A znovu jsem chladná a silná.

***

Celý život se mi zdá o domech. V mém podvědomí mám celou čtvrť, do které se dokážu dostat jen ve spánku. Ale své sny nedokážu ovládat stejně, jako se v nich nedokážu vyhýbat tomu Chladnému místu. Někdy do něj dokážu vstoupit, jindy ne. Některé noci se dveře otevírají snadno, zatímco jindy stojím venku, bez přístupu a toužím se dozvědět, co je uvnitř.

Nechápu lidi, kteří říkají, že si nedokáží vybavit své sny. Kromě Chladného místa, které už jsem dávno vytěsnila, si všechny pamatuju. Když se ráno vzbudím, plavou mi v mysli v útržcích a já buď vyskočím z postele a zapomenu na ně nebo jejich kousky sbírám a podrobně zkoumám.

Někde jsem četla, že sny o domě jsou sny o naší duši. V našem podvědomí ukládáme ta nejniternější tajemství a touhy. Možná proto si je někteří nepamatují - nechtějí. Znala jsem na střední holku, která mi řekla, že se jí také zdá o domech, ale že všech byla černočerná tma a ona nikdy nenašla světlo. Ty sny nenáviděla. Ale rozhodně nebyla jedna z nejchytřejších.

Moje domy jsou nekonečné, naplněné sluncem a hudbou, zahradami a fontánami. A z nějakého důvodu v sobě mají spoustu postelí. Velkých postelí. Víc než by v domě bylo potřeba. Netuším, co to znamená, ale myslím, že by to mohlo znamenat, že hodně myslím na sex.

Někdy se bojím, že nemám v mozku dost místa pro všechny své sny a realitu, že mi brzo dojde kapacita a jednoho dne mi selže firewall. Přemýšlím, jestli to bude značit senilitu.

Za ta léta jsem mnohokrát přemítala, jestli všechny ty domy nejsou jen různá křídla jedné stavby.

Dnes si uvědomuji, že je to pravda.

Proč se mi celá ta léta zdá o Bílém Paláci?

Jak jsem mohla vědět o jeho existenci?

Teď když jsem trochu na hraně, tak mohu něco přiznat: Celý svůj život jsem se tajně bála, že pod vším tím kontrolovaným zevnějškem jsem... trochu blázen.

Nikdy nepodceňujte dobře oblečenou fiflenu.

Ti největší myslitelé světa se neoblékají podle poslední módy. Starat se o nejmodernější výstřelky, doplňky a zkrášlování stojí hodně času. A taky spoustu práce, energie a soustředění, abych byl se sebou člověk spokojený. Když někoho takového potkáte, zeptejte se jich, před čím utíkají.

Na střední jsem si začala myslet, že jsem bipolární. Někdy jsem se z ničeho nic začala cítit pod psa... někdy jsem dokonce měla vražedné myšlenky. Zjistila jsem, že čím zaměstnanější jsem, tím méně času mi zbývá nad tím přemýšlet.

Někdy přemýšlím, že než jsem se narodila, tak mi někdo ukázal scénář nebo mě zasvětil do důležitých částí mého budoucího života. Je to jako déja vu v té nejčistší formě. Odmítám věřit tomu, že bych se dobrovolně účastnila konkurzu na tuhle roli.

Jak se tak dívám na Bílý Palác a vím, jak některé jeho části vypadají zevnitř - vím, že neexistuje logické vysvětlení, jak bych to mohla vědět - přemýšlím, jestli fakt nejsem blázen. Jestli se to třeba neděje, protože jsem zavřená v nějaké cele a trpím halucinacemi. Jestli to tak je, tak doufám, že mi brzo změní prášky. Protože to, co mi dávají teď, nefunguje.

Nechci jít dovnitř.

Chci jít dovnitř, ale nikdy neodejít.

Jsem rozpolcenost sama.

Palác má nespočet vstupů skrz složité a upravované zahrady.

Darroc a já vstupujeme jednou ze zahrad. Je tak krásná, až to skoro bolí se na ni dívat. Cestičky ze třpytícího se zlata se vinou skrz exotické keře a kroutí kolem stříbřitých stromů, které připomínají vrby. Perlovitě zářivé lavičky nabízí únik před slunce ve stínu krajkových listů a saténová křesla jsou rozeseta po venkovních pokojích s vlajícími závěsy. Květiny se ohýbají a houpou v lehkém, dokonalém vánku, který je až svůdný - ani ne moc horký, ani moc vlhký, ale příjemně teplý jako sex.

Zdálo se mi o takovéhle zahradě. Bylo tu pár rozdílů, ale ne moc.

Procházíme kolem fontány, ze které cáká duhově zářivé voda do vzduchu. Obklopují ji tisíce květin ve všech odstínech žluté, sametové pryskyřníky, lesklé tulipány, krémové lilie a další květy, jež v našem světě neexistují. Na chvíli si vzpomenu na Alinu, protože milovala žlutou barvu, ale ta myšlenka páchne smrtí a přivádí s sebou na povrch další, takže se od ní odvracím zpět ke krásné fontáně a soustředím se na tu nenáviděnou tvář a hlas mého společníka.

Začíná mi dávat pokyny. Říká mi, že hledáme pokoj s ozdobným rámem zrcadla, které je asi deset stop vysoké a pět stop široké. Když ten pokoj viděl naposledy, nebyl v něm žádný nábytek, jen to zrcadlo. Chodba, do které pokoj ústil byla světlá, provzdušněná a podlaha byla z bílého mramoru. Stěny chodby byly také bílé a nádhernými nástěnnými malbami mezi okny.

Mám se dívat po té bílé mramorové podlaze, protože jen dvě křídla - alespoň když tu byl naposledy - je měla. Podlahy v ostatních křídlech jsou zlaté, bronzové, stříbrné, průhledné, růžové, mentolově zelené, žluté, levandulové nebo mají další pastelové barvy. Jedno vzácné křídlo je rudé. A jestli uvidím černou podlahu, mám se okamžitě obrátit zpět.

Vstupujeme do kruhové haly s vysokým skleněným stropem, který zachycuje sluneční světlo. Stěny a podlahy jsou průhledně stříbřité a odrážejí venkovní nebe v dokonalém detailu i s nadýchanými mraky. Připadá mi, jako bych chodila v oblacích. Tak chytrý design! Pokoj v oblacích. Vytvořila ho konkubína? Nebo ho pro ni navrhl král Temných? Když byl schopný vytvořit takové hrůzy, dokázal by také stvořit něco tak krásného? Nad námi svítí slunce a odráží se od podlahy a stěn.

Mac 1.0 byl zapla iPod a na celého hodiny by se tu natáhla.

Mac 5.0 se třese. Ani tolik slunce nedokáže zahřát ten chlad ve mně.

Uvědomuju si, že jsem zapomněla na svého nepřítele. Znovu se na něj naladím.

Darroc říká, že když samozřejmě budeme předpokládat, že ten pokoj, který hledáme ústí do chodby s bílou mramorovou podlahou.

To mě zaujme. "Předpokládat?"

"Palác se sám proměňuje. Jedna z těch nepříjemností, o kterých jsem mluvil."

"Co to s vámi Danany je?" vybuchnu. "Proč se pořád všechno musí měnit? Proč jednou věci nemůžou zůstat tak, jak jsou? Proč pro jednou nemůže být dům prostě dům a kniha jen normální knihou? Proč musí být všechno tak komplikované?" Chci zpátky do Dublinu teď hned, najít Knihu, přijít na to, jak ji použít a utéct z téhle proklaté reality!

Neodpovídá, ale to ani nemusí. Kdyby se mě Danan zeptal, proč jablko shnije nebo proč lidé nakonec umírají, taky bych jen pokrčila rameny, protože tak to prostě je.

Proměna je podstatou dananských věcí. Vždycky se mění v něco jiného. Tohle si musím zapamatovat pro případ, že budu zacházet s něčím dananským, stejně jako jsem se naučila zacházet se Stíny. Zajímalo by mě, jak moc se vyvinuly, zatímco jsem byla pryč.

"Někdy se proměňuje mnohem výrazněji," pokračuje Darroc. "Zatímco jindy jen prohodí pár věcí. Jen jednou mi trvalo několik dní najít pokoj, který hledáme. Většinou se mi ho daří najít mnohem rychleji."

Dny? Točí se mi hlava a zírám. Můžu tu s ním ztvrdnout celé dny?

Čím dřív začneme, tím líp.

Z haly vede cesta do tuctu síní, některé jsou dobře osvětlené, v jiných vládne přítmí. Ničeho se nebojím. Z domu je cítit aura spokojenosti a míru. Pořád je to ale obrovský labyrint a já čekám, až vybere cestu. I když se mi o tomhle místě dlouho zdálo, tahle hala mi povědomá není. Předpokládám, že dům je natolik velký, že sny o něm by mi nestačily na celý život.

"V několika pokojích se dají najít Zrcadla. Ten, který hledáme obsahuje jen jedno." Ostře se na mě podívá. "Vyhýbej se ostatním zrcadlům, jestli na ně narazíš. Nedívej se do nich. Nechci ti odpírat žádné informace, jen se tě snažím ochránit."

Jasně. A Bílý Palác je celý černý. "Zníš, jako bychom se měli rozdělit." To mě překvapuje. Tak dlouho pracoval na tom, aby mě dostal. Teď mě nechá jít? To jsem byla tak přesvědčivá? Nebo má v rukávu nějaké eso, o kterém nevím?

"Nemůžeme si dovolit ztrácet čas. Čím déle tu zůstaneme, tím pravděpodobnější je, že někdo jiný najde mou Knihu."

"Mou Knihu," opravuji ho.

Zasměje se. "Naší knihu."

Nic neříkám. Moji knihu - a v momentě, kdy ji budu mít a umět použít, je mrtvý. Možná dřív, jestli už ho nebudu potřebovat.

Opírá se o zeď a kříží ruce na hrudi. V tomhle pokoji ze skla je jako zlatý anděl, který se opírá o bílý oblak. "Oba můžeme mít vše, co chceme, MacKaylo. Když se spojíme, nic nám nebude stát v cestě. Nic a nikdo nás nezastaví. Uvědomuješ si to?"

"Budu ji moct použít první." On už tu nebude, až s ní skončím. Ne, počkat, zrušit jeho existenci by bylo moc jednoduché.

Chci ho zabít.

"Máme spoustu času rozhodnout se, kdo ji použije první. Ale pro teď jsme přátelé nebo ne?"

Posměch mám na špičce jazyka, chci mu říct, že jeho slova nic neznamenají. Proč mi pokládá tak absurdní otázky? Vždyť mohu tak snadno lhát. Měl by posuzovat mé činy, ale tuhle radu svému nepříteli nedám. "Jsme přátelé," říkám snadno.

Posunkem mi naznačí, abych se vydala chodbou napravo s růžovou podlahou a sám se otáčí k té bronzové vlevo.

"Co mám dělat, když to najdu?" ptám se. Nemáme žádné telefony s chytrými zkratkami.

"Na hlavě máš mou zkratku. Stiskni ji prsty a zavoláš mě."

Otáčí se a vychází z haly. Syčím na něj. Jednoho dne se té značky zbavím, i kdybych ji měla seškrábat vlastníma rukama. Udělala bych to hned, ale nechci poškodit tu Barronsovu. Je to vše, co mi po něm zbylo. Přesně tam byly jeho ruce, jemné a lačné.

V Darrocově hlase je slyšet úsměv, když mě varuje: "Jestli to Zrcadlo najdeš a vrátíš se do Dublinu beze mě, tak si tě najdu."

"Já tebe taky, Darrocu," říkám tím samým lehkým tónem. "Ať tě ani nenapadne odejít beze mě. Možná že na tobě nemám žádnou značku, ale najdu si tě. Vždycky si tě najdu." A myslím to vážně. Lovec je teď lovenou zvěří. Mám ho v hledáčku a tam taky zůstane. Dokud se nerozhodnu stisknout spoušť. Už žádné utíkání. Od ničeho.

Zastavuje se a dívá se na mě přes rameno. Ty malé zlaté tečky v jeho očích září jasněji, když se ostře nadechne.

Jestli znám Danany tak dobře, jak si myslím, tak jsem ho právě vzrušila.

***

DANI DAILY

97 DNÍ PPZ

DANI "MEGA" O'MALLEY ZABILA LOVCE!!!

PŘEČTĚTE SI O TOM VŠE V DD, VAŠEM JEDINÉM ZDROJI NEJNOVĚJŠÍCH ZPRÁV Z DUBLINU A OKOLÍ

Vidoucí oslavujte! Dokázali jsme to, sejmuli jsme ho!!! Trvalo nám to celou noc, ale Jayne a jeho garda nakonec toho hajzla dostali. Naprali jsme do něj tolik železa, kolik se do něj vešlo a on se rozplácl o beton. Probodla jsem ho přímo skrz toho jeho proklaté srdce svým Mečem světla! Měli jste to vidět, stálo to za to tam být! Ta věc zakrvácela svou černou krví celý meč až po jílec, až jsem se chvíli bála, že ho zlomí, ale nakonec všechno dobře dopadlo, tak řekněte Ro, ať nevyšiluje!

Do zbraně, kámo! Vypadněte z opatství a bojujte, bojujte, bojujte!!! Už dost bylo taktizování. Je to ZBYTEČNÉ! Udělejte něco. Můžeme něco změnit. Dostaňte ty své zadky do dublinského hradu. Je to nové velitelské stanoviště Gardy a jsou fakt cool. Říkají, že všechny vidoucí jsou vítané. Zvlášť ty svobodné!!!

Musíme znovu zalidnit Dublin, víte. Samo se to neudělá. Na ulicích je spousta hrdinů, kteří riskují svůj život a nakopávají Dananům zadky. Dejte se s nimi HNED dohromady!

SETKÁNÍ DNES V NOCI!!!

DUBLINSKÝ HRAD!!!

OSM HODIN!!!

PŘIPOJTE SE K LOVU!!!

P.S. Mac mrzí, že tam nemůže být, pořád má na starosti jiné věci, ale brzo se k nám připojí.

***

Připlácnu poslední vydání svých novin na pouliční lampu a přibíjím ji hřebíkem. Říkám jim to, co se mi hodí, nic jiného ne. Někdy musíte lhát.

Narvu si do pusy tyčinku a světelnou rychlostí se posouvám k další lampě. Vím, že spousta lidí moje noviny čte. Vidím totiž výsledky. Pár vidoucích už se na opatství vykašlalo. Pokračuju tam, kde Mac skončila - bouřím vody, kašlu na Roiny pravidla, zatímco jí říkám vše, co chce slyšet.

O dvě Mars tyčinky a jednu proteinovou později mám hotovo a svištím na své oblíbené místo. Ještě mám spoustu hodin a hodlám se strávit kolem Chestera, kde rozřežu všechno, co se dostane do blízkosti deseti mil.

Mastím si to dolů po ulici.

Ry-O a jeho chlapi jsou tam - tedy aspoň myslím. Ještě jsem je neviděla, ale pořád doufám. Protože mě lezou na nervy. Vyhrožovali mi.

Nikdo nevyhrožuje Meze.

Uchechtnu se. Hospoda jim k ničemu není, když nemají hosty. Nemůžu je od ní držet pryč celou noc, protože lovím s Gardou a zabíjím to, co chytí, ale snažím se to dohnat během dne. Jayne mě jednoho odpoledne chytil a řekl, že mě za to zabijí. Slyšel, co se o nich povídá. Říká, že nejsou o nic víc lidé než Danani. 

Řekla jsem mu, že to si můžou zkusit. To je další věc, kterou jsem nikomu neřekla. Když jsem probodla Lovce, stalo se něco divného: Ta temnota se přeplazila z meče a dostala se mi trochu na ruku. Nakazilo mě to jako zanícená tříska. Na pár dní jsem měla černé žíly a ruku ledovou jak led. Musela jsem nosit rukavici, abych to schovala. Myslela jsem, že o ni přijdu a budu se muset naučit bojovat levou.

Teď už vypadá v pohodě.

Teď už se do zabíjení Lovců nehrnu.

Ale myslím, že jsem rychlejší. A neposlouchat Ro už mi nedělá takové problémy.

Myslím, že teď už mě Ry-O a jeho chlapi nedostanou, ale ráda bych tu teorii otestovala. Ráda bych to ukázala Mac, ale už je to skoro tři týdny, co jsem ji viděla naposledy. Naposledy, když jsme se vloupali do knihoven.

Barrons tu taky není.

Nebojím se. To nemám v povaze. Žiju. Strachování nechám ostatním.

Ale opravdu bych byla ráda, kdyby se ukázala. Někdy teď by to bylo fajn.

Sinsar Dubh si v posledních týdnech běhá po městě. V jednu noc sejmula tucet Jaynových mužů, jakoby si s námi hrála. Rozděluje nás, vytipovává.

Trochu si začínám myslet, že hledá mě.