Tak je tu překlad 5. kapitoly. Někteří z vás si určitě všimli, že vpravo hned pod nejnovějším příspěvkem můžete sledovat, jak pokračuje překládání nejnovější kapitoly!
Uvnitř domu, pryč od svého nepřítele, konečně na chvíli nacházím klid. Zármutek, ztráta i bolest mizí. Přemýšlím, jestli prostě jen uvnitř těchto zdí nedokáží existovat.
Tíha kopí v pouzdře pod paží je zpátky a tíží mě na boku. Stejně jako V'lane má Darroc schopnost sebrat mi ho, ale když odejde, tak ho vrací. Možná proto, abych se mohla bránit. Nedokážu si představit, že bych na tomhle místě musela.
Nikdy jsem nebyla a ani nebudu v místě, které na mě působí takovou mocí. Dokonce ani knihkupectví na mě tolik nepůsobilo.
Ten Palác je fascinující. Jestli mě to někde hluboko uvnitř rozčiluje, tak mi tohle místo nedovoluje soustředit se na hněv nijak dlouho.
Toulám se chodbou s růžovozlatou podlahou a připadám si jako ve snu. Levou stranu lemují velká okna a za nimi se na zahradu s růžovými růžemi snáší úsvit, svěšené rostliny se kolébají jako ve spánku.
Pokoje, do kterých se z chodby schází, se topí v ranním slunci. Barvy v chodbě, denní světlo a vybavení pokojů se navzájem dokonale doplňují, jakoby to všechno byl jeden dobře sladěný outfit, doplněný tak dokonale, že dokázal odrážet různé nálady.
Na konci růžové podlahy se chodba stáčí a vede mě levandulovou cestou, kde se do oken vkrádá nafialovělý úsvit. Noční bytosti rozpustile skotačí v hlubokém lese za měsíce lemovaným nádherným namodralým světlem. Pokoje v téhle chodbě se utápí v odstínech úsvitu.
Žlutě nablýskaná podlaha ústí do slunečných a projasněných pokojů.
V bronzové chodbě nejsou žádná okna, jen velké klenuté dveře vedoucí do obrovských královských komnat - některé jsou určené k hodování, jiné plné knih a pohodlných křesel, další slouží pro tanec a další způsoby zábavy, kterým nerozumím. Představuji si, že slyším ozvěny smíchu. Pokoje bronzové chodby jsou osvětlené svíčkami, vypadají, že jsou dělané pro muže a mají kořeněnou vůni. Ta vůně je opojná, znepokojující.
Jdu a jdu, nahlížím do pokojů a s potěšením nacházím věci, které poznávám. Na tomhle místě jsou za každé denní fáze pokoje otevřené všem.
Byla jsem tu už mnohokrát.
Na tohle piano jsem hrála.
V tomhle prosluněném pokoji jsem seděla a četla si.
V téhle kuchyni jsem jedla lanýže se smetanou plněné ovocem, jaké v našem světě neexistuje.
Tady leží na stole flétna vedle otevřené knihy u čajové konvice, která je mi stejně důvěrná jako hřbet vlastní ruky.
Tady je střešní zahrada, vysoko na malé věži, ze které jsem dalekohledem koukala na azurové moře.
Tady je knihovna s nekonečnými řadami knih, kde jsem trávila nespočet času.
Každý pokoj je nádherný sám o sobě, každá věc v nich vytvořená s neuvěřitelným smyslem pro detail, jakoby jejich tvůrce měl všechen čas světa.
Přemýšlela jsem, jak dlouho tu konkubína byla. A kolik z toho, jak dům vypadal, bylo jejím výtvorem.
Na tomhle místě lze ochutnat věčnost, ale na rozdíl od Síně všech dní, věčnost tady byla nádherná, jemná. Dům sliboval rajskou věčnost. Ne děsivou nebo zastrašující. Dům byl čas, tak byl původně zamýšlen: nekonečný, vyrovnaný.
Tady byl pokoj plný večerních rób! Probíhala jsem řadami s rozpřaženýma rukama a dotýkala jsem se těch úžasných látek. Tyhle šaty jsem zbožňovala!
Jednu jsem sundala z ramínka a otočila se s ní dokola a tancovala. Slabé ozvěny hudby se ozvaly ve vzduchu a já ztratila pojem o čase.
Tady je vzácný kabinet, ve kterém byly předměty, jež jsem nedokázala pojmenovat ani rozeznat. Pár z těch malých cetek jsem si schovala do kapsy. Otevřela jsem hrací skříňku a poslouchala písničku, díky které jsem odplouvala, velká a svobodná a připadala si ve své kůži víc, než kdy předtím, na hranici, kde bylo všechno možné. Na chvíli na všechno zapomínám a ztrácím se v radosti, která je větší, než celý tenhle obrovský dům.
Pokoj za pokojem nacházím známé věci, díky kterým jsem šťastná.
Vidím jednu z mnoha postelí. A stejně jako v mých snech je jich tolik, že je nedokážu spočítat.
Procházím jeden luxusní pokoj za druhým a dívám se na ty postele. Některé žádné nemají.
Začínám pociťovat... neklid. Nechci se na ty postele dívat.
Znepokojují mě.
Odvrací hlavu, protože tyhle věci cítit nechci.
Potřeba. Touha. Samota.
Prázdné postele.
Už nechci být sama. Unavuje mě být sama. Unavuje mě to čekání.
Po chvíli se do pokojů přestávám dívat.
Mýlila jsem si, když jsem myslela, že v Bílém Paláci nemůžu cítit nic negativního.
Stoupá ve mně zármutek.
Žila jsem tak dlouho. Ztratila tolik věcí.
Nutím se do soustředění. Připomínám si, že mám něco hledat. Zrcadlo.
To zrcadlo miluju.
Třesu hlavou. Ne, nemiluju. Jen ho potřebuju. Vůbec nic k němu necítím!
Přináší mi radost! Spojuje nás.
Bílý mramor, říkal Darroc. Potřebuju najít podlahu z bílého mramoru. Ne rudou, ne bronzovou, ne růžovou a obzvlášť ne černou.
Představuju si to zrcadlo tak, jak mi ho popsal: deset stop vysoké, pět stop široké.
Pozlacené, stejně jako bylo to na LaRuhe 1247.
Je součástí relikvií Temných, které tvoří širokou síť Zrcadel. Relikvie dokážu vycítit. Dokážu vycítit všechny dananské předměty moci. To je pravděpodobně moje největší výhoda.
Natáhnu se po Zrcadle svými vidoucími smysly a pátrám.
Nic necítím. Nefungovalo to ani v Síni všech dní. Asi je nemožné vycítit Zrcadlu uvnitř jejich sítě.
Moje nohy mě otáčí a já jdu s naprostým sebevědomím jiným směrem. Najednou jsem si jistá, že jsem to Zrcadlo viděla nesčetněkrát a vím přesně, kde je.
Najdu cestu ven dlouho před Darrocem. A i když bez něj neodejdu - bude se mi hodit - mám radost z toho, že jsem ho převezla.
Pospíchám zelenou chodbou a bez rozmyslu se otáčím na chodu s průhlednou podlahou a pak pospíchám bleděmodrou halou. Stříbrná chodba se mění v jemně vínovou.
Zrcadlo je přede mnou. Přitahuje mě k sobě. Nemůžu se dočkat, až u něj budu.
Soustředím se na rudou chodbu před sebou, že se sotva soustředím na to, kde jsem.
Nevím, co mě donutí podívat se dolů.
Zastavuji se na místě.
Jsem na křižovatce dvou velkých hal.
Můžu jít na východ, západ, sever nebo jich - jestli tyhle směry v Paláci vůbec existují - ale ať si vyberu cokoli, všechny chodby mají stejnou barvu.
Černou.
***
Nejistě stojím na místě a nadávám si, do čeho jsem se to zase namočila, když mě najednou chytne někdo za ruku.
Je teplá, povědomá. A až moc skutečná.
Zavírám oči. Už jednou mě ve Férii oblbli. Kdo mě bude teď mučit? Co bude mým trestem? Který duch mě teď bude okusovat s jehlami místo zubů?
Alina?
Barrons?
Oba?
Druhou ruku zatínám do pěsti, aby ji nikdo nemohl chytit.
Vím, že duch neodejde, když nechám zavřené oči. Takhle to nefunguje. Když se vás rozhodnout mučit vlastní démoni, dožadují se pozornosti dost vehementně. Nejlepší je dát jim, co chtějí.
Pak se soustředím na to najít cestu z černé podlahy. Připravím se, protože vím, že to bude zlé. Předpokládám, že když zlaté podlahy v Síni všech dní byly špatné, tak černé podlahy v Bílém Paláci budou horší.
Cizí prsty se proplétají s mými. Znám je stejně jako svoje vlastní.
Povzdechnu si a otevírám oči.
Trhnu sebou a dělám rychle krok zpátky, boty mi kloužou na černé podlaze. Padám na záda a dopadnu tak tvrdě, že se kousnu do jazyka.
Začínám rychle dýchat. Vidí mě? Ví, kdo jsem? Je tady? Jsem tu já?
Směje se stříbrným smíchem a mě z toho bolí srdce. Pamatuju si, že se takhle smála. Šťastná, tak šťastná.
Ani se nesnažím vstát. Ležím tam a dívám se na ni. Jsem zmatená. Jsem jako zhypnotizovaná. Pocit rozdvojenosti mě půlí vedví.
Ani Alina. Ani Barrons.
Stojí přímo na křižovatce světových stran.
Ona.
Ta smutná, nádherná žena, která mě pronásleduje ve snech.
Je tak nádherná, až se mi chce plakat.
Ale není smutná.
Je tak šťastná, až ji nenávidím.
Celá září, usmívá se rty ladné křivce, tak perfektní, že se moje rty pootvírají, protože očekávají její polibek.
Je to králova konkubína? Už se nedivím, že jí byl tak posedlý!
Když se začíná vzdalovat chodbou - tou nejčernější ze všech čtyř, tou která absorbuje světlo z pochodní - zvedám se zpátky na nohy.
Následuju ji jako můra za světlem.
***
Podle V'lanea byla konkubína člověk. Ve skutečnosti její smrtelnost způsobila ten dominový efekt, který vedl až k téhle chvíli.
Před miliony let se král Světlých zeptal původní královny - od její smrti povstalo mnoho královen, jen aby je předčila vždy nová s větší mocí - aby proměnil svou konkubínu v Danana, aby byla nesmrtelná jako on a mohl si ji nechat navždy. Když královna odmítla, král postavil konkubíně Bílý Palác uvnitř Zrcadel. Tajně ji odvedl pryč, daleko od pomstychtivé královny, tam, kde by mohla žít bez stárnutí, dokud by neovládl Píseň a sám ji nepřeměnil.
Kdyby mu tak jen královna vyhověla! Ale vládkyně Pravé rasy byla posedlá kontrolou, žárlivá a malá.
Naneštěstí královna snaha o vytvoření Písně - mystický zpěv stvoření, moc, kterou si královna zoufale střežila - vytvořil díky tomu rasu Temných, nedokonalé položivé formy, které nemohl zabít. A tak žili. Byli jeho syny a dcerami.
Vytvořil novou říši, Dvůr Stínů, kde si jeho děti mohly hrát, zatímco on pracoval pro svou lásku.
Ale jednoho dne byl jedním ze svých dětí zrazen a královna Světlých ho našla.
Střetli se spolu v bitvě, která měla ukončit válku. Světlí napadli své temnější bratry, kteří chtěli jen existovat.
Kousky domina padaly jeden po druhém: smrt královny Světlých z rukou krále, sebevražda konkubíny, "pokání" v jehož světle vytvořil král Světlých smrtící Sinsar Dubh.
Přijal novou identitu krále Temných - už nikdy se nemělo jeho jméno spojovat s těmi proradnými Světlými; proto se stal králem Temných, pravým opakem. Jeho domov už se nenazýval Dvůr Stínů, kde vše vytvořil. Stal se jednoduše Dvorem Temných.
Ale ten dvůr byl pro jeho děti jako vězení, ponuré místo plné stínů a ledu. Krutý akt, kdy královna Světlých použila Píseň ne k tvoření, ne aby jeho milovanou učinila nesmrtelnou, ale aby ničila, uvěznila a mučila nadosmrti každého, kdo se odvážil ji neuposlechnout.
A domino padalo.
Kniha obsahovala veškerou znalost krále Temných, všechnu jeho temnotu a zlobu, která nějak skončila v mém světě, chráněná lidmi. Nějak se ji podařilo dostat na svobodu, jak se to povedlo, na to jsem ještě musela přejít, ale jedním jsem si byla jistá - Alinina vražda mi pohnojila život a Barronsova smrt - to vše bylo výsledkem událostí, které začaly před miliony s jednou smrtelnicí.
Můj svět, my lidé jsme byli jen pěšáci na šachovnici nesmrtelných.
My stáli v cestě.
Jack Lane, vynikající právník, by krále Temných, ne Darroca, dostal před soud a vedl přesvědčivý případ i proti konkubíně, která byla vina spoluúčastí.
Protože se stalo nemyslitelné a původní královna zemřela dřív, než stihla předat Píseň zrození jedné z princezen, a tak začala dananská rasa upadat. Spousta princezen se dostala na trůn Světlých, ale jen málo jich vydrželo déle, než jim jiná sebrala jejich pozici. Některé královny byly zavražděné, jiné jen odhozené a vykázané. Boje uvnitř pokračovaly a převraty se staly častějšími. Dananská rasa se začala omezovat. Víc než jich bylo teď, už jich nikdy nebude.
Žádní noví nemohli být zrozeni. Jejich stará moc se ztratila a prastará magie byla zapomenuta, dokud současná královna už nebyla schopna udržet slábnoucí zeď, která ještě nabízela malou ochranou před Bojovníky tmy.
Darroc téhle slabosti využil a strhl zeď mezi našimi světy. Teď Danani a lidi bojovali o kontrolu na malou a křehkou planetou.
Vše kvůli jediné smrtelnici - první domino, které zbořilo celou řadu.
Sledovala jsem tu ženo, o které jsem předpokládala, že je smrtelná - i když ne tak úplně naším způsobem - po černé podlaze.
Jestli je opravdu konkubína, nemohla jsem se na ni zlobit, i když jsem mohla.
Na jejich šachovnici nesmrtelných byla také pěšákem.
Vyzařuje z ní světlo. Její kůže se třpytí průsvitnou září, která osvěcuje stěny tunelu. V chodbě je čím dál větší tma, černější, zvláštnější s každým krokem, který uděláme. Ona je v kontrastu jako svaté, božské stvoření - anděl, který míří k peklu.
Ona je teplo, úkryt a odpuštění. Je matkou, milenkou, dcerou, pravdou. Je vším.
Její tempo se zrychluje a teď utíká tunelem a beze zvuku prochází obsidiánové podlahy, směje se radostí.
Ten zvuk znám. Ten zvuk miluju. Znamená to, že její milenec je blízko.
Přichází. Cítí to.
Je tak mocný!
To ji k němu prvotně přitáhlo. Nikdy nepotkala nikoho, jako byl on.
Překvapilo ji, že si ji vybral.
Překvapuje ji to každý den.
Skrz Dvůr Stínů ji posílá zprávu, že přichází, naplňuje její domov (vězení), kde žije tak nádherným životem (rozsudek, který si sama nevybrala) obklopená vším, čím chce (iluzemi, chybí jí svět, který je tak daleko a všichni jsou mrtví) a čeká na něj s nadějí (a rostoucím zoufalstvím).
Odnese ji do své postele a bude s ní dělat všechno možné, dokud se jeho černá křídla nerozevřou a nepohltí svět a až bude uvnitř, na ničem jiném v tom okamžiku nebude záležet, vše se bude točit kolem jejich temné, intenzivní touhy, nekonečné vášně, kterou spolu sdílí.
Nezáleží čím je - je její.
To, co je mezi nimi, je bez viny.
Láska nezná špatné a dobré věci.
Prostě je. Jen je.
Ona (já) spěchám temnou, teplou chodbou, pospíchám k jeho (mojí) posteli. Potřebujeme našeho milence. Nikdy to netrvalo tak dlouho.
***
V její ložnici konečně spatřuji rozdvojenost své osoby.
Půlka jejího budoáru je zářivě bílá, nádherně osvícená. Druhá je hustá a svůdná černá. Je rozdělený přesně uprostřed.
Světlo a absence světla.
Vychutnávám si oboje. Ani jedno mě neznepokojuje. Nezabývám se rozpolcením, jaké by zasáhlo všechny ostatní, nepojmenovávám věci jmény dobro a zlo ani nepřijímám šílenství.
U jedné ledově křišťálové zdi bílé strany stojí velká kruhová postel na stupínku, která je celá pokrytá sametem a sněhovými přehozy. Alabastrové lístky jsou poházeny všude a jejich vůně proniká do vzduchu. Na podlaze jsou plyšově jemné kožešiny. V krbu hoří bílá polena. Ve vzduchu plují malinké diamanty a odráží světlo.
Ta žena pospíchá k posteli. Její oblečení mizí a nejednou je (jsem) nahá.
Ale ne! Tohle potěšení není jeho, tentokrát ne! Dnes v noci jsou jeho touhy temnější, naléhavější.
Otáčí se a my se na ni díváme s pootevřenými rty z temné části místnosti.
V černém sametu a kůžích pokryté temnými květy, které voní po něm, se pod námi rozepíná obrovská postel.
Ode zdi ke zdi.
Potřebuje ji celou. (Křídla se rozpínají, žádný smrtelník skrz ně nemůže vidět.)
Přichází. Blíží se.
Jsem nahá, divoká a připravená. Potřebuju. Potřebuju. Pro tohle žiju.
Ona i já stojíme a díváme se na postel.
Pak se objeví a bere ji do náruče - ale já ho nevidím. Jen cítím obrovská křídla, která nás obklopují.
Vím, že tu je, protože se konkubína topí v jeho energie, temnotě a teplém pocitu, který je cítit po sexu a já vdechuju její vášeň. Já jsem vášní, napínám se, abych ho viděla, jsem zvyklá na jeho přítomnost a potom-
Jsem jen zvíře na rudém prostěradle s Barronsem uvnitř. Vykřiknu, protože v tomhle budoáru mě stravuje rozdvojenost a iluze, o kterých vím, že nejsou skutečné. Ztratila jsem ho. Je navždy pryč.
Nejsem zpátky u něj ve sklepě, stále ve stavu Pri-ya, ale na povrch začíná proplouvat mé vědomí, když se mě ptá, jaké jsem na sobě měla šaty na maturiťáku, tahle otázka tlačí můj stav do pozadí a moje vědomí se vzpírá šílenství, abych nemusela čelit tomu, co se stalo, i když začínám tušit, že budu muset.
Nestojím na tom samém místě o pár dní později a nedívám se na postel, ke které jsou stále připnutá pouta a nezvažuju, že tam vlezu zpátky a budu předstírat, že jsem se ještě neuzdravila, abychom mohli pokračovat v tom, co jsme do té doby dělali - každou živočišnou, syrovou věc - i přesto, že jsem si naprosto vědomá všeho, co se stalo.
Mrtvý. Mrtvý. Tolik jsem ztratila.
Kdybych jen tenkrát věděla, co vím teď.
Král zvedá konkubínu. Vidím, jak mu klouže po těle, které v té tmě nevidím a (sedám si Barronsovi na klín a beru ho do sebe, bože, je to skvělé!) konkubína se napíná, zaklání hlavu a vydává zvuk, který nepatří do našeho světa (když dosáhnu vrcholu, směju se, cítím se tak moc naživu), a když se jeho obrovská křídla začínají rozpínat, když naplňují temnotu budoáru, poznává v tomhle okamžiku víc radosti, než kdy předtím v celé své existenci a ta proradná královna mu tohle chtěla odepřít? (A v tuhle chvíli poznávám víc radosti, než kdy předtím, protože teď neexistuje žádné dobro ani zlo.)
Ale počkat - Barrons mizí!
Odchází ode mě a mizí v temnotě. Nehodlám ho znovu ztratit!
Vyskakuji na nohy a na chvíli se zamotávám do prostěradla, ale pak pospíchám, abych ho doběhla.
Ochlazuje se a můj dech ochlazuje vzduch ještě víc.
Před sebou vidím jen černou, modrou a bílou, která se vytrácí ve světle.
Otáčím se k černé a běžím tak rychle, jak mě nohy nesou.
Ale mám na ramenou ruce, které mě otáčí a nutí mě jiným směrem, bojují se mnou!
Jsou moc silné! Táhnou mě černou chodbou a já do toho těla mlátím, když si nás dovoluje přerušovat!
Nikdo jiný sem nesmí!
Tohle je naše místo! Ten narušitel musí zemřít! I jen za obyčejný pohled!
Kruté ruce na mě tlačí a přiráží ke zdi. Z nárazu mi zvoní v uších. Táhne mě pryč a pryč. Odrážím se od zdi, dokud nezastavíme.
Třesu se a začínám brečet.
Objímají mě paže a pevně drží. Tisknu svou tvář k tvrdé, teplé hrudi.
Jsem moc malá na to, abych přežila v moři takových emocí! Chytám ho za límec a pevně se ho držím. Snažím se dýchat. Jsem rozbolavělá touhou a prázdná, tak prázdná.
O všechno jsem přišla a kvůli čemu?
Nemůžu se přestat třást.
"Které části věty 'když uvidíš černou podlahu, tak se okamžitě otoč' jsi nerozuměla?" vrčí Darroc. "Proboha, vešla jsi na tu nejčernější z nich! Co to s tebou je?"
Zvedám hlavu, ale jen málo. To jediné, co na chvíli můžu udělat je dívat se dolů. Tady je podlaha růžová. Odtáhl mě pryč celou cestou z temných chodeb. Začnu hledat kopí. Už je zase pryč.
Pomalu se mi začíná vracet rozum.
Odstrkuji ho.
"Já tě varoval," říká chladně, protože ho uráží můj vztek.
Dobře mu tak, já jsem taky uražená. "Neřekl jsi mi toho dost, aby mě to odradilo! Měl jsi mi říct víc!"
"Nehodlám vysvětlovat dananské záležitosti lidem. Ale vzhledem k tomu, že mě očividně nehodláš poslouchat, tak prostory s černými podlahami patří do jeho křídla domu. Nikdy tam nechoď. Nejsi dost silná, abys to přežila. Ozvěny toho, co se tam událo jsou tam všude. Uvězní tě. Donutila jsi mě, abych za tebou šel a oba nás ohrozila!"
Zlostně se na sebe díváme a rychle dýcháme. I když v sobě má spoustu masa Temných a je silnější než já, tak jsem mu dala pořádně zabrat. Nebylo jednoduché mě odtamtud dostat.
"Co jsi to dělala, MacKaylo?" zeptá se nakonec jemně.
"Jak jsi mě tam našel?" odpovídám otázkou.
"Moje značka. Cítil jsem, že jsi hodně rozrušená." Malé zlaté tečky v jeho očích se třpytí. "Taky jsi byla hodně vzrušená."
"Ty cítíš, co já, skrz tu značku?" popudí mě to. Neustále mi narušuje soukromí.
"Jen ty intenzivní. Princové mi řekli, kde přesně jsi. Buď za to ráda. Našel jsem tě včas. Utíkala jsi k té temné místnosti."
"A?"
"Hranice, která odděluje ty dvě části pokoje, neexistuje. Je to Zrcadlo. To největší, které král vyrobil. Taky je to to úplně první a nejstarší z nich a není jako ostatní. Když bylo potřeba, používal ho jako trest, sloužilo k popravám. Běžela jsi k tomu, které vede přímo do jeho ložnice, do pevnosti z černého ledu hluboko uvnitř vězení Temných. Za pár vteřin bys byla mrtvá."
"Mrtvá?" vydechnu přidušeně. "Proč?"
"Jen dvě bytosti byly schopné projít tím Zrcadlem, Temný král a konkubína. Ostatní, kdo se o to pokusí, jsou na místě mrtví. Dokonce i Danani."
1 comments:
Děkuji za další skvělou kapitolu
Okomentovat