Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 6. kapitola

středa 17. října 2018






Dainy Daily - 102 DPPZ


Dívám se dolů na list papíru, ale kromě titulku a data nevím, co psát. Přemýšlím nad tím už hodinu.

Sedím v jídelně opatství uprostřed davu vidoucích bez mozku, které jsou tak lehce zmanipulovatelné, že by měli nosit zatracené zvonečky kolem těch ovčích krků a nenapadají mě žádná slova. Ale musím něco napsat. Musím makat, než se Mac vrátí. Ty pitomé ovce už zase poslouchají Ro a ona je má zase vypáskované v jedné řadě, nutí je vyhánět z opatství Stíny a to je vše.

Mám pro vás novinku, ovečky, oni se rozmnožují. Žerou, rostou a dvojí se. Jako zatracená améba. Sleduju je. Sleduju je tak bedlivě, že je od sebe dokážu rozeznat. Někdy si s nimi hraju, zkouším různé úhly světla a zkouším, jak blízko se ke mně dostanou. Proto o nich tolik vím, ale nikdo mě neposlouchá. Vyslyší mě jen skrz mé noviny. Nemluví o tom, ale všichni používají moje bomby. A poděkuje mi za to někdo?

Ne, nikdo neřekl 'dobrá práce, Mego', dokonce ani malilinko nenaznačily, že to já jsem je vymyslela.

Potřebuju Mac. Už je to skoro měsíc a já se začínám bát, že... Ne, nebudu takhle přemýšlet.

Ale kde do háje je? Neviděla jsem ji od chvíle, co jsme se vloupaly do Zapovězených knihoven. To už je zase v Férii? Neví to, ale zatímco byla zamčená dole v cele, tak jsem četla její deník, nikdo jejím věcem nevěnoval žádnou pozornost, teda kromě Ro. Taky ho četla. Ale já jí ho ukradla. Potřebovala jsem vědět to, co věděla Ro. To je jeden z mých problémů: Musím vědět všechno, co na, abych mohla předvídat, co udělá. Když to budu vědět, budu to tu moct řídit místo ní!

Vím, že čas ve Férii plyne jinak než ve skutečném světě, takže jsem se o Mac nebála tolik. I V'lane je pryč, takže mi došlo, že je s ním.

Zvláštní je, že se pořád zastavuju v knihkupectví, ale vypadá to, že zmizel i Barrons!

Včera v noci jsem se zkoušela dostat k Chesterovi, abych se na něj zeptala, ale ti pitomí vyhazovači mě nepustili přes práh.

. Megu!

Zazubím se a trochu se na svém sedadle napřímím.

Bylo jich na mě šest! Šest mužů jako Barrons se muselo zapotit, aby mě udrželi venku a trvalo jim to hodinu.

Nevzdala bych to, ale byla jsem strašně hladová a neměla jsem v kapse dost čokoládových tyčinek. Dostala jsem hlad. Musela jsem jíst. Vykašlala jsem se na to a zdejchla se. Jeden z nich mě sledoval skrz okraj Dublinu, jakoby mě snad mohl z města vyhnat - to tak! Brzy to zase zkusím znovu.

Stejně mi to ale trochu dělá starosti...

Kam všichni zmizeli? Proč už nikdo nemluví o Pánu a vládci? Kde je Sinsar Dubh?

Je potichu. Až moc potichu a to mě sakra děsí. Když byla takhle tichá naposledy tak... jo, no, kámo, nebudu se vracet k minulosti.

To, co se doteď stalo, je všechno v minulosti.

Já se starám jen o budoucnost. Zítřek je můj.

Ale dnešek můj rozhodně není. Nikdy bych nečekala, že mě přepadne spisovatelský blok. Asi je to proto, že tu sedím mezi ovcema, které dělají tak zbytečnou práci, že by mohly klidně plést a mělo by to stejný výsledek. Sedí v jídelně a vyrábějí kulky. Ale teď to přijde - ne pro nás!

Pro Jaynea a jeho Gardu.

Netuším, jak se Ro povedlo přesvědčit je, aby se bály vlastníh o stínu. Trvalo ji to jen dva týdny od chvíle, co Mac zmizela, aby je přesvědčila, že je Mac mrtvá a ony to s ní vzdaly.

Jak říkám, ovce! Musím se přemáhat, abych nevstala, nezavrtěla zadkem a nezakřičela béééé!

Ale asi jsem až po krk v ovčím trusu, takže se nemůžu hnout, protože sedím a žvýkám víčko od propisky a čekám na inspiraci.

Zatímco mrhám časem, tak pozoruju Jo. Kdysi jsem se s ní kamarádila. Myslela jsem, že má svojí hlavu. Je chytrá, fakt chytrá. Dochází jí daleko víc věcí, než ostatním ovcím.

Ale posledních pár měsíců je divná. Začala trávit čas s Barb a Liz a na mě už jí žádný nezbývá. Ona byla vždycky ta jediná, která se ke mně nechovala jako k dítěti. Dřív se tak chovaly všechny. Teď mě sotva braly na vědomí. Nikdo nesedí u mého stolu.

Což je sakra dobře! U mého stolu není místo pro ovce.

Jo sedí potichu a pozoruje Liz. Dívá se na ni s tvrdým výrazem.

Přemýšlím, jestli z náhodou není lesbička a to není ten důvod, proč se změnila. Přiznala to a šla dál, hraje si na rodinku s Barb a Liz. Zasměju se vlastnímu vtipu. Kámo, když nemůžete rozesmát sami sebe, tak nerozesmějete nikoho.

Ty výstřely, které slyším jsou nejdřív tak slabé, že je nezaslechnu ani svým supersluchem. Pak když je konečně rozeznám, tak mi dochází, že se z nějakého důvodu vrací Barronsovi chlapi a stejně jako posledně střílí varovné výstřely. Sice máme spoustu zbraní, ale tady je neužijeme. Jen v Dublinu. Na Stíny nefungují. Do opatství zbraně nenosíme. Necháváme je v autobusu.

Teď už mi dochází, jak stupidní to je.

Později zjišťuju, že to začalo v západní části opatství. Tam, kde spala Mac, když tu byla, tam, kde spím já, v Knihovně dračí dámy.

Pak začínám slyšet křik a dávám se do svého zrychleného pohybu, i když s opatrností: do své superrychlostní rovnice musím započítat střelbu z automatických zbraní.

Jsem rychlá, ale kámo, to ra-ta-ta-ta je taky zatraceně rychlý. Těžko se pak kulkám vyhýbá. A střelba, kterou slyším, je nepřetržitá.

Jsem v jedné z chodeb a mířím směrem, kterým slyším křik, ale najednou je všude tma, stejně jako v Rowenině zadku. Znovu se zasměju. Dneska se mi vtipy daří.

Zastavuju se připlácnutá ke zdi a začínám se pohybovat jako voják. Snažím se dohlédnout v tmavé chodbě co nejdál. Nemám u sebe Halo, ale v kapse mám pár baterek. Jednu vytáhnu a zapnu ji.

Nikdy se nám nepodařilo dostat z opatství všechny Stíny. Nikdo se neobuje bez toho, aby si nejdřív neposvítil do bot. A stejně se obouváme jen za světla.

Nikdo - ale fakt nikdo - se neodváží jít temnou chodbou.

Tak proč je tu sakra taková tma a kdo to střílí?

Slyším spoustu sténání. Spoustu zraněných. To nebyly varovné výstřely. Tohle je doopravdy.

Udělám opatrný krok dopředu, tak tiše, jak jen dovedu. Pod botama mi křupe sklo a já už vím, proč je tu taková tma. Ten střelec rozstřílel světla.

Slyším tichý, příšerný smích, kvůli kterému mi stydne krev v žilách. Posvítím baterkou napříč chodbou a tak tma moje světlo pohlcuje.

Slyším něco zrychleně dýchat.

Pak křupání skla, ale já to nejsem.

Jsem si jistá, že se ten střelec blíží ke mně!

Zatnu prsty kolem jílce svého meče. Ro se mi ho snažila sebrat. Řekla jsem jí, že jí budu dělat osobní stráž, když mi ho nechá. Hlídám ji, když spí.

Co se to ke mně sakra blíží?

***

Později, když ten příběh vyprávím, tak ho neříkám celý.

Pravda je, že se stalo něco nemyslitelného. V té temné chodbě jsem dostala strach. Cítila jsem, že ke mně něco jde a začala jsem vyšilovat.

Říkám, že jsem do té chodby nikdy nevkročila.

Nikdy bych nepřiznala, že jsem vycouvala se staženým ocasem a stáhla se do světla a pak utekla zpátky do jídelny.

Střelba začíná znovu a ten křik taky a všechny utíkáme, ale ven vede jen jedna cesta a to je cesta dovnitř, takže obracíme stoly na bok a schováváme se za nimi.

Jo a já jsme za stejným stolem. Tak dlouho, dokud na mě nezkusí ty svoje lesbický triky, tak mi nevadí, že spolu sdílíme stejný prostor. Poklepu na stůl. Dřevo je silné, vyrobené z tvrdého materiálu. Možná vydrží, záleží na typu kulek a vzdálenosti.

Víc křiku. Chci si zacpat uši.

Krčím se a hnusím sama sobě.

Musím se podívat. Potřebuju vědět, co se nám to zatraceně děje!

Jo a já se každá suneme k jedné straně stolu, až se srazíme hlavami. Propálí mě pohledem.

"Jako by to byla moje chyba," syčím na svou obranu. "Ty jsi se taky pohla."

"Kde je Liz?" syčí zpátky.

Pokrčím rameny. Jsem na rukou a kolenou, zavrtím zadkem. Celé opatství je vzhůru nohama a ona se bojí o svoji malou holku. "Beeee," říkám.

Dívá se na mě, jako bych byla blázen. Pak se znovu snažíme nahlédnout skrz okraj stolu.

Kulky létají místností a odráží se od zdí a stolů. Všude stříká krev, je to fakt nechutný a křik neustává. Střelec stojí v rámu dveří do místnosti.

Jo zalape po dechu a já málem přepadnu, jak mi zaskočí.

Je to Barb!

Co se to sakra děje?

Má kolem sebe omotané pásy nábojů, v ruce ten největší samopal, jaký jsem kdy viděla. S bílou tváří nás proklíná a střílí na nás, jak na kachny. Zírám na ní s otevřenou pusou. "Barb?" mumlám. To nedává žádný smysl.

Zvláštní je, že Jo vypadá strašně překvapeně a najednou z ní vypadne: "Já myslela, že je to Liz!"

Dívám se na ní. Jediné, co vidím, je její hlava, ale tak nějak si všímám, že krčí rameny. "To je na dlouho."

Zhodnotím situaci v celé místnosti. Jsme na druhé straně haly. Co mám udělat? Proč na nás Barb střílí?

Podívám se na Jo. Ta mi moc nepomůže. Její výraz je stejně prázdný jako papír, nad kterým jsem před chvíli seděla.

Kámo, kéž by tu byla Mac! Co by udělala? Měla bych se k ní zkusit dostat svoji superrychlostí, zatímco střílí na ostatní? Jsem na to dost rychlá? Já dneska nechci umřít. Zítřek bude můj. A já náhodou vím, že to bude skvělej den! Kromě toho mám spoustu věcí na práci. Někdo musí dávat pozor na Ro.

Ale zatím padáme jako mouchy! Zatraceně, Barb nás vyhladí.

Nacpu si do pusy celou čokoládovou tyčinku a požvýkám ji jen tak, abych ji v bezpečí doprovodila do žaludku. Budu potřebovat každou kapku energie. Musím něco udělat. Barb má ještě pořádnou zásobu kulek. Mega se nemůže schovávat za stolem a nic neudělat.

Znovu vystrčím hlavu zpoza stolu a rychle se podívám, co se děje a uložím si celou scénu do hlavy. Dívám se, kde všichni jsou, každá osoba, každý stůl, židle i překážky.

Problémem je Barb. Ona je neznámou. Pohybuje se a střílí tak náhodně, že si jí do své pomyslné mapy nemůžu uložit.

Zatraceně!

Dívám se a snažím se najít v jejích pohybech nějaký vzorec.

Rychle se schovávám za stůl, když zbraň namíří mým směrem. Žádný vzorec v tom není.

Začnu rychle dýchat, snažím se nahodit adrenalin. Zrovna se chystám vyrazit, když se Barbin obrys trochu rozmlží na okrajích a teplota v místnosti prudce klesne.

Jo vydává přiškrcený vzduch.

Obě si toho všimneme najednou.

To, co na nás střílí, není Barb.

No... je, ale křičí, ale ne jako ta psychomrcha, za jakou jsem ji považovala.

Křičí zděšením.

Snaží se získat kontrolu nad tou zbraní. Snaží se ji sklonit a kulky létají po podlaze, ale nakonec se znovu zvedne. Pak se jí snaží strhnout vlevo ke zdi. Ale zbraň sebou znovu mrští doprava. Její prsty celou dobu pevně tisknou spoušť.

Znovu se rozmlží.

Je to jen Barb.

No, není! Je to - kámo - co to sakra je? Má až moc hlav, až moc zubů. Je to nějaká příšera. A není to Stín!

Znovu je to Barb.

Nutí ji to zabít nás.

Za ní se po zdi plazí stín. Je obrovský! Tyčí se nad ní, rozšiřuje a když se směje, tuhne mi krev v žilách tak, že mi neproudí do mozku, protože je to jen kus ledu.

"Kde je ta mrcha představená?" řičí. "Chci její zasranou hlavu!"

Jo a já se po sobě podíváme.

Chápeme to.

Obě víme, co ji dostalo, co na nás doopravdy střílí, až teď mi to dochází, tak asi nejsem tak chytrá, jak si Mac myslí.

Já a Jo pomalu zaplujeme zpátky za stůl.

Jen dvě malé statečné ovce.

Schovávající se před knihou.

Je to ta Kniha.

Ta, kterou celou dobu hledáme. Tu, kterou chceme znovu dostat pod zámek. Jasně, co jsme si mysleli, že s ní asi tak uděláme?

Ta má teda nervy. Přijít sem jen tak. Sem, kde byla tak dlouho uvězněná. Musí se cítit dost neohroženě. Štve mě to tak moc, až se třesu. Přišla sem. Bože - to je tak scestný!

Četla jsem deník Mac. Vím, jak to funguje. Nutí lidi, aby ji zvedli. Já a Barb a Jo a patnáct dalších jsme jely ráno do Dublinu pro zásoby. Celou dobu jsme se nedržely spolu. Rozdělily jsme se a šly si po svých.

Barb musela skončit sama a sebrat ji.

Po zádech mi přejede mráz.

No to je skvělý! Sinsar Dubh s námi  jela zpátky do opatství! Přímo v autobuse!

Seděla jsem v autobuse s Knihou Krále temných a ani jsem to nevěděla!

Procházím si svoje možnosti. Nejsem neprůstřelná. Když dneska umřu, tak to nikomu nepomůže. Nevím, jak ji zastavit. A nehodlám se kvůli tomu nijak trápit. To neví nikdo.

Neodvažuju se k ní přiblížit a dovolit ji zmocnit se mě.

Kdyby mě dostala, tak by vyhladila celé opatství v rekordním čase.

Polknu. Přemýšlím, jestli opravdu nehledala mě. Asi jí bylo jedno, kterou vidoucí zastihne osamotě, jen aby se mohla dostat zpátky a vykonat svoji pomstu.

Umírají. Všechny za mým stolem umírají. Ubíjí mě to.

A já nemůžu přijít na jedinou věc, kterou bych mohla udělat.

Mám jen jednu příležitost a ta ji nezastaví. Popadnu Jo a mizíme pryč.

***

Ro je celá bledá. Takhle jsem ji nikdy neviděla. Vypadá, že zestárla o dvacet let za jediný den. Sto osmnáct vidoucích zemřelo, než si Barb vystřílela cestu z opatství, sebrala autobus se všemi zbraněmi a zmizela.

Sto dalších bylo zraněných.

Sinsar Dubh nás navštívila, ukázala nám, čeho je schopná, vycenila na nás zuby a vztyčila ten největší prostředníček, jaký jsem kdy viděla.

Sedíme s Jo u stolu naproti Ro.

"Ani jste se ji nepokusily zastavit," říká nakonec. Nechává nás v tom pěkně vykoupat. Ale já se jen tak nedám.

Nepotřebuju, aby mi to Ro říkala. Dívám se na to obvinění, které ji srší z modrých očí, už dobrých pět minut. Neodpovídám. Skončila jsem s ní. Měla nám to říct. Měla nás varovat. Nikdy by mě nenapadlo, že Sinsar Dubh udělá něco takového. Necvičí nás. Jsme kvůli ní bezmocné. Bojíme se. Přesně tak, jak říkala Mac. To jsem měla umřít, aby řekla, že jsem se snažila? Tak to ani náhodou. Nehodlám umřít, aby se cítila líp.

Jo říká: "Matko představená, vypadá to, že se Barb bránila. Z toho, co se podařilo Jayneovi a jeho gardě zjistit o knize, jsme si celkem jisté, že víme, co to znamená."

"Aha, takže teď věříte Jayneovi? To já vás učím! Já vás cvičím!"

Jo se na chvíli odvrací a mě dochází, že Barb byla jedna z jejích nejlepších kamarádek. Ale Jo mě překvapuje. Když se na ní opět podívá, její hlas se nechvěje: "Plánovala se zabít, Roweno. Naším cílem bylo zabránit Knize, aby posedla nové tělo. Kdyby se k ní Dani přiblížila, mohla se jí zmocnit."

Ro po mě šlehne ostrým pohledem. "Ty jsi neustále jenom přítěž, není to tak Danielle?"

Zašklebím se, nemůžu si pomoct. Pořád mě z něčeho obviňuje. Už mám po krk lézt ji do zadku. Unavuje předstírat, že jsem někdo, kdo nejsem. "To záleží, jak se na to díváš, Ro," říkám chladně. "A ty se na to vždycky díváš blbě."

Jo se ostře nadechne.

Zašla jsem moc daleko. Je mi to jedno. Co Mac zmizela, Ro mi dala jasně najevo, že mě přijme zpátky, když budu tancovat tak, jak píská. Neustále jsem se pohybovala na tenké čáře a snažila se ji zavděčit jen tak, aby jí nebylo podezřelé, že nejsem na její straně.

Ale já na její straně nikdy nebudu.

Právě jsem se dívala, jak bylo zmasakrováno sto mých sester - a je jedno, že jsem si o nich myslela, že jsou ovce. A tahle stařena tady stojí a shlíží na mě s despektem? Já aspoň dokážu přiznat svoje chyby. Usínám s nimi každou noc. Ráno se s nimi probouzím. Vidím je v zrcadle, v jeho odraze. A já si říkám, kámo, vzchop se trochu.

"Jak ta Kniha utekla, Ro?" Teď už stojím na nohou s mečem v ruce. "Proč nám to nechceš říct? Možná proto, že jsi usnula na hlídce? Není to tak?"

Její hlas je napjatý a je ještě bledší, když se podívá na Jo a utrhne se na ni: "Odvedeš to dítě do jejího pokoje! Hned! A zamkni ji tam!"

To určitě. Tady už mě nikdo nebude ovládat. Zabila jsem Lovce, připadala jsem si jako ten týpek, co sejmul obra prakem. Ro už se mnou nebude vyjebávat.

"Řekla jsem jen to, co si myslí všichni ostatní, ale bojí se to říct. Já už se tě nebojím, Ro. Dnes v noci jsem viděla Sinsar Dubh. Už vím, čeho se bojím." Odkopnu židli tak tvrdě, že narazí do zdi. "Odcházím, tady jsem skončila." A myslím to vážně. Opravdu jdu. Dřív jsem si myslela, že jsem v opatství ve větším bezpečí, ale tady jsou Stíny a teď, když se sem vkradla Kniha, si myslím, že si dokážu najít bezpečnější místo v Temné zóně!

"Kromě toho si nikdo nevšimne, že jsem zmizela. Možná se stavím za Jaynem a gardou."

"Teď okamžitě odejdeš do svého pokoje, Danielle Megan!"

Bože, já to jméno nenávidím. Je tak strašně holčičí.

"Co by si o tobě myslela tvoje matka?" vyštěkne na mě.

"Co by si moje matka myslela o tom, co jsi ze mě udělala?" ohradím se.

"Udělala jsem z tebe pyšnou a dokonalou zbraň."

"Tak proto se asi cítím jako svůj meč. Chladná. Tvrdá. Krvavá."

"S tebou je to samé melodrama, co? Měla by jsi vyrůst, Danielle O'Malleyová! A sedni si."

"Jdi do hajzlu, Ro."

Mizím odtamtud superrychlostí.

Proudí kolem mě chladný irský vzduch, ale na určitých místech na mé tváři je ještě chladnější. Nevšímám si toho. Nikdy nebrečím. Nikdy.

Někdy mi chybí máma.

Svět je velký.

Kámo, je ze mě bezdomovec!

Peláším do noci.

Konečně jsem volná.

1 comments:

Olga řekl(a)...

Děkuji za další skvělou kapitolu