"Proč jsi pověsil Zrcadlo vedoucí do Dublinu v jednom z bílých křídel domu, když víš, že se dokáže sám přestavovat? Proč jsi ho nedal na nějaké stabilnější, dostupnější místo?" začala jsem znovu se svými otázkami, zatímco jsme šli.
Ten bipolární pocit, který jsem zažívala na střední škole se vrátil dvakrát silnější. On je vším, čím pohrdám. Chci ho zabít tak moc, že musím v kapsách zatínat ruce v pěst.
Zároveň je to člověk, který prožíval s mou sestrou intimní chvíle v posledních měsících jejího života, ten jediný, kdo může odpovědět na otázky, na které nikdo jiný odpovědět nemůže - a ten, kdo dokáže výrazně zkrátit čas, který trávíme v téhle dimenzi.
Vzal jsi její deník? Věděla to Rowena nebo kterákoli jiná vidoucí? Řekla ti o tom proroctví? Proč jsi ji zabil? Byla šťastná?Prosím, řekni mi, že byla šťastná, než zemřela.
"Žádné pokoje v Bílém Paláci nejsou nikdy úplně temné, ani když padne noc. Poprvé selhalo. Pověsil jsem ho tam, kde nemohlo. Bytost, o které jsem věřil, že byla pevně uvězněna, utekla - bytost, kterou jsem nikdy neměl v úmysl pustit na svobodu."
"Jaká bytost?" chtěla jsem vědět. Tenhle muž, který vypadá, že by mohl dělat reklamu pro Versace, chodí a mluví jako člověk, ale není. Je horší, než někdo posedlý Lapačem - jedním z těch krásný bojovníků Tmy, který dokáže vklouznout do kůže lidí a převzít nad tělem kontrolu. Je stroprocentním Dananem v těle, které by nemělo být jeho. Je to chladnokrevný vrah zodpovědný za masakr miliard lidí, jen v Dublinu několik set tisíc za jedinou noc, aniž by o svém činu alespoň jednou pochyboval. Jestli byla v tom ledovém vězení by bytost, kterou nikdy nechtěl vypustit na svobodu, tak jsem chtěla vědět proč přesně se to stalo a jak to zabít. Jestli mu to dělá starosti, tak mě by to mělo děsit.
"Dívej se na podlahy, MacKaylo."
Podívám se na něj. Neodpoví mi. Kdybych na něj tlačila, tak budu vypadat slabě.
Společně znovu zahajujeme hledání. Už mě nechce nechat samotnou. Ani já nijak nepospíchám, abych byla zase sama. Pořád jsem otřesená z toho, co se mi stalo v černém křídle paláce. Vrhlo mě to do vzpomínek, a kdyby mě Darroc nevytrhl, možná bych nikdy neunikla.
Kdybych utíkala za Barronsem, tak bych možná ani nechtěla uniknout. Pamatuju si ty kosti v Síni všech dní. Vzpomínám na ten den na pláži ve Férii s Alinou. Kdybych si tenkrát dovolila tam zůstat, tak bych nakonec umřela, protože bych jedla jídlo, které neexistovalo a pila vodu, která nebyla o nic skutečnější než moje sestra.
Do háje s Férií a jejími iluzemi.
Odstrčím vzpomínky na sex s králem, s Barronsem, pryč. Rozptyluju se nenávistí k muži, který zabil mou sestru.
Byla Alina šťastná? Znovu mám tu otázku na jazyku.
"Velmi," řekne mi a já si uvědomuju, že jsem to nejen řekla nahlas, ale že na tu otázku čekal.
Štve mě, že jsem byla tak slabá. Umožnila jsem svému nepříteli, aby mi lhal! "Kecy!"
"Jsi neuvěřitelná." V jeho tváři se zračí nechuť. "Vůbec nebyla jako ty. Byla otevřená. Její srdce nebylo uzamčené za vysokými zdmi."
"A podívej, kam ji to dostalo. Je mrtvá."
Jdu dopředu po zářivě žluté chodbě. Okna se otevírají přesně tomu letnímu dni, který jsme s Alinou tak milovaly. Před jejím duchem se nemůžu schovat! Zrychlím krok.
Pospícháme zelenou chodbou, potom tmavě modrou s francouzskými dveřmi, za kterými zuří bouře a pak zahýbáme na růžovou cestu a nakonec ho máme. Tyčí se v průchodu z bílého mramoru. Pod tímhle elegantním vchodem se cesta rozevírá do nádherného zimního dne, sněhem zapadané stromy září jako diamanty na slunci.
Usadí se ve mně mír. Tady už jsem ve svých snech byla. Tohle křídlo miluju.
Kdysi před dávnými časy v jejím světě, byl jejím nejoblíbenějším časem sluneční zimní den. Je to perfektní metafora pro její lásku.
Sluneční svit na ledu.
Rozehřívá jeho chlad. A on ji ochlazuje.
"Řekla jsi, že ti Alina volala," říká za mnou Darroc. "Řekla jsi, že do telefonu brečela, že se přede mnou schovávala. Volala ti v den, kdy zemřela?"
Vyruší mě z mého snění a bez přemýšlení přikývnu.
"Co přesně říkala?"
Přes rameno se po něm ohlédnu, opravdu si myslíš, že ti to řeknu? Jestli tady někdo bude odpovídat na otázky, tak to bude on. Vstoupím do bílé chodby.
Následuje mě. "Vše, čeho jsi dosáhla ve svém přesvědčení, že jsem Alinu zabil, bylo, že nikdy nenajdeš jejího pravého vraha. Lidé mají zvíře, které mi tě připomíná. Pštrosa."
"Nemám hlavu zabořenou v písku."
"Ne, máš ji v zadku," utrhne se na mě.
Prudce se k němu otočím.
Zlostně se na sebe díváme, ale jeho slova mě donutí zastavit. Vážně jsem jako pštros? Odepírám si možnost pomstít svou sestru, protože odmítám zvednout hlavu? Opravdu nechám pravého vraha své sestry uniknout, protože nemůžu otevřít svou mysl a podívat se skrz své předsudky? Barrons mě varoval, abych tak slepě nevěřila tomu, že ji Darroc stoprocentně zabil.
V čelisti mi zacuká sval. Pokaždé, když si vzpomenu na Barronse, tak nenávidím Darroca ještě víc za to, že mi ho vzal. Ale připomenu si, proč jsem tady a proč jsem ho ještě nezabila.
Abych dosáhla svého cíle, protřebuju jisté odpovědi.
Spekulativně se na něj zadívám. Další odpovědi od něj chci, ale nepotřebuji.
A až dostanu Knihu a všechno změním, už se ho nikdy nebudu moct zeptat. Bude pryč. Zabiju ho. Tady a teď mám jedinečnou příležitost.
"Řekla, že se zkusí vrátit domů, ale že se bojí, že ji nepustíš ze země," říkám ztuhle. "Řekla, že musí najít Sinsar Dubh. Pak zněla vyděšeně a pověděla mi, že po ní jdeš."
"Já? Řekla moje jméno? Řekla ti: Darroc už jde?"
"Nemusela. To, co řekla předtím, všechno vyjasnilo."
"A co to bylo? Obvinila mě pořádně?"
Pořád znám její zprávu zpaměti. Někdy se mi o ní zdá, o každém slovu. "Řekla, myslela jsem si, že mi pomůže, ale - bože, nemůžu uvěřit, že jsem byla tak hloupá! Myslela jsem, že ho miluju a on je přitom jeden z nich, Mac! Je jeden z nich! Kdo jiný to mohl být? Pořád mi říkáš, že tě milovala. Nebo byla zapletená ještě s někým jiným, aby si myslela, že-"
"Ne! Jenom do mě. Nikdy by nešla za jiným. Dal jsem jí všechno."
"Tak pak chápeš, proč jsem věřila, že jsi ji zabil."
"Ne, nezabil. V té tvojí titěrné lidské logice jsou díry větší než Lovci!"
"Kdo jiný by to mohl být? Koho jiného se bála?"
Otáčí se a přechází k jednomu z oken, kde se zastavuje a dívá se ven do nádherného zimního dne. Ledem pokryté stromy se třpytí jako diamanty.
Hromádky lehoučkého sněhu září na slunci. Ta celá scenérie vypadá, jakoby byla osvětlená zevnitř, stejně jako konkubína.
Ale uvnitř mě je jen temnota. A já cítím, jak roste.
"Jsi si jistá, že ten den, kdy jsi s ní mluvila, byl ten samý den, ve který zemřela?"
Nemluvila jsem s ní přímo, ale to mu neříkám. "I když garda našla její tělo až za dva dny, stanovili čas její smrti asi čtyři hodiny potom, co mi zavolala. Koroner v Ashfordu říkal, že to mohlo být osm až deset hodin. Řekla, že stanovit přesný čas bylo těžké, kvůli stavu, v jaké její tělo bylo." Odmítám říct, že její tělo bylo nalezeno rozžvýkané.
Pořád se dívá z okna a stojí ke mně zády. "Když jsem jednou ráno odešel, sledovala mě do domu na LaRuhe."
Vyrazí mi dech. Na tahle slova jsem čekala ode dne, kdy jsem musela identifikovat sestřino tělo. Chtěla jsem vědět, co dělala v den, kdy zemřela. Kam šla. A proč to skončilo tak špatně.
"Věděl jsi to?"
"Jím Temné."
Takže věděl. Samozřejmě, že to věděl. Zvyšuje to všechny smysly, sluch, zrak, chuť i dotek. Proto je to tak návykové - a supersíla je jen třešnička na dortu. Cítíte se naživu, neskutečně naživu. Všechno je daleko výraznější.
"Celou noc jsme byli v posteli, milovali se-"
"TMI," bručím.
"Ty myslíš, že nevím, co to znamená. Alina to říkala často. Too much information - to je až moc informací. Je ti nepříjemné poslouchat mě, jak mluvím o vášni, která byla mezi mnou a tvou sestrou."
"Je mi z toho špatně."
Když se konečně otočí, jeho pohled je chladný. "Byla se mnou šťastná."
"Neochránil jsi ji. I kdybys ji nezabil, zemřela ve chvíli, kdy jsi ji měl chránit."
Nepatrně sebou škubne.
Myslím si, hezky, moc hezky dokázal dát najevo tu falešnou emoci.
"Myslel jsem si, že je připravená. Myslel jsem, že to, co ke mně cítí, vyhraje nad její pitomou lidskou morálkou. Mýlil jsem se."
"Takže tě sledovala. Konfrontovala tě?"
Zavrtí hlavou. "Viděla mě skrz okno na LaRuhe-"
"Ty jsou natřené černě."
"Tenkrát nebyly. To jsem udělal až později. Dívala se, jak jsem se potkal se svými Temnými strážci a zaslechla, jak jsme diskutovali o osvobození další části Temného dvora. Slyšela, jak mi říkají Pán a vládce. Potom, co odešli, jsem čekal, co udělá, jestli půjde dovnitř, jestli nám dá další příležitost. Nešla, utekla a já ji z dálky sledoval. Hodiny chodila po Temple Bar a brečela v dešti. Čekal jsem, dal jsem ji prostor a čas, aby si ujasnila myšlenky. Lidé nepřemýšlí tak rychle jako Danani. Jednoduché koncepty jim dělají problémy. Je neuvěřitelné, že váš druh někdy dokázal-"
"Ušetři mě svého povýšeného mínění a já si zase nechám to svoje," skáču mu do řeči, protože nemám náladu poslouchat ho, jak odsuzuje mou rasu. To ta jeho už udělala. Miliardy mrtvých. Jen kvůli malichernému boji o moc.
Panovačně ukloní hlavu. "Později jsem se vrátil do jejího bytu. Našel jsem ji v ložnici, jak se snažila vylézt z okna na požární schodiště.
"Vidíš? Bála se tě."
"Bála se. A to mě rozčílilo. Nedal jsem ji k tomu žádný důvod. Zatáhl jsem ji zpátky. Bojovala. Řekl jsem ji, že je jen člověk, malá a hloupá. Nazvala mě netvorem. Řekla, že jsem ji obelhal. Že všechno byla jen lež. Nebyla. Nebo spíš na začátku ano, ale pak už ne. Udělal bych z ní svou královnu. Řekl jsem jí to. A že i tak ji z ní udělám. Ale neposlouchala mě. Ani se na mě nepodívala. Ale nezabil jsem ji, MacKaylo. A stejně jako ty, ani já nevím, kdo to udělal."
"Kdo zničil její byt?"
"Říkal jsem ti, že jsme spolu bojovali. Náš vzájemný vztek byl stejně silný jako naše vášeň."
"Vzal jsi její deník?"
"Vrátil jsem se pro něj, když zemřela. Nebyl tam. Vzal jsem to album. Tenkrát jsem našel její kalendář a zjistil, že 'kamarádka' Mac je ve skutečnosti její sestra. Lhala mi. Nebyl jsem jediný, kdo měl tajnosti. Mezi tvým druhem jsem žil dost dlouho na to, abych věděl, že to znamenalo, že od začátku tušila, že je se mnou něco špatně. A stejně mě chtěla. Věřil jsem, že kdyby ji nezavraždili, tak po čase by se vrátila a vybrala si mě z vlastní vůle."
Ano, myslím si, vrátila by se. Se zbraní v ruce, stejně jako to udělám já.
"Potřeboval jsem vědět, jestli sdílíš její jedinečný dar. Kdyby jsi nepřijela do Dublinu, nechal by tě tam dovést."
Vstřebávám to a běsním vzteky. Je pro mě důležité přesně si určit moment, kdy se můj život obrátil naruby. Zvláště teď.
Jde to dál do minulosti, než jsem původně myslela.
Od chvíle, co Alina odjela do Dublinu a pomalu se ubírala do chvíle, kdy ho potkala, to je ten moment, kdy se můj život nevyhnutelně vydal jiným směrem. Do pohybu se daly události, které mě uvěznily. Vydala bych se na tu samou cestu, i kdybych tam vstoupila jinými dveřmi. Kdybych poslechla rodiče a neletěla do Irska vyšetřovat Alininu vraždu, poslal by pro mě Lovce? Prince? Možná pár Stínů, aby pohltili moje městu a vyhnali mě ven?
Ať tak či ona, skončila bych stejně tady, uprostřed tohohle blázince.
"Kvůli tvé sestře jsem ti neublížil."
Nic jiného, co řekl, mě tak neohromilo. Stojím napůl omámená, zatímco se mi ozývají v hlavě a na mysli mi vyvstávají rozporuplné myšlenky. Bez varování se mé přesvědčení mění a nabývá nového rozměru. Jsem tím překvapená, ale moje myšlenky se ubírají tak logickou a jednoduchou cestou, že tomu nemůže být jinak.
On měl Alinu opravdu rád.
Věřím mu.
Nikdy bych si to nedokázala uspokojivě vysvětlit: přemýšlela jsem, proč vůči mně nebyl Darroc víc agresivní, víc nelítostný. Nedávalo to žádný smysl. Vypadal skoro až laxně ve svých snahách unést mě a neustále mi nabízel možnosti, abych přišla ze své vlastní vůle. Jak typ kazisvěta tohleto dělá? Určitě to nebylo jednání, které bych očekávala od vraha své sestry. Mallucé byl daleko víc nebezpečný, daleko víc smrtící. Z těhle dvou jsem se víc bála toho rádoby upíra.
Occamova břitva: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Darroc mi nechtěl ublížit kvůli Alině. Držel se zpátky, protože mu záleželo na mé sestře.
Jak - a do jaké míry - to dokážu použít proti němu, vyřeším později.
"Moje úcta podkopala mé úsilí a Lovci začali zpochybňovat mé přesvědčení."
"Tak proto jsi mě nechal znásilnit a udělal ze mě Pri-yu," řekla jsem hořce. Jak rychle přešel od úcty k vraždě, protože moje proměna v Pri-yu se tomu rovnala. Dokud mě Barrons nedostal zpátky, nikdo se z toho stavu nikdy nevzpamatoval. Zemřeli.
"Potřeboval jsem upevnit svou pozici. Pak jsem tě ztratil dřív, než jsem dostal šanci tě využít."
"Kdo byl ten čtvrtý, Darrocu? Proč mi to prostě neřekneš?" Stál tam a díval se, jak mě Temní princové ničí. Viděl mě nahou na zemi, křičící a bezmocnou. Uklidňuju se tím, že si představuji ty miliony způsobů, kterými ho jednou zabiju.
"Už jsem ti řekl, MacKaylo, že tam žádný čtvrtý nebyl. Poslední princ z dvoru Stínů, kterého král vytvořil, byl také první, který zemřel. Cruce byl zabit v prastaré bitvě mezi králem a královnou. Někteří tvrdí, že mu smrtící ránu zasadila právě královna."
"Cruce byl tím čtvrtým Temným princem?" prohlásím.
Přikyvuje. Pak se zamračí a dodává: "Jestli tam byla nějaká čtvrtá bytost, tak jsme ji já, ani moji princové neviděli."
Vypadá tou myšlenkou stejně znepokojený jako já.
"Opakovaně jsem ti nabídl spojenectví. Potřebuju tu Knihu. Ty ji dokážeš najít. Někteří věří, že i zahnat do kouta. Někteří věří, že ty jsi ten čtvrtý kámen."
Naježím se. Jsem si jista málo věcmi, ale na tohle bych vsadila celý svůj bankovní účet.
"Já nejsem žádný kámen." Byla jsem si celkem jistá, že ten čtvrtý má V'lane.
"Dananské věci mají tendenci se měnit. Stávají se z nich jiné věci."
"Ale ne lidi," posmívám se. "Podívej se na mě. Nevytesali mě z útesů Temného pekla! Narodila jsem se lidské ženě!"
"Víš to určitě? Moje zdroje říkají, že vás s Alinou adoptovali."
Nic neříkám, ale zajímalo by mě, co je to za zdroje.
Zasměje se. "Nikdo doopravdy neví, co král všechno udělal potom, co se zbláznil. Možná udělal jeden kámen, který byl jiný než ostatní, pokusil se ho schovat."
"Z kamenů se nestávají lidé!"
"Sinsar Dubh se pokouší stát člověkem."
Přimhouřila jsem oči. Měl Ryodan pravdu? O tom to celé bylo - Kniha se snažila získat lidskou podobu? Je zajímavé, že tomu on i Darroc věřili, jakoby snad spolu diskutovali nad podobnými plány - jako například jak zabít Barronse a dostat ho z cesty! Nakonec Barrons byl ten, kdo mě dokázal vyléčit ze stavu Pri-ya, když už mě mohli tak jednoduše využít. Jak nepohodlné.
"Ale lidé, které posedne se nakonec zabijí," říkám.
"Protože ještě Kniha nenašla nikoho dost silného na to, aby přežil spojení."
"Co myslíš tím 'přežil spojení'? Říkáš, že existuje osoba, která by dokázala Sinsar Dubh zvednou bez toho, aby se potom zabila?"
"A dokázala by ji ovládat," říká nafrněně.
Ostře se nadechnu. To je poprvé, co něco takového slyším. A on zní tak sebevědomě, jistě. "Říkáš, že by ji dokázali sami použít?"
Přikývne.
Nevěřícně zírám. "Jen tak ji seberou a otevřou? Nic se jim nestane?"
"Absorbují ji. Všechnu její moc."
"Jak? Kdo je ta 'pravá osoba'?" chci vědět. Jsem to já? Proto jsem ji mohla vystopovat? Proto po mně všichni šli?
Posměvačně se na mě zašklebí. "Ach, bezvýznamný člověk, opájíš se takovými velkými deziluzemi. No, MacKaylo. Ty to nejsi."
"Tak kdo?"
"Přece já."
Zírám na něj. On? Změřím si ho od hlavy k patě. Proč? Jak? Co on ví a já ne? Co Barrons nevěděl. "A co je na tobě tak zvláštního?"
Zasměje se, zadívá se na mě pohledem, který říká: Opravdu si myslíš, že ti to povím? Nenávidím, když lidé používají můj oblíbený výraz.
"Ale já ti to řekla. Odpověděla jsem na tvé otázky."
"Bezvýznamné otázky."
Přimhouřím oči. "Jestli víš, jak se s ní spojit, tak proč jsi naléhal, abych s sebou do tunelu vzala ty kameny, když jsi zajal mé rodiče? Proč tě tak zajímají?"
"Říká se, že ji kameny dokáží znehybnit. Zatím se mi nepovedlo přiblížit se k ní. A když se k ní nemůžu přiblížit sám, tak je budu potřebovat. Ty mi ji pomůžeš najít, kameny ji znehybní a já už udělám ten zbytek."
"Je to proto, že jí maso Temných? Proto to zvládneš?" Taky je dokážu rozsekat na kousíčky a pozřít.
"To těžko.
"Tak je to tím, čím jsi? Nebo něčím, co jsi udělal? Nebo něčím, co víš, jak udělat?" Slyším ve svém hlase tu naléhavost a odpuzuje mě to, ale jestli existuje cesta, jak obejít celou tu absurdní situaci se čtvrtým kamenem a pěti Druidy - Barrons si byl celkem jistý, že jedním z nich je Christian, kterého jsem ztratila v Zrcadlech - bez toho, abych musela luštit proroctví a provádět nějaký složitý obřad, tak jsem chtěla vědět, co to je! Jestli existuje zkratka, šance, že dosáhnu svých cílů během hodin nebo dnů spíš než týdnů a měsíců, tak jsem ji chtěla! Čím méně času budu muset strávit v téhle pekelné realitě, tím líp.
"Podívej se na sebe, MacKaylo, červené tváře, záříš a slintáš jen nad nápadem, že by ses mohla s Knihou spojit." Zlaté tečky v jeho očích září.
Nikdy jsem takový výraz neviděla ve tváři žádného člověka.
"Jsi tak podobná Alině," mumlá. "A přitom vůbec nejsi."
Vypadá to, že právě tu rozdílnost oceňuje. "Tak co je na tobě tak zvláštního? Proč se právě ty dokážeš spojit s tou knihu?" dožaduji se odpovědi. "Řekni mi to!"
"Najdi mi tu Knihu, MacKaylo, a já ti to ukážu."
***
Když konečně objevíme pokoj se Zrcadlem, tak je přesně takový, jak ho Darroc popsal: žádný nábytek, jen obrovské deset stop velké zrcadlo.
Vypadá, jako by sem patřilo.
Ale já se jím vůbec nezaobírám. Pořád přemýšlím nad tím, co Darroc řekl.
Další díl skládačky je na místě. Mátla mě ta jeho posedlost dostat se ke Knize, když se ji nikdo z nás nemohl dotknout, pohnout s ní, zajmout ji, udělat s ní jednu jedinou věc bez toho, aby nás obrátila ve zlo a pak zabila potom, co pozabíjíme spoustu lidí.
Kromě toho, že jsem polemizovala, proč není Darroc víc nelítostný, chtěla jsem vědět, proč po ni jde, když ji nikdy nemůže použít, když i já s Barronsem jsme se jejího hledání museli vzdát.
Ale Darroc nepolevil. Nechal své Temné poskoky, aby pročesávali Dublin. Celou dobu, co jsem tápala ve tmě a snažila se najít čtvrtý kámen a zjistit přesné znění proroctví, Darroc šel po jednodušší cestě.
Věděl, jak s Knihou splynout a ovládnout ji!
Nepochybovala jsem, že říká pravdu. Nevěděla jsem jak nebo kde tuhle informaci obstaral, ale rozhodně věděl, jak použít Sinsar Dubh tak, aby ho to neovlivnilo.
Potřebovala jsem to vědět!
Dívám se na něj skrz přimhouřené oči. Už tolik nespěchám, abych ho zabila. Ve skutečnosti teď budu vraždit, abych toho parchanta ochránila.
V hlavě si poupravím svou misi. Nepotřebuju proroctví, ani kamen, ani Druidy. Už nikdy se nebudu muset v budoucnu spojit s V'lanem.
Potřebuju jen jednu věc: odhalit Darrocovo tajemství.
Až ho budu mít, můžu Knihu chytit sama. Nedělá mi problémy dostat se k ní blízko. Ráda si se mnou hraje.
Ruce se mi třesou vzrušením tak, že mám problém to skrýt. Snažit se naplnit všechny podmínky proroctví by trvalo věčnost. Díky novému plánu bych toho mohla dosáhnout během několika dnů, tak málo času by stačilo k tomu, abych se zbavila té neskutečné bolesti.
"Proč jsi přivedl Temné skrz ten dolmen ve skladišti na LaRuhe, když jsi měl Zrcadlo, které si mohl použít?" Zapojuji menší otázky, abych ho ukolébala. Navodila pocit bezpečí. A pak se zeptám na tu důležitou. Stejně jako většina mužů, kteří se touží stát králi, rád mluví.
"Nízké kasty Temných se snadno nechají rozptýlit čímkoli, co se dá sníst. Potřeboval jsem kratší cestu, bez života, kterou bych je mohl přivést. Nikdy bych je odsud nedostal. Kromě toho spousta z nich by tak malým otvorem neprošla."
Vzpomněla jsem si na hordy temných, kteří se vyvalily z toho obrovského dolmenu té noci, kdy jsem poprvé spatřila Pána a vládce oděného v rudém hávu a uvědomila jsem si, že je to přítel mé sestry. Tu noc, kdy mě Mallucé málem zabil a povedlo se mu to, kdyby se jako zázrak neobjevil Barrons a nezachránil mě. Snažím se tu vzpomínku zahnat, ale už je pozdě.
Jsem ve skladišti, uvězněná mezi Darrocem a Mallucim.
Barrons si ke kleká na zem a jeho dlouhý černý plášť šustí o zem.
To bylo hloupé, slečno Lanová, říká tím svým posměšným úsměvem, Brzy by zjistili, kdo jste.
Bojovali jsme s Darrocem a jeho přisluhovači. Mallucé mě ošklivě zranil. Barrons mě odnesl zpátky do knihkupectví, kde mě uzdravil. Tenkrát mě poprvé políbil. Nikdy jsem nic takového necítila.
Znovu mě zachránil - a co jsem udělala já, když mě potřeboval?
Zabila jsem ho.
Ten tichý výkřik je zpátky, zdvíhá se ve mně. Snažím se ho udusit vší silou, kterou mám.
Zapotácím se.
Darroc mě chytá za paži, aby mi pomohl najít ztracenou rovnováho.
Setřesu ho. "Jsem v pohodě. Jen mám hlad." Nemám. Moje tělo vypovědělo službu. "Vypadneme odsud." Vstupuji do Zrcadla. Čekám, že se bude protestovat, protože tak tomu při všech vstupech do Zrcadel vždycky bylo, takže sklopím hlavu a tlačím se dopředu. Povrch uvnitř je hustý jako lepidlo.
Vypadnu na druhé straně hlavou napřed. Vyškrábu se na nohy a otočím se zpátky na něj, akorát ho vidím, jak hladce vystupuje z rámu. "Co jsi to udělal? Tys do mě strčil?"
"To jsem neudělal. Možná ti jen Zrcadlo přálo šťastnou cestu, protože bylo rádo, že se zbavilo těch kamenů," posmívá se.
Zvažuju, jaký efekt by asi měly. Jsou uklizené ve váčku uvnitř batohu, kde jsem je zapomněla. Moje vidoucí smysly asi v Zrcadlech nefungují. Necítím jejich chlad, temný oheň v hlubině mé hlavy.
Zaculí se. "Nebo možná bylo rádo, že se zbavilo tebe, MacKaylo. Dej mi ty kameny. Ponesu skrz další Zrcadlo a uvidíme, co se stane."
Další Zrcadlo? V tu chvíli si uvědumuju, že nejsme zpátky v Dublinu, ale v bílé místnosti s dalšími deseti zrcadli, které visí na zdech. Pro ostatní by bylo těžké sledovat ho. Zajímalo by mě, kam těch devět vede.
"To určitě," zamumlám. Upravím si batoh na zádech a opráším se.
"Ty to jen nechceš vědět. Jsi opravdu člověk nebo jen kámen?" snaží se mě vyprovokovat. "Když je ponesu a Zrcadlo tě vypudí, tak budeme mít svoji odpověď."
Nejsem kámen. "Prostě mi řekni, které vede do Dublinu."
"Čtvrté zleva."
Vlezu do něj, ale tentokrát si dávám pozor, nechci zase upadnout. Tohle Zrcadlo je zvláštní. Je to dlouhý tunel, kde přelézám jednu cihlovou zeď za druhou.
Zachytím rozmazaný obraz noční ulice ve vedlejším Zrcadle a překvapí mě chladný vánek. Vrazím do cihlové zdi a spadnu na dlážděnou ulici, až mě to překvapí. Tahle je pevná, nedá se skrz ni projít.
Své město bych poznala i poslepu. Jsme zpátky v Dublinu. Obejmu zeď, odhodlaná zůstat na nohou. Dneska už mám padání na zadek plné zuby.
Možná se mi trochu třesou nohy - ale alespoň mám zpět své vidoucí schopnosti, je to jako probudit se po dlouhém, nuceném spánku. Cizí energie mi vrazí do mysli: Město se hemží Danany.
Předměty moci a Danani mi kdysi způsobovali nevolnost, ale tím, že jsem jim neustále vystavená, se to změnilo. Jejich přítomnost už mě neznehybňuje. Teď z nich cítím temný vzdouvající se adrenalin. Už takhle jsem otřesená z nedostatku jídla a spánku. Je mi jedno, kde jsou Temní a rozhodně se nehodlám hned vydat za Knihou. Zavírám oči a soustředím se, aby "vypnula zvuk", dokud nebude všude úplné ticho.
Potom mě Darroc sevře v náručí a přitáhne k sobě. Na chvíli zapomínám, kdo jsem, co cítím, co jsem ztratila a vnímám jen ty silné ruce, které mě podpírají.
Cítím Dublin.
Jsem v mužském náručí.
Otáčí mě a svým čelem se dotkne mého, chrání mě a já na chviličku předstírám, že je to Barrons.
Rty se dotkne mého ucha. "Řekla jsi, že budeme přátelé, MacKaylo," šeptá, "ale v tvých očích žádné přátelství nevidím. Jestli se mi odevzdáš, úplně celá, nikdy, nikdy tě pod svou ochranou nenechám umřít. Vím, jak zuříš, kvůli své sestře, ale společně bychom to mohli změnit... nebo ne, jak si budeš přát. K tomuhle světu máš pouta, ale nenašla by jsi si místo v tom mém? Jsi mnohem méně člověkem, než byla Alina. Nepatříš sem. Nikdy jsi nepatřila. Byla jsi stvořena pro mě." Jeho melodický hlas se smyslně prohlubuje. "Necítíš to? Necítila jsi to tak vždycky? Jsi... větší, než ostatní tvého druhu. Otevři oči. Porozhlédni se. Opravdu tihle malicherní, slabí lidé stojí za tvůj boj? Za to, aby jsi pro ně umřela? Nebo se odvážíš ochutnat nesmrtelnost. Věčnost. Naprostou svobodu. Možnost žít mezi těmi, kteří jsou povzneseni nad smrtelný život."
Chytí mou hlavu do dlaní a hladí mě po tváři. Jeho rty se stále hýbou proti mému uchu. Jeho dech je prudký, mělký a rychlý a já cítím tvrdou bouli na jeho stehně. Můj vlastní dech se zrychlí.
Znovu předstírám, že je to Barrons, dokud ho tak skutečně nevnímám a už se nesnažím udržet si čistou hlavu. Myslí mi proudí obrazy těch dlouhých, neuvěřitelných hodin, které jsme spolu trávili v posteli.
Cítím Barronse na své kůži, na svých rtech. Vzpomínám. Nikdy nezapomenu. Ty vzpomínky jsou tak živé. Přísahám, že kdybych se natáhla, tak bych se mohla dotknout těch rudých prostěradel.
Je natažený na posteli, tmavě potetovaná hora svalů, ruce má složené za hlavou a dívá se, jak nahá tancuju.
Manfred Mann hraje starou písničku Bruce Sprinsteena na mém iPodu: Přišel jsem pro tebe, pro tebe. Přišel jsem pro tebe...
Přišel pro mě. A já ho zabila.
Dala bych pravou ruku za to, abych se mohla vrátit, jen na jeden den. Znovu to zažít. Dotknout se ho. Slyšet, jaké vydává zvuky. Usmát se na něj. Být něžná. Nebát se toho. Život je křehký, krásný a krátký. Proč si to uvědomuji tak pozdě?
Značka vzadu na hlavě mě pálí, ale nedokážu říct, jestli to je ta Darrocova nebo Barronsova.
"Nech svoje sliby o mém zničení, MacKaylo," šeptá mi do ucha. "Ano, vidím, jak se na mě díváš. Byl bych slepý, kdybych to neviděl. Žil jsem stovky tisíc let na dvoře, kde vládla iluze. Nemůžeš mě obelhat. Nech svou hloupou touhu po pomstě, která tě zničí, ale mě ne. Nech mě tě zvednou, naučit tě létat. Dám ti všechno. A o nic nepřijdeš. To je chyba, kterou už nikdy neudělám. Když si mě vybereš s vědomím, kdo jsem, tak mezi námi nebude existovat strach ani nedůvěra. Přijmi můj polibek, MacKaylo. Přijmi moji nabídku. Žij se mnou. Navždy."
Jeho rty se pohnou pryč od mého ucha, políbí mě na tvář. Ale pak se zastaví a čeká, až pootočím hlavu. Až si vyberu.
Otočím se, abych ho zahrnula nenávistí. Tvrdí, že miloval mou sestru a snaží se mě svést! To opravdu to, co cítil k Alině bylo tak zanedbatelné? Nenávidím ho za to, že ji svedl. Nenávidím ho, že není věrný její památce.
Podle Barronse by ani jedna z těhle emocí nebyla "užitečná". Mám vzpomínky, kvůli kterým musím žít. Musím přivést zpátky k životu dva duchy.
Soustředím se na přítomnost. Na to, co se dá využít. A co ne.
Přes jeho rameno vidím, kde jsme. Kdybych mohla cítit ještě víc, musela bych se bolestí prohnout v pase.
Prohnaný bývalý Danan. Parchant.
Jsme v uličce přímo před Barronsovým knihkupectvím. Schoval Zrcadlo ve zdi první budovy v temné zóně přímo naproti.
Bylo tu celou dobu. Přímo před mým domem. Neustále mě pozoroval. Nás.
Když jsem tu byla naposled, i když jsem věděla, že vstupuju do pasti, tak jsem šla energickým krokem. Barrons mi totiž řekl, že jestli vyváznu i s rodiči živá, tak mi to knihkupectví dá.
Vůbec jsem nepochybovala, že se mi to podaří. Byla jsem jsi tak jistá sama sebou.
Darroc mě opatrně pozoruje.
Tahle hra sahá strašně hluboko. Vždycky tomu tak bylo. Jen jsem předtím neviděla věci tak jasně jako teď.
Odhalil mou nenávist a udělal to, co pravděpodobně jen Danani dokáží - přijal ji a nabídl mi odpuštění. Nabídl mi mnohem víc, než jen pracovní nabídku a čeká na mou odpověď. Chápu jeho hru. Studoval mou rasu svou chladnou analytickou myslí a zná nás až moc dobře.
Kdybych souhlasila s jeho nabídkou intimního vztahu, tak bych se odhalila rovnou na dvou úrovních: fyzicky bych se k němu dostala tak blízko, že by mi mohl ublížit a emočně bych riskovala to, co každá žena ve stejné situaci - kam jde tělo, tam ho následuje i kousek srdce.
Naštěstí pro mě, já už žádné srdce neměla. V téhle úrovni jsem naprosto v bezpečí. A už se nenechám jen tak zranit.
Moji duchové si navzájem šeptají, ale já je neslyším. Existuje jen jeden způsob, jak je znovu slyšet.
Otočím se vstříc Darrocově polibku.
Když mě konečně políbí, tak se moje rozdvojenost znásobí a hrozí, že mě roztrhne ve dví. A jestli se to podaří, tak ztratím svou nejlepší šanci na dosažení svých cílů.
Bolí mě to.
Ale potřebuju potrestat za své hříchy.
Zabořím ruce do jeho vlasů a všechny své pocity proměním ve vášeň, kterou naplním každý dotek, políbím ho tvrdě, zuřivě. Otočím nás tak, abych ho přirazila ke zdi a líbám ho jako by byl to jediné, co na světě existuje, líbám ho celou svou lidskostí. To je věc, kterou nemůžou Danani nikdy pocítit, ať vypadají jakkoli - lidskost. To proto nás tak moc chtějí mít v posteli.
Na chvíli se zapotácí, stáhne a podívá se na mě.
Moje oči jsou divoké. Cítím, jak jsem uvnitř vyděšená a doufám, že se dokážu na kraji útesu ještě chvíli udržet. Vydám netrpělivý zvuk, navlhčím si rty a znovu do něj strčím. "Ještě," požaduju.
Když mě znovu políbí, tak ta poslední část mě, která mě mohla ještě vystát, umírá.
Štve mě, že jsem byla tak slabá. Umožnila jsem svému nepříteli, aby mi lhal! "Kecy!"
"Jsi neuvěřitelná." V jeho tváři se zračí nechuť. "Vůbec nebyla jako ty. Byla otevřená. Její srdce nebylo uzamčené za vysokými zdmi."
"A podívej, kam ji to dostalo. Je mrtvá."
Jdu dopředu po zářivě žluté chodbě. Okna se otevírají přesně tomu letnímu dni, který jsme s Alinou tak milovaly. Před jejím duchem se nemůžu schovat! Zrychlím krok.
Pospícháme zelenou chodbou, potom tmavě modrou s francouzskými dveřmi, za kterými zuří bouře a pak zahýbáme na růžovou cestu a nakonec ho máme. Tyčí se v průchodu z bílého mramoru. Pod tímhle elegantním vchodem se cesta rozevírá do nádherného zimního dne, sněhem zapadané stromy září jako diamanty na slunci.
Usadí se ve mně mír. Tady už jsem ve svých snech byla. Tohle křídlo miluju.
Kdysi před dávnými časy v jejím světě, byl jejím nejoblíbenějším časem sluneční zimní den. Je to perfektní metafora pro její lásku.
Sluneční svit na ledu.
Rozehřívá jeho chlad. A on ji ochlazuje.
"Řekla jsi, že ti Alina volala," říká za mnou Darroc. "Řekla jsi, že do telefonu brečela, že se přede mnou schovávala. Volala ti v den, kdy zemřela?"
Vyruší mě z mého snění a bez přemýšlení přikývnu.
"Co přesně říkala?"
Přes rameno se po něm ohlédnu, opravdu si myslíš, že ti to řeknu? Jestli tady někdo bude odpovídat na otázky, tak to bude on. Vstoupím do bílé chodby.
Následuje mě. "Vše, čeho jsi dosáhla ve svém přesvědčení, že jsem Alinu zabil, bylo, že nikdy nenajdeš jejího pravého vraha. Lidé mají zvíře, které mi tě připomíná. Pštrosa."
"Nemám hlavu zabořenou v písku."
"Ne, máš ji v zadku," utrhne se na mě.
Prudce se k němu otočím.
Zlostně se na sebe díváme, ale jeho slova mě donutí zastavit. Vážně jsem jako pštros? Odepírám si možnost pomstít svou sestru, protože odmítám zvednout hlavu? Opravdu nechám pravého vraha své sestry uniknout, protože nemůžu otevřít svou mysl a podívat se skrz své předsudky? Barrons mě varoval, abych tak slepě nevěřila tomu, že ji Darroc stoprocentně zabil.
V čelisti mi zacuká sval. Pokaždé, když si vzpomenu na Barronse, tak nenávidím Darroca ještě víc za to, že mi ho vzal. Ale připomenu si, proč jsem tady a proč jsem ho ještě nezabila.
Abych dosáhla svého cíle, protřebuju jisté odpovědi.
Spekulativně se na něj zadívám. Další odpovědi od něj chci, ale nepotřebuji.
A až dostanu Knihu a všechno změním, už se ho nikdy nebudu moct zeptat. Bude pryč. Zabiju ho. Tady a teď mám jedinečnou příležitost.
"Řekla, že se zkusí vrátit domů, ale že se bojí, že ji nepustíš ze země," říkám ztuhle. "Řekla, že musí najít Sinsar Dubh. Pak zněla vyděšeně a pověděla mi, že po ní jdeš."
"Já? Řekla moje jméno? Řekla ti: Darroc už jde?"
"Nemusela. To, co řekla předtím, všechno vyjasnilo."
"A co to bylo? Obvinila mě pořádně?"
Pořád znám její zprávu zpaměti. Někdy se mi o ní zdá, o každém slovu. "Řekla, myslela jsem si, že mi pomůže, ale - bože, nemůžu uvěřit, že jsem byla tak hloupá! Myslela jsem, že ho miluju a on je přitom jeden z nich, Mac! Je jeden z nich! Kdo jiný to mohl být? Pořád mi říkáš, že tě milovala. Nebo byla zapletená ještě s někým jiným, aby si myslela, že-"
"Ne! Jenom do mě. Nikdy by nešla za jiným. Dal jsem jí všechno."
"Tak pak chápeš, proč jsem věřila, že jsi ji zabil."
"Ne, nezabil. V té tvojí titěrné lidské logice jsou díry větší než Lovci!"
"Kdo jiný by to mohl být? Koho jiného se bála?"
Otáčí se a přechází k jednomu z oken, kde se zastavuje a dívá se ven do nádherného zimního dne. Ledem pokryté stromy se třpytí jako diamanty.
Hromádky lehoučkého sněhu září na slunci. Ta celá scenérie vypadá, jakoby byla osvětlená zevnitř, stejně jako konkubína.
Ale uvnitř mě je jen temnota. A já cítím, jak roste.
"Jsi si jistá, že ten den, kdy jsi s ní mluvila, byl ten samý den, ve který zemřela?"
Nemluvila jsem s ní přímo, ale to mu neříkám. "I když garda našla její tělo až za dva dny, stanovili čas její smrti asi čtyři hodiny potom, co mi zavolala. Koroner v Ashfordu říkal, že to mohlo být osm až deset hodin. Řekla, že stanovit přesný čas bylo těžké, kvůli stavu, v jaké její tělo bylo." Odmítám říct, že její tělo bylo nalezeno rozžvýkané.
Pořád se dívá z okna a stojí ke mně zády. "Když jsem jednou ráno odešel, sledovala mě do domu na LaRuhe."
Vyrazí mi dech. Na tahle slova jsem čekala ode dne, kdy jsem musela identifikovat sestřino tělo. Chtěla jsem vědět, co dělala v den, kdy zemřela. Kam šla. A proč to skončilo tak špatně.
"Věděl jsi to?"
"Jím Temné."
Takže věděl. Samozřejmě, že to věděl. Zvyšuje to všechny smysly, sluch, zrak, chuť i dotek. Proto je to tak návykové - a supersíla je jen třešnička na dortu. Cítíte se naživu, neskutečně naživu. Všechno je daleko výraznější.
"Celou noc jsme byli v posteli, milovali se-"
"TMI," bručím.
"Ty myslíš, že nevím, co to znamená. Alina to říkala často. Too much information - to je až moc informací. Je ti nepříjemné poslouchat mě, jak mluvím o vášni, která byla mezi mnou a tvou sestrou."
"Je mi z toho špatně."
Když se konečně otočí, jeho pohled je chladný. "Byla se mnou šťastná."
"Neochránil jsi ji. I kdybys ji nezabil, zemřela ve chvíli, kdy jsi ji měl chránit."
Nepatrně sebou škubne.
Myslím si, hezky, moc hezky dokázal dát najevo tu falešnou emoci.
"Myslel jsem si, že je připravená. Myslel jsem, že to, co ke mně cítí, vyhraje nad její pitomou lidskou morálkou. Mýlil jsem se."
"Takže tě sledovala. Konfrontovala tě?"
Zavrtí hlavou. "Viděla mě skrz okno na LaRuhe-"
"Ty jsou natřené černě."
"Tenkrát nebyly. To jsem udělal až později. Dívala se, jak jsem se potkal se svými Temnými strážci a zaslechla, jak jsme diskutovali o osvobození další části Temného dvora. Slyšela, jak mi říkají Pán a vládce. Potom, co odešli, jsem čekal, co udělá, jestli půjde dovnitř, jestli nám dá další příležitost. Nešla, utekla a já ji z dálky sledoval. Hodiny chodila po Temple Bar a brečela v dešti. Čekal jsem, dal jsem ji prostor a čas, aby si ujasnila myšlenky. Lidé nepřemýšlí tak rychle jako Danani. Jednoduché koncepty jim dělají problémy. Je neuvěřitelné, že váš druh někdy dokázal-"
"Ušetři mě svého povýšeného mínění a já si zase nechám to svoje," skáču mu do řeči, protože nemám náladu poslouchat ho, jak odsuzuje mou rasu. To ta jeho už udělala. Miliardy mrtvých. Jen kvůli malichernému boji o moc.
Panovačně ukloní hlavu. "Později jsem se vrátil do jejího bytu. Našel jsem ji v ložnici, jak se snažila vylézt z okna na požární schodiště.
"Vidíš? Bála se tě."
"Bála se. A to mě rozčílilo. Nedal jsem ji k tomu žádný důvod. Zatáhl jsem ji zpátky. Bojovala. Řekl jsem ji, že je jen člověk, malá a hloupá. Nazvala mě netvorem. Řekla, že jsem ji obelhal. Že všechno byla jen lež. Nebyla. Nebo spíš na začátku ano, ale pak už ne. Udělal bych z ní svou královnu. Řekl jsem jí to. A že i tak ji z ní udělám. Ale neposlouchala mě. Ani se na mě nepodívala. Ale nezabil jsem ji, MacKaylo. A stejně jako ty, ani já nevím, kdo to udělal."
"Kdo zničil její byt?"
"Říkal jsem ti, že jsme spolu bojovali. Náš vzájemný vztek byl stejně silný jako naše vášeň."
"Vzal jsi její deník?"
"Vrátil jsem se pro něj, když zemřela. Nebyl tam. Vzal jsem to album. Tenkrát jsem našel její kalendář a zjistil, že 'kamarádka' Mac je ve skutečnosti její sestra. Lhala mi. Nebyl jsem jediný, kdo měl tajnosti. Mezi tvým druhem jsem žil dost dlouho na to, abych věděl, že to znamenalo, že od začátku tušila, že je se mnou něco špatně. A stejně mě chtěla. Věřil jsem, že kdyby ji nezavraždili, tak po čase by se vrátila a vybrala si mě z vlastní vůle."
Ano, myslím si, vrátila by se. Se zbraní v ruce, stejně jako to udělám já.
"Potřeboval jsem vědět, jestli sdílíš její jedinečný dar. Kdyby jsi nepřijela do Dublinu, nechal by tě tam dovést."
Vstřebávám to a běsním vzteky. Je pro mě důležité přesně si určit moment, kdy se můj život obrátil naruby. Zvláště teď.
Jde to dál do minulosti, než jsem původně myslela.
Od chvíle, co Alina odjela do Dublinu a pomalu se ubírala do chvíle, kdy ho potkala, to je ten moment, kdy se můj život nevyhnutelně vydal jiným směrem. Do pohybu se daly události, které mě uvěznily. Vydala bych se na tu samou cestu, i kdybych tam vstoupila jinými dveřmi. Kdybych poslechla rodiče a neletěla do Irska vyšetřovat Alininu vraždu, poslal by pro mě Lovce? Prince? Možná pár Stínů, aby pohltili moje městu a vyhnali mě ven?
Ať tak či ona, skončila bych stejně tady, uprostřed tohohle blázince.
"Kvůli tvé sestře jsem ti neublížil."
Nic jiného, co řekl, mě tak neohromilo. Stojím napůl omámená, zatímco se mi ozývají v hlavě a na mysli mi vyvstávají rozporuplné myšlenky. Bez varování se mé přesvědčení mění a nabývá nového rozměru. Jsem tím překvapená, ale moje myšlenky se ubírají tak logickou a jednoduchou cestou, že tomu nemůže být jinak.
On měl Alinu opravdu rád.
Věřím mu.
Nikdy bych si to nedokázala uspokojivě vysvětlit: přemýšlela jsem, proč vůči mně nebyl Darroc víc agresivní, víc nelítostný. Nedávalo to žádný smysl. Vypadal skoro až laxně ve svých snahách unést mě a neustále mi nabízel možnosti, abych přišla ze své vlastní vůle. Jak typ kazisvěta tohleto dělá? Určitě to nebylo jednání, které bych očekávala od vraha své sestry. Mallucé byl daleko víc nebezpečný, daleko víc smrtící. Z těhle dvou jsem se víc bála toho rádoby upíra.
Occamova břitva: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Darroc mi nechtěl ublížit kvůli Alině. Držel se zpátky, protože mu záleželo na mé sestře.
Jak - a do jaké míry - to dokážu použít proti němu, vyřeším později.
"Moje úcta podkopala mé úsilí a Lovci začali zpochybňovat mé přesvědčení."
"Tak proto jsi mě nechal znásilnit a udělal ze mě Pri-yu," řekla jsem hořce. Jak rychle přešel od úcty k vraždě, protože moje proměna v Pri-yu se tomu rovnala. Dokud mě Barrons nedostal zpátky, nikdo se z toho stavu nikdy nevzpamatoval. Zemřeli.
"Potřeboval jsem upevnit svou pozici. Pak jsem tě ztratil dřív, než jsem dostal šanci tě využít."
"Kdo byl ten čtvrtý, Darrocu? Proč mi to prostě neřekneš?" Stál tam a díval se, jak mě Temní princové ničí. Viděl mě nahou na zemi, křičící a bezmocnou. Uklidňuju se tím, že si představuji ty miliony způsobů, kterými ho jednou zabiju.
"Už jsem ti řekl, MacKaylo, že tam žádný čtvrtý nebyl. Poslední princ z dvoru Stínů, kterého král vytvořil, byl také první, který zemřel. Cruce byl zabit v prastaré bitvě mezi králem a královnou. Někteří tvrdí, že mu smrtící ránu zasadila právě královna."
"Cruce byl tím čtvrtým Temným princem?" prohlásím.
Přikyvuje. Pak se zamračí a dodává: "Jestli tam byla nějaká čtvrtá bytost, tak jsme ji já, ani moji princové neviděli."
Vypadá tou myšlenkou stejně znepokojený jako já.
"Opakovaně jsem ti nabídl spojenectví. Potřebuju tu Knihu. Ty ji dokážeš najít. Někteří věří, že i zahnat do kouta. Někteří věří, že ty jsi ten čtvrtý kámen."
Naježím se. Jsem si jista málo věcmi, ale na tohle bych vsadila celý svůj bankovní účet.
"Já nejsem žádný kámen." Byla jsem si celkem jistá, že ten čtvrtý má V'lane.
"Dananské věci mají tendenci se měnit. Stávají se z nich jiné věci."
"Ale ne lidi," posmívám se. "Podívej se na mě. Nevytesali mě z útesů Temného pekla! Narodila jsem se lidské ženě!"
"Víš to určitě? Moje zdroje říkají, že vás s Alinou adoptovali."
Nic neříkám, ale zajímalo by mě, co je to za zdroje.
Zasměje se. "Nikdo doopravdy neví, co král všechno udělal potom, co se zbláznil. Možná udělal jeden kámen, který byl jiný než ostatní, pokusil se ho schovat."
"Z kamenů se nestávají lidé!"
"Sinsar Dubh se pokouší stát člověkem."
Přimhouřila jsem oči. Měl Ryodan pravdu? O tom to celé bylo - Kniha se snažila získat lidskou podobu? Je zajímavé, že tomu on i Darroc věřili, jakoby snad spolu diskutovali nad podobnými plány - jako například jak zabít Barronse a dostat ho z cesty! Nakonec Barrons byl ten, kdo mě dokázal vyléčit ze stavu Pri-ya, když už mě mohli tak jednoduše využít. Jak nepohodlné.
"Ale lidé, které posedne se nakonec zabijí," říkám.
"Protože ještě Kniha nenašla nikoho dost silného na to, aby přežil spojení."
"Co myslíš tím 'přežil spojení'? Říkáš, že existuje osoba, která by dokázala Sinsar Dubh zvednou bez toho, aby se potom zabila?"
"A dokázala by ji ovládat," říká nafrněně.
Ostře se nadechnu. To je poprvé, co něco takového slyším. A on zní tak sebevědomě, jistě. "Říkáš, že by ji dokázali sami použít?"
Přikývne.
Nevěřícně zírám. "Jen tak ji seberou a otevřou? Nic se jim nestane?"
"Absorbují ji. Všechnu její moc."
"Jak? Kdo je ta 'pravá osoba'?" chci vědět. Jsem to já? Proto jsem ji mohla vystopovat? Proto po mně všichni šli?
Posměvačně se na mě zašklebí. "Ach, bezvýznamný člověk, opájíš se takovými velkými deziluzemi. No, MacKaylo. Ty to nejsi."
"Tak kdo?"
"Přece já."
Zírám na něj. On? Změřím si ho od hlavy k patě. Proč? Jak? Co on ví a já ne? Co Barrons nevěděl. "A co je na tobě tak zvláštního?"
Zasměje se, zadívá se na mě pohledem, který říká: Opravdu si myslíš, že ti to povím? Nenávidím, když lidé používají můj oblíbený výraz.
"Ale já ti to řekla. Odpověděla jsem na tvé otázky."
"Bezvýznamné otázky."
Přimhouřím oči. "Jestli víš, jak se s ní spojit, tak proč jsi naléhal, abych s sebou do tunelu vzala ty kameny, když jsi zajal mé rodiče? Proč tě tak zajímají?"
"Říká se, že ji kameny dokáží znehybnit. Zatím se mi nepovedlo přiblížit se k ní. A když se k ní nemůžu přiblížit sám, tak je budu potřebovat. Ty mi ji pomůžeš najít, kameny ji znehybní a já už udělám ten zbytek."
"Je to proto, že jí maso Temných? Proto to zvládneš?" Taky je dokážu rozsekat na kousíčky a pozřít.
"To těžko.
"Tak je to tím, čím jsi? Nebo něčím, co jsi udělal? Nebo něčím, co víš, jak udělat?" Slyším ve svém hlase tu naléhavost a odpuzuje mě to, ale jestli existuje cesta, jak obejít celou tu absurdní situaci se čtvrtým kamenem a pěti Druidy - Barrons si byl celkem jistý, že jedním z nich je Christian, kterého jsem ztratila v Zrcadlech - bez toho, abych musela luštit proroctví a provádět nějaký složitý obřad, tak jsem chtěla vědět, co to je! Jestli existuje zkratka, šance, že dosáhnu svých cílů během hodin nebo dnů spíš než týdnů a měsíců, tak jsem ji chtěla! Čím méně času budu muset strávit v téhle pekelné realitě, tím líp.
"Podívej se na sebe, MacKaylo, červené tváře, záříš a slintáš jen nad nápadem, že by ses mohla s Knihou spojit." Zlaté tečky v jeho očích září.
Nikdy jsem takový výraz neviděla ve tváři žádného člověka.
"Jsi tak podobná Alině," mumlá. "A přitom vůbec nejsi."
Vypadá to, že právě tu rozdílnost oceňuje. "Tak co je na tobě tak zvláštního? Proč se právě ty dokážeš spojit s tou knihu?" dožaduji se odpovědi. "Řekni mi to!"
"Najdi mi tu Knihu, MacKaylo, a já ti to ukážu."
***
Když konečně objevíme pokoj se Zrcadlem, tak je přesně takový, jak ho Darroc popsal: žádný nábytek, jen obrovské deset stop velké zrcadlo.
Vypadá, jako by sem patřilo.
Ale já se jím vůbec nezaobírám. Pořád přemýšlím nad tím, co Darroc řekl.
Další díl skládačky je na místě. Mátla mě ta jeho posedlost dostat se ke Knize, když se ji nikdo z nás nemohl dotknout, pohnout s ní, zajmout ji, udělat s ní jednu jedinou věc bez toho, aby nás obrátila ve zlo a pak zabila potom, co pozabíjíme spoustu lidí.
Kromě toho, že jsem polemizovala, proč není Darroc víc nelítostný, chtěla jsem vědět, proč po ni jde, když ji nikdy nemůže použít, když i já s Barronsem jsme se jejího hledání museli vzdát.
Ale Darroc nepolevil. Nechal své Temné poskoky, aby pročesávali Dublin. Celou dobu, co jsem tápala ve tmě a snažila se najít čtvrtý kámen a zjistit přesné znění proroctví, Darroc šel po jednodušší cestě.
Věděl, jak s Knihou splynout a ovládnout ji!
Nepochybovala jsem, že říká pravdu. Nevěděla jsem jak nebo kde tuhle informaci obstaral, ale rozhodně věděl, jak použít Sinsar Dubh tak, aby ho to neovlivnilo.
Potřebovala jsem to vědět!
Dívám se na něj skrz přimhouřené oči. Už tolik nespěchám, abych ho zabila. Ve skutečnosti teď budu vraždit, abych toho parchanta ochránila.
V hlavě si poupravím svou misi. Nepotřebuju proroctví, ani kamen, ani Druidy. Už nikdy se nebudu muset v budoucnu spojit s V'lanem.
Potřebuju jen jednu věc: odhalit Darrocovo tajemství.
Až ho budu mít, můžu Knihu chytit sama. Nedělá mi problémy dostat se k ní blízko. Ráda si se mnou hraje.
Ruce se mi třesou vzrušením tak, že mám problém to skrýt. Snažit se naplnit všechny podmínky proroctví by trvalo věčnost. Díky novému plánu bych toho mohla dosáhnout během několika dnů, tak málo času by stačilo k tomu, abych se zbavila té neskutečné bolesti.
"Proč jsi přivedl Temné skrz ten dolmen ve skladišti na LaRuhe, když jsi měl Zrcadlo, které si mohl použít?" Zapojuji menší otázky, abych ho ukolébala. Navodila pocit bezpečí. A pak se zeptám na tu důležitou. Stejně jako většina mužů, kteří se touží stát králi, rád mluví.
"Nízké kasty Temných se snadno nechají rozptýlit čímkoli, co se dá sníst. Potřeboval jsem kratší cestu, bez života, kterou bych je mohl přivést. Nikdy bych je odsud nedostal. Kromě toho spousta z nich by tak malým otvorem neprošla."
Vzpomněla jsem si na hordy temných, kteří se vyvalily z toho obrovského dolmenu té noci, kdy jsem poprvé spatřila Pána a vládce oděného v rudém hávu a uvědomila jsem si, že je to přítel mé sestry. Tu noc, kdy mě Mallucé málem zabil a povedlo se mu to, kdyby se jako zázrak neobjevil Barrons a nezachránil mě. Snažím se tu vzpomínku zahnat, ale už je pozdě.
Jsem ve skladišti, uvězněná mezi Darrocem a Mallucim.
Barrons si ke kleká na zem a jeho dlouhý černý plášť šustí o zem.
To bylo hloupé, slečno Lanová, říká tím svým posměšným úsměvem, Brzy by zjistili, kdo jste.
Bojovali jsme s Darrocem a jeho přisluhovači. Mallucé mě ošklivě zranil. Barrons mě odnesl zpátky do knihkupectví, kde mě uzdravil. Tenkrát mě poprvé políbil. Nikdy jsem nic takového necítila.
Znovu mě zachránil - a co jsem udělala já, když mě potřeboval?
Zabila jsem ho.
Ten tichý výkřik je zpátky, zdvíhá se ve mně. Snažím se ho udusit vší silou, kterou mám.
Zapotácím se.
Darroc mě chytá za paži, aby mi pomohl najít ztracenou rovnováho.
Setřesu ho. "Jsem v pohodě. Jen mám hlad." Nemám. Moje tělo vypovědělo službu. "Vypadneme odsud." Vstupuji do Zrcadla. Čekám, že se bude protestovat, protože tak tomu při všech vstupech do Zrcadel vždycky bylo, takže sklopím hlavu a tlačím se dopředu. Povrch uvnitř je hustý jako lepidlo.
Vypadnu na druhé straně hlavou napřed. Vyškrábu se na nohy a otočím se zpátky na něj, akorát ho vidím, jak hladce vystupuje z rámu. "Co jsi to udělal? Tys do mě strčil?"
"To jsem neudělal. Možná ti jen Zrcadlo přálo šťastnou cestu, protože bylo rádo, že se zbavilo těch kamenů," posmívá se.
Zvažuju, jaký efekt by asi měly. Jsou uklizené ve váčku uvnitř batohu, kde jsem je zapomněla. Moje vidoucí smysly asi v Zrcadlech nefungují. Necítím jejich chlad, temný oheň v hlubině mé hlavy.
Zaculí se. "Nebo možná bylo rádo, že se zbavilo tebe, MacKaylo. Dej mi ty kameny. Ponesu skrz další Zrcadlo a uvidíme, co se stane."
Další Zrcadlo? V tu chvíli si uvědumuju, že nejsme zpátky v Dublinu, ale v bílé místnosti s dalšími deseti zrcadli, které visí na zdech. Pro ostatní by bylo těžké sledovat ho. Zajímalo by mě, kam těch devět vede.
"To určitě," zamumlám. Upravím si batoh na zádech a opráším se.
"Ty to jen nechceš vědět. Jsi opravdu člověk nebo jen kámen?" snaží se mě vyprovokovat. "Když je ponesu a Zrcadlo tě vypudí, tak budeme mít svoji odpověď."
Nejsem kámen. "Prostě mi řekni, které vede do Dublinu."
"Čtvrté zleva."
Vlezu do něj, ale tentokrát si dávám pozor, nechci zase upadnout. Tohle Zrcadlo je zvláštní. Je to dlouhý tunel, kde přelézám jednu cihlovou zeď za druhou.
Zachytím rozmazaný obraz noční ulice ve vedlejším Zrcadle a překvapí mě chladný vánek. Vrazím do cihlové zdi a spadnu na dlážděnou ulici, až mě to překvapí. Tahle je pevná, nedá se skrz ni projít.
Své město bych poznala i poslepu. Jsme zpátky v Dublinu. Obejmu zeď, odhodlaná zůstat na nohou. Dneska už mám padání na zadek plné zuby.
Možná se mi trochu třesou nohy - ale alespoň mám zpět své vidoucí schopnosti, je to jako probudit se po dlouhém, nuceném spánku. Cizí energie mi vrazí do mysli: Město se hemží Danany.
Předměty moci a Danani mi kdysi způsobovali nevolnost, ale tím, že jsem jim neustále vystavená, se to změnilo. Jejich přítomnost už mě neznehybňuje. Teď z nich cítím temný vzdouvající se adrenalin. Už takhle jsem otřesená z nedostatku jídla a spánku. Je mi jedno, kde jsou Temní a rozhodně se nehodlám hned vydat za Knihou. Zavírám oči a soustředím se, aby "vypnula zvuk", dokud nebude všude úplné ticho.
Potom mě Darroc sevře v náručí a přitáhne k sobě. Na chvíli zapomínám, kdo jsem, co cítím, co jsem ztratila a vnímám jen ty silné ruce, které mě podpírají.
Cítím Dublin.
Jsem v mužském náručí.
Otáčí mě a svým čelem se dotkne mého, chrání mě a já na chviličku předstírám, že je to Barrons.
Rty se dotkne mého ucha. "Řekla jsi, že budeme přátelé, MacKaylo," šeptá, "ale v tvých očích žádné přátelství nevidím. Jestli se mi odevzdáš, úplně celá, nikdy, nikdy tě pod svou ochranou nenechám umřít. Vím, jak zuříš, kvůli své sestře, ale společně bychom to mohli změnit... nebo ne, jak si budeš přát. K tomuhle světu máš pouta, ale nenašla by jsi si místo v tom mém? Jsi mnohem méně člověkem, než byla Alina. Nepatříš sem. Nikdy jsi nepatřila. Byla jsi stvořena pro mě." Jeho melodický hlas se smyslně prohlubuje. "Necítíš to? Necítila jsi to tak vždycky? Jsi... větší, než ostatní tvého druhu. Otevři oči. Porozhlédni se. Opravdu tihle malicherní, slabí lidé stojí za tvůj boj? Za to, aby jsi pro ně umřela? Nebo se odvážíš ochutnat nesmrtelnost. Věčnost. Naprostou svobodu. Možnost žít mezi těmi, kteří jsou povzneseni nad smrtelný život."
Chytí mou hlavu do dlaní a hladí mě po tváři. Jeho rty se stále hýbou proti mému uchu. Jeho dech je prudký, mělký a rychlý a já cítím tvrdou bouli na jeho stehně. Můj vlastní dech se zrychlí.
Znovu předstírám, že je to Barrons, dokud ho tak skutečně nevnímám a už se nesnažím udržet si čistou hlavu. Myslí mi proudí obrazy těch dlouhých, neuvěřitelných hodin, které jsme spolu trávili v posteli.
Cítím Barronse na své kůži, na svých rtech. Vzpomínám. Nikdy nezapomenu. Ty vzpomínky jsou tak živé. Přísahám, že kdybych se natáhla, tak bych se mohla dotknout těch rudých prostěradel.
Je natažený na posteli, tmavě potetovaná hora svalů, ruce má složené za hlavou a dívá se, jak nahá tancuju.
Manfred Mann hraje starou písničku Bruce Sprinsteena na mém iPodu: Přišel jsem pro tebe, pro tebe. Přišel jsem pro tebe...
Přišel pro mě. A já ho zabila.
Dala bych pravou ruku za to, abych se mohla vrátit, jen na jeden den. Znovu to zažít. Dotknout se ho. Slyšet, jaké vydává zvuky. Usmát se na něj. Být něžná. Nebát se toho. Život je křehký, krásný a krátký. Proč si to uvědomuji tak pozdě?
Značka vzadu na hlavě mě pálí, ale nedokážu říct, jestli to je ta Darrocova nebo Barronsova.
"Nech svoje sliby o mém zničení, MacKaylo," šeptá mi do ucha. "Ano, vidím, jak se na mě díváš. Byl bych slepý, kdybych to neviděl. Žil jsem stovky tisíc let na dvoře, kde vládla iluze. Nemůžeš mě obelhat. Nech svou hloupou touhu po pomstě, která tě zničí, ale mě ne. Nech mě tě zvednou, naučit tě létat. Dám ti všechno. A o nic nepřijdeš. To je chyba, kterou už nikdy neudělám. Když si mě vybereš s vědomím, kdo jsem, tak mezi námi nebude existovat strach ani nedůvěra. Přijmi můj polibek, MacKaylo. Přijmi moji nabídku. Žij se mnou. Navždy."
Jeho rty se pohnou pryč od mého ucha, políbí mě na tvář. Ale pak se zastaví a čeká, až pootočím hlavu. Až si vyberu.
Otočím se, abych ho zahrnula nenávistí. Tvrdí, že miloval mou sestru a snaží se mě svést! To opravdu to, co cítil k Alině bylo tak zanedbatelné? Nenávidím ho za to, že ji svedl. Nenávidím ho, že není věrný její památce.
Podle Barronse by ani jedna z těhle emocí nebyla "užitečná". Mám vzpomínky, kvůli kterým musím žít. Musím přivést zpátky k životu dva duchy.
Soustředím se na přítomnost. Na to, co se dá využít. A co ne.
Přes jeho rameno vidím, kde jsme. Kdybych mohla cítit ještě víc, musela bych se bolestí prohnout v pase.
Prohnaný bývalý Danan. Parchant.
Jsme v uličce přímo před Barronsovým knihkupectvím. Schoval Zrcadlo ve zdi první budovy v temné zóně přímo naproti.
Bylo tu celou dobu. Přímo před mým domem. Neustále mě pozoroval. Nás.
Když jsem tu byla naposled, i když jsem věděla, že vstupuju do pasti, tak jsem šla energickým krokem. Barrons mi totiž řekl, že jestli vyváznu i s rodiči živá, tak mi to knihkupectví dá.
Vůbec jsem nepochybovala, že se mi to podaří. Byla jsem jsi tak jistá sama sebou.
Darroc mě opatrně pozoruje.
Tahle hra sahá strašně hluboko. Vždycky tomu tak bylo. Jen jsem předtím neviděla věci tak jasně jako teď.
Odhalil mou nenávist a udělal to, co pravděpodobně jen Danani dokáží - přijal ji a nabídl mi odpuštění. Nabídl mi mnohem víc, než jen pracovní nabídku a čeká na mou odpověď. Chápu jeho hru. Studoval mou rasu svou chladnou analytickou myslí a zná nás až moc dobře.
Kdybych souhlasila s jeho nabídkou intimního vztahu, tak bych se odhalila rovnou na dvou úrovních: fyzicky bych se k němu dostala tak blízko, že by mi mohl ublížit a emočně bych riskovala to, co každá žena ve stejné situaci - kam jde tělo, tam ho následuje i kousek srdce.
Naštěstí pro mě, já už žádné srdce neměla. V téhle úrovni jsem naprosto v bezpečí. A už se nenechám jen tak zranit.
Moji duchové si navzájem šeptají, ale já je neslyším. Existuje jen jeden způsob, jak je znovu slyšet.
Otočím se vstříc Darrocově polibku.
Když mě konečně políbí, tak se moje rozdvojenost znásobí a hrozí, že mě roztrhne ve dví. A jestli se to podaří, tak ztratím svou nejlepší šanci na dosažení svých cílů.
Bolí mě to.
Ale potřebuju potrestat za své hříchy.
Zabořím ruce do jeho vlasů a všechny své pocity proměním ve vášeň, kterou naplním každý dotek, políbím ho tvrdě, zuřivě. Otočím nás tak, abych ho přirazila ke zdi a líbám ho jako by byl to jediné, co na světě existuje, líbám ho celou svou lidskostí. To je věc, kterou nemůžou Danani nikdy pocítit, ať vypadají jakkoli - lidskost. To proto nás tak moc chtějí mít v posteli.
Na chvíli se zapotácí, stáhne a podívá se na mě.
Moje oči jsou divoké. Cítím, jak jsem uvnitř vyděšená a doufám, že se dokážu na kraji útesu ještě chvíli udržet. Vydám netrpělivý zvuk, navlhčím si rty a znovu do něj strčím. "Ještě," požaduju.
Když mě znovu políbí, tak ta poslední část mě, která mě mohla ještě vystát, umírá.
1 comments:
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat