Velmi VELMI krátká kapitola. Taky proto jsem ji asi zvládla přeložit ještě před koncem víkendu :-D
Dostat se zpátky mi trvalo skoro celý zatracený měsíc.
Třikrát jsem u toho umřel.
Bylo to ještě horší než tenkrát na začátku 19. století, kdy jsem si musel koupit lístek na loď a plavit se přes celý oceán.
Fragmenty dananských říší byly všude a sejmuly každé letadlo, kterým jsem letěl.
Počítám s variantou, že se k ní mezitím dostal, vyřízl ji z hlavy moji značku, abych ji nemohl sledovat.
Pak ji ucítím.
Je naživu. A moje tetování pořád má.
Ale to, co cítí, vůbec neodpovídá její situaci. Čekám bolestný smutek. Ta ženská mě zabila, u lidské rasy je normální, že když si k někomu vytvoří vztah, tak v nich pak smrt vyvolává určité emoce.
Ale chtíč? Zabila mě, tak po kom může toužit?
Na chvíli zvažuju, jestli tu značku na její hlavě nakonec nemám zničit.
A když konečně dorazím ke knihkupectví, tak co vidím v ulici za ním?
Žena, která mě zavolala, abych ji zachránil a pak mě při první příležitosti bodla do zad, není ztracena v Zrcadlech a ani nepotřebuje pomoc.
Stojí v mojí ulici a líbá se s tím parchantem, který ji znásilnil a udělal z ní Pri-yu.
Ne, řeknu to ještě přesněji: Plazí se po něm a strká mu jazyk až do krku.
Moje nestvůra se zmítá ve své kleci.
Dost zuřivě.
1 comments:
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat