Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 9. kapitola

čtvrtek 1. listopadu 2018




"Mac! Hej, Mac! To mě neslyšíš? Říkala jsem, co to zatraceně děláš?"

Ztuhnu. Uvnitř se stahuji na temné místo, kde nic necítím, protože kdybych cítila, tak bych se musela zabít. Neexistuje dobro ani zlo. Jen rozptýlení. "Nevšímej si jí," zavrčí Darroc proti mým ústům.

"Mac, to jsem já! Dani. Hej, s kým se to do háje líbáš?"

Cítím, jak za mnou přebíhá ze strany na stranu, až mi poletují vlasy v jemném větru, kterí tím způsobuje a snaží se podívat, kdo to stojí u zdi.

Viděla ho dvakrát, takže ho určitě pozná. To je to poslední, co potřebuju, aby se tohle doneslo do opatství: Mac se spřáhla s Pánem a vládce, stejně jako její sestra! Přesně jak to řekla Ro! Je to podělanej zrádce - asi to mají v krvi!

Rowena by tuhle informaci nemilosrdně využila pro svůj vlastní prospěch, poslala by každou vidoucí, aby mě zastavily a sejmuly. Ta mrcha by věnovala víc energie tomu zajmout mě, místo toho aby lovila Danany.

Náhlý průvan mi zacloumá oblečením a zvedá vlasy do vzduchu.

"To není Barrons!" vykřikne rozhořčeně.

To jméno mnou projede jako nůž. Ne, to není Barrons a jestli nebudu dost přesvědčivá, tak ani nikdy nebude.

"A není to ani V'lane!" V hlase se jí mísí vztek s nevěřícností. "Mac, co to děláš? Kde jsi sakra byla? Všude jsem tě hledala. Už je to měsíc, Maaac!" křičí žalostně. "Vykopli mě. Poslouchej!"

"Mám se jí zbavit?" mumlá Darroc.

"To není tak jednoduché," opáčím. "Dej mi chvilku."

Ustoupím a usměju se na něj. Nikdo nemůže říct, že by Dananům chyběla chuť k sexu. Září z jeho nelidských očí. V jeho pohledu zachytím i překvapení, které nedokáže zamaskovat. Předpokládám že moje sestra byla víc... rafinovaná.

"Hned jsem zpátky," slíbím a pomalu se otočím, abych měla čas připravit se na setkání s Dani. Abych se jí zbavila, budu jí muset ublížit.

Její tvář je jasná, dychtivá. Její vzpurné kaštanové vlasy se kroutí pod černou motorkářskou helmou a světla září do všech stran. Má na sobě dlouhý černé kabát a vysoké boty. Někde pod kabátem má schovaný Meč světla, tedy pokud ho Darroc nevycítil a nesebral jí ho. Pokud ho pořád má, tak přemýšlím, jestli bych ho dokázala rychle vytáhnout a zabít se s ním dřív, než by se jí podařilo zastavit mě.

Mám své cíle. Musím se na ně soustředit. Nemám čas zabývat se vlastním svědomím. Až dokončím to, co mám udělat, vše, co se stane v téhle uličce, bude zapomenuto, takže nezáleží na tom, jestli téhle Dani ublížím, protože to v budoucnosti, kterou vytvořím nezažije.

Ta neuvěřitelná svoboda mého plánu mi bere dech. Nic, co udělám se mi nevrátí. Můžu dělat cokoli bez následků, tak tomu je od chvíle, kdy jsem se rozhodla pro tenhle plán.

Dívám se na Dani se zvláštním odstupem, přemýšlím, jak moc bych pro ni mohla změnit. Mohla bych zabránit, aby ji zabili mámu. Dát ji život, který by ji nezatvrdil, díky kterému by byla otevřená, jemnější. Mohla by se bavit jako já a Alina, hrát si na pláži a ne plížit se ulicemi a ve svém věku zabíjet nestvůry. Kolik ji bylo, když z ní Rowena udělala zbraň?  Osm? Deset?

Teď, když se jí věnuju, se Dani usmívá, a když se Dani usmívá, tak se jí rozzáří celý obličej. Poskakuje z nohy na nohu, snaží se zbavit té velké energie, kterou v sobě má. "Kde jsi byla, Mac? Chyběla jsi mi! Kámo, teda, holka," opraví se rychle se svým charakteristickým úsměvem dřív, než splním svoji výhrůžku, že když mi bude říkat "kámo", tak já ji budu říkat celým jménem. "Nikdy neuvěříš, co všechno se stalo! Vymyslela jsem bomby na Stíny a celý opatství je používá - i když je nechválí až do nebe a neříkají mi, že jsem geniální, jakoby to snad byla náhoda, že jsem na ně přišla, i když by je ty pitomý vidoucí nevymyslely ani za milion let," říká kysele. Ale pak se zase rozzáří. "A tomu nebudeš věřit - já tomu taky skoro nevěřím - ale nakopala jsem zadek jednomu Lovci a zabila ho!" Zamračí se a zatváří trochu otráveně. "No, možná mi trochu pomohl Jayne, ale ho zabila. A, do háje, tohle neuhodneš - kámo!" Začíná zase poskakovat z nohy na nohu tak rychle, že z ní vidím jen černou šmouhu. "Ta podělaná Sinsar Dubh přišla do opatství a -"

Najednou se zastaví a podívá se na mě s otevřenou pusou, ale už nic neříká.

Dívá se za mě, pak zpátky na mě a pak zase přes moje rameno. Pevně semkne rty a přimhouří oči. Její ruka rychle sáhne do kabátu.

Podle výrazu na její tváři mi dojde, že meč není na svém místě. Ale necouvá, Dani ne. Pevně stojí na zemi. Kdyby ve mně něco zbylo, tak bych se usmála. Ve třinácti má lví srdce.

"Děje se tu něco, co nechápu, Mac?" říká úzkostlivě. "Stojím tady, víš, a snažím se přijít na to, proč by ses líbala s tím hajzlem, ale na žádný nemůžu přijít." Zlostně se na mě zadívá. "Myslím, že tohle je daleko horší, než když jsem se dívala na porno. Kámo."

Jo, je vykolejená. Právě mi bez jakékoli zábrany řekla "kámo". Obrním se. "Děje se toho spousta, co nechápeš," říkám chladně.

Zkoumá můj výraz v obličeji, přemýšlí, jestli to hraju na obě strany, jestli se snažím podrýt svého nepřítele. Potřebuju ji přesvědčit, tak aby to pochopila naprosto jasně, že to tak není. Potřebuju, abych odešla a nepletla se mi do cesty. Nemůžu si dovolit, aby se mi s tou svojí superrychlostí pletla do cesty a narušila moje plány.

Taky nechci, aby byla u Darroca moc dlouho a on si uvědomil, že by nám mohla způsobit velké problémy. Ať jsem žila ve světě bez následků nebo ne, tak v žádné realitě bych nedokázala Dani zabít nebo se dívat, jak jí někdo vraždí. Rodinu netvoří jen lidé se stejnou krví, někdy ji najdete sami.

Řekla, že Kniha byla v opatství. Potřebuju vědět kdy. Dokud neodhalím, jak se s ní Darroc plánuje spojit a nebudu si jistá, že to sama dokážu, tak se k ní nesmíme přiblížit. Ale budu s Darrocem hrát tu stejnou hru, jakou jsem hrála s V'lanem a Barronsem - teď jen z úplně jiného důvodu - teď se budeme Knize vyhýbat.

"Jako například co, Mac?" založí si ruku v bok. Je tak naštvaná, že vibruje, třese se tak rychle, že se její obrys začíná rozmazávat. "Zničil zeď, zabil miliardy lidí, vyhladil Dublin, zařídil, aby tě znásilnili - to já tě zachránila, pamatuješ? A teď tady olizuješ-" ušklíbla se a otřásla -"podělanýho Temno-žrouta! Co to má do háje bejt?"

Všechno to ignoruju. "Kdy byla Kniha v opatství?" Neptám se, jestli byl někdo zraněn. Ženu, která je ochotná spojit se s Darrocem, takovéhle věci nezajímají. Kromě toho v mém budoucím světě se tohle nestane.

"Zkusím to znovu, Mac. Co to má do hajzlu znamenat?" vypálí na mě.

Oplatím ji to. "Zkusím to znovu, Dani. Kdy?"

Dlouho se na mě zadívá, pak vzdorovitě vyšpulí pusu a zkříží své kostnaté ruse na prsou. Probodne Darroca pohledem a pak mě. "To jsi zase Pri-ya nebo tak něco, Mac? Teda mínus to, že nejsi nahá a nadržená? Co ti udělal?"

"Odpověz, Dani."

Naježí se. "Barrons ví, co se děje? Asi by to měl vědět. Kde vůbec je?"

"Je mrtvej," říkám dutě.

Její tělo sebou trhne a přestává vibrovat. Byla do něj zabouchnutá. "Ne, není," protestuje. "Ať už je cokoli, nikdo ho nemůže zabít. Alespoň ne tak snadno."

"Snadné to nebylo," říkám. Museli to udělat dva lidé, kterým na světě věřil nejvíc, kopí v zádech a podříznuté hrdlo. Neřekla bych, že to bylo snadné.

Tvrdě a pátravě se na mě podívá.

Soustředím se na to opovržení.

Pochopí a strne. "Co se stalo?"

Darroc se za mnou pohne a chytí mě kolem pasu. Opřu se o něj.

"MacKayla ho zabila," říká stroze. "Teď ji odpověz. Kdy byla Kniha v opatství? Je tam pořád?"

Dani se prudce nadechne. Zase vibruje. Nepodívá se na Darroca, jen na mě. "To není vtipný, Mac."

S tím souhlasím. Je to peklo. Ale musí to tak být. "Říkal si o to," lžu chladně. "Zradil mě."

Odfrkne si a dá ruce v bok. "Barrons takový není. Nikdy tě nezradil! To by neudělal!"

"Ježíš, vzpamatuj se! O Barronsovi jsi nevěděla vůbec nic! Nejsi dost stará na to, abys věděla cokoli!"

Přestane se hýbat úplně a přimhouří se neuvěřitelně zelené oči. "Odešla jsem z opatství, Mac," říká nakonec. Dutě se zasměje. "To jsem si asi spálila všechny mosty, co?" Znovu se na mě pátravě podívá. Cítím, jak se mi v srdci otáčí další nůž. Spálila je kvůli mně. Protože věřila, že tu někde jsem a že máme jedna druhou.

Utěšuju se tím, že nepoběží zpátky k Roweně, aby jí řekla, že spím s nepřítelem a já nebudu mít za patama hromadu vzteklých vidoucích.

"Myslela jsem, že jsme kamarádky, Mac."

Vidím na ní, že by ji stačilo, kdybych jí řekla, že jsme a ona by se s tím nějak vypořádala. Jak se vůbec opovažuje vkládat do mně tolik víry? Nikdy jsem se o to neprosila, nezasloužím si to.

"Tak to jsi si myslela špatně. Teď odpověz." Já jediná jsem s ní nikdy nejednala jako s dítětem. Nenávidí, když jí tak někdo říká. "Holčičko," říkám, "vypadni odsud. Vezmi si svoje hračky a běž si hrát někam jinam."

Zvedne obočí a v údivu otevře pusu. "Co jsi to právě řekla?"

"Řekla jsem, holčičko, odpověz a vypadni! Máme trochu naspěch, jestli nevidíš."

Už zase skáče z nohy na nohu a rozmazává se v temnou šmouhu. "Podělaný dospělí," procedí skrz zaťaté zuby. "Všichni jste stejní. Jsem do háje sakra ráda, že jsem vypadla z toho podělanýho opatství. Táhni k čertu!" zakřičí, ale ta poslední slova se trochu zadrhnou, jakoby se mezitím snažila zadržet vzlyk.

Ani nevidím, že se ta rozmazaná šmouha pohnula. Jen se zableskne její MacHalo a najednou je ulička prázdná. 

S překvapení si uvědomuju, že je asi o trochu rychlejší, než bývala. Já maso Temných? Jestli jo, tak ji nakopu zadek. 

"Proč jsi ji nezastavila, MacKaylo? Mohla bys využít její důvěry a zjistit informace, které má o Knize."

Krčím rameny. "Vždycky mi lezla na nervy. Pojďme ulovit nějakou jinou vidoucí. Jestli žádnou nenajdeme, Jaynovi chlapi budou vědět, co se děje."

Otočím se ke knihkupectví zády a vydávám se do největší Temné zóny v Dublinu. Teď je to jen pustina, není v ní jediný Stín. Když Darroc strhl o Halloweenu zeď a Dublin přišel o elektřinu, tak ta stvoření připomínající upíry utekla z vězení a přesunula se na zelené pastviny.

To, jak jsem ublížila Dani, mi vzalo poslední zbytky energie. Nemám náladu projít kolem knihkupectví. Musela bych čelit té jasné skutečnosti - že, stejně jako ten muž, je obchod velký, tichý a mrtvý.

Kdybych kolem něj prošla, musela bych se hlídat, abych se na něj hladově nezadívala. Musela bych ignorovat to, že v téhle realitě, už nikdy nevstoupím do jeho dveří.

Je pryč. Je doopravdy pryč.

Moje knihkupectví je ztracené stejně nenávratně, jakoby ho spolkla Temná zóna.

Nikdy nebude moje. Nikdo neotevřu ty třešňové dveře pro přicházející zákazníky.

Nikdy neuslyším svou pokladnu, nikdy se nezkroutím s hrnkem kakaa a knihou na gauči, nikdy mě nezahřeje oheň z krbu a nikdy už nebudu čekat na návrat Jericha Barronse. Nikdy se s ním už nebudu hádat, trénovat Hlas a nikdy už mě nebude testovat tváří v tvář stránkám z Sinsar Dubh. Nikdy už po něm nebudu vrhat hladové pohledy, když se nedívá, neuslyším ho smát se nebo vycházet po schodech k jeho ložnici, která byla někdy ve čtvrtém, jindy v pátém patře.

Barrons nikdy nebyl moc na slova, jen na činy.

Nikdy už nebudu řídit jeho auta. Nikdy nebudu znát jeho tajemství.

Darroc mě bere za ruku. "Tudy." Otáčí mě. "Temple Bar."

Cítím na sobě jeho oči, když mě vede zpátky ke knihkupectví.

Zastavuju se a podívám se na něj. "Myslela jsem, že si potřebuješ vzít nějaké věci z domu na LaRuhe," říkám nedbale. Opravdu nechci projít kolem knihkupectví. "Myslela jsem, že dáme dohromady tvoje poskoky. Byli jsme dlouho pryč."

"Zásoby mám na různých místech a moje armáda je vždycky po ruce." Rukou udělá gesto, kterým prořízne vzduch a zamumlá pár slov v jazyce, kterému nerozumím.

Noc je najednou od dvacet stupňů chladnější. Nemusím se dívat za sebe, abych viděla, že se tam zjevili princové a ještě řada Temných. Vzduch je najednou hustý s jejich temnou esencí. I když mám "ztlumený zvuk", je jich tolik a tak blízko, že je cítím až v žaludku. To si pořád drží celou armádu na dosah ruky? To celou dobu čekali jen na zavolání? Jen půl dimenze ode mě?

Budu si to muset pamatovat.

"Nehodlám chodit po Dublinu s princi za zády."

"Říkal jsem, že ti neublíží, MacKaylo, a myslím to vážně."

"Chci zpátky své kopí. Dej mi ho. Hned."

"To nemůžu dovolit. Viděl jsem, co jsi s ním provedla Mallucému."

"Říkala jsem, že ti neublížím, Darrocu, a myslím to vážně," posmívám se. "Vidíš jak mi je? Nepolyká se to úplně lehce, viď? Trváš na tom, abych ti věřila, ale sám mi nevěříš."

"To nemůžu riskovat."

"Špatná odpověď." Měla bych na něj dál tlačit, aby mi kopí vrátil? A kdybych uspěla, přijdu o část jeho důvěry? Nebo mě proto bude víc respektovat?

Když prohledávám to bezedné jezero v mé hlavě, tak se ani neobtěžuju zavřít oči. Jen je trochu rozostřím. Potřebuju moc, sílu a vím, kde je najít. Skoro bez vynaložení velkého úsilí stojím na pláží z černých oblázků. Vždycky tu pro mě byla. A vždycky bude.

Z dálky slyším, jak Darroc mluví k princům. Zatřesu se. Nedokážu snést ani to pomyšlení, že mi stojí za zády.

Hluboko v zapadlých hloubkách se zčeří černá voda a začíná bublat.

Stříbřité runy, stejné, jaké jsem kreslila na útesu, se objevují na povrchu a voda dál vře, takže vím, že to ještě neskončilo. Ještě tam něco je... kdybych si to chtěla vzít. Po chvíli vypluje na povrch pár rudých run, které v inkoustové vodě pulzují jako malinká zdeformovaná srdce. Bublání ustává. Povrch jezera je zase hladký jako černé zrcadlo.

Skloním se a seberu je. Kape z nich krev, jak se mi třepotají v rukou.

Zdálky slyším, jak se princové rozezní, ale vůbec ne slabě jako jindy. Je to zvuk zlomených, ostrých křišťálových střepů skřípající po kovovém povrchu.

Neotáčím se, abych se na ně podívala. Vím vše, co potřebuju vědět: Ať jsem teď dostala jakýkoli dar, tak se jim vůbec nelíbí.

Znovu zaostřím pohled.

Darroc se na mě dívá, na moje ruce a ztuhne. "Co s nimi děláš? Co jsi to s nimi dělala tam v Zrcadle, než jsem tě našel? Vstoupila si do Bílého paláce beze mě, MacKaylo?"

Za mnou princové vydávájí ten skřípavý zvuk ještě hlasitěji. Je to kakofonie, která se mi zabodává do duše jako nůž, přeřezává šlachy a tříští kosti. Přemýšlím, jestli to je nějaký fragment nedokonalé Písně, melodie, která dokáže zrušit bytí, rozložit bytosti na molekulární úrovni.

Nenávidí mé rudé runy a já nenávidím jejich temnou hudbu.

Nebudu se před nimi krčit.

"Proč?" ptám se Darroca. To odtamtud ty runy pocházejí? Co o nich ví? Nemůžu se ho zeptat, aniž bych se prozradila. Aniž bych přiznala, že zatímco vlastním jejich moc, tak vůbec netuším, co jsou zač a jak je použít. Z rukou mi kape hustá rudá tekutina. Slabší trubkovité runy se mi kroutí na dlaních.

Za mnou se ze zvuků, které princové vydávají, stává pekelné vřeštění, takže i Darroc vypadá zaskočený.

Netuším, co s nimi dělat. Myslela jsem na Temné prince, že proti nim potřebuji zbraň a oni se mi objevili v mysli. Netuším, jak je přeložit z jejich temného jezera v existenci. Nerozumím těmhle rudým symbolům o nic víc, než těm stříbrným.

"Kde jsi se to naučila, MacKaylo?" tlačí na mě Darroc.

Sotva skrz nářek princů slyším. "Jak plánuješ splynout s Knihou?" chci vědět na oplátku. Musím zvýšit hlas, abych slyšela sama sebe.

"Máš vůbec tušení, čeho jsou schopné?" chce vědět. Odezírám mu ze rtů. Vůbec ho neslyším.

Křik za mnou nabývá nelidského tónu, který mě bodá do bubínků jako ledové jehly. "Vrať mi kopí a já je nechám zmizet," křičím.

Darroc přistoupí blíž, aby mě lépe slyšel. "To je nemožné!" vybuchne. "Moji princové nezůstanou, aby nás chránili, když u sebe budeš mít kopí." Jeho pohled sklouzne k runám na mých rukou. "Ani když budeš mít ty runy."

"Dokážeme se o sebe postarat sami!"

"Cože?" křičí.

"Nepotřebujeme je!" Ledové jehly v mých uších mi začínají rýt do mozku. Začíná mě šíleně bolet hlava.

"Já ano! Ještě nejsem Danan. Moje armáda mě následuje jen proto, že je vedou princové!"

"Kdo potřebuje armádu?" Jsme od sebe jen pár centimetrů, křičíme na sebe a stejně se neslyšíme.

Promne si spánky. Z nosu mu začíná téct krev. "My ji potřebujeme! Světlí se hromadí, MacKaylo. Oni taky prahnou po Sinsar Dubh. Hodně se změnilo od chvíle, kdy jsi tu byla naposledy!"

"Jak to víš?" Nikde v Zrcadlech jsem neviděla žádné noviny, které by nám říkaly horké novinky.

Popadne mě za hlavu a přitáhne si mě k sobě. "Dávám si zakládat na tom, abych byl informovaný!" Vrčí mi do ucha.

Ten zvuk je nečitelný orchestr zvuků, které nikdy nebyly určené lidskému uchu. Cítím vlhkost na krku. Uvědomuju si, že krvácím z uší. Trochu mě to překvapuje. Teď už nekrvácím tak snadno. Ne od chvíle, co jsem jedla maso Temných.

"Musíš mě poslechnout, MacKaylo!" křičí. "Jestli mi chceš zůstat po boku, tak se toho zbav. Nebo mezi námi chceš vyhlásit válku? Myslel jsem, že hledáš spojence!" Setře si krev  z úst a ostře se ohlédne po princích.

Ten zvuk konečně přestane. Ledové jehly v mých uších mizí.

Zhluboka se nadechnu čistého a čerstvého vzduchu, jakoby mi snad dokázal odplavit ze systému tu šílenou symfonii.

Moje úleva je ale krátká. Stejně rychle jako ten zvuk přestal, tak stejně rychle mi začínají mrznout rameny a ruce, a kdybych se pohnula, tak ze mě odpadnou kousky ledu.

Nepotřebuju se ohlédnout, abych viděla, že se princové přesunuli, jeden stojí u mé pravé ruky, druhý u levé. Cítím je tam. Vím, že jejich nelidské tváře jsou jen pár centimetrů od té mé. Kdybych otočila hlavu, podívali by se na mě tím svým pronikavým, hypnotizujícím pohledem, který vidí skrz lidskou duši, které vidí vše, co ji ovlivňuje - a můžou ji kousek po kousku rozebrat. Ač nenávidí mé runy sebevíc, pořád se mě snaží dostat.

Podívám se na Darroca. Zajímalo mě, jak by reagoval, kdybych chtěla zpátky svoje kopí. V jeho očích vidím výraz, který tam před chvílí nebyl. Jsem pro něj mnohem větší handicap a zároveň i mnohem větší výhoda - a to se mu líbí. Má rád moc: ať už ji vlastní sám nebo má ženu, která jí vládne.

Nenávidím jen tu myšlenku, že mám někam jít z Temnými princi za zády. Ale jeho komentář o hromadících se armádách Světlích, moje nevědomost, co se týče run a ledoví Temní, kteří mě obklopují mi nenechávají moc možností.

Nakloním hlavu, pohodím hlavou, aby mi temné vlasy nepadaly do očí a podívám se na něj. Líbí se mu, když mu říkám jménem. Myslím, že se pak cítí, jakoby byl zpátky s Alinou. Alina byla jemná, jižanská holka až do morku kostí. My z Jihu víme o mužských pár věcí. Víme, že když jim často říkáme jménem, tak si pak přijdou silnější, potřebnější, jakoby měli vždycky poslední slovo, i když ho nemají a vždycky, vždycky, věří, že dostali to nejlepší, co mohli až do dne, kdy řekneme své ano.

"Jestli se dostaneme do bitvy, Darrocu, slíbíš mi, že mi pak vrátíš to kopí, abych nás mohla bránit? Dovolíš to?"

Tahle slova se mu líbí: "abych nás mohla bránit" a "dovolíš". Vidím mu to na očích. Usměje se. Dotkne se mé tváře a přikývne. "Samozřejmě, MacKaylo."

Podívá se na prince a oni najednou zmizí.

Nejsem si jistá, jak mám ty runy vrátit. Nejsem si ani jistá, že to jde.

Hodím je přes rameno na prince a oni vydají zvuk, který připomíná tříštění skla, jak před nimi rychle utíkají. Slyším, jak runy syčí, když dopadnou na silnici.

Zasměju se.

Darroc se na mě přísně podívá.

"Chovám se slušně," odpovídám sladce. "Nemůžeš říkat, že si o to nekoledovali."

Už ho dokážu přečíst daleko lépe. Myslí si, že jsem zábavná. Otřu si dlaně o kožené kalhoty, abych se zbavila té krvavé barvy. Zkouším to i o tričko, ale bez výsledku. Ta červená barva nejde dolů.

Darroc mě bere za ruku a vede mě zpátky uličkou kolem knihkupectví na jedné straně a garáže, ve které je velká sbírka vozů, na druhé. Nepodívám se ani na jednu stranu. Dívám se přímo před sebe.

Přišla jsem o Alinu, nedokázala zachránit Christiana, zabila Barronse a intimně se sblížila s milencem mé sestry. Ublížila jsem Dani, abych ji odehnala pryč a spolčila se s armádou Temných.

Myslím na své cíle, teď už není cesty zpátky.










1 comments:

Olga řekl(a)...

Děkuji za překlad další super kapitoly