Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 10. kapitola

Uff, tak konečně nová kapitola!

Začíná padat sníh a pokrývá noc jako bílý koberec. Pochodujeme skrz něj, špína Temných, dusající a plazící se směrem k Temple Bar.

Jdou za mnou kasty, které jsem viděla jen jednou - tu noc, co je Darroc přivedl skrz dolmen. Nechce se mi je zkoumat tak jako tu noc. Na některé Temné není tak hrozný pohled. Nosorožíci jsou odporní, ale alespoň nejsou tak... špinaví. Ostatní, no, běhá mi mráz po zádech jen z toho, jak se pohybujou a tam, kde utkví jejích slizký pohled...

Když procházíme kolem lampy, všimnu si letáku, který na něm nakřivo visí: Dani Daily, 97 PPZ.

V titulku se chlubí, že zabila Lovce. Zkusím se vžít do Daniny hlavy a vypočítat to datum. Chvíli mi to trvá, ale pak mi to dojde - po pádu zdi. Rychle počítám. V Dublinu jsem byla naposledy 12. ledna.

Devadesát sedm dní od Halloweenu - v noc, kdy padla zeď - je tedy 5. února.

To znamená, že jsem byla pryč alespoň dvacet čtyři dní, možná déle. Ten leták byl vybledlý, ošlehaný počasím. Kdyby sněžilo ještě víc, ani bych si ho nevšimla.

Ať jsem byla pryč jakkoli dlouho, Dublin se moc nezměnil.

I když byla spousta lamp, která byla vyrvaná z betonu a zničena, byla teď opravena, i když elektřina pořád nešla. Sem tam vrčel generátor, jasný důkaz, že za zabarikádovanými dveřmi byl pořád život.

Procházíme kolem červené fasády budovy na Temple bar ve čtvrti hospod. Podívám se dovnitř, nemůžu si pomoct. Před pádem zdi jsem to místo milovala.

Teď je to jen temná schránka s rozbitými okny, převrácenými stoly a židlemi a papírovými slupkami lidských ostatků. Z toho, jak jsou navršené, je jasné, že zákazníci ve chvíli smrti byli schoulení u sebe.

Pamatuju si, jak Temple Bar vypadal ve chvíli, kdy jsem ho viděla poprvé, jasně osvícený se spoustou lidí a s hudbou, která se otevřenými dveřmi linula na ulici. Kluci na mě pískali. Na chvíli jsme zapomněla i na Alinu. Pak jsem se za to samozřejmě nenáviděla.

Skoro slyším jejich smích a hluk irských hlasů. Teď jsou všichni mrtví, stejně jako Alina a Barrons.

Pamatuju si, jak jsem tu trávila dlouhý týden před Halloweenem, hodiny procházela ulicemi Dublinu od soumraku do úsvitu, cítila se bezmocná, bezcenná, protože jsem nemohla přijít na žádné své vidoucí schopnosti. Nebyla jsem si jistá, jestli někdo z nás Halloween přežije, tak jsem se snažila nacpat do těch dlouhých dnů, co nejvíc života.

Mluvila jsem s kolemjdoucími a hrála backgammon s bezzubými staříky, který mluvil takovým anglickým přízvukem, že jsem mu rozuměla jen každé páté slovo, ale to vůbec nevadilo. Těšilo je, že si získali pozornost hezké holky a já stála o jejich rodičovskou pohodu.

Navštívila jsem všechny ty oblíbené turistické cíle. Jedla jsem v restauracích a klopila do sebe panáky whiskey s kýmkoli, kdo byl ochotný je se mnou pít.

Zamilovala jsem si město, které jsem nedokázala ochránit.

Poté, co Temní utekli ze svého vězení a zničili ho - temné, spálené a zlomené - jsem se rozhodla, že se postarám o to, aby bylo znovu postaveno.

Teď jsem ho chtěla jen nahradit.

"Cítíš to, MacKaylo?" zeptal se Darroc.

Snažím se držet své vidoucí smysly pod pokličkou. Jsem unavená a nemám náladu hledat Sinsar Dubh. Ne dokud nebudu vědět to, co ví on.

Neochotně své smysly otevírám. Ty zachytí nespočet dananských věcí, ale žádná z nich není Sinsar Dubh. "Ne."

"Je tu hodně Dananů?"

"Celé město je jimi prolezlé."

"Světlí nebo Temní?"

"Takhle to nefunguje. Vycítím jen Danany, ne jejich příslušnost ani kastu."

"Kolik?"

Upravím si hlasitost svých radarů. Dřív by jen desetina toho počtu znamenala, že se budu snažit udržet obsah svého žaludku v sobě. Teď mě to nabíjelo. Byla jsem víc živá, než jsem chtěla být. "Jsou všude kolem nás, po dvou, po třech. Jsou nad námi, na střechách a na obloze. Nepřipadá mi, že by nás, spíš pozorujou všechno." To taky loví moji Knihu? Všechny je zabiju. Je moje.

"Stovky?" tlačí na mě.

"Tisíce," opravuju jeho odhad.

"Jsou organizovaní?"

"Je tu jedna skupina, která je o dost větší, než ty ostatní, jestli se ptáš na tohle."

"Tak jdeme na východ," říká. Otáčí se k princům a vyštěkne rozkaz. Zmizí.

Řeknu to, co začínám tušit. "Oni nejsou doopravdy pryč, že ne? Nikdy neodejdou, když je pošleš pryč."

"Jsou blízko, dívají se, ale nikdo je nevidí. Jsou jen jedno přenesení daleko, stejně jako moje armáda."

"A až najdeme tuhle skupinu Dananů?" chci vědět.

"Jestli jsou Temní, tak jsou moji."

"A jestli jsou Světlí?"

"Pak je vyženeme z Dublinu."

Dobře, čím míň Dananů, tím líp.

***

Málokterý člověk kdy viděl Světlé, až na pár vzácných okamžiků se drželi na svém dvoře, ale samozřejmě Barrons tam strávil spoustu času s jejich princeznou, než ji zabil a navždycky naštval V'lanea.

Viděla jsem tisíce Temných, ale až do teď jsem viděla jen jediného Světlého.

Začala jsem přemýšlet proč.

V temných nočních hodinách jsem polemizovala, jestli zbyl jen on jediný, jestli něco schovával, jestli byl vůbec Světlý navzdory všemu, co tvrdil.

Teď ale všechny moje pochyby mizí.

Tady jsou Světlí.

Konečně zvedli zadky a začali věnovat pozornost tomu chaosu, který seslali na můj svět. Předtím je to asi netankovalo.

I když nenávidím všechny Danany, tak nemůžu popřít, že V'lane vypadá jako anděl pomsty, který sestupuje z nebes, aby všechno napravil. Zářivě zlatý a hypnotický vede armádu andělů.

Stojí bok po boku vysocí, ladní a svalnatí a zaplňují ulici. Jsou nádherní se svou pozlacenou sametovou kůži. Jsou tak krásní, že mám problém se na ně podívat - a to jsem vůči jejich kouzlu imunní. Jsou nadpozemští, božští. 

Jsou tu tucty V'laneovy kasty, muži i ženy. Mají v sobě neuvěřitelnou dávku přitažlivosti, která je pro lidi smrtelná. Kdyby se vědcům podařilo získat jednoho ke studiu, tak by mě nepřekvapilo, kdyby přišli na to, že jejich kůže vydává feromony, po kterých tolik toužíme.

Ten náznak neustálého úsměvu mu hraje na té jeho neodolatelné tváři přímo pod pradávnýma, cizíma očima hrajícími všemi barvami. Navzdory všemu, co jsem si kvůli nim vytrpěla, mám sto chutí padnout před nimi na kolena. Chci přejet rukama po jejich bezchybné kůži a zjistit, jak voní a chutnají. Chci, aby mě vzali do náruče, vzali mi vzpomínky i svobodnou vůli a odnesli mě do Férie, kde s nimi budu moct zůstat navždy mladá, obklopená iluzí.

V'lanovu kastu obklopují věci z pohádek - předpokládám, že právě jeho kasta jsou ti nejvýše postavení, protože to vypadá, že ostatní kasty je chrání. Je tu spousta pestrobarevných, jemných Dananů, kteří poletují kolem jako kolibříci s křídly z babího léta, stříbřité nymfy tancující na lehkých nohou a další, ze kterých vidím jen oslepující čáry světla, které nechávají za sebou. Jsou tak zářivě jasní, že by to mohly být padlé hvězdy.

Mračím se na tu jemnost jeho armády. Je tak éterická, zrozená k poletování, svádění a k tomu, aby jí ostatní sloužili.

Moje je pozemská, pevná. Zrozena k teroru, zabíjení a nadvládě.

Pomalu jdeme k sobě zasněženou ulicí.

Tam, kde se Světlí dotýkají země, roztává se zasyčením sníh. Pára stoupá a skrz praskliny v zemi začínají růst květiny s nádhernými květy a prosycují vzduch vůní jasmínu a santalového dřeva. Světlí ozařují ulici zlatým světlem.

Zatímco moje armáda s kopyty a ošupenými těly přechází po kamenech a za ní zůstává černý led. Oblkopuje nás noc, plíživé stíny a vyzařujeme temnotu.

Jen jednou v historii se Světlí a Temní takhle potkali - a v ten den zemřela královna Světlých. Tohle jsou příběhy z legend, které lidé nikdy neviděli, jen možná ve svých snech.

Zdeformovaná monstra a odporní démoni zírají svýma zlověstnýma a nenávistnýma očima na své dokonalé zlaté protějšky.

Andělé shlížejí s odporem na ty příšery, které se nikdy neměly narodit, které poskvrnily dokonalost dananské rasy svou existencí.

Zajímalo by mě, co si myslí Darroc, když je vidí takhle u sebe.

Zastavíme se od sebe na pár metrů.

Led a žár na jedné ulici.

Před obličejem se mi ve vzduchu sráží dech, který se mění v neviditelné obláčky, jež mizí na té pomyslné demarkační čáře. Stoupají mezi námi malé víry a zvedají do vzduchu papírovité pozůstatky lidí, které zabili Stíny a tvoří malá tornáda.

Ten, kdo začal prohlašovat, že Danani nejsou schopní emocí, vykládal pěkné blbosti. Dokáží cítit stejně jako lidé. Jen to vyjadřují jinak: s trpělivostí, kterou jim dala jejich nesmrtelnost. Vytrénovali výrazy svého obličeje do neutrality, protože mají věčnost na to hrát ty svoje hry.

Jak se navzájem prohlížíme skrz rychle se pohybující tornáda, vzpomínám si, že mi V'lane vyprávěl, že zničili svůj svět válkou. Rozlomil se z jednoho konce na druhý. Byl tohle ten důvod? Bude tenhle výkyv počasí způsobený přítomností obou dvorů sílit, až nakonec zničí i můj svět? Ne že by mi na tom nějak příliš záleželo, když hodlám použít Knihu, abych stvořila jiný, ale tu Knihu budu potřebovat dřív, než se jim podaří tenhle svět zničit.

Což znamená, že tahle bouřka musí přestat.

"Nech toho melodramatu, V'lane," říkám klidně.

Dívá se na mě, jakoby mě neznal. Prohlíží si mě se stejným výrazem, jakým zkoumá ta monstra za mnou. Trochu mě rozčiluje, že se stejně nedívá na Darroca. Přehlíží ho, jako by tam vůbec nebyl. To on je padlým Dananem, zrádcem své rasy, ten, který je zodpovědný za pád zdi. Já jsem jen vidoucí, která se snaží přežít.

Ten pozlacený řecký bůh, který stojí po Darrocově pravici zasyčí: "Ta... věc... je ten člověk, kterého podle tebe máme chránit? Vždyť se tahá s těmi ohavnostmi!"

Pozlacená bohyně po jeho lavici vrčí: "Znič ji, hned!"

Stovky Světlých tancující a poletující kolem začínají volat po mé smrti.

Aniž bych z nich spustila oči, utrhnu se na Darroca: "Teď by se mi fakt hodilo moje kopí." Předpokládám, že ho pořád má, stejně jako vždycky V'lane, schované někde v blízkosti.

Když ti titěrní Světlí začínají navrhovat metody mé popravy, stále pomalejší a bolestnější, než ten předtím, bůh a bohyně po V'lanově boku pořád hučí.

"Je člověk a vybrala si temnotu! Podívej se na ní! Má sobě jejich barvy!"

"Říkal jsi, že nás uctívá!"

"A že nás ve všem poslechne!"

"Dotkli se jí! Cítím to na její kůži!" Ten bůh vypadá pobouřeně - a vzrušeně. Jeho duhové oči září zlatými jiskrami.

"Zneužili ji!" syčí bohyně. "Je pošpiněná. Nebudu ji na svém dvoře trpět!"

"Ticho!" zahřmí V'lane. "To já velím Pravé rase pro naši královnu. Já mluvím za Aoibheal!"

"To je nepřijatelné!"

"Neslýchané!"

"Nesnesitelné, V'lane!"

"Uděláte, co řeknu, Dree'lio! Já rozhodnu o jejím osudu. A jen já ten rozsudek uskutečním."

Zamumlám směrem k Darrocovi: "Musíš rozhodnout a to rychle."

"Vždycky přehání," říká Darroc tiše. "To je jedna z věcí, kterými jsem na jejich dvoře tolik pohrdal. Na schůzce Rady to kolikrát trvalo i několik lidských let. Dej jim čas. V'lane je zkrotí."

Jedna z těch malinkých, okřídlených světlých vyletěla z formace a vrhla se mi přímo na hlavu. Rychle se skloní, ale proletí kolem mě.

Jsem překvapená, když slyším sama sebe, jak se začínám smát.

Další dvě vyletí mým směrem a létají mi v těsných kruzích u hlavy.

Jak kolem mě krouží, můj smích začíná hraničit s hysterií. Na tom, co se děje, není nic vtipného - stejně se směju jako šílená. Nemůžu si pomoct. Nikdy v životě jsem se necítila tak pobaveně. Držím se v bok a prohýbám se v pase, dusím se smíchem, když se přibližují blíž a blíž. Ty zvuky, které mi vychází z úst, mě odpuzují. Děsí mě to, že se nemůžu ovládnout. Nenávidím Danany a jejich způsoby, kterými vás oberou o svobodnou vůli.

"Přestaň se smát," vrčí Darroc.

Ten smích na hraně hysterie mě začíná bolet. Podaří se mi zvednou hlavu dost vysoko na to, abych po něm hodila zlý pohled. Chtěla bych se přestat smát, ale nemůžu.

Chci mu říct, aby ty prťavý potvory poslal pryč, ale nemůžu se nadechnout, nemůžu ani sevřít rty natolik, abych mohla tvořit souhlásky. Ať jsou tyhle malí Světlí, jejich specialitou je zavraždit vás smíchem. To je pekelný způsob smrti. Jen po pár minutých mě bolí oba boky, pálí mě břišní svaly a nemůžu dýchat tak, že se mi točí hlava. Zajímalo by mě, jak dlouho to může trvat, než člověk umře smíchy. Pár hodin? Dnů?

Čtvrtý malý Danan se připojuje do téhle hry a já se vnitřně připravuju, abych se mohla vrhnout do vlastní hlavy a hledat ve svém temném jezeru zbraň, když mi najednou kolem hlavy plivne jed, který mi proletí kolem ucha.

Za sebou slyším chroupavé zvuky.

Bezmocně se zahihňám.

"V'lane!" křičí ta zlatá bohyně. "Ta věc, ta příšerná věc, právě sežrala M'ree!"

Slyším další křupnutí, které opět následují chroupavé zvuky a druhý Danan mizí. Nezadržitelně se řehtám.

Zbylí dva se stahují pryč, hrozí malými pěstičkami a křičí v jazyce, kterému nerozumím. I když jsou naštvaní, tak zvuky, které vydávají, jsou krásnější než nebeská árie.

Můj smích najednou ztrácí ten nucený nádech.

Po chvíli jsem schopná uvolnit se a přestat vydávat ty šílené pobavené zvuky. Ze smíchu pomalu přecházím do tichého nářku, až zmlknu úplně. Spustím ruce, kterými jsem se držela v bok a prudce se nadechnu chladného, uklidňujícího vzduchu.

Postavím se, najednou neskutečně vytočená, což je emoce, která je jenom moje. Už mě nebaví být neustále zranitelná. Kdybych měla svoje kopí, tak by se tyhle nepříjemné pidipotvory neodvážily ke mně přiblížit. Rozpůlila bych je ve vzduchu vejpůl a udělala z nich dananský kebab.

"Přátelé," syčí Darroc, "si navzájem věří."

Ale on ne. Vidím mu to na tváři.

"Říkal jsi, že mi ho vrátíš, abych nás mohla bránit."

Mdle se usměje a já si vzpomínám, jak zemřel Mallucé: pomalu, hrůzostrašně, shnil zevnitř ven. Kopí dokáže zabít všechno dananské, a protože Darroc jí tolik Temného masa, tak jeho tělo je ho plné. Jedno malé škrábnutí mých kopím by pro něj byl rozsudek smrti. "Ale stále na nás nikdo neútočí."

"S kým to mluvíš, člověče?" chce vědět bohyně.

Podívám se na Darroca, který jen krčí rameny. "Řekl jsem ti, že ve chvíli, kdy mě Světlí uvidí, budou mě chtít zabít. Proto mě nemohou vidět. Moji princové mě skryli před jejich zraky."

Teď už chápu, proč se V'lane díval jen na mě, jakoby tu vůbec nebyl. "Takže to vypadá, že tu stojím sama? To si myslí, že vedu tuhle armádu?"

"Neboj se, vidoucí," říká V'lane chladně. "Cítím tu ohavnost, která byla kdysi Dananem a teď se živí na naší vlastní rase. Vím, kdo tuhle armádu vede. To, že je teď tvým přítelem, neznamená nic, protože on nemá přátele. Vždycky sloužil jen sám sobě."

Nakloním hlavu na stranu. "Ty jsi můj přítel, V'lane?"

"Byl bych. Nabídl jsem ti svou ochranu  nesčetněkrát."

Bohyně zalape po dechu. "Ty jsi jí nabízel ochranu a ona odmítla? Vybrala si... tohle namísto nás?"

"Ticho, Dree'lio!"

"Tuatha Dé Danann takovou nabídku neopakují!" soptí.

"Řekl jsem 'ticho'!" utrhne se na ni V'lane.

"Očividně nechápeš-"

Zírám s otevřenou pusou.

Dree'lia najednou nemá ústa. Tam, kde by měly být má jen hladkou kůži. Zafuní nosem a její prastaré oči srší nenávistí.

Ten zlatý bůh jde k ní, aby ji objal. Dree'lia si položí hlavu na jeho rameno a pevně se ho chytne. "To nebylo nutné," říká V'lanovi ztuhle.

Strnule sleduju absurditu toho výjevu. Stojím tu mezi dvěma stranami prastaré rasy. Jsou spolu ve válce. Nenávidí se a chtějí stejnou věc.

A Světlí - kteří kdysi měli absolutní svobodu a moc - se mezi sebou hádají kvůli kravinám, zatímco Temní - kteří byli uvěznění, hladoví a mučení stovky tisíc let - trpělivě drží pod Darrocovým vedením formaci.

A já si nemůžu pomoct - vidím se v nich. Než má sestra zemřela, byla jsem jako Světlí. Růžová, pěkná, povrchní Mac. Teď jsem jako Temní, změněná ztrátou a zoufalstvím. Černá, výstřední, poháněná pomstou.

Temní jsou silnější, je těžší je zlomit. Jsem ráda, že jsem jako oni.

"Promluvím si s vidoucí o samotě," říká V'lane.

"Nepromluví," vrčí mi po boku Darroc.

V'lane ke mně natáhne ruku, ale já se ani nehnu. "Pojď, musíme si promluvit v soukromí."

"Proč?"

"Jaké části slova soukromí nerozumíš?"

"Pravděpodobně tomu samému, čemu máš ty problém porozumět ve slovu 'ne'. Nikam se s tebou přenášet nebudu."

Bůh po jeho pravici se šokovaně nadechne nad tou neúctou, ale já vidím, že se V'lane nenápadně usmívá.

"Tvoje spolčování s Barronsem tě změnilo. Myslím, že se mu budeš takhle líbit."

To jméno je jako jed v žilách, která mě zabíjí pomalou smrtí každou minutu, kterou strávím v tomhle světě bez něho. Nikdy už se na mě znovu nepodívá. Nikdy už se mi nebude vysmívat. Nikdy už spolu nepovedeme tu bezeslovnou konverzaci, kterou jsme si dokázali sdělit víc, než obyčejnými slovy. Jericho, Jericho, Jericho. Kolikrát jsem doopravdy řekla jeho jméno? Třikrát?

"Barrons je mrtvý," říkám klidně.

Mezi Svetlými to nevěřícně zašumí.

V'lane přimhouří oči. "Ne, není."

"Je," říkám rozhodně. A já jsem královna z pekla, která zařídí, aby za to všichni zaplatili. Nad tou myšlenkou se usměju.

Dlouho se mi dívá do očí a pak na můj úsměv. "Nevěřím ti," říká nakonec.

"Darroc pohřbil jeho tělo a rozmetal popel. Je mrtvý."

"Jak umřel?" chce vědět.

"Zabilo ho kopí."

Jemné šumění začíná nabývat na síle a V'lane zasyčí: "Musím mít důkaz. Ukaž se, Darrocu!"

Po obou stranách začínám mrznout. Obklopují mě princové Temných.

V'lane ztuhne. Stejně jako celá jeho armáda. A mě napadne, že Darroc právě mohl začít válku.

Před kolika sta tisíci lety si naposledy pohlédli aristokrati obou stran do očí?

Pohled na Temné prince nenávidím. Uhranou vás pohledem, svedou, smažou vaši identitu. Ale děje se tu něco, co žádný člověk dosud neviděl. Moje zvědavost je velká a morbidní.

Natočím se tak, abych měla lepší výhled.

Temní princové stojí vedle mě nazí. Ze čtyř - které vždycky přirovnávaly ke čtyřem jezdcům Apokalypsy - zůstali jen dva. Mor, Hladomor, Válka? Doufám, že stojím vedle Smrti.

Chci jít po jeho boku a vypustit ho na tuhle arogantní nesmrtelnou rasu.

Temné mocné tělo, které je schopné s radostí pozřít duši. Zkoumám ho s morbidní fascinací. I když je tolik nenávidím, tak mě myšlenka na ně přivádí... k nadšení. A proto je nenávidím ještě víc. Obrátili mi život vzhůru nohama. Pamatuju si ten kaleidoskop tetování, které jim víří pod kůží. Jejich tvář je nemilosrdně krásná, až to děsí. Stahuje rty a odhaluje bílé zuby. A ty oči... bože, ty oči!

Donutím se podívat na V'lanea. Pak udělám krok dozadu, abych je mohla sledovat oba, i když si dávám pozor, abych se nepodívala do očí Temného prince.

Teze a antiteze. Hmotnost a nehmotnost.

Stojí jako sochy, nehýbou se, dokonce to vypadá, že ani nedýchají. Dívají se na sebe, navzájem se měří a odhadují.

Princ pohlcující noci. Princ nádherného úsvitu.

Vzduch mezi nimi je nabitý takovou energií, že by se na ni mohl napojit celý Dublin.

Od nohou Temného prince se šíří po dláždění černý led.

Na půl cesty se potkává s šířícím se trávníkem pokrytým květy.

Země se mi zachvěje pod nohama. Ozve se hromový třesk a najednou se chodník rozpůlí klikatou čarou, která odhaluje temnou štěrbinu.

"Co to děláš, Darrocu?" chci vědět.

"Pověz mu to," přikáže Darroc a princ otevírá pusu, aby promluvil.

Přitisknu si ruce na uši, abych vytěsnila ten pekelný zvuk.

V'lane používá vlastní jazyk, aby se mnou mluvil. Všichni Světlí se mnou mluvili mým jazykem. Najednou si uvědomuju, že z jejich strany to byl velký ústupek.

To Temní princové nedovolují. Jejich jazyk je temná melodie, kterou nikdy neměly slyšet lidské uši. Jednou mě donutili poslouchat, když mě zajali, a dohnalo mě to k šílenství.

Ale tentokrát Temný princ přestane mluvit. V'lane se na mě dívá s výrazem lehkého překvapení.

Opatrně sundám ruce z uší, ale pořád je držím blízko, kdyby chtěl princ znovu promluvit.

"Tvrdí, že jsi zabila Barronse, vidoucí. Proč?"

Neuniklo mi, že V'lane nepoužívá mé jméno. Myslím si, že by pak před svou rasou vypadal slabý.

"Koho to zajímá? Je mrtvý. Je pryč. Už nám nebude nikomu stát v cestě. Nedělej, že nejsi rád." Zajímalo by mě, jestli opravdu spálili jeho tělo. Nikdy se na to nezeptám.

"Zabilo ho to kopí?"

Přikývnu. Netuším, jestli je to pravda, ale nejjednodušší je souhlasit. Čím méně času budu přemýšlet nad Barronsem, tím líp.

Podívá se na prince po mém boku. "A potom, co jsi ho zabila, jsi se rozhodla, že uděláš přátele ze svých nepřátel?"

"Holka potřebuje přátele." Nudím se. Tohle postávání mě přestává bavit. Potřebuju se vyspat. Potřebuju být sama. "Podívej, V'lane, Světlí jsou nesmrtelní, Temní jsou nesmrtelní. Co chceš dělat? Opravdu se chcete navzájem mlátit celou noc? Pokud vím, tak je tu dnes večer jen jedna zbraň, která dokáže zabít Danany a tu mám já."

"Nemáš."

"Máš," opravuje ho Darroc.

A jen tak se mi kopí znovu objevuje v pouzdře. Prudce se na něj podívám. "U bylo na čase." Asi nakonec cítil hrozbu, která hrozila. Nebo se možná taky nudí.

Strčím ruku pod kabát a nahmatám jílec. Svoje kopí miluju. Nechám si ho, až vytvořím nový svět, i když to bude svět bez Dananů.

"Nemáš," říká V'lane.

"Myslela jsem, že ho nemůžeš vidět ani slyšet."

"Cítím jeho pach."

Moje kopí je pryč.

Moje kopí je zpět.

Znovu pryč.

Podívám se z V'lanea na Darroca. V'lane se dívá směrem, kterým si myslí, že je. Darroc zase zírá zpátky s tvrdým výrazem. Bojují spolu beze slov o mou zbraň a mě rozčiluje, že nad tím nemám žádnou kontrolu. V jednu chvíli mi V'lane kopí sebere, v druhou mi ho Darroc vrátí. Prokluzuje mi neustále mezi prsty.

Potřesu hlavou. Takhle by to mohlo pokračovat celou noc. Můžou si hrát ty svoje hloupé hry. Ale já mám na práci důležitější věci - jako třeba dost spánku, abych měla energii na lov. Jsem nebezpečně unavená. Už se necítím otupěle. Jsem napružená tak, že bych mohla prasknout.

Připravuju se, že se otočím a odejdu pryč, když ticho noci přeruší zvuk automatické pistole.

Světlí zasyčí a ti, kteří se dokáží přenést - včetně V'lanea - tak ve spěchu učiní a asi třetinu armády nechají za sebou na ulici. Ti se otáčí na své útočníky a vrčí. Když do nich vrazí kulky, nižší kasty se zapotácí. Ostatní se otáčejí směrem k nám a vrhají se na Temné, aby unikli.

Slyším hlasy Jaynea a jeho mužů, jak na sebe křičí a přibližují se k nim. Zachytím odlesk pušky na střeše jednoho domu a vím, že se pohybují i odstřelovaci.

Dobře. Doufám, že dneska v noci sejmou stovky Dananů, odtáhnou je a uvězní mezi železem. Doufám, že Dani tam přijde a všechny je zavraždí.

Ale já dneska večer umřít nehodlám, rozhodně ne rukou svých přátel. Potřebuju vybudovat úplně nový svět.

Otočím se na Temné prince a chci jim přikázat, aby mě odsud odnesli. Mí nepřátelé, moje spása.

Darroc vykřikne drsný rozkaz.

Princovi ruce mě sevřou a odnáší mě pryč dřív, než jim stačím cokoli říct.