Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 30. kapitola

Velmi, v e l m i krátká kapitola :-)

Proto jsem křičela. Těžko jsem se smiřovala s tím, že jsem konkubína.

Když jsem se dívala do té rakve a poznala ji podle vzpomínek z Bílého paláce, trvalo mi jen vteřinu vstřebat to, že konkubína leží přede mnou v rakvi, a jestli leží v rakvi a já dokázala projít královým Zrcadlem, tak mám velký problém.

Ten výkřik byl instinktivní, popření celé té situace uvnitř mi vyletělo z plic.

Jestli ona byla konkubína a já mohla projít Zrcadlem, tak jsem mohla být jen jedna jediná... osoba - když jsem ten termín použila hodně vágně.

"A rozhodně ne konkubína, to je jasný," mumlala jsem si pro sebe, když jsem se prodírala Zrcadlem a vrazila do zdi. Čekala jsem vzdor, jako v každém Zrcadle, ale tohle - první vytvořené - nebylo poznamenané Cruceovou kletbou. Na poslední chvíli jsem se otočila, držela jsem ji v náručí a vrazila ramenem do zdi. Nic nedávalo smysl.

"Mac, co to děláš?" křičel Christian a vyrazil k Zrcadlu.

"Nedotýkej se ho!" vykřikla jsem. "Zabije tě!" Nechtěla jsem, aby si ani na chvíli myslel, že dokáže projít. Zabilo Barronse. Nepochybovala jsem, že by zničilo i Christiana a ten nesmrtelný nebyl. Teda pokud jsem věděla. Ale jak jsem právě zjistila, nevěděla jsem toho moc, takže možná nesmrtelný byl. Ale možná nebylo dost dobré. Nechtěla jsem na to spoléhat. Potřebovala jsem ho. Možná víc, než předtím jsem potřebovala, abychom Sinsar Dubh zajali a on byl jeden z pěti lidí, které jsem k tomu potřebovala. Už jsem chápala, proč si se mnou hrála.

Zastavil se jen pár centimetrů před Zrcadlem a podíval se skrz ně. "Proč ji to nezabilo? Pravdu poznám," varoval mě.

Posunula jsem si ji v náručí, vzala jsem jí vlasy a hodila si je přes rameno, abych je necourala po podlaze a náhodou o ně nezakopla. Podívala jsem se na něj skrz Zrcadlo. "Protože je to konkubína. Proto jsem doopravdy zakřičela. Poznala jsem ji."

"Ale já myslel, že ty jsi konk-" Přejel mě pohledem od hlavy k patě. "Ale ty jsi prošla- Ale to by znamenalo- Mac?"

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co na to říct.

"Jak víš, že ona je konkubína?" chtěl vědět.

"V tomhle domě je pozůstatek vzpomínek na krále a konkubínu. Je těžké neztratit se v nich. Ale myslím, že tobě to nebude dělat takový problém jako mně, vzhledem k tomu, že nejsi... osobně zainteresovaný," řekla jsem hořce. "Nepochybuji, že ji uvidíš, až budu pryč." Pořád jsem se na ni odmítala podívat. Bylo to až moc znepokojující. Byla neuvěřitelně lehká, křehká a strašně, strašně promrzlá. "Budu zpět hned, jak budu moct."

Dívali jsme se na sebe.

"Nemůžu tomu uvěřit," řekl nakonec.

"Dává to až moc velký smysl na to, aby to nebyla pravda. O mém narození neexistuje žádný záznam, Christiane. Ta Kniha... jde po mně. Slyšela jsem, že to tak bylo vždycky."

"Nevěřím tomu."

"Tak mi dej jiné vysvětlení."

"Možná, že legendy nemluví pravdu. Možná tím Zrcadlem dokáže projít spousta lidí. Možná je to všechno jen výmysl, aby to lidé nezkoušeli."

Málem se mi zastavilo srdce, když udělal krok dopředu. "Ne! Christiane, poslouchej mě. Nemůžu ti říct koho, ale vím, že dokážeš poznat pravdu v tom, co ti teď řeknu. Viděla jsem, jak to Zrcadlo někoho zabilo."

Naklonil hlavu na stranu a přikývl. "Ano, děvče. Mluvíš pravdu, ale proč mi nemůžeš říct, kdo to byl?"

"Protože to není moje tajemství."

"Jednoho dne mi to řekneš."

Neodpověděla jsem.

"Pořád tomu nevěřím."

"Tak najdi jiné vysvětlení. Jakékoli. Mile ráda mu uvěřím."

"Možná jsi... Já nevím... Možná jsi jejich dcera," zkusil.

"O nějakých sedm set tisíc let později?" To už jsem zvažovala, ale rychle jsem tu myšlenku zavrhla. Nejen, že jsem tomu v hloubi duše nevěřila, ale: "To nevysvětluje všechny ty věci, které vím, cítím a které si pamatuju, ani to, proč si se mnou Kniha hraje," řekla jsem. Nemohla jsem vysvětlit, jak to vím, ale nebyla jsem dcerou Temného krále a jeho konkubíny. Moje pocity byly až moc osobní. Až moc plné sexu a majetnictví. Žádné dítě by tohle necítilo. Ale milenci ano.

Pokrčil rameny. "Počkám tady. Ale pospěš si."

"Slib mi, že se nebudeš snažit projít tím Zrcadlem, Christiane."

"Slibuju, Mac. Ale dělej. Čím déle tu jsem, tím víc cítím, jak... se měním."

Přikývla jsem. Otočila jsem se i s královnou/konkubínou/ženou v náručí, pro kterou jsem očividně byla ochotná zničit celé světy a nemohla jsem jinak, než přemýšlet, kde jsou mé ostatní části.