Já vím, že překlad tentokrát trval déle než jindy, ale takhle kapitola byla nekonečnáááá!!! Tak hurá na ni!
Zírala jsem předními dveřmi knihkupectví a nebyla si jistá, co mě překvapilo víc, jestli to, že přední sezení je jako nové nebo to, že na něm sedí Barrons s nohama na stole, obklopený hromadami knih a na zdech jsou ručně malované mapy.
Nedokázala jsem ani spočítat kolik nocí jsem proseděla na tom samém místě, v té samé pozici, procházela knihy, hledala odpovědi a občas se podívala ven z okna do nočního Dublinu a čekala, až se objeví. Chvíli jsem se s radostí zaobírala myšlenkou, že čeká na mě.
Naklonila jsem se blíže a podívala se skrz sklo.
Znovu zařídil celé knihkupectví. Jak dlouho jsem byla pryč?
Stál tam můj stojan s časopisy, pokladní pult a nová staromódní kasa, byla tam i plochá televize s DVD přehrávačem, které byly dokonce z tohohle století a dokonce i stojánek na iPod. V něm byl úplně nový iPod Nano. Ale on udělal mnohem víc, než že knihkupectví znovu celé zařídil. Mohl dát klidně před dveře rohožku s nápisem Vítej doma, Mac.
Když jsem vstoupila dovnitř, nade dveřmi se rozezněl zvonek.
Prudce otočil hlavu mým směrem, napůl si stoupl a knihy mu z klína spadly na zem.
Když jsem ho viděla naposledy, byl mrtvý. Stála jsem ve dveřích, zapomněla jsem dýchat a sledovala, jak se zvedá z gauče. Ta přecpaná čtyřpatrová místnost se v jeho přítomnosti zdála malá. Chvíli nikdo z nás nepromluvil.
Tohle byl celý Barrons - svět se hroutí a on je stále oblečený jako bohatý obchodní magnát. Jeho oblek byl drahý, košile bílá a kravata s velmi složitým vzorem. U zápěstí se mu třpytilo stříbro od toho širokého náramku s keltskými vzory, který měl stejný s Ryodanem.
I se všemi mými problémy mi zeslábla kolena. Najednou jsem se ocitla zpátky ve sklepě. Ruce přivázané k posteli. A on ležel mezi mýma nohama, ale nechtěl mi dát to, co jsem chtěla. Použil svoji pusu, otřel se mi o klitoris a jen trochu do mě vklouzl, pak zase pusu a pořád dokola a dokola a přitom se mi celou dobu díval do očí.
Co jsem, Mac? řekl.
Můj svět, zapředla jsem a myslela to vážně. A bála jsem se, že i teď, když jsem nebyla Pri-ya, bych se s ním v posteli nedokázala kontrolovat stejně jako předtím. Podvolila bych se, předla, dala bych mu svoje srdce. A neměla bych pro to žádnou omluvu, nic na co bych to svedla. A kdyby vstal a odešel ode mě a už nikdy se nevrátil, tak bych se z toho nikdy nevzpamatovala. Čekala bych na někoho jako je on a nikdo takový by nebyl. Musela bych umřít stará a sama jen se vzpomínkou na nejlepší sex mého života.
Takže jsi naživu, říkaly jeho oči. Štve mě to, ta nejistota. Udělej s tím něco.
Jako co? Všichni nemůžeme být jako ty, Barronsi.
Jeho oči najednou potemněly a já z nich nedokázala vyčíst jediné slovo. Netrpělivost, vztek, neco prastarého a nemilosrdného. Ty chladné oči si mě prohlížely s vypočítavostí, jakoby zvažovaly možnosti, meditovaly - jak by podotkl můj táta. Řekl by: Zlato, jakmile nad tím začneš přemýšlet, jsi čím dál, tím blíž tomu, abys to udělala. Blížil se k něčemu takovému Barrons?
Zatřásla jsem se.
"Kde jsi sakra byla? Už je to skoro měsíc. Ještě jednou uděláš něco takového bez toho, abys mi o tom nejdřív řekla, tak tě přivážu k posteli, až se vrátíš."
To mě mělo odradit nebo povzbudit? Představila jsem si sama sebe na zádech v posteli s jeho hlavou mezi mýma nohama. Představila jsem si Mac 1.0, která by věděla to, co teď vím já: že za pár měsíců se mnou bude Barrons dělat vše, co jen dva v posteli dělat můžou. Utekla by s křikem nebo by ze sebe v tu chvíli ztrhala všechno oblečení?
Když prošel kolem gauče, konečně si všiml ženy v mém náručí, jejíž stříbřité vlasy padaly až na podlahu. Vypadal, že nevěří tomu, co vidí, což u Jericha znamenalo, že trochu naklonil hlavu a přimhouřil oči. "Kde jsi si sakra našla?"
Strčila jsem mu jí do náruče. Dotýkala jsem se jí až až. Moje pocity byly teď až moc složité na to, abych se jimi prohrabávala. "V Temném vězení. V hrobě z ledu."
"V'lane, ten zmrd - já věděl, že je to zrádce!"
Povzdechla jsem si. To znamenalo, že i Jericho si myslel, že je to královna. A on by to měl vědět. Nějaký čas strávil na jejím dvoře. Ale já věděla, že je to ve skutečnosti konkubína. Tak kdo to doopravdy před tolika lety zemřel v králově budoáru? Zemřel vůbec někdo? Konkubína se nezabila. Jak se dostala ze Zrcadel do Férie a stala se královnou? Lhal mi V'lane? Nebo se všichni napili z kotle tolikrát, že zapomněli část své historie? Možná že někdo sabotoval jejich kroniky.
"Jak jsi ji odtamtud dostala? To Zrcadlo ji mělo zabít."
"Královna má očividně stejnou imunitu jako Sinsar Dubh." Byla jsem mile překvapená, jak pravdivě ta lež zněla. Barrons měl na lži dobrý čich. "Může se dotknout obojího. Vypadá to, že král ani královna nedokáží seslat kouzla, která ten druhý nemůže zlomit." Ty nejlepší lži mají základ v očekávaných zákonitostech pravidel. Svou podstatou jako matriarcha a vládkyně obou dvorů byla výjimkou každého pravidla, které vázalo nižší Danany dvora. S vykořisťováním téhle historky jsem ještě zdaleka neskončila, alespoň dokud nebudu mít nejmenších pochyb o tom, kdo doopravdy jsem. V jeho temných očích jsem přesně viděla tu chvíli, kdy přijal logiku mé lži.
Jak jsem mohla být Temný král? Necítila jsem se jako král. Cítila jsem se jako Mac, se spoustou vzpomínek, které jsem nedokázala vysvětlit. No to nebyla tak úplně pravda. Také jsem měla to svoje místo v hlavě, kde jsem měla ty malé věcičky, runy-parazity prastarého původu a - nechtěla jsem o tom přemýšlet. Nechtěla jsem se teď zabývat věcmi, které jsem nemohla vysvětlit. Ten seznam byl nehorázně dlouhý.
Vzal ji ke gauči, zabalil ji do deky a přisunul gauč blíže k ohni, který zapálil. "Je celá zmrzlá. Mám sto chutí vzít ji zpátky a nechat to proklaté místo, ať ji dorazí," řekl temně.
"Potřebujeme ji."
"Možná." Nezněl zrovna přesvědčeně. "Zasraný Danani."
Mrkla jsem, ale on už nebyl u gauče, stáli jsme tváří v tvář. Dech se mi zrychlil. Bylo to poprvé, co použil svou nadpřirozenou rychlost přímo přede mnou.
Zastrčil mi za ucho pramen vlasů a prsty mi přejel po tváři a po rtech, pak ji spustil.
Navlhčila jsem si rty a podívala se na něj. Ta touha, kterou jsem cítila, když jsem mu byla takhle blízko, byla skoro nesnesitelná. Chtěla jsem se o něj opřít. Chtěl jsem si ho přitáhnout k sobě a políbit. Chtěla jsem ho svléknout a povalit na záda, abychom se mohli tvrdě milovat, dokud z něj nedostanu ty sirové, drsné zvuky.
"Jak dlouho už víš, že jsi konkubína Temného krále?" zeptal se jemně, jeho slova byla až moc jasná. Ústa měl napjatá. Znala jsem každý jejich detail. Teď jsem věděla, že se třese zuřivostí, která potřebuje ven. "Prošla jsi tím Zrcadlem bez jakýchkoliv pochyb, že to přežiješ."
Zasmála jsem se, ale můj smích měl nádech hysterie. Kdyby to tak byl můj jediný problém!
Byla jsem žena, která byla posedlá jinou ženou, která právě teď ležela na gauči?
Nebo jsem byla král Dananů, který byl posedlý Jerichem?
Považuju se za celkem otevřeného člověka, co se týče genderové preference - láska je láska a kdo říká, že by tělo nemělo následovat srdce? Ale měla jsem problém přijmout oba scénáře. Ani jeden z nich mě přímo nevystihoval a to by sexualita měla. Když je to správné, cítíte to, jako vlastní kůži a já se cítila ve své kůži jako žena, která chtěla muže. Ale pak tu byl celý ten problém, že jsem byla zodpovědná za celou situaci, ve které se svět nacházel. Už jsem z toho nemohla vinit Temného krále za to, že udělal špatná rozhodnutí a zničení světa. Byla jsem to já? Jestli ano, tak jsem na svých bedrech nesla nepředstavitelnou vinu.
Odstrčila jsem si vlasy z tváře. Jestli o tom budu přemýšlet, tak se zblázním.
Nejsem konkubína, Jericho. Bojím se, že jsem část Temného krále v lidské podobě. "Ne moc dlouho," zalhala jsem. "Poznala jsem v Bílém paláci nějaké věci, vracely se mi sny, dávalo to smysl, že jsem ona. Věděla jsem, že to můžu otestovat jen jedním způsobem."
"Ty blázne, kdyby ses spletla, mohla ses zabít!"
"Ale nespletla."
"Jsi nemožná a nemyslíš hlavou!"
Pokrčila jsem rameny. Očividně to se mnou bylo ještě horší.
"Už nikdy žádnou podobnou pitomost neuděláš," zatínal zuby.
Vzhledem k mé historii jsem si byla jistá, že udělám. Vážně, jestli jsem byla Temný král - nejmocnější Danan - tak jsem musela nějak skončit jako člověk a bez vzpomínek. To znamenalo, že nejsem jen zlá, posedlá a destruktivní, ale byla jsem i neobyčejně blbá.
Začal kolem mě kroužit, prohlížel si mě jako nějaké exotické zvíře v zoo. "A myslela sis, že já jsem král. Proto jsi mě zkusila protáhnout s sebou. Tebe prostě neustále baví zabíjet mě, co? Co jsi mi to řekla naposledy?" Falešným vysokým hlasem zanotoval: "Co se přinejhorším může stát? Zavedu tě do nějaké pasti a ty na chviličku umřeš?"
Nic jsem neříkala. Neviděla jsem smysl v tom, že se neustále obhajuji.
"Je mi jasné, že to vaše romantické emoce celé načepýřilo, co?"
"Víš určitě, že se slovo načepýřilo používá v tomhle kontextu?"
"Myslela jste, že jsme jako milenci stíhaní osudem, že slečno Laneová? To jste potřebovala tuhle výmluvu?"
Podíval se na mě vlčím pohledem a já si pomyslela: Jasně, osudem stíhaní milenci s nabroušenými noži. Protože takhle to s ním bylo. Ostrý, podrážděný, nebezpečný. A neměl žádnou bezpečnou stránku. A ano, myslela jsem si to o nás. Ale to jsem mu nehodlala říct.
Otočila jsem se v kruhu, abych k němu stála čelem a podívala se do jeho tmavých, nepřátelských očí. "Myslela jsem, že jsme tohle vyřešili v paláci, Jericho. Jsem Mac."
"Jste Mac, když spolu spíme. Jindy jste slečna Laneová. Zvykněte si na to."
"Zase vytyčuješ hranice, Barronsi?"
"Přesně tak. Kde je ten král, slečno Laneová?"
"Myslíš, že mi volá, aby se mi nahlásil.Že říká, Zlato, dneska přijdu na večeři v sedm? Jak to mám sakra vědět?" Technicky to byla pravda. I Christian by měl problém tuhle lež vycítit. Netušila jsem, kde je zbytek jeho částí.
Konkubína vydala slabý zvuk a oba jsme se k ní otočili.
Přimhouřil oči. "Musím ji odsud dostat. Nechci, aby se celá dananská rasa pokoušela dostat, přes ochranná kouzla. Předpokládám, že ji budeme muset chránit." Jeho nechuť nemohla být víc evidentní. Kdyby si měl vybrat mezi ostrým nožem do břicha a ochrannou Danana - zvlášť všemocné královny - Barrons by raději vykrvácel.
Ale ona byla jediný Danan, kterého nebyl ochotný obětovat - alespoň prozatím.
Rozhodně jsem byla pro někam ji přestěhovat, čím dál ode mě, tím líp. Bála jsem se, že by si ji chtěl nechat v knihkupectví a byla jsem připravená se klidně i pohádat, protože nehledě na ochranná kouzla, my dva jsme byli neustále na odchodu, takže by tu zůstala sama, což by jejímu bezpečí moc neprospělo.
"Kam s ní?" zeptala jsem se.
***
Půlka Dani Daily se třepotá na pouliční lampě v chladném nočním vzduchu. Odtrhla jsem ten útržek novin a hledala, kolik je to dní od pádu zdi a narychlo to spočítala. Jestli je tu ode dneška, což asi ne vzhledem k tomu v jakém je stavu - tak je dnes 23. března. Možná i o týden déle.
Přečetla jsem ten útržek a přitom se trochu usmívala. Opravdu popadla býka za rohy, zatímco jsem byla pryč. Ta holka se ničeho nebojí.
Musela jsem projít patrem, kde u baru pracoval ten kluk se zasněnýma očima, abych se dostala ke schodům. "Přímo" bylo slovo, které označovalo zeměpisnou vzdálenost, ale dovolovalo mi párkrát se po cestě zastavit. A vzhledem k tomu, že jsem měla pár otázek k té tarokové kartě, zaklepala jsem rukou o bar, abych dostala panáka.
Už si ani nepamatuju, jaké to bylo míchat drinky a pařit s kamarády v době, kdy jsem byla plná ignorace a krásných snů.
O pět židlí dál seděl chlap s cylindrem od pavučin, který opravdu potřeboval vyčistit. Vlasy jako sláma mu padaly na ramena a kostnatá ramena v pruhovaném obleku vypadala jako košťata. Fear dorcha už zase dělal společnost klukovi se zasněnýma očima. Bylo to divný.
Nikdo vedle něj neseděl. Cylindr se natočil mým směrem, když jsem si sedla a nechala mezi námi čtyři prázdné židle. Balíček s taroky měl pečlivě naaranžovaný v kapse na kapesníček. Překřížil kotníky a odhalil tak nablýskané boty do špičky.
"Neseš na ramenou tíhu světa?" zavolal na mě.
Dívala jsem se na to zuřící tornádo pod okrajem cylindru. Objevovaly se v něm kousky lidského obličeje, půlka zeleného oka a obočí, část nosu, a pak zase mizely jako kousky z roztrhaného časopisu, které se ve větru na chvíli připlácly na okno a pak odletěly pryč. Najednou mi došlo, že byl stejně prastarý jako Dananové. Vytvořil ten cylindr fear dorcha nebo to cylindr stvořil jeho?
Protože mě moji rodiče vychovali k slušnosti a starých zvyků se člověk těžko zbavuje, bylo těžké držet jazyk za zuby. Ale nehodlala jsem udělat tu samou chybu, abych na něj znovu promluvila.
"Máš problém ve vztahu?" zakřičel na mě jako někdo z reklamy. Napůl jsem čekala, že si k tomu vezme na pomoc i rekvizity.
Protočila jsem oči. Dalo by se to tak říct.
"Možná, že si jen potřebuješ povyrazit!" řekl až přehnaně nadšeným hlasem.
Odfrkla jsem si.
Zvedl se ze židle, protáhl si dlouhé nohy a kostnaté ruce. "Zatancuj si se mnou, zlato. Říkají mi, že tancuju jako Fred Astaire." Zaklepal nohou o zem, ohnul se v pase a komicky rozhodil ruce do stran.
Po pultu ke mně doputoval panák whiskey. Hned jsem ho vypila.
"Vidím, že jsi se poučila, krásko."
"Poslední dobou se učím dost."
"Jsem jedno ucho."
"Ten tarokový balíček obsahoval celý můj život. Jak to?"
"Říkal jsem ti to. Proroctví. Všechny tvary."
"Proč jsi mi dal svět?"
"Nedal. Mám ti ho dát?"
"To se mnou flirtuješ?"
"A jestli ano?"
"Tak asi s křikem uteču."
"Chytrá holka."
Zasmáli jsme se.
"Viděla jsi poslední dobou Christiana?"
"Ano."
Jeho ruce přestaly míchat nápoje a čekal.
"Myslím, že se v něco mění."
"Všechno se mění."
"Myslím, že se z něj stává Temný."
"Danani. Jsou jako mořské hvězdice, krásko."
"Jak to?"
"Rostou jim zpátky části, o které přišli."
"Jak to myslíš?"
"Rovnováha. Svět k ní spěje."
"Myslela jsem, že spíš k entropii."
"Naznačuje to vrozené idiotství. Lidi to tak mají. Světy ne."
"Takže jestli zemře Temný princ, nahradí ho jiný? Když ne Danan, tak člověk?"
"Slyšel jsem, že i princezny jsou mrtvé."
Zvedl se mi žaludek. Změnilo by lidské ženy pojídání Temného masa v princezny? Co mi ještě Danani ukradnou? Teda, vlastně, co já a moje - rychle jsem změnila téma. "Kdo mi dal tu kartu?"
Trhl palce směrem, kterým seděl fear dorcha.
Ani chvíli jsem tomu nevěřila. "Co si z toho mám vzít?"
"Zeptej se ho."
"Řekl jsi mi, že to nemám dělat."
"Tak to je problém."
"A máš řešení?"
"Možná se to netýká světa."
"A čeho jiného?"
"Máš oči, krásko, tak je použij."
"A ty zas nevymáchanou hubu, tak použij zase ji."
Odešel pryč a přitom vyhodil do vzduchu pár lahví jako žonglér. Dívala jsem se, jak pracuje a snažila se přijít na to, jak ho přimět mluvit.
Věděl spoustu věcí. Cítila jsem to. Věděl toho opravdu hodně."
Na pultě se objevilo pět panákových sklenic. Naplnil je a poslal pěti směry s naprostou přesností.
Podívala jsem se do zrcadla za barem a viděla sebe. Viděla jsem i fear dorcha. Viděla jsem tucty další lidí, které u pultu stály. Nebylo tu zrovna rušno. Tohle bylo méně populární a méně lidnaté patro. Nebyl tu k dostání žádný sex ani násilí, jen pavučiny a tarokové karty.
Ale kluk se zasněnýma očima v odrazu zrcadla nebyl. Viděla jsem sklenice a lahve, jak se lesknou ve vzduchu, ale nikoho, kdo by je chytil.
Podívala jsem se přímo na něj, jak obsluhuje.
Pak zase na zrcadlo, ale stále tam žádný odraz nebyl.
Zaklepala jsem prázdnou skleničkou o bar. A další do ní narazila. Vzala jsem si ji a čekala, až se vrátíš.
Dal si načas.
"Vypadáš rozpolceně, krásko."
"Nevidím tě v zrcadle."
"Možná tě také nevidím."
Ztuhla jsem. Bylo to možné? Neměla jsem odraz?
Zasmál se. "Jen si dělám legraci. Jsi tam."
"To nebylo vtipné."
"Není to moje zrcadlo."
"Co to znamená?"
"Nejsem zodpovědný za to, co ukazuje. Nebo neukazuje."
"Kdo jsi?"
"Kdo jsi ty?"
Přimhouřila jsem oči. "Myslela jsem si, že mi chceš pomoct, ale asi jsem se zmýlila."
"Pomoc. To je nebezpečný lék."
"Jak to?"
"Těžko se odhaduje ta správná míra. Zvlášť když existuje více dveří."
Nadechla jsem se. Jeho oči už nebyly zasněné. Byly... zadívala jsem se. Byly... kousla jsem se do dolního rtu. Na co jsem se to dívala? Co se mi to dělo?
Už nebyl za barem, ale seděl na stoličce vedle mě, vlevo - ne, vpravo. Ne, byl na stejné stoličce jako já. Pak byl - za mnou a ústa mi tiskl k uchu.
"Falešnosti se hromadí. A je moc málo podprůpravy. Ten nejlepší chirurg má motýlí prsty. Lehké. Delikátní."
Stejně jako prsty v mých vlasech. Ten dotek byl hypnotický. "Jsem Temný král?" zašeptala jsem.
Smích tak lehký jako křídla mi naplnil uši a zastřel mysl. Usadil se mi v duši. "O nic víc než já." Zase byl zpátky za barem. "Přichází ten hašteřivec," řekl a kývl hlavou ke schodům.
Podívala jsem se na Barronse, jak schází dolů. Když jsem se otočila zpátky, byl kluk se zasněnýma očima pryč stejně jako jeho odraz.
***
"Vždyť jsem šla," řekla jsem podrážděně. Barrons mě chytil za zápěstí a táhl ke schodům.
"Když jsem říkal 'přímo', tak čemu jste na tom nerozuměla?"
"A čemu jsi nerozuměl ty, když jsem říkala 'chovej se k ostatním slušně', hašteřivče?" zamumlala jsem.
Zasmál se a tím mě překvapil. Nikdy jsem nevěděla, co ho rozesměje. Zdálo se, že vždy najde něco vtipného v těch nejdivnějších situacích.
"Byl bych míň hašteřivý, kdybyste přiznala, že se se mnou chcete vyspat a konečně jsme se k tomu dostali."
Projela mnou silná touha. Barrons řekl "vyspat se se mnou" a já byla hned připravená. "To je všechno, co by ti zlepšilo náladu?"
"Na dlouho."
"Teď se o tom chceš bavit, Barronsi? Teď chceš konečně říct, co cítíš?"
"Jestli chcete nazývat erekci city, slečno Laneová..."
Najednou upoutal jeho pozornost hluk u dveří dvě patra nad námi. Byl vyšší než já, takže viděl přes dav. "To si ze mě děláte prdel." Výraz v obličeji mu ztvrdl a dál se díval na balkón v hale.
"Co? Kdo?" řekla jsem a balancovala na špičkách, abych viděla. "Je to V'lane?"
"Proč by to měl být-" zadíval se na mě. "Už nemáte jeho jméno na jazyku. A ještě jste nedostala příležitost, aby ho vrátil."
"Řekla jsem jednomu z jeho dvora, aby ho zavolal. Nedívej se na mě tak. Chci vědět, co se děje."
"Děje se to, slečno Laneová, že jste našla královnu Světlých ve vězení Temných. Děje se to, že vzhledem k tomu, v jakém je stavu, vám V'lane očividně lhal o tom, kde celé ty měsíce je, což může znamenat jen jedinou věc."
"Že pro mě bylo nemožné dovolit mému dvoru, aby věděl, že je královna ztracená a je tomu tak už mnoho lidských let," řekl V'lane za námi pevně tichým hlasem. "Všechno by se rozpadlo. Bez její vlády by se vytvořily tucty různých frakcí, které by mohly napadnout váš svět. V Férii je už dlouho nepokoj. Ale tohle je sotva místo, kde bychom o tom mohli diskutovat."
Barrons a já jsme se otočili jako jeden muž.
"Velvet mi řekl, že si přeješ mou přítomnost, MacKaylo," pokračoval V'lane, "ale říkal, že tvoje zprávy jsou o Knize a ne o naší vládkyni." Pozorně se na mě chladně zadíval, takový chlad jsem u něj neviděla, co jsem ho potkala. Předpokládala jsem, že ho urazil způsob, jakým jsem ho zavolala. Danani jsou strašně nedůtkliví. "Vážně jste ji našli? Je naživu? Hledal jsem ji každou volnou chvíli. To mi bránilo v tom, abych se ti pořádně věnoval."
"Velvet je dananské jméno?"
"Jeho pravé jméno je ve vašem jazyce nevyslovitelné. Je tady?"
Přikývla jsem.
"Musím ji viděl. Jak se jí daří?"
Barronsova ruka vystřelila a chytila V'lanea pod krkem. "Ty prolhanej bastarde."
V'lane popadl jednou rukou Barronsovu paži a druhou se snažil uvolnit si hrdlo.
Dívala jsem se s naprostou fascinací. Byla jsem tak zmatená vším, co se v poslední době stalo, že jsem si ani neuvědomila, že Barrons a V'lane stojí tváří v tvář na narvaném parketu asi poprvé za hodně dlouhou dobu, dost blízko na to, aby se navzájem zabili. Nebo aby alespoň Barrons mohl zabít V'lanea. Barrons zíral na dananského prince, jakoby konečně chytil rezavého mravence, který mu po staletí otravoval život, jakoby ležel v poušti pomazaný medem. V'lane se díval na Barronse, jakoby nemohl uvěřit, že byl tak stupidní.
"Máme větší problémy, než osobní rozpory," řekl V'lane s chladným pohrdáním. "Jestli si nedokážeš sundat klapky a vidět to, tak si zasloužíš vše, co se tomuhle světu stane."
"Možná je mi jedno, co se se světem stane."
V'lane se podíval mým směrem a chladně si mě měřil. "Dovolil jsem ti nechat si svoje kopí, MacKaylo. Nedovolíš mu, aby mi ublížil. Zabij ho-"
Barrons stiskl. "Řekl jsem, ať zmlkneš."
"Má čtvrtý kámen," připomněla jsem Barronsovi. "Potřebujeme ho."
"Keltarové!" řekla V'lane a podíval se směrem k hale. Skrz zuby vydal syčivý zvuk.
"Já vím. Dneska je to jedna velká zatracená párty," řekl Barrons.
"Kde? To zrovna přišli oni?" řekla jsem.
Barrons se naklonil k V'laneovi a zavětřil. Pokrčil nos, jakoby právě zachytil pach něčeho, co ho odpuzovalo a zároveň něčeho, co bylo moc moc dobré.
"Kde je?" zakřičel muž. Jeho přízvuk byl skotský stejně jako Christianův, ale o něco výraznější.
V'lane přikázal: "Umlč ho, než jeho další otázkou bude, kde je královna a každý Temný na tomhle místě bude okamžitě vědět, že je tady."
Barrons se pohnul moc rychle na to, abych to postřehla. V jednu chvíli byl V'lane krásný jako vždycky a v druhou měl rozbitý nos, ze kterého se mu valily potoky krve. Barrons řekl: "Tak zase příště, víláku," a byl pryč.
"Řekl jsem, kde je sakra-"
Pak jsem uslyšela zabručení a zvuky pěstí a najednou se U Chestera rozpoutalo peklo.
***
" Je mi úplně jedno, co si myslíte. Ona je naší zodpovědností-"
"A že jste odvedli zatraceně dobrou práci-"
"Je to moje královna a nepůjde nikam s tím-"
"-zatím se vám jen povedlo nechat ji Temným."
"-a vezmeme si ji zpátky s sebou do Skotska, kde jim můžeme pořádně pohlídat."
"-pár neschopných lidí, patří do Férie."
"Pošlu tě zpátky do Férie, ty proradnej Danane-"
"Pamatuj, na ten chybějící kámen, kříženče."
Dívala jsem se ze Skota na Barronse, pak na V'lanea a sledovala, jak se hádají. Bavili se o tom samém, ale naprosto bezvýsledně už pět minut. V'lane požadoval, aby byla předaná jemu, Skot trval na tom, že si ji odvezou do Skotska, ale já znala Barronse. Nevydá ji ani jednomu z nich. Nejen, že nikomu nevěřil, ale královna Dananů byl mocné eso.
"Jak jste do hajzlu zjistili, že je tady?" chtěl vědět Barrons.
V'lane, jehož nos byl už zase v perfektním stavu, řekl: "MacKayla mě sem povolala. Když jsem stál za vámi, tak jsem to zaslechl, stejně jako to mohl slyšet kdokoli jiný. Ohrozili jste její život svou neopatrností."
"Ne ty," zavrčel Barrons. "Ten horal."
Skot řekl: "Posledních téměř pět let navštěvovala Ciana ve snech a řekla mu, že tu dnes večer bude. Královna sama přikázala, abychom ji odsud dnes večer odnesli. Máme nezpochybnitelné právo. Jsme Keltarové a naší povinností je ji chránit. Okamžitě nám ji předáte."
Skoro jsem se zasmála, ale při pohledu na ty dva Skoty jsem si to rozmyslela. Vypadali, že se sem dostali skrz drsné podmínky a nekoupali se několik dní. Slova jako "trpělivost" a "diplomacie" neměli ve slovníku. Mysleli jen na cíle a výsledky - a čím méně toho mezi těmi dvěma věcmi je, tím lépe. Byli jako Barrons: měli cíl, na který se soustředili a byli nemilosrdní.
Ani jeden neměl na sobě tričko a oba byli silně potetovaní - Lor a jeden z dalších Barronsových mužů, kterého jsem předtím nikdy neviděla, nás donutili svléknout se, aby viděli, že neneseme knihu, než nám dovolili vstoupit do vyšších pater klubu. Teď nás tu v nezařízené místnosti stálo pět polonahých.
Ten, který se hádal, byl Dageus, měl dlouhé táhlé svaly a pohyboval se s ladností velké kočky a měl gepardí oči. Černé vlasy měl tak dlouhé, že mu sahaly až k opasku, ne že by nějaký potřeboval, protože měl na sobě přiléhavé černé kožené kalhoty. Měl roztržený ret a modřinu na pravé tváři z té šarvátky u dveří, která se rozšířila do celého klubu. Až pět Barronsovým mužům se povedlo situaci uklidnit. Vzhledem k tomu, že se dokázali pohybovat jako vítr, měli značnou výhodu. Nevarovali hosty, aby se přestali prát, prostě se tam objevili a zabili je. Hned jak Danani i lidé zjistili, co se děje, tak ta obří rvačka skončila stejně rychle jako začala.
Ten druhý Skot, Cian, ještě nepromluvil a z celé šarvátky vyvázl bez zranění, ale s rudočerným tetováním na těle jsem mohla přehlédnout nějaké krvavé šrámy. Byl obrovský, měl svaly jako muž, který tráví doživotí ve vězení tím, že neustále zvedá činky. Měl široká ramena, ploché břicho a několik piercingů, jedno z jeho tetování bylo slovo JESSI. Přemýšlela jsem, jaká žena by mohla mít na chlapa jako on takový vliv, aby si nechal vytetovat její jméno.
Tohle byli ti strýcové, o kterých Christian mluvil, muži, které se vloupali do waleského hradu tu noc, kdy jsem se s Barronsem snažili ukrást amulet, ti, kteří s Barronsem vykonávali o Halloweenu rituál. Nebyli vůbec jako strýcové, které jsem kdy viděla. Čekala jsem zestárlé příbuzné kolem třiceti či čtyřiceti let, ale tohle byli časem zocelení muži, kterým ani třicet nebylo. Byli nebezpeční a zatraceně sexy. Oba měli nesoustředěný, vzdálený pohled, jakoby viděli něco tak strašného a teď se mohli dívat na svět a snést všechno.
Přemýšlela jsem, jak dlouho bude trvat, než i já budu mít ten samý pohled.
"Jedna věc je jistá, nepatří k vám," řekl Dageus Barronsovi.
"A jak jsi na to přišel, horale?"
"Chráníme Danany a on je Danan, což nám dává větší právo než tobě."
Cítila jsem, jak se na mě někdo tvrdě dívá, a tak jsem se ohlédla. V'lane mě pozoroval s přimhouřenýma očima. Zatím byli všichni zaneprázdnění hádkou o královnu, takže se nikdo neobtěžoval zeptat se, jak jsem ji našla a jak ji dostala z vězení. O tom asi teď V'lane přemýšlel.
Znal legendu o králově Zrcadle. Věděl, že jen dva jím dokážou projít - pokud jsem se do toho nechtěla zamotat, pokud tedy současná královna nebyla imunní vůči králově magii, o čemž jsem pochybovala. Jediná osoba, kterou chtěl král chránit byla konkubína a to právě před královnou Světlých. Postavil svůj hrad tak, aby se do něj nedostala a v den, kdy přišla k pevnosti se pohádali. Zakázal všem Světlým přístup. Nepochybovala jsem, že by použil stejná kouzla k vytvoření Zrcadla, které spojovalo jeho ložnici s tou, která patřila konkubíně. V'lane přemýšlel, jestli tušil, kdo královna doopravdy je, kdo jsem já a jestli je jejich historie stejně nepřesná jako ta naše. Nehledě na to, V'lane tušil, že na mně něco nesedí.
Kromě mě jen Christian věděl, že královna je ve skutečnosti konkubína. A jen já věděla o své rozpolcenosti, která se nedala vysvětlit jinak, že než já jsem druhou částí toho mileneckého dua.
Po dlouhé chvíli na mě kývl.
Co to sakra znamenalo? Že protentokrát nic neřekne, aby nezčeřil vody ještě víc? Přikývla jsem zpátky, jakobych věděla, co ten jeho posunek znamenal.
"Ani jsi nedokázal dokončit ten zatracený rituál a udržet zeď a ty chceš, abych ti svěřil královnu? A ty," otočil se Barrons na V'lanea, který si udržoval bezpečnou vzdálenost, "ty ji ode mě nikdy nedostaneš. Podle mě jsi jí do té rakve strčil ty."
"Proč se jí teda nezeptáš?" navrhl V'lane chladně. "Já to nebyl, to ti řekne sama."
"Příhodně pro tebe vůbec nemluví."
"Je zraněná?"
"Jak to mám vědět? Vždyť vůbec netuším, z čeho se vy parchanti skládáte."
"Proč by ji někdo uvěznil ve vězení Temných?" řekla jsem.
"Je to pomalý a jasný způsob, jak ji zabít, děvče," řekl Dageus. Vězení Temných je přímý opak toho, čím je, takže z ní vysává život."
"Jsou daleko rychlejší způsoby, jak ji zabít," protestovala jsem.
"Možná že se jen nemohli dostat k meči nebo kopí."
To vylučovalo V'lanea. Kopí mi bral pravidelně, stejně jako teď. Darroc taky. Ať uvěznil královnu kdokoli, musel být dost mocný na to, aby ji dostal, ale ne tak mocný, aby si obstaral kopí nebo meč, takže to vypadalo, že se tyhle dvě možnosti navzájem vylučují. Bylo možné, že její vrah chtěl, aby umírala pomalu?
"V'lane mi řekl, že všechny Světlé princezny jsou mrtvé," řekla jsem. "Existuje dananská legenda, která říká, že jestli budou všechny nástupkyně královny mrtvé, tak Pravá magie rasy přejde na mocné mužské potomky. Co když se někdo snažil zmocnit Sinsar Dubh, aby mohl vyvraždit ženskou linii, takže by měl všechnu moc Temného krále a Pravou magii královny, takže by se z něj stal první mužský vládce celé rasy? Kdo je teď ten nejmocnější?"
Všechny hlavy se otočili k V'laneovi.
"Co jen to lidé říkají? Ach, už to mám: Ale prosím vás," řekl suše. Podíval se na mě částečně naštvaně a částečně vyčítavě. Jako by chtěl říct, Znám tvoje tajemství, tak proti mě nikoho neštvi. "Je to jen legenda, nic víc. Sloužil jsem Aoibheal celou věčnost a sloužím jí i teď."
"Proč jsi lhal o tom, kde je?" chtěl vědět Dageus.
"Snažil jsem se zamaskovat její nepřítomnost mnoho lidských let, abych zabránil občanské válce. Když jsou princezny mrtvé, neexistuje žádná nástupkyně."
Mnoho lidských let? To bylo podruhé, co to řekl, ale až teď mi došly důsledky. Zírala jsem na něj. Řekl mi mnohem víc, než jen jednu lež. O Halloweenu mi řekl, že byl zaneprázdněný, protože nesl královnu do bezpečí. Kde doopravdy byl v noc, kdy jsem ho tak zoufale potřebovala? Chtěla jsem to vědět teď hned, ale dělo se toho tolik, že až ho budu vyslýchat, bude to všechno za mých podmínek.
"A jak přesně zemřely?" řekl Barrons.
V'lane si povzdechl. "Zmizely, když se ztratila ona." Znovu se na mě podíval.
Zamrkala jsem. V jeho pohledu byl smutek a slib, že si brzy promluvíme.
"Jak příhodné, víláku."
V'lane šlehl po Barronsovi pohledem plném nechuti. "Měl by ses rozhlédnout dál, než jen za špičku svého smrtelného nosu. Temní princové jsou stejně mocní, ne-li mocnější, než já. A Temná král je mnohem silnější než my všichni. Magie by přešla k němu. Když ublížím královně, nic tím nezískám a všechno ztratím. Musíte mi ji dát. Když byla v Temném vězení, může být na pokraji smrti. Musíte mi dovolit vzít ji zpátky do Férie, aby znovu získala sílu!"
"To se nikdy nestane."
"Tak pak budete zodpovědní za její smrt," řekl V'lane hořce.
"A jak můžeme vědět, že ti o tohle celou dobu nejde?"
"Pohrdáš námi. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybys ji nechal umřít kvůli vlastní malicherné pomstě."
Chtěla jsem vědět, proč by se měl Barrons malicherně mstít. Ale znovu jsem cítila tu rozpolcenost uvnitř. To, co se odehrávalo vůbec nebylo to, co si ostatní mysleli. Jen já jsem znala pravdu.
Tohle nebyla královna, ale konkubína, která se nějak stala Světlou královnou. Dostal konečně král to, v co doufal? Přetvořil ji v Danana? Změnila rovnováha světa, jak to navrhoval klus se zasněnýma očima, konkubínu v královnu, aby ta rovnováha nastala, stejně jako se teď měnil Christian v náhradního prince?
Jestli jsem byla král, proč mi to nedělalo radost? Konkubína byla konečně Dananem! Potřásla jsem hlavou. Takhle jsem nemohla přemýšlet. "Mac," zamumlala jsem. "Prostě buď Mac."
Barrons po mě střelil tvrdým pohledem, který říkal, Nechte si to na jindy, slečno Konkubíno.
"Hele kluci," řekla jsem. Obrátily se ke mně čtyři páry prastarých očí a já zamrkala na oba Skoty. "Ach, vy dva vůbec nejste, jací vypadáte, co?"
"Je někdo v téhle místnosti takový, jaký vypadá?" řekl podrážděně Barrons. "Co jste chtěla říct?"
"Tady je v bezpečí," řekla jsem stručně.
"To se snažím celou dobu říct," zavrčel Barrons. "Tohle patro je stejně chráněné jako knihkupectví. Nic se sem neproseje-"
V'lane zasyčel.
"-ani odsud. Žádný Světlý ani Temný ji nedostane. Nikoho sem nenecháme vstoupit v oblečení. Rainey se stará-"
"Dal jsi ji k mým rodičům?" řekla jsem nevěřícně. "Lidé sem chodí nazí?"
"Kam jinam jsem ji měl dát?"
"Královna celé Férie je v tom skleněném pokoji s mojí mámou a tátou?" zvyšovala jsem hlas a bylo mi to jedno.
Pokrčil rameny a jeho oči říkaly, Doopravdy, jak oba víme. Nepocházíš ani z tohohle světa.
Ty moje odpověděly, Je mi úplně jedno, jestli jsem někdy měla i jiný život. Vím, kdo jsem teď.
"Zabezpečit místo vyžaduje čas a prostředky, stejně jako pokoj, ve kterém Jack a Rainey jsou. Nebudeme to dělat zbytečně dvakrát," řekl.
"Hrad Keltar byl pod ochrannými kouzly samotné královny," řekl Dageus. "Daleko od Dublinu, kde se prochází Sinsar Dubh, takže je to mnohem lepší volba."
"Zůstane tady. Konec diskuze. Jestli se vám to nelíbí, tak si ji zkuste vzít," řekl Barrons pevně a já v jeho očích postřehla očekávání. Doufal, že to zkusí. Měl bojovou náladu. Stejně jako všichni v pokoji. Dokonce i já, uvědomila jsem si překvapeně. Najednou se ve mně zvedlo nečekané uznání mužů. Měla jsem problém, který jsem nedokázala napravit. Ale kdybych vytvořila zvládnutelný problém, třeba jako rvačku, tak bych si to užila a cítila se líp.
"Jestli zůstane ona, tak my taky," řekl Dageus pevně. "Budeme ji chránit tady nebo tam. Ale budeme ji chránit."
"A jestli zůstanou oni, tak já taky," z V'laneova hlasu odkapával chlad. "Žádný člověk nebude chránit moji královnu, dokud budu naživu."
"To se dá snadno vyřešit, víláku. Klidně tvoji existenci ukončím."
"Světlí nejsou naši nepřátelé, jestli se ho dotkneš, budeš se muset potýkat s námi."
"Myslíš, že bych to nedokázal, horale?"
Na chvíli bylo napětí v místnosti nesnesitelné a já už v hlavě viděla, jak si navzájem jdeme po krku.
Barrons byl z nás jediný, kdo nemohl umřít. Potřebovala jsem, aby Skoti vykonali rituál a V'laneův kámen k polapení knihy. Takže bitka byla hodně špatný nápad.
"Tak vyřešeno," řekl jsem nadšeně. "Všichni zůstávají. Vítejte v hotelu Chester! Pojďme rozestlat postele."
Barrons se na mě podíval, jako bych se zbláznila.
"A pak můžeme jít ven a najít pár věcí, které můžeme zabít," dodala jsem.
Dageus a Cian souhlasně zamručeli a i V'lane vypadal, že se mu ulevilo.
Nedokázala jsem ani spočítat kolik nocí jsem proseděla na tom samém místě, v té samé pozici, procházela knihy, hledala odpovědi a občas se podívala ven z okna do nočního Dublinu a čekala, až se objeví. Chvíli jsem se s radostí zaobírala myšlenkou, že čeká na mě.
Naklonila jsem se blíže a podívala se skrz sklo.
Znovu zařídil celé knihkupectví. Jak dlouho jsem byla pryč?
Stál tam můj stojan s časopisy, pokladní pult a nová staromódní kasa, byla tam i plochá televize s DVD přehrávačem, které byly dokonce z tohohle století a dokonce i stojánek na iPod. V něm byl úplně nový iPod Nano. Ale on udělal mnohem víc, než že knihkupectví znovu celé zařídil. Mohl dát klidně před dveře rohožku s nápisem Vítej doma, Mac.
Když jsem vstoupila dovnitř, nade dveřmi se rozezněl zvonek.
Prudce otočil hlavu mým směrem, napůl si stoupl a knihy mu z klína spadly na zem.
Když jsem ho viděla naposledy, byl mrtvý. Stála jsem ve dveřích, zapomněla jsem dýchat a sledovala, jak se zvedá z gauče. Ta přecpaná čtyřpatrová místnost se v jeho přítomnosti zdála malá. Chvíli nikdo z nás nepromluvil.
Tohle byl celý Barrons - svět se hroutí a on je stále oblečený jako bohatý obchodní magnát. Jeho oblek byl drahý, košile bílá a kravata s velmi složitým vzorem. U zápěstí se mu třpytilo stříbro od toho širokého náramku s keltskými vzory, který měl stejný s Ryodanem.
I se všemi mými problémy mi zeslábla kolena. Najednou jsem se ocitla zpátky ve sklepě. Ruce přivázané k posteli. A on ležel mezi mýma nohama, ale nechtěl mi dát to, co jsem chtěla. Použil svoji pusu, otřel se mi o klitoris a jen trochu do mě vklouzl, pak zase pusu a pořád dokola a dokola a přitom se mi celou dobu díval do očí.
Co jsem, Mac? řekl.
Můj svět, zapředla jsem a myslela to vážně. A bála jsem se, že i teď, když jsem nebyla Pri-ya, bych se s ním v posteli nedokázala kontrolovat stejně jako předtím. Podvolila bych se, předla, dala bych mu svoje srdce. A neměla bych pro to žádnou omluvu, nic na co bych to svedla. A kdyby vstal a odešel ode mě a už nikdy se nevrátil, tak bych se z toho nikdy nevzpamatovala. Čekala bych na někoho jako je on a nikdo takový by nebyl. Musela bych umřít stará a sama jen se vzpomínkou na nejlepší sex mého života.
Takže jsi naživu, říkaly jeho oči. Štve mě to, ta nejistota. Udělej s tím něco.
Jako co? Všichni nemůžeme být jako ty, Barronsi.
Jeho oči najednou potemněly a já z nich nedokázala vyčíst jediné slovo. Netrpělivost, vztek, neco prastarého a nemilosrdného. Ty chladné oči si mě prohlížely s vypočítavostí, jakoby zvažovaly možnosti, meditovaly - jak by podotkl můj táta. Řekl by: Zlato, jakmile nad tím začneš přemýšlet, jsi čím dál, tím blíž tomu, abys to udělala. Blížil se k něčemu takovému Barrons?
Zatřásla jsem se.
"Kde jsi sakra byla? Už je to skoro měsíc. Ještě jednou uděláš něco takového bez toho, abys mi o tom nejdřív řekla, tak tě přivážu k posteli, až se vrátíš."
To mě mělo odradit nebo povzbudit? Představila jsem si sama sebe na zádech v posteli s jeho hlavou mezi mýma nohama. Představila jsem si Mac 1.0, která by věděla to, co teď vím já: že za pár měsíců se mnou bude Barrons dělat vše, co jen dva v posteli dělat můžou. Utekla by s křikem nebo by ze sebe v tu chvíli ztrhala všechno oblečení?
Když prošel kolem gauče, konečně si všiml ženy v mém náručí, jejíž stříbřité vlasy padaly až na podlahu. Vypadal, že nevěří tomu, co vidí, což u Jericha znamenalo, že trochu naklonil hlavu a přimhouřil oči. "Kde jsi si sakra našla?"
Strčila jsem mu jí do náruče. Dotýkala jsem se jí až až. Moje pocity byly teď až moc složité na to, abych se jimi prohrabávala. "V Temném vězení. V hrobě z ledu."
"V'lane, ten zmrd - já věděl, že je to zrádce!"
Povzdechla jsem si. To znamenalo, že i Jericho si myslel, že je to královna. A on by to měl vědět. Nějaký čas strávil na jejím dvoře. Ale já věděla, že je to ve skutečnosti konkubína. Tak kdo to doopravdy před tolika lety zemřel v králově budoáru? Zemřel vůbec někdo? Konkubína se nezabila. Jak se dostala ze Zrcadel do Férie a stala se královnou? Lhal mi V'lane? Nebo se všichni napili z kotle tolikrát, že zapomněli část své historie? Možná že někdo sabotoval jejich kroniky.
"Jak jsi ji odtamtud dostala? To Zrcadlo ji mělo zabít."
"Královna má očividně stejnou imunitu jako Sinsar Dubh." Byla jsem mile překvapená, jak pravdivě ta lež zněla. Barrons měl na lži dobrý čich. "Může se dotknout obojího. Vypadá to, že král ani královna nedokáží seslat kouzla, která ten druhý nemůže zlomit." Ty nejlepší lži mají základ v očekávaných zákonitostech pravidel. Svou podstatou jako matriarcha a vládkyně obou dvorů byla výjimkou každého pravidla, které vázalo nižší Danany dvora. S vykořisťováním téhle historky jsem ještě zdaleka neskončila, alespoň dokud nebudu mít nejmenších pochyb o tom, kdo doopravdy jsem. V jeho temných očích jsem přesně viděla tu chvíli, kdy přijal logiku mé lži.
Jak jsem mohla být Temný král? Necítila jsem se jako král. Cítila jsem se jako Mac, se spoustou vzpomínek, které jsem nedokázala vysvětlit. No to nebyla tak úplně pravda. Také jsem měla to svoje místo v hlavě, kde jsem měla ty malé věcičky, runy-parazity prastarého původu a - nechtěla jsem o tom přemýšlet. Nechtěla jsem se teď zabývat věcmi, které jsem nemohla vysvětlit. Ten seznam byl nehorázně dlouhý.
Vzal ji ke gauči, zabalil ji do deky a přisunul gauč blíže k ohni, který zapálil. "Je celá zmrzlá. Mám sto chutí vzít ji zpátky a nechat to proklaté místo, ať ji dorazí," řekl temně.
"Potřebujeme ji."
"Možná." Nezněl zrovna přesvědčeně. "Zasraný Danani."
Mrkla jsem, ale on už nebyl u gauče, stáli jsme tváří v tvář. Dech se mi zrychlil. Bylo to poprvé, co použil svou nadpřirozenou rychlost přímo přede mnou.
Zastrčil mi za ucho pramen vlasů a prsty mi přejel po tváři a po rtech, pak ji spustil.
Navlhčila jsem si rty a podívala se na něj. Ta touha, kterou jsem cítila, když jsem mu byla takhle blízko, byla skoro nesnesitelná. Chtěla jsem se o něj opřít. Chtěl jsem si ho přitáhnout k sobě a políbit. Chtěla jsem ho svléknout a povalit na záda, abychom se mohli tvrdě milovat, dokud z něj nedostanu ty sirové, drsné zvuky.
"Jak dlouho už víš, že jsi konkubína Temného krále?" zeptal se jemně, jeho slova byla až moc jasná. Ústa měl napjatá. Znala jsem každý jejich detail. Teď jsem věděla, že se třese zuřivostí, která potřebuje ven. "Prošla jsi tím Zrcadlem bez jakýchkoliv pochyb, že to přežiješ."
Zasmála jsem se, ale můj smích měl nádech hysterie. Kdyby to tak byl můj jediný problém!
Byla jsem žena, která byla posedlá jinou ženou, která právě teď ležela na gauči?
Nebo jsem byla král Dananů, který byl posedlý Jerichem?
Považuju se za celkem otevřeného člověka, co se týče genderové preference - láska je láska a kdo říká, že by tělo nemělo následovat srdce? Ale měla jsem problém přijmout oba scénáře. Ani jeden z nich mě přímo nevystihoval a to by sexualita měla. Když je to správné, cítíte to, jako vlastní kůži a já se cítila ve své kůži jako žena, která chtěla muže. Ale pak tu byl celý ten problém, že jsem byla zodpovědná za celou situaci, ve které se svět nacházel. Už jsem z toho nemohla vinit Temného krále za to, že udělal špatná rozhodnutí a zničení světa. Byla jsem to já? Jestli ano, tak jsem na svých bedrech nesla nepředstavitelnou vinu.
Odstrčila jsem si vlasy z tváře. Jestli o tom budu přemýšlet, tak se zblázním.
Nejsem konkubína, Jericho. Bojím se, že jsem část Temného krále v lidské podobě. "Ne moc dlouho," zalhala jsem. "Poznala jsem v Bílém paláci nějaké věci, vracely se mi sny, dávalo to smysl, že jsem ona. Věděla jsem, že to můžu otestovat jen jedním způsobem."
"Ty blázne, kdyby ses spletla, mohla ses zabít!"
"Ale nespletla."
"Jsi nemožná a nemyslíš hlavou!"
Pokrčila jsem rameny. Očividně to se mnou bylo ještě horší.
"Už nikdy žádnou podobnou pitomost neuděláš," zatínal zuby.
Vzhledem k mé historii jsem si byla jistá, že udělám. Vážně, jestli jsem byla Temný král - nejmocnější Danan - tak jsem musela nějak skončit jako člověk a bez vzpomínek. To znamenalo, že nejsem jen zlá, posedlá a destruktivní, ale byla jsem i neobyčejně blbá.
Začal kolem mě kroužit, prohlížel si mě jako nějaké exotické zvíře v zoo. "A myslela sis, že já jsem král. Proto jsi mě zkusila protáhnout s sebou. Tebe prostě neustále baví zabíjet mě, co? Co jsi mi to řekla naposledy?" Falešným vysokým hlasem zanotoval: "Co se přinejhorším může stát? Zavedu tě do nějaké pasti a ty na chviličku umřeš?"
Nic jsem neříkala. Neviděla jsem smysl v tom, že se neustále obhajuji.
"Je mi jasné, že to vaše romantické emoce celé načepýřilo, co?"
"Víš určitě, že se slovo načepýřilo používá v tomhle kontextu?"
"Myslela jste, že jsme jako milenci stíhaní osudem, že slečno Laneová? To jste potřebovala tuhle výmluvu?"
Podíval se na mě vlčím pohledem a já si pomyslela: Jasně, osudem stíhaní milenci s nabroušenými noži. Protože takhle to s ním bylo. Ostrý, podrážděný, nebezpečný. A neměl žádnou bezpečnou stránku. A ano, myslela jsem si to o nás. Ale to jsem mu nehodlala říct.
Otočila jsem se v kruhu, abych k němu stála čelem a podívala se do jeho tmavých, nepřátelských očí. "Myslela jsem, že jsme tohle vyřešili v paláci, Jericho. Jsem Mac."
"Jste Mac, když spolu spíme. Jindy jste slečna Laneová. Zvykněte si na to."
"Zase vytyčuješ hranice, Barronsi?"
"Přesně tak. Kde je ten král, slečno Laneová?"
"Myslíš, že mi volá, aby se mi nahlásil.Že říká, Zlato, dneska přijdu na večeři v sedm? Jak to mám sakra vědět?" Technicky to byla pravda. I Christian by měl problém tuhle lež vycítit. Netušila jsem, kde je zbytek jeho částí.
Konkubína vydala slabý zvuk a oba jsme se k ní otočili.
Přimhouřil oči. "Musím ji odsud dostat. Nechci, aby se celá dananská rasa pokoušela dostat, přes ochranná kouzla. Předpokládám, že ji budeme muset chránit." Jeho nechuť nemohla být víc evidentní. Kdyby si měl vybrat mezi ostrým nožem do břicha a ochrannou Danana - zvlášť všemocné královny - Barrons by raději vykrvácel.
Ale ona byla jediný Danan, kterého nebyl ochotný obětovat - alespoň prozatím.
Rozhodně jsem byla pro někam ji přestěhovat, čím dál ode mě, tím líp. Bála jsem se, že by si ji chtěl nechat v knihkupectví a byla jsem připravená se klidně i pohádat, protože nehledě na ochranná kouzla, my dva jsme byli neustále na odchodu, takže by tu zůstala sama, což by jejímu bezpečí moc neprospělo.
"Kam s ní?" zeptala jsem se.
***
Půlka Dani Daily se třepotá na pouliční lampě v chladném nočním vzduchu. Odtrhla jsem ten útržek novin a hledala, kolik je to dní od pádu zdi a narychlo to spočítala. Jestli je tu ode dneška, což asi ne vzhledem k tomu v jakém je stavu - tak je dnes 23. března. Možná i o týden déle.
Přečetla jsem ten útržek a přitom se trochu usmívala. Opravdu popadla býka za rohy, zatímco jsem byla pryč. Ta holka se ničeho nebojí.
Dani Daily
147 dní PPZ
Lidi - poslouchejte, jestli chcete přežít!
Pár jednoduchých pravidel a triků, které vás udrží naživu!
1. Noste těsné oblečení anebo vůbec žádné! Nestyďte se. Takhle Knize nezbude žádné místo, kde by se u vás schovala. Ta mrcha je jako neřízená střela už týdny! Musíte se přesvědčit na vlastní oči, že ji na sobě nemáte.
2. Nerozdělujte se! Nikam nechoďte sami. V tu chvíli vás dostane. Když uvidíte knihu, NEZVEDEJTE JI!!!!!
3. V noci nevycházejte z vašeho útočiště! Nevím proč, ale má ráda tmu. Ano, mluvím o SINSAR DUBH. Už jsem to říkala, slyšeli jste dobře. Pro ty, co nečetli moje posty, je to kniha plná temné magie, kterou vytvořil sám Temný král před milionem let. Za tu dobu už určitě znáte pravdu. Jestli ji seberete, donutí vás ZABÍT KAŽDÉHO, KOHO POTKÁTE a začne u lidí, které máte rádi. Začněte následovat tahle pravidla! Neignorujte je, neblbněte
Dolní strana je utržená, ale já víc vidět nepotřebuji. Jen jsem chtěla vědět, jaký je dnes den. Prošvihla jsem její narozeniny. Chtěla čokoládový dort skrz naskrz. Plánovala jsem jí ho upéct. Chtěl jsem jí uspořádat velkou oslavu, i kdyby jsme tam byly samy dvě.
To by asi Temného krále nenapadlo: pořádat narozeninové oslavy pro lidi.
"Možná na to máš celou noc, ale někteří z nás ne," zavrčel Barrons přes rameno.
Nacpala jsem si ten papír do kapsy a dohnala ho. Zaparkovali jsme Viper asi jeden blok odsud. Královna na sobě měla plášť s kapucí a byla zabalená do několika dek.
"Ty máš celou noc a celý zítřek a když na to přijde, tak i celou věčnost. Tak jak dlouho jsi byl tentokrát mrtvý?" zeptala jsem se a popichovala ho.
Zasyčel.
Měla jsem perverzní radost, když jsem ho mohla iritovat. "Den? Tři? Pět? Na čem to záleží? Na tom, jak moc zlá jsou zranění?"
"Kdybych byl vámi, slečno Laneová, tak bych to nevytahoval. Najednou si myslíte, že jste důležitý hráč, když jste prošla tím Zrcadlem-"
"Za tím Zrcadlem jsem nechala Christiana. Našla jsem ho ve vězení," přerušila jsem ho.
Okamžitě zavřel pusu a pak řekl: "Proč vám zatraceně vždycky trvá tak dlouho sdělit mi ty důležité věci?"
"Protože těch důležitých věcí je moc," řekla jsem na svou obranu. "Zase se jí courají vlasy po zemi."
"Tak je zvedněte. Mám plné ruce."
"Nedotknu se jí."
Střelil po mně pohledem. "Problém, slečno Konkubíno?"
"Ani to není pravá královna," řekla jsem podrážděně. "Ne tak, která zničila konkubíně život. Nemám ráda Danany. Jsem vidoucí, pamatuješ?"
"Vážně?"
"Proč jsi na mě tak naštvaný? Nemůžu za to, kdo jsem. Jediné, co můžu ovlivnit je to, co s tím udělám."
Z boku se na mě podíval pohledem, který říkal, To je asi jediná inteligentní věc, kterou jste dneska večer řekla.
Podívala jsem se za něj na zničenou fasádu U Chestera a chvíli ty ruiny z kamene vypadaly až strašidelně, černá na pozadí modročerného nebe, jako něco z minulosti. Nad námi visel úplněk s rudou svatozáří, jeho povrch byl pokryt krátery z krve. Další dananské změny v našem světě.
"Až vejdete dovnitř, jděte rovnou ke schodům a jeden z nich vás dovede nahoru. Běžte rovnou ke schodům," zdůraznil. "Tentokrát se pokuste nedostat do problémů nebo způsobit povyk."
"To není fér. Není kolem mě vždycky jenom chaos."
"A kdy nebyl?"
"Třeba když jsem..." na chvíli jsem se zamyslela, "sama," dokončila jsem nakonec naštvaně. "Nebo když spím." Neptala jsem se na rodiče. Připadalo mi to... špatné, jako bych už neměla nárok ptát se na Jacka a Rainey Laneovi. Bolelo mě z toho u srdce. "Kam jdeš ty?"
"Potkáme se uvnitř."
"Protože kdybych věděla o tom tajném zadním vchodě, který chceš použít," řekla jsem sarkasticky, "tak bych o něm mohla říct všem Dananům, co?" Teď mi věřil ještě míň, když si myslel, že jsem královou milenkou. Jak by se ke mně choval, kdyby si myslel, že jsem ten zloduch sám?
"Hněte sebou, slečno Laneová," řekl jen.
***
Sestoupila jsem do centra dění, které bylo narvané lidmi a Temnými - dnes už bylo jen místo ke stání.
Nemohla jsem být král. Tohle by jinak byly moje děti. Necítila jsem k nim vůbec nic rodičovského. Chtěla jsem je zabít. To to uzavřelo. Byla jsem člověk. Netušila jsem, proč mě to Zrcadlo nechalo projít, ale nakonec na to přijdu.
Šokovaně jsem se podívala kolem. Zatímco jsem byla pryč, spousta se toho změnilo. Svět se měnil i beze mě.
Teď u Chestera byli i Světlí. Ne moc a nevypadalo to, že by je Temní mezi sebou vítali, ale už jsem si všimla, že asi tucet lidí po nich šílelo. Dvě z těch příšerností, které vás nutili se usmát k smrti, se prodíraly davem, v rukou měly drinky, ze kterých ty nápoje šplouchaly na zem, jak letěly. Tři světelné čáry, které byly dalším druhem Světlých, kličkovaly davem. V kleci u stropu tancovali nazí muži v naprosté extázi a ovívaly je okřídlené nymfy.
Dál jsem si prohlížela klub a pak ztuhla. Na vyvýšeném pódiu jedné sekce klubu, která byla vymezená pro ty, kdo mají rádi velmi mladé lidi, stál zlatý bůh, který utěšoval Dree'lii, když ji V'lane sebral ústa.
Vynaložila jsem veškerou energii, abych tam nenapochodovala, neprobodla ho mečem a neudala V'lanea jako zrádce.
Pak jsem měla lepší nápad.
Protlačila jsem se skrz dav, stoupla si vedle něj a řekla: "Hej, pamatuješ si mě?"
Ignoroval mě. Asi to slýchal dost často, což znamenalo, že sem chodil často. Stála jsem vedle něj a podívala se na to moře hlav.
"Já jsem ta žena, co byla s Darrocem tu noc, co jste se potkali na ulici. Potřebuju, abys zavolal V'lanea."
Jeho zlatá hlava se otočila ke mně. V jeho nesmrtelných rysech se zračilo pohrdání. "Zavola V'lanea. Tyhle slova k sobě nejdou dohromady v žádném jazyce, člověče."
"Měla jsem jeho jméno na svém jazyku, dokud se ho Barrons nezbavil. Potřebuju ho. Hned." Možná mě ten zlatý bůh kdysi znepokojoval, ale teď jsem u sebe měla své kopí a ve svém srdci černé tajemství, takže už mě neznepokojovalo nic. Chtěla jsem V'lanea tady a teď. Měla jsem pro něj pár věcí, ze kterých by se mi mě zpovídat.
"V'lane ti nedal svoje jméno."
"Už několikrát. A bude na tebe mít neuvěřitelnou zlost, až se dozví, o co jsem tě požádala a že jsi mi odmítl vyhovět."
Díval se na mě s hrobovým tichem.
Pokrčila jsem rameny. "Fajn. Jak chceš. Jen si vzpomeň na to, co udělal Dree'lii." Otočila jsem se a vydala se pryč.
Najednou stál přede mnou.
"Hej, co to kurva děláš? Žádné prosývání v klubu!" zakřičel někdo. Zlatý bůh sebou trhl a poodstoupil od ruky, kolem které se zhmotnil. Vypadalo to, jakoby vyplula z jeho těla, jakoby ta část těla byla čistou energií a ne hmotou.
Chlap, co mu ta ruka patřila byl mladý, měl na hlavě číro a nevrlý výraz. Byl nervózní a měl neklidné oči. Tiskl si ruku k tělo a třel si ji, jako by si ji přeležel. Pak si asi všiml, kdo to stojí vedle něj a komicky vykulil oči.
V ruce zlatého boha se objevil nápoj. Nabídl mu ho a zamumlal omluvu. "Nechtěl jsem porušit pravidla klubu. Vaše ruka bude za okamžik v pořádku."
"V pohodě, chlape," řekl ten muž a přijal drink. "Bez obav." S úctou se na Danana podíval. "Co pro tebe můžu udělat?" zeptal se bez dechu. "Víš co, udělám všechno. Co budeš chtít!"
Zlatý bůh se k němu naklonil blíž. "Zemřel bys pro mě?"
"Cokoli, chlape! Ale vezmeš mě nejdřív do Férie?"
Já se zase naklonila k tomu zlatému bohovi a přitiskla mu ústa k uchu. "V pouzdře mám kopí. Porušil jsi pravidlo a prosel jsi se. Vsadím se, že to znamená, že i já můžu jedno pravidlo porušit. Chceš to vyzkoušet?"
Znovu vydal ten syčivý zvuk, kterým Danani dávají najevo nespokojenost. Ale nakonec se narovnal.
"Chovej se jako hodnej malej skřítek," zapředla jsem, "a zavolej mi sem V'lanea." Zaváhala jsem a zvažovala svá další slova. "Řekni mu, že mám novinky o Sinsar Dubh."
Smích a všechny hlasy ztichly. V celém klubu se rozhostilo naprosté ticho.
Ustal i veškerý pohyb.
Rozhlédla jsem se a snažila se to vstřebat. Jako by to tu celé někdo stopl při zmínce o Sinsar Dubh.
I když se nic nehýbalo, přísahala bych, že jsem na sobě cítila něčí oči. Bylo tu nějaké kouzlo, které po zmínce o Knize všechno zmrazilo, kromě toho, kdo promluvil?
Podívala jsem se na ostatní sekce klubu.
Zasyčela jsem. O dvě patra pod námi muž v dokonale bílém obleku předsedal zmrazenému dvoru na bílé královské židli obklopený svými bíle oblečenými noshledy.
Neviděla jsem ho od chvíle, kdy jsme s Barronsem prohledala jeho dům Casa Blanc. Ale stejně jako já nebyl zastavený.
McCabe kývl hlavou mým směrem skrz moře soch.
Stejně rychle jako se všechno zastavilo, se vrátil život.
"Urazila jsi mě, lidská ženo," řekl ten zlatý bůh, "a já tě za tu urážku zabiji. Ne tady. Ne teď. Ale brzy."
"Jo jasně," zamumlala jsem. "Jen ho sem dostaň." Odvrátila jsem se a začala si tlačit cestu davem, ale když jsem se konečně dostala k bílému křeslu, McCabe už tam nebyl.
***
Musela jsem projít patrem, kde u baru pracoval ten kluk se zasněnýma očima, abych se dostala ke schodům. "Přímo" bylo slovo, které označovalo zeměpisnou vzdálenost, ale dovolovalo mi párkrát se po cestě zastavit. A vzhledem k tomu, že jsem měla pár otázek k té tarokové kartě, zaklepala jsem rukou o bar, abych dostala panáka.
Už si ani nepamatuju, jaké to bylo míchat drinky a pařit s kamarády v době, kdy jsem byla plná ignorace a krásných snů.
O pět židlí dál seděl chlap s cylindrem od pavučin, který opravdu potřeboval vyčistit. Vlasy jako sláma mu padaly na ramena a kostnatá ramena v pruhovaném obleku vypadala jako košťata. Fear dorcha už zase dělal společnost klukovi se zasněnýma očima. Bylo to divný.
Nikdo vedle něj neseděl. Cylindr se natočil mým směrem, když jsem si sedla a nechala mezi námi čtyři prázdné židle. Balíček s taroky měl pečlivě naaranžovaný v kapse na kapesníček. Překřížil kotníky a odhalil tak nablýskané boty do špičky.
"Neseš na ramenou tíhu světa?" zavolal na mě.
Dívala jsem se na to zuřící tornádo pod okrajem cylindru. Objevovaly se v něm kousky lidského obličeje, půlka zeleného oka a obočí, část nosu, a pak zase mizely jako kousky z roztrhaného časopisu, které se ve větru na chvíli připlácly na okno a pak odletěly pryč. Najednou mi došlo, že byl stejně prastarý jako Dananové. Vytvořil ten cylindr fear dorcha nebo to cylindr stvořil jeho?
Protože mě moji rodiče vychovali k slušnosti a starých zvyků se člověk těžko zbavuje, bylo těžké držet jazyk za zuby. Ale nehodlala jsem udělat tu samou chybu, abych na něj znovu promluvila.
"Máš problém ve vztahu?" zakřičel na mě jako někdo z reklamy. Napůl jsem čekala, že si k tomu vezme na pomoc i rekvizity.
Protočila jsem oči. Dalo by se to tak říct.
"Možná, že si jen potřebuješ povyrazit!" řekl až přehnaně nadšeným hlasem.
Odfrkla jsem si.
Zvedl se ze židle, protáhl si dlouhé nohy a kostnaté ruce. "Zatancuj si se mnou, zlato. Říkají mi, že tancuju jako Fred Astaire." Zaklepal nohou o zem, ohnul se v pase a komicky rozhodil ruce do stran.
Po pultu ke mně doputoval panák whiskey. Hned jsem ho vypila.
"Vidím, že jsi se poučila, krásko."
"Poslední dobou se učím dost."
"Jsem jedno ucho."
"Ten tarokový balíček obsahoval celý můj život. Jak to?"
"Říkal jsem ti to. Proroctví. Všechny tvary."
"Proč jsi mi dal svět?"
"Nedal. Mám ti ho dát?"
"To se mnou flirtuješ?"
"A jestli ano?"
"Tak asi s křikem uteču."
"Chytrá holka."
Zasmáli jsme se.
"Viděla jsi poslední dobou Christiana?"
"Ano."
Jeho ruce přestaly míchat nápoje a čekal.
"Myslím, že se v něco mění."
"Všechno se mění."
"Myslím, že se z něj stává Temný."
"Danani. Jsou jako mořské hvězdice, krásko."
"Jak to?"
"Rostou jim zpátky části, o které přišli."
"Jak to myslíš?"
"Rovnováha. Svět k ní spěje."
"Myslela jsem, že spíš k entropii."
"Naznačuje to vrozené idiotství. Lidi to tak mají. Světy ne."
"Takže jestli zemře Temný princ, nahradí ho jiný? Když ne Danan, tak člověk?"
"Slyšel jsem, že i princezny jsou mrtvé."
Zvedl se mi žaludek. Změnilo by lidské ženy pojídání Temného masa v princezny? Co mi ještě Danani ukradnou? Teda, vlastně, co já a moje - rychle jsem změnila téma. "Kdo mi dal tu kartu?"
Trhl palce směrem, kterým seděl fear dorcha.
Ani chvíli jsem tomu nevěřila. "Co si z toho mám vzít?"
"Zeptej se ho."
"Řekl jsi mi, že to nemám dělat."
"Tak to je problém."
"A máš řešení?"
"Možná se to netýká světa."
"A čeho jiného?"
"Máš oči, krásko, tak je použij."
"A ty zas nevymáchanou hubu, tak použij zase ji."
Odešel pryč a přitom vyhodil do vzduchu pár lahví jako žonglér. Dívala jsem se, jak pracuje a snažila se přijít na to, jak ho přimět mluvit.
Věděl spoustu věcí. Cítila jsem to. Věděl toho opravdu hodně."
Na pultě se objevilo pět panákových sklenic. Naplnil je a poslal pěti směry s naprostou přesností.
Podívala jsem se do zrcadla za barem a viděla sebe. Viděla jsem i fear dorcha. Viděla jsem tucty další lidí, které u pultu stály. Nebylo tu zrovna rušno. Tohle bylo méně populární a méně lidnaté patro. Nebyl tu k dostání žádný sex ani násilí, jen pavučiny a tarokové karty.
Ale kluk se zasněnýma očima v odrazu zrcadla nebyl. Viděla jsem sklenice a lahve, jak se lesknou ve vzduchu, ale nikoho, kdo by je chytil.
Podívala jsem se přímo na něj, jak obsluhuje.
Pak zase na zrcadlo, ale stále tam žádný odraz nebyl.
Zaklepala jsem prázdnou skleničkou o bar. A další do ní narazila. Vzala jsem si ji a čekala, až se vrátíš.
Dal si načas.
"Vypadáš rozpolceně, krásko."
"Nevidím tě v zrcadle."
"Možná tě také nevidím."
Ztuhla jsem. Bylo to možné? Neměla jsem odraz?
Zasmál se. "Jen si dělám legraci. Jsi tam."
"To nebylo vtipné."
"Není to moje zrcadlo."
"Co to znamená?"
"Nejsem zodpovědný za to, co ukazuje. Nebo neukazuje."
"Kdo jsi?"
"Kdo jsi ty?"
Přimhouřila jsem oči. "Myslela jsem si, že mi chceš pomoct, ale asi jsem se zmýlila."
"Pomoc. To je nebezpečný lék."
"Jak to?"
"Těžko se odhaduje ta správná míra. Zvlášť když existuje více dveří."
Nadechla jsem se. Jeho oči už nebyly zasněné. Byly... zadívala jsem se. Byly... kousla jsem se do dolního rtu. Na co jsem se to dívala? Co se mi to dělo?
Už nebyl za barem, ale seděl na stoličce vedle mě, vlevo - ne, vpravo. Ne, byl na stejné stoličce jako já. Pak byl - za mnou a ústa mi tiskl k uchu.
"Falešnosti se hromadí. A je moc málo podprůpravy. Ten nejlepší chirurg má motýlí prsty. Lehké. Delikátní."
Stejně jako prsty v mých vlasech. Ten dotek byl hypnotický. "Jsem Temný král?" zašeptala jsem.
Smích tak lehký jako křídla mi naplnil uši a zastřel mysl. Usadil se mi v duši. "O nic víc než já." Zase byl zpátky za barem. "Přichází ten hašteřivec," řekl a kývl hlavou ke schodům.
Podívala jsem se na Barronse, jak schází dolů. Když jsem se otočila zpátky, byl kluk se zasněnýma očima pryč stejně jako jeho odraz.
***
"Vždyť jsem šla," řekla jsem podrážděně. Barrons mě chytil za zápěstí a táhl ke schodům.
"Když jsem říkal 'přímo', tak čemu jste na tom nerozuměla?"
"A čemu jsi nerozuměl ty, když jsem říkala 'chovej se k ostatním slušně', hašteřivče?" zamumlala jsem.
Zasmál se a tím mě překvapil. Nikdy jsem nevěděla, co ho rozesměje. Zdálo se, že vždy najde něco vtipného v těch nejdivnějších situacích.
"Byl bych míň hašteřivý, kdybyste přiznala, že se se mnou chcete vyspat a konečně jsme se k tomu dostali."
Projela mnou silná touha. Barrons řekl "vyspat se se mnou" a já byla hned připravená. "To je všechno, co by ti zlepšilo náladu?"
"Na dlouho."
"Teď se o tom chceš bavit, Barronsi? Teď chceš konečně říct, co cítíš?"
"Jestli chcete nazývat erekci city, slečno Laneová..."
Najednou upoutal jeho pozornost hluk u dveří dvě patra nad námi. Byl vyšší než já, takže viděl přes dav. "To si ze mě děláte prdel." Výraz v obličeji mu ztvrdl a dál se díval na balkón v hale.
"Co? Kdo?" řekla jsem a balancovala na špičkách, abych viděla. "Je to V'lane?"
"Proč by to měl být-" zadíval se na mě. "Už nemáte jeho jméno na jazyku. A ještě jste nedostala příležitost, aby ho vrátil."
"Řekla jsem jednomu z jeho dvora, aby ho zavolal. Nedívej se na mě tak. Chci vědět, co se děje."
"Děje se to, slečno Laneová, že jste našla královnu Světlých ve vězení Temných. Děje se to, že vzhledem k tomu, v jakém je stavu, vám V'lane očividně lhal o tom, kde celé ty měsíce je, což může znamenat jen jedinou věc."
"Že pro mě bylo nemožné dovolit mému dvoru, aby věděl, že je královna ztracená a je tomu tak už mnoho lidských let," řekl V'lane za námi pevně tichým hlasem. "Všechno by se rozpadlo. Bez její vlády by se vytvořily tucty různých frakcí, které by mohly napadnout váš svět. V Férii je už dlouho nepokoj. Ale tohle je sotva místo, kde bychom o tom mohli diskutovat."
Barrons a já jsme se otočili jako jeden muž.
"Velvet mi řekl, že si přeješ mou přítomnost, MacKaylo," pokračoval V'lane, "ale říkal, že tvoje zprávy jsou o Knize a ne o naší vládkyni." Pozorně se na mě chladně zadíval, takový chlad jsem u něj neviděla, co jsem ho potkala. Předpokládala jsem, že ho urazil způsob, jakým jsem ho zavolala. Danani jsou strašně nedůtkliví. "Vážně jste ji našli? Je naživu? Hledal jsem ji každou volnou chvíli. To mi bránilo v tom, abych se ti pořádně věnoval."
"Velvet je dananské jméno?"
"Jeho pravé jméno je ve vašem jazyce nevyslovitelné. Je tady?"
Přikývla jsem.
"Musím ji viděl. Jak se jí daří?"
Barronsova ruka vystřelila a chytila V'lanea pod krkem. "Ty prolhanej bastarde."
V'lane popadl jednou rukou Barronsovu paži a druhou se snažil uvolnit si hrdlo.
Dívala jsem se s naprostou fascinací. Byla jsem tak zmatená vším, co se v poslední době stalo, že jsem si ani neuvědomila, že Barrons a V'lane stojí tváří v tvář na narvaném parketu asi poprvé za hodně dlouhou dobu, dost blízko na to, aby se navzájem zabili. Nebo aby alespoň Barrons mohl zabít V'lanea. Barrons zíral na dananského prince, jakoby konečně chytil rezavého mravence, který mu po staletí otravoval život, jakoby ležel v poušti pomazaný medem. V'lane se díval na Barronse, jakoby nemohl uvěřit, že byl tak stupidní.
"Máme větší problémy, než osobní rozpory," řekl V'lane s chladným pohrdáním. "Jestli si nedokážeš sundat klapky a vidět to, tak si zasloužíš vše, co se tomuhle světu stane."
"Možná je mi jedno, co se se světem stane."
V'lane se podíval mým směrem a chladně si mě měřil. "Dovolil jsem ti nechat si svoje kopí, MacKaylo. Nedovolíš mu, aby mi ublížil. Zabij ho-"
Barrons stiskl. "Řekl jsem, ať zmlkneš."
"Má čtvrtý kámen," připomněla jsem Barronsovi. "Potřebujeme ho."
"Keltarové!" řekla V'lane a podíval se směrem k hale. Skrz zuby vydal syčivý zvuk.
"Já vím. Dneska je to jedna velká zatracená párty," řekl Barrons.
"Kde? To zrovna přišli oni?" řekla jsem.
Barrons se naklonil k V'laneovi a zavětřil. Pokrčil nos, jakoby právě zachytil pach něčeho, co ho odpuzovalo a zároveň něčeho, co bylo moc moc dobré.
"Kde je?" zakřičel muž. Jeho přízvuk byl skotský stejně jako Christianův, ale o něco výraznější.
V'lane přikázal: "Umlč ho, než jeho další otázkou bude, kde je královna a každý Temný na tomhle místě bude okamžitě vědět, že je tady."
Barrons se pohnul moc rychle na to, abych to postřehla. V jednu chvíli byl V'lane krásný jako vždycky a v druhou měl rozbitý nos, ze kterého se mu valily potoky krve. Barrons řekl: "Tak zase příště, víláku," a byl pryč.
"Řekl jsem, kde je sakra-"
Pak jsem uslyšela zabručení a zvuky pěstí a najednou se U Chestera rozpoutalo peklo.
***
" Je mi úplně jedno, co si myslíte. Ona je naší zodpovědností-"
"A že jste odvedli zatraceně dobrou práci-"
"Je to moje královna a nepůjde nikam s tím-"
"-zatím se vám jen povedlo nechat ji Temným."
"-a vezmeme si ji zpátky s sebou do Skotska, kde jim můžeme pořádně pohlídat."
"-pár neschopných lidí, patří do Férie."
"Pošlu tě zpátky do Férie, ty proradnej Danane-"
"Pamatuj, na ten chybějící kámen, kříženče."
Dívala jsem se ze Skota na Barronse, pak na V'lanea a sledovala, jak se hádají. Bavili se o tom samém, ale naprosto bezvýsledně už pět minut. V'lane požadoval, aby byla předaná jemu, Skot trval na tom, že si ji odvezou do Skotska, ale já znala Barronse. Nevydá ji ani jednomu z nich. Nejen, že nikomu nevěřil, ale královna Dananů byl mocné eso.
"Jak jste do hajzlu zjistili, že je tady?" chtěl vědět Barrons.
V'lane, jehož nos byl už zase v perfektním stavu, řekl: "MacKayla mě sem povolala. Když jsem stál za vámi, tak jsem to zaslechl, stejně jako to mohl slyšet kdokoli jiný. Ohrozili jste její život svou neopatrností."
"Ne ty," zavrčel Barrons. "Ten horal."
Skot řekl: "Posledních téměř pět let navštěvovala Ciana ve snech a řekla mu, že tu dnes večer bude. Královna sama přikázala, abychom ji odsud dnes večer odnesli. Máme nezpochybnitelné právo. Jsme Keltarové a naší povinností je ji chránit. Okamžitě nám ji předáte."
Skoro jsem se zasmála, ale při pohledu na ty dva Skoty jsem si to rozmyslela. Vypadali, že se sem dostali skrz drsné podmínky a nekoupali se několik dní. Slova jako "trpělivost" a "diplomacie" neměli ve slovníku. Mysleli jen na cíle a výsledky - a čím méně toho mezi těmi dvěma věcmi je, tím lépe. Byli jako Barrons: měli cíl, na který se soustředili a byli nemilosrdní.
Ani jeden neměl na sobě tričko a oba byli silně potetovaní - Lor a jeden z dalších Barronsových mužů, kterého jsem předtím nikdy neviděla, nás donutili svléknout se, aby viděli, že neneseme knihu, než nám dovolili vstoupit do vyšších pater klubu. Teď nás tu v nezařízené místnosti stálo pět polonahých.
Ten, který se hádal, byl Dageus, měl dlouhé táhlé svaly a pohyboval se s ladností velké kočky a měl gepardí oči. Černé vlasy měl tak dlouhé, že mu sahaly až k opasku, ne že by nějaký potřeboval, protože měl na sobě přiléhavé černé kožené kalhoty. Měl roztržený ret a modřinu na pravé tváři z té šarvátky u dveří, která se rozšířila do celého klubu. Až pět Barronsovým mužům se povedlo situaci uklidnit. Vzhledem k tomu, že se dokázali pohybovat jako vítr, měli značnou výhodu. Nevarovali hosty, aby se přestali prát, prostě se tam objevili a zabili je. Hned jak Danani i lidé zjistili, co se děje, tak ta obří rvačka skončila stejně rychle jako začala.
Ten druhý Skot, Cian, ještě nepromluvil a z celé šarvátky vyvázl bez zranění, ale s rudočerným tetováním na těle jsem mohla přehlédnout nějaké krvavé šrámy. Byl obrovský, měl svaly jako muž, který tráví doživotí ve vězení tím, že neustále zvedá činky. Měl široká ramena, ploché břicho a několik piercingů, jedno z jeho tetování bylo slovo JESSI. Přemýšlela jsem, jaká žena by mohla mít na chlapa jako on takový vliv, aby si nechal vytetovat její jméno.
Tohle byli ti strýcové, o kterých Christian mluvil, muži, které se vloupali do waleského hradu tu noc, kdy jsem se s Barronsem snažili ukrást amulet, ti, kteří s Barronsem vykonávali o Halloweenu rituál. Nebyli vůbec jako strýcové, které jsem kdy viděla. Čekala jsem zestárlé příbuzné kolem třiceti či čtyřiceti let, ale tohle byli časem zocelení muži, kterým ani třicet nebylo. Byli nebezpeční a zatraceně sexy. Oba měli nesoustředěný, vzdálený pohled, jakoby viděli něco tak strašného a teď se mohli dívat na svět a snést všechno.
Přemýšlela jsem, jak dlouho bude trvat, než i já budu mít ten samý pohled.
"Jedna věc je jistá, nepatří k vám," řekl Dageus Barronsovi.
"A jak jsi na to přišel, horale?"
"Chráníme Danany a on je Danan, což nám dává větší právo než tobě."
Cítila jsem, jak se na mě někdo tvrdě dívá, a tak jsem se ohlédla. V'lane mě pozoroval s přimhouřenýma očima. Zatím byli všichni zaneprázdnění hádkou o královnu, takže se nikdo neobtěžoval zeptat se, jak jsem ji našla a jak ji dostala z vězení. O tom asi teď V'lane přemýšlel.
Znal legendu o králově Zrcadle. Věděl, že jen dva jím dokážou projít - pokud jsem se do toho nechtěla zamotat, pokud tedy současná královna nebyla imunní vůči králově magii, o čemž jsem pochybovala. Jediná osoba, kterou chtěl král chránit byla konkubína a to právě před královnou Světlých. Postavil svůj hrad tak, aby se do něj nedostala a v den, kdy přišla k pevnosti se pohádali. Zakázal všem Světlým přístup. Nepochybovala jsem, že by použil stejná kouzla k vytvoření Zrcadla, které spojovalo jeho ložnici s tou, která patřila konkubíně. V'lane přemýšlel, jestli tušil, kdo královna doopravdy je, kdo jsem já a jestli je jejich historie stejně nepřesná jako ta naše. Nehledě na to, V'lane tušil, že na mně něco nesedí.
Kromě mě jen Christian věděl, že královna je ve skutečnosti konkubína. A jen já věděla o své rozpolcenosti, která se nedala vysvětlit jinak, že než já jsem druhou částí toho mileneckého dua.
Po dlouhé chvíli na mě kývl.
Co to sakra znamenalo? Že protentokrát nic neřekne, aby nezčeřil vody ještě víc? Přikývla jsem zpátky, jakobych věděla, co ten jeho posunek znamenal.
"Ani jsi nedokázal dokončit ten zatracený rituál a udržet zeď a ty chceš, abych ti svěřil královnu? A ty," otočil se Barrons na V'lanea, který si udržoval bezpečnou vzdálenost, "ty ji ode mě nikdy nedostaneš. Podle mě jsi jí do té rakve strčil ty."
"Proč se jí teda nezeptáš?" navrhl V'lane chladně. "Já to nebyl, to ti řekne sama."
"Příhodně pro tebe vůbec nemluví."
"Je zraněná?"
"Jak to mám vědět? Vždyť vůbec netuším, z čeho se vy parchanti skládáte."
"Proč by ji někdo uvěznil ve vězení Temných?" řekla jsem.
"Je to pomalý a jasný způsob, jak ji zabít, děvče," řekl Dageus. Vězení Temných je přímý opak toho, čím je, takže z ní vysává život."
"Jsou daleko rychlejší způsoby, jak ji zabít," protestovala jsem.
"Možná že se jen nemohli dostat k meči nebo kopí."
To vylučovalo V'lanea. Kopí mi bral pravidelně, stejně jako teď. Darroc taky. Ať uvěznil královnu kdokoli, musel být dost mocný na to, aby ji dostal, ale ne tak mocný, aby si obstaral kopí nebo meč, takže to vypadalo, že se tyhle dvě možnosti navzájem vylučují. Bylo možné, že její vrah chtěl, aby umírala pomalu?
"V'lane mi řekl, že všechny Světlé princezny jsou mrtvé," řekla jsem. "Existuje dananská legenda, která říká, že jestli budou všechny nástupkyně královny mrtvé, tak Pravá magie rasy přejde na mocné mužské potomky. Co když se někdo snažil zmocnit Sinsar Dubh, aby mohl vyvraždit ženskou linii, takže by měl všechnu moc Temného krále a Pravou magii královny, takže by se z něj stal první mužský vládce celé rasy? Kdo je teď ten nejmocnější?"
Všechny hlavy se otočili k V'laneovi.
"Co jen to lidé říkají? Ach, už to mám: Ale prosím vás," řekl suše. Podíval se na mě částečně naštvaně a částečně vyčítavě. Jako by chtěl říct, Znám tvoje tajemství, tak proti mě nikoho neštvi. "Je to jen legenda, nic víc. Sloužil jsem Aoibheal celou věčnost a sloužím jí i teď."
"Proč jsi lhal o tom, kde je?" chtěl vědět Dageus.
"Snažil jsem se zamaskovat její nepřítomnost mnoho lidských let, abych zabránil občanské válce. Když jsou princezny mrtvé, neexistuje žádná nástupkyně."
Mnoho lidských let? To bylo podruhé, co to řekl, ale až teď mi došly důsledky. Zírala jsem na něj. Řekl mi mnohem víc, než jen jednu lež. O Halloweenu mi řekl, že byl zaneprázdněný, protože nesl královnu do bezpečí. Kde doopravdy byl v noc, kdy jsem ho tak zoufale potřebovala? Chtěla jsem to vědět teď hned, ale dělo se toho tolik, že až ho budu vyslýchat, bude to všechno za mých podmínek.
"A jak přesně zemřely?" řekl Barrons.
V'lane si povzdechl. "Zmizely, když se ztratila ona." Znovu se na mě podíval.
Zamrkala jsem. V jeho pohledu byl smutek a slib, že si brzy promluvíme.
"Jak příhodné, víláku."
V'lane šlehl po Barronsovi pohledem plném nechuti. "Měl by ses rozhlédnout dál, než jen za špičku svého smrtelného nosu. Temní princové jsou stejně mocní, ne-li mocnější, než já. A Temná král je mnohem silnější než my všichni. Magie by přešla k němu. Když ublížím královně, nic tím nezískám a všechno ztratím. Musíte mi ji dát. Když byla v Temném vězení, může být na pokraji smrti. Musíte mi dovolit vzít ji zpátky do Férie, aby znovu získala sílu!"
"To se nikdy nestane."
"Tak pak budete zodpovědní za její smrt," řekl V'lane hořce.
"A jak můžeme vědět, že ti o tohle celou dobu nejde?"
"Pohrdáš námi. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybys ji nechal umřít kvůli vlastní malicherné pomstě."
Chtěla jsem vědět, proč by se měl Barrons malicherně mstít. Ale znovu jsem cítila tu rozpolcenost uvnitř. To, co se odehrávalo vůbec nebylo to, co si ostatní mysleli. Jen já jsem znala pravdu.
Tohle nebyla královna, ale konkubína, která se nějak stala Světlou královnou. Dostal konečně král to, v co doufal? Přetvořil ji v Danana? Změnila rovnováha světa, jak to navrhoval klus se zasněnýma očima, konkubínu v královnu, aby ta rovnováha nastala, stejně jako se teď měnil Christian v náhradního prince?
Jestli jsem byla král, proč mi to nedělalo radost? Konkubína byla konečně Dananem! Potřásla jsem hlavou. Takhle jsem nemohla přemýšlet. "Mac," zamumlala jsem. "Prostě buď Mac."
Barrons po mě střelil tvrdým pohledem, který říkal, Nechte si to na jindy, slečno Konkubíno.
"Hele kluci," řekla jsem. Obrátily se ke mně čtyři páry prastarých očí a já zamrkala na oba Skoty. "Ach, vy dva vůbec nejste, jací vypadáte, co?"
"Je někdo v téhle místnosti takový, jaký vypadá?" řekl podrážděně Barrons. "Co jste chtěla říct?"
"Tady je v bezpečí," řekla jsem stručně.
"To se snažím celou dobu říct," zavrčel Barrons. "Tohle patro je stejně chráněné jako knihkupectví. Nic se sem neproseje-"
V'lane zasyčel.
"-ani odsud. Žádný Světlý ani Temný ji nedostane. Nikoho sem nenecháme vstoupit v oblečení. Rainey se stará-"
"Dal jsi ji k mým rodičům?" řekla jsem nevěřícně. "Lidé sem chodí nazí?"
"Kam jinam jsem ji měl dát?"
"Královna celé Férie je v tom skleněném pokoji s mojí mámou a tátou?" zvyšovala jsem hlas a bylo mi to jedno.
Pokrčil rameny a jeho oči říkaly, Doopravdy, jak oba víme. Nepocházíš ani z tohohle světa.
Ty moje odpověděly, Je mi úplně jedno, jestli jsem někdy měla i jiný život. Vím, kdo jsem teď.
"Zabezpečit místo vyžaduje čas a prostředky, stejně jako pokoj, ve kterém Jack a Rainey jsou. Nebudeme to dělat zbytečně dvakrát," řekl.
"Hrad Keltar byl pod ochrannými kouzly samotné královny," řekl Dageus. "Daleko od Dublinu, kde se prochází Sinsar Dubh, takže je to mnohem lepší volba."
"Zůstane tady. Konec diskuze. Jestli se vám to nelíbí, tak si ji zkuste vzít," řekl Barrons pevně a já v jeho očích postřehla očekávání. Doufal, že to zkusí. Měl bojovou náladu. Stejně jako všichni v pokoji. Dokonce i já, uvědomila jsem si překvapeně. Najednou se ve mně zvedlo nečekané uznání mužů. Měla jsem problém, který jsem nedokázala napravit. Ale kdybych vytvořila zvládnutelný problém, třeba jako rvačku, tak bych si to užila a cítila se líp.
"Jestli zůstane ona, tak my taky," řekl Dageus pevně. "Budeme ji chránit tady nebo tam. Ale budeme ji chránit."
"A jestli zůstanou oni, tak já taky," z V'laneova hlasu odkapával chlad. "Žádný člověk nebude chránit moji královnu, dokud budu naživu."
"To se dá snadno vyřešit, víláku. Klidně tvoji existenci ukončím."
"Světlí nejsou naši nepřátelé, jestli se ho dotkneš, budeš se muset potýkat s námi."
"Myslíš, že bych to nedokázal, horale?"
Na chvíli bylo napětí v místnosti nesnesitelné a já už v hlavě viděla, jak si navzájem jdeme po krku.
Barrons byl z nás jediný, kdo nemohl umřít. Potřebovala jsem, aby Skoti vykonali rituál a V'laneův kámen k polapení knihy. Takže bitka byla hodně špatný nápad.
"Tak vyřešeno," řekl jsem nadšeně. "Všichni zůstávají. Vítejte v hotelu Chester! Pojďme rozestlat postele."
Barrons se na mě podíval, jako bych se zbláznila.
"A pak můžeme jít ven a najít pár věcí, které můžeme zabít," dodala jsem.
Dageus a Cian souhlasně zamručeli a i V'lane vypadal, že se mu ulevilo.
1 comments:
Děkuji za překlad další úžasné kapitoly
Okomentovat