Vyšla jsem ze sprchy a podívala se na sebe do zrcadla. Od chvíle, co jsem se doplazila do svého pokoje v knihkupectví, což bylo asi před dvaceti minutami, mi vybledly modřiny asi o čtyřicet procent. Přejela jsem si prsty přes jednu velkou na klíční kosti. Myslela jsem si, že jsem slyšela něco prasknout, bála jsem se, že jsem si něco zlomila, ale bylo to jen pořádně naražené a hojilo se to neuvěřitelně rychle.
Co to se mnou bylo? Předpokládala jsem, že to mělo, co dočinění, že jsem nebyla konkubína, ale nikdy jsem se nehojila takhle rychle, když jsem byla dítě. Neustále jsem pobíhala s odřenýma kolenama.
Byl jednou z mých částí McCabe? Proto tak ztuhl, když mě viděl? Nebo kluk se zasněnýma očima? Kdo další? Kolik částí jsem měla?
"Nejsem král," řekla jsem nahlas. "Musí existovat jiné vysvětlení." Muselo. Jednoduše jsem si to odmítala přiznat.
Dnešek byl nabitý. Potkali jsme Jaynea s jeho muži a Dani poblíž čtrnácté ulice a kosili se cestu napříč městem. Dageus, Cian a V'lane nepřestávali mlátit kolem sebe pěstmi. Dani a já jsme si cestu radši prosekávaly. Barrons dělal to, co obvykle dělá, ale bylo to tak rychlé, že jsem to neviděla. Po chvíli jsem se přestala snažit, až moc jsem se ztratila ve vlastní krvelačnosti.
Když jsem konečně přestala počítat, smrt si kolem nás vybrala životy po stovkách.
Jak bych se mohla cítit tak dobře při zabíjení Temných, když bych byla jejich tvůrce?
"Vidíš? To je další důkaz, že nejsem králem," řekla jsem sama sobě do zrcadla a přikývla. Můj odraz přikyvoval zuřivě zpět. Nastavila jsem fén na střední teplotu a začala si foukat vlasy.
Temní se stáhli. Slovo o tom, co děláme se rozšířilo ulicemi a oni se stáhli z boje. Hádala jsem, že potom, co byli po celou svou existenci uvěznění, se jim nechtělo umírat zrovna teď, když byli konečně volní. Opustila jsem Barronse, ty dva Keltary a V'lanea. Všichni vypadali překvapivě nespokojeně a byli připravení vrhnout se jeden na druhého. Byla jsem unavená, bolavá a všechno mi bylo jedno. Jestli byli tak hloupí na to, aby se zabili, tak si zasloužili všechny problémy, které si navzájem způsobili.
Když jsem si oblékala pyžamo, ozvala se jemná rána, jak kdyby někdo hodil kamínek do okna.
Teď jsem na V'lanea neměla vůbec náladu. Ano, měla jsem spoustu otázek, ale dneska jsem se na ně zeptat nechtěla. Potřebovala jsem si odpočinout a vyčistit hlavu. Odkopla jsem batoh stranou, vlezla do postele a přetáhla si přikrývky přes hlavu, abych zablokovala světlo z pěti lampiček. Stíny byli údajně pryč. Na "údajně" jsem se v tomhle světě odmítala spolehnout.
Další kamínek.
Pevně jsem zavřela oči a čekala, až to přestane.
O pět minut později to nepřestávalo a pak oknem proletěl šutr, který všude poslal tříštící se sklo a vyděsil mě k smrti.
Vyskočila jsem z postele a dívala se na ten bordel na podlaze. Nemohla jsem ani naštvaně nakráčet k oknu, abych mu dala co proto. Nejdřív jsem musela najít boty.
Chladný vánek si pohrával se závěsy.
Nasadila jsem si boty a s křupáním pod nohama jsem došla k oknu. "Nebudu s tebou mluvit, dokud to okno nespravíš, V'lane!" utrhla jsem se, ale pak jsem ze sebe dostala jen: "Ou."
Na ulici stála zahalená postava v plášti s kapucí a na chvíli mi připomněla Mallucého. Temný hábit vířil jako temný mrak z babího léta, jak se ta postava trhavě pohybovala kupředu, jakoby ji každý krok způsoboval strašnou bolest. Venkovní světla zářila postavy plášť a já viděla, že je to módní kousek z lehkého šifonu.
Nejdřív mě napadlo, že je to Sinsar Dubh a schovává se uvnitř.
"Zahoď ten plášť. Chci vidět ruce, všechno."
Slyšela jsem ostrý nádech, který prostupovala bolest. Ruce té postavy se pohybovaly s artrickou opatrností, aby rozepnuly klopu u krku. Kapuce spadla a stejně tak se poroučel k zemi plášť.
Málem jsem se pozvracela. Zarazila jsem se dřív, než jsem stihla vykřiknout. Tohle bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Byla to Fiona a byla strašně znetvořená.
"Milosssst." Rty bez kůže při sykavkách jen zasyčeli.
Odvrátila jsem se od okna, opřela se o parapet a přikryla si rukou pusu. Zavřela jsem oči, ale nebylo tomu úniku. Její obrázek jsem měla vypálený v paměti.
Pokusila se mě zabít, kdysi dávno. Spolčila se s Derekem O'Bannionem a potom s Darrocem.
To vše proto, že milovala Jericha Barronse.
V tu noc, kdy ji Kniha přivedla k mému balkónu, byla stažená z kůže zaživa, přemýšlela jsem, jestli ji všechno to Temné maso, které snědla nějak zabrání zemřít. Jeho konzumace měla pozoruhodné léčivé účinky. Ale očividně nedokázalo znovu narůst lidskou kůži - nebo prostě jen nestačilo na tu paseku, co Sinsar Dubh napáchala.
"Myslela jsem, že Kniha zabije každého, koho posedne," řekla jsem nakonec. Moje slova se v tiché noci rozléhala.
"Má jiné choutky... s těmi... co jedí Temné maso." Řekla hlasem plným bolesti.
"Zabila Darroca. Ten Temné maso jedl."
"Umlčela... ho. Věděl... kvůli čemu."
"A co to bylo?"
"To kdybych... věděla. Řekla..." vydala zkomolený zvuk a já předpokládala podle jejího sýpání, že se sehnula, aby zvedla plášť. Zkoušela jsem si představit, co bolí na jejím těle bez kůže víc, jestli chladný vzduch nebo plášť. Oboje muselo být peklo. Nedokázala jsem si ani představit tu bolest.
Nic jsem neřekla. Neměla jsem co.
"Sama... jsem to zkusila," pokračovala nakonec. "Doufala... že mě taky... zabije."
"Proč jsi tady?" otočila jsem se, abych na ni viděla. I když si znovu oblékla plášť, kapuci nechala dole.
"Nedokážu se zahojit." Její šedé oči zářily bolestí. Dokonce neměla ani víčka. "Nemůžu umřít. Zkoušela jsem... všechno."
"Pořád jíš Temné maso?"
"Otupuje... bolest."
"Proto jsi asi pořád naživu."
"Je... pozdě."
"Chceš tím říct, že jsi ho jedla tak dlouho, že i kdybys teď přestala, tak nebudeš moct umřít?"
"Ano."
Zvažovala jsem to. Bylo to možné, jestli ho za svůj život snědla hodně. Mallucé ho jedl na denním pořádku. Já ho měla jen dvakrát v životě a doufala jsem, že už jsem ho navždycky dostala ze svého systému.
"Nemůžu najít..." Najednou pohledem zabloudila k opuštěné Temné zóně a já pochopila, že chtěla, aby ji zabil Stín. Ale ty už se odsud přesunuli na jiné pastviny a ona vypadala, že dál nedojde. Nedokázala jsem si představit, jak by mohla řídit auto ve svém stavu. Otřásla jsem se. "Jen... kopí... meč... může-"
"-může zabít jen dananské části," dokončila jsem za ní. Odvrátila jsem se a dívala se přes střechu Barronsovy garáže na temné panoráma.
"Chceš, abych tě zabila." Byla v tom neuvěřitelná ironie.
"Ano."
"Proč jsi to nezkusila u Dani? Nemyslíš, že by jsi tam pochodila líp?"
"Řekla ne."
Zamrkala jsem. Ona vážně věděla o Dani, našla ji a ta odmítla?
"Řekla... že musíš... ty..."
"A ty myslíš, že jsem tak milosrdná?"
"Nemůžu... se na sebe... dívat."
Podívala jsem se na její tvář, kde nebyla ani trocha kůže. "Můžu tě ignorovat zbytek života." Ale to nebyla pravda. A ona to věděla.
"Milosssst," zasyčela znovu.
Praštila jsem do rámu okna.
Už neexistovali žádné snadné volby. Nechtěla jsem jít dolů a podívat se na ni. Nechtěla jsem ji probodnout. Ale nemohla jsem ji nechat trpět, když jsem s tím mohla něco udělat.
Toužebně jsem se zadívala na postel. Nechtěla jsem nic jiného, než zalézt zase zpátky.
Moje okno bylo rozbité. V pokoji za chvíli bude mrznout.
Sáhla jsem po pouzdru a připnula jsem si ho přes pyžamo, zasunula jsem do něj kopí, popadla jsem kabát ze židle a zamířila ke dveřím.
***
Po cestě ze schodů mě něco osvítilo.
Moje kopí by zabilo všechny dananské části, které Fionu tvořily, a zaručily by jí smrt, jakou si přála, ale byla by velmi pomalá. Mallucému trvalo měsíce, než zemřel. Když jsem bodla Danana,, zemřel hned, protože neměl žádné lidské části. Ale když jí člověk Temné maso, proplete se v lidském těle a usadí se do kapes, neexistuje způsob, jak všechny tyhle kapsy probodnout, takže kopí způsobí ránu, která pak funguje jako hodně pomalý jed. Přemýšlela jsem, jestli ten, kdo tyhle zbraně vymyslel, to tak udělal schválně. Navrhl je tak, aby působili horší a horší bolest za těžké zločiny.
Existoval ale jiný způsob popravy, který by ji zabil okamžitě - nebo by alespoň zodpověděl jednu palčivou otázku.
Celou dobu, co jsem dneska v noci bojovala, jsem chtěla znát tu odpověď.
Chtěla jsem otestovat to Zrcadlo v Bílém paláci.
Možná jím dokázala projít spousta lidí a Dananů.
Přemýšlela jsem, že bych jednoho zajala a donutila ho projít.
Teď jsem nemusela. Měla jsem dobrovolníka.
A ještě lepší bylo, že byla člověk.
Jestli dokáže Fiona projít tím Zrcadlem, bez toho aby zemřela, znamenalo by to, že ta legenda se mýlí.
Zabilo Barronse.
Pokrčila jsem rameny. Mohla to být anomálie. Barrons odporoval všem zákonům fyziky. Možná jím lidé mohli projít bez problémů. Možná ho Temný král nezabezpečil tak dobře, jak si myslel. Možná byli lidé z naší planety jiní než jeho konkubína. A jak můžete něco zabezpečit proti někomu, koho neznáte? Nesnášela jsem plýtvání časem, ale stálo to za klid na mysli.
Vkročila jsem do uličky a začala se k ní pomalu přibližovat. "Vezmi si tu kapuci."
Vydala zvuk, který zněl skoro jako smích, ale neudělala to.
"Chceš zemřít? Tak si ji nandej."
V očích jí probleskla nenávist, ale rychle si ji nandala a zakryla tak svou tvář.
Když spustila ruce dolů, vítr ke mně zavál její pach. Málem jsem se pozvracela. Byla cítit krví a zkaženým masem smíchaným s nějakou medicínou, asi ty prášky na bolest, které brala.
"Pojď za mnou."
"Kam?"
"Kopí tě zabije, ale hodně pomalu. Možná znám způsob, jak tě zabít hned."
Otočila se ke mně a zkoumavě si mě prohlížela, jakoby se snažila přijít na to, jaké mám motivy.
Táta mi jednou řekl, že věříme v to, že lidé jsou schopní těch nejhorších věcí, kterých jsme schopni sami. Fiona přemýšlela, jestli dokážu být stejně krutá jako by byla ona v mé pozici.
"Bude to pro tebe peklo tam dojít. Ale myslím, že radši protrpíš dvacet minut, než týdny nebo měsíce, které by ti trvalo zemřít na bodnutí kopím. Kvůli všemu tomu masu, které jsi snědla, budeš umírat pomalu."
"S kopím... to nebude... hned?" V hlase jí zněl šok.
"Ne."
V tu chvíli jsem věděla, že přijala můj návrh. Když jsem se otočila a zamířila k cihlové zdi, šla za mnou. Slyšela jsem slabé šustění jejího pláště.
"Ale nebude to zadarmo. Jestli chceš opravdu umřít, budeš mi muset říct vše, co víš o-"
"Já vás nemůžu nechat ani minutu o samotě, co?" řekl Barrons. "Kam si sakra myslíte, že zase jdete, slečno Laneová? A kdo je to s vámi?"
***
Šli jsme dovnitř všichni tři společně.
Byl to jeden z nejtrapnějších a nejnepříjemnějších okamžiků v životě.
Prožívala jsem jeden z těch stavů, kdy jsem si připadala, že celou scénu pozoruji z výšky. Před osmi měsíci, když jsem se poprvé schovala do knihkupectví před Temnou zónou, jsem si nikdy nemyslela, že tohle zažiju: prošla jsem cihlovou zdí za knihkupectvím - jako fakt, cihlovou zdí! - s ženskou staženou z kůže, která vedla s Barronsem krám, která počítala s tím, že se s Barronsem vyspím a bude hotovo a pak se změnila v několikametrovou bestii, to vše proto, jen abych zjistila, že jsem král, jenž stvořil monstra, která zničila můj svět. Kdybych věděla, že můj život k tomuhle dospěje, napochodovala bych rovnou na letiště a odletěla zase domů.
Fiona neřekla jediné slovo od chvíle, co se Barrons na ulici objevil. Přitáhla si kapucu blíž k tváři. Nedokázala jsem si představit, jak se musí cítit, když kráčela na svou popravu mezi mužem, kterého milovala, až se tím zničila a ženou, o které věřila, že jí ho přebrala.
Nejdřív s mým plánem Barrons vehementně nesouhlasil.
Chtěl, abych ji zabila kopím, abychom nemuseli do Zrcadel a neztráceli tak zbytečně týdny, možná i měsíce. Ale potom, co jsem ho odtáhla stranou a vysvětlila mu, že je to perfektní způsob, jak Zrcadlo otestovat, neochotně souhlasil a já si uvědomila, že také doufá, že je ta legenda jen nafouknutý mýtus.
Proč? Myslel si, že jsem konkubína. Vzhledem k tomu, co jsem si myslela já, tak se mi konkubína nejevila jako tak strašná možnost.
Pokud si tedy nedomyslel, že jestliže jsem opravdu konkubína, tak je předurčeno, že si pro mě král jednou přijde a to byl jeden nepřítel, kterého by pravděpodobně neporazil ani ve své zvířecí formě. Možná se bál, že by mu král sebral jeho detektor předmětů moci a kde by díky tomu skončil?
Ale jestli se jí zeptáte na jedinou věc o mě, slečno Laneová, zamumlal mi do ucha. Zabiju jí na místě a žádný test nebude.
Podívala jsem se na něj koutkem oka. Udělal by to? Stejným způsobem, jakým zabíjel Danany? Ale tuhle malou milosrdnost jí nenabídl. Zarmoutí ho smrt ženy, se kterou léta spolupracovat a svěřil jí svá tajemství, když je nesvěřil ani mně? Nenabídl, že ji zabije rychle, aby ukončil její utrpení. Použil to pouze jako hrozbu pro mě, abych se nepletla do jeho věcí.
Na tváři měl nepřístupný výraz. Podíval se dolů na Fioninu hlavu a jeho výraz se změnil. Pak viděl, že se na něj dívá a nasadil zase nepřístupný výraz.
Trápilo ho to - ne její utrpení nebo smrt, ale to, že si vybrala cestu, která ji sem zavedla. Předpokládala jsem, že by mu na ní nikdy nepřestalo záležet, kdyby se bývala neobrátila pro mně. Ale tenhle čin zpečetil její osud.
Barrons byl jeden z nejkomplikovanějších mužů, jaké jsem kdy potkala a zároveň jeden z nejjednodušších. Buď jste byli s ním, nebo proti němu. A když jste ho zradili, přestali jste pro něj existovat na tak dlouho, dokud se nedostal k tomu, aby vás zabil.
Fiona přestala existovat, když vpustila Stíny do knihkupectví, aby mě zničili, zatímco jsem spala - čímž by ho připravila o něco, co hrozně moc chtěl, ať už to bylo cokoli - a jediné, co teď cítil byla lítost, že to dopadlo takhle. Nebylo to tak dlouho, co ji probodl srdce, a kdyby nejedla Temné maso, zabil by ji. Byl připravený zabít ji před chvílí na ulici a rozhodně ne milosrdně.
Znovu jsem se na něj podívala kradmým pohledem a uvědomila si v plném rozsahu vše, o čem jsem právě uvažovala.
Myslel si, že jsem ho zradila s Darrocem, když jsem si myslela, že je mrtvý. Ale nevyloučil mě ze svého života. Takže ať chtěl od Sinsar Dubh cokoli, chtěl to hrozně moc.
A podle vlastních úsudků mi došlo, že až to bude mít, tak mě zabije.
Musel na sobě cítit můj pohled, protože se na mě podíval.
Děje se něco, slečno Laneová?
V pohledu jsem měla výsměch, Je snad něco v pořádku na celé téhle situaci?
Usmál se bez známky humoru. Myslel jsem kromě toho očividného.
Potřásla jsem hlavou.
Díváte se na mě, jako byste čekala, že vás zabiju.
Trhla jsem sebou. To bylo tak snadné mě přečíst?
Přemýšlíte nad tím, co jsem za muže a jak se právě cítím.
Jen jsem se na něj dál dívala.
Přemýšlíte nad tím, že jste mě zradila a že vás za to jednoho dne zabiju.
Nejsem si jistá, proč se vůbec obtěžuju mluvit. V očích se mi zablesklo zlostí. Nesnášela jsem, když jsem byla takhle průhledná.
Tím, že jste se spojila s Darrocem, abyste dosáhla svých cílů, jste mě nezradila. Udělal bych to samé.
Tak proč jsi byl tak naštvaný?
Zapomenu, že jste s ním spala, až se vyspíte se mnou. Jiná žena by radši prosila za odpuštění.
Ukončila jsem tuhle diskuzi tím, že jsem se podívala před sebe.
Šlo to pomalu. Fiona se nemohla pohybovat moc rychle. Postupovali jsme šnečím tempem skrz růžové chodby, k těm prosluněným sluncem, až k bronzovým.
"Knihovny," řekl Barrons, když jsme kolem nich procházeli. "Zastavíme se tu po cestě zpátky, když už tu jsme. Chci se tu porozhlédnout."
Najednou z Fiony začalo vyzařovat napětí, když se na mě podívala.
Nemusela jsem vidět její tvář, abych cítila hořkost jejího pohledu nebo to, že její myšlenky byly najednou dost morbidní.
Jeho poznámka ji zasáhla, protože až odsud odejdeme, ona bude mrtvá. A vím, že si myslela, že se budeme dobře bavit, tancovat, bojovat, spát spolu a žít, zatímco ona přestane existovat, jakoby se nikdy nenarodila, nikdo po ní nebude truchlit, nikomu nebude chybět.
Cítila jsem její zlou a temnou nenávist a byla jsem ráda, když jsem před námi viděla černé chodby.
Cítila jsem se jako strážný ve vězení, který vede vězně k elektrickému křeslu. Odsouzená by udělala všechno proto, aby unikla svému rozsudku, ale osud jí nedal jinou možnost, než toužit po zapomnění.
"Jak?" zašeptala, když jsme vstoupili do černého tunelu.
Podívala jsem se na Barronse a on na mě. Až vstoupíme do místnosti, začnu zase cítit to sexuální napětí. Jediný pohled na něj mi prozradil to, že on ho cítí také.
S hrůzou jsem si uvědomila, že Fiona je na tom pravděpodobně stejně.
Barrons pevně odpověděl: "Je tu Zrcadlo, které odděluje stranu konkubíny od strany Temného krále. Jen oni dva jím dokáží projít. Všichni ostatní okamžitě zemřou."
"I... ty?"
Takže věděla, že může umřít. A vrátit se zpátky.
"Ano."
Znovu se ozval ten příšerný mokrý zvuk podobný smíchu. "Teď... to ví... i ona."
Barrons se na mě podíval pohledem, který jasně říkal Umlčte ji, nebo to udělám já.
"Ano. Všechno vím, Fiono," zalhala jsem.
Pohnula se dopředu a tentokrát už byla zase zticha.
***
Christian spal v králově posteli a jeho dlouhé černé vlasy byly rozprostřené po polštáři.
Kdyby nebyla Fiona stažená z kůže zaživa a v bolestech, strčila bych ji bez okolků skrz Zrcadlo, ale takhle jsem se jí dotknout nechtěla.
"Kdo - co to kurva je?" Barrons přešel přeš bílé kožešiny k obrovskému Zrcadlu a díval se na něj.
Podívala jsem se ke krbu a čekala jsem, že uvidím konkubínu a přemýšlela jsem, jak to Barronsovi vysvětlím, ale místo před krbem bylo prázdné a z ohně se staly jen bílé uhlíky.
Jeho hlas Christiana probudil, mladý Skot se přetočil a vyskočil na nohy.
Sametové přikrývky z něj sklouzly a teď před námi stál nahý a viditelně vzrušený. Na chvíli jsem si myslela, že se zbavil svých tetování, ale najednou se mu objevily na nohou, břiše i na hrudi, než zase zmizely.
Stoupla jsem si k Barronsovi u Zrcadla a snažila se nezírat, ale u nádherní nazí muži byli nádherní nazí muži.
Přemýšlela jsem, jestli ho ovlivňují vzpomínky na královy milostné hrátky stejně jako mě. Jeho oči zářily línou svůdností a mě došlo, že ano.
Stál na temné straně buodáru a podíval se na mě. "To se mi snad zdá. Pojď ke mně s tou svojí sladkou prdelkou a já ti ukážu, proč Bůh stvořil ženy a dobře stavěné Skoty."
"Kdo to ksakru je?" chtěl vědět Barrons.
"Christian MacKeltar."
"To není Christian MacKeltar!" vybuchl Barrons. "To je Temný princ!"
"A kurva." Christian si přejel prsty své dlouhé černé vlasy. "Vážně tak vypadám, Mac?"
Skoro jsem řekla, nevím, nemůžu se ti přestat dívat na-
Fiona do mě strčila.
Ta mrcha mě fakt strčila.
Byla jsem tak překvapená, že jsem ani nezalapala po dechu. Úplně mi vzala slova. Já ji sem přišla zachránit a ona se mě pokusila zabít. Už zase!
Z toho, co jí Barrons řekl, si domyslela, že bych umřela, kdybych se Zrcadla dotkla a její poslední čin byl ten, že mě chtěla vzít sebou.
Strčila do mě tak tvrdě, že jsem proletěla skrz Zrcadlo a vrazila do Christian a společně jsme se svalili do postele. Zapletli jsme se do sebe a marně se snažili dostat zpátky na nohy.
Barrons za mými zády zavrčel.
Christian ležel na mně, vydal zvuk plný sexuální frustrace a přitiskl se ke mně.
Prudce jsem se nadechla. Každý instinkt v mém těle křičel, ať se mu poddám. Tohle místo bylo nebezpečné. "Christiane, to ta místnost. Nutí tě-"
"Já vím, děvče. Už tu nějakou dobu jsem." Zvedl jednu ruku, kterou mě přidržoval v posteli. "Běž ode mě, rychle!" procedil skrz zaťaté zuby.
Podívala jsem se na něj. Měl rozostřený pohled, jako by se díval do mé duše, stejně jako dananští princové. Vystřelila jsem z postele a snažila se dostat zpátky na nohy.
Nejdřív se krčil dál v posteli na všech čtyřech s obrovskou erekcí, pak vyskočil na nohy a snažil se nějak zakrýt, ale jeho ruce na to nestačily. Tak začal tahat jedno z králových prostěradel, ale to bylo moc velké, protože ta postel byla obrovská. A tak s nadávání začal hrabat mezi polštáři a hledat svoje oblečení, zatímco já se snažila nedívat, ale totálně jsem selhala.
"Mac!" zaburácel Barrons.
Bušilo mi srdce. Chtěla jsem Barronse, ne Christiana, ale ten, koho jsem chtěla stál na druhém konci zrcadla a v téhle části pokoje existovala jen čistá extáze a já byla dokonale zasněná a zmatená...
Nakonec mě probral až Fionin příšerný smích.
Podívala jsem se na ní, jak stojí vedle Zrcadla a dívá se na Barronse. Kapuci měla dole.
Pronesla asi nejdelší větu za celý dnešní večer.
"Jaké to je, kdy chceš někoho víc, než chce ona tebe, Jericho?" Z jejího hlasu odkapával jed. "Jestli prošla zrcadlem, patří králi. Doufám, že tě za touha sežere za živa. Doufám, že ti ji vezme. Doufám, že budeš trpět celou věčnost!"
Barrons nic neříkal.
"Měls mě nechat umřít, když jsi mě našel, ty parchante," řekla hořce. "Místo toho jsi mi dal život a touhu po něčem, co jsem nemohla mít."
Řekla bych jí, že to takhle není. Že tohle ke mně Barrons necítí, ani k nikomu jinému, ale nejsem stihla vydat jedinou hlásku, Fiona se vrhla do Zrcadla.
Připravila jsem se na to, že do mě narazí.
Byla jsem si tak jistá, že nejsem Temný král.
Připravila jsem se na ten puch, na její znetvořené tělo. Shodila bych ji směrem k posteli, kde bych ji bodla kopím a zbavila nás té mizérie jednou provždy.
Fiona byla mrtvá dřív ve chvíli, kdy se dotkla Zrcadla.
"Zdravím, slečno konkubíno," posmíval se Barrons.
Jen kdyby tušil, jak to doopravdy je.
Ale Christian mu to neřekl, než jsme odešli a já také ne.
Když jsem si oblékala pyžamo, ozvala se jemná rána, jak kdyby někdo hodil kamínek do okna.
Teď jsem na V'lanea neměla vůbec náladu. Ano, měla jsem spoustu otázek, ale dneska jsem se na ně zeptat nechtěla. Potřebovala jsem si odpočinout a vyčistit hlavu. Odkopla jsem batoh stranou, vlezla do postele a přetáhla si přikrývky přes hlavu, abych zablokovala světlo z pěti lampiček. Stíny byli údajně pryč. Na "údajně" jsem se v tomhle světě odmítala spolehnout.
Další kamínek.
Pevně jsem zavřela oči a čekala, až to přestane.
O pět minut později to nepřestávalo a pak oknem proletěl šutr, který všude poslal tříštící se sklo a vyděsil mě k smrti.
Vyskočila jsem z postele a dívala se na ten bordel na podlaze. Nemohla jsem ani naštvaně nakráčet k oknu, abych mu dala co proto. Nejdřív jsem musela najít boty.
Chladný vánek si pohrával se závěsy.
Nasadila jsem si boty a s křupáním pod nohama jsem došla k oknu. "Nebudu s tebou mluvit, dokud to okno nespravíš, V'lane!" utrhla jsem se, ale pak jsem ze sebe dostala jen: "Ou."
Na ulici stála zahalená postava v plášti s kapucí a na chvíli mi připomněla Mallucého. Temný hábit vířil jako temný mrak z babího léta, jak se ta postava trhavě pohybovala kupředu, jakoby ji každý krok způsoboval strašnou bolest. Venkovní světla zářila postavy plášť a já viděla, že je to módní kousek z lehkého šifonu.
Nejdřív mě napadlo, že je to Sinsar Dubh a schovává se uvnitř.
"Zahoď ten plášť. Chci vidět ruce, všechno."
Slyšela jsem ostrý nádech, který prostupovala bolest. Ruce té postavy se pohybovaly s artrickou opatrností, aby rozepnuly klopu u krku. Kapuce spadla a stejně tak se poroučel k zemi plášť.
Málem jsem se pozvracela. Zarazila jsem se dřív, než jsem stihla vykřiknout. Tohle bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Byla to Fiona a byla strašně znetvořená.
"Milosssst." Rty bez kůže při sykavkách jen zasyčeli.
Odvrátila jsem se od okna, opřela se o parapet a přikryla si rukou pusu. Zavřela jsem oči, ale nebylo tomu úniku. Její obrázek jsem měla vypálený v paměti.
Pokusila se mě zabít, kdysi dávno. Spolčila se s Derekem O'Bannionem a potom s Darrocem.
To vše proto, že milovala Jericha Barronse.
V tu noc, kdy ji Kniha přivedla k mému balkónu, byla stažená z kůže zaživa, přemýšlela jsem, jestli ji všechno to Temné maso, které snědla nějak zabrání zemřít. Jeho konzumace měla pozoruhodné léčivé účinky. Ale očividně nedokázalo znovu narůst lidskou kůži - nebo prostě jen nestačilo na tu paseku, co Sinsar Dubh napáchala.
"Myslela jsem, že Kniha zabije každého, koho posedne," řekla jsem nakonec. Moje slova se v tiché noci rozléhala.
"Má jiné choutky... s těmi... co jedí Temné maso." Řekla hlasem plným bolesti.
"Zabila Darroca. Ten Temné maso jedl."
"Umlčela... ho. Věděl... kvůli čemu."
"A co to bylo?"
"To kdybych... věděla. Řekla..." vydala zkomolený zvuk a já předpokládala podle jejího sýpání, že se sehnula, aby zvedla plášť. Zkoušela jsem si představit, co bolí na jejím těle bez kůže víc, jestli chladný vzduch nebo plášť. Oboje muselo být peklo. Nedokázala jsem si ani představit tu bolest.
Nic jsem neřekla. Neměla jsem co.
"Sama... jsem to zkusila," pokračovala nakonec. "Doufala... že mě taky... zabije."
"Proč jsi tady?" otočila jsem se, abych na ni viděla. I když si znovu oblékla plášť, kapuci nechala dole.
"Nedokážu se zahojit." Její šedé oči zářily bolestí. Dokonce neměla ani víčka. "Nemůžu umřít. Zkoušela jsem... všechno."
"Pořád jíš Temné maso?"
"Otupuje... bolest."
"Proto jsi asi pořád naživu."
"Je... pozdě."
"Chceš tím říct, že jsi ho jedla tak dlouho, že i kdybys teď přestala, tak nebudeš moct umřít?"
"Ano."
Zvažovala jsem to. Bylo to možné, jestli ho za svůj život snědla hodně. Mallucé ho jedl na denním pořádku. Já ho měla jen dvakrát v životě a doufala jsem, že už jsem ho navždycky dostala ze svého systému.
"Nemůžu najít..." Najednou pohledem zabloudila k opuštěné Temné zóně a já pochopila, že chtěla, aby ji zabil Stín. Ale ty už se odsud přesunuli na jiné pastviny a ona vypadala, že dál nedojde. Nedokázala jsem si představit, jak by mohla řídit auto ve svém stavu. Otřásla jsem se. "Jen... kopí... meč... může-"
"-může zabít jen dananské části," dokončila jsem za ní. Odvrátila jsem se a dívala se přes střechu Barronsovy garáže na temné panoráma.
"Chceš, abych tě zabila." Byla v tom neuvěřitelná ironie.
"Ano."
"Proč jsi to nezkusila u Dani? Nemyslíš, že by jsi tam pochodila líp?"
"Řekla ne."
Zamrkala jsem. Ona vážně věděla o Dani, našla ji a ta odmítla?
"Řekla... že musíš... ty..."
"A ty myslíš, že jsem tak milosrdná?"
"Nemůžu... se na sebe... dívat."
Podívala jsem se na její tvář, kde nebyla ani trocha kůže. "Můžu tě ignorovat zbytek života." Ale to nebyla pravda. A ona to věděla.
"Milosssst," zasyčela znovu.
Praštila jsem do rámu okna.
Už neexistovali žádné snadné volby. Nechtěla jsem jít dolů a podívat se na ni. Nechtěla jsem ji probodnout. Ale nemohla jsem ji nechat trpět, když jsem s tím mohla něco udělat.
Toužebně jsem se zadívala na postel. Nechtěla jsem nic jiného, než zalézt zase zpátky.
Moje okno bylo rozbité. V pokoji za chvíli bude mrznout.
Sáhla jsem po pouzdru a připnula jsem si ho přes pyžamo, zasunula jsem do něj kopí, popadla jsem kabát ze židle a zamířila ke dveřím.
***
Po cestě ze schodů mě něco osvítilo.
Moje kopí by zabilo všechny dananské části, které Fionu tvořily, a zaručily by jí smrt, jakou si přála, ale byla by velmi pomalá. Mallucému trvalo měsíce, než zemřel. Když jsem bodla Danana,, zemřel hned, protože neměl žádné lidské části. Ale když jí člověk Temné maso, proplete se v lidském těle a usadí se do kapes, neexistuje způsob, jak všechny tyhle kapsy probodnout, takže kopí způsobí ránu, která pak funguje jako hodně pomalý jed. Přemýšlela jsem, jestli ten, kdo tyhle zbraně vymyslel, to tak udělal schválně. Navrhl je tak, aby působili horší a horší bolest za těžké zločiny.
Existoval ale jiný způsob popravy, který by ji zabil okamžitě - nebo by alespoň zodpověděl jednu palčivou otázku.
Celou dobu, co jsem dneska v noci bojovala, jsem chtěla znát tu odpověď.
Chtěla jsem otestovat to Zrcadlo v Bílém paláci.
Možná jím dokázala projít spousta lidí a Dananů.
Přemýšlela jsem, že bych jednoho zajala a donutila ho projít.
Teď jsem nemusela. Měla jsem dobrovolníka.
A ještě lepší bylo, že byla člověk.
Jestli dokáže Fiona projít tím Zrcadlem, bez toho aby zemřela, znamenalo by to, že ta legenda se mýlí.
Zabilo Barronse.
Pokrčila jsem rameny. Mohla to být anomálie. Barrons odporoval všem zákonům fyziky. Možná jím lidé mohli projít bez problémů. Možná ho Temný král nezabezpečil tak dobře, jak si myslel. Možná byli lidé z naší planety jiní než jeho konkubína. A jak můžete něco zabezpečit proti někomu, koho neznáte? Nesnášela jsem plýtvání časem, ale stálo to za klid na mysli.
Vkročila jsem do uličky a začala se k ní pomalu přibližovat. "Vezmi si tu kapuci."
Vydala zvuk, který zněl skoro jako smích, ale neudělala to.
"Chceš zemřít? Tak si ji nandej."
V očích jí probleskla nenávist, ale rychle si ji nandala a zakryla tak svou tvář.
Když spustila ruce dolů, vítr ke mně zavál její pach. Málem jsem se pozvracela. Byla cítit krví a zkaženým masem smíchaným s nějakou medicínou, asi ty prášky na bolest, které brala.
"Pojď za mnou."
"Kam?"
"Kopí tě zabije, ale hodně pomalu. Možná znám způsob, jak tě zabít hned."
Otočila se ke mně a zkoumavě si mě prohlížela, jakoby se snažila přijít na to, jaké mám motivy.
Táta mi jednou řekl, že věříme v to, že lidé jsou schopní těch nejhorších věcí, kterých jsme schopni sami. Fiona přemýšlela, jestli dokážu být stejně krutá jako by byla ona v mé pozici.
"Bude to pro tebe peklo tam dojít. Ale myslím, že radši protrpíš dvacet minut, než týdny nebo měsíce, které by ti trvalo zemřít na bodnutí kopím. Kvůli všemu tomu masu, které jsi snědla, budeš umírat pomalu."
"S kopím... to nebude... hned?" V hlase jí zněl šok.
"Ne."
V tu chvíli jsem věděla, že přijala můj návrh. Když jsem se otočila a zamířila k cihlové zdi, šla za mnou. Slyšela jsem slabé šustění jejího pláště.
"Ale nebude to zadarmo. Jestli chceš opravdu umřít, budeš mi muset říct vše, co víš o-"
"Já vás nemůžu nechat ani minutu o samotě, co?" řekl Barrons. "Kam si sakra myslíte, že zase jdete, slečno Laneová? A kdo je to s vámi?"
***
Šli jsme dovnitř všichni tři společně.
Byl to jeden z nejtrapnějších a nejnepříjemnějších okamžiků v životě.
Prožívala jsem jeden z těch stavů, kdy jsem si připadala, že celou scénu pozoruji z výšky. Před osmi měsíci, když jsem se poprvé schovala do knihkupectví před Temnou zónou, jsem si nikdy nemyslela, že tohle zažiju: prošla jsem cihlovou zdí za knihkupectvím - jako fakt, cihlovou zdí! - s ženskou staženou z kůže, která vedla s Barronsem krám, která počítala s tím, že se s Barronsem vyspím a bude hotovo a pak se změnila v několikametrovou bestii, to vše proto, jen abych zjistila, že jsem král, jenž stvořil monstra, která zničila můj svět. Kdybych věděla, že můj život k tomuhle dospěje, napochodovala bych rovnou na letiště a odletěla zase domů.
Fiona neřekla jediné slovo od chvíle, co se Barrons na ulici objevil. Přitáhla si kapucu blíž k tváři. Nedokázala jsem si představit, jak se musí cítit, když kráčela na svou popravu mezi mužem, kterého milovala, až se tím zničila a ženou, o které věřila, že jí ho přebrala.
Nejdřív s mým plánem Barrons vehementně nesouhlasil.
Chtěl, abych ji zabila kopím, abychom nemuseli do Zrcadel a neztráceli tak zbytečně týdny, možná i měsíce. Ale potom, co jsem ho odtáhla stranou a vysvětlila mu, že je to perfektní způsob, jak Zrcadlo otestovat, neochotně souhlasil a já si uvědomila, že také doufá, že je ta legenda jen nafouknutý mýtus.
Proč? Myslel si, že jsem konkubína. Vzhledem k tomu, co jsem si myslela já, tak se mi konkubína nejevila jako tak strašná možnost.
Pokud si tedy nedomyslel, že jestliže jsem opravdu konkubína, tak je předurčeno, že si pro mě král jednou přijde a to byl jeden nepřítel, kterého by pravděpodobně neporazil ani ve své zvířecí formě. Možná se bál, že by mu král sebral jeho detektor předmětů moci a kde by díky tomu skončil?
Ale jestli se jí zeptáte na jedinou věc o mě, slečno Laneová, zamumlal mi do ucha. Zabiju jí na místě a žádný test nebude.
Podívala jsem se na něj koutkem oka. Udělal by to? Stejným způsobem, jakým zabíjel Danany? Ale tuhle malou milosrdnost jí nenabídl. Zarmoutí ho smrt ženy, se kterou léta spolupracovat a svěřil jí svá tajemství, když je nesvěřil ani mně? Nenabídl, že ji zabije rychle, aby ukončil její utrpení. Použil to pouze jako hrozbu pro mě, abych se nepletla do jeho věcí.
Na tváři měl nepřístupný výraz. Podíval se dolů na Fioninu hlavu a jeho výraz se změnil. Pak viděl, že se na něj dívá a nasadil zase nepřístupný výraz.
Trápilo ho to - ne její utrpení nebo smrt, ale to, že si vybrala cestu, která ji sem zavedla. Předpokládala jsem, že by mu na ní nikdy nepřestalo záležet, kdyby se bývala neobrátila pro mně. Ale tenhle čin zpečetil její osud.
Barrons byl jeden z nejkomplikovanějších mužů, jaké jsem kdy potkala a zároveň jeden z nejjednodušších. Buď jste byli s ním, nebo proti němu. A když jste ho zradili, přestali jste pro něj existovat na tak dlouho, dokud se nedostal k tomu, aby vás zabil.
Fiona přestala existovat, když vpustila Stíny do knihkupectví, aby mě zničili, zatímco jsem spala - čímž by ho připravila o něco, co hrozně moc chtěl, ať už to bylo cokoli - a jediné, co teď cítil byla lítost, že to dopadlo takhle. Nebylo to tak dlouho, co ji probodl srdce, a kdyby nejedla Temné maso, zabil by ji. Byl připravený zabít ji před chvílí na ulici a rozhodně ne milosrdně.
Znovu jsem se na něj podívala kradmým pohledem a uvědomila si v plném rozsahu vše, o čem jsem právě uvažovala.
Myslel si, že jsem ho zradila s Darrocem, když jsem si myslela, že je mrtvý. Ale nevyloučil mě ze svého života. Takže ať chtěl od Sinsar Dubh cokoli, chtěl to hrozně moc.
A podle vlastních úsudků mi došlo, že až to bude mít, tak mě zabije.
Musel na sobě cítit můj pohled, protože se na mě podíval.
Děje se něco, slečno Laneová?
V pohledu jsem měla výsměch, Je snad něco v pořádku na celé téhle situaci?
Usmál se bez známky humoru. Myslel jsem kromě toho očividného.
Potřásla jsem hlavou.
Díváte se na mě, jako byste čekala, že vás zabiju.
Trhla jsem sebou. To bylo tak snadné mě přečíst?
Přemýšlíte nad tím, co jsem za muže a jak se právě cítím.
Jen jsem se na něj dál dívala.
Přemýšlíte nad tím, že jste mě zradila a že vás za to jednoho dne zabiju.
Nejsem si jistá, proč se vůbec obtěžuju mluvit. V očích se mi zablesklo zlostí. Nesnášela jsem, když jsem byla takhle průhledná.
Tím, že jste se spojila s Darrocem, abyste dosáhla svých cílů, jste mě nezradila. Udělal bych to samé.
Tak proč jsi byl tak naštvaný?
Zapomenu, že jste s ním spala, až se vyspíte se mnou. Jiná žena by radši prosila za odpuštění.
Ukončila jsem tuhle diskuzi tím, že jsem se podívala před sebe.
Šlo to pomalu. Fiona se nemohla pohybovat moc rychle. Postupovali jsme šnečím tempem skrz růžové chodby, k těm prosluněným sluncem, až k bronzovým.
"Knihovny," řekl Barrons, když jsme kolem nich procházeli. "Zastavíme se tu po cestě zpátky, když už tu jsme. Chci se tu porozhlédnout."
Najednou z Fiony začalo vyzařovat napětí, když se na mě podívala.
Nemusela jsem vidět její tvář, abych cítila hořkost jejího pohledu nebo to, že její myšlenky byly najednou dost morbidní.
Jeho poznámka ji zasáhla, protože až odsud odejdeme, ona bude mrtvá. A vím, že si myslela, že se budeme dobře bavit, tancovat, bojovat, spát spolu a žít, zatímco ona přestane existovat, jakoby se nikdy nenarodila, nikdo po ní nebude truchlit, nikomu nebude chybět.
Cítila jsem její zlou a temnou nenávist a byla jsem ráda, když jsem před námi viděla černé chodby.
Cítila jsem se jako strážný ve vězení, který vede vězně k elektrickému křeslu. Odsouzená by udělala všechno proto, aby unikla svému rozsudku, ale osud jí nedal jinou možnost, než toužit po zapomnění.
"Jak?" zašeptala, když jsme vstoupili do černého tunelu.
Podívala jsem se na Barronse a on na mě. Až vstoupíme do místnosti, začnu zase cítit to sexuální napětí. Jediný pohled na něj mi prozradil to, že on ho cítí také.
S hrůzou jsem si uvědomila, že Fiona je na tom pravděpodobně stejně.
Barrons pevně odpověděl: "Je tu Zrcadlo, které odděluje stranu konkubíny od strany Temného krále. Jen oni dva jím dokáží projít. Všichni ostatní okamžitě zemřou."
"I... ty?"
Takže věděla, že může umřít. A vrátit se zpátky.
"Ano."
Znovu se ozval ten příšerný mokrý zvuk podobný smíchu. "Teď... to ví... i ona."
Barrons se na mě podíval pohledem, který jasně říkal Umlčte ji, nebo to udělám já.
"Ano. Všechno vím, Fiono," zalhala jsem.
Pohnula se dopředu a tentokrát už byla zase zticha.
***
Christian spal v králově posteli a jeho dlouhé černé vlasy byly rozprostřené po polštáři.
Kdyby nebyla Fiona stažená z kůže zaživa a v bolestech, strčila bych ji bez okolků skrz Zrcadlo, ale takhle jsem se jí dotknout nechtěla.
"Kdo - co to kurva je?" Barrons přešel přeš bílé kožešiny k obrovskému Zrcadlu a díval se na něj.
Podívala jsem se ke krbu a čekala jsem, že uvidím konkubínu a přemýšlela jsem, jak to Barronsovi vysvětlím, ale místo před krbem bylo prázdné a z ohně se staly jen bílé uhlíky.
Jeho hlas Christiana probudil, mladý Skot se přetočil a vyskočil na nohy.
Sametové přikrývky z něj sklouzly a teď před námi stál nahý a viditelně vzrušený. Na chvíli jsem si myslela, že se zbavil svých tetování, ale najednou se mu objevily na nohou, břiše i na hrudi, než zase zmizely.
Stoupla jsem si k Barronsovi u Zrcadla a snažila se nezírat, ale u nádherní nazí muži byli nádherní nazí muži.
Přemýšlela jsem, jestli ho ovlivňují vzpomínky na královy milostné hrátky stejně jako mě. Jeho oči zářily línou svůdností a mě došlo, že ano.
Stál na temné straně buodáru a podíval se na mě. "To se mi snad zdá. Pojď ke mně s tou svojí sladkou prdelkou a já ti ukážu, proč Bůh stvořil ženy a dobře stavěné Skoty."
"Kdo to ksakru je?" chtěl vědět Barrons.
"Christian MacKeltar."
"To není Christian MacKeltar!" vybuchl Barrons. "To je Temný princ!"
"A kurva." Christian si přejel prsty své dlouhé černé vlasy. "Vážně tak vypadám, Mac?"
Skoro jsem řekla, nevím, nemůžu se ti přestat dívat na-
Fiona do mě strčila.
Ta mrcha mě fakt strčila.
Byla jsem tak překvapená, že jsem ani nezalapala po dechu. Úplně mi vzala slova. Já ji sem přišla zachránit a ona se mě pokusila zabít. Už zase!
Z toho, co jí Barrons řekl, si domyslela, že bych umřela, kdybych se Zrcadla dotkla a její poslední čin byl ten, že mě chtěla vzít sebou.
Strčila do mě tak tvrdě, že jsem proletěla skrz Zrcadlo a vrazila do Christian a společně jsme se svalili do postele. Zapletli jsme se do sebe a marně se snažili dostat zpátky na nohy.
Barrons za mými zády zavrčel.
Christian ležel na mně, vydal zvuk plný sexuální frustrace a přitiskl se ke mně.
Prudce jsem se nadechla. Každý instinkt v mém těle křičel, ať se mu poddám. Tohle místo bylo nebezpečné. "Christiane, to ta místnost. Nutí tě-"
"Já vím, děvče. Už tu nějakou dobu jsem." Zvedl jednu ruku, kterou mě přidržoval v posteli. "Běž ode mě, rychle!" procedil skrz zaťaté zuby.
Podívala jsem se na něj. Měl rozostřený pohled, jako by se díval do mé duše, stejně jako dananští princové. Vystřelila jsem z postele a snažila se dostat zpátky na nohy.
Nejdřív se krčil dál v posteli na všech čtyřech s obrovskou erekcí, pak vyskočil na nohy a snažil se nějak zakrýt, ale jeho ruce na to nestačily. Tak začal tahat jedno z králových prostěradel, ale to bylo moc velké, protože ta postel byla obrovská. A tak s nadávání začal hrabat mezi polštáři a hledat svoje oblečení, zatímco já se snažila nedívat, ale totálně jsem selhala.
"Mac!" zaburácel Barrons.
Bušilo mi srdce. Chtěla jsem Barronse, ne Christiana, ale ten, koho jsem chtěla stál na druhém konci zrcadla a v téhle části pokoje existovala jen čistá extáze a já byla dokonale zasněná a zmatená...
Nakonec mě probral až Fionin příšerný smích.
Podívala jsem se na ní, jak stojí vedle Zrcadla a dívá se na Barronse. Kapuci měla dole.
Pronesla asi nejdelší větu za celý dnešní večer.
"Jaké to je, kdy chceš někoho víc, než chce ona tebe, Jericho?" Z jejího hlasu odkapával jed. "Jestli prošla zrcadlem, patří králi. Doufám, že tě za touha sežere za živa. Doufám, že ti ji vezme. Doufám, že budeš trpět celou věčnost!"
Barrons nic neříkal.
"Měls mě nechat umřít, když jsi mě našel, ty parchante," řekla hořce. "Místo toho jsi mi dal život a touhu po něčem, co jsem nemohla mít."
Řekla bych jí, že to takhle není. Že tohle ke mně Barrons necítí, ani k nikomu jinému, ale nejsem stihla vydat jedinou hlásku, Fiona se vrhla do Zrcadla.
Připravila jsem se na to, že do mě narazí.
Byla jsem si tak jistá, že nejsem Temný král.
Připravila jsem se na ten puch, na její znetvořené tělo. Shodila bych ji směrem k posteli, kde bych ji bodla kopím a zbavila nás té mizérie jednou provždy.
Fiona byla mrtvá dřív ve chvíli, kdy se dotkla Zrcadla.
"Zdravím, slečno konkubíno," posmíval se Barrons.
Jen kdyby tušil, jak to doopravdy je.
Ale Christian mu to neřekl, než jsme odešli a já také ne.
1 comments:
Děkuji za další skvělou kapitolu
Okomentovat