PROTI: Proč nejsem král
1. Před dvaceti třemi lety jsem byla dítě. Viděla jsem svoje fotky a pamatuji si, jak jsem vyrůstala (pokud mi tedy někdo nedal falešné vzpomínky).
2. Konkubínu ani nemám ráda. (Pokud jsem ji nepřestala milovat už dlouho předtím.)
3. Nepřipadám si, že bych byla rozdělená do více lidí a nikdy mě nepřitahovaly ženy. (Pokud to v sobě nepotlačuji.)
4. Nesnáším Danany, zvlášť ty Temné. (Kompenzuju si tím něco?)
5. Kdybych byla král, tak by to Temní princové museli vědět, než mě znásilnili. Nepoznali by mě?
6. Kde jsem byla posledních šest až sedm set let? A jak bych si to nemohla pamatovat? (Pokud mě tedy někdo nedonutil napít se z kotle.)
PRO: věci, které nasvědčují tomu, že král jsem
1. Věděla jsem, jak Bílý palác vypadal uvnitř. Taky jsem přesně znala cestu do Temného vězení. To samé s Cruceovými křídly. Mám spoustu znalostí, které nedokážu vysvětlit. (Možná do mě někdo ty vzpomínky vložil. Když můžou vložit falešné vzpomínky, tak proč ne i ty pravé?)
2. Celý život se mi zdálo o konkubíně, a i když je v bezvědomí, zvládla mě k sobě zavolat. (Možná se mnou manipulovala ve snech stejně jako s Keltary.)
3. Dokážu vyvolat runy, které údajně sloužily k tomu, aby posílily zdi vězení. (Nevím, do kterého sloupce to přidat. Proč by jim král pomáhal?) (Možná je to součást mého vidoucího já.)
4. Kniha mě loví a hraje si se mnou jako kočka s myší. (S tímhle si nevím rady. Očividně je se mnou něco jinak.)
5. K'Vruck ke mně vyslal myšlenku a řekl: "A, tady jsi." (Co to ksakru mělo znamenat?????)
6. Dokážu projít Zrcadlem, kterým může projít jen král a konkubína. Královna je konkubínou. Barrons to nedokázal. Fiona také ne.
7. Když jsem byla v Bílém paláci, viděla jsem konkubínu, ale ne krále. To by dávalo smysl, kdyby to byly královy vzpomínky, protože když si na něco vzpomínáte, nevidíte se, vidíte jen to, co se děje kolem vás.
***
Odložila jsem tužku a zaklapla deník. Jen na základě posledních dvou poznámek by mě táta dokázal usvědčit na doživotí.
Potřebovala jsem udělat se Zrcadlem ještě pár experimentů. To bylo všechno, až dokážu, že jím dokáže projít ještě někdo jiný, tak už se nebudu muset dohánět k šílenství.
"Jasně," zamumlala jsem. "Další experimenty. Nepřipomíná vám to někoho?" Jako třeba posedlého krále, který experimentoval s celou rasou monster. Ten krutý fakt se nedal obejít: kdyby testy selhaly, tak moje subjekty zemřou. Byla jsem opravdu tak zoufalá, že bych dokázala někoho zavraždit? Jasně, zabila jsem spoustu Temných, ale v boji, ne chladnokrevně a Fiona chtěla umřít.
Čistokrevný člověk by byl nejlepší.
Nejspíš bych mohla sebrat u Chestera někoho, kdo chtěl umřít. Nebo byl tak opilý-
Přicházela jsem o svou lidskost? Nebo jsem jí vždycky měla málo?
Chytla jsem se za hlavu a zasténala.
Najednou se mi napjal každý sval v těle, i když jsem se ani nepohnula. "Barronsi." Spustila jsem ruce a zvedla hlavu.
"Slečno Laneová." Sedl si naproti mě s až strašidelnou vlastností a já přemýšlela, proč jsem si kdy myslela, že je člověk. Pohyboval se, jakoby si byl vědom každého předmětu v místnosti do každého detailu. Nechodil ani se nekradl, přesouval se z místa na místo s jasným povědomím o každém atomu, který se ho dotýkal. Bylo pro něj snadné schovat se za nehybné předměty... jakoby byl schopný s nimi splynout.
"To jsi se přede mnou vždycky pohyboval takhle nebo jsem si toho nikdy nevšimla? To jsem byla tak slepá?"
"Ne a ano. Byla jste slepá. Měla jste hlavu v tom svém růžovém zadku. Ale já se před vámi nikdy takhle nepohyboval." Jeho pohled prozrazoval, že to myslí jako sexuální narážku. "Taky jsem se takhle párkrát pohyboval i za vámi."
"Takže už přede mnou nic neskrýváš?"
"Tak daleko bych nezacházel."
"Co může někdo jako ty schovávat?"
"To byste ráda věděla, co?" Jeho oči zářily, když si mě znovu prohlédl od hlavy k patě.
Byl to sotva týden, co jsme zabili Fionu a já pořád nevěděla, jaký styl oblečení si zvolit. Měla jsem na sobě potrhané kožené kalhoty a šedé tričko s růžovým nápisem I'm a JUICY girl a šifonovými rukávy. Své blonďaté vlasy jsem si svázala černým šátkem s lebkami a měla jsem na sobě oblíbené Alininy naušnice se srdíčkem. Nehty na rukou mi narostly, a tak jsem si udělala francouzskou manikúru, ale ty na nohou jsem si nakreslila černě. Ale tím to nekončila. Oblékla jsem si černé krajkové kalhotky a k tomu bavlněnou podprsenku s bílo-růžovými proužky. Neměla jsem to v hlavě v pořádku.
"Máte krizi identity, slečno Laneová?"
Existovaly časy, kdy bych mu odpověděla něco peprného. Ale byla jsem touhle chvílí opitá: seděla jsem v knihkupectví, upíjela kakao, dívala se přes stolek na Barronse jen za světla svíček a krbu. Měla jsem po ruce svůj deník a iPod, moji rodiče byli naživu a celý můj svět byl v pořádku, až na tuhle mojí malou osobní krizi. Přátelé a blízcí byli v bezpečí. Dýchala jsem. Stejně tak lidé, na kterých mi záleželo. Život byl skvělý.
Před nedávnem jsem si myslela, že sem už nikdy nevkročím. Nikdy neuvidím jeho lehký úsměv, který mi říkal, že se baví, ale že je připravený se klidně pobavit ještě víc. Myslela jsem, že už se nikdy nebudeme popichovat, dohadovat, hádat ani plánovat. Že už nikdy nebudu vědět, že majitel tohohle krámu je naživu a že tohle místo je to jediné, co Temné zóny, víly a monstra v šachu. Bylo to poslední místo obrany v mém srdci.
I když jsem ho nenáviděla za to, že mě nechal tak trpět, nemohla jsem být víc vděčná za to, že ho není možné zabít, protože to znamenalo, že už nikdy nebudu muset takhle truchlit.
Nemohla jsem si to dovolit. Nic se mě nemohlo dotknout, alespoň co se Barronse týče, protože jsem si jím byla jistá jako tím, že s každým večerem přichází tma. Pořád jsem měla spoustu otázek, které se týkaly jeho samotného i jeho motivů, ale ty mohly počkat. Čas je možná vyřeší sám od sebe. "Vůbec nevím, co si mám vzít na sebe, tak jsem se to snažila podchytit na všech frontách."
"Co takhle vlastní kůže."
"Na to je trochu moc zima."
Podívali jsme se na sebe přes konferenční stole.
Jeho oči říkaly, Já bych vás zahřál, a ty moje zase, Tak na co čekáš? A on neodpověděl, Ani náhodou neudělám ten první krok, takže jsem byla opatrná, abych si nemyslela, Kéž by ano, protože já nemůžu, protože jsem... a on se neutrhl - až moc hrdá?!
"A ty snad nejsi?"
"Prosím?"
"Vážně, Barronsi," řekla jsem suše. "Přece nejsem jediná, kdo se téhle nekonverzace účastnil a ty to moc dobře víš."
Na tváři se mu objevil lehký úsměv. "Vy jste vážně číslo, slečno Laneová."
"To ty taky."
Změnil téma. "Keltarové se přestěhovali do Chestera i se svými manželkami a dětmi."
"Kdy?"
Náš malý výlet do Bílého paláce nás stál skoro pět týdnů lidského času. Zastavili jsme se nazpátek v knihovnách a vzali tolik králových knih o Temných, kolik jsme unesli, protože jsme s sebou měli i Fionino tělo. Nejen, že jsem prošvihla Daniiny narozky, ale i svoje vlastní, které jsem měla 1. května. Čas vážně letěl.
"Asi před třemi týdny. Dost dlouho na to, aby se tam usadili. Teď odmítají odejít, dokud jim nevydáme královnu."
"Takže nikdy," řekla jsem.
"Přesně tak."
"Kolik dětí?" Snažila jsem si představit Chestera, kde žijí celé rodiny. Malá batolata s prstem v puse, které se motají kolem balkónů. Celý ten obrázek byl zvrácený a vtipný zároveň. Možná by díky tomu vymizela alespoň část toho špatného.
"Čtyři keltarští druidi si přivedli ženy a děti. Rozmnožují se, jako by jejich misí bylo zalidnění té jejich země proti útoku, jako by to zatracené místo snad někdo chtěl. Byl jich asi tucet. Všude. Byl to naprostý chaos."
"Ryodan z toho musí být na mrtvici." Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nerozesmála. Barrons zněl tak, že mu to opravdu dělalo starosti.
"Jedno z dětí nás sledovalo, když jsme se šli podívat na královnu. Chtělo, aby mu ryodan spravil hračku nebo tak něco."
"A spravil?"
"Naštval se, protože neustále mluvil, a tak mu utrhl hlavu."
"Tomu dítěti?" vydechla jsem šokovaně.
Podíval se na mě, jako bych se zbláznila. "Tomu medvědovi. Docházela mu baterka, takže neustále opakoval jedno a to samé. Byl to jediný způsob, jak ho umlčet."
"To a nebo mu dát novou baterku."
"To dítě řvalo, jako by ho na nože brali. Najednou přiběhla celá armáda Keltarů. Pak jsem zmizel tak rychle, jak jen to šlo."
"Chci vidět svoje rodiče. Chci je navštívit."
"V'lane souhlasil, že pomůže Keltarům dostat Christiana z vězení. Snaží se přestavět dolmen na LaRuhe, který kvůli vám zničil." Střelil po mně pohledem, který říkal, škoda, že jste si to tenkrát nepromyslela, mohlo nám to ušetřit spoustu času. "Věří, že až bude opravený, podaří se mu obnovit to spojení a přivede ho zpátky."
Takže se V'lane choval slušně, pro prospěch celého týmu. Měli jsme mezi sebou nevyřízené účty, ale já už dávno neměla jeho jméno na jazyku, a navíc jsem předpokládala, že se mi vyhýbá. Stejně jsem na nějaké hádky neměla náladu. Stačilo mi, že se hádám sama se sebou. "Jestli se to nepodaří, půjdu tam sama." Potřebovali jsme Christiana, co nejdřív! Od chvíle, co jsme se vrátili, jsem se snažila prosadit, abychom odtamtud dostali Christiana z Temného vězení. Začala bych dřív, ale to, že jsem zjistila, že nejsem konkubína, mě nadlouho pěkně rozhodilo. "Kdy se vrátí?"
"Ten váš přítel už není tak pěkný jako býval, co?"
"Není to můj přítel."
Střetli jsme se pohledy.
"Ale stejně je pořád pěknej," řekla jsem, abych ho naštvala.
Jestli ho s vámi ještě jednou uvidím v posteli tak jako v Zrcadlech, tak ho zabiju.
Zamrkala jsem. To snad nebyla pravda.
Najednou zmizel ze své židle a objevil se o pět metrů dál před ohněm zády ke mně.
"Čekají, že ho budou mít zpátky každým dnem."
Chtěla jsem tam být, až ho dostanou ven, ale Keltarové dali jasně najevo, že oni mě tam nechtějí. Nikdy jsem jim neměla říkat, že jsem jejich synovce nakrmila Temným masem. Nebyla jsem si jistá, jestli si mysleli, že je to kanibalismus, znesvěcení nebo oboje, ale rozhodně je to urazilo. Nezacházela jsem příliš do detailů, když jsem jim říkala, co mu to udělalo. Stejně ho brzy najdou.
Otřásla jsem se. Čas se blížil. Za chvíli bude čas na rituál.
"Musíme se se všemi sejít. S Keltary, vidoucími, V'lanem. Doladit detaily." Co se stane, až budeme mít konečně Knihu pod zámkem? Jak ji mohl Barrons použít, když bude polapená? Znal První jazyk? To byl tak starý? Naučil se to časem, nebo ho znal odjakživa? Plánoval, že vstoupíme do opatství, sedneme si a on si ji přečte?
A co s těmi znalostmi udělá?
"Proč mi prostě neřekneš, co od Sinsar Dubh chceš?"
Už se nedíval do ohně, ale na mě.
"Proč se pořád takhle pohybuješ? Dřív jsi to nedělal." Znervózňovalo mě to.
"Znervózňuje vás to?"
"Vůbec ne. Jen... je těžké sledovat tvoje pohyby."
V očích se mu rudě zablesklo. "Vůbec nic to s vámi nedělá?"
"Ani trochu. Jen chci vědět, co se změnilo."
Pokrčil rameny. "Když schovávám svou pravou podstatu, chce to značné úsilí." Ale jeho oči říkaly, Myslíte si, že jste se smířila s bestií? Dívejte se na ní každý den.
Bez problému.
"Královna se-"
"Probudila?" vykřikla jsem.
"-na chvíli, než zase usnula."
"Proč ti vždycky tak dlouho trvá dostat se k těm důležitým věcem?"
"Když byla při vědomí, Jack měl dost duchapřítomnosti na to, aby se zeptal, kdo ji zavřel v té rakvi."
Očekáváním jsem se napřímila. "A?"
"Řekla, že to byl dananský princ, jakého nikdy neviděla. Říkal si Cruce."
Udiveně jsem se na něj dívala. "Jak je to možné? Jsou ti, co mají být mrtví, vážně vůbec mrtví?"
"Nevypadá to tak."
"Měl křídla?"
Zadíval se na mě. "Proč?"
"Cruce je má."
"Jak to- aha, vzpomínky."
"Vadí ti to? Že jsem..." Ne konkubína. Nedokázala jsem tu větu dokončit.
"O nic víc člověk než já? Naopak. Buď jste žila hodně dlouho nebo jste důkazem reinkarnace. Rád bych zjistil, co z toho to je, abychom zjistili, jestli můžete zemřít. Nakonec vás Temný král přijde hledat. A já si s ním chci už dlouho promluvit."
"Proč chceš tu Knihu, Barronsi?"
Usmál se. Nebo alespoň ukázal svoje zuby. "Jedno kouzlo, slečno Laneová. To je vše. Nelámejte si s tím tu vaši pěknou hlavičku."
"Nemluv se mnou takhle. Dřív by mě to umlčelo. Teď už to nefunguje. Jaké kouzlo? Takové, které tě změní nazpět v to, co jsi býval předtím? Které ti umožní zemřít?"
Přimhouřil oči a zasyčel. Podíval se na mě zblízka, jakoby se snažil číst ty nejjemnější detaily méo výrazu, tvar mých úst, pohyb mých očí.
Zvedla jsem obočí a čekala.
"Tohle si o mně chcete myslet? Že chci zemřít? To ze mě musíte neustále dělat nějakého hrdinu? Hrdinství vyžaduje jistou dávku sebedestrukce. Tu já nemám. Nemůžu se života nabažit. Baví mě probouzet se každé ráno a vědět, že mám před sebou celou věčnost. Líbí se mi, kdo jsem. Vyhrál jsem to. Budu tady, zatímco se bude tvořit historie. Budu tu, až tenhle svět skončí. A já budu stát v jeho popelu a pak to ve světě, který z něj vzejde všechno hezky zopakuju."
"Když jsem tě zatratila, řekl jsi, že už mě někdo předběhl."
"Melodrama. Nepřineslo to výsledky? Políbila jste mě."
"Takže se necítíš zatracený?"
"Bůh řekl, ať je světlo a já mu odpověděl, popros."
Byl pryč. Už nestál přede mnou. Knihkupectví bylo prázdné a já se rozhlédla kolem sebe, přemýšlela jsem, kam tak rychle zmizel a proč. To se schoval za jeden z regálů, nebo se ztratil za závěsy tak, aby vypadal jako pilíř?
Najednou mě stál za mnou, popadl mě za vlasy, zaklonil mi hlavu a prohnul mě v zádech.
Políbil mě, protlačil mi jazyk skrz zuby.
Popadla jsem ho za ruku, ale držel mě za vlasy pevně, a tak jsem jen získala rovnováhu.
Druhou ruku mi obtočil kolem krku, zvedl mi bradu a polibek tvrdě prohloubil tak, abych se nemohla bránit.
Ne že bych chtěla.
Bušilo mi srdce a roztáhla jsem nohy. Existovalo spoustu druhů polibků. Myslela jsem, že než jsem přišla do Dublinu, zažila jsem je všechny a potom, coby Pri-ya i tady, s tímhle mužem.
Ale tenhle byl nový.
Jediné, co jsem mohla udělat bylo držet se a přežít.
Ani se tomu nedalo říkat "polibek".
Spojil nás dohromady a já ho ani nemohla políbit zpátky. Jen jsem si mohla vzít to, co mi dával. Na jazyku jsem cítila ostré tesáky.
V tu chvíli jsem věděla - to, co mě nikdy předtím ve sklepě neukázal - že je mnohem více zvíře než muž. Možná takový nebyl vždycky, ale teď ano. Možná, před dlouhou dobou, na začátku, se mu stýskalo po tom být člověkem - jestli jím tedy vůbec někdy byl. Ale už ne. Už se adaptoval.
Překvapilo mě to: kým si vybral být. Tak jednoduše se mohl poddat té divokosti. Byl tou nejrychlejší, nejchytřejší a nejmocnější bytostí, jakou jsem kdy potkala. Mohl zabít cokoli a kohokoli, dokonce i Danany. A on sám nikdy zemřít nemohl. A přesto chodil s hlavou vzhůru, žil v Dublinu, měl knihkupectví a skvělou sbírku krásných aut. Nadával, když jsem mu spálila koberec a naštval se na každého, kdo mu pomuchlal oblečení. Staral se o některé lidi, ať se mu to líbilo nebo ne. A měl smysl pro čest, kterou žádné zvíře mít nemohlo.
"Zvířata mají čest. Jsou čistá. To lidé jsou zvrácení. Teď konečně přestaň přemýšlet." Na tu chvíli, kdy promluvil mě přestal líbat, ale pak mi znovu vzal dech.
Nehrála jsem čistě. Ani jsem se tak necítila. Držel mě v nepohodlné pozici na gauči, měl naprostou kontrolu, pokud jsem si tedy nechtěla zlomit vaz, abych se osvobodila. Chtěla jsem vědět, jaké kouzlo z Knihy chtěl, takže jsem se připravila a vrazila mu do hlavy.
Rudé hedvábné povlečení.
Jsem v ní a ona se na mě dívá, jako bych byl její svět. Přicházím kvůli ní o rozum.
Trhla jsem sebou. Měla jsem sex sama se sebou, viděla jsem se jeho očima. Nahá jsem vypadal neuvěřitelně - to mě takhle vnímal? Neviděl moje chyby. Nikdy jsem si nepřipadala tak dobře. Chtěla jsem se odtáhnout, protože mi to přišlo perverzní. Ale fascinovalo mě to. Jenže tohle jsem nehledala...
Kde jsou ty pouta? Prostě ji popadni za hlavu. Brzy se z ní udělám. Svaž ji. Je zpátky? Kolik mám času?
Najednou mě ucítil.
Vypadni z mojí hlavy!
Prohloubila jsem ten polibek, kousla ho do jazyka a znovu ho přiměla ztratit hlavu. Využila jsem toho a ponořila se hlouběji. Byla tam myšlenka, kterou chránil. Chtěla jsem ji.
Nikdo tam není, kromě té pro Kterou Znamenám Celý Svět. Takhle to dál nejde, nemůžu to dál dělat.
Proč to takhle dál nešlo? Co nemohl dělat? Spíme spolu tak, jak chce, zatímco se na něj dívám, jako bych ho uctívala. Tak v čem je problém?
Najednou mě přepadne pocit, že bych si měla dát pozor. Jsem v jeho těle, pod ním, dívám se obezřetně do svých očí.
Co tu sakra dělám?
Věděl kdo je, kdo jsem já.
Věděl, že pocházíme z jiných světů, že k sobě nepatříme.
Ale i tak jsme mezi sebou měsíce neměli žádnou linii. Existovali jsme v místě, které stálo mimo všechny definice, nebyly tam pravidla, na kterých by záleželo a já nebyla jediná, kdo si to užívat. Ale celou tu dobu, co jsem byla ztracená ve vlastním sexuálním oparu, on moc dobře věděl, že ubíhá čas, co se děje - že nic nevím, že jsem k tomu nedala svolení a že až se z toho proberu, budu ho z toho vinit.
Doufej, že uvidíš v jejích očích světlo. I když to bude znamenat sbohem.
Bylo to tak. Iracionální nebo ne, obviňovala jsem ho z toho. Viděl mě nahou, jak na těle, tak na duši a já byla vůči němu slepá. Zaslepila mě má vlastní bezmocná touha, která ani nebyla pro něho. Prostě jsem jí byla a on byl zase tam.
Jen jednou, pomyslel si, když viděl, že se moje oči ještě více vyprázdnily.
Jednou co? Místo, abych se snažila zatlačit, zkusila jsem úskok. Předstírala jsem, že se stahuju, aby si myslel, že vyhrál, ale na poslední chvíli jsem se otočila. A místo toho, abych se vrhla na jeho myšlenky, přestala jsem se hýbat a poslouchala jsem.
Odhrnul mi vlasy z obličeje. Vypadala jsem jako zvíře. V mém pohledu nebylo nic. Byla jsem jako pravěká žena s malinkým mozkem.
Než zjistíš, kdo jsem. Nech mě, ať jsem tvým.
Vyhnal mě ze své hlavy takovou silou, že jsem málem omdlela. Zvonilo mi v uších a bolela mě hlava.
Prudce jsem se nadechla. Byl pryč.
1 comments:
Děkuji za překlad další super kapitoly
Okomentovat