Procházela jsem skrz Temple Bar rázným krokem. Vzbudila jsem se brzy, podívala se na sluneční světlo, které mi proudilo do pokoje skrz okno, oblékla se a vyrazila na pochůzky.
Lednice byla prázdná. Byla jsem odhodlaná oslavit dvoje narozeniny, než se na ně zapomene ještě víc. Chystala jsem se hodně improvizovat s ingrediencemi a upéct dort. Od Halloweenu byly máslo, vejce a mléko nedostatkové zboží, ale já pocházela z Jihu, takže jsem byla zvyklá poradit si kondenzovaným mlékem a vejcemi v prášku. Chystala jsem se upéct čokoládový dort s tlustou krémovou vrstvou čokoládové polevy, i kdyby to mělo být to poslední, co kdy udělám. Dani a já se budeme dívat na filmy a lakovat nehty. Bude to jako s Alinou za starých časů.
Nastavila jsem tvář sluníčku a pospíchala dál ulicí. Potom, co se zdálo, že si jaro dalo pauzu, se znovu naplno vrátilo do Dublinu.
Roční období, které znamenalo znovuzrození, pro mě přišlo v pravý čas. I když jsem se snažila měsíce vyhýbat chladnému počasí a trávila jsem je spíš ve Férii a v Zrcadlech, byl to ta nejdelší zima v mém životě.
Jaro se tu od zimy moc nelišilo, ale cítili jste to ve vzduchu - ten polibek teplého vánku, který od moře přinášel slanou vůni a příslib kvetoucích stromů, když už no tady, tak alespoň někde jinde. Nikdy jsem si nemyslela, že mi budou chybět mouchy a ostatní hmyz, ale bylo to tak. V Dublinu nic nerostlo ani nežilo - žádní moli, motýli, ptáci nebo včely. Ani jedna kytka, ani stéblo trávy. Stíny zdecimovali město dávno před Halloweenem. Teď bylo všechno holé.
Nebyla jsem odborník, ale nastudovala jsem si to. Byla jsem si celkem jistá, že když se nám podaří navrátit živiny do půdy, po čase zase všechno začne růst.
Měli jsme před sebou hodně práce. Stromy, které byly potřeba přesadit. Museli jsme zasadit rostliny a květiny, znovuvytvořit parky. Plánovala jsem začít pomalu, malými věcmi, přitáhnout pytel hlíny z opatství a vysadit sedmikrásky, blatouchy, petúnie a netýkavky. Chtěla jsem naplnit knihkupectví kapradím a liliemi a postupně vytvořit zahradní střechu.
Jednou bude Dublin zase žít a dýchat. Jednou všechny kupičky slupek, které kdysi bývaly lidmi zmizí a zůstanou jen vzpomínkou. Jednoho dne budou přijíždět turisté sem, na místo, kde to všechno začalo, aby si připomněli pád zdi - možná i zmíní dívku, která se tomu ve zvonici pokoušela zabránit - a pak půjdou do jedné z nově otevřených hospod, aby oslavili, že si lidé vzali zpět to, co bylo jejich.
Protože tak to bude. Nehledě na to, kdo jsem, byla jsem rozhodnutá polapit Knihu a hned potom zjistit, jak znovu postavit zeď. A mezitím budu hledat důkaz, že nejsem král, jen člověk se spoustou vzpomínek, které mi někdo vsadil do hlavy. Důvod jsem zatím neznala, ale určitě ho zjistím. Nebyla jsem středem proroctví, které mělo buď zachránit nebo zatratit celou lidskou rasu. Byla jsem jen člověk, kterého naprogramovala královna - nebo kdo ví? Možná i král, aby našel Knihu, kdyby unikla, stejně jako byli zmanipulovaní Keltarové: jen malá část rovnice, která měla Knihu znovu polapit, tentokrát už napořád.
Když jsem procházela ránem, vklouzla jsem do hlavy té mladé ženy, která vystoupila z letadla, jela taxíkem skrz Temple Bar a ubytovala se v hotelu Clarin, to vše minulé léto. Byla jsem otrávená z toho silného přízvuku recepčního. Hladová. Vystrašená a zdrcená ztrátou. Dublin byl obrovský a já malá a bezmocná.
Rozhlédla jsem se a vnímala ticho pouhé schránky města, které si ještě pamatovalo všechen ten shon. Stromy nahradily craic - mohutné rostliny, které si byly sami sebou nějak moc jisté.
"Dobré ráno, slečno Laneová," přistoupil ke mně inspektor Jayne.
Rychle jsem si ho změřila. Měl na sobě těsné khaki džíny a obyčejné bílé tričko, které obepínalo jeho svalnatou hruď. Kalhoty měl zastrčené v pevně zavázaných bojových botách. Byl obklopený minucí, za pasem měl pistoli, stejně jako v ramenním pouzdře a přes rameno poloautomatický samopal. Nedal Knize příležitost, aby se měla kde schovat. Před měsíci měl ještě náznak pivního břicha. Teď už tam nebylo. Byl samý sval a kráčel jako muž, který měl po letech půdu pevně pod nohama.
Usmála jsem se, byla jsem upřímně ráda, že ho vidím, ale stálo mě to hodně sil, abych nesáhla po svém kopí. Doufala jsem, že není typem člověka, který by choval zášť.
"Krásné ráno, že?"
Zasmála jsem se. "Přesně to jsem si myslela. Co je to s námi? Dublin je v troskách a my si tady pískáme." Já i inspektor, který teď každé ráno snídal Temné maso, jsme ušli dalekou cestu.
"Žádné papírování. Nesnášel jsem to. Vůbec jsem netušil, kolik času mi to každý den bere."
"Nový svět."
"A zatraceně divný."
"Ale dobrý."
"Ano. V ulicích je ticho. O Knize taky dlouho nikdo neslyšel. Celé dny už jsem neviděl žádného lovce. My Irové víme, že v těžkých časem musíme vytěžit, co nejvíc, než znovu přijde hlad. Včera v noci jsem se pomiloval se ženou. Děti jsou zdravé a silné. Je to dobrý den být naživu," řekl věcně.
Přitakala jsem v naprostém souhlasu. "Když už mluvíme o Lovcích, brzy alespoň jednoho na obloze uvidíte." Zasvětila jsem ho do našeho plánu - že budu prohledávat město Lovci na zádech, že budu hledat Sinsar Dubh. "Tak mě nesestřelte, dobře?"
Přimhouřil oči. "Jak ho dokážete kontrolovat? Dokážete ho přinutit, aby vás odnesl k sobě do hnízda? Mohli bychom takhle sejmout celé státu, kdybychom věděli, kde se schovávají."
"Dostaňme nejdřív Knihu z ulic. Pak vám pomůžu lovit, slibuji."
"To je slib, který vás donutím dodržet. Nechce se mi využívat to děvče, ale trvá na tom. Měla těžký život. Měla by být doma, někdo by na ni měl dávat pozor. Zabíjí, jako by se pro to narodila. Nutí mě to přemýšlet, jestli-"
"MacKaylo," řekl V'lane.
Jayne ztuhl s otevřenou pusou. Nebyl zmražený. Jen nehybný.
Všechno ve mně se napjalo a já sáhla pro své kopí.
"Potřebujeme si promluvit."
"To je dost slabé slovo. Ty mi musíš něco vysvětlit." Otočila jsem se v kruhu s kopím v ruce. Z nějakého důvodu jsem ho pořád měla.
"Ukliď to kopí."
"Proč jsi mi ho nevzal?"
"Jako důkaz dobré vůle."
"Kde jsi?" slyšela jsem jeho hlas, ale neviděla jsem ho, ani jsem nevěděla, odkud jeho hlas vychází.
"Ukážu se, až i ty prokážeš trochu dobré vůle."
"Jak?"
"Nechal jsem ti kopí. Ty ho teď zase uklidíš zpátky do pouzdra. Budeme si navzájem věřit."
"Tak to ani náhodou."
"Nejsem jediný, kdo má co vysvětlovat. Jak jsi dokázala dostat královnu z králova Zrcadla?"
"Povím ti, čemu nerozumím. Minulý Halloween, když mě znásilnili Temní princové, řekl jsi mi, že jsi nemohl přijít, protože jsi odnášel královnu do bezpečí. Ale teď vím, že královna byla v Temném vězení - jak jsi to říkal? - mnoho lidských let. Kde jsi v tu noc byl, V'lane?"
Zjevil se přede mnou asi deset metrů ode mě.
"Nelhal jsem ti. Ne úplně. Řekl jsem ti, že jsem nemohl být na dvou místech najednou, že je pravda. Ale nemluvil jsem pravdu, když jsem říkal, že jsem se pokoušel dostat královnu do bezpečí. Snažil jsem se využít těch několika hodin, abych našel Darroca v Zrcadlech. Byl jsem si jistý, že může za její zmizení. Věřil jsem, že ji uvěznil v ukradeném Zrcadle na LaRuhe, ale nemohl jsem ta Zrcadla prohledat, dokud byla magie ve světech zneutralizovaná. Když jsem pro tebe zničil jeho dolmen, který jsem přestavili a včera v noci se nám podařilo vysvobodit Christiana, chvíli to trvalo, jinak bych ti tohle pověděl už dávno - konečně jsem se do nich vrhl, abych je prohledal. Ale Darroc se z těch ukradených deníků z Bílého paláce naučil mnoho a mně se nepovedlo zlomit jeho ochranná kouzla."
"Tu noc, kdy mě znásilnili, si trávil tím, že jsi prohledával dům a nic nenašel?"
"Politováníhodné rozhodnutí, ale proto, že jsem nic nenašel. Byl jsem si jistý, že tam je. Kdyby tam byla, stálo by to za to. Když jsem zjistil, co se stalo, cítil jsem..." Přivřel oči, takže mu prosvítala pod víčky jen tenká stříbrná linka. "Bylo to neomluvitelné. Danani nedokáží cítit. Ne jako královnin první princ. Žárlil jsem na své temné bratry, že tě ochutnali tak, jak jsem sám nemohl. Dusil jsem se hněvem za to, že ti ublížili. Truchlil jsem pro ztrátu něčeho, co už jsem nikdy nemohl mít. Není tohle snad to, čemu lidé říkají lítost? Cítil jsem se..." Pomalu se zhluboka nadechl a pak vydechl. "Zahanbeně."
"To říkáš ty."
Jeho úsměv se pokroutil. "Poprvé ve své existenci jsem chtěl pocítit zapomnění. Moje myšlenky mě neposlouchaly. Samy se začaly toulat a přemýšlet nad věcmi, které mi působily peklo. Nemohl jsem je zastavit. Chtěl jsem je zastavit. Je to láska, MacKaylo? Tohle ti působí? Proč po ní lidé tedy tolik touží?"
Trhla jsem sebou, vzpomněla jsem si na moment, kdy jsem zvažovala, jestli si mám lehnout vedle Barronse a prostě vykrvácet.
"Unavuje mě ocitat se v nemožných situacích. Celou věčnost jsem byl věrný jen své královně. Bez ní je má rasa ztracená. Neexistuje žádná následnice trůnu. Není nikdo, kdo by byl hoden vést můj lid. Nemohl jsem si vybrat tebe, když jsem se pokoušel najít ji. Moje emoce, na které stejně nemám právo, mi nemohly stát v cestě. Až moc dlouho jsem byl tím, kdo stál mezi válkou a mírem." Zadíval se mi do očí. "Pokud..."
"Pokud co?"
"Pořád na mě míříš tím kopím."
Přešla jsem k němu a napřáhla se.
Zmizel.
Najednou promluvil za mnou. "Stáváš se jednou z nás?"
Otočila jsem se a přimhouřila oči. "Co tím chceš říct?"
"Stáváš se Dananem tak, jako někteří před mnoha lety? Myslím, že i ten mladý Druid prožívá porodní bolesti. Je to neuvěřitelný obrat."
"A nevítaný."
"To se teprve uvidí."
Cítila jsem jeho dech na svém uchu? Je rty ve vlasech?
"Pro mě nevítaný je! Nehodlám se stát jedním z vás. Vypadni. Nechci to."
Cítila jsem jeho ruce v pase, jak mi pomalu sjíždějí níž přes zadek. "Nesmrtelnost je dar. Princezno."
"Nejsem princezna a neměním se v Danana."
"Možná ještě ne. Ale něco jsi, nebo ne? Zajímalo by mě co. Už mě unavuje sledovat Barronse, jak kolem tebe krouží. Unavuje mě čekat na den, kdy se konečně pořádně podíváš a uvidíš, že jsem mnohem víc, než Danan nebo princ. Jsem muž. Tolik po tobě toužím. Ty a já jsme pro sebe stvoření, víc než cokoli jiného v celém vesmíru."
Najednou stál kousek přede mnou a díval se mi do očí.
"Nechci v tom pokračovat. Jsem rozpolcený a nemůžu najít klid. Pýcha mi zabránila, abych dřív mluvil upřímně. Teď už ne."
Zmizel a zase se objevil přede mnou, tak blízko, že jsem mohla vidět, jak se mu v očích míhají barvy duhy.
Kopí bylo mezi námi.
Uchopila jsem ho pevněji. Položil ruku na moji a namířil kopí na svou hruď a naklonil se. Cítíla jsem ho, byl tvrdý a připravený. Dýchal rychle a mělce a oči mu zářily.
"Přijmi mě nebo zabij, MacKaylo. Ale vyber si. Prostě si už sakra vyber."
1 comments:
Děkuji za další skvělý překlad
Okomentovat