Když jsem vyšla ze sprchy, zachytila jsem svůj pohled v zrcadle. Nebylo to nic hezkého.
Za celou dobu, co jsem byla v Dublinu, přes všechny horory, které jsem zažila, jsem nikdy na své tváři neviděla podobný výraz.
Vypadala jsem uštvaně. Uštvanost se projevuje na očích.
Ale já se tak i cítila.
Přišla jsem sem kvůli pomstě. Opřela jsem se o hranu umyvadla a naklonila se k zrcadlu, abych se lépe viděla.
Kdo se za tou tváří schovával? Král, kterému je jedno, že zabije čtrnáctiletou holku, kterou miluje? Miloval. Teď ji nenávidí. Vzala mou sestru do té uličky a nechala ji tam monstrům, aby ji zmasakrovali.
Ani jsem nedokázala pomyslet na to proč? Vypadalo to, že na tom nezáleží. Udělala to. Res ipsa loquitur jak by řekl táta. Činy mluví samy za sebe.
Neměla jsem energii na to, abych si vysušila vlasy nebo abych se namalovala. Oblékla jsem se a sešla dolů, kde jsem sebou plácla na gauč, zrovna když za okny zahřmělo a zablesklo se.
Tolik jsem toho ztratila. A získala tak málo.
Dani jsem původně měla zařazenou v kolonce věcí, které jsem získala.
To, že jsem zjistila, kdo zabil Alinu, znovu otevřelo starou ránu. Všechno to pro mě nabylo jasných obrysů. Namluvila jsem si, že zemřela a až pak ji provedli všechny ty příšerné věci. Teď už jsem věděla, že to tak nebylo. Zatímco z ní pomalu vysávali život, ležela tam a ryla do chodníku vzkaz pro mě. Seděla jsem tam a mučila se přemýšlením o mučení své sestry, jako bych tím snad měla dosáhnout něčeho užitečného.
Na stolku se mi posmíval zbytek dortu a neotevřené dárky. Upekla jsem dort pro vraha své sestry. Zabalila dárky. Nalakovala jsem jí nehty. Seděla jsem a dívala se s ní na filmy. Co jsem to byla za monstrum? Jak jsem mohla být tak slepá? Existovaly nějaké náznaky, kterých jsem si nevšimla? Prořekla se někdy? Řekla někdy něco o Alině, co neměla vědět, zrovna když jsem nedávala pozor?
Položila jsem si hlavu do dlaní, promnula si spánky a zatáhla se za vlasy.
Stránky z deníku!
"Má Alinin deník," řekla jsem nevěřícně. Ty stránky, které se z ničeho nic na krátkou chvíli objevily, předtím to vůbec nedávalo smysl. Nikdy mi nic pořádně neřekly a objevovaly se na těch nejzvláštnějších místech. Jako v den, kdy Dani přinesla poštu a jedna ze stránek byla mezi nimi. V tlusté draze vypadající obálce, v takové, jakou používá Rowena.
Ale proč mi je dala? Byly jen o tom...
"Jak moc mě Alina milovala." V očích mě pálily slzy.
Najednou se nade dveřmi rozezněl zvonek.
Napůl jsem vstala a čekala. Kdo by mohl přijít uprostřed dne?
Zůstala jsem napjatá a žaludek jsem měla stažený očekáváním. Sedla jsem si zpátky.
Takhle jsem reagovala jen na jednoho muže. Na Jericha Barronse.
Topila jsem se v zármutku, hněvu a momentálně jsem nesnášela život. A stejně jsem pořád chtěla vstát, svléknout se a vyspat se s ním tady a teď na podlaze. Shrnovalo tohle nádherně moji existenci? Namísto Myslím, tedy jsem to bylo Jsem, tedy chci ojet Jericha Barronse.
"V zadní uličce jste nechala pěkný nepořádek, slečno Laneová." Jeho hlas se nesl nad policemi s knihami a slyšela jsem ho dřív, než viděla.
Ne takový jako bych si přála. Přála jsem si, aby ti Temní parchanti byli znovu naživu a já je mohla zabít ještě jednou. Jak jsem teď měla splnit úkol, který mi ostatní dali?
Možná bych ji taky mohla někam zatáhnout a předhodit ji příšerám. Bude těžké ji chytit, ale moje temné jezero se zčeřilo, šeptalo, nabízelo mnoho způsobů asistence a já věděla, že by mi dodalo dost šťávy na to, abych ji chytila. Abych udělala všechno, co jsem chtěla. Měla jsem uvnitř sebe něco chladného. Vždycky to tak bylo. Teď bych to uvítala s otevřenou náručí. Zchladilo by mi to krev a zmrazilo všechny pocity, dokud by ve mně nezůstalo nic z té uštvanosti, protože by tam nebylo vůbec nic.
"Déšť to smyje."
"Nechci nepořádek na své-"
"Jericho." Byla to prosba, nářek a požehnání.
Okamžitě se zastavil. Objevil se u poslední police a zadíval se na mě. "Takhle to můžeš říct kdykoli, Mac. Zvlášť když budeš pode mnou ležet nahá." Cítila jsem na sobě jeho pohled a snažila se to pochopit.
Nerozuměla jsem sama sobě. Prosila jsem ho, aby si mě teď nedobíral. Sarkasmus by mě dodělal. Naříkala jsem bolestí, protože jsem věděla, že sám ví, jaké to je cítit bolest. A to požehnání jsem si nedokázala vysvětlit. Jako by byl svatý. Podívala jsem se na něj. Byl s mou údajnou matkou v noc, kdy Kniha utekla z opatství a nikdy mi to neřekl. Jak jsem si ho mohla vážit? Neměla jsem dost energie na to, abych to teď vytáhla. Potom co jsem zjistila, že Dani zabila Alinu, jsem si připadala jako vyfouknutý balon.
"Proč sedíš ve tmě?" řekl nakonec.
"Vím, kdo zabil Alinu."
"Aha." To slovo řeklo víc, než by většina lidí dokázala popsat celými odstavci. "Bez pochyb?"
"Naprosto jasně."
Čekal. Neptal se. A já najednou pochopila, že nemohl. Takový byl. Barrons dokázal cítit a ve chvíli, kdy ho pocity přemohly mluvil míň a ptal se na méně otázek. I tady jsem cítila jeho napětí, když čekal, jestli mu řeknu víc. Jestli ne, bude pokračovat nahoru a potichu zmizí.
Ale jestli promluvím? Co když ho požádám, aby se se mnou pomiloval? Ne, aby to bylo rychle a tvrdě.
"Byla to Dani."
Dlouho nic neřekl, jakoby mě neslyšel. Pak dlouze vydechl. "Mac, to je mi líto."
Podívala jsem se na něj. "Co mám dělat?" S nechutí jsem zaznamenala, že se mi při té otázce zlomil hlas.
"Ještě jsi nic neudělala?"
Potřásla jsem hlavou.
"Co chceš udělat?"
Hořce jsem se zasmála a málem se rozbrečela. "Předstírat, že jsem to nezjistila a dělat, jako by se nic nestalo."
"Tak to udělej."
Zaklonila jsem hlavu a nevěřícně se na něj zadívala. "Cože? Barrons, velká ruka pomsty, mi říká, abych odpustila a zapomněla? Ty nikdy neodpouštíš. Nikdy neodcházíš bez boje."
"Já mám boj rád. To ty taky, někdy. Ale v tomhle případě to tak nezní."
"Tak to není, já... já... je... bože, je to komplikované!"
"Život je... nedokonalý. Je k ničemu. Co k ní cítíš?"
"Já-" cítila jsem se jako zrádce, když jsem mu odpovídala.
"Řeknu to jinak. Co jsi k ní cítila, než jsi zjistila, že zabila Alinu?"
"Milovala jsem ji," zašeptala jsem.
"A myslíš, že láska jen tak odezní? Prostě bezbolestně zmizí, jako bys ji nikdy necítila?"
Podívala jsem se na něj. Co věděl Jericho Barrons o lásce?
"Kéž by. Kéž by se to dalo prostě vypnout. Ale není to kohoutek. Láska je zatracená řeka s obrovskými peřejemi. Jen přírodní katastrofa nebo velká přehrada mají šanci tu řeku zastavit - ale většinou ji jen vyvedou z koryta. Oba způsoby jsou dost extrémní a změní terén tolik, že se pak divíš, proč jsi se vůbec obtěžovala. Nic už to pak nedokáže napravit. Jediný způsob, jak přežít, je najít jinou cestu životem. Včera jsi ji milovala, miluješ ji i dneska. A ona udělala něco, co tě ničí. Ale i tak ji budeš milovat i zítra."
"Zabila mi sestru!"
"Zlomyslně? Ze zášti? Protože je krutá? Protože lační po moci?"
"Jak to mám vědět?"
"Miluješ ji," řekl hrubě. "To znamená, že ji znáš. Když někoho miluješ, vidíš do nich. Podívej se do svého srdce. Je Dani vážně taková?"
Jericho Barrons mi říkal, že mám použít své srdce. Může být život ještě divnější?
"Myslíš, že jí k tomu mohl někdo donutil?"
"Tak to neměla dělat!"
"Lidé se ve své dětinskosti chovají jako děti."
"Omlouváš ji?" zasyčela jsem.
"Žádná omluva pro to neexistuje. Jen poukazuju na to, co chceš, abych poukázal. Jak se k tobě Dani chovala, když tě potkala?"
Bolelo mě říct ta slova. "Jako ke starší sestře, ke které vzhlíží."
"Byla ti věrná? Stála po tvém boku proti ostatním?
Přikývla jsem. I když si myslela, že jsem se spřáhla s Darrocem, zůstala na mé straně. Šla by za mnou i do pekla.
"Musela vědět, že jsi Alinina sestra."
"Ano."
"Pokaždé, když za tebou šla, tak to pro ni muselo být, jako čelit popravčí četě."
Řekla jsem jí, že jsme jako sestry. A sestry, pověděla jsem, si odpouštějí všechno. Při těch slovech jsem zachytila odraz její tváře v zrcadle, když si myslela, že se nedívám. Tvářila se bezútěšně a teď jsem věděla proč. Protože si myslela, jo, jasně. Mac mě zabije, jestli to zjistí. Ale stejně se vracela. Když jsem nad tím tak přemýšlela, překvapilo mě, že ty Temné nevystopovala a nezabila, neodstranila tenhle důkaz z povrchu země.
Dlouho nic neříkal a pak: "Opravdu to byla ona, kdo Alinu zabil? Vlastníma rukama? Zbraní?"
"Proč se ptáš?"
"Všechno má své stupně."
"Myslíš, že některé způsoby jsou lepší než jiné?"
"Vím, že jsou."
"Smrt je smrt!"
"Souhlasím. Ale zabití není vždy vražda."
"Myslím, že ji vzala někam, kde ji měli zabít."
"Teď si nejsi tak jistá, že ji zabila."
Řekla jsem mu, co se stalo, co ti Temní řekli, jak vypadalo Alinino tělo a jak Dani zmizela.
Tiše přikývl, když jsem skončila.
"Tak co mám dělat?"
"Chceš moji radu?"
Obrnila jsem se proti té sarkastické otázce. "Nech mě být, jo? Byla to hodně zlá noc."
"To jsem neměl v úmyslu." Posadil se přede mě do dřepu a podíval se mi do očí. "Tohle tě dostalo. Je to horší, než všechno, co se ti stalo. Horší, než když jsi byla Pri-ya."
Pokrčila jsem rameny. "Měla jsem neustále sex, takže nic strašného. Děláš si srandu? V porovnání se zbytkem mého života to byla úplná radost."
Dlouho nic neřekl. "Ale nic, co by jsi chtěla opakovat, když jsi při smyslech."
"Bylo to..." hledala jsem slova, kterými bych to vysvětlila.
Nehýbal se a čekal.
"Jako Halloween. Když lidé blázní. Dělají různé šílenosti."
"Takže říkáš, že Pri-ya byl výpadek z rutiny."
Přikývla jsem. "Tak co mám teď dělat?"
"Vytáhneš tu zatracenou-" Vycenil zuby a tiše zavrčel, pak se podíval pryč. Když se ke mně vrátil pohledem, měl zase klidný výraz. "Vybereš si to, s čím budeš schopná žít. A to bez čeho žít nemůžeš. To uděláš."
"Takže jestli jsem schopná žít s tím, že jsem ji zabila? Jestli budu moct vystát sama sebe, když to neudělám?"
"Myslel jsem, jestli dokážeš žít bez ní. Jestli ji zabiješ, vezmeš její život navždy. Dani už nebude existovat. Ve čtrnácti letech bude pryč. Měla svoje šance, posrala je, prohrála. Jsi připravená být její soudce, porota i kat?"
Polkla jsem a svěsila hlavu, vlasy mi spadly přes obličej jako štít, jako bych se za nimi mohla schovat. "Takže říkáš, že pak už nebudu mít ráda sama sebe."
"Myslím, že se s tím popasuješ v pohodě. Najdeš místo, kam to uložíš. Vím, jak funguješ. Viděl jsem tě zabíjet. Myslím, že O'Bannion a jeho muži pro tebe byli nejtěžší, protože to byli tví první lidé, ale potom už to bylo chladnokrevnější. Když chceš plavat v moři, musí ti narůst ploutve."
"Já tomu nerozumím. Říkáš mi, že ji mám zabít?"
"Některé činy tě změní k lepšímu. Některé k horšímu. Buď si jistá tím, co si vybereš a srovnej se s tím, než to uděláš. Smrt je pro Dani nevratná."
"Ty bys ji zabil?"
Viděla jsem, že mu ta otázka není příjemná, ale nezeptala jsem se proč.
Po chvíli napjatého ticha řekl: "Jestli to tak chceš, tak ano. Zabiju ji pro tebe."
"Na to jsem se- ne, nechci, abys ji pro mě zabil. Zeptala jsem se, jestli bys to udělal, kdybys byl na mém místě."
"Nedokážu si to představit. Už je to moc dlouho."
"Ty mi neřekneš, co mám udělat, že ne?" chtěla jsem, aby mi to řekl. Nechtěla jsem tuhle zodpovědnost. Chtěla jsem někoho, na koho bych mohla svést vinu a moc se mi nelíbilo, jak se to vybarvilo.
"Na to tě moc respektuji."
Málem jsem spadla z gauče. Podívala jsem se na něj skrz vlasy, ale už přede mnou neseděl. Stoupl si a odcházel pryč.
"To spolu vážně vedeme normální konverzaci?"
"Ty ses mě vážně zeptala na radu a poslouchala s otevřenou myslí? Jestli jo, tak ano, nazval bych to konverzací. Ale chápu, že jsi to nepoznala, vzhledem k tomu, že obyčejně jsi umanutá a nepřátelská-"
"Pf! Nepřátelský jsi tak akorát ty a-"
"A je to tady. Ty se naježíš a mě stoupá tlak. Zatraceně, už cítím tesáky. Já vám něco povím, slečno Laneová," řekl jemně. "Když se mnou budete chtít mluvit, nechte svoji sexuální frustraci za dveřmi a uvidíte, co uvnitř najdete. Možná se vám to bude líbit."
Otočil se a zamířil k zadnímu vchodu.
"Počkej! Pořád nevím, co mám dělat s Dani."
"Tak to je prozatím vaše odpověď." Zastavil se přede dveřmi a ohlédl se na mě. "Jak dlouho se budete ještě přetvařovat?"
"Kdo se na něco takového ptá?"
Opřel se o dveře a založil si ruce na prsou. "Já už moc dlouho čekat nebudu. Máte u mě poslední šanci."
"Vůbec nevím, o čem mluvíš." Co to říkal? Odešel by ode mě? Ode mě? Nikdy ode mě neodešel. On byl ten, kdo mě neustále udržoval naživu. A neustále mě chtěl. Spoléhala jsem na to jako na vzduch a jídlo.
"Během výpadku z rutiny lidé dělají, co chtějí, ale bez toho, aby se báli následků. Bojí se, co si o nich ostatní budou myslet. Nebo jednoduše nechtějí přijmout trest, který jim společnost udělí. Tobě na lidech už nezáleží. Nikdo tě nebude trestat. Takže otázka zní: Proč se mě pořád bojíš? Proč ti to ještě nedošlo?"
Zírala jsem na něj.
"Chci tu ženu, o které si myslím, že jsi. Ale čím víc se přetvařuješ, tím víc si myslím, že dělám chybu. Viděla jsem věci, které v sobě nemáš."
Zaťala jsem ruce a spolkla protest, který se mi dral na rty. Cítila jsem se kvůli němu pořád rozpolcená. Chtěla jsem křičet Neudělal jsi chybu! Jsem taková! Chtěla jsem to vzdát a utéct před ďáblem, který vlastnil mou duši.
"V tom sklepě jsi v sobě měla čistotu. Tak žiju. Kdysi jsem si myslel, že tak žiješ i ty."
Bylo to tak, chtěla jsem říct. Je to tak.
"Některé věci jsou svaté. Dokud se nechováš tak, že nejsou. Pak je necháš jít."
A s tím se za ním zavřely dveře.
1 comments:
Děkuji za další skvělý překlad
Okomentovat