Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 36. kapitola

Část III

Mezi touhu a ukojení, 

mezi potenci a existenci, 

mezi podstatu a tvar, padá stín. 

Tak končí svět

-T. S. Eliot

Que sera, sera,

To, co bude, bude

Nepřísluší nám vidět budoucnost

- Doris Day

NEJSEM ZLO.

Tak proč vše ničíš?

OBJASNI TO.

Děláš příšerné věci.

PŘESNĚJI.

Zabíjíš.

Z TĚCH, KTERÉ ZABIJI, SE STÁVÁ NĚCO JINÉHO.

Ano, mrtvoli! Jsou zničení.

DENIFUJ SLOVO "ZNIČENÍ".

Bortíš, poškozuješ, ničíš, zabíjíš.

DEFINUJ STVOŘENÍ.

Vzestup, vymodelovat něco z ničeho, vzít neotesaný materiál a udělat z něj něco nového.

NEEXISTUJE NIC. VŠECHNO JE NĚCO. KDE SE BERE TEN TVŮJ NEOTESANÝ MATERIÁL? NEBYLO TO NĚCO PŘEDTÍM, NEŽ SE Z TOHO STALO NĚCO JINÉHO?

Hlína je jen hromádka čehosi, než ji umělec přetvoří na krásnou vázu.

HRUDKA. KRÁSNÁ. NÁZOR. SUBJEKTIVNÍ. HLÍNA JE NĚCO. MOŽNÁ NA TEBE NEDĚLÁ DOJEM, STEJNĚ JAKO LIDÉ NEDĚLAJÍ DOJEM NA MĚ, ALE NEMŮŽEŠ POPŘÍT, ŽE MÁ SVOU ESENCI. ROZBIJEŠ JI. NATÁHNEŠ JI, SPOJÍŠ JI, OBARVÍŠ JI A DONUTÍŠ JI STÁT SE NĚČÍM JINÝM. VNUTÍŠ JI SVOU VŮLI. A TOMU ŘÍKÁŠ STVOŘENÍ?

VEZMU BYTOST A UDĚLÁM Z NÍ MOLEKULY. TO NENÍ STVOŘENÍ? BYLA JEDNOU VĚCÍ A TEĎ JE NĚČÍM JINÝM. JEDNOU JEDLA A TEĎ JÍ NĚKDO JÍ. NEVYTVOŘILA JSEM POTRAVU PRO JINÉ TÍM, ŽE JSEM JI PŘEMĚNILA V JINOU FORMU? MŮŽE EXISTOVAT STVOŘENÍ BEZ TOHO, ABY MU NEPŘEDCHÁZELA ZKÁZA? VESNICE PADAJÍ. MĚSTA POVSTÁVAJÍ. LIDÉ UMÍRAJÍ. ŽIVOT VZNIKÁ V ZEMI, V KTERÉ LEŽÍ. NENÍ TO SNAD AKT DESTRUKCE, KTERÝ, KDYŽ UPLYNE DOST ČASU, DÁ VZNIKNOUT STVOŘENÍ?

- Konverzace s Sinsar Dubh

***

"Všechno nejlepší!" zakřičela jsem, když jsem otevřela dveře do knihkupectví. Dani vešla dovnitř a já ji na hlavu vrazila špičatou party čapku, gumičku jsem ji připevnila pod bradu a podala ji frkačku.

"To si děláš srandu, Mac. Narozeniny jsem měla před měsíci." Vypadala, že je jí to trochu nepříjemné, ale v očích měla jiskru. "V'lane řekl, že mám přijít. To bylo fakt super, kámo - dananský princ hledal Megu! Tak co se dělo? Dlouho jsem tě neviděla."

Odvedla jsem ji do centra dění v zadní části obchodu, kde hořel oheň, hrála hudba a já na stůl navršila balíčky.

Vykulila oči. "Tohle všechno je pro mě? Nikdy jsem neměla narozeninovou oslavu."

"Máme brambůrky, pizzu, dort, sušenky a bonbóny, a všechny sladkosti jsou namočený v čokoládě. Budeme se jen válet, otevřeme dárky, nacpeme se a podíváme na filmy."

"Tak jako jsi to dělala s Alinou?"

"Přesně tak." Vzala jsem ji kolem ramen. "Ale popořadě. Sedni si a zůstaň tady."

Rychle jsem odběhla do přední části obchodu, kde jsem z lednice vyndala dort se čtrnácti svíčkami, které jsem zapálila.

Na ten dort jsem byla pyšná. S polevou jsem si dala práci.

"Něco si přej, než sfoukneš svíčky." Dala jsem dort před ní.

Dívala se na dort pochybně a mě jen prolétlo hlavou, Prosím, nerozplácni ho o strop. Trvalo mi celé odpoledne, než jsem konečně ten třípatrový dort dala dohromady.

Podívala se na mě, zavřela oči a na tváři se jí objevil výraz naprostého soustředění.

"Neubliž si, zlato. Je to jen přání," dělala jsem si z ní legraci.

Ale přála si to přání stejně, jako dělala všechno ostatní. Na sto padesát procent. Stála tam dlouho, až jsem si začínala myslet, že má v sobě něco z právníka.

Pak otevřela oči a střelila po mně samolibý úšklebek. Pak sfoukla svíčky tak, že tam málem nezbyla ani žádná poleva. "To znamená, že se to splní, že jo? Protože jsem je sfoukla?"

"Ty jsi nikdy neměla dort, Dani?"

Jen trhla hlavou.

"Tak od teď, budeš mít dorty každý rok," prohlásila jsem slavnostně.

Zářivě dort nakrájela a naložila na talíř dva kousky. Přidala jsem k němu sušenky a bonbóny.

"Kámo," řekla šťastně a olízla nůž. "Tak na co se podíváme jako první?"

***

Co jsem přišla do Dublinu, měla jsem málo příležitostí jen tak si sednout, relaxovat a prostě zapomenout.

Dneska to byl jeden z nich. Byla to nádhera. Na jeden ukradený večer jsem byla zase Mac. Jedla jsem dobré jídlo, užívala si dobrou společnost a předstírala jsem, že mě na světě absolutně netrápí.

Sledovali jsme černou komedii a smáli se jak o život, zatímco jsem Dani lakovala nehty na černo.

"Co je tohle?" zeptala jsem se, když jsem si všimla jejího náramku.

Začervenala se. "To nic není. Dal mi to Dancer."

"Kdo je Dancer? Máš kluka?"

Pokrčila nos. "Tak to není."

"Tak jak je to?"

"Dancer je v pohodě, ale je... no... je to jen kamarád."

Jo, jasně. Mega se začervenala. Dancer byl víc než kamarád. "Jak jsi ho potkala?"

Nepohodlně se zavrtěla. "Budeme se dívat na ten film nebo se budeme chovat jako holky?"

Zvedla jsem ovladač a film stopla. "Jako ségry. Tak teď to vysyp, Dani. Kdo je Dancer?"

"Ty mi taky nic neříkáš o svém sexuálním životě," nadhodila. "Vsadím se, že jste o sexu s Alinou mluvili v jednom kuse."

Napřímila jsem se. "Ty nějaký máš?"

"Ale ne. Nejsem na to připravená. Jen říkám... Jestli chceš, abysme si povídaly jako sestry, tak mi taky musíš něco říct."

Znovu jsem se nadechla. Musela vyrůst hrozně rychle. Chtěla jsem, aby si zachovala některé části dospívání tak, jak by měly být, s růžemi a romancí. Ne kvůli tomu, že jsou lapeni v momentu ve chvíli, kdy jí do zad tlačí volant Camara s klukem, kterého sotva zná a který si ji nebude pamatovat. "Pamatuješ, když jsem říkala, že už si dlouho musíme promluvit?"

"A teď přijde přednáška," zamumlala. "Kámo, poslouchej, v opatství nám o proroctví neřekly všechno důležité. Spoustu toho vynechaly."

Všechno to na mě vychrlila, čímž dokonale změnila téma a přesně o to jí šlo.

"A to mi říkáš ať teď?"

Vystrčila dolní ret. "Dostávala jsem se k tomu. To ty jsi chtěla mluvit o pitomostech. Právě jsem se o tom doslechla. V poslední době jsem v opatství moc nebyla. Už je to dlouho, co jsem se odstěhovala."

Myslela jsem, že tam bydlí! Jednoho dne si budu muset přestat domýšlet věci. "A kde bydlíš? S Jaynem na dublinském hradě?"

Zkřížila si ruce na prsou. "Stavuju se tam, abych občas zabila ty parchanty, co chytí, ale mám svoje vlastní místo. Říkám mu Casa Mega."

Dani bydlela sama? A měla přítele? "Vždyť ti bylo teprve čtrnáct." Zhrozila jsem se. To s tím přítelem bylo v pohodě - no možná to záleželo i na tom, jaký byl, jak byl starý a jestli se k ní choval slušně - ale bydlení už byla velká změna a rychlá.

"Já vím. Už bylo na čase, co?" věnovala mi jeden ze svých zářivých úsměvů. "Těch míst mám víc, záleží na náladě. Venku je jich spousta, stačí si vybrat. Dokonce mám i motorku!" Zavrtěla prsty. "Dlouhoprstá sleva. Pro tenhle svět jsem byla stvořená!"

Kdo by se o ní postaral, kdyby dostala chřipku? Kdo by s ní promluvil o antikoncepci a pohlavních nemocech? Kdo by jí zavázal zranění a ujistil se, že dost jí?"

"Ohledně toho proroctví, Mac. Je toho fakt spousta, co nám neřekly."

Na chvíli jsem odložila rodičovské starosti stranou. "Kde jsi se to doslechla?"

"Řekla mi to Jo."

"Já myslela, že Jo věrná Roweně."

"Myslím, že má ještě pár věcí bokem. Je součástí Roina Útočiště, ale myslím, že ji nemá ráda. Řekla mi, že je Ro nenechala říct ti pravdu a tajily to přede mnou, protože mi taky nevěří. Myslí si, že ti říkám všechno."

"Tak to vyklop," řekla jsem.

"Proroctví má spoustu částí, které popisuje, jak se co se stane. Říká, že ta, co zemře mladá, zradí lidskou rasu a spolčí se s těmi, kteří stvořili Bestii."

Neklidně jsem se zavrtěla. Tisíc let předtím, než se Alina narodila, někdo předpověděl, že se připojí k Darrocově týmu?

"Říká, že ta, co touží po smrti, ta, co uloví Knihu - to jsi ty, Mac - není člověk, a že obě mají krev dvou prastarých linií, ale nedokážou to všechno napravit, protože nebudou chtít."

Chtěla jsem něco říct, ale nevypadla ze mě ani hláska.

"Říká, že celá ta akce má asi dvacetiprocentní úspěšnost a jestli se to nepovede, tak druhé proroctví se splní asi na dvě procenta."

"Kdo sakra vymýšlí proroctví s takhle nízkou pravděpodobností?" zeptala jsem se podrážděně.

Rozesmála se. "Kámo, já řekla úplně to samý!"

"Proč mi to neřekly? Zní to, jako bych byla naprosto bezvýznamná." Tak se mi to líbilo. S tím jsem neměla problém.

Dani pokrčila rameny. "Ro nám taky neřekla, že jsem možná druh Temné kasty - řekla, že by to mohlo napomoct naplnění proroctví. Ale já říkám, že bysme měli vědět, kdo jsme, ne? Podívej se do zrcadla, musíš se dokázat podívat se sama sobě do očí nebo se vůbec nedívej."

"Co ještě?" chtěla jsem vědět. "Je toho víc?"

"Je ještě jedno menší proroctví. Říká, že ty dvě z prastarých linií někdo zabije, věci se stanou jinak a šance na úspěch je větší. Čím mladší zemřou, tím líp."

Přeběhl mi mráz po zádech. Bylo to brutální a uhodilo to hřebíček na hlavičku. Kdo by dokázal zajít tak daleko, aby tuhle šanci pro lidskou rasu vydobyl? Překvapilo mě, že nás nezabili při narození. Za předpokladu, že jsem se narodila.

"Domyslela jsem si, že to je asi důvod, proč vás s Alinou dali k adopci. Někdo nechtěl zabít malý děti, tak vás poslali pryč."

Jasně. A zakázali nám se vrátit. Ale Alina chtěla studovat v Dublinu a táta nám nikdy nedokázal nic odepřít.

Jedno rozhodnutí, jedno malé rozhodnutí a svět se začal hroutit.

"Co dál?" tlačila jsem.

"Jo řekla, že mluvili s Nano za zády Ro. Prý byla v opatství v tu noc, kdy Kniha utekla. Něco viděla. Vidoucí roztrhané na kusy, posedlé. Z některých našly jen malé části. Jiné nenašly vůbec."

"Nana tam byla, když se Kniha dostala pryč?" V tu noc, kdy jsme za ní s Kat byly o tom nepadlo ani slovo. Kromě toho, že mě nazvala Alinou, nám řekla, že její vnučka Kayleigh byla nejlepší kamarádkou Isly a členkou Útočiště, cítila prý v půdě něco temného, nic víc.

Dani potřásla hlavou. "Ukázala se až později. Prý cítila, že nesmrtelná duše její dcery je v nebezpečí."

"Myslíš její vnučku Kayleigh."

"Ne, myslím její dceru," Daniny oči zazářily. "Ro."

Zírala jsem s otevřenou pusou. "Rowena je Nanina dcera?" vymáčkla jsem ze sebe nakonec. Rowena byla Kayleighina matka? Co dalšího mi Nana O'Reilly neřekla?

"Ta stařenka jí nenávidí. Nehlásí se k ní. Kat a Jo prohledaly Naninu chatrč, zatímco spala a našly spoustu věcí - obrázky, dětské knížky a tak. Nana myslí, že Ro měla na útěku Knihy nějaký podíl. Řekla, že Kayleigh vytvořila záložní Útočiště, o kterém Ro nevěděla, její vůdkyně ani nežila v opatství. Jmenovala se Tessie nebo Tellie nebo tak nějak, to jméno znělo vtipně. Pro případ, že by se něco stalo členkám Útočiště, které žily v opatství."

Zatočila se mi hlava. Vůbec nic mi neřekly. Kdybych nenaplánovala oslavu Daniných narozenin, nikdy bych to nezjistila. Tak tady byla ta záhadná Tellie, o které mluvil Barrons a můj otec! Byla vůdkyní tajného Útočiště. Pomohla mé matce utéct. Potřebovala jsem ji najít. Už jste našli Tellie? zaslechla jsem Barronse. Ne? Tak na to nasaď víc lidí. Vypadalo to, že mě Barrons porazil v dalším lovu. Proč? Proč o ní věděl? Co zjistil a neřekl mi to? "A?"

"Řekla, že to tvoje m- no, když nejsi člověk, tak to asi není tvoje máma - Isla přežila. Nana ji tu noc viděla odcházet. A nikdy neuhodneš s kým!"

Nevěřila jsem si dost na to, abych promluvila. Rowena. Ta stará mrcha ji pravděpodobně zabila. Ať to byla moje máma nebo ne, pořád jsem se s ní cítila spojená a chtěla ji chránit.

"No tak, hádej!" Zase začínala po okrajích mizet, jak vibrovala vzrušením.

"S Rowenou," řekla jsem bezvýrazně.

"Hádej znova," řekla. "To nepochopíš. Nana by to nikdy nevěděla, ale přišla jsi s ním. No neříká mu on, ale to."

Zírala jsem na ní. "Kdo?" chtěla jsem vědět.

"Viděla Islu, jak nasedá do auta s někým, komu říká Zatracený. Ten chlápek, co odvezl jedinou přeživší Útočiště opatství před nějakým dvaceti lety, byl Barrons."

***

Po všem, co mi Dani řekla, jsem byla tak unavená, že jsem se jen zkroutila do klubíčka na gauči a dívala se na film. Navíc jsem měla v krvi tolik cukru, že jsem skoro vibrovala jako Dani.

Potom, co na mě vybalila tu bombu s Barronsem, znovu pustila film a po chvíli se začala smát. Ta holka byla nezmar.

Seděla jsem, zírala na obrazovku, ale vůbec nic jsem nevnímala.

Proč mi Barrons neřekl, že byl v opatství, když kniha před dvaceti lety unikla? Proč mi neřekl, že znal Islu O'Connorovou, matku mé sestry? Mohla jsem se vzdát matky, kterou jsem nikdy neměla, ale vlastní sestry? Ať byla moje vlastní nebo ne, byla to moje sestra, tečka. Konec.

Pamatuju si, že jsem sešla ze schodů a slyšela ho, jak do telefonu říká Ryodanovi, Potom, co jsi o ní minulou noc zjistil. To mluvil o té noci, kdy jsme byli v chatrči? Byl stejně překvapený, když zjistil, že žena, o které Nana mluvila, byla moje matka? Zabil Islu?

Neklidně jsem se zavrtěla. Viděl ten dort. Viděl, že mám naplánovanou oslavu. Nenáviděl narozeniny. V žádném případě se dnes v noci neukáže.

Vzala jsem si kousek čokoládové polevy. Rozhlédla jsem se po knihkupectví. Zadívala jsem se na malbu na zdi a pohrávala si s kašmírovým přehozem. Sebrala jsem drobky z gauče a položila je na talíř.

Rowena byla Nanina dcera. Isla a Kayleigh spolu prakticky vyrostly. Isla byla představenou Útočiště. Shledaly, že je nutné vytvořit ještě jedno za Roweninými zády. Takové, které by ani nesídlilo v opatství. Isla vedla to formální a záhadná Tellie to tajné. Všechna ta léta vinily moji mámu - Islu - z toho, že nechala Knihu uniknout a teď to vypadalo, že za vším stála Rowena.

Svalila vinu na nás všechny: nejdřív na Islu, pak na Alinu a teď na mě.

... obě mají krev dvou prastarých linií, ale nedokážou to všechno napravit, protože nebudou chtít. 

Povzdechla jsem si. Když jsem zaslechla mámu s tátou, jak spolu mluvili tu noc v Ashfordu o tom, že možná zatratím celý svět, sama jsem se cítila zatracená. Pak mi Kat a Jo ukázaly proroctví - tu zkrácenou verzi - a to mě osvobodilo.

Teď jsem byla tam, kde jsem byla předtím. Bylo strašné slyšet, že čím dřív s Alinou zemřeme, tím lépe na tom lidská rasa bude.

Kdyby žila, vybrala by si Alina Darroca? V záchvatu žalu jsem byla připravená zničit tenhle svět, jen abych dostala jiný, takový, ve kterém je Barrons naživu. Bylo s námi oběma něco špatně? Místo toho, aby nás dostali ze země pro naše vlastní dobro, nás vyhnali, aby ochránili svět? Proto mi dala ta příšera kartu Svět? Aby mě varoval, že ho zničím, když nebudu opatrná? Abych se podívala, viděla to, vybrala si? Kdo vůbec byl?

Když jsem poprvé přijela do Dublinu a začala o sobě zjišťovat spoustu věcí, připadala jsem si jako hrdinka, které tu roli nechtěla a zpochybňovala svou epickou cestu.

Teď jsem jen doufala, abych to všechno nepokazila ještě víc. Velké problémy si žádaly velké deziluze. Jak jsem mohla věřit vlastnímu úsudku, když jsem si nebyla jistá, kdo vlastně jsem?

Překřížila jsem nohy. Pak jsem je zase spustila na podlahu a projela si vlasy rukou.

"Kámo, díváš se nebo děláš gaučovou jógu?" stěžovala si Dani.

Překvapeně jsem se na ní podívala. "Máš chuť jít dneska něco zabít?"

Rozzářila se. Měla umazanou pusu od čokolády. "Páni, já už myslela, že se nezeptáš!"

***

Vzpomínky na to, jak s Dani bojujeme bok po boku, si v hlavě pečlivě uchovávám.

Nemůžu si pomoct, když přemýšlím, že kdyby mi Alina věřila, mohly jsme takhle bojovat spolu. Když víte, že vám někdo kryje záda, že jste tým, že byste se nikdy neopustili, že byste zachránili jeden druhého, to byl ten nejlepší pocit na světě. Vědět, že nehledě na to, do jakého průseru se dostanete, ta osoba pro vás přijde - to byla láska. Přemýšlela jsem, jestli jsme s Alinou byly tak slabé, že jsme se nechaly rozdělit oceánem. Přemýšlela jsem, jestli by byla pořád naživu, kdybychom zůstaly spolu.

Možná nikdy nezjistím, odkud pocházím, ale rodinu si můžu vybrat a Dani byla rozhodně její součástí. Jack a Rainey ji budou zbožňovat, až ji potkají.

Probily jsme se ulicemi a s pomstychtivostí zabíjely Temné. S každým bodnutím jsem si byla jistější a jistější, že nejsem král. Něco bych musela cítit: lítost, vinu, něco. Král se nechtěl svých dětí vzdát. Já ve stvoření necítila žádnou pýchu nebo zvrhlou lásku. Necítila jsem nic, než uspokojení z toho, že jsem ukončila jeho nesmrtelnou, parazitickou existenci a zachránila lidské životy.

Narazily jsme na Jaynea a gardu a pomohly jim při boji s nějakým přesývači. Viděly jsme Lora a Fadea. Přišlo mi, že jsem na střeše zahlédla i Keltary, ale zmizeli tak rychle, že jsem si nebyla jistá.

Před úsvitem jsme skončili blízko Chestera a já se rozhodla, že bychom to pravděpodobně měly ukončit. Konečně jsem byla dost unavená na to, abych usnula a chtěla jsem být odpočatá, až budu hledat Sinsar Dubh.

Dnes v noci to konečně skončí. Dnes uvězníme Knihu navždy. Pak sesbírám, co zbylo z mého života a přestavím ho. Začnu u mámy s tátou. Budu pokračovat ve své misi a pokusím se najít Alinina vraha a zjistit, kdo jsem, ale s uvězněnou Knihou budu dýchat o něco snadněji. Budu mít víc večerů jako ten dnešní a budu jen žít... a milovat.

"Vraťme se zpátky do knihkupectví, Dani."

Odpovědí mi byl přidušený zvuk.

Otočila jsem se a prudce se nadechla. Nemyslela jsem. Jen jsem do mé mrchy strčila a použila svoje mrazící schopnosti.

Šedá žena zmrzla, ale bylo pozdě.

Zírala jsem s hrůzou. Zatímco jsem byla ztracená ve vlastních myšlenkách, Šedá žena se sem přenesla, popadla Dani a začala z ní vysávat život. Přímo za mnou a já si toho ani nevšimla!

Jediné, co mi běželo hlavou bylo, ale tohle přece nedělá, vždyť ona vysává jen muže.

Dani se snažila oklepat, ale nemohla. "Kámo, jak je to se mnou blbý?"

Podívala jsem se přímo na ní a málem přišla o rozum. Blbý. Stála jsem s otevřenou pusou. Tohle se nedělo. Tohle se nemohlo stát. Nedokážu to. Nemohla jsem přijít o Dani. Cítila jsem, jak se ve mně pohlo něco divokého a temného.

"Ááá, bože, sundej ji ze mě!" zakřičela.

Zkusila jsem to. Nemohla jsem. Dani se o to taky pokusila, ale ruce Šedé ženy ji budou držet, dokud se sama nerozhodne ji pustit. Bušila jsem do ní rukama, abych ji držela zmrazenou, snažila se vyčistit hlavu a přijít na to, co mám dělat. Přitom jsem pořád kontrolovala Dani. To, co zbylo z jejích vlasů, už nemělo barvu kaštanů. Na její hlavě byla vidět lysá místa a na nich se formovaly stařecké skvrny. Oči měla propadlé a tvář bílou jako papír. Byla pokrytá boláky a vypadala, že ztratila asi dvacet kilo. A to předtím měla možná jednou tolik.

"Měla jsem to vědět," řekla Dani nešťastně. "Tohle je její místo. Stejně jako U Chestra. Šla jsem po ní. Musela to vědět. Ou!" Dotkla se svých úst.

Měla je popraskaná. Vypadalo to, že jí začaly vypadávat zuby.

V očích mě pálily slzy. Znovu jsem do Šedé ženy vrazila rukama, abych ji zmrazila. "Pusť ji, pusť ji!" křičela jsem.

"Je pozdě, Mac. Ne? Vidím to na tobě."

"Nikdy není pozdě." Vytáhla jsem kopí a vrazila ho Šedé ženě do krku. "Udělej, co řeknu, Dani. Nech to na mě. Rozmrazím ji."

"Oddělá mě!"

"Ne. Věř mi. Vydrž." Zavřela jsem oči a otevřela mysl. Stála jsem na černé pláží a dívala se na ty temné vody. Hluboko jsem viděla, jak se něco pohnulo, vítalo mě to s láskou. Chyběla jsi mi, řeklo to. Vezmi si je, kolik jen potřebuješ. Ale vrať se brzy, je jich tu tolik. Věděla jsem to. Cítila jsem to. Jezero bylo plné věcí, kterým jsem odmítala čelit. Musela bych přetrhat řetězy a nahlédnout pod pokličky. Ty runy proudily jen jednou trhlinou. Ale jednou se tomu místu budu muset otevřít a podívat se víc zblízka. Sebrala jsem ty rudé runy z černé vody. Otevřela jsem oči a vrazila je Šedé ženě do tváře a další do hrudi.

Čekala jsem.

Ve chvíli, kdy rozmrzla, se pokusila přenést, ale runy z temného jezera jí v tom zabránily. Čím víc se jim bránila, tím víc pulsovaly. Uvědomila jsem si, že jsou jednou z ingrediencí Písně stvoření, o které mi Barrons řekl, přidávaly se do zdí Temného vězení. Čím mocnější Danani se jimi snažili projít, tím odolnější byly.

Odtrhla se od Dani a snažila se runy setřást a přitom vřískala. Vypadalo to, že ji pálí. Dobře.

Dani se sesypala k zemi jako list papíru, hubená, bílá a pomuchlaná.

Nakopla jsem Šedou ženu. Tvrdě. Pak znovu a znovu. "Udrav ji."

Přetočila se a zasyčela na mě.

Zvedla jsem pěst s runami a seslala je na ní.

Zakřičela a zkroutila se do sebe.

"Řekla jsem, ať ji uzdravíš!"

"To je nemožné."

"Nevěřím ti. Vysála jsi to zní. Tak to vrať. A jestli nemůžeš, uvězním tě ve vlastní kůže a budu tě mučit na věčnost. Myslíš, že máš teď hlad? Ty vůbec netušíš, co hlad je. Já ti ukážu, co je bolest. Budu tě držet v krabici a udělám z toho svoji osobní misi-"

Se vzteklým a bolestivým zasyčením se přetočila a vzala Daninu tvář do rukou. "Chci cestu ven!" Z úst jí vystříkla krev.

"Cože?"

"Jestli to udělám, nezabiješ mě. Ty a já se dohodneme. Budeš mi dlužit laskavost."

"Dám ti život. To je vše, co dostaneš."

"Vezmu si ten její dřív, než ty ten můj."

"Do hajzlu s tím," zakřičela Dani. "Zabij tu mrchu. Nic jí dlužit nebudeš, Mac."

Něco mi nedávalo smysl. Tohle vypadalo jako osobní útok. "Ty nezabíjíš ženy. Tak proč jsi šla po Dani?"

"Zabila mi druha," zasyčela.

"Šedého muže?"

"Byl jediný jako já. Teď ublížím já tobě. Sundej je ze mě!"

"Vrať ji, co jsi vzala. Ať je stejná jako dřív nebo nic nebude. Mám jich ještě mnohem víc."

Zavrtěla se.

"Než napočítám do tří, mrcho. Jedna, dva..."

Zvedla ruku plnou boláků. "Slož mi přísahu. Dej mi život nebo zemře." Hořce se zasmála. "Rozdělili jsme se, když jsme uprchli. Chtěli jsme společně lovit, krmit se. Kdo ví? V tomhle světě jsme možná mohli mít mládě. Už nikdy jsem ho neviděla naživu." Odtáhla rty. "Vyber si. Přestáváš mě bavit."

"Do hajzlu s ní," zasyčela Dani.

"Chci víc, než její život. Už nikdy nikomu z mých neublížíš. Nebudu plýtvat dechem, abych ti je jmenovala. Jestli si budeš myslet, že je tu jen nepatrná možnost, že bych tu osobu mohla znát, nebudeš se na ní krmit nebo naše příměří končí. Je to jasné?"

"Ani ty, ani nikdo z tvých mě nebude lovit. Jasné?"

"Nezůstane v ní po tobě ani jediná stopa."

"Jednoho dne mi prokážeš laskavost."

"Dohodnuto."

"Ne, Mac!" vykřikla Dani.

Přitiskla jsem k Šedé ženě ruku. Cítila jsem, jak mě zranil jeden z jejích špičatých boláků, když jsme stvrdily přísahu.

"Uzdrav ji," řekla jsem. "Hned."

***

"Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala," zamumlala Dani asi podesáté.

Tváře měla červené, oči jí zářily, kudrnaté vlasy už měly zase kaštanovou barvu a byly lesklejší než jindy. Dokonce vypadala i o něco zdravěji, jakoby dostala dávku kolagenu.

"Myslím, že ti dala něco navíc, Dani," dělala jsem si z ní legraci. I když jsem si nebyla úplně jistá, jestli to náhodou není pravda. Dani zářila, její zelené oči byly fascinující. I rty měla rudější než dřív.

"Asi mám větší prsa," řekla s úšklebkem. Pak vystřízlivěla. "Mělas ji nechat, aby mě zabila a ty to víš."

"Tak to ani náhodou," řekla jsem.

"Místo toho jsi se s ní domluvila na nějaký šílený dohodě."

"A klidně bych to udělala znovu. Až to přijde, poradíme si s tím. Jsi naživu. To je jediné, na čem záleží."

Dani je klidná za všech okolností. Jen někdy vás nechá nahlédnout do toho, co cítí. Zračí se jí to na tváří. Má neomezenou zásobu zamračených pohledů a přidrzlých výrazů a myslím, že k dokonalosti dotáhla i pět smrtících pohledů.

Teď byla bez výrazu. V očích se jí zračila radost.

"Tohle jsou ty nejlepší narozeniny! Nikdy pro mě nikdo neudělal nic takových," řekla s údivem. "Ani máma-" odmlčela se a sevřela rty v úzkou linku.

"Jako hrášky v jednom Mega lusku," řekla jsem a načechrala jí vlnky ve vlasech zrovna, když jsme zahnuly do uličky za knihkupectvím. "Mám tě ráda, prcku."

Rychle sebou cukla a na tváři se jí objevil šokovaný úsměv. "Kámo, ani ti nevynadám za toho prcka. Fakt myslíš, že jsem hezčí? Ne že by mi na tom nějak záleželo, ale jen chci vědět, jak moc tě bude štvát, že jsem víc sexy než ty a Dance dostane-"

"Pššinšla jši nám něčo dobžžžžého, rychlonošššško? Ta pošlední byla ššššladká."

Otočila jsem se a zvedla kopí. Buď se přenesli nebo se schovávali ve stínech. Tak se nám ulevilo, že jsme přežily Šedou ženu, že jsme nedávaly pozor.

Párek Temných, které jsem nikdy neviděla, stálo za popelnicemi blízko dveří do knihkupectví. Byli identičtí, každý měl čtyři ruce a čtyři hubené a pokroucené nohy, tři hlavy a tucet úst v plochých, odporných tvářích s malými ostrými zuby. V rozích úst měli dlouhé tenké zuby a já tušila, že jim slouží jako brčka.

Moje sestra neměl v kostích morek, její oči byly propadlé a chyběl jí mozkomíšní mok. Koroner si s tím vůbec nevěděl rady.

Já ano. Teď už ano.

Věděla jsem, že tohle kasta, která zabila Alinu. Ti, kteří jí roztrhali na kusy a odebrali tekutiny z těla, jako by to byl nějaký gurmánský zážitek.

Konečně jsem zaregistrovala to, co řekli.

Přinesla jsi nám něco dobrého, rychlonožko? Ta poslední byla tak sladká.

Ztuhla jsem hrůzou. Určitě to nebylo tak, jak to znělo. Dani byla rychlá. Co-Proč-Můj mozek přestal fungovat.

Zírali za mě s nadějí ve tváři. "Ta je taky naššše?" Promluvilo šest úst. "Mušššíšš šebžat její kopí. Muššší být bežžmoččná jako ta blondšaťá. Nešš ji tu žžaše š námi."

Dani. Otevřela jsem pusu, ale nevydala jediný zvuk.

Slyšela jsem za sebou přidušený vzlyk.

"Nechoď, rychlonošško!" Vykřiklo šest úst a zadívalo se na mě. "Vrať šše a nakrm nááššš! Máme šštraššný hlad!"

Otočila jsem se a zírala na Dani.

Měla vykulené oči a byla úplně bílá. Začala ode mě couvat.

Jestli vytáhne meč, bude to snadné.

Ale neudělala to.

"Vezmi si svůj meč."

Potřásla hlavou a ucouvla dozadu.

"Vytáhni ten posranej meč!"

Kousla se do rtu a zase potřásla hlavou. "Neudělám to. Jsem rychlejší. Nechci tě zabít."

"Zabilas mi sestru. Tak proč ne mě?" Temné jezero v mé hlavě se začalo vařit.

"Tak to není."

"Přivedla jsi je sem."

Hněv jí pokroutil rysy v obličeji. "Jsi pitomá, nic o mně nevíš! Nic nevíš!"

Slyšela jsem za sebou šustění a otočila jsem se. Ti parchanti, co mi zabili sestru se snažili využít toho, že nedávám pozor a odejít.

Tak to ani náhodou. Pro tohle jsem žila. Pro tenhle moment. Moje pomsta. Nejdřív oni, pak ona.

Vrhla jsem se k nim a křičela jméno své sestry.

Rozsekala jsem je na kusy.

Začala jsem kopím a skončila holýma rukama.

Vrhla jsem se na ně jako Barrons ve své zvířecí podobě. Moje sestra umřela v zastrčené uličce, zatímco do ní tihle zaťali své zuby a teď už vím, že to nebyla rychlá smrt. Viděla jsem její bílé rty zkroucené v bolesti, věděla, že zemře a vyryla do země vzkaz. Doufala, že přijdu, bála se, že přijdu. Věřila, že uspěju tam, kde ona selhala. Bože, tak moc se mi po ní stýskalo. Pohltila mě nenávist. Otevřela jsem se pomstě, přijala ji, stala jsem se jí.

Když jsem skončila, nezbyl z nich žádný kousek větší, než moje pěst.

Třásla jsem se, lapala po dechu a byla pokrytá kousky jejich masa a mozků.

Nakrm nás, chtěli.

Prohnula jsem se v pase a vyzvracela na chodník. Zvracela jsem tak dlouho, dokud bylo co, dokud mi nezvonilo v uších a nepálily oči.

Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, že je pryč.

Konečně jsem dostala to, pro co jsem přišla do Dublinu.

Věděla jsem, kdo zabil mou sestru.

Holka, o které jsem přemýšlela, jako o vlastní sestře.

Zhroutila jsem se na chodník, stočila se do klubíčka a brečela.