Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 35. kapitola

Tak další dloooouhá kapitola přeložená, tak ať se líbí.

Naposledy jsem s mámou mluvila osobně 2. srpna, v den, kdy jsem jí řekla sbohem a vyrazila do Dublinu. Hořce jsme se pohádaly kvůli mému odjezdu do Irska. Nechtěla na tom "prokletém místě" přijít i o druhou dceru. V tu chvíli jsem si myslela, že je jen melodramatická. Teď jsem věděla, že měla důvod věřit tomu, že tam Alinu nikdy neměla pouštět a ta myšlenka, že odjíždím i já ji děsila. Nesnášela jsem, že naše poslední slova tváří v tvář byla tak tvrdá. I když jsem s ní od té doby mluvila po telefonu, nebylo to to samé.

Tátu jsem viděla o tři týdny později, když přišel do Barronsova knihkupectví, aby mě našel. Barrons na něj použil Hlas, aby ho přiměl odjet domů a vložil mu myšlenky, které mu zabraňovaly vrátit se do Irska. Fungovalo to. Táta se vrátil na letiště, aby za mnou letěl ještě několikrát, ale nikdy se nedonutil do letadla nastoupit.

Viděla jsem je oba dva týdny po Vánocích, když jsem se probrala ze stavu Pri-ya a V'lane mě za nimi vzal do Ashfordu, aby mi ukázal, že jim pomohl obnovit město a držel je v bezpečí.

Tenkrát jsem s nimi nemluvila. Krčila jsem se ve křoví za domem a pozorovala je, jak mluví o mně a o tom, jak zatratím celý svět.

Potom jsem je viděla, když je Darroc držel jako rukojmí. Tenkrát byli svázaní a měli roubík.

Pak jsem je viděla U Chestera v noc, kdy Sinsar Dubh ovládla jednoho Danana a zabila Barronse a Ryodana, ale jen skrz skleněný panel.

Chronologicky to bylo devět měsíců od doby, kde mě oni viděli naposledy. S časem, který jsem ztratila ve Férii, jako Pri-ya a v Zrcadlech, mi to připadalo spíš jako tři měsíce, i když dlouhé a událostí plné tři měsíce.

Chtěla jsem je vidět. Hned. I když jsem nepřijala V'lanea tak, jak chtěl mě, nezabodla jsem ho, což bylo štěstí, jak se ukázalo, protože se konečně dostal k tomu, aby mi řekl, že se máme sejít ten den U Chestera, abychom doladili plány na zajmutí Knihy. Vyslali ho jako posla, aby sdělil tu novinu všem.

Rozhodla jsem se, že moje pochůzky můžou počkat. Takhle blízko k polapení Knihy jsem chtěla vidět mámu s tátou. Ještě před tím velkým meetingem. Před rituálem. Před tím, než se všechno v mém životě možná pokazí. Jestli jsem kdy před tím byla někdo jiný, tak ten život bledl v porovnání s tím, který žiju teď.

Vrazila jsem do Chestera, klidně jsem prošla skrz všechny bary, které byly až depresivně plné takhle brzy ráno a zamířila ke schodům. Nechtěla jsem mluvit s žádným tajemným návštěvníkem klubu.

U paty schodiště stál Lor a neuvěřitelně svalnatý chlap s dlouhými bílými vlasy, bledou kůží a planoucíma očima. Oba se naráz pohnuli, aby mi zastoupili cestu.

Přemýšlela jsem, jestli se mám ponořit do svého jezera - ale Barrons moje runy v pohodě zvládl - když v tom zavolal Ryodan: "Pusťte ji nahoru."

Zvrátila jsem hlavu. Majitel největšího klubu plného sexu, drog a exotického vzrušení stál na chromované balustrádě, velkýma rukama svíral zábradlí a rysy obličeje měl příhodně schované ve stínech. Vypadal jako strašidelný model od Gucciho. Ať už tihle muži vedli před tím jakýkoli život, byl to život drsný a násilný. Stejný jako oni.

"Proč?" chtěl vědět Lor.

"Protože jsem to řekl."

"Na meeting je pořád dost času."

"Chce vidět svoje rodiče. Bude na tom trvat."

"No a?"

"Myslí si, že si musí něco dokázat. Je nastartovaná, bude na nás tlačit."

"Ježíš, to je super. Vůbec nemusím mluvit," zapředla jsem. Cítila jsem se tak. Ryodan ve mně vždycky vyvolával to nejhorší. Stejně jako Rowana byl plný předpojatosti.

"Dneska úplně překypuješ emocemi. Emocionálně nevyrovnaní lidé jsou nepředvídatelní a ty jsi taková tak jako tak. Kromě to," Ryodan zněl pobaveně, "Jack si začíná pěstovat imunitu vůči Barronsově Hlasu. Chce tě vidět. Řekl, že klidně vezme královnu jako rukojmí, dokud tě nepřivedeme. Osobně se o královnino bezpečí nebojím. Rainey jí má ráda a Jack má rád všechno, co Rainey. Ale bojím se, že nás uargumentuje k smrti."

Lehce jsem se usmála. Kdyby tu debatu mohl někdo vyhrát, byl by to táta. Protlačila jsem se kolem Lora a naschvál o něj zavadila ramenem. Vystřelil ruku a chytil mi pod krkem.

"Podívej se na mě, ženská?" zavrčel Lor.

Otočila jsem hlavu a klidně jsem se na něj podívala.

"Jestli ti o nás něco řekne, zabiju tě. Rozumíš tomu? Jedno slovo a zemřeš. Takže jestli si tu chodíš takhle namyšleně a sebevědomě proto, že si myslíš, že s tebou Barrons rád spí, tak se radši ještě jednou zamysli. Čím víc to s tebou rád dělá, tím pravděpodobnější je, že tě jeden z nás zabije."

Podívala jsem se na Ryodana.

Majitel Chestera přikývl.

"Fionu nikdo nezabil."

"Protože nebyla víc, než rohožka u dveří."

Odstrčila jsem jeho ruku ze svého krku. "Uhni mi z cesty."

"Doporučoval bych ti, abys ho vyléčila z jeho malého problému, zvlášť, jestli chceš přežít," řekl Lor.

"Ale jo, já přežiju."

"Čím dál od něj budeš, tím víc budeš v bezpečí."

"Chceš, abych našla tu Knihu nebo ne?"

Ryodan odpověděl. "Je nám úplně u prdele, jestli ta Kniha běhá venku nebo ne. Nebo že padly zdi. Časy se mění, my se přizpůsobíme."

"Tak proč pomáháte s tím rituálem? V'lane mi řekl, že Barrons požádal tebe a Lora, abyste se postarali o ty kameny."

"Kvůli Barronsovi. Ale jestli ti o sobě něco řekne, je po tobě."

"A já myslela, že to on je váš šéf."

"To je. To on vymyslel pravidla, podle kterých žijeme. Stejně mu tě sebereme."

Stejně mu tě sebereme. Někdy jsem byla fakt hloupá. "A on to ví."

"Už jsem to kdysi museli udělat," řekl Lor. "Kateo s námi od té doby nepromluvil. Říkal jsem mu, ať už to nechá plavat. Už je to tisíc let. Za to snad žádná ženská nestojí."

Pomalu jsem se nadechla a vydechla, protože mi konečně plně došlo vše, co řekl. Proto mi Barrons nikdy neodpověděl na otázky a nikdy ani neodpoví. Věděl, co by se mi stalo, kdyby mi to řekl - ať už udělali před tisíci lety Kasteově ženě cokoli. "Nemusíte si s tím dělat vůbec hlavu. Nic mi neřekl."

"Zatím," dodal Lor.

"Ale důležitější je," řekla jsem a podívala se na Ryodana, "že se nebudu ptát. Nepotřebuju to vědět." Uvědomila jsem si, že je to pravda. Už jsem nebyla posedlá tím zjistit, co nejvíc o Jerichu Barronsovi. Byl to, co byl. Žádné jméno, ani žádný důvod by nezměnil můj pohled na něj. Nebo to, co jsem k němu cítila.

"To říkala každá. Znáš tu pohádku o Modrovousovi?"

Jasně. Po svých ženách chtěl jen jednu jedinou věc: aby se nikdy nepodívali do horních zakázaných pokojů - kde měl schovaná těla všech žen, která zabil proto, že se do těch pokojů podívali. "Modrovousovy ženy neměly žádný život." Pozorně jsem ho sledovala. Všichni se tak ovládali, byli tvrdí a nemilosrdní. "Kolik už jste si jich navzájem zabili? Tolik, že se na sebe nedokážete ani podívat? Nastala mezi bratra studená válka?"

Rysy v tváři mu ztvrdly. "Svlékni se, jestli jdeš nahoru."

Skepticky jsem se na něj zadívala. "Mám přiléhavé oblečení."

"Nepřijatelné. Všechno dolu. Chci vidět jen kůži."

Lor si založil ruce, opřel se o schodiště a zasmál se. "Má skvělej zadek. Jestli máme štěstí, tak na sobě bude mít tanga."

Muž s bílými vlasy se zasmál.

"Nikdy před tím se nikdo svlékat nemusel," řekla jsem.

"Nová pravidla," odvětil s úsměvem.

"Nebudu-"

"Neuvidíš své rodiče, jestli to neuděláš," přerušil mě.

"Jestli budu muset být nahá, tak je stejně vidět nechci. Máma by se z toho nikdy nevzpamatovala."

Napřáhl ke mně ruku s krátkým županem.

"Naplánoval sis to." Ten hajzl.

"Říkal jsem ti to. Nová pravidla. Když tu máme královnu, musíme být opatrní."

Nemyslel si, že to udělám. Ale to se mýlil.

Naštvaně jsem odkopla boty, přetáhla si tričko přes hlavu, sundala si džíny, rozepnula podprsenku a sundala si tanga. Pak jsem znovu nandala pouzdro, do kterého jsem zastrčila kopí a nahá vyšla schody. Hýbala jsem boky trochu víc, než bylo nutné a celou dobu se mu dívala do očí.

Nahoře mi Ryodan prakticky vrazil župan do ruky. Ohlédla jsem se na Lora a toho druhého strážce. Oba na mě zírali. Ani jeden už se nesmál.

***

V druhém patře to hezky vonělo. Naklonila jsem hlavu a zavětřila... Parfém a... jídlo? Byla tu někde kuchyně?

Tři ženy vyšly z jednoho panelu zdi, mluvily spolu a smály se. Nesly přiklopené hrnce s jídlem a zmizely v dalším panelu. Zaujalo mě to. Věděly, jak otevřít a zavřít dveře a já ne.

Ryodan mi vrazil do ruky oblečení. "Ty ženy Keltarů jsou absolutně mimo kontrolu. Vaří. Klevetí. Smějí se. Pitomci."

Podívala jsem se na něj. Už byl na cestě pryč. Stálo mě hodně sil, abych se nerozesmála. Stoupla jsem si ke straně a sledovala, jak mizí v jedněch panelových dveřích.

Když jsem se znovu dala do kroku, dohnal mě Lor. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá - s horečnatě zaměřeným pohledem neskutečně přitažlivého muže, který mě před chvílí viděl nahou.

"Jack a Rainey jsou tady dole." Zahnul doleva na chodbu, o které jsem vůbec nevěděla. Sklo odráželo zdi a vytvářelo iluze. Druhá patro U Chestera bylo mnohem větší, než jsem si myslela.

"Přesunuli jste je."

"Potřebovali jsme lépe zabezpečený pokoj, teď, když jsem tam královna."

Vepředu stáli v chodbě Drustan a Dageus a mluvili s- zadívala jsem se. S Dananem? Nepůsobil tak. Co byl zač? Měl dlouhé černé vlasy, zlatou kůži a vyzařovalo z něj charisma. Danan, ale ne tak úplně.

Když jsme se blížili, slyšela jsem, jak Dageus netrpělivě řekl: "Jediné, co chceme je, abys potvrdil, že je to opravdu Aoibheal. Byl jsi jejím oblíbencem pět tisíc let, Adame. Znáš ji lépe, než kdokoli z nás. Je hubená a slabá, jsme si jistí, že je to ona, ale spalo by se nám mnohem lépe, kdybychom to slyšeli od tebe, když jsi byl kdysi její pravá ruka."

"Jsem smrtelný, Gab je těhotná a já nehodlám umřít v nějaké zatracené dananské válce. Tohle není moje bitva. Už to není můj život."

"Jen chceme, abys potvrdil, že je to ona. Pak tě odsud může V'lane přenést-"

"Jestli tomu parchantovi řeknete, že jsem tady, tak se ode mě ničeho nedočkáte. Nikdo nesmí vědět, že jsem v Irsku. Ani jeden Danan. Jasný?"

"Myslíš, že by po tobě pořád šli?"

"Mají dlouhou paměť, královna je slabá a nikdy mě neměli rádi. Někteří z nich nepijí z kotle tak často, jak by se mi líbilo. Jeden pohled. Potvrdím to a pak mizím. A už mě nehledejte."

Dageus klidně odvětil: "Měl jsi šanci zabít Darroca. Místo toho jsi z něj udělal smrtelníka."

Adamovi zazářily oči. "Věděl jsem, že jeden z vás parchantů mě bude vinit z toho, co se stalo. Nechal jsem ho žít. Lidé nechali Hitlera žít. Nejsem zodpovědný za zkázu třetiny světové populace."

"Buď rád, že nikdo z obětí nebyl Keltar, jinak bychom si tě našli sami."

"Nevyhrožuj, horale. Neříkali mi sin siriche du pro nic za nic a nestal se ze mě člověk bez záruk. Pořád mám pár triků pod kloboukem. Musím chránit svůj vlastní klan."

Zadívala jsem se na něj, když jsme procházeli. Najednou prudce otočil hlavu mým směrem a i on se na mě s přimhouřenýma očima podíval. Sledoval mě pořád.

"Kdo je to?" slyšela jsem, jak se ptá.

"Vypadá to, že si ji vybrala sama královna. Dokáže vystopovat Knihu."

"To se vsadím," zamumlal Adam.

Prudce jsem se ohlédla přes rameno a začala se otáčet. Chtěla jsem vědět, proč to řekl.

Lor mě ale chytil za paži. "Běž dál. Návštěvní hodiny U Chestera... No, pro tebe žádné nejsou."

Zastavil se na konci chodby u hladké skleněné stěny, která byla pomalovaná kouřovými runami, přitiskl na ni ruku a panel se otevřel, podívala jsem se dolů a viděla, že i podlaha je runami pokrytá.

"Když tě Barrons unaví..." Jeho chladné oči se mi zadívaly do obličeje. "Tedy za předpokladu, že to přežiješ."

Vrhla jsem po něm pohledem plným posměšného údivu. "To jsou ale věci. Takhle dělá Lor námluvy? Chyťte mě někdo, než omdlím."

"Osobní kouzlo ubírá až moc energii, kterou bych mohl vynaložit na daleko příjemnější věci. To radši dostanu něčím po hlavě." Otočil se a šel pryč.

Protočila jsem oči, narovnala se a překročila runy.

Nebo přesněji jsem to zkusila.

Zuřivě mě odpuzovaly a každý alarm v budově se spustil.

***

"Nemám u sebe tu Knihu! Viděli jste mě nahou. Pusťte mě!"

Lor mě držel pod krkem tak, že jsem mohla sotva dýchat. Kdyby přitlačil víc, omdlela bych z nedostatku kyslíku.

"Co se stalo?" chtěl vědět Ryodan, když vtrhl dovnitř.

"Spustila alarm."

"Proč se to asi tak stalo, Mac?"

"Sundej ze mě toho parchanta," řekla jsem.

"Pusť ji." Barrons se na chodbě připojil k Ryodanovi. "Hned."

Ryodan se podíval na Barronse a něco si beze slov sdělili, uvědomila jsem si, že přesně čekali, že se tohle stane. Věděli, že dřív nebo později budu chtít vidět svoje rodiče. Jediný důvod, proč mě sem Ryodan pustil byl, aby mě podrobil testu. Ale ten prokázal co?

"Nic to nemění," řekl Barrons nakonec.

"Ne," souhlasil Ryodan.

"Cože?" chtěla jsem vědět.

"Runy v tobě rozpoznaly Danana," řekl Barrons.

"To není možné. Všichni víme, že tomu tak není. Jedla jsem Temné maso, takže ty runy asi zachytily to."

"Jedla jsi Temné maso?" V Adamově hlase zaznívalo znechucení.

"Poznáváš ji? Podíval jsi se na ni zvláštně, když kolem tebe procházela," řekl Lor.

"Danani se jí dotkli, to je vše," odpověděl Adam. "Někde v její pokrevní linii. Královští. Ten rod neznám. Můj není."

Všichni na mě zírali. "Vy máte co mluvit. Nikdo z vás není člověk. Teda možná až na Ciana a Drustana, ale ty zas mají tu věc s tím, že si je vybrala královna a vytrénovala je jako Druidy. Tak se na mě nedívejte jako na blázna. Možná by ten alarm spustila jakákoli vidoucí. Temný král nás měl údajně stvořit. Nikdy jsem nespustila alarm v opatství a ten je taky nastavený, aby detekoval Danany."

Nebo ne? Pokaždé, když jsem tam vstoupila mě našly až podezřele rychle. Pak tu byla ta blondýna, která střežila chodbu s tím svým nemůžeš tudy projít. Nejsi jedna z nás. Co jsem nebyla? Vidoucí? Členka Útočiště. Člověk?

"Chci vidět svoje rodiče," řekla jsem chladně.

Barrons a Ryodan se na sebe znovu podívali a Ryodan pokrčil rameny. "Nech jí. Dejte je do vedlejšího pokoje."

***

"Mac!" vykřikl Jack a hnal se ke mně, jakmile jsem vstoupila do pokoje. "Bože, tolik jsi nám chyběla, zlato!"

Objal mě a já cítila vůni peprmintu a vody po holení. Říká se, že ten čich je ta nejsilnější vzpomínka, jakou lidé můžou mít. Vůně tátových objetí odstranila měsíce, jako bych odtrhla stránky z kalendáře.

Nebyla jsem Danan. Nebyla jsem Temný král. Nemohla jsem zatratit celý svět. Byla jsem v bezpečí, chráněná, milovaná. Byla jsem jeho malá holčička. A tak to bude vždycky.

"Tati!" přitiskla jsem nos k jeho tričku. "A mami," vymáčkla jsem ze sebe a zabořila jí tvář do ramene. Všichni tři jsme se k sobě tiskli a objímali se, jako by to mělo být naposledy.

Odtáhla jsem se a zadívala se na ně. Jack Lane byl vysoký, hezký a upravený jako vždycky. Rainey se zářivě usmívala.

"Vypadáte skvěle. Mami, podívej se na sebe!" V její tváři už nebylo stopy po zármutku. Oči měla jasné a jen zářila.

"Nevypadá skvěle?" řekl Jack a stiskl jí ruku. "Tvoje matka se úplně změila."

"Co se stalo?"

Rainey se zasmála. "Žijeme ve skleněném pokoji s královnou Dananů, to se stalo. Pak je k nám do pokoje neustále slyšet hudba. A nezapomeňme na všechny ty nahé lidi, co za námi neustále chodí."

Táta zabručel.

Usmála jsem se. Přemýšlela jsem, jak to moji rodiče zvládají. Máma dostala dávku bizarnosti z první ruky. "Vítejte v Dublinu," řekla jsem jí.

"Ne že bychom toho viděla nějak hodně." Zadívala se na skleněnou stěnu, jako by přesně věděla, kde Ryodan stojí. "Teď by se to hodilo." Pak se podívala zpátky na mě. "Nepochop mě špatně. Měla jsem problém zvyknout si, když jsme sem poprvé přišli. Tvůj otec měl plné ruce práce. Ale jednoho rána jsem se vzbudila a bylo to, jako by mě opustily všechny starosti, když jsem spala. A už se nevrátily."

"Protože se dělo tolik divných věcí, že pro strach už nebylo místo?" zeptala jsem se.

"Přesně tak. Pravidla, podle kterých jsme žili už neexistovaly. Nemohla jsem to vstřebat. Jsem ráda, že jsem naživu a necítila jsem se tak od chvíle, kdy jsem se začala bát o tebe a tvou sestru. Teď jsem si jen dělala starosti, kdy tě uvidím a ty jsi tady. Vypadáš skvěle, Mac, líbí se mi tvoje vlasy! Takhle zkrácené na tobě vypadají dobře. Ale zhubla jsi, zlato. Až moc. Jíš pořádně? Myslím, že ne. Nemůžeš jíst hodně a být takhle hubená. Co jsi měla k snídani?" chtěla vědět.

Podívala jsem se na tátu a potřásla hlavou. "Pořád servíruje k snídani grilovaný sýr a vepřové? Pouští vás do kuchyně?"

"Lor ji tam občas propašuje."

"Lor?"

"Má rád její dortíky."

Zamrkala jsem. Lor propašovával mámu do kuchyně, aby mu pekla?

"Tvůj Barrons má radši jablečný koláč," řekla máma zářivě.

"Není to můj Barrons a v žádném případě není možné, aby ten chlap jedl jablečný koláč." Barron a jablečný koláč prostě nešli dohromady... stejně jako upíři a štěňata. Vůbec jsem si to nedokázala představit.

"Ale ne zmrzlinu. Nenávidí zmrzlinu."

Máma věděla o Barronsových stravovacích návycích víc než já. Pokud jsem tedy nepočítala ta drobná zvířata, která baštil, když byl ve své zvířecí podobě. Věděla jsem, že neměl rád jejich packy a že žvýkal jen kosti, ve kterých byla kostní dřeň. Srdce snědl vždycky, i kdyby nic jiného.

"Slyšel jsem, že plánují znovu provést ten rituál," řekl Jack.

"To vám říkají úplně všechno?" řekla jsem podrážděně. Věřili mým rodičům, ale mně ne? To bylo prostě špatně.

"Keltarové mluví," řekla Rainey. "Navštěvují nás jejich ženy."

"A trochu jsme se vyptávali." Zamrkal na mě táta. Přemýšlela jsem, jak dlouho ženám Keltarů trvalo, než si uvědomili, že všechny lichotky a pozornost Jacka Lanea byly v podstatě jen zástěrkou pro jeho výslech. Postupně otáčel na všechny argumenty a hledal důkazy. Dokázal vytáhnout informace ze všech, víc než jakýkoli právník v Ashfordu a devíti přilehlých okresech.

"Když už jsme u toho," řekla jsem. "Taky bych se měl k něčemu přiznat."

"Přišla jsi za námi v lednu, ale nezůstala jsi," řekla Rainey. "Víme to. Nechala jsi nám obrázek Aliny. Překvapilo nás, když jsme ho našli ve schránce. Vůbec jsme se tam nemuseli podívat. Našli jsme ho jen proto, že se tam usadilo hejno vos a táta ho šel zlikvidovat."

Unikaly mi ty nejjasnější věci. "No jasně. Protože pošta nechodí."

"Snažili se doručovat, ale spousta pošťáků umírala v těch přesunech dimenzí nebo je napadali Temní. Pak už to nikdo nechtěl dělat," řekl Jack.

"Našli jsme ho ten den, kdy nás unesl ten muž," řekla Rainey.

"Proto jsem ho tam ale nenechala." Podívala jsem se na tátu. "Byla jsem tam tu noc, kdy jste s mámou mluvili v altánku. O mně."

Jack se mi podíval do očí, rychle zprava doleva. "Myslím, že si tu noc pamatuju."

"Mluvili jste o tom, že byly věci, které jste mi neřekly." Tahle informace byla pěkná a nevinná. Věděla jsem, že Ryodan s Barronsem venku poslouchají každé slovo, které si řekneme. Chtěla jsem znát proroctví, ale nechtěla jsem se zeptat přímo. Vzhledem k tomu, že jsem právě spustila alarm, jsem se bála, že jestli by se doslechli, že mám zničit svět, tak by ten rituál zrušili. A já u něj potřebovala být. Nechtěla jsem, aby mě z toho vynechali. Chtěla jsem v něm mým nějakou roli. Dobrou roli. Jediné, co jsem musela udělat, bylo sednou na lovce a najít zlou Knihu.

"Ano," řekl Jack, "mluvili. Člověk vždycky přemýšlí o věcech, které nestihl říct, když se bojí, že už k tomu nedostane příležitost. Nebyli jsme si jistí, jestli tě ještě někdy uvidíme."

"No, jsem tady," řekla jsem nadšeně.

"A moc jsi nám chyběla," řekl Jack.

Vím, že to pochopil.

Všichni jsme byli trochu naměkko, objímali se a mluvili o maličkostech. Řekli mi o Ashfordu, kdo žil a kdo zemřel. Pověděli mi, jak se Stíny pokusili převzít město, pak přišli Nosorožčí muži, ale ten "hezký dananský princ, kterému se tolik líbíš a určitě bys mohla skončit mnohem hůř, než s princem, ochránil by tě a žila bys v přepychu a bezpečí" podle mámy přišel a sám zachránil celé město.

Povzbudila jsem jí, aby dál vychvalovala V'lanea a doufala jsem, že její povídání donutí Barronse a Ryodana odejít. Nebo je aspoň rozzuří.

Čas utíkal až moc rychle. Než jsem se nadála, utekla celá půlhodina a někdo zaťukal na sklo a křikl, že je tři čtvrtě na dvanáct a můj čas vypršel.

Oba jsem je objala se slzami v očích. "Budu zpátky hned, jak budu moct. Mám tě ráda, mami."

"Já tebe taky, zlato. Vrať se, co nejdřív." Chvíli jsem ji ještě držela a pak jsem se obrátila k tátovi, který mě schoval ve svém medvědím objetí.

"Mám tě rád, Mac." A pak mi zašeptal do ucha: "Ta bláznivá ženská byla Augusta O'Clare z Devonshiru. Měla vnučku Tellie, řekla, že pomohla tvojí matce dostat ji ze země i s vámi dvěma. Jsi jako slunce a světlo, zlatíčko. Nic s tebou není špatně, nezapomeň na to." Odtáhl se a usmál se na mě. V jeho očích byla jen láska a pýcha.

Tellie. To bylo jméno, které Barrons zmínil, když telefonoval s Ryodanem den potom, co jsem zjistila, že je naživu. Chtěl vědět, jestli ji už Ryodan našel a pak ho instruoval, aby na to nasadil víc lidí.

"Běž zachránit svět, miláčku."

Přikývla jsem, i když se mi třásl dolní ret. Mohla jsem lovit monstra. Mohla jsem spát s mužem, který se měnil ve zvíře. Mohla jsem chladnokrevně zabíjet.

A táta mě pořád dokázal rozplakat jen tím, že ve mě věřil.

***

"Nebudu ji mít na našem pozemku," řekla Rowena o patnáct minut později. "Neexistuje pro to jediný důvod. Budeme mít vysílačky. Jediné, co bude muset udělat, je přeletět nad námi, najít Knihu, říct, kam si máme s kameny stoupnout a pak si na tom démonovi zase může odletět." Střelila po mně jedovatým pohledem, který říkal, že žádná vidoucí, dokud bude naživu, nepoletí na Lovci. A tohle byl jen další důkaz o mé zradě. "Keltarové budou zaklínat a donesou ji do opatství, kde zaučí mé dívky, jak ji mají znovu uložit na místo. Přítomnost téhle není vůbec nutná."

Odfrkla jsem si. Ve vzduchu bylo cítit hmatatelné napětí a z nedostatku kyslíku se mi začínala točit hlava. Nikdy jsem nestála v pokoji tak narvaném nedůvěrou a agresivitou jako dneska. To, že Ryodan donutil všechny svléknou se a prohledal jejich oblečení, než jim dovolil vstoupit, jim na dobré náladě nepřidalo. Vím, proč to udělal. Nebylo to kvůli těm novým pravidlům. Chtěl je vykolejit, ihned jim ukázat, že tady nemají žádnou kontrolu, ani sami nad sebou. Když jste nazí před oblečenými strážci, hned se cítíte o něco více zranitelněji.

Rozhlédla jsem se po pokoji. U východní zdi skleněného pokoje stálo pět potetovaných Keltarů v těsných kalhotách a tričkách.

U jižní stěny Rowena, Kat, Jo a tři další vidoucí - oblečené v těsných kostýmcích. Všechny kromě Dani. Překvapilo mě, že ji Rowena nepřivedla, risk asi převážil výhody, které by to mělo - největším riskem bylo to, že mě měla ráda.

U severní zdi stál V'lane, Velvet, Dree'lia, které V'lane před časem odčaroval ústa, a tři další Světlí. Všichni se tvářili arogantně ve svých krátkých průhledných šatech a jejich bezchybné tváře skvěle ladili s jejich bezchybnými genitáliemi.

Barrons, Lor, Ryodan a já jsem stáli u západní zdi, blízko dveří.

Rowena propalovala pohledem všech pět Skotů, kteří stáli vedle sebe rameno na rameni. "Víte, jak ji polapit, nebo ne?" chtěla vědět.

Zírali na ní každý s jinou mírou nepřátelství.

Keltarové nebyli zvyklí, aby jim někdo poroučel, zvlášť stařena jako Rowena, která se neobtěžovala využít ani kapku diplomacie či šarmu od chvíle, co ji sem přivedli se zavázanýma očima.

Perverze a dekadence, utrhla se hned, jak jí sundali pásku. Vy schvalujete tohle... tohle... spolčování se? Lidské a dananské maso by se nemělo mísit. Vy budete záhubou lidské rasy! syčela na Ryodana.

K čertu s lidskou rasou. Ta není můj problém.

Skoro jsem se zasmála, když jsem viděla, jak se Rowena tváří, ale teď už mi do smíchu nebylo. Snažila se mě vystrnadit z rituálu. Chovala se, jako bych byla zločinec, kterému vůbec neměli dovolit vstup na tohle setkání.

"Ale samozřejmě, že ano." Promluvil Drustan, Keltar, který měl za úkol sebrat Sinsar Dubh a donést ji do opatství. Podle jeho bratra, ho upálili na nějaké hranici a měl srdce, které nemohlo nic zkorumpovat. Ani na minutu jsem tomu nevěřila. Ničí srdce nebylo nezkorumpovatelné. Všichni jsme měli své slabosti. Ale musela jsem přiznat, že s jeho stříbrnýma očima vypadal... upřímně, což se s jeho vzhledem vůbec neslučovalo. Vypadal jako někdo, kdo po staletí pochodoval po skotské Vysočině s mečem v ruce. Všichni tak vypadali, kromě Christophera, který se nápadně podobal Drustanovi. Ale Drustan vyzařoval přítomnost. Uměl to se slovy a jeho hlas byl hluboký a plný povelu, ale i tak byl jemný. Mluvil lehce, a když Keltarové mluvili, u něj jsem napínala uši, aby mi neuniklo ani slovo.

Podívala jsem se na Christiana a slabě se na něj usmála. Jeho výraz ale neroztál.

Teprve včera v noci se Keltarům a V'lanenovi podařilo obnovit dolmen na LaRuhe, který vedl do Temného vězení, vpadli do královy pevnosti, aby ho přivedli. Byl venku asi šestnáct hodin a nevypadal o moc líp, než v Zrcadlech. Už nebyl jako z mramoru, ale... no, nedávalo to smysl, pořád v něm byl náznak barev vězení. V jeho vlasech jsem pořád občas zahlédla měděný odlesk, ale když jsem se podívala ze strany, vypadaly černě a delší než byly. Rty měl růžové, ale při nepatrném naklonění hlavy už ne. Přísahala bych, že místy byly modré a zmrzlé. Zlatá kůže se mu v odlesku světla měnila v černý led.

I jeho oči se změnili. I když předtím byl výborný v odhalování lží, teď se jeho očí dívali skrz vše kolem něho, jakoby viděl úplně jiný svět, než my ostatní.

Jeho otec Christopher ho pozoroval, když Christian nedával pozor. Někdo mu musel říct, že taková chvíle nebyla. Pozor dával neustále. Možná že působil, že je myšlenkami jinde, ale když jste se mu zadívali do očí, viděli jste, že se soustředí na své okolí - tak moc, že až nepřirozeně ztuhl.

"Lež," řekl teď.

Drustan se zamražil na Christophera. "Říkal jsem ti, ať se ujistíš, že nemele blbosti."

"Nemele blbosti," odpověděl Christian bezvýrazně.

"Co tím myslíš - lež?" chtěla vědět Rowena.

"Nejsou si jistí, že jejich zaklínání bude fungovat. Staré texty ukryté v Silvanově věži ztrouchnivěly, takže nám nedávají jinou možnost, než improvizovat."

"A v tom jsme zatraceně dobří. Dostali jsme tě ven, nebo ne?" zavrčel Cian.

"Je to jeho podělaná chyba, že jsem tam vůbec skončil," řekl Christian a trhl hlavou směrem k Barronsovi. "Vůbec netuším, proč je tady."

"Je tady," odpověděl Barrons chladně, "protože má tři kameny, které potřebujeme k polapení Knihy."

"Tak nám je dej a vypadni."

"Není moje chyba, že se měníš ve vílu."

V'lane ztuhl. "V Danana. Ne ve vílu."

"Věděl jsi, že moje tetování nejsou dostatečnou ochranou-"

"Nejsem tvoje chůva-"

Christopher zasyčel: "Měl jsi ho zkontrolovat-"

"Pro Kristovy rány," neudržela se Rowena. "Je to tu zamořené barbary a blázny!"

"- a nebylo mojí povinností dát ti ta tetování. Tak se laskavě kroť. Ani nebylo mojí povinností držet-"

Drustan tiše řekl: "Měli jsme ho zkontrolovat my-"

Dageus zasyčel: "Tak nepředstírej, že jsi nám dělal laskavost-"

"Nesnažil ses mě dostat ze Zrcadel. Řekl jsi vůbec někomu, že tam jsem?"

"- ale už je pozdě," řekl Drustan. "A my nemůžeme odčinit, co se stal."

"-pro lidskou rasu, když jsi její součástí," dokončil Dageus.

"- zdi. A byla to laskavost, i když byste to nepoznali, protože mi nikdo nepoděkoval a nesnaž se mě hodit do stejného bazénu, v jakém plavete vy, Horale."

"Ježíši, zmlkněte, všichni," řekla jsem podrážděně. "Hádat se můžete potom. Teď máme práci." Otočila jsem se ke Keltarům. "Jak moc jste si jistí tou svou improvizací?"

Nikdo chvíli nepromluvil, jako by svou hádku dokončovali v tichosti, jen pohledy a výhružkami beze slov.

"Tak, jak jen můžeme být," řekl nakonec Dageus. "Není to pro nás žádná novinka. Jsme královniny druidi od chvíle, kdy byla uzavřena Smlouva. Seděli jsme tam s nimi za Starých časů, ještě před tím, než postavily slavnou horu Tara. Navíc máme ještě... pár triků v rukávu."

"A všichni víme, jak se podařily posledně," řekl Barrons sladce.

"Možná jsi nám vůbec nepomáhal, Prastarý," vrčel Dageus. "Víme, že máš vlastní cíle. Jaké jsou?"

"Dost! Všichni!" okřikla je Rowena.

Napětí se znásobilo.

"Barrons a jeho muži umístí ty tři kameny." Snažila jsem se vrátit se k tomu, proč jsme tu všichni byli.

"Dá je mým vidoucím," řekla Rowena pevně. "My ty kameny umístíme."

Barrons se na ní podíval nevěřícným pohledem s lehce zvednutým obočím. "V jaké podělané realitě si myslíš, že by se to stalo?"

"Nemáte s tím nic společného."

"Stařeno, nemám tě rád," řekl Barrons chladně. "Našlapuj kolem mě opatrně. Velmi, velmi opatrně."

Rowena zavřela pusu, poposunula si brýle na nose a sevřela rty.

Podívala jsem se na V'lanea. "Přinesl jsi čtvrtý kámen?"

Podíval se na Barronse. "Přinesl jsi ty tři?"

Barrons na něj jen vycenil zuby.

V'lane zasyčel.

Keltarové zavrčeli.

A tak to šlo dál.

O tři čtvrtě hodiny později, když jsme se konečně dostali ven z pokoje, byly dvě skleněné zdi rozbité a podlaha v sobě měla trhlinu.

Ale nakonec jsme doladili detaily našeho plánu.

Poletím na Lovci a najdu Sinsar Dubh. Vysílačkou nahlásím její polohu.

Barrons, Lor, Ryodan a V'lane kolem ní umístí kameny, zatímco Keltarové začnou zaříkávat, aby zapečetili její přebal a ona se nemohla pohnout.

Drustan ji sebere.

Barrons, Rowena, Drustan, V'lane a já ji naložíme do Barronsova Hummeru a dovezeme do opatství, protože nikdo jsme nevěřili V'lanovi dost na to, abychom mu dovolili přenést ji tam.

Rowena zruší ochranná kouzla, abychom mohli vkročit do podzemní kobky, kterou před lety pro Sinsar Dubh vytvořili.

Dageus dokončí zaříkávání, zapečetí její stránky a otočí klíče v zámcích, které ji uvězní ve vzduchoprázdnu navždy. Strašná věc, řekl ponuře.

Vypadalo to, že o tom něco ví.

Není důvod, aby tam byla ona, protestovala nadále Rowena a házela po mně jedovaté pohledy, i když ji znovu zavázali oči. Ryodan nechtěl, aby věděli, kde jeho klub leží a jak se do něj dostanou.

Ani ty tam být nemusíš, stařeno, odpověděl Barrons. Až odstraníš ochranu, tak už tě nebudeme potřebovat.

To ani tebe.

Myslíš, že jen Dageus byl měl doprovázet Drustana a tu Knihu?, řekl jízlivě.

Celou cestu soptila.

Když jsem vkročila do zataženého odpoledne, zatřásla jsem se. Veškeré stopy jara se vypařily. Den byl temný a soumrak sliboval silný déšť. Zítra v noci se setkáme na ulici O'Connel a Beacon.

A se štěstím bude následující den ve světě mnohem bezpečněji.

Mezitím jsem zoufale toužila zbavit se všech chlapů ve svém životě. Potřebovala jsem dámskou jízdu, bezpečí a smysl normálnosti.

Otočila jsem se na V'lanea a dotkla se jeho paže. "Můžeš najít Dani a zeptat se jí, jestli by za mnou v osm nepřišla do knihkupectví?"

"Tvoje přání je mým rozkazem, MacKaylo." Usmál se. "Strávíme spolu zítřek na pláži?"

Barrons si stoupl za mě. "Zítra nemůže."

"Ty zítra nemůžeš, MacKaylo?"

"Bude se mnou pracovat na starých textech."

V'lane se na mě lítostivě zadíval. "Ach. Staré texty. Úděl knihkupectví."

"Budeme překládat Kama Sutru," řekl Barrons. "S názornými ukázkami."

Zaskočilo mi. "Přes den tě nikdy nevidím."

"Zítra mě uvidíš," řekl Barrons.

"Celý den?" zeptala jsem se.

"Celý den."

"Bude se mnou nahá na pláži."

"Nikdy jsi ji neměl nahou v posteli. Když má orgasmus, křičí."

"Vím, jak zní. Sám jsem jí dal několik orgasmů jen tím, že jsem ji políbil."

"Já jí ty orgasmy dal, zatímco jsme spolu spali. Celé měsíce, vílo."

"Pořád spolu spíte?" zapředl V'lane. "Protože na sobě nemá tvůj pach. A jestli ano, tak si ji dost neoznačuješ. Začíná vonět jako já. Jako Danan."

"Neuvěřitelné," slyšela jsem za sebou zamumlat Christiana.

"Spí s oběma?" slyšela jsem Drustana.

"A oni s tím souhlasí?" Dageus zněl překvapeně.

Podívala jsem se na V'lanea a Barronse. "Vždyť se mě to ani netýká."

"To se pleteš." Barrons sáhl do kapsy a vytáhl telefon. "Víš, jak mě najít, když mě budeš potřebovat." A vydal se pryč.

"Další šikovné zkratky?"

Ale už byl pryč.

"A víš, jak najdeš mě, princezno." V'lane se ke mně otočil a políbil mě.

"Mac, co si sakra myslíš, že děláš?" chtěl vědět Christian.

Trochu jsem se zapotácela, když mě V'lane pustil. Znovu jsem měla jeho jméno na jazyku.

"Víte co?" zeptala jsem se podrážděně. "Přestaňte se plést do mých věcí. Nezodpovídám se ani jednomu z vás."

Bylo to na mě až moc testosteronu.

Dámská jízda byla přesně to, co jsem potřebovala.