Cruce? V'lane byl Cruce?
Rozhlédla jsem se po jeskyni. Všichni se tvářili stejně překvapeně jako já a dívali se střídavě na V'lanea a kluka se zasněnýma očima.
Když jsem tenkrát stála po boku Darroca a dívala se mezi Světlé a Temné armády, které proti sobě stály na zasněžené dublinské ulici, byla jsem ohromená, jak moc mýtická celá ta situace byla.
Teď podle kluka se zasněnýma očima, který byl doopravdy Temný král, se tenhle Světlý vydával tisíce let za V'lanea, i když byl doopravdy Cruce, nebo-li válka - poslední a nejdokonalejší Temný, který byl kdy stvořen.
A teď čelil svému stvořiteli.
Cruce se díval na Temného krále.
Dvě postavy z milion let staré legendy. Podívala jsem se z jednoho na druhého. Bylo takové ticho, že byste slyšeli spadnou špendlík.
Koutkem oka jsem se podívala na Barronse, který měl zvednutá obě obočí a výraz naprostého šoku. Taky existovalo něco, co nevěděl, pro změnu. Pak se podíval na kluka se zasněnýma očima a přimhouřil oči.
"On je král? Ten starej dědek?"
"Dědek? Vždyť je to hezká Francouzka," řekla Jo. "Dělá servírku u Chestera."
"Francouzka? Vždyť vypadá jako Morgan Freeman z baru na sedmém patře u Chestera," řekl Christian.
"Ne," opravil ho Dageus. "Dělával ostrahu na hradě v Edinburghu, po pádu zdi vzal práci u Ryodana."
A já viděla mladého studenta se zasněnýma očima. Mrkl na mě. Všichni jsme ho vnímali jako někoho jiného.
Pak jsem se vrátila k V'laneovi... eh, tedy ke Cruceovi.
Jak jsem to mohla nevědět? Jak jsem mohla být tak hloupá? Tenkrát na dublinské ulici proti sobě nestáli Světlý a Temný princ, ale dva Temní princové. Jestli ho bratr Války poznal, nikdy to nedal najevo.
V'lane byl Cruce.
V'lane byl Válka.
Chodila jsem s ním po pláži za ruku. Políbila jsem ho. Víckrát než bych dokázala spočítat. Měla jsem na jazyku jeho jméno. Vrátil mi Ashford. Nebyl to nakonec on, kdo ho sebral?
Válka. Samozřejmě. Otočil svět vzhůru nohama. Poslal proti sobě armády a díval se na chaos, který vytvořil. Dokonce se i zapojil a bojoval za nás. Nepochybovala jsem, že se celou dobu smál, užíval si to, že je uprostřed dění a může se zblízka dívat na to, jak si s tím poradíme.
Opravdu za tím vším stál? Otravoval Darroca celá tisíciletí, aby se vzepřel královně? A když se z Darroca stal člověk, našeptal Cruce pár Temným důležité informace, které mu potom pomohly strhnout zeď? Díval se a čekal na de, kdy se konečně dostane k Sinsar Dubh tak blízko, aby z ní mohl ukrást královu moc, zabít současnou královnu a ukrást její magii?
Opravdu mají Danané takovou trpělivost?
Zabil všechny princezny a ukryl královnu tak, aby jí mohl zavraždit v ten správný moment.
Obrátil proti sobě Světlé a Temné dvory a z našeho světa udělal jejich bojiště.
Všichni jsme pro něj byli jen figurky na šachovnici.
Neměla jsem pochyb, že mu jde o bezmeznou moc. Ta drzost, ta arogance - to on mi řekl, jak by se to dalo udělat! To on byl ten, který uvedl svou legendu na pravou míru. To se opravdu neovládl a musel se vychloubat? Když jsem se ho zeptala na Cruce, iritovalo ho to, řekl: Jednoho dne si budeš přát mluvit o mně. Žárlil sám na sebe, byl naštvaný, že mi hned v tu chvíli nemůže vyjevit svou pravou podstatu. Řekl, Cruce byl nejkrásnější ze všech, i když to svět nikdy nebude vědět - takové plýtvání dokonalostí, když už na něm nikdy nikdo nespočine pohledem. Jak ho muselo štvát, když musel před světem skrývat svou pravou tvář tak dlouho.
Opalovala jsem se v hedvábném lehátku přímo vedle něj. Bořila jsem nohy do písku a držela se za ruku s Válkou. Obdivovala jsem nahé tělo Temného prince. Přemýšlela, jaké by to bylo se s ním vyspat. Konspirovala jsem s nepřítelem a ani jsem to nevěděla. A celou tu dobu ladil ty nejjemnější detaily a pošťouchával nás různými směry.
A ono to fungovalo.
Dostal přesně to, co chtěl. Teď by tady: stál na královou Knihou, absorboval ty smrtící znalosti, u nohou mu v bezvědomí ležela královna, kterou mohl zabít a vzít si Pravou magii její rasy. Uložil ji k ledu v Temném vězení, aby ji měl pod kontrolou a naživu, dokud si nebude jistý, že je ten nejmocnější muž ze všech. Král se vzdal svých temných znalostí. Až je Cruce bude mít, bude silnější než král?
Sledovala jsem, jak kouzla vepsaná do Sinsar Dubh mizí ze stránek a pohybují se mu po rukou, pažích, ramenech a mizí mu pod kůží. Už byl skoro hotový. Proč ho ještě král nezastavil?
"Už začal. Nemůže být zastaven. Myslíte, že bych nechala část Knihy na dvou místech, když nedokáží ochránit jedno?" řekl král.
Barrons a ostatní muži se znovu vrhli na neviditelnou zeď a začali na ní bušit, snažili se ji ztrhnout, aby se mohli dostat ke Cruceovi.
Stála jsem, třásla se a dívala se z krále na Cruce a doufala, že král ví, co dělá.
Cruce otočil na poslední stránku.
Jak poslední kouzla mizela, Kniha se rozpadla na zlatý prach a pár rudých drahokamů, které zůstaly ležet na oltáři.
Sinsar Dubh byla konečně zničena.
Jen škoda, že teď byla naživu a dýchala uvnitř nejmocnějšího Temného prince, který byl kdy stvořen.
***
Ta změna byla okamžitá.
V jednu chvíli jsem byla se všemi v jeskyni. V tu další jsem stála na zalesněném kopci s Crucem a králem.
Na horizontu svítil obří měsíc. Jeho půl kopule se rozprostírala přes celé nebe, takže noční obloha ani hvězdy skrz něj nebyly vidět.
Hornaté pastviny se rozprostíraly na míle kolem nás a mizeli v měsíci, takže mi připadalo, že kráčím po útese a že bych mohla přeskočit ten smrkový plot a dojít po mostě až k měsíci. Vzduch kolem vibroval nízkým napětím a v dálce zazněl hrom. Černé megality trčely do vzduchu jako prsty padlých obrů pod nemrkajícím okem měsíce.
Stáli jsme mezi tyčícími se kameny - Cruce stál tváří v tvář králi a já stála uprostřed mezi nimi.
Cruceovi u nohou stále ležela královna.
Couvla jsem, abych měla lepší výhled. Zajímalo mě, kdo nás sem přenesl a proč nevzali taky ostatní. Byl to Cruce nebo král? A proč?
Vítr mi cuchal vlasy. V jeho vůni bylo cítit koření a v noci kvetoucí jasmín. Kolem měsíce létali Lovci, vyli na měsíc a ten jim odpovídal.
Netušila jsem, v jakém jsem světě, v jaké galaxii, ale něco uvnitř mě - můj vnitřní král - tohle místo znalo. Tenhle kopec vypadal jako Tara, ale Tara se tomuhle místu nedalo rovnat. Na Zemi nebyl měsíc nikdy tak blízko jako tady a nočním nebi svítil jen jeden, ne tři. Na téhle planetě moc pulzovala z jejího jádra a žil minerálů, pozemská magie byla lidmi unuděná k smrti už před lety.
"Proč jsme tu my tři?" zeptala jsem se.
"Děti," odpověděl král.
Nelíbilo se mi, co jeho odpověď naznačovala. Válka nebyl můj bratr.
"MacKaylo," řekl Cruce jemně.
Chladně jsem se na něj podívala. "Myslel jsi si, že to bylo vtipné? Neustále jsi mi lhal. Využil jsi mě."
"Chtěl jsem, abys mě přijala takového, jaký jsem byl, ale - jak to říkáš? - moje pověst mě předchází. Ostatní ti namluvili o Cruceovi lži. Chtěl jsem je opravit, otevřít ti oči."
"Tím, že jsi mi lhal ještě víc? V'lane nezabil Cruce v den, kdy spolu král a královna bojovali. Vyměnili jste si místa."
"Se třemi amulety, kterým král nevěřil, jsem je všechny oklamal. Společně jsou silný." Dotkl se svého krku a v očích mu zářila samolibost. I když jsem je neviděla, věděla jsem, že má ty amulety pořád na sobě. Použil je, aby vytvořil dokonalé kouzlo Světlého prince. Viděla jsem to kouzlo zakolísat jen párkrát, když byl blízko ochranných kouzel opatství.
"Ten den, kdy jsem tě zavolala, aby jsi mi pomohl porazit strážce v opatství, ten den jsi zasyčel a zmizel-"
"Bylo to ochranné kouzlo pravdy vytvořené krví a kostí. Cítilo, že jsem Temný. Kdybych zůstal, tak by odhalilo, kdo skutečně jsem. Ale ani ty jsi nedokázala projít. Proč?"
Neodpověděla jsem. "Královna zabila V'lanea svým mečem a ani o tom nevěděla. Od té doby jsi se za něj vydával."
"Byl to hlupák. Po mé audienci u královny za mnou vyslala V'lanea, aby mě uvěznil. Vzal jsem si jeho tvář a dal jsem mu svou. Nesahal mi ani po kotníky. O pravé iluzi nevěděl nic, nedokázal by vytvořit podobný amulet, i kdyby žil tisíc let. Tvrdil, že je nevinný. Na konci kňoural a z mého jména udělal frašku. Ostatní Temní princové zkusili zlomit kletbu, nepovedlo se jim to a vinili z toho mě."
"Celou dobu jsi se skrýval mezi Světlými."
"Nikdy jsem nepil z Kotle. Pozoroval jsem. Čekal na perfektní příležitost. Kniha byla celou věčnost ztracená. Ten starý blázen ji schoval. Před dvaceti třemi lety jsem ji ucítil a věděl, že nastal ten správný čas. Ale dost o mně. Co jsi, MacKaylo?"
"Ušil jsi na Darroca boudu."
"Povzbudil jsem ho tím správným směrem."
"Chceš být král," řekla jsem.
V jeho barevných očích se zablesklo. "A proč ne? Někdo musí vládu převzít. On se otočil zády k vlastním dětem. Byli jsme jen nehoda, kterou chtěl zkrotit a schovat. Bál se moci? Já se jí nebojím. Odmítl vést naše lidi? Já budu jejich vyvolený tak, jak on nikdy nebyl."
"A až je přestane tvá vláda bavit?" řekl král. "Až ti dojde, že nikdy nebudou spokojení?"
"Budou šťastní. Budou mě milovat."
"To si myslí všichni bozi. Nejdřív."
"Zmlkni, starochu."
"A pořád máš V'laneovu tvář. Čeho se bojíš?" řekl král.
"Nebojím se ničeho." Ale jeho pohled na dlouho ulpěl na mně. "Já bojuji za svoji rasu, MacKaylo. Od chvíle, co jsem se narodil. On by nás odsoudil k hanbě a živoření. To si pamatuj. Pro všechno, co jsem udělal, jsou důvody."
Najednou se jeho zlaté vlasy změnily v černé a nazlátlá kůže v bronzovou.
Jeho barevné oči se vyprázdnily. Kolem krku se mu objevil stříbrný řetěz. Pod kůží se mu jako bouře vlnila tetování. Byl nádherný. Byl strašný. Byl zničující. Zlatý nimbus obklopoval jeho tělo.
A jeho tvář, bože, jeho tvář, znala jsem ji. Viděla jsem ji. Skláněla se nade mnou. Držel mou hlavu ve svých dlaních.
Zatímco se pohyboval uvnitř mě.
"Ty jsi byl ten čtvrtý v kostele!" vykřikla jsem. Znásilnil mě. Spolu se svými temnými bratry ze mě udělal bezmyšlenkovou skořápku člověka, nechal mě zničenou a nahou na ulici. A zůstala bych tak napořád, nebýt Barronse, který pro mě se svými muži přišel a odvedl mě pryč a pak mě dal zpátky dohromady.
Temný princ naklonil hlavu a vypadal úplně stejně nepřirozeně jako jeho bratři. Ostré zuby zářily jako kontrast jeho temné kůže. "Zabili by tě. Nikdy předtím neměli lidskou ženu. Darroc je podcenil."
"Znásilnil jsi mě!"
"Zachránil jsem tě, MacKaylo."
"To bys mě odtamtud musel nejdřív dostat!"
"Už jsi byla Pri-ya, když jsem tě našel. Tvůj život končil. Dal jsem ti svůj elixír-"
"Tvůj elixír?"
"-abych vyléčil tvá zranění."
"Pro to jsi se se mnou snad nemusel vyspat!"
"Toužil jsem po tobě. Odmítla jsi mě. Tvoje protesty mě unavovaly. Chtěla jsi mě. Přemýšlela jsi o tom. Ani jsi tam nebyla. Tak jaký je v tom rozdíl?"
"A to je podle tebe v pořádku?"
"Nerozumím tvým námitkám. Neudělal jsem nic, co by ostatní už neudělali. Nic, co by jsi předtím nezvažovala. A byl jsem lepší než oni."
"A co přesně jsi mi dal?"
"Nevím přesně-" napodobil dokonale můj tón - "co to bylo. Nikdy jsem ho nedal člověku."
"Byl to královnin elixír?"
"Byl můj," řekl král.
"Vylepšil jsem ho. Ty jsi minulostí," řekl Cruce. "Já jsem budoucnost. Je čas, abys přestal existovat."
Hodlal zabít krále? Bylo to vůbec možné?
"Děti. Jsou to otrapové. Nevím, proč jsem je stvořil. Akorát člověku ničí vztah."
"Nemáš ani tušení," řekl Cruce. "Donutit královnu, aby zabila V'lanea, nebyla moje první iluze. Jednu jsem nechal i pro tebe, starý blázne, i když to nebyla první, kterou jsi viděl. Tohle byla první." Sehnul se a popadl královnu za vlasy a zvedl jí. Když ji postavil, deky, do kterých byla zabalená spadly na zem.
Král naprosto ztuhl.
V jeho očích jsem viděla ten černobílý budoár, prázdný až na pár vzpomínek, nekonečno roků, nekonečné utrpení. Viděla jsem samotu tak rozlehlou a všepohlcující jako jeho křídla. Znala jsem radost z jejich shledání a zoufalství z odloučení.
Už jsem nevěřila ničí tváři. Našla jsem svůj vidoucí střed, posílila ho amuletem a požadovala, aby mi ukázal pravdu.
Pořád to byla konkubína. Králova smrtelná milenka, ta, kvůli které se zbláznil, kvůli které vytvořil Sinsar Dubh, kvůli které opustil vlastní rasu.
"Je to současná královna, její smrt mi zajistí Pravou magii naší rasy. Zachránil jsem ji, abych ji mohl před tebou zabít předtím, než s tebou skoncuji. Ale když ji uvidíš mrtvou tentokrát, nebude to iluze."
Když král nic neříkal, Cruce netrpělivě dodal: "Copak si nepřeješ vědět, jak jsem to udělal, ty paličatý starý blázne? Nikdy jsi nepromluvil, když na tom záleželo. Ten den, co jsi se vydal do boje s královnou jsem vzal konkubíně jeden z tvých slavných elixírů, ale tentokrát to nemělo cenu: Byl to pohár ukradený z kotle zapomnění. Stála ve svém budoáru, zatímco jsem vymazal všechny vzpomínky na tebe. Byla jako prázdná stránka, ohnul jsem ji přes postel a zmocnil se jí. Schoval jsem ji tam, kde bys ji nikdy nehledal. Na dvoře Světlých. Přebral jsem V'laneovo místo a předstíral, že je konkubína jen lidskou ženou, do které jsem se zamiloval. Čas ubíhal a dvořané poli z kotle a zapomněli, Světlé princezny byly stále mocnější a já se jich zbavil, stala se jednou z nás. Dosáhl jsem toho, co žádný tvůj lektvar nedokázal. Čas ve Férii, naše lektvary a náš způsob života z ní udělal Danana. Není to ironické? Nastal den, kdy byla tak mocná, že se stala naší královnou. Byla tam celou dobu - naživu - ale ty jsi ji tam nehledal. Držel jsem ji všem na očích na místě, na které by se Temný král ani nepodíval. Schovával jsi se za svojí záští, zatímco já si s ní užíval v posteli. Tvoje konkubína byla moji milenkou, moji královnou. A teď z ní moje smrt udělá tebe."
Královy oči byly smutné. "A ještě rozsáhleji, než si dokážeš představit, kdyby to byla pravda. Ale ostatní ti stojí v cestě." Pohlédl na mě.
Vykulila jsem oči a zakroutila hlavou. "Co to děláš? Chceš, aby mě zabil? Nestojím mu v cestě."
"Naše magie preferuje ženy. Věřím, že si vybere tebe."
"Mám Sisnar Dubh," řekl Cruce. "Ona ne."
Král se zasmál. "Myslíš, že se staneš mnou. Ona se stane jí. Není to jediná možnost."
Byla jsem vyděšená. Myslela jsem, že chápu, co chce říct a vůbec se mi to nelíbilo.
"Možná se Barrons stane Crucem. Kdo by potom mohl soudit?" řekl král.
"Barrons se nestane Válkou," řekla jsem okamžitě.
"Nebo mnou. Záleží na detailech." Král se podíval na konkubínu v Cruceově sevření. "Je to irelevantní, všechno. Ještě jsem neskončil."
Byla pryč.
"Co to-" Cruceovy ruce byly prázdné. Vrhl se dopředu, ale narazil do neviditelné překážky. Přimhouřil oči a začal zaříkávat v jazyce, ze kterého mi stydla krev v žilách, zněl jako plnokrevný Temný princ, kterým byl.
Král mávl rukou a Cruce přestal zaříkávat.
Cruce ve vzduchu nakreslil komplikovaný symbol a s přimhouřenýma očima se díval na krále.
Nic se nestalo. Pak začal znovu zaříkávat. Král ho znovu umlčel.
Cruce vytvořil runu a vrhl ji na krále. Vrazila do neviditelné bariéry a spadla na zem. Zkusil po něm hodit tucet dalších. Všechny dopadly stejně. Bylo to jako sledoval boj muže s ženou, kdy se muž snažil držet ženu dál od sebe, aby ji neublížil.
Cruce se zhoupl na patách a začal rozevírat svá křídla, obrovská a černá, která rámovala svalnaté tělo tak krásné, že jsem najednou měla vlhké tváře. Dlouhé vlasy mu padaly přes ramena a pod bronzovou kůží se mu hemžily barvy.
Dotkla jsem se své tváře a prsty jsem měla od krve.
Ohromila mě jeho temná majestátnost. Věděla jsem, proč se Války tolik obávali. Věděla jsem, jaké to je, když mě ta křídla chránila, zatímco se ve mně pohyboval.
Temný král ho pozoroval a v očích měl otcovskou pýchu.
Cruce se ho snažil zničit a on na něj byl pyšný.
Jako rodič, když sleduje vlastní dítě, kterému se poprvé podaří rozjet na kole bez pomoci.
A já věděla, že Cruce neměl nejmenší šanci, dokud královi záleželo na tom, jestli je naživu.
To nebezpečí nikdy nespočívalo v tom, jestli je král dost silný - byl a vždycky bude nejsilnější ze všech.
Pravé nebezpečí spočívalo v tom, jestli mu na tom dost záleželo.
Vnímal existenci úplně jinak, než všichni ostatní. To, co jsme my viděli jako porážku a zničení, viděl on - stejně jako Kniha, kterou stvořil - dalekosáhle dopředu, jako čin stvoření.
A kdo ví? Třeba to tak bylo.
Ale mě se líbilo existovat tady a teď a za to jsem byla ochotná bojovat. Neměla jsem k dispozicic ptačí perspektivu a ani jsem ji nechtěla. Líbilo se mi chodit po zemi, kopat do listí a hledat jarní potůčky, žít život. Klidně jsem byla ochotná přenechat létání těm s křídly.
Sáhla jsem pro své kopí. Bylo v mém pouzdře. A uvědomila jsem si, že tomu tak bylo vždycky, když byl "V'lane" u mě. Stejně jako Temní, nikdy by se ho nemohl dotknout, takže pokaždé, když jsme byli spolu, tak jen vytvořil iluzi, že je pryč. Stejně jako Temní princové, když mě donutili si myslet, že v kostele otáčím kopí proti sobě.
Nikdy tomu tak nebylo. Rozhodla jsem se ho zahodit, protože jsem té iluzi věřila. Mohla jsem je tu noc zabít, kdybych je prohlédla. Tu moc jsme měla celou dobu uvnitř sebe, jen jsem to nevěděla.
Teď jsem ho hodlala zabít.
"Ani na to nemysli," řekl mi Temný král.
"Vzal tvojí konkubínu. Předstíral její smrt. Znásilnil mě!"
"Vždyť nikdo neutrpěl žádnou újmu."
"Děláš si srandu?"
Podíval se na svou konkubínu. "Dnešek je zábavný."
Najednou byl měsíc i megality pryč. Byli jsme zpátky v jeskyni.
Cruce vydal ten cinkavý zvuk, jeho křídla se otevřela v celé své kráse a v očích mu šlehal hněv, rty měl stažené a zasyčel.
Král ho vrátil zpátky bez jakékoli námahy.
Byl tam jako nahý, pomstychtivý anděl vytesaný z křišťálu. Z podlahy vystřelily modro-černé mříže a orámovaly jeho vězení.
Měla jsem říct králi, aby ho oblékl.
Aby ten led kolem něj byl zamlžený a nikdo ho neviděl. Aby schoval ty nádherná sametová křídla. Aby utlumil jeho svatozář.
Aby vypadal míň... andělský, erotický. Ale co se stalo, stalo se.
Král řekl Kat: "On je teď tvoje Sisnar Dubh."
"Ne!" vykřikla Kat. "My ho nechceme!"
"Je to vaše chyba, že Kniha utekla. Tentokrát ji hlídejte lépe."
Slyšela jsem Barronse, jak říká: "McCabe? Co tady zatraceně děláš?"
Najednou se do jeskyně začali přemisťovat další lidé. McCabe z Casa Blanc v bílém obleku se připojil k úředníkovi, který se podobal leprekónovi, z mé první noci v Clarin House a k muži z ulice, jež mě navedl ke stanici Gardy, tenkrát mě nazval vlasatou blbkou.
"Liz?" řekla Jo. "Kde se tady bereš?"
Liz nic neříkala, jen se stejně jako ostatní přesunula k Temnému králi.
"Jedno tělo ho nedokáže pojmout," řekla jsem otupěle.
"Já věděla, že s ní něco není v pořádku!" prohlásila Jo.
Král sledoval vidoucí a Barronse. Vydával se za člověka, který lovil vlastní Knihu. Celou dobu mě sledoval. Od chvíle, co jsem přijela do Dublinu. Ubytoval mě v Clarin House.
"I před tím, krásko." Král se mě podíval pohledem, který mě děsil. V jeho očích zářila pýcha.
Připojil se k němu můj středoškolský učitel tělocviku. Když se objevil můj ředitel z prvního stupně základky, stiskla jsem zuby a věnovala králi vzpurný pohled. Od začátku. "Trocha pomoci by byla super."
Král si jemně přitiskl konkubínu k hrudi. "Co bys změnila?"
"Musíš nám ji vrátit," dožadovala se Dree'lia. "Potřebujeme ji. Bez V'lanea nás nemá, kdo vést."
"Najděte si novou královnu. Tahle je moje."
Velvet se naježil. "Ale my nemáme žádnou-"
"Vzmuž se, Velvete," utrhl se na něj král.
"My Cruce nechceme. Vezmi si ho ty," trvala na svém Kat.
"Co se to zatraceně děje? Nemůžeš si odnést královnu. Pracujeme pro ni," řekl Drustan.
"A co Úmluva? Potřebujeme vyjednat nové podmínky!" řekl Cian.
"Změň mě zpátky!" požadoval Christian. "Snědl jsem jen jedno sousto. A stalo se ze mě tohle. Za co mě trestají?"
Ale král měl oči jen pro ženu ve svém náručí.
"Nemůžeš odejít, dokud nevrátíš zpátky zdi," vrčel Dageus. "Netušíme, jak-"
"Přijdete na to."
Na zem začaly padat kůže, prázdné schránky králových částí. Na chvíli jsem se bála, že odpadne i ta moje, ale nestalo se tak.
Barrons mě dokázal vyléčit z Pri-yy, nepochybovala jsem, že král dokáže najít svou konkubínu. Ať byla kdekoli, ať utrpěla jakoukoli ztrátu paměti, najde ji. Bude jí říkat příběhy. Pomiluje se s ní. Dokud jednoho dne oba nevstanou a nenechají všechno za sebou.
Kluk ze zasněnýma očima se začal měnit, absorboval do sebe stíny z ostatních kůží.
Rozpínal se, až se na námi tyčil jako bestie Sinsar Dubh, ale bez veškeré zlosti, pak rozepjal svá obrovská křídla a já cítila jeho radost.
Myšlenka, že by ho vědomě opustila ho doháněla k šílenství.
Ale nebylo to tak. Unesli ji.
A on ji celou dobu miloval.
Předtím, než se z ní stal Danan.
A dlouho potom, co byla pryč.
Sluneční svit jeho ledu. Mráz její horečky.
Přála jsem jim věčnost.
Přeju ti to samé, krásko.
A pak Temný král zmizel.
1 comments:
Děkuji
Okomentovat