Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 53. kapitola

Část 5

Ta cedule byla těžká, ale já byla odhodlaná.

I když by Barronsovy svaly spoustu věcí ulehčily, zvládla jsem to bez něj. Neměla jsem náladu hádat se.

Když jsem odšroubovala poslední šroub z měděného stožáru, který byl připevněn ke zdi nad dveřmi knihkupectví, vypadla mi cedule z ruky, spadla na chodník a uprostřed praskla.

MacKayliny Manuskripty byly na vyhození ještě dřív, než tu ceduli stihl zahlédnout první zákazník.

Nevadilo mi to. Neznělo to správně. I když jsem milovala, že je tam moje jméno, nikdy jsem se s tím názvem úplně nezžila. Tohle místo bylo... no prostě k němu ten název neseděl.

Samozřejmě jsem nezamýšlela obchod Barronsovi vrátit.

Hodlala jsem si ho nechat navždy. Stejně jako jeho jméno. Stejně bych o něm vždycky přemýšlela pod jeho starým jménem.

O dvacet minut později už nade dveřmi visel původní název.

Oprášila jsem si ruce, opřela žebřík o sloup a ustoupila, abych se mohla podívat na svou práci.

Vzhlédla jsem ke všem čtyřem patrům budovy. Ne, dnes jich bylo pět. Pětipatrová budova teď znovu oficiálně nesla název Barronsovo knihkupectví a starožitnictví. A vlastnila ho MacKayla Laneová. List vlastnictví mi dal včera večer.

Stoupla jsem si doprostřed ulice a změřila si svoje knihkupectví kritickým okem. Teď jsem ho měla  na starosti a já a nehodlala jsem dovolit vandalům a přírodním živlům poškodit ho. Přežilo bouři Temných daleko lépe než jiná místa ve městě, chránila ho vlastní ochranná kouzla a muž, který nemohl zemřít.

Pamatovala jsem si, jak jsem ho poprvé spatřila. Zrovna jsem se vyřítila z Temné zóny, vyděšená, osamělá a zoufale jsem toužila po odpovědích. Tenkrát v noci pro mě zářilo svatým světlem spásy.

Moje útočiště. Můj domov.

Opravená temně červená a měděná fasáda zářila.  Kamenný oblouk s dvěma pilíři u vchodu byl opravený a osvětlovalo ho teplé jantarové světlo vycházející ze dveří s vitrážovým sklem.

Vysoká okna po stranách budovy byla orámovaná sloupy s ozdobným kováním, nebyla v nich jediná prasklina, ani kousek nebyl odštípnutý. Základy byly pevné, silné. Na střeše byly silné reflektory s časovými spínači, jeden z nich se měl zapnout právě teď. Staré neonové světlo rozzářilo ceduli s nápisem otevřeno.

Temná zóna byla prázdná, ale tohle místo bude vždycky baštou světla, dokud bude moje. Potřebovala jsem ho. Zachránilo mě. Milovala jsem tohle místo.

A toho muže.

Od událostí v opatství už uplynulo několik dní a my jsme si pořád ještě nepromluvili o našem problému.

Poté, co král odešel, jsme se na sebe všichni podívali a zamířili ke dveřím, jako bychom se odtamtud nemohli dostat do bezpečí dostatečně rychle.

Máma a táta se jednou podívali na mě a Barronse a rozhodli se vrátit k Chesterovi. Měla jsem ty nejchytřejší a nejsuprovější rodiče na světě. Barrons a já jsme se vrátili do knihkupectví a zamířili přímo do postele. Vylezli jsme, až když jsme oba byli na pokraji vyhladovění.

Celé to finále nebylo dokonalé a rozhodně jsme to takhle nečekali, když jsme plánovali, jak udržet zdi mezi světem lidí a Dananů.

Sinsar Dubh byla pryč.

Ale jak už to tak u Dananů bývá, další vznikla.

Vidoucí byly vzteky bez sebe, že mají v opatství na zodpovědnost takovouhle starost, ale těžko se mohli hádat, když byl král pryč.

Kat převzala Rowenino místo a souhlasila, že povede opatství, ve kterém už nebyli žádné Stíny. Počty vidoucích se částečně vyrovnali a časem se uchýlí k demokratickým volbám a přestaví Útočiště.

Plánovala jsem si zabrat pro sebe místo ve vnitřním kruhu, kde bych se mohla zasadit o změny - první z nich by byla pevně uzavřít jeskyni, ve které se současně nacházela Sisnar Dubh. Pokud možno zadělat ji železobetonem.

Keltarové se vrátili do Skotska, vzali s sebou Christiana, ale nikdo jsme nevěřili, že jsme je viděli naposledy.

Před Halloweenem jsme si mysleli, že by se jednou život mohl vrátit k normálu. Ty dny byly pryč.

Přišli jsme o téměř půlku světové populace - zemřelo víc, jak tři miliardy lidí.

Zdi byly pryč a já si byla docela jistá, že to tak zůstane, protože Světlí neměli královnu ani nikoho jiného, kdo by je vedl. Nepochybovala jsem, že král si vzal dlouhou dovolenou.

Jayne a jeho muži byli často v ulicích a snažili se odstranit z ulic Temné a z nebes Lovce. Plánovala jsem si s nimi o tom promluvit. Přemýšlela jsem, jestli bychom se s Lovci nemohli nějak dohodnout. Moc se mi nelíbilo, že by měli na K'Vrucku střílet.

Kat se podařilo spojit s pobočkami vidoucích v ostatních zemích. Řekla mi, že i jinde po světě jsou Temné zóny prázdné a že Danin recept na bomby se překládá do několika jazyků a stejně tak se rozrostl obchod s mým MacHalo. V určitých částech světa jste mohli MacHalo koupit za celou krávu. Ležely tu všude miliony domů, aut, elektroniky, o kterých jsem dříve snila, jen tak opuštěné a kdokoli si je mohl vzít. I já jsem si s radostí uvědomila, že bych klidně vyměnila Barronsovo Porsche za sklenici čerstvého pomerančového džusu.

IDD kroužily světem jako malá tornáda, ale Ryodan a jeho muži je dokázali připoutat a podařilo se jim tak vyčistit většinu města. Ne proto, že by mu na tom záleželo, jak mě Ryodan chladně informoval, ale protože to neprospívalo obchodu.

Chester byl poslední dobou narvaný k prasknutí. Dneska, když jsem vyřizovala pár věci, na mě nějaká holka zavolala: "Uvidíme se ve Férii!" Jako by mi přála hezký den.

Byl to zvláštní nový svět.

Válka stále probíhala, ale byla umírněnější. Světlí a Temní spolu bojovali, ale tak nějak to drželi pod pokličkou, jako by si nebyli jistí, že by neponičili svět a nechtěli to pokoušet.

Zatím.

Jediný dobrý Danan byl mrtvý Danan. P.S.: Lovci nebyli Danani.

Na většině míst stále nefungovala elektřina. Generátory byly vzácným zbožím. Mobilní sítě nefungovaly - telefony Barronse a jeho mužů byly záhadnou výjimkou. Internet spadl před několika měsíci. Někteří mluvili o tom, že by se možná věci dali navrátit do původního stavu, ale nedokázali se dohromady pořádně dohodnout jak a každý zkoušel něco jiného, takže z toho nakonec nic nebylo. Poslední dobou se určitě objevilo několik filozofických škol, které hýřili nápady všemi směry.

Já neměla tušení, co budoucnost přinese.

Ale byla jsem ráda, že jsem naživu a nedokázala jsem si představit lepší místo, kde bych teď chtěla být a sledovat, jak se to vyvine.

Cítila jsem se jako Barrons: Nikdy se mi neomrzí život.

Teprve včera se konečně Ryodanovým mužům podařilo najít Tellie a já si s ní mohla krátce promluvit skrz Barronsův mobil. Řekla mi, že Isla O'Connorová byla opravdu těhotná v tu noc, kdy Kniha unikla. Narodila jsem se. Měla jsem biologickou matku. Tellie už byla na cestě, aby mi pověděla celý příběh, ale bude to ještě několik dní, než dorazí.

Moji rodiče byli zdraví a šťastní. Padouchy jsme porazili a dobří vyhráli. Tentokrát.

Život byl nádherný.

S jednou bolestivou výjimkou.

V mém knihkupectví bylo dítě, pod garáží, pro které byla každá vteřina, kterou žil agónií.

A byl tu otec, který se o něm ani o kouzlu slovem nezmínil, co jsme odešli z opatství.

Neměla jsem nejmenší tušení proč. Čekala jsem, že se bude dožadovat toho kouzla hned, jak se vrátíme do knihkupectví. Pro to žil celou věčnost.

Ale nedožadoval se ničeho a s každým dnem jsem se děsila té nevyhnutelné konverzace. TA lež rostla a vypadalo, že už s ní nic nenadělám.

Nikdy nezapomenu na naději v jeho očích, když jsem ji pronesla. Na tu radost.

To já ji způsobila. Lží.

Nikdy mi to neodpustí, až na to přijde.

Pořád to můžeš udělat...

Pevně jsem zavřela oči.

Ten příšerný hlas mě mučil od chvíle, co jsme odešli z opatství: Sinsar Dubh. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to v vzpomínka na to, jak se mě pokusila svést - nebo jestli je ten hlas opravdu uvnitř mě.

Vážně mám v sobě kopii Knihy od chvíle, co jsem ještě pořád byla nenarozené dítě?

Opravdu vytvořila perfektního hostitele a jen čekala, až dospěji?

A to nejdůležitější, měla jsem opravdu kouzlo, díky kterému by jeho syn přestal existovat, celou dobu uvnitř sebe?

Mohla jsem mu ho dát? Slyšet v jeho smíchu radost? Oba je osvobodit? A za jakou cenu?

Zaryla jsem si nehty do dlaní.

Minulou noc, těsně předtím, než jsem usnula, jsem slyšela to dítě vít. Hladové, utrápené v nekonečné mizérii.

Oba jsme to slyšeli. Políbil mě a předstíral, že si toho nevšiml. Později, když odešel, aby se o něj postaral, jsem se dusila vlastními slzami, protože jsem je zklamala.

Požádal mě o jedinou věc. A já nebyla dost silná, abych ji pro něj získala.

Otevřela jsem oči a podívala se na knihkupectví, cedule se jemně kývala ve větru. Soumrak vykreslil obchod v odstínech fialové barvy. Okenní rámy byly pokryté metalickou stříbrnou barvou, jedením z mnoha nových dananských odstínů.

Barrons bude za chvíli zpátky. Netušila jsem, kam chodí. Ale znala jsem jeho rutinu. Když se vrátí, ucítím jeho srdeční tep.

Nepřemýšlela jsem nad tím. Věděla jsem, že když se zamyslím, tak to neudělám. Vycouvám. Podívala jsem se do prázdna a potopila se.

Voda byla ledová, nehostinná, černá jako původní hřích. Neviděla jsem nic, jen jsem šlapala vodu.

Cítila jsem se malá, mladá a bála jsem se.

Jezero bylo obrovské. Mělo míle a míle černé, ledové vody. Byla jsem překvapená, že mi z toho nemrzla krev.

Melodrama. Vidíš, konečně nějaké máš, zapředl známý hlas. Jak ti jdou výstřednosti? Vesmír nesnáší nudu.

"Kde jsi?"

Plav dál, MacKaylo.

"Jsi opravdu tady?"

Vždycky jsem tu byla.

Plavala jsem usilovněji, hlouběji do té temné hlubiny. Nic jsem neviděla. Klidně jsem mohla být slepá.

Najednou se objevilo světlo.

Protože jsem ho stvořila, řekla hedvábně.

"Nejsi bůh," zamumlala jsem.

Ale nejsem ani ďábel. Jsem ty. Jsi konečně připravená vidět sama sebe? To, co leží na dně?

"Jsem připravená." Hned, jak jsem to řekla, objevilo se to. Zářilo to na dně mého jezera. Vyzařovaly z toho zlatavé pruhy světla a na obalu se leskly rubíny.

Sinsar Dubh.

Byla jsem tu celou dobu. Od chvíle, co jsi se narodila.

"Porazila jsem tě. V té pracovně. Dvakrát jsem prohlédla tvou hru. Odešla jsem od toho pokušení.

Nemůžeš zničit něco, co je součástí tebe.

Už jsem neplavala, ale odkapávala ze mě voda na černou podlahu jeskyně. Rozhlédla jsem se, přemýšlela, kde jsem. V temné části své duše? Sinsar Dubh ležela otevřená na černém pódiu přede mnou. Její zlaté stránky se třpytily, čekala.

Byla nádherná, tak nádherná...

A celou dobu uvnitř mě. Všechny ty noci, kdy jsem ji lovila, jsem ji měla přímo pod nosem. Nebo spíš za ním. Stejně jako Cruce jsem i já byla Sinsar Dubh, ale na rozdíl od Cruce jsem ji nikdy neotevřela. Nikdy jsem ji nevítala, ani nečetla. Proto jsem nikdy nepochopila žádné z těch run, co mi dala. Nikdy jsem se nepodívala dovnitř. Jen když jsem si brala to, co mi nabízela.

Kdybych se ponořila do svého jezera a otevřela Knihu, měla bych všechny královy temné znalosti k dispozici, do nejmenšího detailu. Každé kouzlo, každá runa, recept na každý experiment včetně stvoření Stínů, Šedého muže, dokonce i Cruce! Už jsem se nedivila, že se na mě Temný král díval s otcovskou pýchou. Měla jsem tolik jeho vzpomínek, tolik jeho magie. Asi jsem byla něco jako jeho dcera, kterou nikdy neměl. Byla jsem část jeho samého. Viděl se ve mně a Dananům se to líbilo.

Taky jsem se nedivila, že se se mnou K'Vruck dokázal mentálně spojit a poznat mě. Našel ve mně královu část a pro něj jsme byli s králem stejní. Chyběl mu jeho společník. To samé platilo o Zrcadlech. Poznali ve mně královu esenci a zatímco mi většina vzdorovala a s nadšením mě ze sebe vyhodila - díky Cruceově kletbě - nejstarší a první Zrcadlo, které spojovalo králův a konkubínin budoár, nebylo nijak kletbou ovlivněno. Dokonce i Adam ve mně něco cítil a já věděla, že stejné to bylo s Crucem. Jen prostě nevěděli, kdo přesně jsem. Pak kluk se zasněnýma očima řekl fear dorchovi, aby se do mě podíval hlouběji a on strachy ucouvl.

Jsem otevřená na stránce, kde je to kouzlo, které chceš. Jen musíš přijít blíž a přečíst ho, MacKaylo. Je to tak prosté. Spojíme se. A ty můžeš to dítě uložit k odpočinku.

"Předpokládám, že jsi měla dobrý důvod k tomu, abys zničila moji ceduli?" Jericho se objevil vedle mě. "Musel jsem tu zatracenou věc vyrobit sám," řekl nakvašeně. "Ve městě nezbyl žádný výrobce cedulí. Měl jsem na práci daleko důležitější věci, než malovat nějakou ceduli."

Zírala jsem s otevřenou pusou. Jericho Barrons stál vedle mě.

Uvnitř mé hlavy.

Potřásla jsem hlavou a trochu předpokládala, že ho díky tomu pohybu uvidím válet se po zemi.

Zůstal stát uhlazený jako jindy.

"To není možné," řekla jsem mu. "Nemůžeš tu být. Tohle je moje hlava."

"Ty lezeš do té mé. Já tentokrát jen promítl svůj obraz do tvé mysli, aby ses měla na co dívat." Slabě se na mě usmál. "Nebylo snadné dostat se dovnitř. Slovo tvrdohlavý je pro tebe slabý výraz."

Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Vlezl mi do myšlenek a dával mi co pro to i tady.

"Našel jsem tě stát na ulici, dívala jsi se na ceduli nade dveřmi. Snažil jsem se na tebe mluvit, ale neodpověděla jsi. Radši jsem si řekl, že se porozhlédnu kolem. Co to děláš, Mac?" řekl jemně - a tak mluvil jen když byl ostražitý a nebezpečný.

Přestala jsem se smát a do očí mi vyhrkly slzy. Byl v mé hlavě. Nemusela jsem nic skrývat. Mohl se rozhlédnout a domyslet si pravdu.

"Nepodařilo se mi najít to kouzlo." Zlomil se mi hlas. Zklamala jsem ho. Nesnášela jsem se za to. On mě nikdy nezklamal.

"Já vím."

Překvapeně jsem se na něj podívala. "Ty... víš?"

"Věděl jsem to hned, jak jsi mi zalhala."

Podívala jsem se mu do očí. "Ale vypadal jsi tak šťastný! Usmál jsi se. Viděla jsem ti to na očích!"

"Byl jsem šťastný. Věděl jsem, proč jsi zalhala." Jeho temný pohled byl prastarý, nelidský a neobvykle něžný. Protože mě miluješ.

Přerývavě jsem se nadechla.

"Pojďme pryč, Mac. Tady dole pro tebe nic není."

"To kouzlo! Je tady. Můžu ho dostat. Dopřát mu klid!"

"Ale pak už bys to nebyla ty. Nemůžeš si od té věci nic vzít. Je to buď všechno nebo nic. Najdeme jiný způsob."

Sinsar Dubh ten moment zkazila. Lže. Nesnáší, že jsi ho zklamala.

"Ať zmlkne, Mac. Zmraz to jezero."

Podívala jsem se na Barronse, který v celé své kráse zářil. Moc, čistá a jednoduchá. Mohla jsem vytvářet světy.

Zmraž jeho zadek. Jen se bojí, že budeš mocnější než on.

Barrons mi podal ruku. "Neopouštěj mě, Růženko."

Růženko. Byla jsem to opravdu já?

Zdálo se to tak dávno. Slabě jsem se usmála. "Pamatuješ si na tu sukni, co jsem si vzala k Mallucému tu noc, co jsi mi řekla, abych se oblékla jako gotička?"

"Máš ji nahoře ve skříni. Nikdy ji nevyhazuj. Vypadala jsi v ní jako ze sna."

Vzala jsem ho za ruku.

A jen tak jsme se ocitli venku na ulici před Barronsovým knihkupectvím.

Hluboko ve mně se Kniha se zaduněním zavřela.

Když jsme mířili ke vchodu, zaslechla jsem střelbu a podívala se nahoru. Kolem měsíce proletěli dva draci.

Jayne zase lovil Lovce.

Lovci.

Překvapením jsem vykulila oči.

K'Vruck!

Mohlo to být tak jednoduché?

"Bože, to je ono," zašeptala jsem.

Barrons mi podržel otevřené dveře. "Co?"

Zaplavilo mě nadšení a popadla jsem ho za ruku. "Seženeš mi Lovce, na kterém bych mohla letět?"

"Samozřejmě."

"Tak rychle. Myslím, že vím, co udělat s tvým synem!"