Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 54. kapitola

Jericho Barrons pohřbil svého syna na hřbitově na předměstí Dublinu potom, co pět dní držel stráž u jeho mrtvého těla, čekal, jestli nezmizí a znovu neoživne.

Jeho syn nikdy nezmizel a nikdy neoživl.

Byl mrtvý. Opravdu mrtvý.

I já držela stráž, ale u dveří jeho pracovny, dívala jsem se, jak upírá pohled na svého krásného syna dnem i nocí.

Ta odpověď byla tak jednoduchá.

Chvíli to trvalo, létala jsem nad městem a pak se objevil, černější než noc a nazval mě starým přítelem - byl krásný a vydechoval do noci obláčky kouře. Vítr za ním syčel mrazem.

Poprosila jsem ho o laskavost. Pro Lovce to bylo potěšení. Pobavilo ho.

Dostat ho do podzemí vyžadovalo úsilí Barronse a pěti jeho mužů.

Když byli v bezpečné vzdálenosti, zavolali, že je cesta volná a my jsme vletěli dovnitř.

Smrt není tak konečná jako K'Vruck.

Když složil svá obrovská křídla a zhluboka se nadechl, otočil se k chlapci.

A ten zemřel.

Jako by K'Vruck vdechl jeho samotnou duši.

Po tak dlouhém utrpení měl konečně mír. Stejně jako Barrons.

Ryodan a jeho muži proseděli s Barronsem celé noci a čekali, přemýšleli, jestli opravdu mohli zemřít. Byli uražení, ale zároveň se jim i ulevilo. Kasteo v té místnosti seděl bez mrknutí celé hodiny. Ryodan a ostatní ho odtáhli pryč. Přemýšlela jsem, co mu před tisíci lety udělali. Věděla jsem, jak zármutek vypadá, když jsem ho viděla.

A když odešli, tak i přesto, že jsem stále cítila jejich nepřátelskost, věděla jsem, že mě nepopraví.

Nezabijou mě. Ne teď. Netušila jsem, jak dlouho budou vůči mně benevolentní, ale bylo to aspoň něco.

Když se jednoho dne rozhodnout vyhlásit mi válku, tak budiž.

Stala jsem se bojovnicí. S Barronsem po boku nebylo nic, co bych nezvládla.

"Ahoj, zlato, jsi nahoře?" zazněl ulicí tátův hlas.

Podívala jsem se přes okraj střechy a usmála se. Máma, táta a inspektor Jayne stáli dole před knihkupectvím. Táta nesl láhev vína. Jayne měl zápisník s propiskou a já věděla, že plánoval vyzpovídat mě ohledně toho, jakým způsobem zabíjím Danany a přesvědčit mě, abych mu dala svoje kopí.

Byla jsem nadšená, že se moji rodiče rozhodli zůstat v Dublinu. Vzali si dům ve městě, abychom se mohli navštěvovat. Už brzy jsem hodlala dát mámě Alininy věci. Promluvíme si, navštívíme její byt. Vezmu mámu na vysokou, kam Alina chodila a byla tam šťastná. Zavzpomínáme na čas strávený s ní. Máma teď byla úplně jiný člověk, byla silnější a měla v sobě víc životní energie.

Z táty se měl stát zákonodárce a hodlal spolupracovat s Jaynem a jeho jednotkou, aby v Novém Dublinu uchovali klid a pořádek. Chtěl bojovat, ale mámě se ten nápad nelíbil.

Máma založila skupinu, která se jmenovala NZD. Nový zelený Dublin. Kladla si za cíl pěstovat ve městě stromy a květiny. Hnojili půdu, plnili květináče, dávali semínka do hlíny. A tohle všechno mělo vrátit Dublinu jeho parky a zeleň. Všechna místa, kde byla, chtěla zušlechtit a Dublin to potřeboval.

"Je otevřeno, pojďte nahoru," zavolala jsem. Máma nesla dva keramické květináče a já viděla, že v nich jsou zelené výhonky. Všechny moje parapety byly pořád prázdné. Ještě jsem ani neměla čas zajít do opatství. Doufala jsem, že až tam půjdu, vezmu jim květináče jako dárek.

Otočila jsem se a zkontrolovala stůl. Pití bylo vychlazené, talíře vyndané, ubrousky složené. Byla to moje první zahradní párty.

Barrons se tyčil nad plynovým grilem, dělal steaky a celkem neúspěšně se snažil skrýt své znechucení. Netušila jsem, jestli mu vařené maso přišlo tak nechutné - oproti syrovému - nebo prostě jen neměl rád mrtvou krávu, ale preferoval ji živou. Nebo cokoli živého.

Neptala jsem se. Něco bylo lepší neříkat nahlas.

Podíval se na mě a přeběhl mráz po zádech. Nikdy ho nebudu mít dost. 

Byl naživu.

Nadechla jsem se.

Pořád. Jsem. Ho. Chtěla.

Oheň mému ledu. Led mojí horečce.

Později, až spolu budeme v posteli, poznám pravou radost. A co víc? Třeba se pak proletíme na Lovcích k měsíci.

Zatímco jsme čekali, až naši hosté dorazí nahoru, podívala jsem se na město. Vesměs bylo temné, jen pár světel zářilo. Vůbec se to nepodobalo městu, do kterého jsem v srpnu přijela. Ale pořád jsem ho milovala. Jednoho dne bude plné života a radosti.

Dani byla někde tam venku. Už brzo jí půjdu hledat.

Ale ne, abych ji zabila.

Budeme bojovat bok po boku.

Jako sestry.

Myslím, že by to Alina pochopila.

Všechno není černobílé, jak jsem si myslela. Nemůžete se podívat někomu do očí a okamžitě vědět jaký je.

Musíte se jim podívat přímo do srdce.

Konec...

... prozatím.