Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 1. kapitola

pondělí 19. srpna 2019

"Říkám, že bych se měli řídit tím, co řekla Mac a celou tu místnost vylít betonem," říká Val.

Trhám sebou. Kroutí se mi žaludek jen z toho, když slyším její jméno. Já a Mac jsme byli jak dva hrášky v jednom Mega lusku, byly jsme si blízké jako sestry. Teď by mě bez váhání zabila.

Nebo by se o to aspoň pokusila.

Jsem rychlejší.

"A jak chceš dostat mixér s betonem dolů do katakomb pod opatstvím?" chce vědět Kat. "Nehledě na to, kolik by ho bylo potřeba, aby vyplnil celou místnost. Je třikrát větší než Jaynovo tréninkové hřiště a strom má vysoký jako katedrála!"

Poposedávám si, objímám kolena s opatrnou tichostí. Už mám ztuhlé nohy z toho, jak jsem si na nich seděla. Jsem v jídelně v opatství, sedím na jednom ze stropních trámů, kde mě nikdo nevidí a cpu se Snickerskou a potají poslouchám. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst, odkud můžu sbírat informace. Jsem dobrou lezkyní, jsem rychlá a pružná. A vzhledem k tomu, že jsem podle měřítek ostatních stále dítě, tak mě nenechávají poslouchat jejich rozhovory. Ale žádné starosti. Za ta léta se ze mě stal profík.

"A co navrhuješ, abychom udělaly, Kat?" říká Margery. "Máme nechat nejmocnějšího Temného prince zamrazeného do ledové kostky přímo pod naším domovem? To je šílené!" Jídelna byla plná vidoucích. Spousta z nich mručela na souhlas, ale takové ony jsou. Souhlasí s tím, kdo v tu chvíli mluví nejhlasitěji. Ovce. Půlku času, co strávím špehováním, se přemlouvám, abych mezi ně neskočila a nezakřičela bééééé, abych viděla, jestli mi některá z nich bude věnovat pozornost.

Byla jsem v opatství skoro celou noc, čekala, až se vzbudí, začnou sem proudit na snídani a netrpělivě očekávat novinky od těch, které byly vzhůru celou noc jako já, a začnou diskutovat. Nepotřebuju tolik spánku, co ostatní, ale když konečně zaberu, tak jsem jak mrtvola. Je nebezpečné přijít o vědomí tak tvrdě jako já, takže si vždycky opatrně vybírám místo pro spaní - za hodně zamčenými dveřmi se spoustou pastiček. Vím, jak se o sebe postarat. Starala jsem se sama o sebe od svých osmi let.

"Sotva je to ledová kostka," říká Kat. "Sám Temný král uvěznil Cruce. Viděly jste ty mříže, které kolem něj vystřelily z podlahy."

Nemám žádnou rodinu. Když mámu zabili, Ro mě donutila nastěhovat se do opatství s ostatními vidoucími - s těmi, které dokáží vidět Danany a viděly je i před pádem zdi. Některé z nás mají zvláštní dary. Dříve jsme nad sebou přemýšlely jako my a oni, lidé a Danani, dokud jsme nezjistili, že Temný král strkal prsty do našich linií před dávnými časy a přimíchal svou krev do pokrevních linií šesti nejdůležitějších prastarých irských rodin. Někteří říkají, že jsme poznamenané, že v sobě máme kousek nepřítele. Já říkám, že když jsme díky tomu silnější, tak je to jedině dobře.

"Alarm nefunguje," podotýká Margery. "A nikdo z nás neví, jak nastavit tu mříž, aby odpuzovala lidi. Co je horší, ani ty dveře nedokážeme zavřít. Mac to zkoušela hodiny."

Zaskočí mi a jen o chlup to zaskočené sousto nevyzvracím. Musím přestat reagovat na její jméno tímhle způsobem. Pokaždé, když ho slyším, vidím na její tváři ten výraz, který měla, když o mě zjistila pravdu.

Do háje s tím! Věděla jsem, co se stane, až zjistí, že jsem zabila její sestru. Teď nemělo cenu nad tím fňukat. Když víte, že se to blíží a neuděláte nic, čím to zastavit, tak se nemůžete chovat překvapeně a naštvaně, když vás to dostihne. Vesmírné pravidlo číslo 1: Všechno vás vždycky dožene. Tak to chodí. Jsme jako magnet.

"Říkala, že na ni vůbec nereagují," říká Margery. "Myslí si, že s nimi král něco provedl. Barrons a jeho muži je společně zkoušeli zavřít, ale nic. Jsou pořád otevřené."

"Kdokoli by mohl vlézt dovnitř," říká Colleen. "Našly jsme Meehanova dvojčata stát ráno u mříží. Zíraly na něj, jako by to byl snad nějaký anděl!"

"A co jsi tam dělala ráno ty?" ptá se Kat Colleen. Ta se odvrací.

Poznamenaná krev nebo ne, nestěžovala jsem si, že jsem vidoucí. Měla jsem ty nejlepší dary ze všech. Žádná z ostatních vidoucích nevěděla, co se mnou. Jsem neskutečně rychlé, silná, mám dokonalý sluch, čich a ostříží zrak. Nevím, jestli i chuť, protože nemůžu nic ochutnat cizím jazykem, takže se to asi nikdy nedozvím. Nejlepší je ale moje superrychlost. Dokážu proběhnout pokojem plným lidí, aniž by si toho všimli. Když je ovane vánek z toho, jak probíhám kolem, obvykle ho připíší otevřenému oknu. Všude, kam jdu, otevírám okna. Je to moje maskování. Když nakráčíte do pokoje plného otevřených oken, tak si pořádně všimněte vánku, který úplně nekoresponduje s tím, co se děje za okny.

"To protože vypadá jako anděl," říká Tara.

"Taro Lynn, ať tě to ani nenapadne," napomene ji ostře Kat. "Cruce by nás všechny zničil, kdyby si myslel, že tím něco získá a to bylo předtím, než přečetl Knihu a absorboval její moc. Teď je on Sinsar Dubh - nejtemnější, nejzvrácenější magie dananské rasy. To už jsi zapomněla, co Kniha udělala Barb? Nepamatuješ si, kolik lidí zmasakrovala, když ještě neměla tělo? Teď ho má. A je pod naším opatstvím. A ty si myslíš, že vypadá jako anděl? Že je hezký? Zbláznila ses?"

Včera večer jsem v katakombách nebyla, takže jsem na vlastní oči neviděla, co se stalo. Držela jsem se dál od jedné bezejmenné osoby. Ale slyšela jsem, co se stalo. Nikdo nemluví o ničem jiným.

Kámo, V'lane je Cruce!

Dokonce není ani Světlý. Je to ten nejhorší z Temných princů.

Nemůžu tomu uvěřit. Byla jsem do toho týpka neskutečně zabouchnutá! Myslela jsem, že nás všechny zachrání, že bude bojovat za dobro na straně lidí. Ukázalo se, že bylo doslova a do písmene válka - čtvrtý jezdec z Apokalypsy Válka, který putoval společně se svými třemi Temnými bratry: se Smrtí, More a Hladomorem. Evidentně byla alespoň část našich mýtů správná. Když se znovu dostali do našeho světa, šel okamžitě do háje. Nikdo ani nevěděl, že je naživu. Cruce měli zabít před necelým milionem let. Místo toho se vydával za V'lanea, používal kouzlo, aby změnil svůj vzhled, infiltroval se na Světlý dvůr, zmanipuloval události a připravil si dokonalou příležitost k tomu, aby mohl převzít nadvládu nad oběma rasami.

Danani mají trpělivost vln omývajících břehy. Samozřejmě, že je to jednodušší, když jste nesmrtelní.

Taky jsem slyšela, že on byl jeden z těch čtyř, kteří znásilnili M- tu osobu, jejíž jméno neříkám - tenkrát v kostele, když je na ní vypustil Pán a vládce.

A já mu řekla, že mu jednou dám svoje panenství! Přinesl mi čokolády a flirtoval se mnou!

V'lane je Cruce. Kámo. Někdy slova nestačí.

Tara se vzdorovitě dívá na Kat. "Neznamená to, že ho chci pustit na svobodu. Jen říkám, že je krásný. S tím nemůže nikdo nesouhlasit. Má křídla jako anděl."

Je krásný. A my máme velké, velké problémy. Včera v noci jsem šla dolů do katakomb, hned jak všichni ostatní odešli. Prokličkovala jsem podzemním labyrintem, dokud jsem nenašla místnost, kde kdysi drželi Sinsar Dubh. A pořád drží - jen v jiné podobě.

V'lane už nevypadal jako V'lane. Je uvězněný uprostřed ledové kostky, obklopený klecí se zářícími mřížemi. Má zvrácenou hlavu, v očích oheň, vrčí a jeho obrovská křídla jsou roztažená. Pod kůží se mu jako zlato lesknou nádherná tetování. A je nahý. Kdybych už penis předtím neviděla v pornu, tak bych se prvního sexu fakt bála.

"Černá křídla, Taro," říká Kat. "Stejně jako černá magie, smrtící. Předtím byl nebezpečný. Teď je to tisíckrát horší. Král mu nikdy neměl dovolit, aby tu Knihu přečetl celou. Měl ho zastavit."

"Mac říká, že král nechtěl, aby byla Sinsar Dubh rozdělená," říká Colleen. "Bál se, že bysme ji nedokázali udržet na dvou místech najednou."

Prohrabávám kapsy batohu, který mám neustále na zádech - nikdy nevíte, kdy budete něco potřebovat a já jsem pořád na pochodu - a vytahuji další Snickersku. Zase to zatracené jméno. Když jím, pomáhá mi to ignorovat tu bolest v břiše, když ho slyším.

"Nedokázaly jsme ji tady udržet, ani když byla vcelku," podotýká Kat.

"Protože ji Rowena pustila," říká Val.

Tuhle část příběhu jsem se dozvěděla dneska ráno, když jsem poslouchala vidoucí, jak se baví ve sprchách. Když Sinsar Dubh včera v noci posedla Rowenu, zabila ji ta nejmenovaná osoba. Ale ještě než se tak stalo, se Ro vychloubala, jak Sinsar Dubh pustila na svobodu. A to některé vidoucí stále mluví o tom, že bychom ji měly vystrojit pohřeb! Já říkám, že matka představená ovčích vidoucích je mrtvá. No a co jako! Vytáhněte dort a párty čepičky!

"Oslabila Rowenu," říká Kat.

Rowena se slabá už narodila. Mocichtivá čarodějnice.

"Možná Cruce oslabí nás," dodává Kat.

S čokoládovou tyčinkou v puse si povzdechnu a polknu. Nová vůdkyně opatství a vidoucích na celém světě právě udělala obrovskou chybu. Pár věcí jsem se od té nejmenované osoby naučila. Vidoucí potřebují pevnou ruku. Ne pevnou, jakou měla Ro se svým šikanováním, ponižováním a tyranií, ale dost pevnou na to, aby jí neuteklo stádo. Kat měla říct něco ve smyslu, jaké máme štěstí, že jsme mnohem silnější než Rowena. Dokonce i dítě vidí, co se dole v té místnosti děje. Ty vidoucí se bojí. Rowena je mrtvá. Dublin je v troskách a hemží se to v něm monstry. Jeden z těch dobrých přešel na temnou stranu. Jejich životy se několikrát drasticky změnily během velmi krátké doby. Jsou snadným cílem pro kohokoli, kdo se bude chtít chopit moci. Kat by měla přitvrdit, rychle.

Dřív než to za ní udělá někdo, kdo není tak schopný a hodný jako ona.

Někdo jako Margery, která i teď pozoruje dav přimhouřenýma očima, jako by jí něco nesedělo. Je o rok starší než Kat a byla součástí Roina vnitřního kruhu, když byla ta čarodějnice ještě naživu. Nebude jen tak přihlížet změně velení, které ji nezahrnuje. Bude dělat problémy, kdykoli se jí naskytne příležitost. Doufám, že Kat ví, jak zrádná dokáže být. Kdokoli byl Ro tak dlouho blízký, je děsivý. Já vím. Já jí byla nejblíž. Politika ovčích vidoucích. Kámo, jak já je nenávidím. Obalí vás jako lepkavá pavučina. Zbožňuju bydlet sama!

Pořád se mi občas zasteskne po opatství. Zvlášť, když si vzpomenu, jak jsme pekly sušenky. Když usínáte a slyšíte v pozadí tichý mumraj, je to fajn. To vědomí, že i když vám vůbec nerozumí, tak nejste na světě samy, je k nezaplacení.

Kat má pravdu: Sinsar Dubh bývala uzamčená za magickými dveřmi pod naším opatstvím, ale teď je to v porovnání mnohem horší.

Problém je, že už jako Sinsar Dubh nevypadá.

Všechna temná magie a moc dananské rasy už není uvěznění mezi deskami knihy. Teď je v těle dannanského prince, nahého a okřídleného. A jestli jste někdy dananského prince neviděli, tak vám může říct, že by vám z jeho krásy a slávy spadla čelist.

Je jen otázkou času, než se ho někdo pokusí osvobodit.

Kat je ještě ani nedostala k tomu nejdůležitějšímu faktu: spousta lidí ví, že tady dole je a že má v sobě všechnu temnou magii Dananů.

Znám lidi. Viděla jsem je ve všech tvarech a velikostech. Někdo bude natolik hloupý, že uvěří, že ho dokáže kontrolovat. Někdo se pokusí najít cestu skrz ten led.

Jericho Barrons je jen jeden z mnoha, který Sinsar Dubh tisícitelí lovili. Nikdo z nich nevěděl, kde přesně se nachází. Kdyby to věděli, tak by snesli na naše opatství jako hejno vran už ve středověku, kdy naše opatství tvořila jen kruhovitá věž s jediným vchodem. Rozebrali by ji kámen po kameni, aby se dostali k tomu, pro co přišli.

Teď věděla celá skupina lidí a Dananů, kde leží ta nejmocnější zbraň, jaká kdy byla stvořena.

A lidé mluví.

Brzy bude celý svět vědět o tom, kde je.

Odfrknu si, představuju si, jak se na náš žene rozzuřený dav s vidlemi. A debilní vidoucí se dohadují, jak mají bojovat místo toho, aby skutečně bojovaly. Ještě jednou si povzdechnu.

Kat se podívá nahoru.

Přestávám dýchat, přitahuju si kolena těsně k tělu a sedím naprosto bez hnutí.

Po chvíli Kat potřese hlavou a vrací se zpátky k rozhovoru.

Znovu se povzdechnu, ale tentokrát tišeji.

Právě udělala druhou chybu.

Všimla si něčeho, co tam nemělo být a ignorovala to. Kámo, horší než pštros s hlavou v písku, fakt.

Jo, jo. Je to jen otázka času.

Ještě pár minut čekám, dokud se nezačnou dohadovat a pak odtamtud urychleně mizím.

***

Zbožňuju, když se můžu takhle pohybovat.

Neumím si život ani jinak představit.

Kdykoli mě něco žere, tak jen proletím městem, dívám se, jak se všichni pohybují jak ve zpomaleném záběru a okamžitě se cítím milionkrát líp.

Mám tu nejvíc cool práci na světě.

Jsem superhrdinka.

Tedy až donedávna jsem byla.

Podle mojí mámy jsem nebyla normální batole, které od lezení přejde k chození. Já přešla od ležení na zádech, cucání prstů a spokojeného žvatlání, zatímco mi měnila plínky (nechápu, proč by měl někdo brečet, když z vás zbavují bobků) k teleportování, alespoň to si myslela. V jednu chvíli jsem byla v obýváku na podlaze a hned na to jsem zmizela. Bála se, že mě unesly Danani - občas to dělávali, když je vidoucí objevily - dokud mě neslyšela ve spižírně, jak se snažím otevřít dětskou přesnídávku. S kukuřicí. To si pamatuju. Pořád jí mám ráda. Ale nemá v sobě moc paliva. Energii, kterou mi dává, hned spálím.

Nikdy jsem nechodila do školy.

Ani nechcete vědět, jak mi zabránila, abych opustila dům. Moc možností není, když máte dítě, které se pohybuje rychleji, než mrkáte.

Nejsem jedinou superhrdinkou v Dublinu, což mě dost otravuje, ale pomalu začínám vidět, že to není tak úplně špatná věc.

Začínala jsem být nafoukaná. A z toho pak děláte chyby, když nejste opatrní. Taky je to nuda. Není to úplně legrace, když jste nejlepší a nejrychlejší ze všech. Malá konkurence vás drží na špičkách prstů a snažíte se pak mnohem víc. A víc žijete.

A to jsem já: chci si užívat život.

Chtěla bych umřít se slávou, zatímco jsem ještě mladá. Nechci se rozpadnout kousek po kousku,  přijít o rozum a zestárnou a zešedivět. Vzhledem k současnému stavu světa si myslím, že si s tím nemusím dělat starosti.

Na vrcholu seznamu chlápků, co chci porazit jsou Jericho Barrons a jeho muži. Stejně jako já jsou superrychlí a supersilní. Bolí mě to přiznat - ale jsou rychlejší. Ale dělám na tom.

Barrons mě dokáže čapnout uprostřed mého rychloběhu, tak tomu říkám, když se běžím fakt rychle. Začínám v bodu A, kde si rychle udělám mentální obrázek svého okolí, pak dupnu na plyn a během mrknutí jsem v bodě B. Má to jen pár nevýhod. Za prvé mám neustále modřiny, jak do něčeho narážím, protože některé věci prostě nejsou statické jako lidi, zvířata a Danani. Z druhé rychloběh vyžaduje hodně jídla jako paliva. Musím neustále jíst. Když nejím dost, tak jsem pak celá dezorientovaná a malátná. Je to ubohé. Jsem jak nádrž, která je buď prázdná nebo plná. Nic mezi tím. Víte, jak v některých filmech nosí lidé pás s nábojemi na sobě? Takhle já nosím proteinové tyčinky a snickersky.

Alespoň jednou za noc zaběhnu k Chesterovi, což je v dublinském podsvětí žhavé místo pro paření a plnění si různých divných fantazií na téma nesmrtelnost, které vlastní a vede jeden z Barronsových chlapů, Ryodan, a tam zabíjím Danany, co jsou zrovna venku. Obvykle trvá tak pět minut, než se objeví jeden z jeho mužů, ale já toho za pět vteřin zvládnu hodně.

U Chestera je bezpečná zóna. Je tam zakázáno zabíjet Danany, ať dělají cokoli. A kolikrát dělají fakt nechutnosti.

Zabíjení lidí u Chestera zakázané není. A to je podle mě obrovský problém, takže Ryodanovi zatápím a rozhodně s tím nehodlám přestat.

Jednou budu rychlejší než on, rychlejší než oni všichni.

Pak zabiju každého Danana, který u Chestera bude.

Na druhém místě seznamu konkurence jsou Danani, které lovím. Někteří  z nich se dokáží teleportovat. Říkají tomu "prosívání". Nechápu fyzikální zákony prosívání. Jen vím, že je to rychlejší než superběh. Což by mi dělalo starosti, kdybych neměla Meč světla, jednu ze dvou zbraní, která dokáže jejich nemrtvé zadky zabít, takže mě většinou nechávají na pokoji. Ta, co ji nebudu jmenovat, má druhou zbraň - kopí.

Znovu mě zabolí žaludek. Otevřu jednu proteinovou tyčinku, rozhodla jsem se, že jí budu říkat "ta osoba" zkráceně TO. Pak se třeba moje mysl přestane zasekávat a kopat mě do žaludku.

Poslední jsou Temní princové. Bývali čtyři. Cruce je teď venku ze hry. Dva pobíhají někde po Dublinu, ale už nejsou pod nadvládou Pána a vládce, což znamená, že jsou ještě nebezpečnější. Bojují mezi sebou a dokonce i s vlastními lidmi. Ještě s nimi budou obrovské problémy. Nejen že se umí přesívat, ale stačí se na ně podívat a začnou vám krvácet oči. A když se s nimi vyspíte... no nedělejte to! To bohatě stačí. Už teď se kolem nich tvoří kulty. Ovce vždycky jen hledají svého pastevce na nejistém terénu.

Proti princům nic nezkouším. Držím se od nich dál. Spím s mečem v ruce. Koupu se s ním. Nikdy nenechávám nikoho jiného, aby se ho dotkl. Miluju svůj meč. Je to můj nejlepší kamarád.

Zabila jsem s ním jiného Temného prince. Jsem jediná, kdo něco takového dokázal. Dani Mega O'Malley zabila Temného prince! To zní skvěle. Jediný problém je, že ti dva se mi teď chtějí pomstít. Tak nějak doufám, že se zabaví tím, že se nejdřív pokusí zabít navzájem.

Můj život se skládá v podstatě z dohlížení nad městem. Neustále se snažím monitorovat věci, které se mění. Miluju, když znám všechny detaily a šířím důležité zprávy. Nevím, co by beze mě Dublin dělal.

Vydávám vlastní noviny, které se jmenují Dani Daily, tisknu je třikrát do týdne. Někdy mám i speciální vydání, když se uděje něco velkého. Sbírám zprávy na bývalé poště od lidí, co mají problémy z Danany. Ráda přispěchám na pomoc a zachráním den! Beru svoji práci vážně, stejně jako inspektor Jayne a jeho strážci, kteří hlídají ulice. Dublin mě potřebuje. A já ho nehodlám zklamat.

Právě jsem vydala svou první knihu. Dani v Dublinu: Abeceda PPZ. Dancer mi pomohl jí vytisknout a distribuovat. Recenze jsou zatím skvělé. Jediný problém je, že neustále zjišťuju nové věci, takže knihu musím zrevidovat a dotisknout. Teď už jsem u pátého vydání.

Někteří lidé, kterým pomáhám, jsou fakt blázni. Bojí se vlastního stínu. Stačí se na ně jen podívat a vím, že dlouho žít nebudou. Je mi z toho smutno, ale dělám, co můžu.

Rozhodla jsem se hned se stavit na poště, abych zjistila, jestli mi tam někdo nenechal vzkaz.

Dojímám proteinovou tyčinku na dvě kousnutí a obal strkám do kapsy. Nevím, proč ji prostě neodhodím na zem, když je celá pokrytá sutí a bordelem, ale tak nějak mi to přijde špatné.

Přimhouřím oči, podívám se dolů a mentálně si zapamatovávám každou překážku, dokud si je nepamatuju všechny: opuštěná auta s otevřenými dveřmi, které jen čekají na to, aby mě sejmuly, když nebudu dost opatrná, pouliční lampy vyrvané ze země s kusem betonu na jejich konci a kousky železa trčícími do stran jako smrtící bodliny, převrácené stoly z hospod, které blokují chodník. No chápete.

Zhluboka se nadechnu a poddám se tomu, přenechávám své vidoucí smysly, aby mě navigovaly. Ro mě nutila vysvětlit jí celý proces, možná by na to přišla, kdyby se dost snažila. Nejlepší vysvětlení, na jaké můžu přijít je tohle: je to jako sebrat celé své vědomí a odstrčit ho stranou, dokud z vás není... něco jiného. Asi jako řadit na převodovce. Ten nával adrenalinu je megaintezivní a... Prostě si bez něj nedokážu představit život, protože bez něj žádný život není.

To přesně teď dělám, rychle zařadím další rychlostní stupeň a jsem celá a svobodná, perfektní. Vítr ve vlasech! Rychloběh! Dokonce ani necítím vlastní chodila, protože na nich mám křídla! Soustředěně se zamračím a přitvrdím, rychleji, každá nanosekunda se počítá, jestli mám porazit-

Vrazím do zdi.

Kde se tu sakra vzala?

Jak jsem ji mohla přehlédnout?

Celý obličej mám znecitlivěný a nevidím. Ten náraz mě vytrhne z mého rychloběhu a pošle slepou na zem. Když konečně získám zpátky rovnováhu, nemůžu se soustředit. Vrazila jsem do té zdi tak tvrdě, že mě to dočasně oslepilo. Budu mít obličej samou modřinu několik dní a oči tak nateklé, že sotva něco uvidím. To je trapas! Nesnáším, když musím svoje chyby nosit viditelně na obličeji, aby je každý viděl!

Mrhám cenými vteřinami, když se snažím vzpamatovat, ale to jediné, co mi běhá hlavou je: dobře, že to byla jen zeď a ne nepřítel. Teď sedím na zadku a je to jen moje chyba. Můžu si za to sama, že jsem narazila při rychloběhu. Můžete se tak klidně zabít. Tělo dokáže snést mnohem víc než obličej. Klidně si můžete zarazit nos do mozku, když nejste opatrní.

"To bylo lajdácký, Mego," mumlám. Pořád nic nevidím. Setřu si krev z nosu do rukávu a natáhnu se po tom, do čeho jsem vrazila.

"To je můj pták," řekne Ryodan.

Rychle s rukou ucuknu a přidušeně leknutím vykřiknu. Zase cítím svůj obličej, připadá mi, že je celý v plamenech. Jaká zatracená síla ve vesmíru mě donutila natáhnout ruku zrovna na to místo, kde má penis?

Pak si vzpomenu, že je to Ryodan a zamračím se. "Udělal jsi to naschvál!" obviním ho. "Viděl jsi moji ruku a stoupl sis mi do cesty!"

"A proč bych to dělal, prcku?"

Ryodanovy otázky bez pozvedlé intonace na konci věty mě dohání k šílenství. Nevím, proč mě to tak otravuje. Ale je to tak. "Abys mě ztrapnil! Pořád ti jde jen o to mít výhodu, ne?" Ryodan ze mě dělá naprostého blázna. Nemůžu ho vystát!

"Lajdáctví je slabé slovo," říká Ryodan. "Mohl jsem tě zabít. Příště se dívej, kam jdeš, prcku."

Konečně se mi začíná projasňovat zrak. "Já. Se. Dívala," říkám naštvaně. "Stoupl sis mi do cesty."

Podívám se na něj. Je fakt vysoký. Ta jediná pouliční lampa, která tu funguje je přímo za jeho hlavou, takže ho osvětluje zezadu, tvář má celou ve stínu, ale on to tak má rád. Přísahám, že každé místo, kam vkročí, předem připraví tak, aby mě světlo za sebou. Na tváři má ten lehký poloúsměv jako vždy, když ho obyčejní smrtelníci něčím pobaví.

"Nejsem obyčejný smrtelník," odseknu.

"Nic takového jsem neřekl. Ve skutečnosti právě proto, že nejsi, tě mám na svém radaru."

"No tak mě z něho hezky vynech."

"Nemůžu."

Srdce mi spadne až do žaludku. Není to tak dlouho, co mě Ryodan vystopoval na mou oblíbenou vodárenskou věž a řekl mi, že má pro mě práci. Samozřejmě jsem odmítla. Od té doby si říkám, že to místo dal někomu jinému.

Nechci se zaplést s Ryodanem a jeho muži. Mám pocit, že už by z toho člověk nikdy nevycouval. Jen by byl zapletený čím dál, tím víc.

Samozřejmě to mi nezabránilo slídit u Chestera. Musíte znát své soupeře, vědět, po čem jdou. Jestli po mně tenhle týpek něco chce, tak já chci vědět co. Minulý týden jsem našla zadní vchod do jeho klubu a vsadím se, že kromě mě a jeho mužů o něm nikdo neví. Myslím, že si myslí, že je dobře schovaný a neobtěžují se ho střežit. A že jsem něco viděla! Hoří mi tváře, jen když si na to vzpomenu.

"Čekal jsem, až se přihlásíš do práce, Dani. Pravděpodobně tě muselo zdržet něco, o čem nevím."

Přihlásit do práce, to určitě. Já se nezodpovídám nikomu. To, jak dořekl zbytek věty znělo, jako kdyby mě sledoval a věděl o každém problému, který mám nebo nemám. "Řeknu to ještě jednou. Nikdy se to nestane."

"Nechápeš to. Nedávám ti na výběr.."

"Ty to nechápeš. Nejsi můj šéf."

"To radši doufej, že jsem, prcku, protože jsi riziko pro moje město. A jsou jen dva způsoby, jakými se vypořádávám s nevypočítatelnýma proměnnýma. Jeden z nich je nabídnout ti práci."

Podívá se na mě tak, že je jasné, že druhý způsob znát nechci. Utřu si krev z nosu a načepýřím se.

"Myslela jsem, že je to Barronsovo město," říkám.

Tohle mé dloubnutí ignoruje. "Je to riziko, které nehodlám podstoupit. Jsi rychlá, jsi silná a moc hloupá."

"Nejsem hloupá. Jsem ale rychlá a silná." Narovnám se. "Jsem nejlepší z nejlepší. Dani Mega O'Malley. Tak mi říkají. Mega. Nikdo na mě nemá."

"Ale má. Moudrost. Zdravý rozum. Schopnost rozlišit mezi bojem, který stojí za to bojovat a zuřícíma puberťáckýma hormonama."

Cože! Já nemám žádné zuřící hormony! Jsem skutečná, stoprocentní superhrdinka! Ryodan přesně ví, jak se mi dostat pod kůži a já mu nehodlám udělat tu radost, aby to na mně viděl. "Hormony mi nijak nezasahují do mých myšlenkových procesů," říkám chladně. "A ani náhodou se moje hormony neliší od těch tvých. Vrána k vráně sedá." Po mé tajné návštěvě minulý týden teď o Ryodanovi vím jednu či dvě věci.

"Jsi člověk. Hormony tě ovlivňují neustále. A jsi moc mladá na to, abys o mně cokoli věděla."

"Nejsem tak mladá, abych to nevěděla. Vím, že ty a ti tví ostatní chlápci máte neustále sex. Viděla jsem ty ženský, co si je držíte-" okamžitě jsem sklapla.

"Tak ty jsi viděla."

"Nic. Nic jsem neviděla." Nestává se mi moc často, abych se prokecla. Nebo tomu tak aspoň nebývalo. Ale poslední dobou je všechno nějak divné. Nálady se mi mění častěji, než chameleon mění barvy. Spousta věcí se mě dotkne a pak říkám to, co bych neměla. Zvlášť, když mi někdo nestále říká prcku a přikazuje mi. Jsem nepředvídatelná dokonce i sama sobě. Stojí to za prd.

"Byla jsi na čtvrtém poschodí." Jeho oči jsou děsivé. Ale zase, tohle je Ryodan. Jeho oči jsou děsivé skoro pořád.

"Co je poschodí čtyři?" zeptala jsem se nevinně, ale nežere mi to ani na minutu. Poschodí čtyři je jako z porno filmu. Vím to. Poslední dobou se na ně dívám často, protože už mi kvůli tomu nikdo nenadává, jako mi nadávala TO. Je to pitomé, protože na mě ječela a záleželo jí na tom, jak vyrostu, záleželo jí na mně.

Usměje se na mě. Nenávidím to. "Prcku, zahráváš si se smrtí."

"To bys mě musel nejdřív chytit."

Oba víme, že jen dělám ramena. Může mě chytit.

Podívá se mi do očí. Odmítám se podívat stranou, ale vypadá to, že mi pročesává myšlenky a zjišťuje, co jsem všechno viděla. Uběhnou dlouhé vteřiny, zvednu bradu a ruce strčím do kapes. Můj postoj říká, že jsem bezstarostná, znuděná a že je mi to jedno. Protože z výrazu mojí tváře mu to nedošlo.

"Já v klubu cítil nějaký závan větru minulý týden," říká nakonec. "Někdo tam hodně rychle proběhl. Myslel jsem, že je to Danan, který nechce, aby z nějakého důvodu někdo viděl, ale tak to nebylo. Byla jsi to ty. To není v pohodě, Dani. Vůbec to není v pohodě. Mluvím tvým jazykem dost dobře na to, aby se to, co chci říct, dostalo do té tvojí pubertální hlavy?"

Protočím oči. "Hele dědo, nesnaž se mluvit jako já. Upadnou mi uši!" Střelím po něm nadutým, zářivým úsměvem. Není moje chyba, že se nedokážeš soustředit, když probíhám kolem. A co máš pořád s těma puberťákama. Vím, kolik mi je. To ty by sis to měl připomenout? To, jak mi to pořád předhazuješ, to má být nějaká urážka? Abys věděl, tak není. Je mi čtrnáct a jsem na vrcholu světa."

Hned v další chvíli je v mém osobním prostoru. Nemám se kam hnout. Ale nehodlám na nic čekat.

Dám se kolem něj do rychloběhu.

Nebo se o to aspoň pokusím.

Nabourám přímo do něj a čelem vrazím do jeho brady. Ale nijak tvrdě. Mělo by mi to rozseknout hlavu a ne lehce lechtat.

Zařadím Mega-zpátečku.

Zvládnu asi tak metr, ale nedostanu se z dosahu jeho rukou.

Co se to sakra děje?

Tak mě rozhodí můj neúspěch, že tam jen stojím jako idiot. Do téhle chvíle jsem si nebyla jistá, jak jinak se dá neúspěch pojmenovat. Teď už to vím - .

Popadne mě za ramena a začne tahat k sobě. Nevím, co si myslí, že dělá, ale já s k Ryodanovi nehodlám přiblížit ani na krok. Začnu se bránit o sto šest, mlátit kolem sebe, kopat.

Nebo se o to aspoň pokusím.

Zvládnu zasadit jeden slabý úder, než zastavím sama sebe. Nechci mu ukazovat svoje slabá místa, aby je potom nemohl využít proti mně.

Co to se mnou sakra je?

To už jsem do něj zase narazila?

Moje superrychlost je pryč.

Moje supersíla je pryč.

Jsem slabá jako obyčejný člověk, fuj! A trčím v Ryodanově náruči. Moc blízko. Jako bychom tancovali ploužák nebo co.

"Kámo, to se ti líbím nebo co? Pusť mě!"

Podívá se na mě. Vidím, jak mu to za očima zapaluje. Nelíbí se mi, když přemýšlí a dívá se na mě.

"Bojuj, prcku."

Vystrčím bradu ve vzdorovitém úhlu. "Možná se mi nechce. Říkal jsi, že to k ničemu nevede. Pořád mi říkáš, jak jsi větší a jak tomu velíš."

"To tě nikdy předtím nezastavilo."

"Třeba si nechci zlomit nehet," řekla jsem nonšalantně, abych zakryla, že jsem se pokusila bojovat. A utéct. A poprvé v životě jsem norm-

To slovo mě pálí v krku. Nemůžu ho ze sebe dostat, ani ho spolknout.

Je to v pohodě. Nepotřebuju ho říkat. Není to pravda. Nikdy to nebude pravda.

Nikdy taková nebudu. Není to součástí mojí reality. Jen jsem se pravděpodobně zapomněla najíst. Rychle procházím seznam toho, co jsem za poslední hodiny snědla: jedenáct proteinových tyčinek, tři plechovky tuňáka, pět plechovek černých fazolí, sedm Snickersek. Dobře, tak moje meníčko není zrovna lehké, ale rozhodně bych neměla mít prázdnou nádrž. Znovu zkouším rychloběh.

Pořád se nehýbu. Nejde to. Dost mě to děsí.

Drží mě za ruku a dívá se na moje krátké nehty, které TO nabarvila na černo v tu noc, kdy o mně zjistila pravdu. Nevím, proč jsem si je ještě neodlakovala. Odlupují se jak blázen se vším tím bojováním, co musím dělat.

"Nemáš dost dlouhé nehty na to, aby sis je zlomila. Zkus to znovu."

"Pusť mi tu ruku."

"Tak mě k tomu donuť."

Než stihnu cokoli odseknout, mám hned zakloněnou hlavu, jsem prohnutá v zádech a Ryodenův obličej mám u krku.

Kousne mě.

Ten parchant mě fakt kousnul!

Přímo do krku!

Kousek od krční žíly mám jeho tesáky! Cítím je, jsou ostré a hluboké. Bolí to.

Ryodan má tesáky! Takže to, co jsem tenkrát viděla na té střeše, když mi nabízel práci, jsem si nepředstavovala.

"Co to do háje děláš? Jseš snad upír nebo co? Chceš mě proměnit?" Byla jsem zděšená a zároveň mě to... zaujalo. Mohla bych být ještě silnější? Existují upíři? Víly jo. Takže je asi možné všechno. Teď se na nás začnou valit všelijaké příšery. Ví o tom TO? Je Barrons upír? Co se to tu děje? Kámo, můj svět se právě stal daleko zajímavějším!

Najednou se mi zamotají nohy, vypadám jako opilý kolotoč. Štve mě, že vypadám před Ryodanem tak neohrabaně. Utřu si z krku krev a šlehnu po něm zlým pohledem. Kdy jsem naposledy prolila krev? Nikdy. Jasně, kolikrát se mi stane, že nabourám. Ale to je moje vina, nikdo jiný za to nemůže. Tak to už teď není pravda.

Krvácení? Nemotornost? Pomalost? Kdo jsem?

"Teď už vím, jak chutnáš, prcku. Teď znám tvůj pach jako svůj vlastní. Už nikdy kolem mě neprojdeš bez toho, abych nevěděl, že jsi to ty. Jestli tě ještě jednou chytnu na nižších patrech u Chestera... nebo někde jinde v mém klubu..."

Odtrhnu pohled od svojí ruku a zadívám se na něj.

Usmívá se na mě. Na zubech má krev.

Fakt: Je něco zvráceného na tom, když se na vás usmívá někdo, kdo má na zubech vaši krev. Je to urážlivé až do morku kostí. Kde jsou jeho tesáky? Má je vůbec? Jsou pravé nebo to jsou nějaké kosmetické implantáty? Dneska nikdy nevíte. Nezmizely s hlasitým zamlaskáním jako v televizi, to bych slyšela. Mám supersluch. Tedy, někdy. Ve chvílích, kdy mám svoji superrychlost a supersílu. Což bývalo pořád. Teď zrovna ne.

"... nenuť mě..."

Jeho pohled tiká a mě to znervózňuje. Myslím, že si mě rychle měří od hlavy k patě, tak rychle, že nestíhám sledovat jeho zorničky, jen jakýsi oční třes. Zajímalo by mě, jestli to v superrychlosti umím taky. Potřebuju trénovat. Předpokládám, že se mi superrychlost zase vrátí. Co to se mnou sakra je? To jsem ztuhla? Jak jsem mohla ztuhnout? To se mi nikdy nestalo!"

"... pokud pro mě nebudeš pracovat a nebo pro ty pod mým velením. Tak to je." Je chladný. Jako led. A já vím, bez toho, aby to musel říkat, že druhou možností je smrt. Pracuj pro mě nebo umři. A to mě štve ze všeho nejvíc.

"To mi dáváš ultimátum? Protože to teda rozhodně není v pohodě." Nejen, že ze mě sálá nelibost. Jsem nelibost sama. Vrhnu na něj pohled číslo sedmnáct ze svých třiceti pěti pohledů smrti. Dospělí! Vidí teenagera, co má nějaké schopnosti, neví, co s ním a tak se ho snaží uvěznit do krabice, aby se cítil stejně blbě jako oni. Jako bych si snad mohla pomoct. Dancer má pravdu, dospělí se bojí dětí, co vychovávají.

"Jestli vyrůst znamená stát se někým jako jsi ty," říkám. "Tak to nikdy neudělám. Vím, kdo jsem a líbí se mi to. A nebudu se kvůli nikomu měnit."

"Jednoho dne, prcku, budeš ochotná pro někoho obětovat svoji posranou duši."

"Neměl bys přede mnou říkat 'posranou'. Jestli jsi náhodou zapomněl, tak je mi jenom čtrnáct. A jen pro tvoje info, kámo, já nemám žádnou duši. Takže. Se. To. Nikdy. Nestane."

"Nemyslím si, že bys mohla být ještě víc namyšlená."

Vrhnu na něj samolibý úsměv. "Jsem ochotná to zkusit."

Ryodan se zasměje. V tu chvíli se mi zase vybaví to, co jsem viděla na čtvrtém patře. Tam se taky smál. A výraz na tváři té ženy, když dělal ty věci - ááá! Je to dědek! Nechutný! Co to se mnou je?

Dívá se na mě tvrdě.

Z toho pohledu se mi chce přestat existovat.

Ryodan se na lidi dívá úplně jinak, než všichni ostatní. Jako by měl rentgenové vidění a viděl, co se vám děje uprostřed hlavy.

"Žádný záhady, prcku. Jestli budeš žít dost dlouho, zjistíš, co mám na mysli," říká. "Lidé jsou předvídatelní. Jejich chování má jasný vzorec. Jen málo z nich se z něj vymaní."

Cože? On mi opravdu četl myšlenky. To není možné.

"Znám tvoje tajemství, Dani."

"Žádná nemám."

"Navzdory vší nadutosti nechceš, aby tě ostatní viděli. Doopravdy viděli. Neviditelná. To chceš být. Zajímalo by mě proč."

Ukážu mu vztyčený prostředníček a zkouším použít superběh.

Konečně to funguje! Zatraceně, je skvělé být mnou! Vítr ve vlasech! Mega na pohybu! Přeskakovat vysoké budovy jedním skokem!

No, to možná bylo trochu přehnané, ale stejně...

Zoooooooom! Probíhám dublinskými ulicemi. Ale narážím do další zdi a tentokrát ztrácím vědomí úplně.





















1 comments:

Olga řekl(a)...

Děkuji za další skvělý překlad