Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 6. kapitola

neděle 22. září 2019




"Zlomím řetězy, které mě vězní"

"Bolest je zvláštní věc," říká Ryodan.

Neodpovídám. Soustředím všechnu svou energii na to, abych stála navzdory řetězům, které mě poutají. Jsem někde u Chestera, v pokoji s kamennými zdmi. Z dálky cítím slabé dunění hudby, projíždí mi podrážkami bot. Kdybych neměla tak citlivé smysly, neslyšela bych ji. A protože je tak slabá, vím, že jsem někde hluboko pod klubem. To znamená, že dolní patra nejsou tak zničená, jak jsem doufala, že budou.

Hodili mi přes hlavu pytel a dovedli mě sem. Ať jsem kdekoli, nechtějí, abych našla cestu zpátky. Logicky vzato mě tedy nechají žít. Kdyby to tak neplánovali, nedávali by mi přes hlavu pytel. Celou místnost ozařuje jen matné světlo lampy z místnosti za Ryodanem. Je tu sotva dost světla na to, abych viděla, že ode mě stojí asi na deset metrů.

"Některé lidi to zlomí, když jim někdo ublíží," říká. "Upadnou do apatie a zoufalství a už se z toho nikdy nevzpamatují." Pohybuje se zvláštně, jako voda v míse - není to rychloběh, ale ani pohyb obyčejného člověka - jako kaskáda větru. Najednou stojí přede mnou. "Ale ostatní... no, bolest je nezlomí. Urazí je a rozzuří. Zničí vše, co jim stojí v cestě, než se dostanou ke zdroji, který to způsobil. I tak to ale způsobí vedlejší škody."

Svěsím hlavu, aby neviděl oheň v mých očích. "Kámo, nudím se. Kdyby mi někdy někdo ublížil, tak mě to možná bude zajímat. Ale to se nikdy nestalo."

Oběma rukama mi odhrne vlasy z tváře a chytí můj obličej do dlaní. Stojí mě to veškeré sebeovládání, abych se neotřásla. Donutí mě zvednou bradu. Usměju se na něj svým nejzářivějším úsměvem.

Podívám se mu do očí odhodlaná neuhnut jako první.

"Neublížilo ti to, že tě tvoje matka nechala zavřenou v kleci jako psa a celé dny si na tebe nevzpomněla, zatímco si užívala s celou řadou chlapů."

"Ty máš fakt divokou představivost."

Popadne mě za vlasy a přinutí mě, abych se na něj dívala, což jsem stejně plánovala udělat. Sáhne mi do kapsy a vytáhne jednu Snickersku a mně se začnou sbíhat sliny. Bojovala jsem s ním a jeho muži u Dancera v bytě tak dlouho, dokud jsem neodpadla. Představuju si, že mám místo páteře tyč, abych zůstala stát rovně. Předstírání je hra, ve které jsem zatraceně dobrá.

Otevře obal svými zuby. Cítím čokoládu a zabolí mě žaludek.

"Kolikrát jsi se musila stočit v té kleci na zem, připoutaná řetězem kolem krku a čekat. Přemýšlet, jestli si na tebe tvoje matka tentokrát vzpomene. Přemýšlela, co tě zabije první: jestli hlad nebo dehydratace. Kolik to bylo dní - někdy až pět. Bez jídla a pití. Spala jsi ve vlastních-"

"Teď už bys měl držet hubu."

"Když ti bylo osm, umřela a ty jsi zůstala zavřená v kleci. Roweně trvalo týden, než tě našla."

To je ten příběh. Nic neříkám. Nemám, co říct. V té kleci bylo všechno strašně jednoduché. Byly jen dvě věci, které mi dělaly starosti: buď jsem byla na svobodě nebo ne. Když jste na svobodě, žádné starosti nemáte. Když nejste, kopete do všeho kolem sebe, dokud se neosvobodíte.

"Někdy si s tebou ti její milenci hráli."

Ale ne takhle. Tak nikdy. Jsem panna a beru to vážně. Až na to jednou budu připravená, nechám to jít. Chci zažít spoustu skvělejch věcí, abych si vynahradila mládí. Proto jsem chtěla, aby V'lane nebo Barrons byli moji první, až budu dost velká. Někdo solidní. Chtěla jsem, aby to byla noc, na kterou si budu pamatovat do konce života.

"To teď filozofujeme, Ryodane? Protože jestli jo, tak pro tebe taky něco mám. Jdi do hajzlu. Minulost je minulostí."

"Dělá z tebe to, co jsi."

"Mizí. Neznamená nic," odpovídám.

"Nikdy před ní neutečeš."

"Dokážu utéct samotnému větru."

"Když se k tomu nebudeš chtít postavit čelem, nikdy se to nezahojí. Bude tě to užírat. Budeš kvůli tomu slabá v kritický okamžik, kdy budeš potřebovat sílu."

"Chápu to, jasný? Umučíš mě k smrti mluvením. Klidně mě zabij hned. Ať to máme za sebou. Ale udělej to rychle. Použij třeba motorovou pilu. Nebo granát."

Dotkne se mé tváře. "Dani."

"To mě lituješ, Ryodane? Protože o to nestojím. Myslela jsem, že jsi větší drsňák."

Přejede mi palcem přes rty a podívá se na mě pohledem, který říká, že to nechápu. Prudce uhnu hlavou, abych ho setřásla.

"Myslíš, že mě přivážeš ke zdi, budeš tu stát a říkat mi, že je to v pořádku, že jsem, kdo jsem? Že jsem takováhle kvůli všemu, čím jsem si prošla jako dítě? Kámo, vůbec nemám problém s tím, kdo jsem. Mám se ráda."

"Rowena tě donutila zabít prvního člověka, když ti bylo devět."

Jak to do háje ví? Byla to pro ni hra. Řekla mi, že chce vědět, jestli dokážu použít rychloběh a dát Maggie do cereálií víc mléka, aniž by mě viděla. Samozřejmě, že jsem to dokázala. Maggie umřela přímo u jídelního stolu. Ro mi řekla, že to byla náhoda, že byla stará a dostala infarkt. Když mi bylo jedenáct, zjistila jsem pravdu. Ro nenáviděla Maggie, protože volala po změně a chtěla, aby si vidoucí zvolili novou matku představenou. Našla jsem deníky té staré čarodějnice. Zaznamenávala si úplně všechno, jako by si myslela, že jednou bude tak slavná, že lidé budou chtít číst její deníky. Teď je mám já, schované na bezpečném místě. Otrávila jsem Maggie tím "mlékem", co jsem jí přidala do misky. Udělala jsem i spoustu jiných věcí, kterým jsem nerozuměla.

"Důležité je to, že mě donutila. Už jsem se přes to dávno přenesla."

"Zajímavé, jak jinak zníš. Tak nějak dospěle."

"Kámo," dodám rychle.

"Jednou tě bude těžké zlomit."

"Poradím ti, nahraď slovo 'těžké' slovem 'nemožné'."

Rozbalí tu tyčinku ještě víc a nabídne mi.

Odvrátím hlavu. Nebudu tu jíst jako zvíře v kleci.

"Až najdeme toho tvého malého přítele, tak si to rozmyslíš."

V tu ránu se mi uvolní křeče v žaludku a málem se mi úlevou podlomí kolena. Řekl "až" ho najdeme, což znamená, že ho ještě nemají. A já jim to říct nehodlám. Bála jsem se, že už Dancera mají. Musel odejít, když jsem ještě spala. Někdy na delší dobu zmizí a já ho nevidím třeba celé dny. Je dobré vědět, že je někde v bezpečí. Nedostali ho. Dostali jenom mě. Tohle zvládnu. Vsadím na to všechno... Dancer... no, dokud nepadla zeď, žil báječný život. Nechci, aby se kdy musel potýkat s touhle bandou.

"Není to můj přítel."

"Jak dlouho tě tu budu muset držet, Dani?"

"Dokud nepřijdeš na to, že ti to k ničemu není."

Pousměje se a otočí se pryč. U dveří se zastaví a položí ruku na vypínač, jako by mi dával na vybranou. Jako by to jediné, co musím udělat, bylo říct Prosím, nenechávej mě tu ve tmě a on nechá rozsvíceno.

Ukážu mu prostředníček oběma připoutanýma rukama.

A tak mě nechá bez mého meče ve tmě.

Nebojím se.

Znám Ryodana. Jestli mě někdo zabije, bude to on. To znamená, že tohle místo je chráněné před Stíny i Danany, protože jinak by mě tu nenechal.

Mám hlad a jsem unavená. Zavřu oči a hraju tu starou hru, kterou jsem se naučila jako dítě.

Předstírám, že mám v žaludku obrovský polštář, který zabírá všechen prostor, takže už nemám prostor na hlad. Předstírám, že ležím natažená v měkké posteli na bezpečném místě, kde mi nikdo nemůže ublížit.

A jak tam visím připoutaná za ruce, tak usnu.

***
"Co jsi myslela, že se stane, Dani?" zeptá se mě Mac.

Pomalu otevřu oči a zasténám. TO je tady, stojí přímo přede mnou.

Rychle si ji prohlédnu. Nikde nevidím její kopí, ale vím, že ho má u sebe. Nikdy bez něj nikam nejde.

"To není fér," říkám. "Nemůžeš mě zabít, když jsem spoutaná. Kámo, musíš mi dát alespoň šanci. Odvaž mě." Nebudu s ní bojovat. Ale uteču. Dokážu jí utéct.

"To nechápu, Dani," říká. "Musela jsi vědět, že když zabiješ všechny ty Danany před tisíci svědky, že si znepřátelíš všechny, kdo v tomhle městě mají nějakou moc. A Ryodan a jeho muži budou stát v první řadě. To jsi se chtěla stát nejžádanějším cílem v Dublinu?"

"Ty jsi jím taky chvíli byla a přežila jsi to."

"Já měla za zády Barronse. Ty jsi naštvala někoho, kdo je jako on."

Záměrně předstírám neznalost. "Christiana MacKeltara? Ten na mě naštvaný není."

"Ryodana."

"Ryodan není Barrons a nikdy nebude!"

"Souhlas. Ale mohl by ti krýt záda, kdybys ho nechala. Místo toho jsi si z něj udělala nepřítele a vystavila ho do pozice, kdy všichni vědí, že tě musí potrestat. Vzepřela ses mu před celým městem. Dani, Dani."

"Na čí straně zatraceně jsi? A proč se mě nesnažíš zabít?"

"To nemusím. To chce udělat celé město. Dani! Dani!"

"To mě budou muset nejdřív chytit. A proč pořád opakuješ moje jméno?"

"Vzbuď se. Už tě chytili," říká TO. "Vím, že nejsi hloupá. Tak co to děláš? Dani! Dani!"

"Dělám to samé, co ty. Postavíš si hlavu a neustoupíš. I když nemám všechny odpovědi a nedokážu předpovědět, jak se z toho dostanu, tak vím, že se z toho dostanu."

Pořád čekám, až mě probodne svým kopím. Místo toho se na mě usměje a řekne: "Toho se drž."

"Vzbuď se, Dani!"

Tvář mě bolí, jako by mi někdo nafackoval. Otevřu oči, i když jsem si myslela, že je mám otevřené.

Stojí přede mnou Jo. Bolí mě tvář. Promnula bych si ji, ale mám svázané ruce."

"Kam šla TO?" zeptám se zmateně.

"Co?" řekne Jo.

Olíznu si rty, nebo se o to aspoň pokusím. Mám tak suchou pusu, že mi to nijak nepomůže. Dolní ret je rozseknutý a pokrytý zaschlou krví. Bolí mě hlava těsně nad krkem. Musela jsem se praštit, když jsem usnula nebo když jsem bojovala s Ryodanem a jeho muži.

"Je mi líto, že jsem tě praštila, ale bála jsem se... Dani! Co ti to udělal? Zmlátil tě! A pak jsem tě do všeho ještě praštila já!" Vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Dotkne se jemně mé tváře a já ucuknu.

"Nech mě!"

"Zabiju ho," šeptá a něco v těch tichých slovech mě překvapí. Jako by se měnila ve mně.

Snažím se přijít na to, jestli je snem Jo nebo TO, nebo obě. Někdy se mi zdají ty nejdivnější sny. Jakoby se TO obtěžovala dávat mi nějaké rady. Hned jsem měla uhodnout, že to byl sen, když se mě nesnažila zabít.

"Narazila jsem na něj," říkám Jo. "Doslova narazila. Dvakrát. Proto jsem tak pomlácená." No většinou kvůli tomu.

"To bráníš Ryodana? Podívej, co ti udělal! Dani, to ti vymyl mozek? Netrpíš náhodou Stockholmským syndromem?"

"Co s tím má co dělat Stockholm? Není to náhodou město ve Švédsku?"

Obejme mě a leze mi do osobního prostoru. Je to trapné, když mám ruce přivázané nad hlavou a kotníky k podlaze. Takže mě objímá a já ji ze sebe nemůžu dostat, protože jsem přivázaná.

"Kámo!" zatřesu celým tělem a snažím se jí setřást. Je jako popínavka. "Co to děláš?"

Když se odtáhne, vidím, že brečí. To fakt musím vypadat blbě.

"Proč jsi to udělala?" Popotáhne a utře si nos hřbetem ruky. "Mluvili jsme o tom pořád dokola a nemůžeme na to přijít. Ty jsi udělala něco horšího, než že jsi mávala býkovi červenou vlajkou před očima. Ty jsi k němu přišla, praštila ho do obličeje a snažila se tancovat na jeho rozích. Dani, co sis myslela?"

Povzdechnu si. Lidé se ptají na ty nejblbější otázky. Někdy prostě nemyslíte. Prostě jednáte. Některé momenty jsou prostě příliš lákavé, než abyste je nechali být. Hrajete - a zaplatíte za to. Vždycky jsem s tím byla smířená.

Podezřele se na ní podívám. Jo tady nemůže být. Ne v útrobách Chestera. "Nejsi skutečná," řeknu.

Sáhne mi na čelo. "Máš horečku."

Já vím. Potím se a je mi zima. Vždycky dostanu horečku, když mám neskutečný hlad. Je to jen další zatracená slabost. Mám tolik silných stránek. A tolik limitů. Nechci, aby o nich ostatní věděli. "Musela jsem chytit chřipku," řeknu jí. V kapse mám narvané jídlo, ale nedosáhnu na něj.

"Vyndej mi z kapsy proteinovou tyčinku a dej mi jí." Jestli se to opravdu děje, tak aspoň získám sílu a klesne mi teplota. Jestli je to sen, aspoň se mi zdá o dobrém jídle. Nemám, co ztratit, ale můžu hodně získat. "Asi jsi tady kolem neviděla klíč k těm řetězům, že ne?" řeknu, ale bez naděje. Ryodan by ho nenechal nikde válet.

O čtyři proteinové tyčinky později vím, že nesním. Bolí mě hlava, ale vše se začíná zaostřovat. TO nebyla skutečná.

Ale Jo je.

Řekne mi, že už se rozneslo, jak jsem sama sejmula několik Dananů u Chestera a pak odkráčela s temným princem. Margery trvala na tom, že mě ten temný princ zabil a přesvědčila většinu vidoucích, aby mě odepsali a začali tam, kde Rowena přestala, pošpinily moje jméno.

Kat to viděla jinak. Prověřila to a rozhodla se. Podle přihlížejících ten princ, se kterým jsem odešla neměl kolem krku náhrdelník. Všichni princové nosili kolem krku stříbrný kruh, který zářil, jako by byl radioaktivní. Ten náhrdelník vypadal jako jejich součást, neoddělitelný jako jejich tetování nebo křídla. To bylo vše, co potřebovala Kat vědět: jestli neměl kolem krku stříbro, musel to být Christian.

Netuším, jak si to domyslela, ale jsem za to ráda. Poslala skupinu do Chestera, aby mě našla, protože věřila, že mě Ryodan dostal a zajmul.

Ohromilo mě s jakou rychlostí jednala. Možná nakonec byla Kat pro vidoucí dobrou volbou. "Jak zjistila tak rychle, že jsem se ztratila?"

"Byla jsi pryč tři dny, Dani."

Ohromilo mě to. Jsem tu přivázaná tři dny? To se nedivím, že umírám hlady.

"Jak jsi mě zatraceně našla? Myslela jsem, že jsem pohřbená někde v kobce nebo tak něco."

"To jsi. Viděla jsem Ryodana, jak jede ukrytým výtahem ve zdi retroklubu. Dveře se ještě úplně nezavřely a já jimi proklouzla, když se nikdo nedíval."

Zavřu oči a povzdechnu si.

V té větě byly hned tři chyby. Za prvé, Ryodana nikdo nevidí, když to on sám nechce. Za druhé, dveře na tomhle místě nezůstávají pootevřené. Za třetí, nikdo nepronikne bez povšimnutí.

Ryodan Jo nechal, aby ji viděl.

Což znamená, že za celé tři dny nebyl schopný najít "mého malého přítele". Ale rozhodně našel někoho, koho může použít proti mně.

Moje mysl mi ukáže obrázek Jo zbité a přivázané ke zdi.

Ryodan ani neopustil klub. Jen si sedl a čekal, kdo mě přijde hledat jako první.

Otevřu oči. "Vypadni odsud, Jo," říkám. "Hned."

"Ani jedna z vás nikam nejde," řekne Ryodan, který právě vystupuje ze stínů.

\






































1 comments:

Olga řekl(a)...

Děkuji za další super kapitolu