Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 5. kapitola

"Náš dům je fakt, fakt, fakt pěkný"

"Máš hlad?" ptá se Dancer, když vrazím do dveří a odhodím na gauč batoh i MacHalo.

"Umírám hlady."

"Super. Dneska jsem byl nakupovat."

Já a Dancer milujeme nákupy neboli rabování. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že vejdu do obchodu po zavíračce, když tam nikdo nebude a budu si tam moct dělat, co budu chtít.

Takový je svět teď. Když máte odvahu vyjít do ulic a vstoupit do temných obchodů, můžete si vzít, co chcete. Když padla zeď, tak první věc, co jsem udělala, bylo, že jsem šla do sportovního obchodu a narvala si do batohu ty nejkvalitnější botasky. Neskutečně rychle dokážu propálit podrážky.

"Našel jsem ovoce v konzervách," říká.

"Kámo!" Je těžké na něj natrefit. Na policích je teď spousta plesnivých věcí. "Broskve?" zeptám se s nadějí.

"Ty divný malý pomeranče."

"Mandarinky." Nejsou moje oblíbené, ale je to lepší než nic.

"Taky jsem našel polevu na zmrzlinu."

Okamžitě se mi začnou zbíhat sliny.

Jedna z věcí, které mi chybí nejvíc, je mléko a vše, co se z něj vyrábí. Před nějakou dobou pár okresů na západě zachránilo před Stíny tři krávy a lidé  se je snažili ukrást a při té příležitosti se postříleli navzájem. A ty krávy. Nikdy jsem to nepochopila. Proč střílet ty krávy? Mohli jsme je použít, rozmnožit je a zase mít všechno mléko světa! Pak si všimnu všeho toho jídla na stole a zasměju se. "Čekáš armádu?"

"O jednom člověku. Vím, jak jíš."

A fascinuje ho to. Někdy jen sedí a pozoruje mě. Dřív mě to děsilo, ale zvykla jsem si.

Sním celou hostinu a pak jen sedíme na gauči a díváme se na filmy. Dancer má všechno napojené na elektřinu, po bytě je spousta malých generátorů. Je chytrý. Přežil pád zdi bez nadpřirozených schopností, rodiny a přátel. Je mu sedmnáct a je na světě úplně sám. No technicky vzato má rodinu někde v Austrálii. Vzhledem k útržkům dananské reality, které se všude vznáší, nikdo nelétá letadlem, ani nejezdí lodí, protože by to pravděpodobně skončilo smrtí.

Nebo něčím horším.

Půlka světové populace je pryč. Vím, že si myslí, že jsou mrtví. Nemluvíme o tom. Domyslela jsem si to z věcí, které neříká.

Dancer byl v Dublinu podívat se na Trinity College, na jejich fyzikální oddělení, snažil se rozhodnout, kam půjde dál studovat, když padla zeď a odřízla ho tady samotného. Doma se učil doma, měl soukromé učitele a je chytřejší než kdokoli, koho znám. Vysokou dokončil před šesti měsíci, mluví plynně čtyřmi jazyky a dokáže alespoň číst v dalších třech nebo čtyřech. Jeho rodiče dělají do charity, mají v rodině už po generace spoustu peněz. Jeho táta je nebo byl nějaký ambasador, jeho máma doktorka, která léčila v zemích třetího světa. Drancer vyrostl tak, že cestoval po světě. Nějak si jeho rodinu nedokážu představit. Nemůžu uvěřit, že se tak dobře adaptoval na tuhle situaci. Udělalo to na mě dojem.

Někdy sleduju, když se na mě nedívá. Teď si toho všiml.

"Přemýšlíš nad tím, jak jsem sexy, Mego?" dělá si ze mě legraci.

Obrátím oči v sloup. Takhle to mezi námi není. Jen spolu trávíme čas.

"Když už o tom mluvíme..."

Protočím oči ještě teatrálněji, protože jestli konečně řekne, o kolik jsem hezcí od té chvíle, co mi Šedá žena vzala a vrátila mládí, tak mizím. Zatím byl v pohodě a nekomentoval to. Tak se mi to líbilo. Dancer je... no, Dancer. Je to moje bezpečná zóna. Jsme v pohodě. Jen dvě děcka ve zničeným světě.

"... zkus teplou vodu. Mego, vypadáš strašně. Zprovoznil jsem sprchu. Běž se vykoupat."

"Je to jen trocha krve-"

"Kýbl. Nebo možná dva."

"- a pár modřin."

"Vypadáš, jako by tě přejel náklaďák. A páchneš."

"Ne ne," ohradím se. "To bych si všimla. Mám superčich."

"Mego, myslím, že máš ve vlasech vnitřnosti."

Sáhnu si zděšeně do vlasů. Myslela jsem, že jsem se jich zbavila po cestě jsem. Prohrábnu si vlasy a vytáhnu jeden kluzký, nechutný kousek.

S odporem se na něj zadívám a pomyslím si, že bych se měla ostříhat nakrátko nebo začít nosit čepici, pak se podívám na něj a oba se rozesmějeme.

Smějeme se tak, že až nemůžeme popadnout dech. Válíme se po podlaze a držíme se za boky.

Vnitřnosti ve vlasech. V jakém světě to jenom žiju? I když jsem vždycky byla jiná a viděla věci, které ostatní neviděli, nikdy jsem si nepomyslela, že budu sedět na gauči v atomovém krytu s kamerami, skrytými dveřmi a pastmi všude kolem nás, že tu budu s pěkným sedmnáctiletým klukem, který je génius a nutí mě jíst něco víc, než jen proteinové tyčinky (říká, že v nich není dost vitamínu a minerálů, které by prozpívaly kostem) a ví, jak zprovoznit sprchu v Dublinu po pádu zdi.

Hraje dost zajímavou hru a hraje ji dobře.

Když zamířím do sprchy, Dancer stopne ten film. Po cestě popadnu čisté oblečení.

Tohle je Dancerovo doupě, ne moje. Ale má tu zásoby i pro mě, když se stavím. Jako já i on má spoustu jiných míst k bydlení. V tomhle městě se musíte hýbat, abyste si zvýšili šance na přežití a nastražit různé pasti, když jdete pryč, abyste věděli, jestli vám tam náhodou někdo nevlezl. Tenhle svět je o přežití. Lidé se zabíjejí kvůli mléku.

Horká voda mi vydrží celé nádherné čtyři minuty. Vydrhnu si vlasy a zabalím se do ručníku. Studuju svoji tvář v zrcadle. Mám všude modřiny. Vím, jak to chodí: černé se změní na fialové, fialová na zelené a pak to zežloutne a časem se vytratí. Nevšímám si svých modřin. Dívám se sama sobě do očí. Ve chvíli, kdy to nedokážu vím, že jsem ztratila sama sebe. To nikdy nedopustím. Jste to, co jste. Buď to přijměte nebo to změňte.

Zahodím ručník a pročešu si vlasy prsty. Pak si natáhnu džíny, tričko a dívám se na pár bojových bot. Dancer je pro mě vybral. Řekl, že by ty podrážky měly něco vydržet. Rozhodnu se je vyzkoušet.

Po cestě zpátky ke gauči popadnu plechovku s těmi malými pomeranči a pocákám je polevou a čokoládou. 

Hned se na to vrhneme. Dancer znovu pustí film a já vytáhnu karty. Naposledy mě v Bangu porazil, ale já cítím, že tohle je moje šťastná noc. 

***

Udělám něco, co už jsem dlouho neudělala. Přestanu být ostražitá. Jsem opilá ovocem a polevou a nadšená, že vyhrávám. Celou minulou noc jsem byla vzhůru a měla jsem perný den.

Kromě toho jsou Dancerovi pastičky dokonalé, skoro stejně dokonalé jako moje.

Odstrčím batoh a usnu na gauči s mečem v ruce.

Nevím, co mě to vzbudilo, ale zamžourám po pokoji. 

Stojí kolem mě velcí, strašidelní muži.

Zamrkám, abych rozehnala spánek. Je to těžké, když mám tak nateklé oči.

Matně si uvědomím, že na mě míří zbraněmi.

Vystřelím do sedu a chci použít svůj rychloběh, ale něčí ruka mě popadne a přišpendlí zpátky do polštářů. Do zad mě tlačí dřevěná opěrka.

Znovu vyskočím a znovu mě zadrží.

Jeden z nich se zasměje. "Ten prcek neví, kdy má zůstat sedět."

"Naučí se to."

"To se vsaď. Jestli ji nechá naživu."

"To by rozhodně neměl. Ne potom, co udělala."

"Dani, Dani, Dani."

Cuknu sebou. Nikdy jsem neslyšela nikoho vyslovit mé jméno tak jemně. Neskutečně mě to děsí.

Stojí nade mnou s překříženýma rukama, jeho děsivé předloktí vypadá v kontrastu s bílou košilí temně. Na obou zápěstích má stříbrné manžety. Světlo má jako obvykle za hlavou.

"Vážně sis nemyslela, že by ti tohle mohlo projít, že ne," řekne Ryodan.