Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 4. kapitola

"Chci holku s myslí jako diamant"

Přitahuje mě.

Je jí čtrnáct. A přitahuje mě.

Jsem o osm let starší než ona. O jedenáct, když počítáte ty tři roky, co jsem se snažil uniknout ze Zrcadel. Osm nebo jedenáct, co na tom záleží? Pořád to ze mě dělá dost velkýho úchyla ze Skotska.

Nebo něco takového.

Je doslova celá od krve. Má na sobě vnitřnosti a krev z toho, jak se probíjela klubem, u nosu má zaschlou krev, po obličeji modřiny a do večera bude mít dva monokly. Led už ten otok nezachrání.

A je rozpálená doběla.

Obličej jí celý září a v něm jí žhnou zelené oči. Má spoustu rudých kudrnatých vlasů, které jí padají na záda. Všechno je na ní zářivé a intenzivní. Uvědomuje si svět kolem sebe tak, jak to nedokáže ani spousta dospělých. Vím to. Taky jsem takový byl, v době, kdy jsem si myslel, že to, že dokážu rozpoznat lež, je mým největším problémem. Všechno dělá na sto deset procent a dává do toho srdce.

To mě dostává.

Přitažlivost není jen o sexu. Někdy je daleko jemnější, nenápadnější a někdy je to mnohem víc.

Díval jsem se, jak bojuje.

A pohnulo se ve mně něco, co jsem myslel, že je dávno mrtvé.

Ne moje přirození. To funguje skvěle. Líp než jindy. Jsem pořád připravený.

Pohnulo se ve mně něco jemného jako déšť v letní den. Něco Sladkého. Něžného. Něco, čím jsem kdysi býval. Ve svém klanu. Se svými neteřemi a synovci.

Připomíná mi mou Vysočinu - do které se už nikdy nevrátím.

Vím úplně přesně, co z ní vyroste. Zatraceně, bude dokonalá.

Stojí. Za. To. Čekání.

Škoda, že už tu tou dobou nebudu.

Vezmi si ji hned.

"Čtrnáct," zavrčím. Hádám se s tím hlasem ve své hlavě a zlepšuju se v tom. Mám dost praxe. Temný princ by vůbec nad jejím věkem nepřemýšlel. Temný princ by si jen všiml, že má ty správné části a temperament. Čím větší boj, tím lepší hostina.

"Proč to pořád všichni říkají jako urážku? Jako bych na to snad mohla jen na chvíli zapomenout!" ohradí se. "Bože! V životě jsem neviděla tolik lidí posedlých mým věkem!"

Vytočená Dani stojí za to. Usměju se.

Opatrně si ode mě stoupne dál. "Kámo, plánuješ mě sežrat nebo co?"

Přestanu se usmívat a podívám se pryč.

Nosím masku. Tvář, která není moje.

Kdysi jsem míval zabijácký úsměv, jak tomu říkali ženy.

Teď mám úsměv zabijáka.

"Protože už mě dneska kousnul Ryodan. Nemám nálady na zuby nikoho dalšího."

Ryodan jí kousl? Další důvod, abych ho zabil. Podívám se zpátky na Dani, ale ve tváři už nemám vepsanou žádnou emoci. Nemá smysl, abych se ji snažil ubezpečit. Tahle tvář takový výraz nezná. "Nekousnu tě. Slibuju."

Podezřívavě se na mě zamračí. "Kámo, co jsi zač? Temný nebo člověk? Co se ti stalo?"

"Mac se mi stala." Cukne sebou, když řeknu její jméno a já přemýšlím proč. Taky z toho viním Jericha Barronse. Jestli přežiju to, v co se právě měním, tak je zabiju oba. Projede mnou nenávist, hustá, temná, dusící. Kdybych jich nebylo, byl bych pořád sám sebou. Ale znovu, kdyby Mac neudělala to, co udělala, tak bych tu nebyl vůbec. A kdyby Barrons neudělala to, co udělal nebo spíš nezvládl udělat, tak by mě Mac neproměnila v tohle. Barrons nezkontroloval před tím nebezpečným druidským rituálem má tetování a pak mě nechal hnít v Zrcadlech. Když mě tam Mac našla, nakrmila mě Temným masem, aby mě udržela naživu. Je nemožné se rozhodnout, kterého nenávidím víc. Tak ve viním stejně a jsem z toho každý den šťastnější.

Mac jsem viděl pár nocí zpátky v klubu u Chestera, byla blonďatá, krásná a šťastná. Chci jí tohle všechno sebrat a narvat jí to do krku. Chci jí slyšet prosit a pak jí stejně zabít, užiju si každou minutu.

Později té noci jsem se na sebe dlouze díval do zrcadla. Ruku jsem měl za hlavou škrábal jsem se nožem na zádech - teď to svědí pořád - užíval jsem si ten pocit horké tekoucí krve po kůži. Dřív jsem krev nesnášel. Teď bych se v ní klidně vykoupal. 

"Jo, to ona dělá," souhlasila Dani s povzdechem. "Mně se stala taky."

"Co ti udělala?"

"Spíš co mi udělá, až mě dostane," řekla jsem. "Nechci o tom mluvit. Ty?"

"Nechci o tom mluvit."

"Dá se mluvit o lepších věcech. Tak co jsi dělal u Chestera?"

Dobrá otázka. Nemám nejmenší tušení. To asi ten velký počet Temných mě k sobě nějak přitahuje. Už vůbec netuším, proč chodím na půlku míst, kam jdu. Někdy si nepamatuju, co se dělo celé hodiny, než jsem se tam dostal. Prostě si najednou uvědomím, že někde jsem, aniž bych věděl, co jsem dělal, než jsem tam přišel. "Chtěl jsem pivo. V Dublinu teď není moc velký výběr."

"To nekecáš," souhlasí se mnou. "Nejen co se týče piva. Na čí straně jsi?" zeptá se přímo. "Na lidské nebo dananské?"

To je dobrá otázka. Nemám na ni dobrou odpověď.

Nemůžu jí říct, že nikoho nediskriminuju, že nikým neopovrhuju. Stojím před Chestrem v kuželu světla. Nebe nad námi se už ve tři odpoledne potemňuje. Najednou nás vidím z ptačí perspektivy: hubená holka s jemnou tváří v dlouhém koženém kabátu s rukama v bok se dívá na Skota, který se mění v Temného prince. Ten obraz je bolestivý. Měl bych být hezký dvaadvacetiletý student s oslnivým úsměvem a zářivou budoucností. Plánovali bychom společný boj za dobro.  Tahle moje verze by jí kryla záda. Postaral bych se, aby jí nikdo neublížil tak, jak mi radí můj hlas. Co částečně chci udělat sám. Najednou mě naplní hněv. Na ně. Na sebe. Na všechno. "Ty ten meč nikdy neodkládáš, že ne?"

Ustoupí a přiloží si ruce k uším. "Kámo, mám výborný sluch. Nemusíš ječet."

Nevěděl jsem, že to dělám. Ale spousta věcí teď vyznívá jinak, než je zamýšlím. "Promiň. Jen jsem tím chtěl říct, jestli si uvědomuješ, co se se stane, když tě nějaký Temný chytí."

"To se nikdy nestane," odpoví namyšleně.

"S tímhle přístupem se to stane. Strach je zdravý. Strach je dobrý. Drží tě na hraně."

"Vážně? Protože já si myslím, že je to ztráta času. Vsadím se, že ty se ničeho nebojíš," říká obdivně.

Pokaždé, když se podívám do zrcadla. "Bojím. Bojím se, že usneš na vavřínech a jeden z nich tě dostane."

Nakloní hlavu a přimhouří oči. Moc lidí už se mi nedívá přímo do obličeje. Alespoň ne na dlouho. "Možná ještě nejsi úplný Temný princ. Možná můžeme společně něco vymyslet."

"Co máš na mysli?"

"Chci nadobro zavřít Chestera. Spálit ho. Zničit."

"Proč?"

Vrhne na mě nesouhlasný a nevěřícný pohled. "Viděl jsi to tam! Jsou to zatracená monstra! Jedí lidi. Využívají je, sežerou a zabijou. A Ryodan a jeho muži je nechávají!"

"Řekněme, že to místo zavřeme, spálíme. Najdou si jiné místo, kam půjdou."

"Nenajdou," trvá na svém. "Dojde jim, že jsme je zachránili!"

Zaplaví mě nával sladké emoce, která je známá, ale je mi z ní zle. Je tvrdá, chytrá, schopná. Je chladnokrevný zabiják, když musí být.

A taky je zatraceně naivní.

"Jsou u Chestera, protože tam chtějí být. Nedělej si iluze, děvče."

"Ani. Náhodou."

"Je to tak."

"Jsou zmatení!"

"Přesně věcí, co dělají."

"Myslela jsem, že jsi jiný, ale nejsi! Jsi stejný jako Ryodan! Jako všichni ostatní. Odepsal jsi je. Nevidíš, že někteří jen potřebují zachránit."

"Ty nevidíš, že spousta z nich se zachránit nedá."

"Všichni se dají zachránit! Všichni!"

"Dani." Řeknu její jméno něžně a přijímám tu bolest, kterou mi způsobuje.

Otočím se a odcházím pryč. Tady pro mě nic není.

"Takže to je všechno?" křičí za mnou. "Nepomůžeš mi bojovat? Jasně! Ovce! Všichni jste zatracený tlustý ovce!"

Je moc mladá. Moc nevinná.

Moc lidská. A já ne.