Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 7. kapitola

Omlouvám se za zpoždění! Příjemnou zábavu.

"Rozpadám se na kusy"

Je naprosto jednoduché mě zlomit, když víte, jak na to.

Jestli jste někdy četli nějaký komiks, tak víte, že superhrdinové mají vždycky jednu slabost: společnost, kterou chrání.

Jo je součástí mé společnosti. Faktem je, že každá vidoucí je ke mně jistým způsobem připoutána. No, možná kromě Margery.

I když ta asi taky.

Pro mě je těžké vědět, že dokážu snést víc než ostatní. Jako ten pitomý zajíček Duracell. Kopu, bojuju a dýchám daleko vytrvaleji.

Ostatní ne. Umírají snadno.

Kromě toho se smrti nebojím. Je to jen další dobrodružství.

Zkouším Ryodanovi rozmluvit, aby Jo spoutal.

Neposlouchá mě.

Jo šílí, když ji popadne. Řve a ječí a kope. To, jak bojuje, na mě opravdu dělá dojem.

Myslím, že to všechno, co viděla - zničený Dublin o Halloweenu, Barb posedlou Sinsar Dubh, život ve světě, kde se bojíte obout si boty, aby váš nesežraly Stíny - to vše ji zamotalo hlavu.

Bývala jako Kat, temperamentní a rozvážná, pro nikoho neměla ostrá slova.

"Zabiju tě, ty parchante, tohle ti neprojde!" křičí. "Pusť mě! Dej ty ruce pryč, ty hajzle!"

Ryodan je připoutá vedle mě. Bojuje, ale je to jako sledovat mouchu v okně, která se snaží dostat ven. Víte, že se jí to nepodaří.

Sarkasticky se na ní podívám. "Nějaký další skvělý nápad, Jo? Příště mu s sebou vezmi pár dětí, které by mohl mučit."

Prudce škubne řetězy. Jsme připoutané ke kamenné zdi.

"Tak s tím hodně štěstí." Když jsem je nevyrvala já se svou supersílou, tak ona nemá vůbec žádnou šanci. Myslím, že ten kov je začarovaný. Myslím, že všechno, co vlastní, je začarované. Chtěla bych vědět, kde se to naučil, abych se mohla přihlásit do rychlokurzu. Jsem tu tři dny a měla bych být, mnohem ušpiněnější. Jak mě udržel v bezvědomí tři dny? To mě nějak uvedl do kómatu? Fakt se mi chce strašně čůrat.

"Jen jsem se snažila pomoct," řekne.

"Tak jsi mě měla vzít přes hlavu baseballovou pálkou. A vysvobodit mě tak z utrpení." Mohla jsem tu zůstat navždycky, kdyby nepřišla a nedala na mě Ryodanovi páku.

Ryodan stojí před námi s rozkročenýma nohama a založenýma rukama. Je fakt velký. Zajímalo by mě, jestli Jo ví, že má tesáky. Taky by mě zajímalo, co je. A zajímalo by mě, proč na něj tak zírá. Nenávidí ho.

Přestávám se zajímat a jdu rovnou na věc. Prokrastinace je číslo tři na mém Seznamu hloupostí. Skončíte vždycky přesně tam, kde jste nechtěli být, protože děláte přesně to, co jste nechtěli dělat a jediný rozdíl je, že vám mezitím utekla spousta času, během kterého jste mohli něco udělat. A co hůř, celou tu dobu, co jste se tomu vyhýbali, jste byli vystresovaní. Když víte, že něco musíte nevyhnutelně udělat, tak to udělejte. Běžte dál. Život je moc krátký.

Jestli bude Jo mučit, tak se vzdám.

Vím to.

On to ví.

Proto je její mučení jen velkou ztrátou času. Jeho. Moje. Její.

"Co ode mě chceš, Ryodane?" zeptám se.

"Je čas se rozhodnout, Dani."

"Jsi hluchej? Zrovna jsem se zeptala, co ode mě chceš?"

"Musíš mi něco vykompenzovat."

"Kámo, ta kaše je sakra horká. Proč kolem ní pořád chodíš?"

"Žil jsem hodně dlouho, prcku, a nikdy jsem neslyšel někoho, kdo by tak pitvořil angličtinu jako ty."

"Jak dlouho je hodně dlouho?" ptá se Jo.

Dramaticky zívnu. "Pořád kaše. A pěkně horká." 

Podívá se na mě a přimhouří oči, jako by přemýšlel. Jako by ještě úplně přesně nevěděl, co ode mě chce. To mi dělá starosti. Mělo by to být jednoduché: chce, abych pro něj pracovala. Vím, že není tak oslnivě chytrý jako já, tak mu pomůžu.

"Podívám se na ten tvůj záhadný mrazivý problém, Ryodane. Bude to moje největší priorita. Tak už mě odvaž."

"Už to není tak jednoduché. Zkomplikovala jsi to, když jsi se rozhodla veřejně se mi postavit. Nikdo se mi kurva nepostaví bez toho, aby to neskončilo jeho smrtí."

"Nejsem mrtvá," říkám.

"Musíš před ní pořád říkat kurva? Je jí sotva třináct," říká Jo.

"Čtrnáct," odpovím jí podrážděně.

"Moji muži tě chtějí mrtvou. Dožadují se dost dramatické popravy v klubu. Říkají, že je to jediný způsob, jak si udobřit zákazníky."

"Vždycky jsem chtěla umřít okázale," říkám. "Možná bysme mohli přidat ohňostroj? Myslím, že jich pár zbylo na té benzínce na O'Clare."

"Nikdo nebude nikoho popravovat," namítá Jo. "Vždyť je to ještě dítě."

"Nejsem žádný podělaný dítě. Ani jsem se jako dítě nenarodila."

"Řekl jsem jim, že věřím, že budeš užitečná," řekl Ryodan. "A že tě dokážu ovládat."

Naštvaně zarachotím řetězy. Nikdo mě nebude ovládat. Už ne.

"Říkají, že se nikdy nebudeš nikomu zodpovídat. Ani Barrons není na mé straně."

To určitě kvůli TO. Ta řekla Barronsovi, aby Ryodana přesvědčil, že mě má zabít. Nebo nechat jí to udělat.

"Je to osm proti jednomu," říká.

"Je to osm proti dvěma," odpovídá Jo. "A jestli počítáš i její sestry vidoucí, což bys měl, tak je to osm proti tisícům."

"Vaše počty poslední dobou hodně klesly," řekne prostě Ryodan.

"Celosvětově je nás přes dvacet tisíc."

"To jsem nevěděla," říkám Jo. "Proč jsem to nevěděla?" Pak se otočím na Ryodana. "Kámo, buď mě zabij nebo pusť."

"Jestli ji zabiješ," říká Jo, "všechny vidoucí na světě se obrátí proti vám. Půjdou po vás. Dani je mezi námi legenda. Nehodláme ji ztratit."

"Jestli se rozhodnu ji zabít," říká Ryodan, "tak se nikdy nikdo nedozví, co se vám dvěma stalo."

Mrknu a mentálně si přehrávám to, co Jo řekla, ale chtěla bych to poslouchat pořád dokola. "Vážně? Jsem legenda? Jakože o mně vědí po celém světě? Řekni to ještě jednou!" dožaduju se. Možná jsem trošku nafoukaná. Sebevědomě vystrčím bok do strany.

"Nech ji jít," prosí Jo Ryodana, "a já tu zůstanu místo ní."

"Tak to určitě!" vybuchnu.

"Nabízíš se, že tu zůstaneš. V řetězech. Se mnou. Místo ní." Na tváři mu hraje úsměv.

"Když mě budeš mít jako rukojmí, Dani se bude chovat slušně."

"Tak to ani náhodou!" říkám znovu a nikdo nereaguje tak, jak by měl, nikdo mě neposlouchá. Nikdo mi ani nevěnuje pozornost.

"Ještě jsem nezapomněl, co jsi udělala mému telefonu, vidoucí," říká Ryodan.

"Fotil jsi na našem pozemku. Je soukromý," řekne jen Jo.

"Teď jsi ty na mém pozemku. A ten je také soukromý."

"Já tu nic nefotím. Přišla jsem si vzít zpátky to, co patří nám. Něco, na co jsi neměl právo."

"Nejsem žádné něco. Ani dítě," protestuju.

"Neměla právo zabít zákazníky mého klubu. Varoval jsem ji. Opakovaně."

"A sám dobře víš, jak poslouchá. Neměl jsi ji vodit do klubu a nechat ji samotnou s mečem v ruce. Jak jsi mohl být tak hloupý?"

"Tak hele, já jsem tady!"

"Vidoucí, našlapuj opatrně," říká směrem k Jo a jeho hlas je jako med. A to u Ryodana nikdy není dobré.

"Zůstanu tu místo ní. Je to ještě dítě."

"Já nejsem dítě! A ona tu do háje nezůstane. Nikdo tu nezůstane! Kromě mě!"

"Nechápeš, co by to pro tebe znamenalo," říká Ryodan Jo, jako bych vedle nic vůbec naštvaně neječela a nerachotila řetězy. "Jestli udělá jediný přešlap, jsi mrtvá."

Cítím, jak se mi ztrácí krev z tváře. Vždycky udělám nějaký přešlap. Přešlapy jsou moje prostřední jméno, hned po Mega. Nedokážu to, mám nohy.

"Chápu."

"Nemyslí to vážně!" křičím. "Vůbec netuší, o čem mluví! Nemá ani ponětí, co jste zač. Kromě toho mi na ní vůbec nesejde. Klidně si ji zabij. Takže ji vlastně můžeš nechat jít."

"Zmlkni, Dani," říká Jo.

"Budeš muset podepsat pracovní smlouvu," říká Ryodan Jo.

"Nepodepisuj to, Jo! Má na ní nějaké kouzlo."

"To jsem rukojmí nebo se ucházím o práci?" ptá se Jo.

"Mám málo číšnic. Některé-" Ryodan se na mě podívá, "padly oné noci za oběť."

"Já žádné lidi nezabila."

"Dvě z nich v sobě měly tolik Temného masa, že jsi ani nepoznala rozdíl," řekne Ryodan.

Zabila jsem lidi? Kolik toho snědly?

"Chceš, abych byla servírka?" ptá se Jo zděšeně, jako by to byl osud horší, než smrt. "Zkoušela jsem to, když jsem byla na střední. Nedokážu to. Padají mi talíře. Rozlévám pití. Jsem průzkumník. Lingvista. Živím se svou hlavou. Nedokážu dělat servírku."

"Naštěstí mám připravené smlouvy dvě." Ryodan vytáhne složené papíry z kapsy.

"Proč dvě? Já dělat servírku rozhodně nebudu," odporuju.

"Musím obsluhovat Dananay? Jakože vzít si jejich objednávky a splnit je? A nosit věci k jejich stolu?" Jo se s tím nemůže srovnat. Jakoby snad radši byla přivázaná ke zdi, než obsluhovat stoly.

"A mým mužům. Občas i mně. S úsměvem." Prohlédne si ji od hlavy až k patě ve zpomaleném záběru. "Uniforma ti bude slušet. Máme dohodu." Typicky to není otázka, jeho hlas na konci věty nestoupá. Ví, že má dohodu. Dokáže v Jo číst jako v otevřené knize.

Moje řetězy rachotí, jak se z nich snažím dostat. Nedovolím, aby donutil Jo pracovat na tom dětském poschodí. Má jemné rysy ve tváři a krátké vlasy, které jí neskutečně sluší. I ty pitomé brýle, které nosí, když čte, jí zvýrazňují lícní kosti, takže vypadá ještě zajímavěji. Je taková éterická. Rozhodně nebude nosit krátkou skládanou sukni, těsnou bílou blůzu, podkolenky a vysoké podpatky. Nebude obsluhovat jeho, ani jeho muže! Chester ji sežere a vyplivne totálně zežvýkanou.

"Ne, Jo," říkám pevně. "Neopovažuj se."

"Máme dohodu," říká Jo.

Odpoutá ji a podává smlouvu a pero.

Jo ji položí na kámen, uhladí a bez toho, aby si ji přečetla, ji podepíše.

Ryodan ji skládá a předává ji zpátky Jo. "Jeď výtahem zpátky nahoru, tou samou cestou, kterou jsi přišla. Lor tam na tebe bude čekat. Dá ti tvou uniformu. Začínáš dnes v noci. Máš jedinou prioritu - ať jsou zákazníci spokojení."

"Lor na mě čeká," říká Jo. Prohrábne si rukou černé tmavé vlasy a podívá se na mě tak statečně, až mě to překvapí. "Myslela jsem, že jsi říkal, že tvoji muži čekají, že nás zabiješ."

"Udělá to, když mu nepředáš tu smlouvu. Být tebou udělám to hned, jak vystoupíš z výtahu."

"A co Dani?"

"Brzy bude nahoře."

"Půjde se mnou hned," říká Jo.

"Nikdy. Mi. Neříkej. Co. Mám. Dělat." Ryodan mluví zase tiše a já nevím, jak Jo, ale mě z toho běhá mráz po zádech.

"Vypadni odsud, blbko!" vykřiknu. "Budu v pohodě. Bylo by mi mnohem líp, kdyby ses tu vůbec neukázala!" Teď ji vlastní. Má ji spoutanou nějakým kouzlem a to mě vytáčí tak, že se až třesu.

Když Jo odejde,  Ryodan ke mně ladně přistoupí. Takhle se před Jo nepohyboval. Chodil pomalu, když tu byla.

Vidím v jeho ruce záblesk stříbrného nože.

"Kámo, nemusíš mě podřezávat. Podepíšu tu podělanou smlouvu. Jen mi dej pero." Musím se odsud dostat. Musím zachránit Jo. Riskovala kvůli mně svůj život. To nesnesu.

"Kdy už to konečně pochopíš, prcku."

"To by ses divil, co všechno vím."

"Možná by ses dokázala dostat z pavoučí sítě, ale v tekutém písku je ti vzdorování k ničemu. Čím víc bojuješ, tím rychleji ztrácíš půdu pod nohama. Jen tím přibližuješ nevyhnutelné."

"Nikdy mě nikdo neporazil. A nikdy se to nestane."

"Rowena byla jako pavoučí síť." Dotkne se mé tváře rukou, ve které drží nůž. Zachytím jeho záblesk koutkem oka. "Víš, co jsem?"

"Obrovská osina v zadku?"

"Tekutý písek. A ty po něm tancuješ."

"Kámo, co máš s tím nožem?"

"Mě už inkoust nezajímá. Podepíšeš tu smlouvu vlastní krví."

"Myslela jsem, že jsi říkal, že žádná smlouva není," odpovídám naštvaně.

"Ale je, Dani. Do velmi exkluzivního klubu. Je jen můj."

"Není."

"Podepiš to."

"Nemůžeš mě donutit."

"Nebo Jo zemře. Pomalu a bolestivě."

"Kámo, proč pořád mluvíš? Odvaž mě a dej mi tu podělanou smlouvu."

***

Nad krkem mi visí guillotina. Slyším ji svištět vzduchem. Na jejím ostří je napsáno: JO. Vidím ji periferně kdekoli, kam se hnu. Zblázním se z toho.

Potom, co jsem podepsala tu podělanou smlouvu - kolem ruky mám papírový ubrousek, protože mi dlaň pořád krvácí tam, kde mě řízl - mě nechal jít. Jen tak. Odpoutal mi i druhou ruku, nohy, nabídl, že mě zahojí, na což jsem mu řekla, že mi může políbit a doprovodil mě k výtahu, kde mi řekl, abych šla domů.

Čekala jsem, že mi řekne, abych se nastěhovala do Chestera, aby mohl sledovat každý můj pohyb, jako to udělal Barros s M- TO.

Čekala jsem, že se mě bude snažit kontrolovat.

Nečekala jsem, že mi vrátí meč a pošle mě pryč a mimochodem mi sdělí, abych se zítra v osm večer dostavila do "práce". Prý chce, abych něco viděla.

Nesnáším to.

Nekomanduje mě, jak bych to od něj čekala.

Jen mi dal lano, abych se mohla oběsit. To lano se neustále zamotává, protože se pohybuju až moc rychle a uvazuje se mi u krku.

Jak z toho Jo dostanu?

Čtyři z jeho vazounů na mě čekají, když vystoupím z výtahu. Opatrně se rozhlédnu, jestli neuvidím Barronse nebo TO, když na ně mávám svojí pitomou smlouvou. Ryodanovi muži mě nijak nepeskují, když si ji ode mě berou, ale já ji stejně hodlám ukrást zpátky. Nemám proteinové tyčinku a nechci se hádat. Naštěstí TO nikde není.

S několika strážemi v patách vletím na záchod. Co si myslí, že udělám? Vyhodím to tu do vzduchu? To nemůžu. Nemám s sebou svůj batoh. Ani MacHalo. Nezvali je, když mě odtáhli z Dancerova bytu. Podívala bych se z okna, ale tady žádná nejdou. V kostech cítím, že je noc. Nechci riskovat, že natrefím na Stíny. Odmítám umřít takhle pitomě. "Potřebuju baterky," řeknu hned, jak vypadnu ze záchodu.

Jeden z nich zabručí a odejde. Zbytek mě eskortuje skrz klub. Zírají na mě úplně všichni Danani, které potkám. Vrhají na mě vražedné pohledy.

Na cestě ven se mi stane něco divného.

Rychloběh mi připadá, jako bych se mentálně sebrala, přesunula do strany v nějakém jiném bytí. Líbí se mi to.

Teď, když procházím mezi vytočenými lidmi a Danany, to cítím podobně, ale vůbec se mi to nelíbí, protože najednou vidím svět úplně jinýma očima.

A ty se mi taky vůbec nelíbí. Vidím to celé špatně.

Danani mě nesnáší. A spousta lidí taky.

Ryodanovi muži mě chtějí mrtvou a já netuším, proč jsem ještě naživu.

TO - zatraceně - Mac, nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla, Mac - která mi udělala k narozeninám dort, objímala mě a chovala se ke mně skvěle, vyrvala mojí duši ze spáru Šedé ženy, mě taky nenávidí. Chce mě zabít, protože jsem na Rowenin rozkaz zabila její sestru dřív, než jsem vůbec věděla, že Mac existuje.

Join život visí na vlásku a mám ho celý ve svých nespolehlivých rukách.

A hlavou mi probleskne myšlenka, která se mi v hlavně neobjevila, co jsem naživu: Zatraceně, Dani, co jsi to provedla?

Vždycky jsem byla jako raketa, která prolétá životem. Nikdy jsem se neohlížela. Nikdy jsem neviděla, co se kolem mě děje.

Tyhle oči to vidí. Vidí, co za sebou nechávám, když procházím.

Potápějící se loď a lidi zmítající se ve vlnách.

Lidi, na kterých mi záleží. Nemluvím o Dublinu, moje město nemá žádnou tvář. Ale tihle lidé tváře mají.

Míjíme Jo. Už je oblečená a na svém místě, pracuje v tandemu s jinou servírkou, která ji zaučuje. V té uniformě vypadá dobře. Podívá se na mě, když procházím, částečně podráždění a částečně prosící, ať se chovám slušně. Její kolegyně mě propaluje pohledem. Byly ty servírky, které jsem zabila, její kamarádky?

"Neměly jíst tolik Temného masa," mumlám na svoji obranu.

Pokouším se pootočit, než vystoupím z výtahu, vrátit se do módu Megy, kterou nic nezajímá.

Ale nefunguje to.

Zkouším to znovu.

Pořád nad sebou cítím guillotinu.

Jeden z Ryodanových chlapů, Lor, mi podá baterku. "Bože," říkám, "díky. Celá baterka proti městu plnému Stínů."

"Odstěhovali se pryč. Většinou."

Protočím oči. "Většinou je možná dost dobré pro tebe, protože vás určitě nežerou. Proč asi?"

Lor mi neodpovídá, ale to ani nečekám.

Ve chvíli, kdy dojdu ke dveřím, přepnu do superběhu.

Dokážu předběhnout cokoli.

Dokonce i sama sebe.