Když jsme jednou v noci zabíjely s Mac Temné, stal se jí malý nervový kolaps, začala brečet a křičet a sekala kolem sebe napravo a nalevo. Řekla, že je pošle všechny přímo zpátky do pekla, protože jí ukradli všechno, na čem jí v životě záleželo. Řekla, že kdysi znala svou sestru, věděla o ní všechno, že ji milovala, ale ukázalo se, že Alina měla přítele, o kterém se nikdy nezmínila a celý utajený život, o kterém nic nevěděla a nejen že ji Alina nemilovala, ale celá její existence byla jedna velká lež. Její rodiče nebyli její rodiče, její sestra pravděpodobně nebyla její sestrou, nikdo nebyl tím, kým se zdál, ani ona ne.
V Rowenině sbírce deníků, které si vedla během své vlády teroru jsem našla deník Aliny. Mám asi čtyři sta deníků s emblémem matky představené vázané v zelené kůži. Bylo jí osmdesát osm let, když zemřela, i když nevypadala na víc než na šedesát. V trezoru pod opatstvím měla Danana, na kterém se léta přiživovala. Zabila jsem ho, když jsem to zjistila.
Když jsem objevila Alinin deník, vytrhla jsem některé stránky a dala je potají Mac, abych umlčela hlas její sestry a ukázala jí, že pro Alinu znamenala celý svět.
"Proč jsme sakra tady?" zeptám se naštvaně. Ani bych si na Mac nevzpomněla, kdybychom se tu neocitli. Christian mě přesíval po celém městě, abychom mohli rozvěsit moje noviny. Nechávala jsem ho, aby mě bral za malíček, zatímco nás přenášel. Pořád se mě snažil objímat. Jeho poslední přemístění nás dostalo na roh ulice, kde je Barronsovo knihkupectví.
Chce se mi zvracet.
Nebyla jsem tu od chvíle, kdy se o mně Mac dozvěděla pravdu. Tu noc, co mi upekla dort, nalakovala nehty a zachránila mě před Šedou ženou, jen aby se mě sama pokusila zabít o pár minut později.
Uprostřed zničeného města stálo Barronsovo knihkupectví naprosto nedotčené. Doufala jsem, že to tak zůstane. Něco na tomhle místě je. Nedokážu to vysvětlit, ale všichni, kdo knihkupectví navštívili, to cítí stejně. Je na něm něco jiného, něco významného, v tomhle městě, na téhle ulici, na tomhle přesném místě je jako ostrov. Je to jakoby se tu před hodně dlouhou dobou odehrálo něco strašného a někdo sem knihkupectví dal, aby zabránil tomu, aby se to ještě někdy opakovalo. Dokud tu budou stát tyhle zdi, tak budeme v pořádku. Ušklíbnu se, když si obchod přesně tak, jak vypadá dnes, představím ve starověku. Moc pravděpodobně to nevypadá.
Nalevo i napravo od knihkupectví je čisto. Není tu žádná suť. Žádné skořápky, které by tu zbyli po Stínech. Žádné odpadky. Celou ulici lemují truhlíky, ve kterých rostou malé rostlinky a statečně se brání okolnímu chladu. Vchod je natřený temně třešňovou barvou a kování vyleštěné. Tohle místo je kombinací starého světa a městského trendu stejně jako jeho majitel. Přede dveřmi jsou kroucené železné sloupy a dveře samotné jsou z masivního těžkého dřeva a osvětlují je zdobné lucerničky. Kolikrát jsem těmi dveřmi prošla, jen abych slyšela cinkat zvonek nad dveřmi. V rychloběhu to znělo fakt suprově, vždycky mě to rozesmálo.
Za skleněným panelem svítí jantarové světlo s nádechem do zelena.
Stojí mě to hodně úsilí, abych nezaklepala na dveře a neřekla: "Jak je, kámo?"
Už na ty dveře nikdy nezaklepu.
"Dostaň nás odsud pryč," řeknu naštvaně.
"Nemůžu. Tady musíme být. A co je zatraceně tohle?"
Podívám se na něj. Dívá se na střechu knihkupectví, odkud září na ulici alespoň tucet obrovských světlometů. Musím couvnout, abych viděla, na co se dívá, protože jsem menší. Zírám s otevřenou pusou. "Co tady zatraceně dělají ZPP?" Celá střecha knihkupectví byla pokrytá Zombie požírajícími přízraky. Byli jako anorektičtí supi s nahrbeným tělem a vychrtlou pochmurností, která se nedala nijak popsat. Byli zachumlaní ve svých obrovských černých pláštích od prachu a pavučin a nehýbali se. Stáli tam jako tichá hlídka. Nejsem si jistá, že bych si jich všimla, kdyby mě na ně Christian neupozornil. Tím, že byli naprosto zticha, na nich bylo ještě něco zlovolnějšího. "Proč jsou u Mac na střeše?"
"Jak to mám do prdele vědět? Promiň, děvče. Chtěl jsem říct, jak to mám vědět?"
"Můžeš přede mnou mluvit sprostě. Všichni to dělají. A měl bys to vědět, protože jsi Temný."
"Ne úplně, ještě ne a původně také ne. To je hodně ne. A jen proto, že zbytek chlapů v tomhle městě jsou prasata, neznamená, že jsem stejný. To je další ne. Dneska jsem samé ne. Taky nejsem lovné monstrum."
Podívám se na něj. Má divoké oči. Tenhle týpek je fakt na hraně a za chvíli z ní spadne. "Tak co tu děláme?" Snažím se obrátit jeho pozornost zpátky k naší konverzaci.
Neodpoví. Jen odejde pryč, přímo ke knihkupectví a zrovna když se připravuju zdrhnout, protože v žádném případě nepůjdu dovnitř, i kdyby tam nikdo nebyl, ostře zahne a zamíří uličkou přímo do Temné zóny.
"Jestli chceš zastavit Krále jinovatky, budeš muset jít se mnou, děvče. Vezmu tě do knihovny Temného krále. Jestli jsou někde nějaké odpovědi, tak budou tam."
Knihovna Temného krále! "Svatá knihovničko, jdeme biflovat!" Naposledy se podívám na ZPP a přejdu do rychloběhu, abych ho dohnala. Jestli je Mac v knihkupectví, tak si ani nevšimne, že se jí kolem dveří prohnala nějaká šmouha. Třesu se, když se ženu za ním. Dneska v noci je fakt zima. Chci víc než jen zastavit Krále jinovatky. Musím. V Dublinu začíná pěkně mrznout a já mám pocit, že se to ještě zhorší.
***
Když Christian strčí do cihlové zdi budovy na rohu - první nalevo od Temné zóny - a zmizí, začnu se strašně smát. Na místo, kde zmizel, hodím kámen. Odrazí se ode zdi a spadne na chodník. Připadám si jako Harry Potter na nádraží King's Cross, zvlášť, když vystrčí hlavu zpátky zdí a netrpělivě řekne: "Pojď, děvče. Tohle není zrovna moje oblíbené místo."
Dojdu ke zdi a zkoumám ji. Snažím se rozhodnout, jestli bych tohle přesné místo byla schopná znovu najít. Jeho hlava zmizí. Nenašla bych to. Nejradši bych si ho označilo křídou velkým X pro případ, že ho budu potřebovat, ale to by prozradilo úplně všem, kde se nachází, takže trošku ucouvnu, abych si tomhle místo mohla mentálně zapamatovat navždy. Ano, takovou mám paměť. Když něco schválně uložím do hlavy, tak pak se tím zpětně můžu prohrabovat jako fotkami.
Nakonec jdu za ním. Kámo! Procházím cihlovou zdí! Je to ta nejbláznivější věc, co jsem kdy cítila. Je to jako procházet mokrou houbou, jsem součástí zdi a pak jsem to zase jen já a ta zeď mě vyplivne do úplně bílého pokoje.
Bílá podlaha, bílý strop, bílé zdi. Uvnitř bílého pokoje je deset zrcadel. Prostě jen tak. Stojí tam uprostřed čistého prostoru. Můžete kolem nich projít kolem dokola. Nevidím nic, co by je drželo na místě. Jsou v různých velikostech a tvarech, v rozdílných rámech. Některé jsou jako sklo a černé jako noc, takže nic nevidíte. Další víří stříbřitou mlhou, ale stíny, které se v nich pohybují jsou moc rychlé na to, abych poznala, co jsou zač.
"Dobře," řekne. "Jsou tam, kde jsem je nechal."
"Kde jinde by byly?"
"Dřív visely na zdi. Zamíchal jsem je, takže kdyby někdo jiný věděl, kam se poděly, ztratily by se. To, kterým půjdeme bývalo čtvrté zleva. Teď je druhé zprava."
Naposledy se rozhlédnu kolem, nevím, co přesně hledám, a tak se vydám do zrcadla za ním. Znovu mám ten houbovitý pocit a tentokrát projdu kolem spousty věcí a zrovna, když z toho začínám být dost nervózní, přemýšlím, jestli ještě někdy budu celá, vrazím venku do Christianových zad. "Uf! Proč stojíš přímo před tím zrcadlem?"
"Pšt, myslím, že jsem něco slyšel."
Nastražím svoje superuši. "Já nic neslyším a to slyším všechno."
"Jsou tu věci," řekne. "Nikdy nevíš, co můžeš najít."
"Špatný věci?"
"To záleží na tvojí definici. A na tom, kdo jsi. Když jsi princ, tak to má svoje výhody."
Rohlédnu se kolem. "Kde to jsme?"
"V Bílém paláci."
"No tak to by mě fakt nenapadlo," řeknu, protože jsme v další bílé místnosti. "Je celý tohle místo tak nudný? To Danani nikdy nemalujou nebo nepoužívají tapety?"
Vydá jemný cinkavý zvuk.
"Kámo, zníš jako zvonek."
Okamžitě se zastaví a já si uvědomím, že se smál. Začínám rozumět tomu, jak správně konverzovat s Temným princem.
"Bílý palác není nudný, děvče. Nikdy není nudný. Je to místo, které Temný král postavil pro svoji konkubínu. Je to živý, dýchající milostný příběh. Svědectví nejzářivější touhy, který kdy vzplála mezi našemi rasami. Můžeš se podívat na ty výjevy, jestli budeš mít dost času, ale budeš riskovat, že se tu ztratíš na celá staletí."
Slyšela jsem o Bílém paláci, když jsem potají poslouchala za dveřmi, ale nikdy jsem těm řečem nevěnovala moc pozornosti. Vždycky mě víc zajímala Sinsar Dubh. "Co tím myslíš, že můžu sledovat výjevy?"
"Jsou tu otisky jejich vzpomínek. Milovali se tak moc, že některé momenty zůstaly otištěné mezi těmito zdmi. Někteří říkají, že dům takhle Temný král navrhl schválně, kdyby ji jednou ztratil, tak sem mohl přijít a žít ve vzpomínkách. Jiní říkají, že dům je postavený ze vzpomínkové tkáně a je to živá věc, která má mozek a někde tady v domě i schované srdce. Nechci věřit, že je to pravda, protože by to znamenalo, že Bílý palác může být zabit a ten nesmí nikdy umřít. Záznam největší lásky v historii všech historií by byl ztracen spolu s nespočtem artefaktů. Tohle místo je domov, milostný příběh a muzeum v jednom."
"Tak kde je ta knihovna?"
"Víš, děvče," řekne něžně jako bych snad vůbec nepromluvila. "Temný král se zamiloval do smrtelné ženy. Ona byla to, pro co žil. Vše, co udělal, udělal kvůli ní a jen v její přítomnosti zakusil mír. Byla jeho nejjasnější hvězdou. Udělala z něj lepšího muže a pro muže, kteří hluboko v sobě ví, že jsou špatní, je taková žena neodolatelná. Ta myšlenka, že bude žít méně než jedno století byla víc, ež mohl unést, a tak se rozhodl udělat z ní Danana, aby spolu mohli žít věčně. Zatímco pracoval ve svojí laboratoři a snažil se zdokonalit Píseň života, musel ji udržet v bezpečí a naživu. Věděl, že to možná bude trvat dlouhé roky, než se mu podaří přijít na to, jak vytvořit život."
Kdyby byl člověk, řekla bych, že se na mě právě zadíval hloubavě. Nemůžu se na něj dívat moc dlouho, protože jeden krátký pohled a moji oči začnou krváce. Je silnější každou minutou. A divnější. Jako by přemýšlel o sobě a o mě, když popisuje krále a konkubínu. "A kde že je ta knihovna?"
"Postavil své milované hřiště nekonečných rozměrů, uložil ji bezpečně v kapse reality, kde by mohla celou dobu zůstat a vůbec se nezměnit. Nezestárnout. Byla by v bezpečí. Nikdo a nic by jí nemohlo ublížit. Nikdy by se nemusel bát, že ji ztratí." Přejde do šepotu, jakoby zapomněl, že tam vůbec jsem. "Byli by spolu napořád. Spřízněné duše. Nikdy by nebyl sám. Nikdy by nepodlehl šílenství, protože ona by mu to nedovolila."
"Kámo, ten příběh je fascinující, ale kde je ta knihovna? Akorát ztrácíme čas. Musíme zastavit Krále jinovatky."
"Kdybys tu zůstala, Dani, moje světlo, nikdy bys nezemřela. Nikdy bych se nemusel bát, že ti ublížím. Nikdy."
"Jo a bylo by mi navěky čtrnáct. Ráda bych ještě o pár cenťáků povyrostla," řeknu podrážděně. Na víc než jednom místě. Chce si mě tady nechat, protože si bláznivě myslí, že jsem jeho královna a že tady zanecháme vlastní stopu.
"Na to jsem zapomněl." Povzdechne si. "Pojď, děvče. Najdeme tu knihovnu?"
"Kámo, už jsem myslela, že se nezeptáš."
***
Odejdeme z bílého pokoje po bílé mramorové podlaze a vstoupíme do zářivé bílé chodby s obrovskými okny od podlahy ke stropu. Tady si všimnu první vzpomínky. Pod vysokými okny je v zasněžené zahradě nádherná žena a přes mramorovou lavičku přepadávají hedvábné záhyby jejích rudých šatů. Tvář má v dlaních a pláče.
"To je králova konkubína," řekne Christian.
"Já myslela, žes říkal, že jsou do sebe blázni. Tak proč brečí?"
"Je unavená z té samoty, zatímco král pracuje na svých experimentech. Čekala na něj stovky tisíc let sama až na těch pár stvoření, které ji král svěřil, a na pár návštěv.
Christian mi řekne zbytek příběhu, zatímco se proplétáme halami a chodbami. Navzdory sama sobě mě to zajímá. Kdo by si pomyslel, že existuje tak fantastické místo vedle našeho světa, které je přístupné pomocí portálu a zrcadel? Můj život je tak zatraceně zajímavý, že to snad ani neunesu!
Přejdeme po mramorové podlaze barvy citrónu do prosluněného křídla s vysokými okny, za kterými je nádherný letní den, podlaha odráží nafialovělý západ slunce, projdeme přes podlahu z bronzových dlaždiček v pokoji bez oken, kde jsou jen královské židle, gauče a postele. Jsou tam také krby velké jako malý dům a stropy vyšší než věžičky na katedrálách.
"Jak velký je tohle místo?"
"Někteří říkají, že se táhne do nekonečna, že král stvořil dům, který sám roste."
"Jak tu můžeš něco najít?"
"To je problém, děvče. Je to složité. Věci se pohybují. Nepomáhá ani to, že tu král nastražil pasti. Aby to tu lépe ochránil, vytvořil tu několik knihoven. Barrons si myslí, že našli tu pravou. Ale mýlí se. Viděl jsem knihy, které nashromáždil. Ty pochází z královy zelené pracovny."
"A jak ty víš, kde je pravá knihovna?"
Zaváhá. "Něco v ní mě k sobě volá," řekne nakonec. "Byl jsem dlouho uvězněný v králově ložnici a citíl jsem volání domu za zdmi. Vzpomínky v jeho ložnici byly tak silné, že mi reality a iluze začaly splývat v jedno. Někdy, když jsem usínal, jsem slyšel šeptání a v těch snech jsem byl král a procházel jsem se chodbami. Věděl jsem, kde co je, jako bych dům sám navrhl. Dokonce jsem i chápal způsob, jakým se tu věci pohybovaly. A pár těch vzpomínek mi zůstalo. Ostatní nejsou tak důvěryhodné. Stejně vím, že na konci té rudé haly, která se dá najít z bronzové chodby je hudební místnost s tisícem nástrojů, které hrají samy, když otočíš klíčem u dveří jako obrovská hrací skříňka. Vím, že je tu obrovský prostor kobaltového křídla, kde není žádná gravitace a všude kolem jsou hvězdy, tam ji někdy bral s sebou a tvořil ve vzduchu pro její zábavu nové vesmíry. A vím, že se bál, že ostatní Danani najdou deníky, které si psal o svých experimentech, takže je vzal do Bílého paláce. Říká se, že uzamkl recept na každého Temného, kterého vytvořil a nad vchod sám umístil varování. Podle toho varování poznáš, že se jedná o pravou knihovnu.
"Co tam stojí?"
Zastaví se. "Podívej se sama, děvče."
Podívám se nahoru a nahoru a nahoru. Stojíme před dveřmi, které jsou skoro identické s těmi v našem opatství, za kterými se nachází Cruce. Cizí symboly září strašidelným modročerným ohněm vyryté do kamene po celém obvodu dveří a v oblouku jsou symboly mnohem větší.
"Nemůžu to přečíst. Není to anglicky."
Christian přejde ze strany na stranu v oblouku a dotkne se všech symbolů. Po chvíle se dveře tiše otevřou. "Stojí tam: Přečti to a plakej. Tak pojď, děvče. Musíme najít jehlu v kupce sena."
***
Králova knihovna je to nejbláznivější místo, jaké jsem kdy viděla.
Christian zmizel hned, jak jsme vkročili dovnitř. Já zůstala stát mezi dveřmi s otevřenou pusou. Vypadalo to, že ta místnost nemá konce, mezi uličkami knihoven jsem fascinovaně vstoupila dovnitř.
I když dveře byly obrovské, tak tady můžu rozpřáhnout ruce a oběma se dotknu polic s knihami. Všude jsou police a malé kumbálky se zabudovanými stoly, které visí na neviditelných pantech a každý povrch je pokrytý knihami, sklenicemi a různými maličkostmi. Všechny povrchy jsou nepravidelné a pokroucené v různých úhlech, které odporují fyzikálním zákonům. Ty věci by na těch poličkách neměly být. Jednotlivé knihovny se naklánějí dovnitř a uzavírají mi prostor nad hlavou, což znamená, že by mi na hlavu měly padat knihy. Zdi jsou tak vysoké, že ani nevidím, kde končí. Je to jako být na dně nějaké šachty z knih a to jich tu jsou miliony různých barev, tvarů a velikostí.
Tady se cestička mezi jednotlivými poličkami rozrůstá na několik metrů a pak se zase zužuje, takže jí sotva můžu projít bokem. Žvýkám jednu tyčinku za druhou a nořím se hlouběji do tohohle blíznivýho místa.
Jsou tu hlavní tepny knihoven, ze kterých ústí ještě menší knihovničky kolmo k hlavní chodbě a mají mezi sebou jen pár centimetrů místa. "Z některých by se ani kniha vytáhnout nedala!" řeknu podrážděně. "Jak tady v tom máme něco najít?"
"Danani by to dokázali." Jeho hlas se ke mně snese odněkud shora. Asi se prosívá kolem jednotlivých polic.
Projdu kolem nízko položených dveří, jejich vršek tvoří polička s knihami, které jsou vzhůru nohama. Měly by mi padat na hlavu, když pod nimi procházím. Blízko nich je u stropu bronzová plaketa a předpokládám, že na ní stojí, co je to za sekci, ale tenhle jazyk nedokážu přečíst. Vztáhnu ruku a vytáhnu jednu knihu. Musím hodně zatahat, protože tam drží jako přilepená, ale voní po jarním lese po dešti. Otevřu ji a uvědomím si, že bylo zbytečné mě sem vodit. Nedokážu přečíst jediné slovo. Je to všechno v nějakém cizím jazyce a já netuším v jakém. Myslím, že ani Jo by to nedokázala přeložit.
Zrovna se ji chystám zavřít, když se první věta na stránce začne kroutit jako stonožka. Ušklíbnu se dokud se nezastaví na kraji stránky, jakoby se na něco připravovala a pak se vymrští z knihy přímo mě na ruku. Okamžitě ucuknu a snažím se jí setřást, ale zaryje mi svoje ostrá písmenka do kůže a drží. Zmáčknu její zadek druhou rukou a zatáhnu, jako bych se zbavovala pijavice, pak s ní mrsknu zpátky na stránku a knihu zaklapnu. Část ještě visí ven a mrská sebou s naprostou nevraživostí. Vrátím knihu zpátky do poličky. Nepotřebuju, aby po mě šla ještě jedna naštvaná věta.
Další knihu otevřu opatrně. Stane se úplně ta samá věc, ale tentokrát se na mě přisaje celý odstavec hned, jak ji otevřu a přistane mi na břiše. Snažím se ho smést, ale je lepkavý jako pavučina a podaří se mi ho jen rozmáznout po tričku. Pak se všechny odstavce začnou odlupovat a já trávím několik příštím minut tím, že se je snažím pochytat a vrátit je zpátky do knihy, ale pokaždé, když ji otevřu, tak z ní vyleze něco dalšího.
"Doufám, že si nehraješ s knihami Boora-Boora, Dani?" řekne Christian z dálky. "Jsi tam nějak potichu."
"Co jsou knihy Boora-Boora?"
"Ty, kterým se ze stránek plazí slova. Jsou pojmenované po svém domácím světě. Nic tam nefunguje tak, jak by mělo." Vydá zvuk, který podezřele zní jako přidušený smích. "Musíš si dávat pozor, štípou jako mravenci, když je naštveš."
"Au! Tos mi mohl říct dřív!" Hned, jak řekl slovo 'štípou', tak to začaly dělat. Snažím se je setřást knihou, ve které by měly být. Rychle zaběhnout pod hromadu rozházených manuskriptů a zmizí. Povzdechnu si a doufám, že je za pár století nepřijde někdo hledat, aby zastavil apokalypsu. Knihu vrátím zase nazpátek. "Takže ne všechna slova utíkají jako tyhle?"
"Některé knihy jsou prostě jen knihy. Ale je jich zatraceně málo."
"Našel jsi tam něco?"
"Ještě ne."
"Kámo, já nemůžu nic přečíst. Jsem tu úplně zbytečná."
Čekám, ale žádná odpověď nepřichází. Zamračím se na strop. Může být kdekoliv, může se přesívat z police na polici. Když řekl, že mě vezme do knihovny Temného krále, tak jsem čekala podobnou knihovnu, jakou máme v opatství. I kdybych dokázala číst ve všech těch jazycích, v kterých jsou knihy napsané, tak by trvalo věčnost tohle místo prozkoumat, nehledě na to, že bychom potřebovali nekonečně dlouhý žebřík. Ale nelituju toho, že jsem tady, protože jsem se dostala do Bílého paláce! Je to perfektní schovka. A je tady toho tolik k prozkoumání. Kdo ví, jaké užitečné věci tady najdu!
Procházím mezi uličkami a pravidelně volám Christiana. Neodpovídá. Knihy jsou po stranách nahromaděné do nedbalých komínků. Jdu kolem nich opatrně, abych do nich nevrazila. Mám pocit, že kdyby se mi to povedlo, tak se otevřou a já před nimi neuteču ani rychloběhem. Po cestě otevřu pár knih jen tak ze zvědavosti. Jedna z nich po otevření okamžitě vypustí jedovatý kouř, prsknu a zabouchnu ji. Další má chlupaté pavoučí nohy, které vylézají ze stránek samotných! Ty, které se dostaly ven, zašlapu do země. Další má malá videa místo slov, ale ty záběry jsou tak cizí, že je vůbec nechápu.
Uprostřed hromádek najdu malou laboratoř s Petriho miskami, lahvičkami a zkumavkami. "Christiane!" zavolám znovu, zatímco studuji jejich obsah skrz tlusté sklo.
Tentokrát mi odpoví, ale je tak daleko, že neslyším, co říká.
"Kámo, jestli jsi už něco nenašel, tak tu jen ztrácíme čas! Radši bych se vrátila do Dublinu k vyšetřování."
"Vydrž, děvče," snese se ke mně odpověď z dálky. "Myslím, že tu něco mám."
Jedna z lahviček má na dně něco rudého. Zvednu ji a otočím v ruce, zatímco sleduju, jak se ta rudá tekutina vlní. Přes její plochu přeběhnou všechny barvy duhy jako v kaleidoskopu. Je to tak krásné, že od toho nemůžu odtrhnout oči. Otočím lahvičku dnem vzhůru a dívám se, co je napsáno vespod. Ale vůbec netuším, co ty symboly znamenají. Když lahvičku otočím zpátky, zavane z ní ke mně tak příjemná vůně, že takhle snad může vonět jen nebe. Je to vůně jasmínu, čerstvě upečeného chleba, domácí ryby s hranolkami a slaný vzduch. Voní jako mámin krk, čerstvě vyprané pyžamo a slunce na Dancerově kůži. Jsou to všechny mé oblíbené vůně v jednom. Přísahám, že i vlasy mi povlávají v lehkém větříku. Zaúpím a vytáhnu další tyčinku, protože mám najednou obrovský hlad.
Říká se, že zvědavost zabila kočku.
Mysleli byste, že už jsem se z toho poučila dost.
Zatímco žvýkám, otevřu tu lahvičku.
3 comments:
Děkuji za překlad 🤗
Není vůbec zač :-)
Děkuji za další super překlad
Okomentovat