"Co je to zatraceně za smrad?" řekne Christian.
"Voní to úžasně, že jo?" řeknu zasněně. V lahvi se točí rudý kouř a nenápadně se začíná přelívat přes okraj. Jeho úžasné aroma naplňuje celou knihovnu a jsem z toho celá šťastná. Chtěla bych se natáhnout, složit ruce za hlavou a jen si tak líně dýchat tu úžasnou vůni. Chtěla bych, aby u toho byl Dancer. Nikdy jsem necítila nic tak úžasného.
"Je to šílenej puch," řekne mnohem blíž než předtím.
"Jak to můžeš říct?"
"Protože je to pravda."
Pramínky rudého kouře se vznáší nad hrdlem lahvičky. Po chvíli se do sebe začnou zamotávat a tvořit kouřový obrys.
"Kámo, voní to jako nebe! Asi máš něco z nosem. Možná se ti teď líbí už jenom Temný vůně." Nemůžu se dočkat, až uvidím, co z toho vznikne.
"Smrdí to," řekne přímo nade mnou, "jako hnijící vnitřnosti. Co jsi otevřela? Knihu?" Posadí se vedle mě s náručí plnou knih. Jsem ráda, že něco našel. "Lahev? Ježíš, děvče, nemůžeš zrovna tady jen tak chodit a otevírat lahve! Dej mi to. Podíváme se, co jsi udělala."
Rudý kouř začíná formovat náznak tváře; jemná, ostrá brada, obrovské oči. Snažím se podívat na Christiana, ale vlastní hlava mě neposlouchá. Je zaseknutá a pořád studuje tu zjevující se tvář. Nemůžu se odvrátit, i když se o to snažím. Úplně mě to uchvátilo. Nikdy jsem takhle krásnou tvář neviděla a necítila nic tak krásnýho. Chci si stoupnout doprostřed toho kouře a zhluboka se nadechnout.
Když mi vytrhne lahvičku z ruky, tak přeruší kouzlo. Otočí ji bokem, aby si mohl prohlédnout, co je tam napsaný a trocha rudého kouře uteče směrem do uličky. Když jeden pramen kouře prochází kolem mě, je hrubý jako jazyk kočky.
Najednou se všechno změní.
Teď, když už lahvičku nedržím, cítím to, co on. Zvedne se mi žaludek a málem vyzvracím všechny ty tyčinky, co jsem snědla. Ta tvář v kouři už není krásná. Změnila se v něco hrůzostrašnýho. Má dlouhé tésáky, které vykukují zpoza tenkých rtů a vlasy jako háďata. "Kámo, co jsem to sakra otevřela?" řeknu překvapeně.
Lahvička spadne na podlahu.
A když Christian řekne to jedno slovo, tak mi zmrzne krev v žilách.
"UTÍKEJ."
***
V mém světě existuje pár jednoduchých pravidel. Skoro na vrchu seznamu je, že když vám Temný princ řekne, ať utíkáte, tak budete utíkat, žádné otázky. Dám do toho všechno, co mám.
Stejně si ale nemůžu pomoct a musím se podívat přes rameno. To já jsem tu věc vypustila. Musím vědět, co to je, abych to mohla dostat a zabít.
"NEOHLÍŽEJ SE!" zařve Christian.
Chytím se za hlavu a snažím se zaplašit tu okamžitou migrénu. "Přestaň ječet a přenes nás, kámo!" Utíkám rychloběhem a snažím se stačit jeho tempu, ale tyhle chodby neznám. Jsou jako labyrint, který není na žádné z mých map. Vždycky musím zpomalit, rychle si prohlédnout scénu, zapamatovat si, kde co je a pak zase zrychlit. Pach zkaženého masa za mnou začíná být silnější a silnější. Mám pocit, že mi něco sahá na krk. Pořád čekám, že to, co nás pronásleduje, sevře svoje ledové drápy kolem mojí hlavy a urve mi ji z krku. Teď už mi všechny ty horory, co jsme s Dancerem sledovali, nepřijdou tak vtipný. Naopak mám hlavu plnou scénářů nechutných způsobů jak umřít. Pomohlo by, kdybych věděla, co po nás jde. Mám nekonečnou představivost a to se mi může vymstít.
"Nemůžu se přesívat uvnitř Bílého paláce. Chyť mě za ruku. Znám to tady."
Popadnu jeho ruku a ignoruju ten zvuk, který vydá. Proplete své prsty mými a projede mnou vlna nadrženosti. "Ztlum to, Christiane. Teď na to není čas."
"Promiň, děvče. To jen ta tvoje ruka a to nebezpečí a nebezpečí vždycky-"
"Hned to vypni!"
Znovu můžu dýchat. Ne že by se mi teda nějak chtělo. Ten smrad je neuvěřitelný a blíží se.
"Co nás to honí?"
"Volně přeloženo Karmínová ježibaba."
"Jak zabíjí?"
"Doufej, že to nikdy nezjistíš."
"Dokázala by zabít i tebe, Temnýho prince?"
"Radši si nás nechává naživu. Jednou držela dva prince v zajetí skoro sto tisíc let, než ji král zastavil. Mimo jiné se s námi snažila pářit. Netušil jsem, že si ji schoval ve svojí knihovně. Všichni si mysleli, že tu mrchu zničil."
"Proč by tě chtěla zajmout?"
"Protože jsme nesmrtelní a až od nás získá to, co chce, tak naše těla narostou zpátky. Pak si to vezme znovu. Jsme nekonečná zásoba. Může nás přivázat a rozřezat na kousky a pak zase sešít."
Sešít? Ta představa Temného monstra, které šije, mi nějak nejde na mozek. "Co od tebe chce?" Přes rameno se mi přelije pramínek rudého kouře. "Rychle, Christiane! Musíme běžet rychleji! Dostaň nás odsud!"
Proletíme bronzovou chodbou, zahneme do citronového křídla, dokud nedoběhneme na bílý mramor. Přísahala bych, že nám ta babizna celou dobu dýchá na krk.
Pak jsme v bílém pokoji, vletím do zrcadla a já si nemůžu pomoct a musím se ohlédnout.
Karmínová ježibaba je to nejnechutnější stvoření, jaký jsem kdy viděla. Ještě horší než Šedá žena, než Temní princové, než Papa Roach a toho speciálně nenávidím.
Bílou tvář s černými dírami místo očí ji lemují zakrvácené prameny vlasů. Když se na mě podívá, olízne si svoje rudé tesáky. Ale nejhorší je to, co má na sobě. Horní polovinu těla má zakrytou korzetem z kostí a šlach. A spodní polovinu těla nevidím, za ní se pohybuje rudá sukně.
A teď už tuším, proč smrtí jako zkažené maso.
Její nedokončené šaty jsou z vnitřností.
Zvedne se mi žaludek. "Sbírá vnitřnosti Temných princů?"
"Mimo jiné. Brala by i tvoje. I když tvoje by shnily mnohem dřív."
"Nemůžeš jít rychlejc?" Mám svoje vnitřnosti ráda. Ráda bych si je ještě dlouho nechala. Vyletíme ze zrcadla do druhé bílé místnosti a skočíme přímo do dalšího. Projdeme kolem několika zrcadel a puch tlejícího masa nás pořád pronásleduje. "Ehm, Christiane, dostane se ven."
"Dobře. V Dublině je spousta obětí. Půjde po někom jiném."
"Nemůžeme ji přivést do mýho města!"
"Ty jsi otevřela tu lahvičku."
Podělala jsem to. Hodně. Ale něco vymyslím. Dostanu ji, zabiju a moje město bude zase v bezpečí. A to všechno něž někomu ublíží. Nedokážu si představit, že lidi umřou kvůli mojí pitomý zvědavosti. "Měl jsi mí říct, abych nic neotvírala!"
"Říkal. A pak tam byl taky ten nápis nade dveřmi. To ti tahle varování nestačila?"
"To bylo o knihách, ne o lahvičkách."
"To se týkalo všeho."
Najednou jsme venku a chlad do mě narazí jako cihlová zeď. Vyrazí mi to dech, a když ho konečně popadnu, sráží se mi v kouři před obličejem. V té rychlosti se kloužu na zamrzlém sněhu a ledu, dokud nenabourám do protější budovy. Christian přistane na mě. Podaří se nám nabrat ztracenou rovnováhu a já se nevěřícně rozhlédnu kolem. Na zemi je patnáct centimetrů sněhu!
To tu Král jinovatky něco zmrazil během těch pár hodin, co jsme byli pryč? Je tak dvanáct pod nulou a fouká ledový vítr. Takováhle zima v noci nikdy nebývá! A rozhodně se takhle nemohlo ochladit během pár hodin. Rozhlédnu se, jestli kolem neuvidím nějaké zmrzlé lidi.
"Zatraceně," řeknu, protože přituhuje. A sníh není to jediné, co v téhle ulici je.
Ryodans a Barrons za knihkupectvím právě vystupují z Barronsova Bugatti Veyron. Oba na mě na vteřinu zírají, jako by nemohli uvěřit svým očím, dokud se Ryodanův pohled nepřesune na místo, kde držím Christianovu ruku. Pustím ji, jako by to byla horká brambora, ale výraz na jeho tváři se nijak nezlepší. "Není to tak, jak si myslíš! Nebude si hrát na mýho super kluka a nenakope ti-"
"Ale to přesně udělám," řekne Christian.
"Ne, neuděláš," řekne Ryodan. "A kde jsi zatraceně byla? Máš vůbec tušení, co problémů jsi způsobila?"
"Kámo, byla jsem pryč tak dvě hodiny. A teď máme mnohem větší problémy," odpovím.
"Nepovídej. Celé město je pokryté ledem."
"Co jsi zatraceně dělala v Bílém paláci?" chce vědět Barrons. "Kdo ti řekl, jak se tam dostat?"
"Už nikdy beze mě nikam nejdeš," řekne mi Ryodan. "Jestli ano, tak tě zase zamknu ve sklepení, dokud tam neshniješ zaživa."
"Když už mluvíme o hnití zaživa, tak myslím-"
"Už ne. Od teď za tebe budu přemýšlet já."
Naježím se. "Tak to teda určitě."
"Zapečeť tu zeď," řekne Barronsovi. "A dostaň ji odsud. Je načase, aby ten Skot umřel."
"Můžeš to zkusit," řekne Christian.
"Nikam nejdu. No," poopravím, "vlasně jdu. A vy musíte taky. Všichni musíme rychle zmizet." Začnu přecházet do rychloběhu, ale vrazím do Barronse. To, co se stane potom je tak rychlé, že to ani nedokážu zpracovat.
Puch zkaženého masa naplní vzduch a já s Christianem uhneme a rozdělíme se do různých směru, protože víme, co přichází. Pak se ježibaba vyřítí ze zdi a drží v ruce něco, co vypadá jako dvě dvoumetrové pletací jehlice z kostí.
Nabodne na ně Barronse a Ryodana a pak vyletí do vzduchu a táhne za sebou jejich střeva.
1 comments:
Děkuji za další super překlad
Okomentovat