Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 31. kapitola

Stojím tam jako idiot.

Měla bych utéct, než se otočí mým směrem, ale mám nohy jako přimrzlé k chodníku.

Barrons s Ryodanem leží na ulici na zádech a kolem nich se rozlévá krev. Dívám se s otevřenou pusou a myslím si: Nemůžou umřít! Superhrdinové neumírají!

Ale tyhle pomatené představy musím odložit stranou, protože rozhodně vypadají, že umírají. Nikdo nemůže přežít takováhle zranění.

Nejen že je ježibaba napíchla, ale roztrhla je od rozkroku ke krku včetně kostí. Jedním rychlým trhnutím jim vyrvala orgány z těla. Tenhle pohyb nacvičovala stovky tisíc let. Napíchnou, vzlétnou a trhnout. Jejich dutina břišní a hrudník jsou otevřené a prázdné. Povedlo se jí to, protože je překvapila.

Co jsem si sakra myslela, když jsem jim řekla jen "utečte"? Hádali jsme se jako obvykle.

"Myslela jsem, že stihnete uhnout," zamumlám směrem k jejich tělům. Nebo utéct, vždyť jsou rychlejší než já. Nebo možná že Ryodan použije jednu ze svých tajných zbraní, tak jako proti Velvetovi. Ani za milion let by mě nenapadlo, že je překvapí!

Ale zjevila se ze zdi a ty jehlice je probodly dřív, než stihli zareagovat. Jejich těla se pořád hýbou, ale myslím, že to jsou jen poslední záškuby těla, než úplně ztuhne.

Slyším divný cvakavý zvuk, který mě ovlivňuje stejně jako cinkání, které vydávají ZPP, děsí mě na tom nejzákladnějším levelu. Teď jde po mně? Popadnu svůj meč a otočím se. Chvíli mi trvá, než si jí všimnu. Sleduju cestičku krve.

Nahoru.

Karmínová ježibaba sedí na střeše budovy za knihkupectvím s provazy vnitřností omotaných kolem sebe, ze kterých na chodník odkapává krev. Ty kostnaté jehly, kterými nabodla Barronse a Ryodana jsou ve skutečnosti její nohy, které má ohnuté tak jako kudlanka přední nohy a na jejich koncích jsou zahnuté háky.

A s jejich pomocí splétá vnitřností, které za sebou zanechávají krvavé šmouhy, do lemu svých šatů. 

Je to tak nechutný a moje tělo se snaží brečet a zvracet zároveň. Pokusím se to všechno spolknout, ale začnu se dusit.

Za sebou slyším jakýsi hrdelní zvuk, po kterém se ozve slabé povzdechnutí a já se podívám zpátky na ta těla.

"Já toho prcka zabiju," řekne Barrons slabě.

Rydoan vydá bublavý zvuk, jako by se smál. Ale myslím, že mu nezbylo dost orgánů na to, aby vyprodukoval pravý smích. "Jsi v pořadí."

Oba vydechnou a přestanou se hýbat.

Nechápavě na ně civím.

Umřeli jako superhrdinové, s vtipem. Jako by zítra vstali a měli znovu bojovat. Beze strachu až do konce.

Taky mi přijde, že mi vyrvala vnitřnosti. Nemůžu se na ně dál dívat, tak sklopím hlavu a pevně stisknu víčka. Připadá mi, že mám v hlavě bláto. Jak jsem se sem dostala? Jak moje rozhodnutí navštívit královu knihovnu vyústilo ve smrt Barronse a Ryodana? Nemůžu se v tom zorientovat. Teda můžu, protože je to jasný, ale nějak si to nemůžu srovnat. Ale kdo by sakra čekal takovýhle bizarní výsledek? Jak mám dělat malá rozhodnutí, když mají takovéhle nedozírné následky?

"Tak to jsem nečekal," Christian obejde jejich těle směrem ke mně a zasměje se. "Dva mrtví, tak ještě sedm dalších. Možná by stačilo namířit tu mrchu jejich směrem. Na Mac taky."

Zvednu hlavu. Směje se. Oni umřeli a on se směje. Začnu se třást. "Drž. Se. Ode. Mě. Dál."

"Co jsem udělal, děvče?"

"Vzal jsi mě tam, to jsi udělal! Vůbec jsi mě nevaroval! Je mi jen čtrnáct! Nevím všechno! Nemůžu vědět všechno! Ty jsi starší! Měl bys mě před podobnými věcmi varovat! A chováš se, jako by bylo skvělý, že jsou mrtví!"

"Já myslel, že ses chtěla Ryodana zbavit."

"Chtěla jsem, aby mě nechal napokoji! Nikdy jsem nechtěla, aby Barrons umřel! A zatraceně, Mac!" úpím. Podívám se zpátky na obchod a je mi snad ještě hůř. Mac je uvnitř. Jak dlouho jí bude trvat, než vyjde ven a najde Barronse na ulici vykrváceného? Dokážu si ji představit, jak brečí nad jeho tělem. Další tragická ztráta v jejím životě.

Protože jsem otevřela podělanou lahvičku.

Protože jsem byla zvědavá.

Tu noc, co Alina umřela, jsem si připadala, že... tam ani nejsem. Nikdy jsem se nezbavila pocitu, že se mnou bylo něco špatně. Prohledala jsem Rowaniny deníky od začátku do konce, ale nikdy o mně nenapsala jediný slovo. Nikdy. Proto si myslím, že má ještě další deníky někde schované.

Ale dnes v noci to jsem já.

Znovu mě zasáhne ten stejný pocit, jako tu noc, kdy kvůli mně začala Jo pracovat v klubu. Ten pocit, kdy se vidím jinýma očima a vůbec se mi to nelíbí. Jsem jako loď, která po sobě zanechává zničené lidi. Ne, ne loď. Co to říkal Ryodan? Tsunami. To je ono. Srovnávám věci se zemí. Když to říkal, tak ještě netušil, že on bude jednou z těch věcí, které zničím. A že se nedožije toho, aby mě viděl dospělou.

Nad hlavou mi cvakají kostnaté jehlice. Slyším mokré plácání vnitřností o zeď. Měla bych být vyděšená k smrti. Měla bych utíkat, abych nedopadla stejně. Měla bych schovat jejich těla, aby Mac nepřišla na to, co jsem provedla?

"Pojď, děvče. Musíme odsud zmizet, dokud je zaneprázdněná. Ježibaba je posedlá pletením, ale za chvíli s ním bude hotová," řekne Christian.

Mám nohy jako z cementu a betonu. Pořád se dívám na Barronse, Ryodana a knihkupectví. Nejdřív Alina. Teď Barrons. Na téhle planetě neexistuje místo, kde bych se před Mac schovala, až zjistí, co jsem dnes v noci provedla.

Podívám se na Ryodana. Jak to, že je mrtvý? Kdo teď povede Chestera? Kdo bude dohlížet nad Danany a lidmi? Když jsou teď Barrons i Ryodan pryč, existuje vůbec ještě v Dublinu nějaké bezpečné místo? Budou Barronsovo knihkupectví i Chester opuštění?

Čísi ruka mi sevře rameno a já málem vyletím z kůže.

"Musíme vypadnout, Dani. Už je skoro hotová."

Prudce ho setřesu. "Už se mě nikdy nedotýkej, Christiane MacKeltare!"

Prudce se nadechne, jako bych mu dala ránu pěstí. "To nemyslíš vážně."

"Zkus to." Zatnu ruku kolem jílce meče.

"To já ti ho vrátil, děvče. Já na tebe dávám pozor."

"Ty jsi ten, kdo mě vzal někam, kde to bylo neskutečně nebezpečný. A někdo kvůli tomu umřel. Vzal jsi s sebou alespoň ty knihy, co jsi našel?"

"Měl jsem jiný starosti. Byla jsi v nebezpečí."

Takže to všechno bylo pro nic. Knihy zůstaly někde pohozené a zapomenuté. Podívám se na tu zeď. Jasně, mohla bych se vrátit, ale já to přečíst nedokážu, tak k čemu? A kdo ví, co dalšího bych ještě vypustila?

Podívám se nahoru. Po zdi budovy stéká krev. Ježibaba během pletení vytáhne z vnitřností malou kostičku, kterou si zasune za korzet a porovná si až nepřirozeně lidská prsa. Pak najednou přestane, podívá se na mě dolů, jako by si najednou uvědomila, že tam dole je štvaná zvěř a dívá se na ni. Po chvíli to hodí za hlavu a vrátí se k pletení, ale já si připadám... nějak poznačená. Jako by si mě uložila do paměti.

"Jak ji zabiju? Bude na ní fungovat můj meč?"

"Možná. Ale nikdy se k ní takhle blízko nedostaneš. Její jehlice jsou delší než tvůj meč. Vykuchá tě dřív, než s ním stihneš máchnout."

"Říkal jsi, že je posedlá pletením."

"Zas tak moc ne."

Celá atmosféra se najednou promění a mně chvíli trvá, než si uvědomím proč. Někdo právě rozsvítil světlo u zadního vchodu do knihkupectví, které ozařuje zakrvácený sníh.

Vím, co to znamená. Mac je uvnitř a hledá Barronse. Myslím, že to nebude trvat dlouho, než se podívá ven a uvidí tu jeho auto.

Nevím, jak dobře bych bojovala, kdyby teď Mac vyšla ze dveří a pokusila se mě zabít.

Naposledy se podívám na Barronse a Ryodana. Musím to nějak napravit. Musím vyrovnat váhy a momentálně mám proti sobě hodně tíhy.

"Přibliž se ke mně a já tě zabiju," řeknu tiše jako Ryodan.

Přejdu do rychloběhu a zmizím do noci.