Další dva dny jsem strávila roznášením novin, kde popisuju Karmínovou ježibabu, hledáním Dancera a sbíráním vzorků z ostatních míst činů (až na klub pod Chesterem, tam se nijak neženu). Byly to jedny z nejhorších dní mého života. Jednou jsem dole, jednou nahoře, jako bych stála ve výtahu, který ovládá nějaké šílené dítě.
V jednu chvíli jsem nadšená, že už nemusím dodržovat pracovní dobu. Můj život je zase můj. Jo může praštit s prací u Chestera. Může přestat nosit ty šílené oblečky a spát s Ryodanem. Pak si uvědomím, že jestli se Ryodanovi muži dozví, jakou jsem hrála roli ve smrti jejich šéfa, tak jsem mrtvá. Navíc tu pobíhá Karmínová ježibaba, Král jinovatky je pořád tam někde venku, Dublin se pomalu mění na podělanou Antarktidu, Christian a já jsme rozhádaní a Mac má teď dva důvody proč mě zabít, za předpokladu, že to ví.
Nemůžu se rozhodnout, jestli to ví nebo ne. V jednu chvíli si myslím, že ano, v další, že zase ne.
Těla jsou pryč. Vrátila jsem se uprostřed noci, abych je schovala. Měla jsem to udělat hned, ale nemyslelo mi to jasně. Kromě krve na ulici a po zdech po nich nezbyla ani stopa.
Nejdřív jsem myslela, že je našla Mac a někam je vzala, aby je pohřbila, pak jsem si to rozmyslela, protože jsem ji včera viděla spěchat směrem k Chesteru, byla pořádně zabalená proti zimě, třásla se, ale nevypadala smutně. Vím, jak Mac vypadá, když je nešťastná. Vypadala trochu napjatě, ale jinak normálně. Táhli se za ní ZPP a štěbetali. Zajímalo by mě, jestli jsou ZPP podobně jako vrány předzvěstí smrti. Trochu mi dělá starosti, že Mac pronásledovali. Nejspíš byla napjatá z toho, co se v Dublinu děje. Všichni jsou takoví. A třesou se. Padá sníh a dělají se závěje. Město není připravené na takovéhle počasí. Spousta lidí nemá elektřinu. V takovýchto podmínkách nepřežijí dlouho.
Zajímalo by mě, jestli Karmínová ježibaba sežrala těla Barronse a Roydana. Jejich vnitřnosti použila a pak si pochutnala na zbytku. Asi by si schovala pár kostí, aby si mohla vylepšit korzet. Pak mi došlo, že se asi Christian vrátil, aby zahladil stopy. Aby se mi tím zavděčil.
Zajímalo by mě, kde je sakra Dancer! Potřebuju jeho supermozek, aby mi pomohl vymyslet, jak zabránit, aby se město proměnilo v jeden velký ledovec. Pak můžu zachránit lidi, aby se nestali součástí něčí garderóby.
Ještě vím o dvou místech, kde by mohl být, ale pak už jsem s rozumem v koncích.
Vyběhnu po O'Connellově ulici, zatímco strhávám z lamp plakáty těch pozérů. Hajzlové se snaží zneužít toho, že lidé nemají elektřinu, zvou je na modlící meetingy, aby se zahřáli a "vzali si bílé". Nevěděla jsem, co to znamená, dokud jsem si nevšimla pár lidí, co vycházeli z kostela s bílými hábity přes své oblečení.
Nesli si tašky konzervovaného zboží a usmívali se. Ze zkušenosti vím, že pokud vás někdo krmí, kromě mámy, tak za to bude něco chtít.
Stavím se u Dancerova apartmánu, kde jsem se rozvalovala na slunci, projdu přes jeho pastičky a strčím hlavu do dveří, přičemž zavolám jeho jméno. To místo je tiché a prázdné. Rozhodnu se podívat, jestli nemá ve špajzu nějaké jídlo, protože umírám hlady. Když se tam dostanu, rozesměju se. Uprostřed místnosti je na plechovce kryptogram. Takhle si necháváme zprávy. Otevírám plechovku fazolí za plechovkou a mezitím řeším jeho hádanku, která mi prozradí, kde je.
***
V Dublinu je spousta schovek, stejně jako v opatství. Když jsem se poprvé začala potulovat po městě, koupila jsem si turistického průvodce a navštívila všechna známá místa. Bylo mi trapně, že jsem jako cizinka ve vlastním městě. Moc často jsem se ven z klece nedostávala. Chtěla jsem vědět všechno o všem, vidět to na vlastní oči místo toho, abych se na to dívala v televizi nebo o tom četla v knížce.
Šla jsem se podívat na Trinity College. Bylo to super, protože jsem nikdy nechodila do školy, takže jsem si mohla prohlédnout všechny ty třídy, laboratoře a knihovny a lidi, co se spolu bavili místo toho, aby byli celou dobu sami. Nemohla jsem vůbec pochopit, že pro někoho to takhle bylo normální. Máma mě naučila číst a já sama se naučila ten zbytek.
Prošla jsem muzea, pivovary, jen tak se procházela po Temple Bar, navštívila jsem podzemí pod katedrálou Christ Church a kostelem sv. Michana a nakonec jsem šla lovit do podzemních řek. Poslouchala jsem vysokoškoláky, jak mluví o svých oblíbených místech a šla se na ně podívat. Taky jsem věnovala pozornost starým lidem, které jsem potkala na ulici a ti zase mluvili o zlatých starých časech.
Takhle jsem potkala partičku starších chlápků hrající dámu u řeky Liffey, kteří dřív pracovali pro mafiánskou rodinu a znali spoustu zajímavých věcí. Pod restaurací, kterou vlastnil týpek jménem Rocky O'Bannion, který loni za divných okolností zmizel, jsem to našla. Spleť tunelů a ukrytých krypt za hromadami sutě a spoustu tajných vchodů, všechno to bylo tak komplexní, že to mohl pořádně prozkoumat buď někdo jako já, nebo nějaký zločinec, který potřeboval schovat spoustu těl. S Dancerem jsme toho hodně zmapovali a prozkoumali.
A přesně tam ho najdu, v podzemních katakombách, schovaného ve zříceném tunelu za ocelovými dveřmi. A kolem celého místa byly pasti.
Je v dlouhé, úzké místnosti celé z kamene, strop je podepřený masivními sloupy jako pradávné krypty v našem opatství. Má rozvěšená světla, asi na baterky, protože nikde neslyším generátor. Stojí za kamennou deskou, která dřív sloužila jako máry, ale teď je pokrytá sešity, obálkami, notebooky, lahvemi a hořáky. Jo, tohle místo je celý Dancer, jen tu chybí televize, lednička a sprcha, ale jak ho znám, tak tu má ještě jedno místo, kde všechny tyhle věci jsou. Další kamenná deska je plná balené vody a jídla. Má sklopenou hlavu a na něčem pracuje tak zaníceně, že si mě ani nevšimne.
"Kámo, tohle je fakt pecka!" řeknu, když vejdu dovnitř.
Dancer vzhlédne, podívá se na mě a obdaří mě zářivým úsměvem. Celý jeho postoj se promění, jako by někdo jeho loutkovodiči přestřihl šňůrky. Poklesnou mu ramena, uvolní se a najednou je to Dancer, kterého znám. "Mego!" řekne a pak to ještě jednou zopakuje. "Mego!"
"To je moje jméno, kámo. Pozor, ať ho neošoupeš." Nakráčím do místnosti a všimnu si, že i on sbírá vzorky z míst činu. Za sebou má obrovskou tabuli s vodítky! Má tam detailní mapy Dubinu a přilehlých oblastí a spoustu poznámek. Rozzářím se. Sama bych to neudělala líp. "Tohle místo je fakt odvaz," řeknu.
"Myslel jsem si, že se ti bude líbit." Sebere z desky brýle, nasadí si a zazubí se na mě. Má zarudlé oči, jako by studoval moc dlouho. Je vysoký a perfektní. Taky se na něj zazubím, culíme se na sebe několik dlouhých vteřin, protože jsme prostě rádi, že se vidíme. Je to velké město. Někdy si v něm připadáte sami. A pak potkáte Dancera.
Pohodím bágl na nejbližší skládací stolek, vytáhnu svoje vzorky a fotky a přidám je na tabuli. Přejde k nim, aby se na ně ve šťastném tichu podíval. Stojíme vedle sebe, dotýkáme se rameny a usmíváme se na sebe. Dívá se na mě, jako by nemohl uvěřit, že mě vidí. Chová se, jako bych mu fakt chyběla. Vždycky jsme se rádi viděli, ale dneska je to jiné.
Začnu připíchávat svoje fotky na tabuli, pak se na něj podívám, protože mi něco nedává smysl, teda kromě toho jeho chování. "V Dublinu nebylo tolik zmražených míst!" Ukážu ke špendlíkům na tabuli.
"Před pár týdny ne. Eskaluje to."
"Kámo, bylo jich jen deset. Ty jich tady máš tak pětadvacet! Chceš mi říct, že za posledních pár dní došlo k dalším patnácti událostem?"
"Mego, viděl jsem tě naposledy někdy před měsícem. Ten den, kdy ses snažila dostat od Jaynea svůj meč."
Dívám se na něj s otevřenou pusou. "To nebylo před měsícem, ale před pár dny!"
"Ne. Neviděl jsem tě tři týdny, čtyři dny a -" podívá se na hodinky, "sedmnáct hodin."
Tiše písknu. Věděla jsem, že čas ve Férii plyne jinak, ale nenapadlo mě, že Bílý palác je součástí Férie. Tak to už se nedivím, že byl Ryodan tak naštvaný! Nebyla jsem v práci celé týdny! Ušklíbnu se. Muselo ho to dohánět k šílenství. Pak mi úšklebek zvadne na tváři. Na vteřinu jsem zapomněla, ře je mrtvý. Najednou je mi z toho špatně, tak si otevřu tyčinku a zakousnu se do ní.
"Dělal jsem si starosti."
Podívám se na něj. Dívá se mi do očí a je vážnější, než jakého jsem ho kdy viděla. Je mi to nepříjemný. Jako bych měla něco říct, ale nevím co.
Zadívám se na něj a pár vteřin na sebe jen tak koukáme. Přemýšlím, co říct a nakonec ze mě vypadne: "Kámo, ovládej se. Jsem Mega. Nemusíš se o mě bát. Starám se sama o sebe už věky. Mám to tak ráda." Usměju se na něj svým pověstným úsměvem.
Slabě mi ho oplatí. "Pochopil jsem, Mego. Jasně a srozumitelně." Otočí se a vrátí se zpátky k desce. Teď už se nepohybuje s takovou lehkostí. Jako by se nějaké špagátky vrátily na místo. To se mi nelíbí. Připadá mi tak... nevím, dospělý.
"Jen říkám, že se o mě nemusíš bát. Je to blbost. Dokážu se o sebe postarat."
"Tak teď jsem blbec."
"To jsem neřekla. Řekla jsem, že je blbost se o mě bát."
"Takže ten, kdo tu blbost dělá, není blbec."
"Přesně. Jsem Mega, pamatuješ? Nakopu zadek komukoli v Dublinu!" Nevím, co se to s ním děje. Nereaguje správně na nic, co říkám.
"Schopnost obrany člověka nemá žádné relevantní spojení s emočním rozpoložením jiného jedince."
"Cože?"
"Neříkej mi, jak se mám cítit. Když si o tebe budu chtít dělat starosti, tak si je zatraceně dělat budu."
"Kámo, nemusíš na mě štěkat."
"Neštěkám. Urazilo mě to. Byla jsi pryč skoro měsíc. Kromě toho, že jsem se musel vyhýbat tomu psychopatovi, co tě každým dnem i nocí sleduje, jsem vyšetřoval všechny incidenty, které se vyskytly. Chodil jsem tam dvakrát, třikrát denně. A víš proč?"
"Abys sebral důkazy?"
"Čekal jsem, až roztajou dost na to, abych viděl, jestli nejsi mezi oběťmi. Mrtvá. Prostě pryč."
Zůstanu na něj zírat. Niky o podobných věcech nemluvíme. Moc mi to připomíná klec. Jako bych se musela hlásit další osobě. Můj život už tak vlastní až moc lidí. "Mám zpátky svůj meč," řeknu ztuhle. "Nezmrznu."
"To není validní. Tyhle dvě oznámení spolu nijak nesouvisí. Nijak. Ani náhodou. Meč tě před mrazem nechrání. Nechal jsem ti zprávy ve spíži a v každé skrýši, kterou mám a ve všech tvých, které jsem našel. A víš, co jsem slyšel? Nic. Skoro měsíc."
"Kámo, chápu. Nelíbilo se ti, že jsi mě nemohl najít. Škoda, že mě nemůžeš uvázat na vodítko, co? Nebo mě strčit někam do klece." Štve mě. Myslím, že tohle je naše první hádka. Je mi z toho zle od žaludku.
"Tak promiň, že mi na tobě záleží."
"Kámo, co je s tebou? Tohle nejsme my. Proč to kazíš?"
"To, že mi na tobě záleží, nás nějak kazí?"
"Záležet je jedna věc. Snažit se držet pod zámkem druhá."
Zadívá se na mě pohledem, kterému nerozumím. Jako bych tady já byla tupá, i když je to on, kdo je nechápavý. Myslela jsem, že náš vztah byl jasně daný. Jsme superhrdinové. Nedrží se scénáře. Jestli bude pořád takhle odbočovat, tak chci do jinýho komiksu.
"Moje chyba. Už jí znovu neudělám." A prostě jen tak je z něj zase starý, dobrý Dancer. "Tenkrát u hradu to bylo poprvé, co jsem se pořádně podíval na to stvoření, které to všechno způsobuje. Od té doby se toho stalo hodně. Objevuje se skoro každý den. Ryodan a jeho muži museli snad obrátit celé město vzhůru nohama, jak tě hledali. Našli polovinu mých úkrytů. Musel jsem se přestěhovat sem dolů, abych se jich zbavil. Zabije tě, až tě najde."
"Ne, jestli ho já zabiju dřív," zamumlám s pusou plnou tyčinky a předstírám, že se tak ještě nestalo. Když máte tajemství, za které by vás zabili, tak ho nikomu neřeknete. Nikomu. Samozřejmě, kdybych se poučila z vlastních chyb, tak bych měla zabít Christiana, aby to nedopadlo stejně jako s Alinou. Trochu mě zlobí, že Dancer přešel naší hádku jako by se nic nestalo. Mně bude trvat hodiny, než přestanu být zmatená a rozhozená. Když jsem zmatená, tak jím. Nacpu si do pusy další tyčinku.
"Dokonce i Barrons se připojil k pátrací výpravě. Stejně tak ty holky z opatství, s kterými se občas vídáš. Město je stále chladnější s každým místem, které zmrzne. Lidé se hroutí. Nikdo neví, co dělat, jak to zastavit nebo kde je ještě bezpečno." Udělá krok dozadu a podívá se na mapu. "Zatím jsem nenašel žádný vzorec. Musíme přijít na to, po čem jde."
"Jak to myslíš, po čem jde?" Přesně tenhle pocit jsem zachytila svými vidoucími smysly, ale ty Dancer nemá. Začíná mi být o něco líp. Nevím, jestli za to můžou ty tyčinky nebo práce.
"Je možné, že se tak chová podle náhodného, nelogického způsobu, který nemá nic společného s jeho biologickou dispozicí - ale to si nemyslím, protože to není příznačné pro žádnou myslící formu života - musí mít tedy nějaký cíl."
Rozzářím se, protože naše hádka upadla v zapomnění. Kluka, co mluví takhle, prostě musíte zbožňovat. "Tak strašně ráda s tebou trávím čas!" řeknu mu.
Podívá se na mě pohledem, který mi připomíná starého Dancera, i když je v něm něco opatrného, a proto se rozzářím ještě víc a on mi úsměv oplatí.
"Možná je ten cíl tak zvláštní, že se nám ho hned nepodaří odhalit," pokračuje, "ale je tam. Jen naše metody nejsou dostačující. Musíme přemýšlet neortodoxně a zpracovat fakta bez obvyklých předsudků. Tahle věc nepochází z našeho světa. Neřídí se našimi pravidly ani zákony fyziky. Objeví se otevřením portálu, kdykoli se jí zachce. Viděl jsem to dvakrát."
"Ty jsi to viděl znovu?" tak teď fakt žárlím.
"Sledoval jsem ty lidi ze Staráme Se a snažil se přijít na to, kdo jim velí. Vypadá to, že nikdo neví, kdo tu organizaci založil. Pár nocí zpátky jsem šel zkontrolovat jedno jejich zasedání. Ale ten kostel, kde se sešli byl zmrazen, když jsem byl asi půl bloku od něj. V jednu chvíli zpívali a v tu další nebylo slyšet ani slovo. Jako by celý svět ztuhl a ohluchl. Stál jsem uprostřed ulice a díval se. Stalo se přesně to, co u dublinského hradu. Přišlo to portálem, všechno pokryla mlha, všechno zmrzlo, pak to otevřelo další portál a zmizelo to."
Trhnu sebou. Byl k tomu tak blízko! Co kdyby tam byl o minutu dřív? Pak mě napadne něco ještě horšího. Co kdybych ho já nemohla měsíc najít? Běhala bych od jedné zmražené sochy k druhé, čekala, až roztají a přemýšlela, jestli jsem přišla o nejlepšího kamaráda?
Najednou se zastydím. "Kámo, promiň, že jsem byla pryč tak dlouho.
Otočí se ke mně a usměje se. "Kámo. Díky. Jsem rád, že jsi zpátky."
"Slyšela jsem, žes mi tenkrát v tom kostele zachránil život. Jsi nejlepší."
"Ne, ty jsi nejlepší."
Zazubíme se na sebe a najednou je to mezi námi zase všechno v pořádku.
Začneme se bavit, jako by se mezi námi nic nestalo. Poví mi o nových ganzích, které se ve městě objevily. Já mu vyprávím o knihovně Temného krále. Takové fascinující věci si prostě nemůžu nechat pro sebe. Podle toho, jak mu září oči poznám, že umírá touhou tu knihovnu vidět.
Pak mi poví o obrovské ohnivé IDD, která skoro spálila celé opatství na prach! Dokázala si poradit s betonem i železem, takže kdyby zasáhla opatství, tak z něj nic nezbyde. Ale Ryodanovi muži ji zastavili tak, že ji nějak připoutali na místo. Nelíbí se mi, že je tak blízko opatství. Jsem z toho nervózní.
Já mu řeknu o knihách Boora-Boora a on se může uchechtat, když mu vyprávím, jak mě pronásledovaly věty. On mi vypráví o tom, jak Staráme Se začalo natírat budovy na bílo, aby lidé poznali, že jim patří a když vejdou dovnitř, přihlásí se a budou chodit na schůze, dostanou jídlo a věci. Já mu povím o R'janovi, který chce být králem Dananů a že to ledové monstrum má jméno: Král jinovatky. Myslím, že tolik jsme si toho za jeden den nikdy nepověděli. Říká, že je hodně těžké sehnat jídlo. Já mu na oplátku povím to, že nám R'jan tvrdil, že monstrum zanechává Světlé i Temné mrtvější než mrtvé, že je vymaže z existence. "Myslím, že jde po životní síle," řeknu mu.
"Ale proč zrovna tahle místa? Jak si je vybírá a proč je zmrazuje? Kdyby chtěl lidskou sílu, proč by nešel na místo, kde je největší počet lidí? Na některých z těch míst bylo jen pár jedinců."
"Myslíš, proč by zmrazoval malý klub u Chestera, když by mohl zmrazit celé to místo?"
"Zmrazilo to část Chestera?"
"Tam se to stalo poprvé. To je důvod, proč mě do toho Ryodan zatáhl."
"Nemůže jít po životní síle. Stalo se to i na jedné věži kostela a tam nikdo nebyl."
"Možná to jen prolítalo kolem a byla to nehoda. Možná tam bylo trošičku životní síly, třeba nějaká myš a ono si to chtělo zamlsat."
Usměje se. "Možná."
"Tak nějak o tom ale pochybuju. Možná bysme je měli očíslovat podle výskytu. Třeba nám to nějak pomůže."
"Nejhorší je," řekne, "že ani nemůžeme lidi varovat, aby se zdržovali v menších skupinkách a budou v pohodě. Lidi se teď pojí vlastního stínu, Mego. Celé město je napjaté, lidé jsou naštvaní a dohadují se kvůli maličkostem. Musíme přijít na to, co se děje, protože jestli neumrznou, tak se povraždí navzájem. Už toho ztratili moc a báli se moc dlouho. Zatímco jsi byla pryč, nevycházely tvoje noviny a v těhlech časech nejsou žádné zprávy dobré zprávy. Lidé potřebují věřit, že na ně někdo venku dává pozor.
"A co Staráme se? Neberou snad svoji práci vážně? Kámo, zatímco jsem byla pryč, tak měli volný prostor, mohli vydat několik noviny. Noviny přeci mají vůči lidem nějakou zodpovědnost!"
"Jediné, co Staráme Se říkají lidem je, aby se oblékli do bílé a všechno bude v pořádky. Půlka města se slepě žene za vírou a druhá jim to nežere. K tomu přidej nedostatek jídla, vody a brutální zimu a každým dnem tu budeme mít vzpouru."
Odstrčím si vlasy z obličeje a zadívám se na tabuli s vodítky. Napočítám dvacet čtyři špendlíků. Mých devět pytlíků se vzorky už nejsou potřeba. "Posbíral jsi i suť?"
Zadívá se na mě pohledem, jako bych si snad myslela, že je to blbec, zaculí se a zvedne bednu se žlutými obálkami. "Analyzoval jsem vzorky z míst činů, zařadil je a oddělil společné znaky. Taky jsem udělal fotky."
Usměju se, protože velké mysli přemýšlejí podobně, je tak fajn mít někoho jako jste vy.
Zatímco otevírá obálky, já se připínám fotky na tabuli tam, kam patří. Myslela jsem, že životní síla je dobrý nápad, dokud nepoukázal na ty dvě věci. Zatraceně. Hlavně že mám svoje důkazy. Ušklíbnu se, ale pak si zase vzpomenu, že Ryodan mrtvý. Z nějakého důvodu mám problém udržet tu myšlenku v hlavě. Jako bych si snad myslela, že je nesmrtelný. Netuším, proč mi to vždycky připadá jako rána do zubů pokaždé, když si na to vzpomenu. Jasně, já můžu za to, že Ježibaba utekla, ale to on se jí nedokázal vyhnout. Já se neumím pohybovat tak rychle jako on, ale mě nechytila.
***
O osm hodin později už ani pořádně nevidím z toho neustálého sledování sutin a mapy.
Už jsem vzhůru tři dny a přežívám na čokoládových tyčinkách, limonádách a na něčem, co mi nedá spát a přivádí mě to k šílenství. Je to vina. A vina je pro břídily. Vina pro lidi, kteří něčeho litují. Došla jsem k názoru, že lítost se časem hromadí. Možná kvůli tomu lidé stárnou? Jestli ano, tak se jí musí zbavit a vzpomenout si, jaké to bylo žít bez ní. Hned jak zabiju Karmínovou ježibabu, tak pošlu svoji vinu přímo do pekla, kde si klidně může shořet. Problém je, že do té doby s ní musím žít, a jsem z toho celá nervózní. Nelíbí se mi, že musím být zodpovědná za svoje činy. Drží mě na místě jako malé kotvičky na moři, které mi slibuje velké dobrodružství.
V těch plastových pytlících je trochu od všeho. Tříšky, barevné sklo, chlupy, kousky kostí a kůže, hlína, plasty, jídlo, lidské části, části Temných. Jsou tam i kusy bílých krystalků a kousky jógamatky, části telefonů, zuby, šperky, elektronické součástky, železné mříže, kov. Je tam papír, plastové obaly, část nehtu i s kusem kosti, naslouchátko, půlka řidičáku a tak dále. Uděláme seznam všech předmětů a přilepíme ho na tabuli a vyškrtáme všechno, co nebylo ve všech pytlích.
Zbude nám jen "záhadná suť", tak jsme se rozhodli říkat bordelu, který zůstává na dně všech pytlíků.
"Nepřipadá ti to... já nevím, divný, Mego?"
Naberu si suť do hrsti a chvilku podržím. "Je to chladnější, než by to mělo být, jako by to byl zčásti led. Nezahřeje se to, nehledě na to, jak dlouho to držíš."
"Ne, ještě něco. Ale nemůžu přijít na to co."
Čekám. Nechodila jsem do školy, takže mě trochu udivuje, kolik věcí Dancer zná. Jestli říká, že za tím ještě něco vězí, tak tomu věřím.
Nahlas polemizuje. "Pokud nejde po životní síle, jak si vybírá místa útoku? Možná nejde ani po kovu, ani po plastu, které jsou na všech místech, kde byl, ale po ingredienci, kterou kov a plast obsahují. Ta věc může jít po nespočtu věcí."
Odstrčím stranou hromádku starých kostí z kamenného oltáře a natáhnu se vedle nich. Založím si ruce za hlavou a v mysli se snažím vybavit si obrázek všech míst činu tak, jak vypadaly před výbuchem. "Jako nějaký vitamín nebo minerál, který potřebuji, aby něčeho dosáhl?"
"Nebo společný prvek, který si myslí, že na tom místě najde," řekne Dancer.
"Cože?"
"Může být jako rybář, chodí na různá místa se slanou vodou, protože hledá velrybu. Ale nemusí ji vždycky najít. Ale pokaždé tam bude ta slaná voda. Když přijdeme na to, co to přitahuje, tak máme napůl vyhráno."
"Pořád jsme ještě nesebrali vzorky na třech místech. Dvě ve Férii a to jedno pod Chesterem."
"Mohla by ses zeptat Ryodana, jestli by nám pomohl dostat vzorky? Slyšel jsem, že skoro všichni mu něco dluží."
Všechny představy se mi se zmínkou toho jména roztříští v hlavě a vytanou dvě jiné: Ryodan, jak se směje na čtvrtém pochodí, spí s nějakou servírkou, živější než kdo jiný a Ryodan, jak krvácí na ulici a jeho střeva visí na budově, jak se směje, když umírá a mně to přijde jako ta nejzvrácenější věc - ani jsem pořádně nepoznala, jaký je! "Ano, udělala jsem to," zamumlám a zvednu se, protože jestli budu zvracet, tak to nechci dělat v leže.
"Udělala co?" zeptá se Dancer.
Pořád jsem se s ním hádala a říkala, že ho nenávidím. "Zasloužil si to. Byl pořád tak arogantní a byl to ten nejotravnější týpek, co jsem znala!"
"Zasloužil co? O kom to mluvíš?"
Asi taky budu muset o Ryodanovi přemýšlet pod nějakou přezdívkou, protože při vybavení jeho jména se mi svírá žaludek. Nelíbí se mi, že už není na tomhle světě. "Znamená to, že je moje smlouva u konce, nebo po mně půjdou ostatní, abych ji splnila?" S takovými lidmi člověk nikdy neví. Už nikdy nechci vkročit do Chestera, ani do Barronsova knihkupectví, za předpokladu, že bych mohla, protože teď obě místa postrádají to, co jim propůjčovalo majestátnost.
"Jaká smlouva?"
Teď, když jsou klíčoví hráči pryč, se bojím do Dublin ještě víc, o celý svět. Jako bych vychýlila celou planetu z přirozené osy.
"Mego," Dancer si stoupne přede mě. "Mluv se mnou."
"Nemůžeme se Ryodana na nic zeptat," řeknu mu.
"Proč ne?"
Protřu si oči a povzdechnu si. "Protože jsem ho zabila."
***
Vzbudím se s bolestí za krkem a jedním pytlíkem na vzorky přitisknutým na tvář. Trochu zvednu hlavu a nenápadně se skrz vlasy zadívám, jestli se na mě náhodou nedívá Dancer, a když zjistím, že kouká na tabuli, spolknu zahanbený povzdech.
Odtrhnu si pytlík z tváře, utřu si pusu do trička a promnu krk. Cítím, že tam mám otlačený zip. Vůbec si nepamatuju, že jsem usnula. Jak dlouho jsem spala? Pár hodin? Víc? "Kolik je?"
"Chceš říct, jaký je den."
"Kámo, tak dlouho jsem nespala!"
"Potřebovala jsi to. Ale myslím, že se teď nějakou chvíli nebudeš moct pohnout. Nikdy jsem neviděl nikoho sedět na stoličce, usnout a patnáct hodin se nehnout. Přemýšlel jsem, jestli tě nemám přenést někam, kde to budeš mít pohodlnější. Ale donutila jsi mě si to rozmyslet," otočí se na mě a usměje se. Má rozražený ret. "V žádném případě jsi se nechtěla nechat přemístit. Praštila jsi mě ve spánku."
"Ježíš, kámo, promiň!" Tak na to jsem si vůbec nepamatovala.
"Bez obav, Mego."
Zakručí mi v břiše tak, že by to vzbudilo i mrtvého a on řekne: "Něco jsem ti schoval." Hrabe se v jednom ze svých batohů na podlaze, nakonec vytáhne krabičku a hodí mi ji.
Rozzářím se jako vánoční stromeček. "Pop Tarty! Kde jsi je našel? Neviděla jsem se měsíce!" Dokonce i předtím, než padla zeď, je bylo těžké najít. "A moje oblíbený - čokoládový s polevou!" Otevřu je a šťastně se do nich pustím. První dva přímo vdechnu, ale zbytek si užívám. Když padla zeď, všechny dobré věci - které vám ve skutečnosti nejvíc škodí - byly pryč jako první. Limonády a alkohol okamžitě zmizely. Čokolády, sladkosti, sušenky, koláče a tyčinky byly další. Pop Tarty taky. Trochu jsem k tomu přispěla. Vtipné je, že teď bych dala pravou ruku za to, abych měla teplé jídlo z čerstvého masa, hrášku, chlebu a omáčky.
Ale tyhle Pop Tarty byly ráj a obstaral je Dancer, takže mi chutnaly dvakrát tolik. Jím a on mi mezitím povídá vše, na co přišel, zatímco jsem spala a pokud mají jeho teorie nějaké mezery, tak na ně poukážu. Když skončí, jsme mnohem blíž k rozuzlení, než jsme byli před mým usnutím.
"Takže jediné, co pořád máme jsou ty sutiny s obsahem kovu a plastu."
"Vlastně je to hlína, plast a železo. V každém z těch pytlíků je převážně železo."
"Železo se používá k uvěznění Dananů."
"Já vím. Pamatuješ, jak horší bylo to zmrazení pro Temné u dublinského hradu?"
Přikývnu. "Myslela jsem, že je to proto, že je jich tam tolik."
"Je to taky místo s největším podílem železa. Jsou to tuny, co použili na stavbu těch klecí."
"A kde bylo železo na ostatních místech činu?"
"Tam, kde myli prádlo, je v blízkosti stará železnice. Díval jsem se na mapy a našel jsem koleje u čtyř dalších míst. Taky jsem našel železné kulky ve dvou z našich pytlích. Ten kostel měl obrovské železné zvony. Ve fitness centru byla litinová konev a úlomky zvonkohry. Na dalším místě bylo několik starých aut, která měla železnou konstrukci. Takhle už se nevyrábí. Na dublinském hradě zase byla spousta klecí a železo se dalo najít i v tom starém skladišti." A tak pokračuje popisem místo po místu.
"Proč železo? Proč ne třeba... ocel? Není ocel železo?"
"Železo se mění v ocel. Jedná se převážně o nezpracované železo jako koleje, zvony a mříže. Staré věci. Teď už moc železa kolem neuvidíš. Jsou to spíš slitiny. Ocel je silnější a navíc železo má tendence reznout. Však víš, jak jsou staré koleje pokryté červenou rzí."
"Myslíš, že bysme se měli vrátit na všechna ta místa a podívat se, jestli to vzalo nějaký železo?"
"Ne, spíš si myslím, že železo je v tomhle případě slaná voda. Přitahuje ho to."
"Ale po čem teda jde?"
Pokrčí rameny. "Kdo ví? Koho to zajímá? Já chci vědět jen dvě věci: jak to přilákat a jak se toho zbavit. Jeho cíle nejsou podstatné."
"Ale Danani nenávidí železo."
"Já vím. Proto přemýšlím, jestli ho to k němu nějak netáhne. Neříkám, že po něm jde, protože ho má rád. Možná se to železo snaží zničit tím, že ho zmrazí. Možná ho vyvolal nějaký Danan, aby zničil jediný prostředek, kterým můžeme danany uvěznit. Možná je nemožné pochopit podstatu něčeho, co dokáže otevírat portály mezi dimenzemi, plout po obloze, otevřít další portál a zmizet. Je to jako snažit se porozumět božímu plánu."
"Ty věříš v Boha?"
"Kámo, jen Bůh mohl stvořit fyziku."
Zasměju se. "Nebo Pop-Tarty."
Zazubí se na mě. "Vidíš. Tady to máš. Důkaz božské existence přímo v čokoládě, co máš kolem pusy."
"Mám čokoládu na puse?"
"Sice je to blbě vidět, jak máš otlačeniny od spaní, ale jo."
Povzdechnu si. Jednou budu v přítomnosti Dancera vypadat hezky a nebudu mít ve vlasech vnitřnosti, na sobě divný oblečení, monokly ani krev a budu mít obličej čistý od veškerého jídla. Pravděpodobně mě ani nepozná. "Ale co ty dvě místa ve Férii?" řeknu.
"Co je s nimi?"
"Ve Férii není žádný železo."
"To je předpoklad. Pravděpodobně chybný. Padla zeď. Všechno je teď roztříštěné, do našeho světa pronikají části Férie. Možná je to i naopak a ve Férii teď najdeš koleje nebo zvony. Potřebujeme z těch míst ve Férii vzorky."
"A jak je asi tak máme dostat? Proč ho prostě nezkusíme přilákat železem a uvidíme, co se stane?"
"To je plán B. Nejdřív zkusíme získat ty vzorky a já ještě budu analyzovat. Něco nám chybí. Cítím to v kostech. Potřebuju víc důkazů. Kromě toho, kdyby to opravdu přišlo, co bychom s tím dělali? Potřebujeme vědět, jak to přilákat a jak to zastavit. Ty obstarej ty vzorky. Já zapracuju na zbytku. Pokud ve Férii nenajdeme žádné železo, tak budeme zpátky na začátku a přitom nebudeme muset tahat tuny železa na jedno místo a níkdo nepřijde k úrazu."
Zvednu se a zamířím ke dveřím.
Když odcházím, řekne: "Nechoď do Férie sama, Mego. Pošli tam přesívače. Nemůžeme ztratit další měsíc. Mám z těch zmrazených míst špatný pocit."
"Protože vybuchují?"
Sundá si brýle a promne si oči. "Ne. Jako by na nich bylo ještě něco horšího. O hodně horšího. Nemůžu to vysvětlit. Je to jen pocit."
Znám Dancera. Když má nějaký pocit, tak to znamená, že jeho podvědomí něco ví, ale mozek na to musí ještě přijít. Pokaždé, když mi řekl, že má nějaký pocit, tak se popracoval k tomu, co to je. Věřím mu, jako jsem nikdy nikomu nevěřila. Jestli chce vzorky a víc času, tak to má mít.
Zamířím ven do dublinské noci. Lehce sněží a měsíc má kolem sebe krvavý prstenec.
Vím o jednom místě, kde se dá jisto jistě najít přesívač. Náhodou je to i třetí místo, ze kterého potřebujeme vzorky. Se štěstím budu zpátky za pár hodin se třemi pytlíky důkazů.
Ale poslední dobou mi štěstí nepřeje.
3 comments:
Moc děkuji za překlad 😘
Není vůbec zač :-)
Děkuji za další super překlad
Okomentovat