Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 33. kapitola

Chester. Super. Nesnáším to tady víc než dřív. Dneska je fronta venku úplně šílená. V Dublinu je pod nulou, začíná padat hustý sníh, fouká vítr a lidi se třesou venku přes pět bloků v několika vrstvách oblečení, aby se dostali dovnitř.

Proletím kolem nich v superrychlosti, kloužu po zamrzlých kalužích, vyhnu se Ryodanovu lidskému vyhazovači, který má stejně plné ruce práce s tím davem, seskočím po žebříku dolů k hlavnímu vchodu a rozrazím dveře do klubu.

Je to tu jako vždycky: duní muzika, světla blikají, lidi se baví. Něco má postupně zmrazuje celý město, zabíjí nevinné napravo a nalevo a mění červen v arktickou zónu a tihle lidé dělají tohle. Tancují, smějou se, opíjejí, mají sex a chovají se, jako by žádná zeď nikdy nepadla, jako by svět nepřišel o půlku lidské populace, jako by se nic nezměnilo.

Stojím na schodě ve dveřích a na chvíli to celé jenom pozoruju, mračím se a třu si ruce o sebe, abych si je zahřála. Potřebuju rukavice. A taky šálu a čepici. To mračení netrvá dlouho, protože mě rozčílí jedna z písniček, kterou hrají. Dřív jsem jí měla strašně ráda, byla populární před pár desítkami let, je tam hodně basů, takže je hlasitá a rezonuje mi celým tělem. Miluju hudbu, protože je geniální. Je jako matematika a matematika je strukturou všeho, je perfektní. Než se všechno zbláznilo, Dancer mě z matematiky pár věcí naučil.

Najednou se znovu zamračím.

Jo obsluhuje v tom dětském klubu, oblečená jako vždycky a směje se něčemu, co jí povídá servírka, pohybuje se svůdně a do rytmu s hudbou, baví se s hosty a občas se rozhlédne kolem, jen aby měla přehled. Nebo někoho hledá. Pořád má ty melíry a třpytky na prsou. Fakt budu ráda, až Jo bude zase sama sebou.

Dneska ji donutím skončit. Teď už mrtvému Ryodanovi nic nedlužíme a jestli si ostatní budou myslet, že mají nárok na naši smlouvu, tak odejdeme i tak a můžou si nás zkusit zastavit.

Zasténám a protočím oči, když si uvědomím, že jí nemůžu donutit skončit dneska, protože jí nemůžu říct, že je mrtvý. Nikomu to nemůžu říct. Vím to jen já, Christian a ten, kdo uklidil jejich těla - za předpokladu, že to nebyl Christian. Zatím to byly jen tři dny. Lidi si to nemusí uvědomit ještě hodně dlouho. Jak jí znám, tak tu bude trčet týdny a doufat, že se vrátí!

Trochu mě znepokojuje, že jsem byla pryč  skoro měsíc a ona nevypadá vůbec smutně. To jsem jí nechyběla? Nebála se o mě?

Zavrhnu tu myšlenku a podívám se ke stropu. Přemýšlím, co za kov použili na výstavbu Chestera. Jestli tohle místo tak staré, jak vypadá, tak by mohlo být ze železa, protože ocel je mnohem mladší. Tohle místo je fakt hodně staré. Pak se snažím přijít na to, jak staré je železo. Jestlipak to tu sestavili Ryodan a jeho muži sami? Třeba vytvořili vlastní kov nebo ho přinesli ze své domovské planety.

Kdopak je asi teď vede, když jsou Ryodan a Barrons pryč? Lor?

Jako by slyšel moje myšlenky, najednou se zjeví za mnou a řekne mi do ucha: "Zlato, ty máš teda nervy, že jsi sem přišla."

Otočím se a podezřívavě se zeptám: "Co tím myslíš?", ale už tam není. Nejsem si jistá, jestli se mi to nezdálo, jestli to nebyl jen produkt mého pocitu viny. Pak přemýšlím, jestli tím nemyslel, že mě Ryodan měsíc hledal a já si sem teď jen tak nakráčím, jako by se nic nestalo a on si myslí, že mi to Ryodan spočítá. Protože taky neví, že je Ryodan mrtvý.

Proto nesnáším lži. Hned, jak jí řeknete, víte, že ostatní pravdu neznají, což si musíte neustále připomínat, abyste se nechovali divně a oni na to nepřišli. Protože když na to přijdou, jste zády ke zdi a oni chtějí vědět, proč se chováte divně. Vy pak řeknete nějakou blbost a oni to použijí proti vám. Pak se všechno provalí a vy jste v obrovském průseru! Je mnohem snadnější nelhat vůbec.

Tohle předstírání bude těžký. Všechno mi tu připomíná Ryodana. Zatraceně, Ryodan je Chester! Tady je to úplně nejhorší. Ale potřebuju ty vzorky. Král jinovatky něco zmrazí každý den a Dancer si myslí, že se to bude horšit.

Ve smokingovém klubu si všimnu přesívače a zazubím se. Je to ta Šedá mrcha. Fakt si užiju, až ji budu rozkazovat s mečem u krku. Mac slíbila, že po ní nepůjde, ale já nikdy takovou blbost neřekla a kromě toho, já po ní nepůjdu, jen jí budu vyhrožovat, aby pro mě něco udělala. S rukou vznášející se nad jílcem meče si pořádně prohlédnu výjev před sebou a uzamknu obrázek v hlavě, budu si muset dávat pozor hlavně na to, co se hýbe - a pak v rychloběhu seběhnu ze schodů. Na poslední chvíli se vyhnu smokingovému klubu a zamířím k Jo. Chci vidět, jak se bude tvářit, až mě uvidí. Jak bude ráda, že jsem naživu. Musela se o mě bát stejně tolik jako Dancer, tak jí alespoň uklidním.

***

"Dani! Co tady děláš?" Jo zbledne, když se před ní smykem zastavím. "Zbláznila ses?"

Tak to není úplně ta reakce, jakou jsem čekala. Kde je ten výraz úlevy, objetí, nadšení, že jsem naživu a zpátky? "O čem to mluvíš?"

"Ryodan tě hledá celý měsíc! Porušila jsi smlouvu!"

"A kdyby se tak stalo," řeknu otráveně, "tak jsi mrtvá. Ale nejsi. Podle mě vypadáš zatraceně dobře. To tě asi zachránilo to, že s ním spíš, ne? Dělali jste to celou dobu? Nebo už jsi ho začala unavovat?"

Zrudne. "Řekl, že by nebylo fér, aby si svoji nespokojenost s tebou vybil na mě. Ryodan je chytrý muž. Dělá dobrá rozhodnutí. Není tak impulzivní jako někteří." Významně se na mě podívá.

Jsem z toho znechucená. "Jo byl to fakt... teda, je to fakt světec, co?"

"Je to dobrý muž. Měla bys mu dát šanci."

"Je to mrtvola, to je!" vyprsknu, protože už mám plný zuby toho, jak ho pořád obhajuje.

"Přestaň mu pořád vyhrožovat. Začíná to být otravný." Ztiší hlas. "Musíš odsud vypadnout, než tě uvidí. Od chvíle, co jsi zmizela, není sám sebou."

"Já se Ryodana nebojím." Bože, kéž bych jí to mohla říct!

"To bys měla. Tentokrát jsi to fakt přehnala, Dani. Nevím, co udělá, až tě uvidí, ale nejsem si jistá, že ho budu moct zastavit. Myslím, že mě neposlechne."

Nikdy to nezjistí, protože je mrtvý, ale na to se teď zaměřovat nechci. "Jak to myslíš, jakože jsi pro něj nějak výjimečná?"

Začervená se a najednou ji zjihne pohled, jako by byla zamilovaná. "Chodíme spolu, Dani. Už přes měsíc. Všechny servírky o tom mluví. Nikdy si nemysleli, že by ho někdo donutil usadit se."

Dívám se na ní a několikrát zamrkám. Ryodan není věrný nikomu. A usadit se? Asi jako se usazují tornáda, takže vůbec. Nechají za sebou jen spoušť. A ne šťastné lidi. Je mi z toho zle, z té představy, že si s Jo zařizují dům a plánují budoucnost. To určitě. A co já? To budu jejich poskok? Zatřesu hlavou a připomenu si, že je Ryodan mrtvý. Jak to, že mě tak rozhodila? Mluví o něm, jako by byl naživu.

"Už s tebou o tom mluvit nebudu. Musím něco zařídit. Možná jsi si všimla, že se Dublin mění v severní pól?"

"Samozřejmě. To ty jsi na měsíc zmizela a nikomu neřekla, že jdeš do Férie s Christianem."

"Cože?" zírám na ní s otevřenou pusou. "Jak to víš?"

"Christian mi to řekl."

"Strašidelný Temný princ Christian se tu stavil a řekl ti, že jsem v pořádku?"

"Nevím, proč přišel, ale včera mě slyšel mluvit s Cormacem, když jsem mu říkala, že se o tebe bojím a on řekl, že jste se vrátili v pořádku. Neřeknu to Ryodanovi, i když si říkáme všechno. Ale nelíbí se mi, že mě stavíš do pozice, kde mu musím lhát. Teď běž, než přijde dolů! Dneska je klid. Ráda bych, aby to tak zůstalo."

Říkají si všechno? Jak se plete. Ryodan má víc tajemství, než všichni ostatní, které znám. Není tu klid, jako vždycky se chystá nějaká katastrofa. A on už nikdy dolů nesejde.

***

Odcházím od Jo a mířím ke smokingovému klubu, abych naverbovala tu Šedou mrchu, když do mě někdo zezadu vrazí tak tvrdě, až vrazím do jednoho ze sloupů. Obejmu ho, abych se nesvezla na podlahu. Vrazila jsem do něj tak, že budu mít další monokl a celou levou tvář pokrytou modřinami. Pomyslím si: Kdo si mě sakra dovolil takhle otevřeně napadnout? Mac? Protože mě nenávidí tolik, že ji to zaslepilo? Neschovala jsem meč, když jsem sem přišla. Odhrnu kabát, aby všichni viděli, že je zase můj!

Odklopýtám od sloupu a chystám se otočit, když do mě vrazí znovu. Tentokrát se mi před očima roztančí mžitky a píská mi v uších. Jsem tak omráčená, že pustím jílec meče. Za sebou slyším Jo, jak křičí: "Přestaň! Neubližuj jí! Přestaň!"

Hned, jak se začnu hýbat, dostanu další ránu. Tentokrát si o sloup rozseknu ret. Naštve mě to tak, že přejdu do superrychlosti, popadnu meč a vytasím ho. Jestli je to Mac, tak jí nechci ublížit. Jen chci utéct. Ale fakt do mě bude muset přestat strkat před celým klubem. Musím si zachovat reputaci.

Než se stačím otočit, mám prázdné ruce. Pak do mě vrazí počtvrté.

"Jestli se ještě jednou pohneš, tak ti kurva vyrvu srdce z těla."

Ztuhnu úplně stejně jako všechny oběti na zamrzlých místech. To nebyl Ryodan, kdo právě promluvil, protože je vykuchaný a mrtvý. Očividně mám halucinace. Buď to, anebo mě pronásleduje jeho duch. To by mu bylo podobný, aby mě přišel strašit i po smrti, jen aby mi znepříjemnil život. Tak mu to šlo, když byl naživu.

Ten, kdo za mnou stojí mě přirazí ke sloupu tak, že nemůžu dýchat.

"Nejsi tu," řeknu. "Jsi mrtvej."

Znovu do mě vrazí a já nechtěně vykřiknu.

"Poprvé jsem se o tobě dozvěděl, když ti bylo devět," řekne. "Fade mi řekl, že na ulici viděl lidské dítě, které se dokázalo pohybovat jako my. On i ostatní moji muži chtěli, abych tě okamžitě zabil. Moc často jsem nepotřeboval děti zabíjet. Umírají i tak dost snadno."

Rozhodně zní jako Ryodan. Chladný. Přímý. Možná měl Ryodan dvojče a já to nevěděla. Jestli ne, tak jsem blázen a moje podvědomí mě mučí neskutečně realisticky. Umřel. Viděla jsem to. Nemohla jsem se splést. Snažím se pohnout rukou, abych si setřela krev z tváře. Zmáčkne mi ji v pěst, až mi drtí kosti.

"Řekl jsem, ať se kurva nehýbáš. Ať se ti nepohne ani vlásek. Jasný."

Další Ryodanův rys. Žádná tázací znaménka. Nic neříkám. V malíčku mi prskne kost. Jemně a přesně. Jako by mi ukazoval, že mi je dokáže zlomit všechny, kdyby chtěl. Zatnu zuby. "Jasný."

"Když ti bylo deset, Kasteo mi řekl, že jsi se nějak dostala k meči. Moji muži tě zase chtěli zabít. A já si zase říkal, že i tak ukňouraný kotě umře brzy samo od sebe."

"Neříkej mi kotě. A nejsem ukňouraná. Au! Říkal jsi, ať se nehýbu. Nepohnula jsem se. Jen jsem mluvila!"

"Nedělej to. A než skončí noc, tak kňučet budeš. Za chvíli tě nechám jít. Ty se otočíš a půjdeš za mnou. Nebudeš s nikým mluvit. Na nikoho se nepodíváš. Jestli na tebe promluví někdo kromě mě, tak mu neodpovíš. Nepohneš jedinou částí těla, která není nutná k tomu, abys vyšla po schodech do mojí kanceláře. Jestli porušíš jeden z těhlech rozkazů, tak ti před celým klubem zlomím levou nohu. Jestli mě při tom naštveš, tak ti zlomím i tu levou. Pak tě tam odnesu sám a k tomu ti přelámu obě ruce. Je to jasný. Odpověz."

"Jasný jak podlaha v tvý kanceláři." Nemůže být naživu. Dívala jsem se, jak ježibaba vytáhla jeho vnitřnosti a zapletla si je do šatů. Určitě by mi nezlámal všechny ruce a nohy. Že ne?

Najednou mám volná záda a uzemní mě, jaká je mi zničeho nic zima. Netušila jsem, jaké z něj sálá teplo, dokud neustoupil.

Nemůže být naživu. Nemůže to být Ryodan. Je naživu i Barrons? Jak je to možný? Vím, že se nedají snadno zabít, ale nikdo nemůže přežít vykuchání! Kde vzali nové vnitřnosti? To je někdo sebral ježibabě a vrátil jim je? Bude vypadat jako Frankensteinovo monstrum?

Nechci se otočit. Nelíbí se mi žádná možnost, která na mě čeká. Jestli to není Ryodan, tak jsem se zbláznila. Jestli to je Ryodan, tak jsem mrtvá, kámo.

"Otoč se, prcku."

Nedokážu pohnout nohama. Nedokážu to pochopit. Třesu se jako osika. Já! Co to se mnou sakra je? Já se přeci ničeho nebojím.

"Hned."

Zhluboka se nadechnu a otočím. Podívám se na jeho tváře, na jeho tělo, na to, jak stojí, na pohled v jeho očích a ten arogantní nenápadný úsměv.

Buď je to Ryodan nebo jeho dokonalá kopie.

A nakonec udělám něco, čemu nemůžu uvěřit. Nesnáším hormony. Nesnáším Chestera a podělanýho Ryodana. Tohle nikdy nepřežiju!

Rozbrečím se.

Ryodan se otočí a zamíří ke schodům.

Nešťastně se vydám za ním. Celý zatracený klub se dívá, jak Dani Mega O'Malley brečí a bez jediného slova jde za Ryodanem jako spráskaný pes. Nemůžu tomu uvěřit. Nesnáším svůj život. Nesnáším sama sebe. Chci na všechny zakřičet: "Zlomil mi žebra, a tak brečím bolestí, protože mi propichují plíce, ale já to zvládnu a nakopu mu zadek a vám všem taky!" Jen abych si zachránila tvář, ale jsem si jistá, že by mi za to opravdu zlomil nohu. Naštvaně si utřu slzy. Ale moje pitomý zrádný oči je chrlí dál.

Celý klub ztichl. Lidé i Danani se rozestoupí, abychom mohli projít. Nikdy jsem nešla takhle dlouhou uličkou hanby. Jo tam stojí úplně bílá a podívá se ze mě na Ryodana a pak zase na mě. Možná je teď jeho oblíbenkyní měsíce, ale podle výrazu na její tváři poznám, že se mu bojí cokoli říct. Omluv se, nebo tě zničí! říká bezhlasně.

Jen přes moji mrtvolu. Megu nic nezničí. Projdu kolem Lora, který stojí u paty schodiště. Uhnu pohledem, protože nesnesu, aby mě viděl, jak brečím jako malý dítě. Nakloní se ke mně a tichounce řekne: "Zlato, ty slzy ti právě možná zachránily život. Nemyslel jsem si, že máš dost rozumu na to, abys potlačila vlastní ego a spustila vodopády. Nedokáže se dívat, když žena brečí. Vždycky ho to rozhodí."

Podívám se na něj a on na mě mrkne.

Z očí mi šlehají blesky, ale nemůžu nic říct. Nejsem žena a nebrečím a ničeho se nebojím.

"Dokáže se vyrovnat s tím, že tě nemůže ovládat, dokud si ostatní myslí, že může. Je tady králem, zlato. A nikdo nemůže králi odporovat veřejně."

Nikdo mě nebude ovládat. Nikdy, říkají moje oči. A postavím se každýmu, kdykoli se mi zachce!

Zazubí se. "Je mi to jasný, prcku. Naprosto. Jen si pamatuj, co jsem ti řekl."

Zatnu zuby a vyjdu za Ryodanem po schodech.

Otočí se ke mně hned, jak zavřu dveře.

"Přestaň. Ty nikdy nebrečím. Čekám, že přestaneš. Dost. Okamžitě toho kurva nech."

"Nebrečím! Mám v očích suť od toho pitomýho sloupu. A já čekám, že mrtví zůstanou mrtví! Takže jsme asi oba dost zklamaní, co?"

"To jsi? Zklamaná? Dívala ses, jak mě vykuchala a já umřel. Teď tu před tebou stojím naživu a ty jsi zklamaná?"

"To jsem právě slyšela otazníky na konci věty?"

"Přestaň si se mnou zahrávat!" Znovu mě narazí do zdi.

"Je ti jedno, jak se cítím! Vždycky to tak bylo. Jen mi přikazuješ a čekáš, že budu tancovat, jak pískáš. A pak jsi naštvanej, když to tak není. Nic pro tebe neznamenám, tak to přestaň předstírat, že tě zajímá, jak se cítím!"

"Věrnost pramení z toho, co cítíš. Nebo taky ne. Nejsi na tenkým ledě, prcku. Jsi pod vodou a já ti tam držím hlavu. Tak si vyber dobře. Buď jsi zklamaná, že mě vidíš nebo ráda, že jsem naživu. Teď mě přesvědč, že tě mám nechat žít."

Má obličej asi centimetr ode mě. Ztěžka dýchá a já cítím, jak s ním cloumá zuřivost. Lor řekl, že mám využít slzy, abych s ním manipulovala. K tomu se nehodlám snížit. Jsem stejně velká a zlá jako on.

Je naživu. Je tady. Šikanuje mě. A až se mě přestane snažit zabít, tak bude čekat, že se vrátím do práce.

Jsme zpátky. Robin a Batman.

Je naživu.

Z očí mi začnou téct další slzy.

"Přestaň!" Znovu do mě strčí a já se bouchnu o zeď, až mi cvaknou zuby, ale pitomě brečím dál.

Odrazím se od zdi a vrazím do něj, jak nejsilněji dokážu. Popadne mě za zápěstí, když ho praštím a jak padá, strhne mě s sebou. Vrazíme do jeho stolu. Využiju momentum pohybu, překulím se přes stůl a přistanu na nohou. Odhodím si vlasy z očí.

Praštím do stolu a zasyčím na něj: "Přestala bych, kdybych mohla! Myslíš, že se mi líbilo takhle se sesypat před celým podělaným klubem? Před tebou? Ty zatracenej hajzle! Co jsi u tý zdi vůbec dělal! Proč jsi tam musel být, když jsme se tam zjevili? Kdo má do hajzlu takovýhle podělaný štěstí? Od chvíle, co se kolem tebe motám je můj život jedna velká noční můra! Nemohl jsi prostě zůstat mrtvej?"

I on praští do stolu, až se uprostřed nalomí. "Nepřesvědčuješ. Mě."

Skrz slzy ho propaluju pohledem. "Ani se o to nesnažím! Já nikoho o ničem přesvědčovat nebudu! Buď mě budeš chtít takovou, jaká jsem, nebo ne! Ale já se kvůli nikomu měnit nebudu a jestli si myslíš, že lámáním kostí mě přesvědčíš k opaku, tak to teda hodně štěstí!"

Teď už se zalykám slzami a vůbec netuším proč. Připadá mi, že od chvíle, co jsem vylezla z tý zdi a sledovala ježibabu, jak zabíjí Ryodana a Barronse, jsem byla uzlíček nervů a ve chvíli, kdy jsem se na něj podívala a uvědomila si, že je naživu a já tedy nemusím trávit zbytek života tím, že ponesu vinu za jeho smrt, se ten uzlíček uvolnil, a když se tak stalo, otevřela se stavidla. A teď je nedokážu zastavit. Proč mi nikdo nevysvětlil, jak život funguje? Kdybych věděla, že je to takhle, tak bych se vždycky vybrečela někde v soukromí! 

Podívám se na něj a pomyslím si: zatraceně, proč se nemohla takhle vrátit Alina po tom, co jsem jí udělala. Mac by měla zpátky svou sestru. A já bych se každou minutu, každý den nemusela nenávidět, protože jsem si dost jistá, že mi Ro tu noc něco udělala, proměnila mě v robota, který splnil její vůli. Byla jsem tam! Dovedla jsem jí na místo, kde jsem jí nechala umřít, lhala jsem jí a řekla, že jí musím ukázat něco důležitého a byla jsem jen dítě, takže mi věřila! Stála jsem v té uličce a dívala se, jak sestra Mac umírá rukou těch Dananů, které jsem mohla zabít jedním švihnutím meče. Teď už to nikdy neodčiním a nikdy se nezbavím té vzpomínky. Mám ji vpálenou v duši, jestli vůbec ještě nějakou mám!

Ublížila jsem Mac víc, než kdokoli jiný a to už nikdy nevrátím.

Ale stejně... přece jen je tu záblesk něčeho dobrého. Jestli je naživu Ryodan, tak je i Barrons. Takže má Mac alespoň jeho.

"Ty jsi zabila Alinu," řekne Ryodan. "No to mě podrž."

To jsem neřekla. "Nelez mi do hlavy!"

Přeskočí stůl, odstrčí mě na zeď, sevře mi dlaněmi hlavu a donutí mě se na něj podívat. "Jak jsi se cítila, když jsi si myslela, že jsi mě zabila."

Dívá se mi do očí, jako by ani nepotřeboval odpověď, stačilo by, abych si ji pomyslela. Snažím se uhnout, aby mi se mi nemohl šťourat v myšlenkách, ale nenechá mě. Drží mě pevně, ale tak nějak opatrně. Nesnáším, když je takový. Mám radši boj. Pak alespoň vím, jak si stojíme.

"Odpověz."

Neodpovím. Nikdy mu neodpovím. Nenávidím ho. Protože když jsem si myslela, že jsem ho zabila, cítila jsem se tak osamělá, jako už dlouho ne. Nemohla jsem vystát to pomyšlení, že už v tomhle městě není. Jako kdybych se někdy ocitla v průseru, tak přesně vím, kam jít, a i kdyby možná neudělal přesně to, co bych po něm chtěla, alespoň by mě udržel naživu. Viděla bych další den. To je asi ten pocit, který máte z rodičů jako děti, když máte štěstí. Já to nikdy nezažila. Schoulila jsem se v kleci a pokaždé, když se navoněla parfémem, oblékla se a nalíčila. Bála jsem se, že na mě jednou zapomene na tak dlouho, že mě to zabije. Doufala jsem, že její nový přítel bude stát za nic a že se vrátí brzy. Věděla jsem, že nehledě na to, jaké zvrácenosti Ryodan dělá, nikdy na mě nezapomene. V tomhle je pedant. V mém světě je důležité umět se zaměřit na detaily a já jsem jeden z nich.

Nemůžu se podívat stranou. Jak to, že je naživu? Přijde mi, že se mi prohrabává v hlavě. Když jsem se dívala, jak mu za knihkupectvím vyhasínaly oči, zničilo mě to. Chyběl mi. Zatraceně mi chyběl.

Ryodan tiše řekne: "Zklamaná nebo věrná."

Nechci umřít. "Věrná."

Pustí mě a odejde. Svezu se po zdi a setřu si slzy z tváře. Všechno mě bolí - obličej, ruce, žebra. "Ale budeš muset-"

"Nesnaž se se mnou teď dohadovat."

"Ale není fér-"

"Život není fér."

"Ale já nemůžu pracovat každou noc!"

"Smiř se s tím."

"Zblázním se z tebe! Potřebuju taky nějaký volno!"

"Prcku, ty se fakt nikdy nevzdáš."

"Vždyť jsem naživu, tak jak bych mohla?" postavím se a opráším. Moje slzy zmizí stejně záhadně jako se objevily.

Kopne ke mně židli. "Sedni si. Máme nová pravidla. Zapiš si je. Jedno porušíš a jsi mrtvá. Jasný."

Protočím oči a plácnu sebou na židli, jednu nohu si hodím na opěradlo. "Poslouchám," řeknu otráveně.

Nenávidím pravidla. Vždycky mě zkazí.