Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 34. kapitola

Pochoduju chodbou normální rychlostí a proklínám Ryodana, ale potichu, protože jde přímo vedle mě.

Nová pravidla jsou ta největší kopa hovadin, jakou jsem kdy slyšela. Jejich dodržování mě zabije. Doslova a do písmene, protože jich je tolik, že si je nikdy nemůžu zapamatovat a přitom ještě dělat práci, kterou po mně chce. Kromě toho, že se mám hlásit každý večer v osm do služby, to nejnehoráznější pravidlo zní: "Už nikdy neodejdeš z Chestera bez doprovodu mě nebo jednoho z mých lidí."

"Takže už nikdy nebudu sama?" vybuchnu naprosto šokovaná. "Kámo, potřebuju svoje soukromí." Byla jsem sama celý život. Když se mi moc lidí dostane do osobního prostoru, tak mě znervózňuje. Jsem podrážděná a chovám se divně. A taky mě to unavuje. Potřebuju být sama nebo s Dancerem, abych dobila baterky.

Na to už mi neodpověděl.

Další pravidlo, který mě vytáčí je, že se na veřejnosti nesmím na nic ptát a nemám se s ním hádat! Do rána jsem mrtvá. Jediná šance, že se ho dožiju, je ta, že si vyříznu jazyk.

"Cokoli mi chceš říct, mi můžeš říct v soukromí," řekl. "Což je o dost víc, než dovoluji ostatním."

"Já s tebou nechci v soukromí trávit žádnej čas."

"To máš blbý," řekl. "Počítej s tím, že ho spolu budeme trávit spoustu."

"Proč mi to děláš? Proč mě prostě nenecháš být, ať si můžu žít svůj život v klidu." Je divný uvědomit si, že mě pozoroval od chvíle, co mi bylo devět. Nikdy jsem si ho nevšimla. Věnoval mi pravděpodobně víc pozornosti než kdokoli jiný včetně mojí vlastní mámy.

A znovu neodpověděl.

Dojdu s ním na konec chodby ve třetím patře. Zastaví se u proskleného panelu, který je kouřově černý a z kapsy vytáhne pásku přes oči. Natáhne se po mně, ale uhnu. "To si děláš srandu, ne?"

Jen se na mě zadívá. Vytrhnu mu pásku z ruky a dám si jí přes oči. Chytí mě pod rukou, by mě vedl.

V tichosti trpím to ponížení, že mám zavázané oči a soustředím se na to, abych vstřebala každý detail. Počítám kroky. Snažím se zachytit nějaký pach. Napjatě poslouchám. Když dojdeme do výtahu a jedeme dolů, počítám vteřiny, abych si pak mohla spočítat, do jakého patra mě vzal, až budu chvíli sama. A to budu. Nemůže mě hlídat každou vteřinu. Přestane ho to bavit. Musím se vrátit k Dancerovi! Potřebuju mluvit s Ryodanem, abych mohla dostat ty vzorky, ale když jsem to nadhodila, tak mě umlčel.

Když dorazíme na místo, stáhne mi pásku a já překvapením strnu, protože jsem v Ryodanově vlastní válečné místnosti a samozřejmě je tu všechno nejnovější vybavení, takže to naše vypadá proti tomu hloupě. Zase žárlím. Všude jsou počítače. Procesory, monitory, klávesnice a spousta věcí, co ani nedokážu pojmenovat, a to jich znám hodně. Dancer by se tu zbláznil!

Taky má pověšenou mapu, ale na rozdíl od naší papírové je ta jeho elektronická na skleněném panelu visícím ze stropu, je asi dvacet stop široká a deset vysoká. Je to jako ze sci-fi filmu. Má spoustu linek a teček a oblastí vyznačených trojúhelníkem a to vše v různých barvách.

"Sedni si."

Plácnu sebou na židli před obrovským stolem tak, abych viděla na mapu. Kolem stolu je devět židlí. Přemýšlím, jak dlouho tu ta místnost asi je, kolik století se tu schází těch devět mužů, kteří nemůžou zemřít, a plánují. Co asi tak většinou plánují? Státní převraty? Ekonomické katastrofy? Světové války?

"Takže Barrons je taky naživu," zjišťuju.

"Ano."

"Kámo, jak to? Já teda nevím, co máte za superschopnosti, ale chci je taky."

"Jak jinak."

"Jasně."

"Ani nevíš, co to je. A přesto bys po nich hned sáhla."

"Nikdy neumřít? Tak to si piš!"

"A jestli si to vybere cenu."

"Kámo, mluvíme tu o nesmrtelnosti. Žádná cena není příliš vysoká!"

Slabě se na mě usměje. "Zeptej se mě znovu, až budeš starší."

"Cože?" řeknu. "Vážně? Až budu starší, tak budu mít to, co ty? O kolik starší? Až mi bude patnáct?"

"Neřekl jsem, že to získáš. Ale že se mě máš zeptat. A ne, ne v patnácti."

"Kámo, dej mi trochu naděje."

"To jsem přesně udělal."

Klikne na tlačítko na dálkovém ovladači a já se najednou nedívám na celý Dublin. Oddálil pohled, takže vidím i ostatní země. Má tečky i v dalších zemích - Anglie, Skotsko, Francie, Německo, Španělko, Polsko, Rumunsko a Řecko. Ještě více oddálí pohled a já si všimnu dalších - dvě tečky v Maroku a jedna v Norsku.

Zhrozeně tiše písknu. Dancer a já jsme se dívali na hodně malý obrázek. "Těch Ledových monster je víc."

"Ne nutně. Myslím, že kdyby jich bylo víc, tak bychom o tom slyšeli z celého světa, což se neděje. Zatím se pohybuje jen v tomhle regionu."

"Potřebuju vzorky z Férie a z toho prvního místa tady v Chesteru."

"Rozveď to."

"Dancer a já jsme procházeli vzorky. V každém pytlíku je železo a-"

"Ne."

"Nenechal jsi mě to dopovědět."

"A ani nemusím. Železo s tím nemá nic společného."

"Jak to víš?"

"Protože v celém Chesteru ani jinde kolem není ani kapka železa."

"Tak z čeho je to tady zatraceně postavený?"

"To není důležité. Kromě toho," řekne, "kdyby to šlo po železu, tak by to zabralo jeskyně u dublinského hradu. Což se nestalo. Zmrazilo to tam a zmizelo. Studujeme mapu i všechny místa činu už týdny. Není tam žádný vzorec, nic společného. Nasadil jsem na to svého nejlepšího člověka, ale ani v tom nic nevidí."

"Kdo je ten nejlepší člověk?" Chci s ním mluvit. Když víte, kde domino začne padat, tak jste vyhráli! Samozřejmě mi Ryodan neodpoví, takže mu řeknu Dancerovu teorii o slané vodě a velrybách a že ho možná něco přitahuje, ale ve skutečnosti jde po něčem jiném.

"Je to možné. Ale železo to není."

"Vy to tu provozujete pro Danany už tisíciletí, co? To je jediný důvod, proč tu není žádný železo!"

"Jsou i další věci, které železo nemají rádi. Nejen Danani. Chytrý člověk zjistí, že U Chestera není spousta věcí." Na tváři mu zase hraje nenápadný úsměv a mě přijde, že mě zkouší, jestli přijdu na to co.

"Kámo, jestli tu budu dost dlouho trčet, tak na to přijdu." Ukážu na mapu. "Dej tam znovu ten Dublin." Když mapu znovu načte, řeknu: "Potřebuju ten dálkový ovladač."

Něco na něm zmáčkne, určitě tam zamyká nějaký systémy a pak mi ho podá.

"Nech mě chvíli se dívat na tu mapu."

Když odejde, zamkne za sebou dveře.

***

O pár hodin později se pořád dívám, na nic jsem nepřišla a pak jsem ucítila tu nejlepší vůni na světě. Snažím se soustředit na mapu, ale nemůžu. Strčím si do pusy tyčinku. Chutná jako pěna. Necítila jsem čerstvě vařené hovězí ani nepamatuju. V opatství ho nedělali! Někdo U Chestera si pořádně pochutnává. Sbíhají se mi sliny. Svezu se v židli níž, zakloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Předstírám, že to přede mnou tahle pochoutka leží. Tolik koření! Myslím, že k tomu masu je kaše a nějaká zelenina. Cítím česnek, sůl a pepř a máslo! Taky cibuli, oregano a rozmarýn. Čokoládových tyčinek a plechovek s jídlem už mám plný zuby. Tolik toužím po domácím jídle, že mě nelákají ani ty Pop-Tarty.

Pak se otevřou dveře a vejde Lor, tlačí před sebou vozíček jako v hotelu a já jen sedím a hlavou mi běží: Tohle je nějaký nový způsob mučení? Nehnu ani brvou. Nebudu ze sebe dělat idiota. Ryodan je pravděpodobně na cestě sem, aby to přede mnou snědl a donutil mě tak trpět. 

Lor mi přistrčím vozík k nohám. Musím se chytit opěrek, abych nevyskočila a na to jídlo nezaútočila.

"Šéf říká, že máš jíst."

Sundá pokličku z největšího talíře a tam je maso, které ještě syčí, jak ho před chvílí sundali z grilu, kaše a mix zeleniny! Je tam bochník chleba, čerstvě vyndaný z pece. A máslo! Málem se z toho zblázním. Jsou to opravdový věci a ještě je tam karafa mléka! To je ten nejkrásnější pohled, jaký jsem kdy viděla.

"Jsi moc hubená," dodá.

"To je pro mě?" zeptám se udiveně. Pořád se nehýbu. Musí v tom být nějaký trik. To maso je dokonalý steak. Je silné a má na sobě mřížky od grilu, perfektně upečené. Takové jsem měla jenom dvakrát v životě. Jednou, když se máma zasnoubila - nevyšlo to, ten týpek jí odkopl stejně jako všichni ostatní - a podruhé, když dostala novou práci a myslela si, že zmizíme z Irska nadobro, když to, co vydělá, bude tři roky šetřit. Po měsíci jí vyhodili a týdny potom brečela do polštáře. Asi si myslela, že když nás dostane z Irska, tak pak bude všechno snadnější. Vím, že ostatní vidoucí rodiny to tak udělaly. Jako Mac.

Lor přikývne.

Okamžitě vyskočím ze židle.

"Zpomal, prcku. Měla by sis to vychutnat."

Třesou se mi ruce, když zvednu vidličku. Jdu přímo po steaku a uříznu z něj velký kus. Po prvním soustu následuje exploze chutí, všechna ta šťáva, to je dokonalost. Sednu si zpátky na židli, zavřu oči, pomalu žvýkám a vychutnávám si každou vteřinu. Naberu si kaši a jsem v nebi! Chleba je uvnitř křehký a teplý a kůrka křupavá, posypaná rozmarýnem přesně jako od mámy. Zajímalo by mě, kdo tu vaří. Nebo kde mají kuchyň. Až ji najdu, tak je vykradu. Namažu si na chleba máslo a pustím se do něj. Všechno to zapiju chladným mlékem. Donutím se vždycky napočítat do pěti mezi každým napitím a soustem. Napadne mě, že jsem nikdy neviděla Ryodana jíst. Nejspíš to dělá v soukromí. Určitě má steak a mléko každý den!

"Sníh se hromadí a teplota klesá," řekne Lor. "Lidi stojí pět bloků, aby se dostali dovnitř. Generátory a plyn jsou skoro pryč. Lidé mrznou. Je červen. Kdo by to byl řekl?"

Žvýkám, poslouchám ho a koukám do prázdna. "Možná to nejde po prvku jako je železo. Možná to chce nějaký pocit. Možná na všech místech někdo s někým spal... nebo jedl, nebo bojoval, modlil se... něco takovýho."

"To ne. Na té kostelní věži nikdo nebyl."

To jsem věděla. Jen jsem na to na vteřinu zapomněla. "Takže jsme zpátky u neživých objektů."

"Vypadá to tak."

Velmi brzy je po jídle. Pořád mám tu báječnou chuť na jazyku. Teď nebudu jíst, dokud nebudu muset a dneska v noci si rozhodně nebudu čistit zuby. Chci si zachovat tu chuť, co nejdéle to půjde. Takovéhle jídlo už možná nikdy mít nebudu. Vylížu poslední zbytky, Lor vezme vozík a odejde.

Klidně bych teď z toho přecpání dobrým jídlem mohla omdlít. Jsem celá omámená, tak se natáhnu na podlahu a dívám se na mapu.

Nemůžu se zbavit pocitu, že pořád nevidím všechno. Ležím tady, dívám se na velkou mapu a vím, že něco chybí, nebo je něco špatně. Cítím to. Mám takový pocit, stejně jako Dancer. Když jsem byla malá, nemohla jsem se soustředit, protože jsem kolem sebe slyšela spoustu věcí. Když se mě ujala Ro, naučila mě, jak uši zacpat, jak vypnout a soustředit se. Ta stará čarodějnice mi dala pár dobrých věcí, ale ty nikdy nepřeváží to zlo, které napáchala.

Vytáhnu z batohu špunty do uší. Dancer je pro mě vyrobil z nějakého materiálu, který pohlcuje hluk mnohem lépe než obyčejné špunty. Vrazím si je do uší, vypnu a snažím se projít si v hlavě všechna fakta.

Zaprvé: Nejde to po železe. U Chestera žádné není. Tuhle informaci musím co nejdřív předat Dancerovi.

Zadruhé: Nejde to po životní síle, protože na jednom z míst nikdo nebyl a pochybuju, že by mu stačila jedna myš.

Zatřetí: Hlína, kov a plast jsou jediné fyzické prvky, které byly všude.

V hlavě si sestavuju obrázek všech míst činu, která jsem navštívila, ukládám si je do složek a šuplíků, abych se na ně mohla příště s Dancerem podívat. Je to důležité mentální cvičení, které vás drží ve střehu. Být chytrý se hodí, ale když nejste mentálně zdatní, tak je vám to k ničemu.

Takže nejdříve ten klub. Bylo tam přes sto lidí a Dananů, kteří se oddávali různým aktivitám. Detailně si tu místnost představím i se všemi věšáky a gauči, s těmi sexuálními ohavnostmi, s kapelou v rohu, jídlem na stole, tapetami a zrcadly na zdech. Dívám se po něčem, co by se snadno dalo najít i na ostatních místech. Možná to jde po tapetách nebo nějakém speciálním zrcadlu. Zní to blbě, ale kdo ví, co by mohlo to monstrum přitahovat? Možná je to prokleté a potřebuje to nějakou dananskou relikvii, aby se to osvobodilo. U Dananů nikdy nevíte. 

Další je to skladiště, kde byli jen Temní a plnili krabice a bedny zbraněmi. Co tam bylo a dalo by se to najít i v klubu? Žádné tapety, ani zrcadla, ale možná byla podobná bedna schovaná za zvukovým vybavením a elektronikou.

Pak tu máme ty dvě podzemní hospody s jejich obvyklým vybavením: dřevěný bar, lahve, drinky, stoličky, velké zrcadlo za barem, tancující lidi, v rohu kulečník a v druhém rohu šipky. To dřevo mohlo být odkudkoli: stoličky, bar, zarámované fotky na zdech, podlaha. S plastem je to to samé: zátka od lahví, židle, telefony, ten seznam je nekonečný.

Ve fitku byli tři lidi, byly tam také běžící pásy a různé vybavení. To dřevo bylo asi přímo ve stavbě budovy. V hlavě si do přehrávám každý detail těch napadených míst.

"Je to nemožný," zamumlám. Horší než hledat jehlu v kupce sena. Já hledám dvanáct jehel ve dvanácti různých kupkách, které už neexistují, protože vybuchly. Třeba jde po jediném plastovém kelímku, co já vím! Mají v Maroku plastové kelímky?

Projdu si zbytek míst a dojde mi, že potřebuju víc informací o těch, které byly napadeny, když jsem byla pryč. Ryodan má možná skvělou válečnou místnost, ale Dancer má ty seznamy, co jsme dali dohromady.

Škoda, že jsem tu zamčená.

Podívám se na dveře. Nepamatuju si, že by Lor zamykal. Lor rád čeří vodu, aby nebyla nuda.

Přeběhnu ke dveřím, zkusím je a zazubím se.

***

"Dani, nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekne Jo.

"Řekl, že nemůžu odejít bez jednoho z jeho lidí. Z toho, co jsi říkala, jste jako dva hrášky v jednom lusku. Takže patříš mezi jeho lidi. Jo nebo ne? Protože jestli s tebou každej den spí a nebere tě jako svoji, tak jsi pěkně hloupá." Nenávidím, že musím s Jo takhle manipulovat. Je to tak snadné, když je zabouchnutá. "Kámo, byla jsi poslední dobou venku?" Tlačím na ni. Musíme jít hned. Trvalo mi dvacet minut, než jsem se vymotala až sem. Mám špatný pocit z toho, že mě tam Ryodan neplánoval nechat o samotě nijak dlouhou dobu se všemi těmi počítači. Já bych to teda neudělala. Kdybych tam zůstala trčet, tak přesně to bych teď dělala, snažila se hacknout jeho systémy. "Svět se rozpadá. Lidé umírají! Potřebuju si jen rychle něco vyřídit. To je všechno. Jedna malá pochůzka. Nezabere to skoro žádný čas."

"Nejdřív se ho dojdu zeptat, jestli můžeme."

"A ty víš, kde je? Protože já ho neviděla už hodiny. Není náhodou ráno? Už vyšel na schody? Pořád tě k sobě volá z vrchu, aby tě ohnul přes stůl, nebo už to můžete dělat v posteli? To v tom má nějaký systém? Jakože když vydržíš celý týden, tak se přesunete na židli, když dva, tak-"

"Teď jsi prostě zlá," řekne. "Nech toho."

"Jen říkám... Chtěla bych, abys měla ve vztahu nějakou romantiku, Jo. Zasloužíš si to. Jsi tady ze všech nejhezčí a všichni by s tebou chtěli být. Víš že má steak, mlíko, chleba a jiný věci? Dneska jsem měla tu nejlepší večeři. Taky tě tak krmí?"

Snaží se zamaskovat svoje překvapení, ale nepovede se jí to. "On už se na tebe nezlobí?"

"Vypadá to, že ne."

"Steak?"

Olíznu si rty, pořád ho cítím. "Jo."

"Mléko?"

"Kámo." Přikývnu. "Podívej, chci jen zaskočit k Dancerovi a vzít si ty seznamy."

"Fakt ti dal dneska steak a mléko?"

Zasmála bych se, ale je to smutný. Všichni tak strašně toužíme po domácím jídle. Když začalo jaro, holky v opatství mluvily o tom, že by vysadily zeleninu. Všechno, co jsme měly bylo pryč do měsíce po pádu zdi. Když jste chtěli něco upéct, museli jste si pustit generátor. Nebo mít vybavení jako Ryodan tady U Chestera a i tak jste mohli upéct jen to, co neobsahovalo máslo, mléko nebo vejce. Jo je skoro stejně rozhozená z toho, že mi dal dobrý jídlo jako z toho, že se k ní nechová moc romanticky.

"Zavolala bych a poprosila Dancera, aby to sem donesl, ale kámo, telefony nefungují. Můžeme už jít? Budeme zpátky dřív, než si někdo všimne, že jsme pryč. A jestli s Ryodanem vážně chodíš, tak ti nic neřekne. Ocení, že máš páteř a nezávislost!" Jo, jasně. Ryodan tyhle dvě věci nenávidí. Je rád, když se všichni chovají jako roboti.

Kdybych s někým spala a on dal někomu jinému tak dobré jídlo, tak bych byla vytočená na nejvyšší míru. Vidím to tak, že intimita by s sebou měla přinášet určitá privilegia. Když to tak není, dopadá to špatně. "Čerstvé jahody a zmrzlina," lžu.

"Zmrzlina? Děláš si srandu? Jaká?"

***

Když vyjdeme ven, padá déšť se sněhem. Opuštěná auta září díky vrstvě ledu, která je pokrývá. Jsou jako diamanty. Závěje se zvětšují. Před Chesterem stojí skupina lidí, ale dav je tichý, prostě se chtějí dostat dovnitř, aby přežili. Jsou zachumlaní v dekách, mají čepice, rukavice... Tihle lidé nemají doma generátor a venku nebezpečně mrzne, vyhání je do ulic, kde hledají zdroje tepla, než bude příliš pozdě.

Díváme se na ně, když procházíme kolem.

"Pusťte nás dovnitř," říkají. "Jen se chceme ohřát."

Lehce se dá poznat, že je uvnitř teplo, protože kolem budovy odtává sníh.

Jsou tu i staří lidé, kteří nemají co nabídnout výměnou za jídlo, pití nebo privilegia, která mají ty, co jsou U Chestera. Vyhazovači je u dveří otočili, a tak teď postávají kolem ohníčků v popelnicích kolem klubu. Dřevo sesbírali z okolních budov. Vypadá to, že se nikam nechystají. Že jsou moc poražení na to, aby bojovali. Pár lidí začne zpívat Amazing Grace a velmi brzy se připojí asi padesát dalších.

"Možná by sis mohla promluvit se svým 'přítelem', aby ty lidi pustil dovnitř," řeknu.

"To udělám," odpoví. "Nebo bychom je mohli převést autobusem do opatství."

"A co Staráme Se? To je to nezajímá? Neměli by rozdávat generátory napravo a nalevo?"

"I kdyby to dělali," řekne Jo, "někteří lidé jsou prostě moc staří na to, aby vyrazili hledat palivo. Byla jsem pryč týdny. Spousta se toho změnila. Teď už všichni mluví jen o počasí. Přežít zimu nebylo tak těžké, protože obchody byly plné jídla a noci mírné. Ale teď jsou zásoby pryč. Nečekali jsme, že přijde zima v červnu. Všechny generátory jsou pryč. Lidé se mění. Bojují mezi sebou, aby přežili. Potřebujeme dlouhé a teplé léto, abychom si vypěstovali vlastní zásoby jídla na zimu. Musíme pro zásoby do dalších měst."

"Umřou, Jo. Jestli nezastavíme Krále jinovatky, tak přijdeme i o tu druhou půlku lidstva." Podívám se přes rameno na dav, který se choulí kolem popelnic. Jedna máma pomáhá svému dítěti dostat se blíž k ohni a tře jim ruce o sebe nad plameny. Staří lidé vypadají až moc křehce na to, aby chodili po tomhle ledu a sněhu, pozorují děti s obavami v očích, protože prožili na světě tři čtvrtě století, ale nikdy nezažili podobné věci, které se tu děli od Halloweenu. Muži pracovali v kancelářích, krouží kolem žen, dětí a starých. Všichni jsou teď mimo svoje přirozené prostředí. Žádná práce. Žádná výplata. Žádná pravidla, podle kterých se dřív řídili. Vypadají vyčerpaně. Zoufale. Ničí mě to. Zpívají další písničku, další hymnu. V takovýchhle časech potřebují víru. A tu jim dát nemůžete. Tu buď mají, nebo ne. Ale můžete se jim pokusit dát naději.

Jo se na mě podívá bezútěšným pohledem. "Jestli byla někdy vhodná chvíle na to, abys nás oslnila svojí inteligencí, tak právě nastala."

"Pracuju na tom. Ale potřebuju pár věcí. Vrátíme se dřív, než si někdo všimne, že jsme pryč."

Otočíme se a vydáme se pryč. Budu ji muset nechat nad zemí. Nemůžu jí prozradit tajemství o dublinských chodbách. Ale vezmu ji, jak nejblíž budu moct a nechám ji na nějakém bezpečném místě. Sníh nám pod nohama zakřupe dvakrát, jak se propadáme a šlapeme nejen na sníh, ale i na led po ním. Jo dokonce prošlápne třikrát, protože je těžší. Nebe je bílé a na zem se snášejí těžké vločky. Roztávají mi na tváři, což je jediná část těla, kterou mám odhalenou. Než jsme odešly, vrhla jsem se u Chestera do šatny a oblékla na sebe všechno možné - kabáty, čepice, rukavice. Jestli to takhle půjde dál, tak budeme mít deset stop sněhu a závěje naprosto uzavřou město. Lidi, kteří nevyhledají teplý úkryt umrznou ve svých dírách. Jestli brzy nezačne svítit slunce, tak to nikdy neroztaje. Bude se to jen kupit. Čas se krátí každým dnem. Nemůžu uvěřit, že jsem v Bílém paláci přišla skoro o měsíc! Což mi připomíná... rozhlédnu se po střechách, abych se ujistila, že na jedné z nic nesedí ježibaba a neplete, připravená kdykoliv na nás skočit. Ta bláznivá mrcha mi nahání strach. Otřesu se. "Musíme přejít do superrychlosti, Jo. Vezmi mě za ruku."

Podívá se na mě, jako bych se zbláznila. "Tak to ani náhodou! Zvlášť ne na ledu. Půlku obličeje máš samou modřinu a druhá půlka se ti ještě ani nezahojila. Dívala ses poslední dobou do zrcadla?"

"To není proto, že by mi nešel rychloběh. Může za to ten blbec Ryodan."

"Ten blbec Ryodan ti zlomí obě nohy, jestli uděláš ještě jeden krok," řekne nám Ryodan za zády.

Otočím se k němu. "Proč mě musíš pořád sledovat?"

"Protože mi nedáváš jinou možnost."

"Jak to, žes mě zase našel?" To mám na sebou nějaký majáček, který mu pošle signál hned, jak neuposlechnu jeho příkaz? Odmítám uvěřit tomu, že ke je to proto, že mě kdysi kousl. To je dost nepříjemná myšlenka. Je to špatné a není to fér.

"Běžte zpátky dovnitř. Hned."

"V Bílým paláci jsi mě nenašel." V hlavě se mi rozsvítí žárovka. Byla jsem rozptýlená, jinak by mi to došlo už dávno. "Ve Férii mě sledovat nemůžeš!" Proto byl tak naštvaný. Skoro bych radostí vyskočila. Mám místo, kde můžu být v bezpečí. Když se před ním někdy budu chtít schovat, stačí jít do Férie. "A ty můžeš za to, že mě nutíš dělat věci, kvůli kterým musím dělat jiný věci a ty nechceš, abych tyhle věci dělala. To není moje chyba. Jen reaguju na tvoje rozkazy."

"To je tvoje první chyba. Nauč se jednat, prcku."

"Já jednám. Snažím se udělat něco s naším problémem."

"A ty, Jo," řekne jemně, "měla bys mít víc rozumu."

"Vynech ji z toho," řeknu.

"Pomohla ti porušit zákaz."

"Ne, protože já žádnej neporušila. Řekl jsi, že nesmím odejít bez jednoho z tvých lidí. Každej den s ní spíš, takže jestli není tvůj člověk, tak bys toho měl nechat. Buď je, nebo není, nemůžeš to mít obojí. Tak je Jo tvoje? Nebo je jen další v řade?"

"Dani, přestaň," varuje mě Jo.

"Nepřestanu ani náhodou." Jsem tak vytočená, že vibruju. "Nezaslouží si tě! Máš mnohem na víc!" Moc nepomáhá ani to, že lidé za námi začali zpívat Hail Glorious St. Patrick, tleskají rukama do rytmu, buší klacky do popelnic a čím hlasitěji zpívají, tím víc stoupá tlak. "Pořád všechny buzeruje, ale nikdy se mu nikdo nepostaví. Já myslím, že už nastal čas. Buď mu na tobě záleží, nebo ne a měl by ti to říct. Chci vědět, jak to je."

"Záleží," řekne Ryodan.

Jo vypadá překvapeně.

Naštvu se ještě víc. Teď se na něj zase zamilovaně dívá. Ale všichni vidí, že není jeho typ. "Jsi lhář, nezáleží ti na ní!"

"Dani, přestaň," řekne Jo.

Znám ho. Vím, že je to lest. Řekl jen 'záleží' a už nedodal 'na ní'. Záleží na ní, protože coby servírka přináší klubu peníze. "Záleží ti na ní ve smyslu, že k ní něco cítíš? Miluješ ji?"

"Dani, a dost! Hned teď!" řekne Jo zděšeně. Pak promluví na Ryodana. "Neodpovídej jí. Je mi to líto. Prostě ji ignoruj. Tohle je tak trapný."

"Odpověz mi," řeknu Ryodanovi. Lidé teď už vážně válí, zpívají, tancují a já musím skoro křičet, aby mě slyšel. Ale to je v pořádku. Já křičím ráda.

"Proboha," řekne Ryodan a otočí se přes rameno. "Nemůžou jít zpívat jinam."

"Chtějí dovnitř," řeknu. "Umřou ti před prahem, protože jsi až moc velkej hajzl na to, abys je pustil dovnitř."

"Nejsem zodpovědný za celý svět."

"Očividně." Vložím do toho slova veškeré opovržení.

"Chtěla jen najít Dancera," řekne Jo. "Myslím, že je to důležité. Občas ji musíš věřit."

"Miluješ ji?" tlačím na něj.

Jo zavrčí, jako by měla každou chvíli umřít studem. "Proboha, Dani, zavři pusu!"

Čekám, že se na mě Ryodan zamračí a řekne něco hrozivýho, ale on prostě jen utrousí: "Definuj slovo 'milovat'."

Zadívám se mu přímo do těch jeho jasných, chladných očí. Je v nich jakási výzva. Nechápu ho. Ale definice, kterou chce je snadná. Když jsem byla v kleci, měla jsem spoustu času o tom přemýšlet. Jednou jsem viděla seriál, který udal přesnou definici a tu mu teď řeknu: "Je to aktivní starost o zdraví a blahobyt těla a srdce jiné osoby. Aktivní. Ne pasivní." Ve zkratce berete na tu osobu neustálý ohled. Nikdy na ně nezapomenete. Berete v potaz jejich existenci každou chvilku každého dne. Nehledě na to, co děláte. Nikdy je nenecháte zamčené napospas smrti.

"Přemýšlej, co to obnáší," řekne. "Poskytnout jim jídlo. Bezpečný úkryt. Ochranu před nepřáteli. Místo, kde můžou odpočívat a uzdravit se."

"Zapomněl jsi na tu část se srdcem. Ale nic jinýho jsem nečekala. Protože žádné nemáš. Máš jen pravidla. Jo a ještě další pravidla."

Jo řekne: "Dani, můžeme-"

Ryodan ji přeruší: "Tyhle pravidla drží lidi naživu."

Jo to zkusí znovu. "Hele, lidi, myslím-"

"Tyhle pravidla ostatní jen dusí, když potřebují dýchat," přeruším ji. Stejně ji nikdo neposlouchá.

Najednou mě Ryodan drží za límec ve vzduchu a naše nosy se skoro dotýkají.

"Podle tvojí definice," řekne, "taky nikoho nemiluješ. Jeden by mohl říct, že vždycky děláš jen jednu z těhlech tří věcí: buď z nich uděláš svoje nepřátele, zabiješ lidi, které milují, nebo zabiješ přímo je. Opatrně. Tancuješ po hodně tenkém ledě."

"Protože se tě ptám, jestli Jo miluješ?" řeknu chladně, jako by mě nedržel pár centimetrů nad zemí. Jako by mi zrovna nedal ránu pod pás.

"Nic ti do toho není, Dani," řekne Jo. "Dokážu se o sebe pos-"

"Přestaň schovávat hlavu v písku a rozhlédni se," řekne Ryodan.

"Já se dívám," odpovím. "Vidím to daleko jasnějc, než ostatní a ty to víš. Pusť mě."

"-tarat úplně v pohodě." Jo začíná znít dost vytočeně.

"A právě proto jsi slepější než většina ostatních lidí," odpoví mi Ryodan.

"To nedává smysl. Pusť mě, kámo." Zkouším dosáhnout na zem prstem u nohy, ale myslím, že mi ještě pár centimetrů zbývá.

"Přes stromy nevidíš les."

"Žádný les. Sežrali ho Stíny. Pusť. Nemůžeš jet tak zvedat lidi a máchat s nima ve vzduchu."

Pustí mě tak nečekaně, že uklouznu na ledu a málem spadnu, ale chytí mě a postaví zpátky na nohy. Setřesu ze sebe jeho ruku.

"Nepotřebuju lásku," řekne Jo. "Někdy to o tom není."

"Pak bys s ním neměla spát!"

"To je moje věc, s kým spím," poví Jo.

"A já nespím, já šukám," dodá Ryodan.

"Díky za vyjasnění," řeknu sladce. "Slyšíš, Jo? Může tě ošukat. To je krásný slovo. Tak jasný a jednoduchý." Začínám vidět rudě. A ti zatracení lidé jsou čím dál hlasitější, až z toho hluku nemůžu přemýšlet. Chci Dancera. Ryodan mě přivádí k šílenství. Jo je ztracený případ. Dublin umírá.

Už to nemůžu vystát, a tak dám Ryodanovi pěstí.

Všichni na vteřinu ztuhneme a já nemůžu uvěřit, že jsem ho bez nějakého většího vyprovokování vážně praštila. 

Pak mě Ryodan chytí za ruku a táhne mě zpátky k Chesterovi, vypadá naštvanější než jindy, ale Jo mě chytí za druhou ruku, snaží se ho zastavit, křičí na něj a i na mě. Kloužu po ledě a snažím se je oba setřást.

Uklouzneme na jedné závěji, když se najednou zamlží a já najednou nic neslyším. Hýbu pusou, ale nic z ní nevychází. Dokonce neslyším ani vlastní dech. Panika mi svírá plíce.

S Ryodanem se na sebe podíváme a v tom pohledu dokážeme jasně komunikovat, stejně jako se mi to občas stává s Dancerem. Nepotřebujeme slova. Jsme jeden jako druhý. V bitvě bych vedle sebe neměla nikoho radši. Ani Christiana nebo Dancera.

Popadnu Ryodana, ten chytí mě a vtáhneme Jo mezi sebe. 

Pak odtamtud superrychlostí vypadneme, jako bychom měli za patama ďábla.

Nebo přesněji - Krále jinovatky.