Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 35. kapitola

S Ryodanem jsme se shodně zastavili asi o tři čtvrtě bloku později. Doběhli jsme tak daleko, abychom unikli nebezpečí, ale zůstali dost blízko, abychom viděli na Chestera.

Když se konečně ohlédneme, už je pozdě. Na místě, kde jsme před chvílí stáli, spadla teplota o třicet stupňů. Král jinovatky akorát mizí ve vzduchu  i se svou mlhou skrz portál, který zmizí vzápětí. A zvuk se vrátí do našeho světa.

Tak nějak. Jo brečí, ale zní to, jakoby brečela do pytlíku pod dekou.

Jednou mě u opatství vrazila kráva hlavu přímo do žaludku, protože jsem se tam přiřítila v superrychlosti, vzbudila ji a ona se lekla. Teď se cítím úplně stejně, jako bych měla vyražený dech. Snažím se nadechnout, ale moc mi to nejde. Když se to nakonec povede, tak s dutým zasýpáním a pálením na plicích.

Bezútěšně se dívám ulicí k Chesterovi.

Všichni jsou mrtví.

Všichni do posledního.

Chester je teď obklopen ledovými sochami a tichem.

"Do háje, ne!" vybuchnu a zaskučím najednou.

Tam, kde ještě před chvíli stáli lidi, mluvili a zpívali, strachovali se, plánovali, žili, proboha, žili, už není ani kapka života. Všichni muži, ženy i děti, mezi kterými jsme stáli, jsou mrtví.

Lidská populace se znovu o několik set lidí zmenšila.

Král jinovatky: 25. Lidstvo: 0.

Jestli to takhle půjde dál, tak bude Dublin městem duchů.

Jen se dívám. Vše je pokryté bílou jinovatkou a silnou vrstvou ledu. Z rukou a loktů jim visí rampouchy. Před obličejem se jim dech srazil v zamrzlou páru. Chlad, který z celého místa vychází, je bolestivý, dokonce i tady, jakoby se část Dublinu ocitla ve vesmíru. Děti jsou zmrzlé blízko u popelnic, nad kterými si ohřívaly ruce. Dospělí stojí kolem nich, někteří v pohybu, někteří tleskali. To hrůzostrašné ticho je až moc tiché. Jakoby celý ten výjev absorboval veškerý zvuk.

Vedlem mě Jo tiše pláče. Je to jediný zvuk ve tmě noci a zní to, jako by to byl jediný zvuk na celém světě. Jasně, že u toho vypadá důstojně. Když brečím já, tak jsem celá rudá a usoplená. Tiše stojím, třesu se, zatínám zuby a ruce, abych se taky nerozbrečela.

Stáhnu se do sebe, jako vždycky, když je toho na mě moc. Předstírám, že to nejsou lidé. Odmítám se tím nechat dotknout, protože zármutek Dublin nezachrání. Předstírám, že jsou to jen kousky skládačky. Nic než důkaz, který pomůže zabránit tomu, aby se to opakovalo. Později na ně zase budu moct myslet jako na lidi a nějak je uctít.

Jen se chtěli ohřát.

"Měl jsi je pustit dovnitř," řeknu.

"Přemýšlej, proč se zjevil rovna tady a teď," odvětí Ryodan.

"Přemýšlej, to určitě. Kámo, ty jsi fakt chladnější než to místo před náma! Jestli pak to není otázka za milion." Nemůžu se na něj podívat. Kdyby je pustil dovnitř, tak by nebyli mrtví. Kdybych tam nestála a nehádala se o pitomostech, mohla jsem se ho pokusit přesvědčit, aby je pustil dovnitř a oni by nebyli mrtví. Třesu se a zapnu si kabát až ke krku, nos si třu o límec. "Neznějí ti naše hlasy divně?"

"Všechno zní divně. Celá tahle ulice mi přijde divná."

"Protože je divná," řekne za mnou Dancer. "Dost divná."

Otočím se. "Dancer!"

Slabě se na mě usměje, ale nerozzáří jako jindy. Vypadá unaveně, bledě a pod očima má tmavé kruhy. "Mego. Rád tě vidím. Myslel jsem, že se vrátíš." Podívá se na Ryodana a pak na mě tázavým pohledem.

Trhnu hlavou do strany a pokrčím rameny. Poslední věc, o které bych se chtěla bavit je ta, že jsem mu řekla, že je Ryodan mrtvý. Má mě přečtenou dobře, ostatně jako vždycky. Později se můžeme pobavit o tom, jak je možné, že to Ryodan přežil. "Měla jsem v plánu se vrátit-"

"Ne, neměla," řekne Ryodan. "Teď bydlíš U Chestera."

"Nebydlím."

"Musel jsem někam jít," řekne Dancer, "myslel jsem, že mě hledáš a nevšimla sis vzkazu, který jsem tam nechal."

Snažím se na něj usmát, aby věděl, jak jsem ráda, že ho vidím, ale moc se mi to nedaří.

"Mně taky, Mego."

To mi vykouzlí úsměv na tváři, protože jsme vždycky na stejné vlně.

"Ona žije se mnou," řekne nám Christian někde za zády. "Já jediný se o ní dokážu postarat."

Podívám se nahoru, ale nevidím ho. "Postarám se o sebe sama. S nikým nežiju. Mám vlastní bydlení. Co tam děláš?"

"Stopuju tu ježibabu. Snažím se jí připravit past. Je rychlá, ale není to přesívač."

Trhnu sebou a obezřetně se podívám kolem sebe. To by nám teď ještě scházelo. "Je tady?"

"Jestli jsem sem tu šílenou mrchu přivedl..." Ryodan tu větu nedokončí. Nemusí.

"Nechal jsem ji na jihu města. Plete. Ještě chvíli bude zaneprázděná."

Najednou se objeví záblesk a já se instinktivně přikrčím. Myslím, že ten zvuk, který vydávají jeho křídla je vypálený do podvědomí každé vidoucí. Snese se na mě černý sníh. "Christiane, ty máš křídla!" Jsou obrovská. Neuvěřitelná. Může létat. Žárlím tak, že to nemůžu vystát.

Nakloní hlavu a podívá se na mě. V jeho tváři už po lidskosti nevidím stopy. "Neříkej to, jakoby to bylo něco úžasnýho. To nebyly nebeský zvony. Ale zvuk démona čerstvě narozeného v pekle. A jako každý novorozeně potřebuje kolostrum." Podívá se na mě a myslím, že to měl být úsměv? "A ty, děvče, jsi mateřské mléko."

Najednou vypadá jako ten nejnádhernější a nejpřitažlivější chlap na světě a já zamrkám. Stojí tam přes dva metry vysoký, s tmavými vlasy a opálenou tváří. Temný princ s křídly a barvy v jeho duhových očích se pohybují stejně jako tetování pod jeho kůží, ale já vidím je dobře vypadajícího Skota. Tak nějak. Tohle je novinka. Tohle není typické kouzlo sexu, které kolem sebe Danani šíří. Tohle je kontrolovaná...

"Je to iluze!" Zasáhne mě vlna erotického kouzla, která mi málem podlomí kolem. Naučil se to kontrolovat, a to dost rychle. Rychleji, než je mi příjemné. Sáhnu po meči. "Vypni to!"

"Jen kvůli tobě. A dnes. Ne navždycky. A pamatuj si, kdo ti ho vrátil, děvče."

"Jestli se jí jen dotkneš, tak ti ty křídla uříznu a použiju U Chestera jako košťata," řekne Ryodan.

"Ale já se jí dotknu. A až se tak nestane, neuděláš s tím absolutně nic," odvětí Christian.

"Nikdo se mě nedotkne," odporuju. "Pokud sama neřeknu. Nejsem ničí majetek."

"Co je to s váma se všema?" vybuchne Jo. "Právě před námi zavraždili všechny ty lidi a vy se hádáte-"

"Lidé," přeruší ji Christian. "Stejně plýtvají vzduchem." Podívá se na Ryodana. "Tak ty jsi naživu. Škoda. Doufal jsem, že tě ta ježibaba vyřídila nadobro."

"Ani náhodou."

"Měl jsi je pustit dovnitř," řekne Jo Ryodanovi. "Pak by nebyli mrtví."

"Neříkej mi, co mám dělat," napomene ji Ryodan tiše.

"Má pravdu," přidám se. "Měl jsi je pustit dovnitř." Jo se v očích zableskne bolest a to mě naštve. "Tak na ní nebuď hnusnej."

"Jasně, pitomče," řekne Christian. "Měls je pustit dovnitř." Přísně se na něj zadívá a on jen pokrčí rameny. "Jen podporuju tvůj názor, děvče. To je součástí zdravého vztahu."

Protočím oči. "My žádnej vztah nemáme a já tvoji podporu rozhodně nepotřebuju."

"Kdybych je pustil dovnitř, tak by se ta věc mohla objevit tam a zmrazit celý klub," řekne Ryodan.

Něco na tom bude, ale nehodlám to přiznat. "Nebuď na Jo hnusnej," řeknu znovu.

"Dokážu se o sebe postarat sama, Dani," řekne mi Jo.

"Ač to pro vás pro všechny asi bude těžké pochopit," vloží se do toho Dancer, "máme větší problémy než vaše ega. Poslouchejte. Musíme si promluvit. Pojďme dovnitř. Tady je zatracená zima."

Ryodan se na něj upřeně zadívá a podle výrazu na jeho tváři můžu říct, že se mu úplně nelíbí, co tím svým rentgenovým pohledem vidí. "Cokoli chceš říct, můžeš říct tady. Teď."

"Ty jsi fakt idiot," řekne Dancer. "Občas si myslím, že zmoudříš. Ale zatím nic."

Jo a Christian se podívají na Dancera, jako by toužil po smrti. Já se zasměju, ale tiše. Ryodan vypadá neskutečně vytočeně a já ho nechci ještě víc popichovat. Chci slyšet, co nám chce Dancer říct, protože když už mě tady našel, musí to být důležité. Podívám se znovu na to zmražené místo a vystřízlivým. Ze všech těch mrtvých lidí je mi zle od žaludku. Umřeli během vteřiny, naprosto bez důvodu. Smrt je i tak sama o sobě špatná, ale umřít pro nic je jen další facka.

Dívám se na ty ledové sochy. Tohle místo je čerstvé, tak jako žádné jiné. Když se to stalo u dublinského hradu, tak jsem to nestačila prozkoumat hned. Dneska se chci dostat tak blízko, jak jen budu moct bez toho, abych musela použít superrychlost, protože tenkrát v tom kostele, když jsem se pohybovala normálně a málem umřela, tak jsem si všimla spousty věcí. 

Vyrazím tam a ostatní jdou za mnou: Dancer, protože se mnou chce mluvit; Jo, protože... no, protože Jo; Ryodan a Christian, protože mají pocit, že mě vlastní. Jsou tak pomatení, až je to k smíchu.

Otevřu svoje vidoucí smysly. A skoro mě zadusí pocit... špatnosti. Jako by ty ledové sochy postrádaly nějakou esenciální ingredienci, jako by už neexistovaly trojrozměrně, ale byly to jen postavy vyřezané z kartony a postavené na ulici.

"Mluv, prcku," řekne Ryodan Dancerovi.

Vím, že ho Ryodan otravuje, protože Dancer promluví směrem ke mně. "Když jsi odešla, Mego, seděl jsem tam hodiny a jen se díval. Věděl jsem, že mi něco uniká. Nedíval jsem se na věci správně. Začal jsem přemýšlet o tom, jak jsem před rokem přijel do Dublinu, abych se podíval na Trinity College a jejich oddělení fyziky. Chtěl jsem vědět, jestli se mi budou líbit profesoři a jejich laboratoře, jestli mají dost dobré vybavení pro výzkum v oboru, na který jsem se chtěl zaměřit. Ne že by na tom teď záleželo. Už je to jen koníček. Nikdy jsem se k tomu ale nedostal, protože o dva dny později padla zeď, takže jít na vysokou už nebylo možné."

"Proboha, myslíš si, že mě zajímá, kdo jsi," řekne Ryodan.

"Je fakt tak strašnej, jak jsi říkala, Mego," odvětí Dancer.

Zastavím se pár metrů od té zamrzlé scény a rozhlédnu se. Jo a Dancer stojí kousek za mnou a nešťastně se třesou zimou. Ryodan a Christian se postaví vedle mě. Jsem si dost jistá, že Ryodan by mohl jít ještě blíž, ale neudělá to. Když vydechnu, dech se mi srazí před obličejem. Chlad se mi zařezává do kostí a pálí mě plíce. Nemůžu jít ani o krok blíž, aniž bych musela přejít do rychloběhu. Třesu se a snažím se to všechno vstřebat. Co má tohle místo společného s těmi ostatními? Odpověď je přímo tady, dívá se mi do obličeje, jako by stačilo sundat si z očí šátek a uvidět ji.

Je tu dřevo, plast, kov a hlína. Ale vím, že to není tak jednoduché.

Nejsou tu žádná zrcadla. Žádné tapisérie. Žádné zdi. Žádný koberec. Žádný nábytek. Žádní Temní. Je to všechno obyčejné. Lidi se tísní kolem popelnic, aby se zahřáli. Byl na ostatních místech oheň? Je to monstrum přitahované ohněm, stejně jako třeba Šedá žena, která je přitahována krásou? "Tak jsi se šel konečně na tu vysokou podívat?" řeknu.

"Jo. Šel jsem do jejich laboratoře optické analýzy. Je to tam jako sen. Chtěl jsem vědět, co se děje s těmi zmraženými věcmi na molekulární úrovni. Proč je to tak studené. Proč mi to přijde divné."

Rychle zavrhnu tu teorii s ohněm. Jen tak z hlavy dokážu vyjmenovat pět míst, kde žádný oheň nebyl. Prohrabávám se vzpomínkami a šuplíky v hlavě, kam jsem si uložila všechny důkazy a obrazy a rychle jimi listuju. "Co jsi našel?"

"Trinity byla prakticky nedotčená. Vypadá to, že lidi nehromadí věci, které nepotřebují teď a hned. Schoval jsem pod zámek všechny věci, které potřebuju, než jsem odešel. Mají neskutečně rychlý femtosekundový laserový systém! Vše, co jsem si chtěl kdy vyzkoušet, tam je. Kámo, mají FT-IR napojený na infračervený mikroskop Nicolet Continuum!"

"Kámo," řeknu uznale, i když netuším, o čem to mluví. Znovu se podívám na výjev před sebou a přemýšlím, jestli to tihle lidé viděli přicházet stejně jako ostatní. Museli. Pod ledovou vrstvou mají otevřené pusy a grimasy. Křičeli. Bezhlasně, ale křičeli.

"S dostatečným počtem generátorů bych mohl provést úplně každou spektroskopii," řekne Dancer šťastně.

"Je to studium interakce hmoty a vyzařované energie," vysvětlí. "Chtěl jsem trochu rozrušit molekuly a zkoumat je."

"Jak... vzrušující," podotkne Ryodan.

"Já preferuju vzrušovat ženy," přidá se Christian.

"Mě to nadchlo," řeknu. "Nedělejte si s Dancera srandu. Když přijde na myšlení, porazí vás na hlavu. Nejspíš by dokázal přijít na to, jak z vás udělat jen hromadu molekul."

"Exitace," vzloží se do toho Dancer, "může být dosaženo různými způsoby. Mě osobně zajímala teplota a rychlost, přesněji kinetická energie našich vzorků. Myslel jsem si, že by nám to mohlo něco říct."

No nezbožňujete ho, když mluví o kinetické energii?

"Co je kinetická energie," zeptá se Jo.

"Všechno neustále vibruje. Nic není nehybné. Atomy a ionty se pořád pohybují," vysvětluje Dancer. "Kinetická energie je energie, kterou předmět má díky svému pohybu."

"Zvuk je druh kinetické energie," řeknu. Kolikrát jsem přemýšlela na svojí schopností rychlobohybu, proč dokážu využívat energii zrovna tímhle způsobem, kde ji beru, jak ji moje tělo produkuje a proč to ostatní nedokážou. Různé druhy energie mě fascinují, co dokáží a jak je všechno na té nejmenší úrovni neustále v pohybu. "Když se zabrnká na kytaru, rozruší to molekuly, které pod těmito podmínkami vibrují v určité frekvenci. Jejich kinetická energie vytváří zvuk."

"Přesně tak," řekne Dancer. "Jiným příkladem může být švih biče, ten zvuk je produktem toho, že se bič hýbe rychleji než zvuk, proto vydá ten sonický třesk."

"To jsem nevěděla." Teď tomu biči závidím. Rychlost zvuku je přes sedm set mil za hodinu! Já žádný sonický třesk nevydávám. Chci bič. Líbí se mi, že by se ozval všude, kde bych se objevila. Nemůžu uvěřit, že mi to nikdy předtím neřekl.

"Tohle by radši mělo k něčemu vést," řekne Ryodan.

"Vede," odpovím. "Dancer nemrhá časem."

"Mrhá mým časem."

Něco nahlodává moje myšlenky. Uleví se mi, když mi dojde, že tihle lidé umřeli rychle a bez utrpení, protože jsem právě vypočítala nejpravděpodobnější trajektorii cesty Krále jinovatky z místa, kde zmizel a můj první předpoklad byl špatný. Nemohli ho vidět. Nikdo totiž nebyl otočený jeho směrem. Umřeli okamžitě a vůbec netušili, co je zabilo. Uleví se mi. Narozdíl ode mě nechce většina lidí prožívat svoji smrt zpomaleně. Máma vždycky říkala, že doufá, že umře ve spánku, snadno a bez bolesti. Neumřela tak.

"Nikdy neuvěříš, na co jsem přišel," řekne Dancer. "Díval jsem se přímo na výsledky a odmítal to pochopit. Kontroloval jsem to, zkoušel další testy s jinými předměty, ale ty výsledky byly pořád stejné. Ty víš, co je absolutní nula, že ano, Mego?"

"Přímo tady, kde stojím," řeknu, ale nemyslím to vážně, protože kdyby tomu tak bylo, tak bych tu teď nestála. Byla bych mrtvá. Zamračím se a dívám se na tu scénu přede mnou, snažím se na něco přijít. Jestli ho neviděli přicházet, tak proč křičeli? To cítili tu dusící paniku stejně jako já, než se objevil u dublinského hradu?

"Není absolutní nula teoretická?" zeptá se Christian.

"Technicky ano, protože nelze odstranit veškerou energii. Energie pozemního stavu pořád existuje, i když pomocí laseru se už podařilo snížit teplotu o více jak miliardu kelvinů."

"Znovu, co to má všechno znamenat?" řekne Ryodan. "Říkáš, že všechna ta místa byla zmrazena až na absolutní nulu?"

"Ne. Mluvím o tom, abyste si dokázali představit spojitost mezi extrémní zimou a molekulární aktivitou a že i za toho největšího mrazu mají všechny předměty pořád nějaký druh energie."

"A?" řekne Jo.

"Ta suť, která zbyla po Králi jinovatky neměla na molekulární úrovni vůbec žádnou energii. Žádnou."

"To není možný!" řeknu na to.

"Já vím, testoval jsem to znovu a znovu, několik vzorků z každého místa. Šel jsem k dublinskému hradu, abych vykopal zpod sněhu kousky Temných a otestoval je taky," řekne. "Je to tak, Mego. Žádná energie. Žádné vibrace. Nic. Ani se nehnou. Jsou mrtvější než mrtví. Věci, které jsem testoval, nemůžou existovat, ale i tak jsem ty výsledky držel v ruce! Tohle mění zákony fyziky tak, jak ji známe. Stojíme na prahu nového světa."

"Takže si myslíš, že ho přitahuje energie a tou se živí? Jako palivo, které používá, aby se mohl pohybovat mezi dimenzemi?" zeptá se Jo.

Dancer potřese hlavou. "Nemyslím si, že je to tak jednoduché. Na většině míst nebylo tolik energie. Kdyby to šlo jen po ní, tak existuje mnohem víc míst bohatých na energii. Myslím, že absence energie je sekundární efekt."

U dublinského hradu jsem pomocí svých vidoucích smyslů zachytila to samé, jeho záměr nebyl ničit. Cítila jsem jeho obrovskou inteligenci a taky to, že po něčem jde.

"A co je teda jeho prvotním záměrem?" zeptá se Ryodan.

Dancer pokrčí rameny. "Kéž bych to věděl. Nepřišel jsem na to. Ale pracuju na tom."

"Tak co máme dělat?" řekne Jo a rozhlíží se kolem sebe. "Musí tam být něco, co můžeme udělat!"

"Postávat, doufat, že se ta zatracená věc rozhodně zjevit ve chvíli, kdy se budeme dívat a zabít jí tím, co bude po ruce, během těch dvou vteřin, co tu bude?" řekne Christian znechuceně. "U Karmínové ježibaby alespoň víme, co chce. Vnitřnosti, nejlépe nesmrtelných." Podívá se na Ryodana. "A já vím, koho použít jako návnadu."

"To já taky," odvětí Ryodan.

"O čem to mluvíte," Jo se dívá střídavě z Christiana na Ryodana. "Co je Karmínová ježibaba?"

Uvědomím si, že neviděla Dani Dailyi. A že neví, že byl Ryodan mrtvý. Netuší, že je její "přítel" nesmrtelný. Rozhodnu se schovat si tuhle peckovou informaci na nějaký lepší moment. Taky se rozhodnu, že budu trávit spoustu času s Christianem a Ryodanem a budu doufat, že po nich ježibaba půjde. To kvůli mě se sem dostala, takže je na mě, abych ji poslala zpátky do pekel.

Ryodan řekne Dancerovi: "Pracuj rychleji. Vrať se do laboratoře a najdi mi odpověď. Dublin se mění v Sibiř a ta věc mi nechala na prahu hromadu zmražených věcí."

"Alespoň nezamrzly dveře," řeknu. "Pak bychom se nemohli dostat zpátky."

Ryodan se na mě podívá pohledem, který říká, že ví, jak by se dostal dovnitř i tak.

"Zkus plamenomet," řekne Christian. "Ten funguje. Dokud to nevybuchne."

"Když už o tom mluvíme, tušíš, proč to pak vždycky bouchne?" zeptám se Dancera.

"Myslím, že se vytvoří jakési energetické vakuum, kde je všechno nestabilní. Jak jsem řekl, fyzika se teď nedá aplikovat. Je možné, že předměty bez energie jsou křehké, a když je naruší vibrace předmětů kolem, tak explodují. Nedostatek energie taky může znamenat nedostatek 'lepidla', které drží hmotu pohromadě. Až na tyhle případy, kdy jsou zastřené v ledu. Když se ta ulita naruší, tak se vše rozpadne. Čím větší narušení molekul, tím se to rozpadá rychleji a tím je ta exploze mohutnější. Například když se kolem pohybujete v rychloběhu."

Někdy mi uniknout naprosto jasné věci. Kolik míst už explodovalo, když jsme se tam s Ryodanem pohybovali a nikdy jsme si nedali dvě a dvě dohromady? Přemýšlím o tom, co Dancer řekl a snažím se to dát dohromady s ostatními fakty.

Král jinovatky za sebou nezanechává žádnou energii, když mizí. 

R'jan řekl, že když se objevil u nich na dvoře, tak Danani nebyli jen zabiti, ale vypadalo to, jako by vůbec neexistovali.

Pokaždé, když jsem krále viděla, tak zmizel veškerý zvuk. Nikdo z nás nic neslyšel. Dancer potvrdil i třetí případ takového ticha.

Proč by zmizel zvuk? Protože všechno přestalo vibrovat ve chvíli, kdy se král zjevil? Proč by ty vibrace přestaly? Protože vysával energii? Co přesně král dělá? Co ho přitahuje? Co je společné? Dokud na to nepřijdeme, tak ho nemůžeme zastavit. Jen budeme čekat.

Dívám se na ten zmražený výjev před sebou. Potřebuju odpovědi a potřebuju je hned. Než jsem šla do Bílého paláce, tak jsem možná mohla mít trochu času, ale teď je situace kritická. Je tu moc sněhu a zima začíná být extrémní a jestli král sám o sobě všechny nezabije, tak to za něj udělá ten mráz.

Kolik stovek, tisíců dalších lidí musí umřít, než přijdeme na to, jak ho zastavit? Co když bude další na řadě opatství? Co když mi sebere Jo? Co když všem generátorům dojde šťáva a my všichni umrzneme?

Povzdechnu si a zavřu oči.

Třesu se zimou. Odpověď mám přímo před očima. Cítím to. Jen se na to nedívám těma správnýma očima, jasným pohledem. Potřebuju svůj mozek a Ryodanovi oči.

Soustředím se na svoje zavřená víčka, vezmu všechnu tu šedou barvu a obtočím ji kolem sebe. Nastavím si prostředí, kde můžu vymazat sama sebe a odpoutat se od světa; od místa, kde existuju, kde jsem součástí reality a vše, co vidím je vybarveno mými myšlenkami a pocity.

Zbavím se všeho, co tvoří mě a uklidím se do jeskyně, kde nic neexistuje, ani bolest.

A v té stinné jeskyni na sobě nemám dlouhý černý kožený kabát, ani spodní prádlo z lebkami, ani žádné vtipy. Tam nechci být superhrdinou. Nemyslím si, že Dancer je kus, nejsem panna, protože doopravdy neexistuju.

V téhle jeskyni jsem se nikdy nenarodila nikdy neumřu.

Všechny věci jsou své vlastní esence.

Uvnitř své hlavy se stávám svým druhým já, tím, o kom nikomu nic neříkám.

Jsem pozorovatelkou.

Ona necítí hlad, ani křeče ve svalech ze sezení v kleci celé dny. Není to Dani. Ona dokáže přežít cokoli. Nic necítí. Vidí, co je přímo před ní. Její srdce se neláme pokaždé, když její máma odejde a žádná cena za přežití není dost vysoká.

Nevyhledávám ji často, protože když to udělám, přebírá kontrolu.

Žiju ve strachu, že jednoho dne už nebudu Dani.

Ale je zatraceně chytrá! Ale tvrdá. Všechno vidí. Je těžké vidět to stejně jako ona. Cítím se pak jak blázen. Myslí si, že jsem srab. Ale nikdy mě neodmítne, když ji vyhledám.

Otevřu oči a studuju scénu před sebou. Všechny informace jdou k ní. Zpracuje je. Žádné ego a id. Nic než tahle skládačka a všechny skládačky se dají složit, všechny kódy zlomit a ze všech vězení se dá uniknout. Žádná cena za úspěch není příliš vysoká. Existuje konec a prostředky, jak ho dosáhnout.

Fakta bez emocí vypadají úplně jinak.

Lidé buší do popelnic. Mají ruce ve vzduchu. Někteří tleskají do rytmu. Jiní se ohřívají. Beru tahle fakta a dívám se přímo do jejich středu.

Jejich těla jsou ohnutá a hýbou se, uvolněně, žádné ztuhlé svaly ani panika. Všichni s otevřenou pusou zrovna vydávali dlouhé E. Jejich oči jsou zavřené a hlasivky napjaté.

Já to neviděla, ale ona to vidí.

Je to přímo před námi. Celou dobu jsme to měli před nosem. Myslí si, že je to jasné a já, že jsem blbá. Já si myslím, že je to sociopatka.

Mám svojí odpověď, ale nemůžu se z ní radovat, protože ona nic necítí. Zavřu oči a snažím se od ní oprostit, ale nechce mě pustit. Chce zůstat. Myslí si, že má lepší schopnosti než já. Snažím se z jeskyně odejít, ale zavře všechny dveře. Představím si ta jasná světla na střeše Barronsova knihkupectví. Vypne je.

Otevřu oči, protože nemůžu vystát tu temnotu.

Ryodan se na mě upřeně dívá. "Dani," řekne. "Jsi v pořádku?"

Dokonce mu i na konci otázky stoupl hlas, tak jako to říkají ostatní. Tak mě to překvapí, že se jí zbavím. Uvolní svůj pevný stisk a já jsem volná. Na pár vteřin vím, že na ní zase zapomenu. Myslím, že to dělá naschvál. Nepamatuju si jí, dokud ji nepotřebuju.

A pak už nevím ani to.

Přehraju si všechna místa činu v hlavě - a konečně - najdu ten společný jmenovatel, který jsem tak dlouho hledala. Celou dobu jsem to měla přímo před očima. Viděla jsem to, co jsem čekala, že uvidím, ale to to vůbec nebylo. "Zatraceně, Dancer," řeknu tiše. "Pije to zvukový koktejly!"

"Cože?" zeptá se Dancer.

Nikdo z nich nekřičel. Myslela jsem, že křičeli strachem, ale oni zpívali.

Hudba pod nohama se mi změní. Teď hraje jakási metalová písnička, která sem proniká až z Chestera a její tempo se zvyšuje. Cítím, jak se mi vytrácí krev z tváří.

Jestli mám pravdu...

A já mám pravdu.

Pod námi jsou tisíce lidí, U Chestera, i když mě úplně neoslňuje jejich způsob života, tak my potřebujeme všechny lidi, kteří zbyli.

"Musíme to vypnout!" řeknu. "Musíme všechno hned vypnout! Kámo, musíme zavřít Chestera!"