Karen Marie Moning: Iced (Fever 6) - 36. kapitola

Za zamrzlým oknem mé ložnice padají líně k zemi vločky. Narozdíl ode mě je nic nežene. V opatství má sníh jen jeden úkol: bez ustání padat. Začal padat dva dny poté, co šel Sean pracovat do Chestera a ještě nepřestal.

Moje srdce je na tom podobně, hromadí se na něm chlad. Navzdory našim snahám to zastavit si zima bere náš svět kousek po kousku. Naše dny se zcvrkly na odhazování sněhu, který nám sahá do pasu. Netuším, jak se k celé situaci postavit. Bojím se, že sněžní goblinové z pohádek mé babičky tam na nás venku čekají, aby nás unesli do končin oslepující bílé zimy.

Seanovi se nepodařilo do opatství dostat a já se nemůžu dostat k němu už patnáct dní. Každý den musíme ven do přírody s pilami a sekyrami, abychom si obstaraly dřevo na oheň. Palivo nám došlo. Generátory jsou už teď jen tichou připomínkou luxusu, který nemáme. Máme strašně málo svíček a už nemáme moc zásob, abychom si vyrobily další. Kdyby nebylo Dani, která si před měsíci udělala obrovskou zásobu baterek jako ochranu před Stíny, tak bychom byly mrtvé, protože bychom se jim už nemohly bránit, i když někteří říkají, že Temný král si je vzal s sebou, když odešel. Jeden může doufat.

Večer se všechny choulíme ve společenské místnosti, abychom ušetřily zásoby. Je nemožné říct, kdy přestane sněžit. Nebe je černé jako v noci, nebo občas vypadá jako před bouří, ale občas ho protne zářivý paprsek. Jestli brzy neshodíme sníh ze střechy naší kaple, tak přijdeme jak o střechu, tak i o vnitřní oporu. Led nám zničí oltář a vítr zničí lavice. Když jsem se ráno modlila, tak krokve sténaly pochmurnou melodii. Ať mi dá bůh klid, moudrost, sílu a odvahu.

Ale ne vše je v našem opatství o sněhu. To ne.

Ne vše je o chladu mezi našimi zdmi. 

Moje křídlo opatství je plné horka i bez ohně.

V ložnici mám skoro třicet stupňů. Otřu si obočí a dám pramen zpocených vlasů za ucho. Rozepnu si horní knoflík své blůzy a poklepáním si osuším krk.

Za oknem se jako diamanty lesknou rampouchy. A mezi nimi a perimetrem zdi mé ložnice sníh chybí.

V tom úzkém prostoru roste tráva.

Tráva, u všech svatých! Zelená jako trojlístek, který symbolizuje naši misi a integritu našeho řádu. Vidět, sloužit a chránit.

Po drolící se maltě venkovní zdi mé ložnice se smyslně kroutí květy ve všech odstínech ostružinové, orchideje, rudé květy s plody tak těžkými, že se prohýbají k zemi a jemně se kolébají.

Kdybych otevřela okno, jejich vůně by mě omámila. Květy voní po koření, které mi připomíná perské koberce, vzdálené země, sultány s harémy, líný, nezákonný a krátký život.

Ale dobře prožitý, jak by řekl Cruce.

Setřu si pot z dlaní a uhladím plánek na Rowenině stole. Musím vědět, i když nechci, jestli je pravda to, co si myslím.

I když je ta IDD ukotvená ke spálené zemi, kdyby se k ní někdo přiblížil, tak by necítil žádné horko. Ten ohnivý svět je zkrocen.

A přesto mezi IDD a naším opatstvím roste tráva i navzdory sněhu. Tráva, na kterou mě Cruce jemně pokládá ve snech. Přímo mezi ty voňavé květy a tam se mnou až do rána dělá věci, kterými pohrdám.

V zeměpise nejsem moc sběhlá, vím, kde je východ, když slunce vstává a vím, kde je západ, když zachází.

Rowena střežila mnoho tajemství, chrastila klíčemi na náramku moci, který držela nad našimi hlavami, dokud nezemřela. V její ložnici jsem před čtyřmi dny objevila úkryt, když jsem se snažila odolat dalšímu mučivému spánku. Snažila jsem se zabavit se prohledáváním každého kousku jejího apartmánu, hledala jsem tajné panely nebo uvolněná prkna v podlaze. Ve falešném dně staletí staré skříně jsem našla mapy, náčrty a plány mnoha míst, které mě matou, nemůžu přijít na to, proč se o ně zajímala.

Také jsem tam našla plány opatství na svitcích svázaných do obrovských bichlí, jak hořejšku, tak podzemí. Před sebou mám plán podzemní místnosti, kde byla Sinsar Dubh a přes něj přeložím průhledný plánek svého křídla.

Uhladím je, dokud se nedotýkají v rozích a musím přitisknout jazyk na horní patro, což je technika, kterou jsem si osvojila jako dítě, abych nevykřikla, když mě něco překvapilo.

Cruceova místnost je přímo pod mou ložnicí!

A tak vyvstává otázka: je to falešné léto za mými okny produktem toho ohnivého světa nebo princem pode mnou?

***

Rozhodnu se, že pro dnešek Ryodana možná vystojím, protože když jsem řekla, že musíme Chestera zavřít, tak se vůbec na nic neptal!

Vrhl se kolem zmražené scény přímo ke dveřím v zemi. Led před nimi končil asi patnáct stop, za což jsem ráda, protože zadní vchod, o kterém nemám vědět, je od nás dost daleko. A chce to hodně manévrování pod zemí. Jak ho znám, když slyšel, že o něm vím, tak ho pravděpodobně nechal uzavřít a rozkázal svým mužům, aby vybudovali jiný. Ale ten taky najdu. Je to pro mě jako hra. On se snaží věci schovávat a já jsem ještě odhodlanější je najít. 

Jdu za ním šťastná, že mě vyslyšel. Jo a Christian na tom ale nejsou stejně. Jdou za mnou, bombardují mě otázkami, na které neodpovídá ani Dancer, protože si myslím, že si to pořád dává dohromady. Buď to, anebo je stejně jako já posedlý myšlenkou vypnout úplně všechno v naší blízkosti.

Pořád mi chybí pár faktů, které asi už nikdy nedám dohromady, protože všechna ta místa vybuchla. Možná budeme muset pracovat jen se spekulacemi. Vím, že Král jinovatky má rád zmrzlinu, ale nevím jakou příchuť. Jsem si dost jistá, že je vybíravý. Nebo by z nás všech byly ledové sochy už před pár měsíci.

Jdu za Ryodanem do jeho kanceláře, ve které vypne proud ve všech klubech. S každým klepnutím na obrazovku zhasne jeden klub a já se držím, abych nevýskala radostí, zvlášť ve chvíli, kdy ztichne ten, kde dělá Jo.

Zhasnou světla. Přestane hrát hudba.

Lidé - ty zatracené ovce, které se měly před měsíci spojit a zachránit naše město - vydatně protestují. Někteří tancují dál, jako by se nic nestalo, jako by slyšeli hudba ve své vlastní hlavě.

Jiní jen pokrčí rameny a na tanečním parketu pokračují v oplzlostech, napůl nazí, jako by snad ostatní stáli o to vidět jejich nahaté zadky!

"Můžu promluvit ke všem klubům najednou?" zeptám se. "Máš tady na to nějaký systém?"

Podívá se na mě, jako by říkal: pěkný pokus, jako bych tě tak nechal promluvit hromadně ke svým hostům.

Tiše se zasměju. Něco na tom bude. Dokázala bych jim nadávat hodiny. "Musíš to vysvětlit," řeknu. "Potřebují pochopit, proti čemu stojí. Musíš jim říct o Králi jinovatky, že nemůžou jít ven a dělat rámus, protože umřou. Musíš jim říct, jak to místo vždycky vybuchne, takže jestli někdo odejde, tak si nesmí zahrávat s tou ledovou scénou na hoře, protože ho to rozmetá na kousíčky! A nezapomeň na to, že zatímco budou tady, měli by být co nejtišeji a-"

Ryodan zmáčkne tlačítko na svém stole. "Až do odvolání nebudou žádná světla ani hudba."

"To je všechno?" zeptám se. 

Skrz skleněné panely pozoruju lidi, jak naštvaně šelestí. Spousta z nich je opilá a tenhle vývoj se jim vůbec nelíbí. Chtějí to, pro co přišli. "Šéfe, co to sakra bylo? Možná bys jim měl říct, já nevím, aby neodcházeli nebo umřou."

Znovu ztichne tlačítko. "Neodcházejte nebo umřete."

V tu chvíli se rozhostí tíživé ticho, jako by si snad mysleli, že je to bůh nebo co. Lidé i Danani ustanou v pohybu a jen se tiše usadí. Po malé chvilce začnou mluvit.

"Myslím, že bys měl zamknout vchod," řekne Jo. "Nenech je odejít, pro jejich vlastní dobro."

"Byl bych radši, kdyby odešli, zmenší to šance, že ho sem přitáhnou."

"Jestli chceš, abych ti řekla, co máš udělat pro to, aby byl Chester v bezpečí," řeknu. "Tak budeš muset udržet v bezpečí je."

"Myslel jsem, že se ti lidé, co sem chodí, hnusí."

"Pořád jsou to lidé."

Znovu zmáčkne tlačítko. "Jestli půjdete ven, tak umřete. Jestli tu budete dělat hluk, tak půjdete ven. Neserte mě."

A zničeho nic se v celém Chesteru rozhostí ticho.