Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 32. kapitola

 

MAC

Ten problém, kdy máte v týpí samé náčelníky a žádného indiána je ten, že pokud zrovna nejste náčelník, který udává směr na válečné stezce, nebo si s ním nejste blízcí, tak nemáte nejmenší tušení, co se děje.

    Já si s Ryodanem blízká nejsem a očividně ani Barrons ne.

    Mám pro ně novinky: jestli si myslí, že budu jen indiánská žena, tak se zatraceně mýlí.

    Dageus a Drustan opustili knihkupectví mnohem méně naštvaní, než bych čekala. Dageus prohlašoval, že se vrací tam, kde zrovna přebývají, za svou ženou a mně přišlo, že buď ten plán znají, nebo mají důvod věřit, že Ryodan a Barrons zachrání Christiana. Keltarové mi připomínají Ryodana, jsou to muži, kteří mají trpělivost díky níž dosahují vzdálených cílů. Myslím, že vidí o pár tahů víc dopředu než já. Já se zrovna šachy teprve pořádně učím.

    Netuším, jestli Jada/Dani něco tušila, nebo byla stejně překvapená jako já. Její chladná, krásná tvář nic neprozradila. Vklouzla jsem za jednu polici s knihami a nehybně tam stála deset minut, dokud jsem neslyšela zazvonit zvonek nad dveřmi, když odcházela, pak jsem tam stála dál, dokud jsem si nebyla jistá, že je opravdu pryč a jen to nehraje a nečeká, až se pohnu, aby na mě skočila a ukradla mi kopí a pak mě zamkla pod opatstvím.

    Nakonec jsem vylezla a pořádně se rozhlédla kolem. Byla pryč, očividně se mnou nechtěla trávit víc času, než je nutné, stejně jako já s ní.

    Teď sedím před krbem a při žvýkání lehce ztuchlých brambůrek přemýšlím, proč by Ryodan s Barronsem stáli o tom, aby si princové mysleli, že jejich ochranná kouzla na ně už nepůsobí.

    Slabě se usměju. Už mi to jde lépe. Za chvíli budu sama vymýšlet plány namísto toho, abych se je jen snažila rozluštit.

    Protože princové povolí v ostražitosti. 

    Pobídli je k tomu, Ryodan je donutil uvěřit, že jsou pro jeho plán nezbytní a moc jim stoupá do hlavy rychleji, než ve Férii přichází tma.

    Když se někdo cítí v ohrožení, prohledá dům, než si jde lehnout, ale když se cítí v bezpečí - i když je hloupost vůbec někdy to cítit - nezkontroluje všechna okna a dveře, nebo možná dokonce i slaví vítězství nad nepřítelem.

    A v tom okamžiku ten nepřítel udeří.

    Barrons a Ryodan šli po princích.

    Ryodan si nárokoval tu dohodu, kterou Jada udělala: nabídl zabít prince výměnou za Christianovu polohu a potom, co jsem slyšela v jeho kanceláři od Papy Roache, možná dokonce nabídl princeznám i R'jana, čímž by se spojil s jedinou královskou danankou ve městě. Alespoň na chvíli. Proč se zaobírat třemi dananskými princi, když můžete jednat jen s jednou princeznou?

    Šli po mých útočnících beze mě.

    Zamumlám: "Parchante." Teď už jsem na Barronse naštvaná kvůli dvěma věcem.

***

Když o hodinu později zazvoní zvonek, ani se neobtěžuju podívat. Sedím na gauči zády ke dveřím a vím, že je to Barrons. Cítím ho.

    "Jestli jsi se vrátil, abys mi řekl, že jsi zabil prince, tak už s tebou v životě nepromluvím."

    Napůl očekávám, že řekne, Dobře, zajímalo mě, kdy konečně sklapneš.

    Jeho jediná odpověď je hluboký, atavistický rachotivý zvuk a já ztuhnu. Je to děsivé až do morku kostí. Za mnou nestojí Barrons.

    Ale jeho monstrum. 

    Slyším škrábání jeho drápů po podlaze, když vstupuje do knihkupectví a jeho prehistorické dýchání, které připomíná smrtící klubko chřestýšů v hrudi. Barronsova bestie je smrt: původní kat na vrchu potravinové řetězce. I když jsem jeho přeměnu párkrát zčásti viděla, tak jsem ho v plné parádě viděla jen dvakrát. A vždycky jsem si byla jistá, že jsem v přítomnosti bytosti a ne člověka, který má úplně jiné cíle. Byla to bestie, která neznala milost vůči nikomu jinému kromě své rasy.

    Je za mou, vedle mě a pak projde kolem gauče a dostane se mi do zorného pole.

    Nehybně sedím a zírám na něj. Je vysoký přes dva a půl metru s černou kůží, je nahý a je jasně vidět, že je to chlap. Má obrovské svaly s tlustými žilami a jeho rudé oči jsou nelidské s hadími zorničkami. Má tři řady dlouhých smrtících rohů, na kterých jsou zaseknuté krvavé kousky čehosi.

    Jeho výrazné čelo připomíná bytosti z prastarých časů. Má dlouhé smrtící černé tesáky a když zavrčí - což se právě děje - je jako lev, jen zuby a hluboký řev.

    Je to strašidelné, ale i v téhle podobě mi Barrons přijde krásný. Závidím mu, jak dobře je postavený, aby přežil, dobýval, přečkal apokalypsu.

    Stále se nehýbu. Jsem neviditelná.

    Otočí hlavou doleva a podívá se přímo na mě skrz dlouhé černé vlasy.

    A kurva, dojde mi. Otisk mého zadku je vidět na koženém gauči.

    V rukou drží utržené hlavy Kialla a Ratha, ze kterých stále kape černá krev.

    "Některé zločiny," cituju ztuhle Ryodana, "jsou osobní, krvavá pomsta patří jen tomu, kdo trpěl."

    Bestie na mě zavrčí a zaryje dlouhé drápy do koberce a zničí cenný koberec. Jeho oči se zalesknou rudě. Pak že ho poničí moje podpatky. Připomenu mu to, až zase bude komentovat moje boty.

    "Chtěla jsem je zabít já," řeknu v případě, že mi nerozuměl.

    Zařve tak nahlas, že se okna otřesou v rámech, pak se přiblíží dopředu a potřese svou obrovskou hlavou, jako by mě tiše káral, oči se mu zalesknou.

    Podívám se princům do obličeje. Oči mají zvrácené do hlavy, ústa otevřená ve výkřiku. Tváře nezůstanou po smrti takhle, pokud se jim teda nestalo něco hrůzostrašného.

    Skrz obrovské zuby bestie řekne. "Měla jsi spoustu času. Neudělala jsi to. A tak ti došel." Rohy se mu začnou roztékat a sklouzávat po straně tváře. Hlava se mu začne roztahovat a stahovat, pulzuje - jako by se nechtěla vrátit do té menší formy. Obrovská ramena se zkroutí dovnitř, pak se narovnají a zase zkroutí. Hlavy princů s mokrým plesknutím dopadnou na podlahu. Kolem létají cáry drahého koberce, jak se bestie vzpouzí a třese.

    Drápy se rozprostřou na zemi a stanou se z nich prsty. Ze zadních se stanou opět lidské nohy. Ale ne tak úplně. Kosti se neohýbají tak, jak by měli, na některých místech jsou gumové a klouby jsou jinde.

    Pořád vyje, ale ten zvuk se mění. Deformovaná hlava se zmítá ze strany na stranu. Skrz vlasy zahlédnu divoký pohled a černé tesáky. Pak ty dlouhé vlasy zmizí a černá kůže zesvětlá. V křečích padne na podlahu.

    Nemůžu si pomoct a srovnat to s rychlou proměnou Ryodana. I když je u obou přeměna v bestii rychlá, změna zpátky v člověka Barronsovi trvá.

    Já jsem bestií rád, řekl Barrons. Ryodan je radši člověkem.

    I když jsou oba zvířata, každý má rád jiný terén. Ryodan naviguje městskou džungli z betonu a skla. Barrons se ukryje v temné, primitivní zalesněné džungli, kde s obrovským hladem loví lvi, které jsou k vidění v zoo.

    Najednou vystřelí na všechny čtyři se sklopenou hlavou. Kosti zapraskají a vytvoří nový tvar. Zformují se ramena, silná a hladká, potažená svaly. Opře se o ruce. Jednu nohu má nataženou dozadu a druhou skrčenou pod sebou, jako by se připravoval na startu ke sprintu.

    Nahý muž na podlaze.

    Barrons zvedne hlavu a podívá se na mě, pár decimetrů od otisku na gauči. "Byl to i můj zločin. Možná jsem to neviděl na vlastní oči, ale od té chvíle jsem to viděl každý den."

    "To mě znásilnili."

    "To já jsem tě nezachránil."

    "A protože jsi se z toho vinil-"

    "Nebyl jsem sám, kdo si myslel, že to byla jeho vina."

    "Já jsem tě nevinila z toho, že jsi mě nezachránil," zavrčím. "Mám se zachránit sama, to je jen a jen moje zodpovědnost."

    "Vinila jsi mě z toho, že jsem je nechal žít."

    "To není-" pravda chtěla jsem říct. Ale najednou mi dojde, že má pravdu.

    Hluboko uvnitř sebe jsem mu to vyčítala. Pohrdala jsem jím za to, že je nezabil hned, jak se to dozvěděl.

    "Chtěl jsem," řekne pevně. "Ale byli pro plán až moc důležití."

    V'lane mě naočkoval proti Barronsovi, řekl, že je nechal žít po tom všem, co mi povedli. Tak strašně jsem chtěla, aby šílel touhou po pomstě, aby udělal přesně to co dnes v noci, utrhal jim hlavy a přinesl mi je s tichým Možná jsem tě nezachránil, ale alespoň jsem tě pomstil. Celou dobu si ho nějaká moje část měřila, srovnávala ho s tím, že nebyl schopný oplatit jim to, držela jsem malý kousek sama sebe zpátky. Jak to, že je nechtěl zabít?

    I s tou druhou věcí má pravdu. Mohla jsem po nich jít už před měsíci. Ale nechtěla jsem. Změnili mě. Před tím znásilněním jsem byla dobrá, upřímně mě nenapadla jediná zlá myšlenka. Jestli jsem někomu ublížila, bylo to náhodou a pak mi to bylo líto. Ale když se mnou skončili, bylo ve mně něco nového: něco nelítostného a vzteklého a nad zákon, toužilo to, abych já byla ta, co ubližuje, protože když jste to vy, tak si s vámi nikdo nezačíná. A já chtěla být ta zlá. Je to tak bezpečnější.

    Když vám někdo ublíží - a ne že vás jen urazí - máte dvě možnosti: vyhodit je ze svého života nebo je rozsápat na malé krvavé kousíčky. I když by to druhé bylo mnohem uspokojivější, změní vás to jako člověka. A jestli si myslíte, že na tu vyhranou bitvu budete rádi vzpomínat - a pokud to tak opravduje je, tak jste prohráli válku.

    Znásilnili mě. Já přežila. Přenesla jsem se přes to. Chtěla jsem, aby se někdo jiný stal tím zvířetem, kterým jsem já nechtěla být.

    Mohla jsem do toho jejich sídla chladně nakráčet už před měsíci. Užila bych si jejich mučení a zabila je pomalu. Vychutnala bych si každou minutu. Pomalovala bych si tvář jejich krví a vyžívala se ve své dominanci.

    Ale už by to nebyl ovčácký pes, který by vyšel z jejich dveří.

    Byl by to vlk.

    "Vlci nezabíjí z nenávisti," řekne Barrons. "Zabíjejí, protože to je jejich podstata."

    "Co tím myslíš?"

    "Jen lidé zabíjejí z nenávisti. Když někoho zabiješ, musíš to udělat jako zvíře."

    "To nechápu."

    "Co se stane, když ovčáckého psa kousne vlk?"

    "Stane se z něj vlk."

    "Ne. Je to pořád ovčácký pes, který bojuje nelítostně jako vlk."

    "O tom by se dalo debatovat." Cítím se uvnitř jako vlk a nevím, co s tím mám dělat. Myslím, že se moje duše změnila. A dělá mi to starosti.

    Dva princové, kteří mě znásilnili, jsou mrtví, jejich hlavy mi leží u nohou. Třetího zabila Dani před měsíci. Čtvrtý, o kterém Barrons nic neví, je uvěznění za mřížemi z ledu.

    Mám špatný pocit, že když se někdy dostane ven, tak mi narostou tesáky, které nechci.

    "Princezna čeká na jejich hlavy," řekne Barrons. "Neřekne nám, kde přesně Christian je, pokud je nedostane."

    Povzdechnu si a řeknu něco, co bych si nikdy nemyslela, že naprosto nádhernému nahému Barronsovi řeknu: "Oblékni se. Jsem připravená."

    Když odejde z pokoje, podívám se na ty hlavy, jejich zmučené výrazy a cítím, jak se ta zanícená rána uvnitř mě začíná pomalu uzdravovat.

    Je po všem. S jejich smrtí můžu celou tu situaci konečně hodit za hlavu.

    Tiše dodám: "A děkuju."

    

***

    Kráčet neviditelná za Barronsem skrz Chestera je strašná otrava. Když jsem ho sledovala předtím byla jsem zčásti naštvaná a zčásti nadšená ze své nově nabyté neviditelnosti, takže jsem se nedívala dál, než na jeho ramena.

    Ale dnes se dívám. Dnes vidím tucty a tucty hlav, které se otáčí a sledují ho pohledem, ty sexem nabité pohledy, které po něm ženy vrhají (a víc než pár mužů!) a otráveně zavrčím.

    "Problém, slečno Laneová?"

    "Ne," zamumlám a pak se nahlas zeptám na něco, co úplně nechápu: "Proč jste s Ryodanem ochotní zachránit Christiana?"

    "Lepší než hledat pořád nějaká kouzla," řekne suše.

    "Aha, já věděla, že jsem ti zapomněla něco říct! Viděla jsem kluka se zasněnýma očima tady u Chestera a pak ještě jednou na ulici. Už ho nemusíme hledat. Král je znovu v Dublinu."

    "Pořád se držíš té absurdní naděje, že ti pomůže od tvého břemena. Zrovna teď to jako břemeno nevypadá, slečno Laneová. Spíš to vypadá, že si to dost užíváš."

    Ježíš, ta ženská mu ukazuje svoje prsa! Hází po něm svůdným pohledem, svůdně se kroutí do rytmu hudby, vytahává tričko nahoru (a ne, nic pod ním nemá), hladově mu přejíždí pohledem od tváře k rozkroku a sune se blíž.

    Zahnu doprava a vrazím do ní, než se k němu stihne přiblížit, takže jí rozhodím rovnováhu. Vůbec netuší, co do ní vrazilo. Zakopne o židli a pak spadne na stůl, drinky se rozletí úplně všude a ona přistane na podlaze. Záhadně se převrhne flaška s pivem a vyleje se na ní.

    Teď vypadá jako utopená kočka. "Má to svoje výhody," souhlasím.

    "Jsi dneska trochu podrážděná?"

    "Prsa té ženské nemají v tvém obličeji co dělat."

    "Ne že bych ty tvoje teď viděl."

    "Ale rozhodně je ucítíš. Brzy."

    "Jeden může doufat," zamumlá.

    "Tak proč je Ryodan ochotný se do toho zamotat?" vrátím se zpátky k té otázce. "Myslela jsem, že Christiana nemůže vystát."

    "Jada po tom Skotovi půjde sama, jestli zjistí, kde je. A to Ryodan nedopustí."

    "Záleží mu na ní. Hodně."

    Barrons nic neříká, ale já od něj ani žádnou odpověď nečekám.

    Když vstoupíme do Ryodanovi kanceláři, tak Barrons vyndá hlavy princů z vaku a hodí je na stůl vedle té R'janovi.

    Nikdy jsem si nemyslela, že mi tři useknuté hlavy udělají takovou radost. Další princové se určitě objeví, vzniknou z jakéhosi syrového materiálu ve Férii. Ale v tuhle chvíli jsou tu už jen dva princové - Christian a Cruce.

    "Je to neskutečně riskantní," řekne Ryodan a zadívá se na hlvy.

    "Co?" zeptám se.

    "Zabít je teď," odpoví Barrons. "Možná by se nám ještě hodili. Jejich ztráta je problematická."

    "No teď aspoň můžeme dostat ty ženy z jejich sídla a pomoct těm, ze kterých jsou Pri-yy," řeknu.

    Ryodan odpoví: "Další princové vzniknou."

    "Jo, ale to budou muset jíst Temné maso nebo tak něco. A zúčastnit se pokaženého rituálu."

    "Jestli je tu někdo, kdo nejedl Temné maso, ať zvedne ruku," řekne Barrons suše. Podívá se dolů skrz skleněnou podlahu. "Zeptej se na to samé tam dole."

    "Lidé neustále kazí nějaké rituály," řekne Ryodan. "Například pokaždé, když použijí tabulku Ouija. Mimo jiné."

    "To jako vážně? Ouija?" Já to věděla! Vždycky jsem z ní měla husí kůži. Když vám někdo řekne: Tady jsou dveře do posmrtného života, tak to vážně budete hrát? Já tedy ne. Netuším, co je na druhé straně, ale rozhodně to nebude moje mrtvá sestra. I když bych si to strašně moc přála.

    Ale podle těchto kritérií se půlka města může klidně začít přeměňovat v Danany. "Z Barronse by se mohl stát Rath. Já bych mohl být Kiall," řekne Ryodan.

    Okamžitě začnu protestovat: "Vy dva jste imunní-"

    "Ne proti princeznině magii. Ne proti K'Vruckovi," podotkne Barrons. "Když se dananský královský dvůr zredukuje, někdo nebo něco se vždycky začne proměňovat, aby ho doplnil. Těžko říct, jestli jsme proti tomu imunní, nebo ne."

    Odmítám na to vůbec pomyslet. "Když už mluvíme o princezně," změním téma a zeptám se Ryodana: "Jak jí ovládáš?"

    "Jak ty ovládáš Sinsar Dubh," opáčí Ryodan posměšně.

    "Den po dni," řeknu chladně. "A jde mi to dobře."

    Ryodan se slabě usměje. "Vítej ve válečných hrách, Mac, kde se terén neustále mění a ten, kdo se adaptuje nejrychleji vyhrává."

    V příštím okamžiku se nikdo z nás neadaptuje dost rychle. Ale na druhou stranu jsme neměli absolutně žádné varování.

    Temná princezna se přenese dovnitř, popadne hlavy princů a zmizí, než můj mozek stihne pobrat, co vůbec viděl.

    "Kurva," zavrčí Barrons.

    "Nenuť mě jít tě hledat, princezno," varuje Ryodan tiše. "Staneš se mým jediným cílem, budu posedlý lovem po tobě, budeš moje jediná neutuchající vražedná fantasie, předmět každé mojí myšlenky a čím víc času budu mít na přemýšlení nad tím, co ti udělám,, až tě najdu-"

    Bože, děsí i mě. Nikdy bych se nechtěla stát někým, po kom takhle půjde.

    Najednou se ozve hlas bez těla: "Jelikož neplánuješ zabít posledního prince, tak naše dohoda není naplněna. Už ti nadále nebudeme pomáhat při záchraně jednoho z našich nepřátel." Objeví se list papíru a snese se na stůl.

    "Přeneseš nás tam," štěkne Ryodan.

    Neodpoví. Je pryč.

    Barrons sebere papír. Podívám se mu přes ruku a vidím, že je to kousek mapy. Někde uprostřed horského masívu je malá červená tečka. Zamračím se. "Rakousko? Christian je v zatraceném Rakousku?"

    "Dreitorspitze," zamumlá Ryodan. "No jistě. Dost blízko Dublinu, aby se mohla vrátit pro kořist,, ale těžko se k ní dostává."

    Kdybych byla ve video hře, tak bych šla po dvou mocných věcech: po Cruceově manžetě a po schopnosti přesývat se. Rakousko je daleko několik hodin letadlem a celý den nebo víc autem. S tolika útržky dananské reality kolem už letadlem nikdo nelétá. Dokonce ani Barrons a jeho muži. Je to moc riskantní. I řízení je náročné, zvlášť pokud je déšť nebo mlha, ale alespoň můžete vidět nebezpečí kolem a s autem máte šanci se jim vyhnout. "Takže co teď? Zkusíme najít někoho, kdo se umí přenášet?"

    "Zatraceně," řekne Ryodan Barronsovi, "Jako malá sledovala až moc Moji krásnou čarodějku."

    Barrons se na mě suše podívá přes rameno a směrem, odkud přišel můj hlas, řekne: "Uděláme to postaru, zdlouhavě a lidsky, slečno Laneová. Budeme řídit."