Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 33. kapitola

 

MAC

Po třiceti pěti nekonečných, testosteronem nabitých a mrzutých hodinách nás šest - tedy já, Barrons, Ryodan, Jada a Keltarovic dvojčata - dorazíme do malého města na úpatí pohoří Dreitorspitze těsně před úsvitem. Krátce jsme po cestě zastavili načerpat benzín v úzké uličce, která byla zablokovaná opuštěnými auty. Naplnili jsme nádrž a další dva kanystry, které máme v kufru našeho Hummeru, abychom v případě potřeby mohli rychle ujet.

    Poslední den a půl byl surreální, je to jen pošmourná šmouha v mé paměti a když budu mít štěstí, tak to tak i zůstane. Je jedna věc vědět, že je půlka světové populace pryč a druhá věc je to vidět na vlastní oči. 

    Když jsme projížděli Anglií, Francií a Německem, dívala jsem se na zničená a vyrabovaná města, na pruhy zkázy, které za sebou zanechali Stíny, zničené autobusy a taxíky, pokroucené lampy a úbytek zvířat ve volné přírodě. Lidé, co přežili, se stáhli pod zem, zabarikádovali se doma nebo se seskupili v přísně hlídaných bytových domech a hotelech. Gangy jsou na vzestupu, jejich graffiti jsou jako válečná barva na opuštěných budovách, komunitních centrech a v podchodech. Těch pár lidí, co jsme potkali na ulicích, když jsme tankovali, nebo v obchodech, kde jsme nabírali zásoby, bylo po zuby ozbrojených a dívali se na nás z bezpečné vzdálenosti. Vypadá to, že Dublin se vzpamatoval mnohem rychleji než ostatní města. Ve třech zemí jsem neviděla jedinou známku toho, že by se lidé sešli, aby znovu obnovili město, jako to udělala skupina mojí mámy.

    Když mi bylo jedenáct, město pár mil na východ od Ashfordu smetlo tornádo. Dvacet tři mrtvých a stovky lidí zůstaly bez domova. Moji rodiče vzali mě a Alinu, abychom jim pomohli uklízet, roztřídit darované jídlo a oblečení. Někteří jejich přátelé nemohli uvěřit tomu, že nechali svoje děti na vlastní oči vidět tu příšernou zkázu, ale my jsme byly rády, že to tak udělali, rády, že můžeme pomoct, protože i pro nás tam byla spousta práce. Pořád si pamatuju Jihozápadní javorovou ulici, když jsem jí poprvé po bouři uviděla. Tiché antikvariáty, pizzérie i můj oblíbených retro obchod se zmrzlinou byly pryč, nezbylo z nich nic víc než suť a spousta drátů. Točila se mi z toho hlava a byla jsem dezorientovaná.

    Cítila jsem se úplně stejně během celé cesty, možná jsem to cítila mnohem silněji.

    Svět už není stejný. Můj svět, stejně jako moje Dani, je minulostí. Teď už chápu, proč si Ryodan tolik cení schopnosti přizpůsobit se. Nedokážu si představit, kolikrát se jim svět dramaticky změnil ze dne na den, kdy vznikaly a zanikaly celé civilizace. Během toho nespočtu tisíciletí se obklopovali armádami, které buď vítězily nebo prohrávaly a znovu se zrodily nové a nové světy.

    Viděli to nespočetkrát. To je zatracená vlna, na které jedou znovu a znovu.

    Divím se, že to přežili se zdravým rozumem. Je mi smutno z toho, co máme, truchlím po Paříži na jaře, kterou nikdy neuvidím, po živoucím Londýnu, který nikdy neprozkoumám. Je mi líto světa, který je pryč.

    Mohla bych se v té lítosti utopit.

    Anebo se můžu přizpůsobit, naučit se přijímat změny tak jako oni, těšit se, co přinese nový den, mít neutuchající touhu po životě. Teď už chápu, proč Ryodan tolik žije přítomností. Všechno ostatní pomine kromě rodiny, která je buď vaše vlastní, nebo kterou si vyberete. Klidně umřete, abyste ochránili ten cyklus lásky, který máte kolem sebe. Jediné, co nás drží v minulosti je naše neschopnost přijmout přítomnost. Skoro vidím tu starou Dani, jak se na mě culí a říká: Kámo, musíš to obejmout oběma nohama i rukama a pevně držet! Přítomnost je všechno, co máme. Je to dar!

    Chladná a divoká Jada je všechno, co mi z Dani zbylo.

    Hodně jsem nad tím cestou sem přemýšlela. Snažila se s tím smířit, přijít na to, jak ji přijmout a hnout se dál, jak se přestat užírat tím, že to já jsem ji vyhnala do Síně všech dní a přemýšlet, jestli v ní najdu kousek své Dani, pokud tam nějaký zbyl. Pokaždé, když mám příležitost, ji zkoumám, hledám jakýkoliv náznak té mladé holky v její tváři, v jejím postoji a nenacházím nic. Slabě se usměju, přemýšlím, jestli se ještě někdy pohádáme kvůli hlouposti, doufám, že ano, protože by to znamenalo, že tam někde je. Ano, Alinu zavraždili. Udělala to mladá holka, kterou k tomu donutili. Holka, která se musela rozkrájet, aby se přizpůsobila, kterou to donutili udělat ti, co ji měli zachránit, ti, co ji měli chránit.

    Měla jsem vidět, co se s ní děje, ale neviděla, protože mě zaslepovala moje vlastní bolest. Neúmyslně jsem jí od sebe odehnala ještě víc. Představuju si, že Dani mohla znát Alinu, mohla ji mít i ráda, ale byla donucená k tomu ukončit její život. Detaily vážně neznám. Přemýšlím, jestli našla moji sestru stejně jako mě, když mě objevila poblíž Trinity, jestli ji taky poháněla vlastní zvědavost a samota. Zajímalo by mě, jestli spolu mluvily. Chtěla bych vidět zbytek Alininých deníků. Jada musí vědět, kde jsou, protože mi z nich kdysi Dani posílala stránky - ty, na kterých stálo, jak moc mě sestra milovala. Jsem ráda, že Jada má Crucovu manžetu, i když bych ji chtěla pro sebe. Nechci, aby byla na ulicích bez meče i bez štítu. Dělala bych si moc velké starosti.

    Jada si myslí, že pro Dani vyhrála, ale pravdu má Ryodan. Necítit nic je jako být mrtvý, zvlášť pro někoho jako je Dani, která všechno prožívala tak intenzivně. Jediné vítězství by bylo dostat Dani zpátky do vedení posílenou Jadinými silnými stránkami. Zajímalo by mě, jestli je Jadina existence to, co dělalo Dani tak impulzivní a lehkomyslnou, jako by aspekty její osobnosti byly přeříznuté přesně v půlce: schopnost přežití dospělého člověka na jedné straně a nestydaté dítě na té druhé. Čím víc byla Jada kontrolovaná, tím divočejší se Dani stávala.

    Všechen ten nahromaděný vztek je pryč a mezi námi zůstaly jen zamčené a zabarikádované dveře bez klíče. Hodlám ty dveře vykopnout. Nechci ji ztratit, když stojí přímo přede mnou. Ale bude to chtít promyšlenou kampaň, kterou budu muset brát vážně, abych zbourala ty její ledové zdi  a našla v ní tu mladou ženu. Vím, že část důvodu, proč Ryodan trval na tom, aby jela s námi, bylo donutit Jadu, aby byla v mojí a Barronsově společnosti. Tedy ve společnosti lidí, které měla Dani ráda a záleželo jí na nich. Jestli v ní něco probudí emoce, tak to budu já, ať už špatné, nebo dobré.    

    Ryodan dotankuje, otevře dveře a sedne si zpátky do auta.

    "Au! Jestli si na mě ještě jednou sedneš..." zavrčím. "Tak tě zabiju."

    "Tak to hodně štěstí. Tak se pořád nehýbej pokaždé, když vylezu. Zase sedíš na mojí straně sedadla."

    "Dávám pozor, abys ho neodřel," řeknu naštvaně.

    "Tohle je Hummer, Mac. Nic ho neodře. Kromě granátu."

    "Pár jich mám," řekne Jada. "A už dost s tím zbytečným hádáním."

    Ignoruju jí. "Chytají mě křeče. Potřebuju se protáhnout."

    "Tak vylez ven a protáhni se."

    "Bojím se, že mě tu necháte, když mě nevidíte."

    "Nechal bych tě tu, i kdybych tě viděl."

    "Bože, můžete už vy dva držet hubu?" zavrčí Dageus. "Hádáte se už hodiny. Myslím, že mě z toho bolí hlava."

    "Jsme uvězněný v prťavém prostoru už den a půl," řeknu kysele. "Tak co čekáš?" Začínám přemýšlet, jak dlouho mě ještě hodlá Kniha držet neviditelnou. Pořád si to užívám, ale nechci takhle skončit navěky.

    "Jak si můžeš myslet, že tě bolí hlava?" řekne Drustan nakvašeně. "Buď tě bolí, nebo ne."

    "Tady vzadu se vůbec nedá myslet, tak jak to mám sakra vědět? Já chci řídit. Ne sedět vzadu."

    Barrons se zasměje a já si vzpomenu, že mi něco podobného kdysi řekl. Kdo tuhle motorku řídí a kdo je v sajdkáře? Já ani nemám motorku se sajdkárou. Prudce zatočí a sjedeme z cesty a začneme stoupat po kamenitém povrchu nahoru.

    "Kdysi ses nechával vozit koňmi," řekne Drustan.

    "Ale to jsem držel zatracené opratě."

    "Soustřeďte se na misi," řekne Jada bezbarvě. "Nepohodlí je irelevantní. Přesnost je důležitá. Taky mě neslyšíte stěžovat si."

    "Neslyšeli jsme tě mluvit vůbec," řekne Drustan. "Mluvíš ještě míň než on." Ukáže na Barronse, který řídí a řídil celou cestu z Dublinu. Sotva s někým prohodil pár slov. Nemluví ani se mnou až na pár tichých zpráv, které mi pošle očima. A protože mě zrovna nemůže vidět, nemůže ani zaznamenat moje odpovědi. "Teda pokud nám zrovna neopravuješ gramatiku," dodá Drustan.

    "Komunikace je už tak dost těžká, když se všichni účastníci diskuze vyjadřují srozumitelně," odpoví chladně. "Začněte být přesní."

    Všechna tahle vzletná slova jsou Jadino prostřední jméno. Já zvracela na trajektu. Ovšemže ona ne. Zahlédla jsem jí, jak se na mě při tom mračí a ani jeden jediný vlas neměla na špatném místě. Všichni jsme byli unavení a podráždění, navíc byla bouřka a mně se dělá na lodi špatně.

    Teď jsme v Rakousku a je pěkná zima. I když jsem to čekala a oblékla se podle toho, stejně bych si přála mít na sobě víc vrstev. Byla jsem v Hummeru H1, upraveného pro pohodlí - jako by to snad bylo možné - den a půl vecpaná mezi Barronsem a Ryodanem. Dagea a Drustana šoupli na zadní sedadlo a Jada seděla za nimi, aby mezi námi bylo co nejvíc prostoru. A i když to těžko přiznávám, ona z nás je ta vyrovnanější, soustředěnější a očividně ji nerozruší žádné povětrnostní podmínky.

    Sedí si na zadním sedadle s těma svýma dlouhýma nohama, rukavicema a dalšími doplňky a kromě toho, že neustále žvýká proteinové tyčinky, je naprosto ve svém živlu.

    Celý interiér Hummeru voní po hovězím. A testosteronu. Tohle je ten nejtěžší výlet, na jakém jsem kdy byla.

    Než jsme se dohodli na plánu, prostudovali jsme Ryodanovu mapu míst, která jsou zamrzlá, abychom se vyhnuli černým dírám. Vyhýbali jsme se vznášejícím se IDD - ostatní země nemají Devítku, která by se o ně postarala - objížděli zablokované cesty a dálnice, museli jsme hledat naftu pro trajekt a přečerpávat palivu z ostatních aut, abychom se vůbec někam dostali. Po tomhle všem jsme toužili po přenášení tisíckrát víc.

    Po cestě plné nekonečného vrčení, což se vám stane, když vrazíte šest alfa samců do malého prostoru - dokáží spolu pracovat dobře, když mají společný cíl, ale jinak by se asi zabili - jsme diskutovali o možnostech a dalších plánech.

    Princezna nakreslila obrázek na dolní část mapy. Po dlouhé debatě jsme dospěli k tomu, že Christian je nějak přikovaný ke stěně hory v Dreitorspitze, ale netušíme jak vysoko. Jen musíme najít tu správnou horu, vylézt na ni a dostat ho dolů. Jo a taky zabít Ježibabu, aby nás při úniku všechny nezmasakrovala.

    Jednoduché, že?

    Dohodli jsme se, že naším hlavním cílem, je zachránit Christiana. Druhotný cíl je zabít Ježibabu. Ale ať se na to díváme jakkoli, musíme splnit oba. Ježibaba dokáže létat až hrůzostrašně rychle v krátkých vzdálenostech, i kdy Ryodan tvrdí, že na delší trasy už to tak slavné není. Když uvážím, kdo jsou jeho plazivé a početné zdroje, tak mu naprosto věřím, že ví, o čem mluví. Jestli budeme pro Christiana muset vylézt, tak to tak nebezpečné nebude. Ale dostat ho dolů, až ho osvobodíme z vršku hory, bez ochrany s naštvanou Ježibabou v zádech bude výzva. Pokud nebude jinde lovit něco jiného, to by bylo naše štěstí. Faktem zůstává, že nebudeme vědět, na čem jsme, dokud to neuvidíme.

    "Potřebuje přesívače," řeknu asi podvacáté. 

    "Probuď se, Mac," řekne Ryodan. "Žádní nejsou. Jen pár Dananů se dokáže přesívat a většinu z nich jsme zabili."

    "Možná jsi na to měl myslet, než jsi zabil prince."

    "Princezna nám odmítla říct, kde je Christian, dokud jsem to neudělal."

    "Dree-lia se umí přesívat," podotknu.

    "Máš tušení, kde ji hledat, děvče?" zeptá se Dageus. "Žádný Světlý neodpověděl na naše volání."

    "Mohli bychom jít do Férie a najít ji," řeknu. Zamračím se, když najedeme na hrbol a já málem skončím Ryodanovi v klíně. Pro příště už se budu držet lépe.

    "Ano a možná tak ztratit roky tím, že jí budeme hledat," zavrčí Drustan. "Nechali bychom tak Christiana umírat znovu a znovu. To je špatný plán."

    "Nepotřebujeme je," řekne Jada. "Dokážu to."

    "Dokážeme," řekne Dageus. "To je jediná možnost. Nevrátíme se ke Christopherovi bez jeho syna. Už tak bude vzteky bez sebe, že jsme odjeli bez něj."

    Neřekli jsme nikomu, že víme, kde Christian je a vykradli jsme se jako zloději uprostřed noci, aby se k nám nepřipojili další Keltarové. Čím víc by nás bylo, tím větší nebezpečí. Po dvaceti minutách hádky, když Ryodan trval na tom, že se k nám připojí Jada, jsme zúžili náš záchranný tým na šest lidí. Naložili jsme ji i Keltary a okamžitě odjeli z Dublinu. Já byla pro, aby Keltarové zůstali doma. Ale Barrons i Ryodan je chtěli s sebou, aby nám kryli záda.

    "Teď už jsme dost blízko," řekne Barrons, když pomalu zastavíme pod převisem, který nás schová před pohledem shora. Když vypne motor, Ryodan si vezme dalekohled z přihrádky, vystoupí a tiše za sebou zavře dveře.

    Konečně mám pro sebe celé sedadlo!

    Vděčně se v něm uvelebím, natáhnu si nohy a čekám na další detaily naší mise, abychom dali dohromady finální plán.

***

O tři hodiny později je Ryodan zpátky s druhým SUV a špatnými zprávami. Christian je opravdu přivázaný řetězy k hoře asi půl míle odsud, tisíc stop nad skalní trhlinou. I když Ryodan našel místo, kam by se dalo dojet autem, kde bychom ho i dokázali schovat, je to tak, jak jsme se obávali - nedokážeme se k němu dostat zespodu.

    Ryodan předpokládá, že je asi dvě stě stop pod vrcholem, ke kterému vede hladká skála. Jsou tam lana pro horolezce. Je tedy možné vylézt nahoru. Ale při slézání bychom byli snadný cíl, tedy kromě mě.

    Naneštěstí, když se dotknu lidí, tak se nestanou neviditelní jako moje oblečení a jídlo, takže je všechny nedokážu dostat dolů. A ani se mi moc nechce mít těch pět lidí několik hodit přilepené na sobě.

    "Proč jsi přivezl to druhé auto?" zeptá se Drustan.

    "Záložní plán. Jestli se něco pokazí, budeme se muset rozdělit."

    "To je moudré," řekne Dageus.

    Podle Ryodana si Ježibaba postavila na opačné skále hnízdo, asi čtvrt míle od místa, kde je Christian připoutaný. Zatímco se Ryodan díval, přiletěla, rozsápala ho od hrudi k rozkroku a pak se vrátila do hnízda a věnovala se svému nechutnému pletení.

    "Taková zbytečnost. Jeden by si myslel, že už to vzdala," řekne Jada.

    "Ne všechno pramení z logiky," řekne Ryodan. "I když ty ráda předstíráš, že ano."

    "Blázni a mrtví se neřídí logikou. Jen přeživší."

    "Biologie se do toho promítne, ať chceš, nebo ne," řekne. "Potřeba jídla. Sexu. Pro lidi jako ty potřeba spánku. Pro ni je to pletení."

    "Já jím. A spím. Sex je relevantní jen v případě rozmnožování. Což se mě netýká."

    "Christian," připomenu jim. "Držte se toho, o co jde."

    "Jde o to, že váš nepotřebuji," řekne Jada. "Dejte mi kopí. Za dvě hodiny se vrátím."

    Všichni ji ignorujeme.

    Ryodan řekne: "Ta mrcha ho vykuchá, pak si na něj sedne jako můra a dá si na čas, aby posbírala všechny jeho vnitřnosti."

    "To je blbý pro Christiana, ale nám to hraje do karet," řeknu. "Problémem vždycky bylo dostat se přes ty její zatracené nohy, které používá jako zbraně. Když se nám povede dostat se přes ně, zabijeme ji."

    "Co navrhuješ, děvče?" řekne Drustan.

    "Jada rychle řekne: "Nejdřív zabiji Ježibabu, pak zachráním Christiana."

    Ryodan řekne: "Ježibaba je tam v hnízdě jako orel na kousku skály, je nemožné se k ní dostat."

    "Já bych to dokázala," řeknu. "Jsem neviditelná."

    "Je to fyzicky nemožné," upřesní. "Je na útesu asi sto stop vysoko. Nikdo na něj nedokáže vylézt. Proto si ho vybrala. Budeme ji muset zabít jinde."

    "Logicky jsem nejlepší volbou já," řekne Jada. "Mám Cruceovu manžetu. Nemůže mi ublížit."

    "Můžu se na ten útes dostat shora, jsem neviditelná a dám Christianovi to kopí," řeknu chladně.

    "Ježibaba loví podle zvuku, tak najde svůj cíl," řekne Jada. "Tvoje neviditelnost je irelevantní."

    "To není přesné," řekne Ryodan. "I když nemá oči, vede ji jak zrak, tak sluch. Když dostala Christiana u opatství, nevydával žádný zvuk."

    "Nemůžeš vědět jistě, že vidí," nesouhlasí Jada.

    "Nemůžeš vědět jistě, že nevidí," odpoví.

    Já řeknu: "Až mu dám kopí, tak příště, až ho Ježibaba napadne, může ji bodnout, zatímco na něj zaútočí. Pak ho osvobodíme. Pro jistotu si vezmu tu manžetu, kdyby mě při sestupu napadla, pak mu dám to kopí."

    "Tu manžetu si vezmeš jen přes mou mrtvolu," řekne Jada chladně.

    "To kopí si vezmeš jen přes mou mrtvolu," odvětím stejným tónem.

    "Je to dobrý plán," řekne Drustan Jadě. "Je lepší než ten tvůj."

    "Souhlasím," řekne Ryodan.

    Jada odpoví: "Zapomněli jste vzít v úvahu anatomické predispozice. Ryodan říkal, že je Christian připoutaný řetězy na obou rukách, které má rozpřažené. Kterou rukou má tedy bodnout Ježibabu?"

    Otevřu pusu a pak ji zase zavřu. Sakra. "Jak jsou ty řetězy přidělané?" zeptám se Ryodana.

    "Z toho, co jsem viděl, tak tam jsou kovové nýty."

    Pokrčím rameny. "Tak jeden oddělám."

    "Na to nejsi dost silná," řekne Jada.

    Naježím se. "Tak za prvé jsem, ale za druhé jsem si schovala pár lahví Temného masa přímo pro tyhle příležitosti." I když se mi vůbec nechce znovu ho jíst, tak nikdy neodcházím z domu bez něj. Všechny zbraně jsou užitečné.

    "Riskuješ ráda, slečno Laneová?" zamumlá Barrons.

    "A ty si myslíš, že si Ježibaba nevšimne, že jsi mu osvobodila jednu ruku?" řekne posměšně Jada. "Že najednou visí jen za jednu?"

    "Půjdeme za soumraku. Možná bude dost silný na to, aby se na skále udržel, nebo mu ji propíchnu kůlem. Dá se to udělat. Jak rychle se Christian dokáže hojit?" zeptám se Ryodana. Jestli bude ve špatném stavu, tak to pro něj bude obtížné. "Kdy myslíš, že Ježibaba znovu zaútočí?"

    "Těžko říct. Nezdržel jsem se dlouho."

    "To pro mě se obětoval," řekne Jada. "Já ho zachráním."

    "Nelogické a emocionální," řeknu jízlivě. "To, že mu dlužíš, neznamená, že jsi na tu práci ta nejlepší. Kromě toho já jsem imunní vůči kouzlu dananských princů."

    "To já také," řekne. Zvedne ruku a ta zatracená manžeta se zaleskne a já si moc přeju ji mít.

    "Víš, že mám pravdu," řeknu. "Plán, který má největší šanci na úspěch, je ten můj. Nepotřebuju tvoji zatracenou manžetu. Dokážu to i bez ní."

    Podívám se na Barronse, který se dívá zhruba stejným směrem, kde stojím. Jeho oči se ptají: Jsi s tím vážně v pohodě?

    "Ano," odpovím. To na něm miluju: je alfa až do morku kostí, ale když jde do tuhého, tak se nezblázní a nesnaží se mě za každou cenu uchránit. Když si vyberu, tak mě podpoří.

    "Nejde o to, kdo zachrání Christiana a zabije Ježibabu. Je to jen o jeho záchraně. Tečka," řekne Drustan tiše.

    Já řeknu: "A ať se ti to líbí, nebo ne, Jado, moje neviditelnost je přesně to, co potřebujeme. Až polezu dolů, bude vidět jen lano. Když polezeš dolů ty, tak je vidět lano a a metr šedesát dlouhé tělo."

    Všichni kromě Jady zamumlají na souhlas.

    "A jestli se Sinsar Dubh rozhodne, že nad tebou převezme kontrolu?" řekne Jada.

    "Ano, jak to, že máš tu Knihu?" zeptá se Drustan. "Je to podobná situace jako s Dageových Dragharem?"

    "Ano," povím mu. "A kontrolu nade mnou získá, jen pokud mě zabije. Proto dám Christianovi to kopí."

    "I když je to Temná, koho bys měla zabít?" zeptá se Dageus.

    "Už jsi zabíjela a ztratila kontrolu," řekne Jada. "Viděla jsem jí. Šedá žena. A ten člen Gardy, kterého jsi zabila. Viděla jsem to."

    "Proto dám to kopí Christianovi," zopakuju naštvaně.

    "Neuvidí mě, až polezu dolů po útesu," řekne. "Mám na sobě černou barvu a začerním si i obličej."

    "Ryodan a já půjdeme za soumraku se slečnou Laneovou," řekne Barrons. "Jado, ty tu zůstaneš s Keltary."

    "My tady rozhodně nezůstaneme," vybuchne Dageus.

    "To je blbost," souhlasí Drustan.

    "Ne," řekne Jada pevně.

    "S vámi se jen zvýší šance, že nás uslyší, nebo uvidí, až polezeme dolů."

    "On je naše krav. Ať se vám to líbí, nebo ne, jdeme," řekde Drustan tiše.

    "Ani ty nedokážeš vzít v úvahu všechny možnosti," řekne Jada Barronsovi. "Nepřijela jsem až sem takovou dálku, abych seděla na zadku. Ježibaba vás může zabít oba a Mac zůstane viset na útesu. Spousta věcí se může pokazit. Proto má armáda vždycky někoho, kdo jim kryje záda, když jde jednotka do akce. Vzali jste nás s sebou z nějakého důvodu. Tak svoje rozhodnutí teď nezpochybňujte."

    Nemůžu říct před Keltary, že ano, Barrons a Ryodan dokáží vstát z mrtvých. Dageus a Drustan ne.

    "Všechny by nás mohli zabít, děvče," řekne Dageus Jadě. "Kdykoli. Kdekoli. Myslíš, že to znamená, že by muži neměli chodit do války? Válka je pro život přirozená."

    "Řekl jsem, že vy tři zůstanete v autě," řekne Barrons a jeho hlas se v autě tisíckrát odrazí.

    Dageus se zasměje. "Ano, jasně, jen to zkoušej na dva druidy, kteří od narození trénují Hlas."

    Drustan se uchechtne.

    Dokonce i Jada vypadá, že ji to nijak neovlivnilo. Sakra, ta ženská je stejně nepřístupná jako Ryodan.

    "Tak to vypadá, že jdeme všichni," podotknu suše.

***

Dalších osm mizerných hodin strávíme balením a čekáním na soumrak. Rozmýšlím se, jestli se nemám vytratit s Barronsem někam, kde je trochu soukromí, ale místo toho máme jiné starosti. Dvacet minut poté, co jsme se dohodli na plánu, se Jada pokusí zmizet v polné polní. Od té doby sedí mezi Barronsem a Ryodanem na zadním sedadle, Dageus a Drustan jsou vepředu a já sedím na všech zbraních úplně vzadu. Alespoň jsem se trochu prospala.

    Noc padne.

    A vyjde úplněk. Nikde ani mráček. Ani trošičku mlhy. Měsíc je orámovaný rudě a ozařuje skoro celý horský masiv strašidelným světlem. 

    "Kurva," zakleje Dageus.

    "Mohli bychom ještě týden počkat, nebo alespoň počkat, až bude zamračeno," řeknu.

    "Ne," odpoví Dageus," Teď nebo nikdy. Uděláme to dnes v noci."

    Drustan se na něj zvědavě podívá. "Viděl jsi něco na svých cestách časem?"

    Dageus temně zamumlá:" "Jen že to bude horší a horší, čím víc budeme otálet. Mnohem, mnohem horší."

    Dageus nastartuje auto a podle Ryodanových instrukcí se vydá k cíli pomalu, aby burácení motoru neupozornilo na náš příjezd, a pak zaparkuje na kamenité rovině.

    "Budeš spolupracovat podle pláni," řekne Ryodan Jadě. "A nebudeš se od něj odklánět."

    "Souhlasím," řekne omalu a precizně, "z jednoho jediného důvodu. Všichni jste se na něm shodli a pkud se od něj odkloním, ohrozí to misi a všechny její účastníky. Nejsem to zbrklé dítě, co jsi kdysi znal. Budu spolupracovat. Tentokrát." Na chvíli se odmlčí a pak tiše dodá a snad poprvé u ní vidím záblesk lidskosti. "Nikdy na sebe nikdo nevzal tolik utrpení, aby mě uchránil těžké volby. Christian mi byl hrdinou, když jsem ho potřebovala. Osvobodíme ho a zabijeme Ježibabu."

    Podívám se na Ryodana. Ve tváři se mu pohne sval. Jo, ten komentář o hrodinovi se mu nelíbil.

    Pak už všichni vystupujeme. Vyzbrojíme se lany a skobami a pevně si zavážeme horolezecké boty.