Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 39. kapitola

 

"Na co čekáš?" ptá se Světlá královna, snaží se ve svém vznešeném obličeji tvářit klidně, ale nejde jí to. "Potvrď naši dohodu a vydej se do Dublinu."

    Nesnáší, když ho musí líbat.

    Kdysi tomu bylo naopak.

    Temný král dokončuje proces rozdělování se do několika nových lidských forem, které v Dublinu ještě neviděli.

    Nikdy se nevydává do světů dvakrát ve stejném těle, když přišli na to, kdo je. Lidé by ho pak vyhledávali, chtěli by po něm spoustu hloupých věcí. Dej nám zákony, vytesej je do kamene, řekni, jak máme žít!

    Absurdní, marniví lidé, roztahují se z planety na planetu jako mor, kolonizují hvězdy a on s překvapením zjišťuje, že i přese všechny zkoušky dokáží přežít.

    Kdysi jim řekl pravdu.

    Vytesané krátké znamení do kamene: Takhle budete žít: tak, jak si vyberete. Jediná pravidla, která existují, jsou ty, které si sami vytvoříte.

    Muž, kterému tu kamennou tabulku svěřil, ji okamžitě rozbil a vytesal místo toho deset přesných pravidel, pak je snesl dolů z hory s pompou proroka.

    Od té doby tenhle svět sužují náboženské války.

    Je možné, že od toho dne cítí za tenhle svět trochu zodpovědnosti. Nikdy jim neměl nic říkat.

    Setřese ze sebe vzpomínky a podívá se na konkubínu. Udělal se vyšším a širším, než je ona, ale jinak má teď v porovnání s ní tu správnou velikost, vypadá úplně stejně jako když se před miliony let potkali.

    Ona si nepamatuje nic z jejich společně stráveného času. On si pamatuje dost za ně za oba. Vzal na sebe stejnou podobu.

    Rozevře její plášť, chytí ji kolem pasu a přenese je skrz prostor a čas na jiné místo, kde rychle vytyčí barikády a zdi, kde ji zavře jako ve vězení, kde ji nechá, zatímco bude předstírat, že zachraňuje svět, který zachránit nelze.

    Zhluboka se nadechne, aby zachytil ve vzduchu tu vzpomínku, aby zachytil vůni sexu na kůži, na upocených křídlech, vše prosáklé touhou. Už dlouho tu nebyl.

    Kdysi byl jejich budoár plný ohně a ledu tím jediným místem, kde si přál být.

    Dokud ji nenašel uvnitř mrtvou a nepohltilo ho šílenství.

    Kulatá postel stojí opřená čelem o ledem pokrytou zeď. Je pokrytá hedvábným a sněhově bílým přehozem. Voňavé bílé květy jsou rozsypané po kožešinách a prosycují vzduch. Na podlaze jsou měkké bílé koberce před obrovským krbem s bílozlatými zapálenými polínky. Tisíce malých diamantových světel poletují ve vzduchu a třpytí se. Její půlka místnosti je zářivá, veselá jako den v pravé poledne, strop vypadá jako blankytné nebe.

    Otočí hlavou a podívá se skrz obrovské zarámované zrcadlo, první Zrcadlo, které vytvořil.

    Jeho část ložnice je veliká jako lidská sportovní aréna celá v černém sametu a kožešinách, jsou v ní temné po koření vonící květy. A mezi černým ledem je postel. Na jedné stěně hoří černomodrý oheň exotickými plameny, které sahají až ke stropu plnému temných hvězd a fantastických mlhovin v modravých odstínech.

    Na chvíli ji tam vidí, na své posteli, jak leží na zádech, směje se a temný led jí pokrývá vlasy. Pár lístků jí přistane na hrudi.

    Naplní ho zármutek.

    Měl tolik ambicí.

    Ona jen jednu.

    Milovat.

    "Co je tohle za místo? Proč jsi mě sem přivedl?" chce vědět.

    Neřekne jí, že právě tady strávil nejlepší hodiny své existence.

    Brzy ji opustí, uvězněnou v tomhle vzpomínkami ověnčeném místě jako pavouka uvězněného v pavučinách lásky.

    Tady se na ně bude dívat. Smát se, snít, užívat si sex a tvořit. Tady ochutná jejich vášeň a jejich radost.

    Pokud i potom všem bude trvat na své svobodě, možná jí ji dá. Bude pro něj možná ztracená navždy.

    Ale spíš ne.

    Nic z toho jí neřekne.

    Ona se ostře nadechne. "Nechal bys mě jít?"

    "Nejlepší hodiny," odpoví. "Tuhle část jsi taky musela slyšet."

    "Také jsem slyšela, že ten svět, který tvrdíš, že zachráníš, je odsouzen k záhubě."

    Neodpoví, jen stojí a užívá si teplo jejího těla tak blízko tomu svému, její sladký dech na své tváři.

    Naježí se. "Oklamal bys mě kvůli jedinému polibku."

    "Zničil bych pro něj celé světy."

    "Zkus jeden zachránit a dostaneš mnohem víc."

    "Látka celého Vesmíru je zničená. Bez písně to není možné."

    Na to mu odpoví: "Ty jsi Temný král. Najdeš nějaký způsob."

    "To mi podezřele zní, jako bys ve mě měla důvěru," řekne jí posměšně.

    "Důvěru uvidíš tam, kde je výzva. Selžeš?"

    Znovu k ní skloní hlavu, takže se jejich rty skoro dotýkají. "Polib mě, jako by sis mě pamatovala. Inspiruj tohohle starého boha tak jako kdysi. Vzbuď ve mně poezii a vášeň a já možná nějaký způsob najdu."

    Podívá se na něj a po zádech jí přejede mráz. Potom se svýma delikátníma rukama dotkne jeho obličeje a z toho naskočí husí kůže jemu. Dotýká se ho. Z vlastní vůle. Na kůži mu hraje hudba, která do něj vyzařuje z jejích dlaní. Kradmé dotyky si nikdy nemůžou zavdat s dobrovolným dotykem hladu, vášně a touhy. Ta možnost volby je plná radosti, kakofonie donucení je ošklivá a chladná.

    Zdráhavě ho políbí, sotva se svými rty dotkne těch jeho ledových.

    Tentokrát nepřevezme kontrolu, nedonutí se ten polibek prohloubit. Jen tam stojí po té agonii, kdy půl milionu let po téhle ženě truchlil a užívá se ten moment, kdy je poprvé za celou tu dlouhou dobu bez bolesti. Vdechne ho a dovolí mu prostoupit ho a zahnat tu ledovou věčnost zdrcující ztráty. Litování je jed, který zabíjí duši.

    Proti jeho ústům vykřikne, stáhne se zpátky a podívá se na něj. "Taková bolest! Bolí to až příliš. Nedá se to vydržet!"

    "Pokud nevěříš ničemu, co ti říkám, má královno, tak věř té bolesti. Přemýšlej, co jí způsobilo."

    A pak zmizí.