Karen Marie Moning: Feverborn (Fever 8) - 4. kapitola

čtvrtek 11. srpna 2022

 


 

Spěšně jsem se proplétala mokrými ulicemi Temple Bar zahalenými mlhou jako opilý čmelák, kličkovala jsem mezi kolemjdoucími, kteří mě neviděli a snažila se nikoho nesestřelit svým neviditelným deštníkem. Přejít ulici neviditelná vyžaduje mnohem více energie a soustředění. Nemůžete na nikoho upřít pohled, a donutit je tak uhnout z cesty, což je trik, který jsem se naučila od Barronse, který z toho udělal málem kouzelnou záležitost.
    Zatímco jsem prováděla úhybné manévry, s překvapením jsem si uvědomila, nakolik teď Dublin po té ledové apokalypse připomínal město, do kterého jsem se při příjezdu zamilovala.
    Stejné ulice pokryté deštěm a zalité neonovým světlem, stejná průměrná teplota, lidé, co chodí s přáteli na pivo, poslouchají v místních hospodách hudbu, v květináčích byly krásné rostliny a barevné fasády zdobily světýlka. Velký rozdíl byl v tom, že tu mezi lidmi byly i nižší kasty Dananů - teď chodily bez kouzla, které měnilo jejich vzhled, i když se je Jada snažila pozabíjet - a všichni se k nim chovali jako k polobohům. Promíchání různých ras se z Chestera dostalo až do ulic. Ryodan teď pouštěl do klubu jen vyšší kasty a jejich nohsledy.  Nižší následovali svoje touhy do Temple Baru.
    Za okny hospod i na ulici jsem poznala pár tváří, většinou Temných, které už jsem někdy předtím viděla. Tady ve městě jsem si nenadělala moc přátel: udělala jsem si hodně spojenců a nepřátel. Dublin byl znovu velkým lákadlem pro turisty, kteří sem přijížděli z celého světa. Přitáhlo je sem jídlo, magie a bohatství dananské šlechty. Danané, kteří oplývali mocí plnit hladovějícím lidem přání a pomoci jim vypěstovat si závislost na Temném mase, byly jako nejnovější i-Phone, všichni je chtěli.
    Bylo znepokojující procházet svou oblíbenou čtvrť neviditelná. Připadala jsem si jako duch té, kterou jsem kdysi bývala: živou, vzteklou, odhodlanou - naivní, bože, tak naivní - přiřítila jsem se do Dublinu, abych našla Alinina vraha, jen abych zjistila, že jsem mocnou vidoucí a mám znehybňovací schopnosti. Krátce po narození mě poslali do exilu a posedlo mě obrovské zlo. Byla jsem slabá, ale zesílila jsem, pak jsem znovu zeslábla. Měnila jsem se stejně jako tohle město, které jsem milovala, a ne vždycky to byla pěkná podívaná.
    Byly časy, kdy bych dala cokoli za to, abych byla neviditelná. Jako v tu noc, kdy jsem seděla v hospodě s Christianem MacKeltarem, těsně předtím, než jsem se dozvěděla, jak znal mou sestru, v době, kdy to byl jen sexy mladý druid s neskutečným úsměvem. Přerušil nás Barrons, volal, aby mi řekl, že nebe je plné Lovců a já se mám urychleně vrátit do obchodu. A já odcházela od Christiana se slibem, že se znovu brzy uvidíme, připadalo mi (a bylo to tak!), že jsem chodící cíl označený velkým neonovým písmenem X. Ve slepé uličce mě přepadl obrovský Lovec a nadlidsky silný, rozkládající se upír Mallucé s citronovýma očima.
    Kdybych byla tenkrát neviditelná, nemuseli mě unést, mučit a skoro umlátit k smrti. Pak bych nemusela sníst Temné maso, abych se uzdravila.
    Halloween. To byla další noc, kdy by neviditelnost byla požehnáním. Potom, co jsem sledovala prastarý Divoký hon, jak se od obzoru k obzoru prohání Dublinem, mohla bych se tiše vykrást pryč z kostela zvonicí a nenechat se tak znásilnit čtyřmi Temnými princi, kteří mě proměnili v Pri-yu. Nikdy bych nebyla donucena vypít dananský elixír, který upravil délku mého smrtelného života a prodloužil ji bůhví na jak dlouho.
    Během těchto dvou příšerných a život měnících nocí to byl Jericho Barrons, kdo mě zachránil. Nejdřív mi zezadu na hlavu vypálil tetování, díky kterému mě mohl sledovat do opuštěného sklepení a potom mě vrátil zpátky do reality, kdy mi neustále připomínal život před Halloweenem a zásoboval mě nekonečným množstvím sexu, na kterém jsem byla kvůli Temným princům závislá.
    Kdyby se jedna z těchto události nestala, tak bych nebyla tím, kým jsem teď.
    Jestli se mi líbí, kdo jsem, tak tyhle pekelné zkušenosti stály za to.
    Škoda, že to tak není.
    Nade mnou se ozval tichý klapavý zvuk, který přerušil moje přemýšlení. Podívala jsem se vzhůru a po zádech mi přejel mráz. Nikdy jsem neviděla svoje ghúlí pronásledovatele letět v takovém hejnu, nebyl to hezký pohled. Bylo to jako něco z hororu. Černě zahalené vychrtlé přízraky, které letěli nízko pod mraky, z jejich těl visely pavučiny a z pod kápí jim prosvítaly bledé obličeje, které shlížely dolů na ulici. Byly jich stovky, rozprostírali se nad Dublinem, letěli pomalu a očividně něco hledali.
    Nebo někoho.
    O tom koho hledají, jsem neměla nejmenších pochyb.
    Schovala jsem se pod mělký výklenek ve dveřích jedné zavřené hospody, sotva dýchala a modlila se, aby mě najednou nemohli vycítit. Nepohnula jsem se, dokud posledních z nich nezmizel ze zamračeného nebe.
    Zhluboka jsem se nadechla, vystoupila z úkrytu a vtlačila se do hustého davu lidí, který se na ulici shromáždil. Deštník jsem držela, jak nejvýš to šlo. Dostala jsem několikrát loktem do žeber, pošlapali mi obě nohy a někdo mě šťouchl deštníkem do zadku. Se zavrčením jsem se prodrala davem, aby mě neudusil.
    Alina.
    Najednou jsem zkameněla na místě a zůstala zírat. Stála ode mě na pět metrů. Na sobě měla džíny, přiléhavé žluté tričko, nepromokavý kabát a vysoké boty na podpatku. Vlasy měla delší a tělo štíhlejší. Stála tam sama, otáčela se v kruhu, jako by někoho nebo něco hledala. Zadržela jsem dech a nehýbala se, i když jsem věděla, jak pitomé to je. Ať už byla tahle iluze cokoli, nemohla mě vidět. A jestli mě vidět mohla, tak šup - důkaz, že to není skutečné. Ne že bych nějaký důkaz vůbec potřebovala.
     Moc dobře jsem věděla, že si ani nemám začínat myslet, že to je moje sestra. Identifikovala jsem její tělo. Zařizovala jsem jí pohřeb, protože moji rodiče byli paralyzováni její ztrátou. Bez nejmenších pochyb to byla moje sestra, koho jsem nechala pohřbeného v Ashfordu v Georgii.
    "To fakt není vtipné," zamumlala jsem směrem k Sinsar Dubh. Předpokládala jsem, že Cruce je stále zavřený v podzemí opatství, takže tuhle iluzi pro mě vytvořit nemohl. Tudíž to mohla být jen ta Kniha, která mě teď mučila.
    Do zad mi narazil kolemjdoucí a já klopýtla z chodníku na silnici. Jak jsem se snažila udržet rovnováhu, sotva se mi povedlo nezahučet přímo po hlavě do kanálu. Stát bez hnutí uprostřed davu, když je člověk neviditelný, je fakt blbý nápad. Dala jsem se dohromady, nebo jsem se o to alespoň pokusila vzhledem k tomu, že obraz mojí sestry stál takový kousek ode mě. Můj vnitřní démon mi neodpověděl, ale to mě nepřekvapilo. Kniha se mnou nepromluvila od chvíle, co si zahrála na džina a splnila mi moje přání.
    Ohlédla jsem se přes rameno, jestli se ke mně neblíží další lidská neřízená střela. "Ať to zmizí," dožadovala jsem se.
    Ale uvnitř mě bylo jen ticho.
    Ta věc, co vypadala jako Alina, se přestala otáček a nastavila deštník s velkými černými pruhy do lepšího úhlu, aby mohla lépe prozkoumat ulici. Na čele se jí zračilo zmatení a starost a vytvářelo jí uprostřed obočí vrásku. Kousla se do spodního rtu a zamračila se, úplně stejně jako to moje sestra dělala, když nad něčím usilovně přemýšlela. Pak se bolestně ušklíbla a rukou si přejela po břiše, jako by jí něco bolelo nebo jí bylo špatně.
    Přistihla jsem se, jak přemýšlím, koho asi hledá, když si dělá takové starosti, a pak mi došlo, že jsem se nechala vtáhnout iluzí, místo toho abych se soustředila na detaily a hledala chyby. Přitom jsem začala přebíhat z jedné strany ulice na druhou a rychle se dívala kolem sebe.
    Nalevo nad horním rtem měla mateřské znaménko, o kterém nikdy nepřemýšlela, že by si ho nechala odstranit. (Zahnula jsem doleva, abych se vyhnula páru Nosorožíků, kteří si to štrádovali mým směrem.) Dlouhé husté řasy, které na rozdíl ode mě nepotřebovaly řasenku, jizvička na nose od toho, jak nabourala do popelnice poté, co jsme jako malé vyskočily z houpačky. Ta jizvička se jí krabatila, když se smála a to jí dohánělo k šílenství. (Uhnu napravo, abych se vyhnula srážce s opilcem, který falešně zpívá srdcervoucí písničku.) Kniha jí vytvořila dokonale, určitě čerpala z mých vzpomínek, zatímco jsem spala nebo byla zaměstnaná něčím jiným. Často jsem si ji takhle představovala. Venku ve městě, jak prochází Temple Barem. Vždycky jsem to měla mlhavě někde vzadu v hlavě. Ale já si ji vždycky představovala s přáteli a ne samotnou. Šťastnou a ne ustaranou. A na levém prsteníčku se jí nikdy neblyštil diamantový prsten. Všimla jsem si jeho odlesku, když nakláněla deštník. Nikdy nebyla zasnoubená. A nikdy nebude.
    Jako vždy se Knize nepovedlo vytvořit přesné detaily. Narovnala jsem se, vykročila vpřed a zastavila se na pár centimetrů od ní. Riskla jsem se nepohnout, doufala, že lidé tu iluzi uvidí a obejdou ji - pokud tu tedy nebyla jen pro mou osobní potřebu, kdo ví? Možná ta vize měla vlastní silové pole. Okamžitě mě obklopil její oblíbený parfém a náznak levandulové aviváže, kterou používala, aby změkčila své džíny.
    Chvilku jsme takhle stály, tváří v tvář, iluze mé sestry se dívala skrz mě a někoho pohledem hledala. Já zase zírala na každý detail její tváře a možná jsem se v tom chvilku vyžívala, i když to nebylo opravdové - bože, tak moc mi chyběla!
    Ale i tak.
    Třináct měsíců a ta hluboká rána uvnitř mě byla pořád otevřená a sůl v ní mě pálila. Někteří lidé - kteří nikdy neztratili nikoho, koho hluboce milovali víc než sami sebe - si mysleli, že rok je dostatečná doba na to, aby se člověk přenesl přes trauma ze smrti a pokračoval dál.
    Do hajzlu s nimi, tak to vůbec není.
    Rok je jako nic. A mně nepomohlo, že jsou velkou část z něj strávila pár hodinami ve Férii nebo napůl šílená po sexu, kdy jsem neměla mentální kapacitu na to vypořádat se s takovou ztrátou. Chce to čas, abyste nastavili mozek tak, aby vypnul a nevzpomínal. Můžete si je udržovat ve vzpomínkách, které řežou jako ostří břitvy. Můžete se znovu zamilovat; spousta lidí to tak má - ale sestru vám nikdo nenahradí. Nikdy neodčiníte staré křivdy. Nikdy se neomluvíte za svá selhání, za to, že jste nepřišli na to, že se něco děje, v pravý čas.
    Chtěla jsem ji obejmou. Chtěla jsem slyšet její smích, jak říká moje jméno, jak říká, že tam, kam odchází mrtví, je v pořádku. Že je tam radost. Že není uvězněná v nějakém očistci. Nebo hůř.
    Jeden jediný pohled na tuhle iluzi Aliny ve mně znovu probudil každý kousíček bolesti a vzteku a hladu po pomstě. Naneštěstí ten hlad nejde utišit, protože tu stařenu, která za to může, už jsem zabila a navíc to celé souvisí s holkou, kterou jsem milovala jako vlastní sestru.
    Proto to Kniha dělala? Protože mě oslabila tou neviditelností a pocity méněcennosti a teď se ještě šťourala nožem v ráně, abych si ji vzala zpátky? Škoda jen, že by se ze mě stalo čiré zlo, kdybych jí to dovolila.
    "Jdi do hajzlu," zavrčela jsem na Knihu.
    Vrhla jsem se dopředu, abych tou iluzí proběhla, ale vrazila jsem do pevného těla. Odrazila jsem se, zezadu o kolena jsem zakopla o květináč a poroučela se k zemi. Ve vzduchu jsem se zvládla přetočit a dopadnout do louže na všechny čtyři. Deštník mi vyletěl z ruky.
    Prudce jsem se ohlédla přes rameno. Zapomněla jsem, jak dobré iluze Kniha tvoří. Vážně mi to přišlo, jako bych nabourala do člověka. Do teplého, dýchajícího těla, které se dá obejmout. Jednou jsem s takovouhle iluzí své sestry hrála volejbal a pila pivo na pláži. Tentokrát na to neskočím.
    Vstávala z chodníku, čistila si džíny a s přimhouřenýma očima si mnula spánky, jako by jí najednou rozbolela hlava. Podívala se kolem sebe ve snaze zjistit, co se to stalo za divnou věc. Naboural do ní nějaký neviditelný Danan?
    Jasně. Teď začnu rozebírat imaginární myšlenkové pochody svojí imaginární sestry.
    Mohla jsem udělat jen jednu věc: vypadnou dřív, než mě to vtáhne ještě víc a Kniha tak vykořistí další moji slabinu.
    Se zatnutými zuby jsem se zvedla z kaluže na nohy. Deštník zmizel někde pod nohama chodců. Se zavrčením jsem odtrhla pohled od té věci, která rozhodně nebyla mojí sestrou a bez ohlédnutí vypochodovala z Temple Baru do mlhy a deště.

***

Na konci ulice se z dananské mlhy tyčilo čtyř - ne, dnes pětipatrové Barronsovo knihkupectví starožitnictví. Osvětlené třešňové obložení, vápencové kameny, starožitné sklo a starosvětská elegance. Světlomety na střeše protínaly tmu a plynové lampy osvětlovaly ulici, i když za perimetrem zůstávala Temná zóna ve stínech, opuštěná a neosvětlená.
    Pod stříškou z vápence a dřeva se ve větru houpala lampa, jejíž světlo se odráželo v naleštěné vývěsní tabuli s názvem, který jsem ze svého jména změnila zpátky na Barronsovo knihkupectví a starožitnictví, protože tak je to správné a tak mu vždycky budu říkat.
    Ve chvíli, kdy jsem zahnula za roh a obchod uviděla, jak tam pevně stojí věčnější než čas, jsem málem propukla v pláč. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Vždycky se bojím, že jednoho dne přijdu a ono tu nebude. Je to strašné milovat něco tak moc a bát se o to, že vám to někdo sebere.
    Nikdy nezapomenu, jak jsem se o Halloweenu dívala ze zvonice a zjistila, že všechny světlomety zhasly. Pak se spustil generátor a město najednou zablikalo, jako když člověk otevírá oči a já sledovala, jak se můj milovaný domov stává součástí Temné zóny. Připadalo mi to, jako by mi amputovali vlastní duši. Pokaždé, když Barrons knihkupectví zdemoloval - poprvé, když jsem na měsíc zmizela s V'lanem, pak když jsem zabila Barronse a on si myslel, že spím s Darrocem - jsem nebyla schopná odpočívat, dokud jsem ho zase nedala do pořádku. Nesnesla jsem pohled na svůj zničený domov.
    Bože, dneska jsem byla opravdu náladová. Neviditelná, osamělá, pronásledovali mě ghúlové (alespoň že žádní neseděli na střeše), nemohla jsem jít nic zabít, Sinsar Dubh mě neotravovala a bezcílné bloumání byla vždycky moje Achillova pata.
    A jako třešnička na tom příšerném dortu byla iluze mojí mrtvé sestry. Bublalo to ve mně, jen a jen vybuchnout. Naneštěstí by mi to k ničemu nebylo. Pořád bych měla ten šílený dort na hlavě. Chtěla jsem utéct hlavně sama před sebou.
    Vidět iluzi Aliny mnou otřáslo až do morku kostí. Měla jsem tajemství, které jsem nikomu neřekla, které jsem pohřbila hluboko v sobě. Odmítala jsem na něj jen pomyslet, dokud mě nepraštilo přes noc jako dnes v noci. Ta vize tomu byla tak blízko, odkryla všechnu tu hrůzu, pohrávala si s mojí hlavou způsobem, který by mě dokázal zničit. Být vidět bylo jako důkaz mého problému. Nebo ne. Nebo jen možná. Ještě jsem se nerozhodla. Což byl přesně můj problém: rozhodování - ta část mysli, která vše posuzovala a rozhodovala - byla už dlouho pryč. Mnohem delší dobu, než jsem byla neviditelná. Od té noci, kdy jsme vzali Sinsar Dubh a uvěznili ji v opatství. Od té noci jsem nebyla sama sebou. A nebyla jsem si jistá, jestli ještě někdy budu.
    Přistihla jsem se, jak jsem si povzdechla. V půlce jsem ten povzdech přerušila a donutila se usmát. Přístup byl vším. Vždycky existovala druhá, světlejší strana věci: mohla jsem zapnout plynové lampy, osušit se, lehnout s knížkou do svého křesla se svojí oblíbenou dekou a ponořit se do příběhu, protože jsem věděla, že se Barrons musí někdy vrátit domů a moje mysl bude zanedlouho zaneprázdněná tím, jak nepodlehnout Sinsar Dubh a neotevřít ji, zatímco budeme řešit, jak zastavit ty černé díry.
    Spokojeně jsem se nadechla a ten úzkostlivý tlak v žaludku povolil. Domov. Knihy. Barrons. Už brzy. To mi bohatě stačilo. Jediné, co jsem mohla udělat bylo brát to krok po kroku. Udělat to nejlepší, co jsem mohla v tuhle chvíli. Předstírat, že jsem naprosto soustředěná na svůj úkol, i když jsem si nebyla jistá, jestli toho ještě někdy budu schopná.
    Zrovna jsem odemykala obchod, když jsem si všimla promočeného Dublin Daily na dveřích. Nohou jsem podržela otevřené dveře a sundala ten kus papíru.
    V tu chvíli mě zasáhla první kulka.

    
    
    

    

    

6 comments:

Michaela řekl(a)...

Ha! I když mi většina překladu zmizela, tak jsem se kousla a přeložila tuhle kapitolu skoro celou ještě jednou 💪

Anonymní řekl(a)...

Ďakujem veľmi pekne za preklad. :-) Alena

Adriána Zahradníková řekl(a)...

Ďakujem

zdena řekl(a)...

Vřelé díky

Cukýna řekl(a)...

Děkuji :-)

Rena řekl(a)...

Ďakujem za ďalšiu kapitolu :-)