Karen Marie Moning: Feverborn (Fever 8) - 5. kapitola

čtvrtek 8. září 2022

 



Upřímně řečeno jsem nejdřív netušila, že mě zasáhla kulka.
    Jen jsem věděla, že mě najednou strašně zabolela ruka a pomyslela jsem si, že jsem slyšela výstřel.
    Je docela vtipné, jak hlavě dlouho trvá, než si dá dvě a dvě dohromady. Celé to doprovázel pocit otupělé nevěřícnosti, jaký se často vyskytuje u nečekaných napadení, a úplně vás odzbrojí. Stála jsem tam jako tvrdé y tak dlouho, že mě střelili ještě jednou, ale naštěstí jsem zrovna vstávala z podřepu a bokem se sunula skrz dveře, takže mi kulka jen lízla lopatku a neprostřelila mi plíce ani srdce.
    Třetí rána mě zasáhla zepředu do stehna, než jsem stihla zavřít dveře. Slyšela jsem rata-ta-ta střelby automatické zbraně, která zasáhla výklenek nad dveřmi, než munice proletěla sklem dveří a prostřelila obě světla. Nad hlavou mi explodoval krásný panel z olovnatého skla. Starožitné tabulky v oknech byly na kousky a posypaly mě střepy.
    Udělala jsem kotrmelec, schovala hlavu a zraněnou ruku jsem natáhla před sebe, aby mě chránila. Převalovala jsem se přes podlahu a šklebila se bolestí.
    Kdo to na mě střílel?
    Ne. Počkat. Jak na mě střílel? Vždyť jsem neviditelná!
    Nebo ne?
    Teď nemám čas to zkontrolovat.
    Slyšela jsem křičet nějaké muže, dupat něčí kroky a další střelbu.
    Schovala jsem se za jednu knihovnu a zběsile se snažila přijít na to, co mám dělat.
    Utéct zadem?
    Ten nápad jsem hned škrtla. Očividně se schovávali ve stínech všude kolem obchodu, když jsem sem nakráčela, aniž bych si jich všimla. Nedávala jsem si pozor na lidi. Tolik jsem si zvykla na to, že jsem neviditelná, že jsem si nedávala pozor na nic.
    Nohou šťouchnu do posuvného žebříku a posunu ho vlevo, vylezla po něm, odkopla ho pryč a vyskočila do vzduchu, abych přistála na vrchu vysoké a široké knihovny.
    Lehla jsem si na břicho a rychle se podívala na svou ruku.
    Pořád jsem byla neviditelná.
    Tak jak na mě mohli střílet? A proč? Kdo věděl, že jsem neviditelná? A kdo by měl důvod k tomu střílet na mě? Co to vlastně udělali - schovali se venku a čekali, až se otevřou dveře, aby mohli začít naslepo pálit?
    Šklebím se bolestí, ale zvednu hlavu jako kobra a podívám se dolů.
    Strážci.
    Stříleli na mě.
    Valí se jich do mého obchodu tucty.
    To nedávalo žádný smysl.
    Dva velitelé vpadnou do místnosti zezadu. Muž s rudými vlasy u vchodu vyštěkne: "Někde tu musí být! Najděte ji." Pak začne křičet další rozkazy; rozdělí muže tak, aby část z nich prohledala přízemí, ostatní jdou nahoru a další do soukromých prostor vzadu.
    Neudělali obvyklý průzkum, totálně zničili můj domov. Úplně bezdůvodně. Vyházeli časopisy ze stojanů, z pultu shodili pokladnu, rozmlátili mi iPod i bedýnky.
    S každým okamžikem jsem byla naštvanější a naštvanější. A taky jsem si začínala dělat starosti.
    Seděla jsem tu bez hnutí.
    Své taktické výhody jsem viděla spíš ve svých nedostatcích: žádné kopí, žádná pistole, jedinou zbraní, kterou jsem u sebe měla byl vystřelovací nůž. Neměla jsem u sebe nic, protože jsem byla neviditelná a měla jsem na zápěstí Cruceovu manžetu. Lidí jsem se nebála. Jadiny vidoucí mě nechávaly být. Bála jsem se jen Dananů a s manžetou jsem měla být nedotknutelná.
     Nemohla jsem se moc hýbat, protože ty rány hrozně bolely! Možná bylo těžké mě zabít, cítila jsem, jak se hojím, ale pořád to strašně bolelo. Obchod nebyl chráněn před lidmi, jen před monstry. Jak jinak bych asi tak mohla prodávat knihy?
    Prohlížela jsem si ty muže a hledala inspektora Jayna. V obchodě bylo asi třicet Strážců, všichni na sobě měli uniformy sestávající s džínů v barvě khaki a černých triček, přes které měly pásy s municí a zbraně. Spousta z nich měla batohy.
    Kde byl Jayne? Poslal je sem? A jestli ano, tak proč? Rozhodl se nakonec, že mi sebere kopí silou? Byl připravený mě kvůli tomu zabít? Slyšela jsem, že Dani meč sebral, když se nemohla bránit, takže mu to asi problém nedělá.
    Škoda, že jsem kopí neměla. Vzala si ho Jada. A jak věděl, že jsem - Bože, řekla mu to Jada? Zradila by mě takhle? Poslala by někoho, aby mě zneškodnil, protože se jí nechtělo, nebo nechtěla mít na rukou krev obou sester Laneových? Možná jen nechtěla ztrácet svůj i vidoucích čas na takové maličkosti.
    "Najděte tu mrchu," zavrčel zrzavý muž. "Zabila našeho Mickeyho. Nezbylo z něj nic jiného než krvavá hromada. Najděte ji hned!"
    Zamračila jsem se. Jak to věděli? Pozoroval mě tenkrát někdo, když jsem zabila Šedou ženu a omylem i jednoho člověka? Proč jim teda trvalo tak dlouho, než po mně šli?
    "Brody," zavolal jeden muž na toho zrzavého, který se otočil jeho směrem. "Tady je krev. Zasáhli jsme jí. Já věděl, že jsme ji dostali."
    Ztuhla jsem a podívala se dolů na podlahu, kam ukazoval. Nechala jsem za sebou krvavou stopu, jak jsem se převalila po podlaze. Stopa končila tam, kde jsem vyskočila na nohy, asi pět metrů od knihovny, na které jsem seděla. Odtáhla jsem ruku od stehna a podívala se, jestli ještě pořád krvácím. Ruka byla suchá díky elixíru, který my dal Cruce, abych se mohla rychle uzdravovat. Kurva. Ve stehně jsem měla kulku. Jak ji teď dostanu ven? Posunula jsem ruku po vršku knihovny. Byla mokrá. Zkusila jsem to z boku.
    Suchá.
    Moje vlasy byly totiž mokré od deště, ale voda z nich neodkapávala. Stejně na tom bylo i oblečení.
    Přinutila jsem se nevydechnout úlevou a rozhlédla se po místnosti. Mezi mnou, předním a zadním východem byli Strážci. I kdyby se mi povedlo tiše sestoupit z knihovny - což mi přišlo vysoce nepravděpodobné, protože jsem odsunula žebřík - pořád bych se musela vyhnout změti pohybujících se mužů. Pravděpodobnost, že bych do jednoho z nich vrazila, nebo že by mě zasáhl letící nábytek, byla dost vysoká.
    "Nemohla se dostat daleko. Je pořád v téhle místnosti. Kdyby odešla, zůstala by za ní krev," řekl Brody.
    Očividně neměl ani ponětí o mé dananské schopnosti rychle se vyléčit. To byla moje výhoda. Díky troše Temného masa bych jim možná mohla nakopat zadek, nebo jim alespoň utéct.
    Škoda, že oni ho jedni taky a všechny moje zásoby byly v právě převrácené ledničce, kterou vyrvali ze zdi. A znovu, neměla jsem ho u sebe. Protože jsem se nebála Dananů.
    V tom vězelo to nebezpečí, v představě, že znáte svoje možnosti. "Nemožné" nebylo nic víc, než jen pár věcí na okraji vaší představivosti, bohužel vesmír měl mnohem větší fantazii než já.
    Alespoň že moje neviditelnost pořád fungovala, stále jsem byla záhadně schovaná dokonce i před zraky Barronse a Ryodana s těmi jejich neuvěřitelně vytříbenými smysly. V tu chvíli mě napadlo, jestli ze mě Sinsar Dubh tu neviditelnost nesejme, aby mě přinutila ji buď otevřít, nebo zemřít.
    Natáhla jsem ruku před sebe a úzkostlivě se na ni dívala. Pořád byla neviditelná. Co asi ten můj vnitřní démon dělal? Tohle dlouhé ticho mi brnkalo na nervy. Když mluvila, tak jsem alespoň měla pocit, že si ji tak nějak ohlídám. Možná to nebyla pravda, ale mně to tak přišlo.
    Přimhouřila jsem oči. Jasně. Teď už se totiž Strážci chovali jen jako idioti, kopali kolem sebe a zbytečně rozbíjeli věci.
    Ne, to křeslo ne!
    Ten parchant Brody vzal na moje pohodlné křeslo automatickou zbraň. Kolem začala létat kůže, knihy a rozbil i můj oblíbený hrneček na čaj.
    Zatnula jsem zuby, abych nekřičela. Abych na ně neřvala, ať přestanou a odejdou. 
    Jeden z mužů najednou shodil svůj batoh na zem, otevřel ho a začal ostatním rozdávat plechovky. Stejně tak to udělali další dva muži, rozdávali plechovky.
    Jaké? Co měli za lubem? To tu chtěli vypustit plyn? Neviděla jsem, že by u sebe měli nějaké plynové masky. Fungovalo by to na mě vůbec?
    "Do řady!" zařval Brody a Garda se pohnula tak, aby muži stále jeden vedle druhého. Potom vyštěkl: "Nenechte nic nedotčené, chci tu mrchu vidět!"
    S hrůzou jsem se dívala, jak se vrhli na moje milované knihkupectví.
    Důkladně postříkávali všechno v dohlednu rudou barvou.

***

Za dvacet minut bylo všechno v přízemí pokryté červenou barvou.
    Můj pult byl jeden velký rudý nepořádek.
    Ze všech křesel a gaučů odkapávala barva. Barronsovy koberce - jeho neuvěřitelně drahé koberce - byly tak nasáklé rudou barvou, že už je nikdo nikdy nevyčistí tak, aby se ta jemná tkanina nezničila.
    Moje knihovny, knihy a časopisy byly pokryté graffiti. Moje nádherné lampy ležely zničené a krvácející na zemi. Polštáře a přehozy byly nasáklé. Dokonce počmárali i krb, římsu a plynová polena.
    Sinsar Dubh uvnitř celou dobu mlčela. Ani jednou se mě nesnažila vyprovokovat, abych je zastavila. Stejně bych to neudělala. Nepoužila jsem ji, ani abych zachránila sama sebe. Rozhodně bych ji neotevřela, abych zachránila svůj obchod, i když jsem ho milovala sebevíc.
    Obrovská knihovna, na které jsem ležela, byla vysoká přes čtyři metry. Když začali sprejovat, stáhla jsem se doprostřed a lehla si tak, abych tvořila co nejmenší cíl. Modlila jsem se, aby nedosáhli tak vysoko. Podívala jsem se na svůj bok.
    Kurva! Na celé pravé noze jsem měla barvu. Schytala to i moje hlava? Odvažovala jsem se podívat dolů?
    Ležela jsem bez hnutí. Možná už odejdou. Staly se už divnější věci.
    "Další patro, Brody?" zeptal se jeden ze Strážců dychtivě. Debilové. Bavilo je ničit, stejně jako tolik lidí o Halloweenu, než se z nich stala kořist. Rabování ústí v násilí a násilí zase v rabování. Někdy si myslím, že lidé jsou jen stěží ovládající se zvířata. A teď jsem tady já a tolik se snažím ovládnout to svoje.
    Jestli půjdou nahoru, tak se jeden z nich určitě podívá z ochozu a uvidí ty postříkané části mého těla, jak leží na knihovně.
    Ale počkat - teď jsem měla šanci k útěku!
    Napjala jsem se a připravovala skočit z knihovny a utíkat ke dveřím hned, jak budou na vrcholku schodů. Cestou bych se svlékla, aby mě nemohli sledovat podle potřísněného oblečení a doufala jsem, že déšť smyje všechno ostatní.
    Broudy trhl hlavou směrem k přednímu vchodu. Vy tři zablokujte tenhle východ. Vy tři ten zadní. Nic se nedostane dovnitř ani ven.
    Kurva.
    "Pak začněte šplhat po žebřících. Chci prohledat každý centimetr. Musí tu někde být. Podívejte se všude, možná visí za zábradlí nebo se pod něčím schovává. Nemohla se dostat ven."
    Dvojité kurva.
    Jak se Strážci přesouvali k východům, zakřičel někdo ode dveří: "Co si zatraceně myslíte, že děláte?"
    Ten hlas jsem znala. Odvážila jsem se pohlédnout přes okraj knihovny.
    Inspektor Jayne vtrhl do místnosti a přitom ze sebe setřásal déšť. Vypadal jako zvětšenina Liama Neesona, z bývalé příslušníka Gardy jen sršela autorita a velení. Nikdy jsem nebyla radši, že ho vidím. Jestli to neposvětil, tak to možná dokáže zastavit.
    Dlouze se kolem sebe rozhlédl a pak zasyčel: "Všichni do pozoru!"
    Nikdo se ani nepohnul.
    "Řekl jsem kurva do pozoru! Nebo teď všichni posloucháte Brodyho?"
    "Ta mrcha zabila našeho Mickeyho," zavrčel Brody.
    "Ty naši jednotku nevedeš. Já ano," řekl Jayne pevně.
    "Možná se některým z nás nelíbí, jak děláš svoji práci."
    "Možná se někteří z vás nudí a hledají trochu zábavy. Chtěli jste upustit trochu páry. Už vás nebaví Danani, které nedokážeme zabít, tak jste se obrátili na lidi. Na lidskou ženu. Kdo nás naučil jíst Temné maso? Kdo nám ukázal, co se děje v našem městě? To ona zabíjí Danany."
    "Zavraždila Micka!"
    "To nevíš."
    "Všichni to říkají."
    "A protože to všichni říkají, tak to musí být pravda," řekl Jayne posměšně. "Bez jasného důkazu nemůžeme nikoho napadnout. A rozhodně ne bez mého rozkazu."
    "Říkají, že ji posedla Kniha-"
    Kdo to říká? zajímalo mě.
    "Kniha byla zničená," utrhl se na něj Jayne.
    "Říkají, že existuje ještě jedna!"
    "Říkají..." zopakoval Jayne. "To je tak jednoduché tě přesvědčit? Kdyby existovala druhá kopie Sinsar Dubh a posedla ji, nemyslíš, že bys tu teď ležel mrtvý? Zabíjí. Brutálně. Bez zaváhání. Viděl jsi, co dokáže. Všichni jsme to viděli. Neschovávala by se ve svém zničeném domě."
    Chybná úvaha, ale hádat se s ním nebudu. Měla jsem dost práce s tím, abych se schovala ve svém zničeném domě.
    "Chtěl jsi jen výmluvu k tomu, abys mohl napáchat nějakou škodu a zatáhl jsi do toho dobré muže. Brody O'Roarku, řekl jsem do pozoru!" zaburácel Jayne.
    Tentokrát se deset mužů vydalo směrem k inspektorovi a tam utvořili formaci.
    Brody stál bez hnutí s rozkročenýma nohama a rukama zatnutýma v pěst. "Má to kopí. To my bysme ho měli mít a ty to moc dobře víš."
    "Nezabíjíme lidi, abychom jim ukradli jejich zbraně."
    "Té malé holce jsi ho vzal."
    "Ve vhodný okamžik bez toho, aby jí ublížil."
    Nebyla jsem si jistá, jestli to Dani viděla stejně.
    "Neodsuzujeme lidi, aniž bychom důkladně prozkoumali důkazy," pokračoval Jayne. "A rozhodně nevraždíme lidi - žádné lidi - na základě nepodložených informací od pochybných zdrojů."
    Další dva muži se přesunuli ke svému statnému veliteli.
    Mám Jayna ráda. Je to dobrý chlap. Má spoustu chyb jako my všichni, ale srdce má na pravém místě.
    Dala bych svojí postřelenou pravou ruku za to, abych se dozvěděla, kdo je ten jejich pochybný zdroj.
    "Měli pravdu, že je neviditelná," zavrčel Brody.
    "Ale to neznamená, že mají pravdu ve všem. Dokud to neprošetříme, tak nic nepodnikneme," řekl Jayne. "Máte vůbec tušení, čí obchod tohle je? Ke komu ta žena patří? Jste úplně blbí? Chcete aby se nám pomstil? Kdo si myslíš, že jsi, že se takhle rozhodneš a tím ohrozíš každého muže v jednotce?"
    "Jsme ve válce, Jayne. On na naší straně není. Není na ničí straně, kope sám za sebe."
    "Během války by si chytrý muž našel spojence."
    "Kecy. Vyhodíš mosty do povětří, aby po nich nepřítel nemohl přejít."
    "Ty jsi nevyhodil do povětří most. Ty jsi napadl jeho dům. A zničil ho. Šel jsi po jeho ženě. A teď on půjde po nás."
    Dalších osm mužů přeběhlo k Jaynovi.
    "Ukliďte to tu," zavelel Jayne.
    Všichni na něj jen zůstali zírat. Včetně mě.
    "Ta barva je na olejové bázi, inspektore," zaprotestoval jeden z mladších Strážců. "Nedá se to tu uklidit, pokud to nechceme polít-"
    "Benzínem," doplnil Brody s krutým úsměvem. "Spálíme to tu. Pak se to nikdy nedozví."
    Trhla jsem sebou.
    "Tak to určitě," vybuchl Jayne. "Vypadnete odsud a budete doufat, že tu někde není, aby mu řekla, co za pitomce to udělalo. Pohyb, chlapi! Ústup!"
    Pořádně jsem se nenadechla, dokud poslední z nich nevypochodoval ze dveří. Nepřátelský a na bitvu připravený pyroblb Brody šel mezi posledními a ještě se celou dobu ohlížel přes rameno.
    Ležela jsem tam dalších deset minut a snažila se setřást ze sebe to trauma. V jedné ze svých knih jsem četla, že většinou zvířata netrpí PTSD jako lidé. Po nějakém děsivém momentu se strašně třesou a jejich tělo tak eliminuje hrůzu a napětí. Takže jsem svůj třas přijala, dokud se moje tělo nepřestalo hýbat.
    Kdyby nebylo Jayna, tak by mě našli. Chtěli mě spálit i s mým milovaným obchodem. Vykuchat ho. Nechat po sobě jen kouřící trosky.
    Kašlu na zákazníky. Stejně jich tu za tu dlouhou dobu byla jen hrstka. Od teď jsem chtěla tohle místo magicky ochránit před lidmi. Chtěla jsem pořídit ocelové rolety, aby nikdo nemohl vhodit dovnitř zápalnou láhev. Chtěla jsem vchodové dveře nahradit těmi, které používají ve velkých trezorech. Barronsovo knihkupectví bylo víc než obchod, byl to můj domov.
    Slezla jsem z knihovny a tvrdě dopadla na podlahu, kde jsem se ušklíbla bolestí. Všude jsem rozmazala do rudou barvu, jak jsem klouzala po podlaze směrem ke koupelně.
    
***

O půl hodiny později jsem seděla nahá na ručníku v koupelně s lahvičkou lékařského alkoholu v jedné ruce a s nožem v druhé.
    Možná jsem se uzdravila, ale pořád jsem v sobě měla dvě kulky na dost blbých místech. Jeden by řekl, pomyslela jsem si, že regenerace zahrnuje i takové to vypuzení cizích předmětů. Fakt, jestliže máte nějakou magickou schopnost, tak by se k tomu měla vázat nějaká jasná pravidla.
    Ta kulka v mé ruce byla buď těsně nebo přímo ve šlaše a pokaždé, když jsem ruku zatnula, tak neskutečně zabolela. Tu v noze jsem měla uprostřed stehenního svalu a s každým krokem mě noha pálila. Svaly nebyly uzpůsobené k tomu, aby v nich trčely cizí kovové předměty. Zvlášť ne ty, co se rozšiřovaly při nárazu. Ty kulky mohly být také olovněné a olovo je jedovaté. Možná bych tak do konce života trpěla těžkou otravou. Tohle rychlé hojení s sebou přinášelo spoustu dalších výzev. Hádám, že kdyby mě někdo bodnul a já nemohla vytáhnout nůž - třeba proto, že bych byla svázaná - tak by mi vše srostlo kolem čepele.
    Fuj. Mohli by mi udělat spoustu nechutných věcí. Čím nezranitelnější jsem se stávala, tím zranitelnější jsem se cítila.    
    Proto jsem měla v ruce nůž a alkohol. Byla jsem nahá, protože moje oblečení bylo pokryté mokrou barvou, která se dostala na vše, čeho jsem se dotkla. Odmítla jsem dojít si nahoru pro nové oblečení, dokud nebudou kulky venku. Do vyšších pater se s barvou nedostali a já odmítala zasvinit další části svého domova.
    Problém byl, že jsem si na nohu neviděla. Dala jsem ruku na stehno, abych podle hmatu určila, kde kulka je. Ale k ničemu to nebylo. Sval byl moc tuhý. Z bolesti vycházející hluboko ze stehna jsem zhruba odhadla, kam mám říznout.
    Musela jsem být rychlá.
    Říznout, najít, vytáhnout a dát nůž pryč.
    Naklonila jsem hlavu a přemýšlela. Vždycky jsem mohla použít tu barvu, abych viděla, kam mám říznout, ale stejně bych si neviděla do nohy. A fakt se mi nechtělo použít jednu z plechovek, které poházeli všude na zemi, a nastříkat si barvu přímo do rány. Nejen že by to zatraceně pálilo, ale taky jsem si nebyla jistá, jestli bych pak měla dost času na to říznout, nastříkat, říznou, najít a znovu nastříkat, než by se moje tělo samo zahojilo. Navíc mi pravá ruka zrovna dost dobře nesloužila. Taky by se mi ta barva mohla uvnitř rány zahojit a já bych tak skončila s nepěkným tetováním. Do takové parády se mi vůbec nechtělo.
    Co jestli omdlím, až se říznu? Nebo když budu uvnitř rány hledat kulku? Nespíš bych se zahojila, než bych nabyla vědomí.
    Ale určitě jsem silnější, než abych takhle dopadla.
    Zatnula jsem zuby a řízla jsem.
    Zasténala jsem bolestí a začala hledat.
    Omdlela jsem.
    To poslední, co jsem stihla udělat, bylo rychle vytáhnout nůž.
    Vzbudila jsem se se zahojenou nohou.
    Zatraceně.
    Pořád jsem mohla poprosit Barronse, aby tu kulku vyndal. Mohla bych na zranění nastříkat barvu, zatímco by hledal. Nebo použít mouku nebo něco jiného, co by moje tělo dokázalo absorbovat. Teda dokud bych neomdlela. Nedokázala jsem říct, kdy se vrátí. Nebo kolik svalů, šlach a žil rozřeže. Kromě toho už mě nebavilo, že se o sebe nedokážu postarat sama. Tohle byl můj problém. Hodlala jsem to napravit sama. Už jsem nechtěla, aby mě zachraňovali ostatní, jako teď naposledy Jayne. Štvalo mě to.
    Potřebovala jsem zvýšit svůj práh bolesti. Ne že bych ho teď měla nějak nízko.
    Ale nechtěla jsem jíst Temné maso.
    To jsem jedla do teď třikrát - potom, co mě mučil Mallucé a málem mě umlátil k smrti, uprostřed šílenství o Halloweenu a před osmi dny, když jsem sestupovala z útesu, abych zachránila Christiana. Pokaždé, když jsem ho snědla, tak jsem si byla vědomá toho, že vůbec netuším, jaké to bude mít dlouhodobé následky. Christian mi řekl, že v Temného prince ho změnila kombinace černé magie, která se nepovedla a konzumace Temného masa. Pomyslela jsem si, že už teď mám slušně nakročeno k tomu stát se Temnou princeznou.
    Na druhou stranu, Christian ho snědl jen jednou zatímco já třikrát, takže už jsem stejně asi byla v háji.
    Tak jsem si to alespoň omluvila, když mi došlo, že ta moje touha po něm nemá co dělat s mým absťákem. Po tom znásilnění mi bylo odporné mít v puse cokoli Temného. Zařekla jsem se, že už nikdy víc. Ale pak jsem ho musela sníst tam na útesu a to mi připomnělo, jak jsem se cítila a ups, najednou byl ten odpor pryč.
    Dojít k ledničce a zpátky bylo bolestivé. Zvládla jsem to jen v botách, abych si neumazala chodila a pak jsem si je sundala, než jsou vstoupila do čisté části knihkupectví. 
    Zpátky v koupelně jsem si znovu sedla na ručník a opřela se o zeď. Otřela jsem víčko od misky a otevřela ji. Nedala jsem si čas na rozmyšlenou a rovnou jsem si nacpala celý její obsah do pusy.
    Bylo to nechutné jako vždycky.
    Chuť toho šedého, hrudkovité a puchýřkovité maso byla jako z noční můry. Bylo to jako jíst zkažené vejce, ricinový olej, červy a dehet.
    Maso se mi kroutilo v puse, jak se snažilo utéct z mých zatnutých zubů. Na chvíli jsem takhle ztuhla, odmítala jsem otevřít pusu a zároveň bojovala s dávivým reflexem.
    Mlátila jsem pěstí do země, abych se rozptýlila a donutila se polknout. Po chvíli, kdy mi po zádech stékal studený pot se to povedlo a v mém srdci se rozlila vlna síly a adrenalinu.
    Najednou se mi všechny svaly v těle napjaly sílou, jistotou a přitažlivostí, páteř se mi narovnala k dokonalosti, narovnala jsem záda, vypjala prsa, vystrčila boky a břicho se mi zatáhlo. Bylo to jakoby se všechny malé nedokonalosti lidského těla vyhladily. Jestli se takhle Danani cítili celou dobu, tak jsem jim záviděla. Já sice vypila elixír, který mě změnil, ale narozdíl od Dananů jsem pořád trpěla každodenními bolestmi, musela jsem spát, jíst a pít.
    Maso si našlo cestu dolů k mému žaludku, kde se chvíli plácalo jako hejno můr, které se rozhodly vyletět na svobodu.
    Srdce mi bušila a hlavu jsem najednou měla jasnou bez jakýchkoli zmatků a strachu. Cítila jsem se živá.
    Bylo to vzrušující.
    A zatraceně sexy.
    S nadšením jsem se protáhla, opilá dananskou mocí. Přemýšlela jsme, jak jsem dokázala od té noci na útesu bez masa přežít. 
    Pak mi najednou došlo, že mám další problém.
    Už jsem necítila ty kulky. A teď jsem jen tak trochu tušila, kde jsou.    
    Netušila jsem, proč se stalo to, co následovalo.
    Možná to všechno začalo přáním, a tak se Kniha rozhodla, že mě pobaví.
    Nebo se Sinsar Dubh nelíbilo, že bych do sebe měla řezat.
    Nebo věděla něco, co já ne a fakt jsem mohla umřít, kdybych si přeřízla nějakou tepnu.
    Ať už byl ten důvod jakýkoliv, najednou jsem byla viditelná.
    Podívala jsem se na svoje tělo a byla jsem tak ráda, že se vidím, že jsem se pár vteřin vůbec nehýbala. Pak jsem si protáhla nohy a obdivovala je. Zatnula jsem prsty u nohou. Prohlédla si nehty. No ty byly v hrozném stavu. Krátké, polámané a bez laku. Zatraceně. Potřebovala jsem zastřihnout vlasy. A moje kůže byla strašně suchá. Jak jsem mohla mít suchou kůži, když tu pořád pršelo?
    Dobře, no tak jsem možná trochu zdržovala před tou barbarskou operací a užívala si pozorování svého těla. Chyběla jsem si.
    Bože, bylo skvělé být zpátky!
    Klinicky jsem zkoumala svoje stehnu bez jakéhokoli strachu, bolesti nebo i znepokojení. Řízla jsem hluboko a začala hledat. Vyvalila se krev, zmizela a pak zase tekla.
    Páni, tady to bylo fakt zajímavé. Nikdy jsem se neviděla zevnitř. Měla jsem fakt zázračné tělo. Škoda, že lidské tělo bylo celé organické, a tak mělo datum spotřeby.
    Ale to moje ne, žasla jsem, když jsem se hrabala prsty v ráně. Poprvé, co jsem zjistila, že jsem vypila jakýsi dananský elixír, mě ta myšlenka na dlouhý život uspokojovala. Sice se mi nelíbilo, co všechno by se mi mohlo stát, ale lákala mě představa, že uvidím mnohem víc východů a západů slunce, strávím víc nocí s Barronsem a budu mít víc času přijít životu na kloub.
    "Soustřeď se, Mac," zamumlala jsem. Kulky byly můj hlavní problém. Pak jsem měla celý seznam dalších, například zjistit, kdo prozradil všechna moje tajemství.
    Kůže už se snažila uzavřít kolem čepele. Díky Temnému masu, co jsem v sobě měla jsem se hojila ještě rychleji. Došlo mi, že po říznutí budu muset nožem pořád pohybovat. Trochu mi přišlo, jako bych prováděla operaci na cizím těle. Sotva jsem to cítila.
    Až po druhém pokusu se mi podařilo dostat kulku ze stehna. Tři další jsem potřebovala na to, abych ji dostala z ruky.
    Samozřejmě, že v tu chvíli mě našel.
    Rozvalenou na podlaze s kousky železa v klíně, nožem v jedné ruce a s alkoholem, který jsem nepoužila v druhé. Na tváři jsem měla divoký vítězný výraz. Možná jsem se i trochu smála.
    A to vše úplně nahá.
    
    

    

    
    

3 comments:

Adriána Zahradníková řekl(a)...

Ďakujem

Cukýna řekl(a)...

Děkuji za další kapitolu :-)

Rena řekl(a)...

Ďakujem za ďalšiu kapitolu :-)