Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 26. kapitola

Velká omluva za zpoždění. Další kapitola za dva dny!

"Nemohli jsme jet něčím rychlejším?" stěžovala jsem si, když jsme se proplétali opuštěnými auty a vyhýbali se IDD šnečím tempem.

Barrons se na mě podíval. "Všichni Lovci jsou dnes večer zaneprázdnění."

"No a nemohl byste na to alespoň trochu šlápnout?" reptala jsem.

"A skončit v další IDD? Jestli jste si nevšimla, pohybují se."

Všimla a přišlo mi to strašně nefér. Těm, co stály na místě se dalo vyhnout, ale po cestě na irský venkov jsme narazili už na dvě, které poletovaly několik stop nad zemí odnášeny větrem do všech možných stran. Vyhýbat se nehybným IDD bylo náročné samo o sobě. Vyhýbat se těm, které se nevyzpytatelně hýbal mi připadalo jako když se s někým střetnete na ulici a snažíte se navzájem vyhnout a přitom se několikrát vydáte stejným směrem. Jenže v tomhle případě to vypadalo tak, že to IDD dělaly schválně. Chtěly do vás vrazit. A spolknout vás.

"Z poslední jsme se dostávali čtyřicet minut."

Problém byl, že jste z nich nemohli tak jednoduše vycouvat. Když už jste v jedné byli, mazaně se přesouvala a ukryla vchod. Museli jste hledat východ. "Pravda," připustila jsem.

Nudila jsem se a byla jsem neklidná a netrpělivá, už jsem chtěla být v chatě té staré ženy. A tak jsme se dál plahočili v Alphě a trvalo nám to věčnost.

Rozhlédla jsem se po kabině Hummeru a na zadním sedadle si všimla obalu na CD. Zajímalo mě, co Barrons poslouchal, když byl sám. Zapnula jsem rádio. Z reproduktorů se rozeřval hlas Roba Zombieho:

Hell doesn't love them. The devil's rejects, the devil's rejects...

Vypnul ho.

Zvedla jsem obočí. 

"Mohl byste být ještě víc banální, Barronsi?"

"Banální je jen přespříliš používané slovo masmédii do té míry, kdy obyčejní lidé - to jste vy, slečno Laneová: obyčejná - vůči němu znecitlivěli do té míry, že nejsou schopni rozpoznat nebezpečí, které se jim dívá přímo do očí ani to, že se dívají do hlavně nabité pistole."

"Nejsem obyčejná a vy to víte." Nikdy bych nepřiznala, že má pravdu. Zrcadlové neurony v nás dokázaly vyvolat zvláštní věci, díky nim jsme mentálně prožívali věci, které jsme jen pozorovali, mátly nás, protože i když jsme akci sami dělali nebo ji jen provozovali, naší mysli to přišlo totožné, otupovali nás kousek po kousku. Ale kdo potřeboval masmédia, aby nás znecitlivily? Co se ze mě stane po pár měsících života? Budu otupělá vůči všemu. "Podívejte se na sebe, důstojný drsňák."

"Důstojný. Víte vůbec, co to znamená, slečno Laneová?"

"Co bylo zač to dítě?" řekla jsem.

Na chvíli nic neřekl. Potom: "Ptáte se na absurdní otázky. Co jsem cítil?"

"Smutek."

"A k čemu by vám bylo, kdyby jste znala jeho jméno nebo co pro mě znamenal?"

"Možná by mi to pomohlo pochopit vás."

"Zemřel. Zarmoutilo mě to. Konec příběhu."

"Ale tak jednoduché to není, že ne, Barronsi?" přimhouřila jsem oči. "Není to konec příběhu."

"Zkuste to, slečno Laneová. Zkuste to."

Obdivně jsem naklonila hlavu. Ani jsem se pořádně nenatáhla, abych otestovala okraje jeho mysli. Ale i tak to cítil.

"Včera večer vám to prošlo až moc lehce. Vrazila jste mi do hlavy."

"Pozval jste mě. Celý jste se mi třel o mysl."

"Pozval jsem vás na jatka. Ne tam, kam jste se vydala. Za to se platí. Nemyslete si, že vám to prošlo. Jen jsem na chvíli odložil rozsudek."

Otřásla jsem se až na buněčné úrovni, ale odmítala jsem určit, co za tím bylo za emoci. "Zkuste to, Barronsi," posmívala jsem se. "Zkuste to."

Nic neřekl. Podívala jsem se na něj. Horní ret měl zvláštně napjatý. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se snaží nerozesmát.

"Smějete se mi," řekla jsem rozhořčeně.

"Podívejte se na sebe, jak se nafukujete. Včera večer jste se mi dostala do hlavy a teď si myslíte, že jste terno." Tvrdě se na mě podíval pohledem, který říkal: Dostaňte se mi pod kůži, jděte tak hluboko, jak jen to půjde, a až potom se můžete naparovat. Do té doby jste pořád slabá, slečno Laneová. "A pro informaci, mohl jsem vás zastavit."

Mohl? Nebyl ten typ, co by se rád chlubil. Jericho Barrons mě nechal, abych viděla jeho smutek? Proč? Co to sakra mělo znamenat?

Oba jsme viděli vznášející se IDD na poslední chvíli.

Strhl volant. Sotva jsme ji minuli.

"Tyhle věci jsou nebezpečné! Kde se berou? Jsou nové nebo byly původně stabilní a nějak se jim podařilo utrhnout?"

Pořád se díval na cestu. "Spíš to vypadá, že je někdo pouští naschvál. Nejspíš Bojovníci tmy, jen aby způsobili víc chaosu."

Nějaký čas jsme jeli potichu, každý z nás byl zaměstnaný vlastními myšlenkami. Měla jsem podezření, že pořád dumal nad IDD, ale já už se v myšlenkách posunula k ženě, kterou jsme jeli navštívit a byla jsem napůl nesvá a napůl nadšená.

Po včerejších vyčerpávajících událostech jsem se nedostala do postele dřív jak v osm a spala, dokud mi Barrons nezačal v pět odpoledne bušit na dveře.

Řekl mi, že na mě dole čekala vidoucí.

Natáhla jsem si džíny a mikinu a pospíchala dolů, protože jsem čekala, že tam stojí Dani.

Ale byla to Kat s bohatými informacemi. Našli ženu, se kterou bychom si mohli promluvit, ženu, která by nám mohla říct vše o "bezbožné činnosti v opatství", které se staly před více jak dvaceti lety. Narazily na ni náhodou, když se snažily zjistit, kdo na venkově přežil. Odmítla opustit svou chatu. Nechtěla se vůbec přiblížit k tomu "poskvrněnému místu" a trvala na to, aby o ní matce představené neřekly ani slovo. V ruce držela vycházkovou hůl vyrobenou z čistého železa, kolem které měla sevřenou svou vrásčitou pěst a řekla, že něco málo o Prastarých ví a samotinká si vede dobře, tak okamžitě vypadněte!

"Co vám řekla?" chtěla jsem po ní vědět.

"Vůbec nic. Řekla, že jí musíme přinést něco, co jí dokáže, že nejsme jedna ruka s těmi temnými dananskými tvory, kteří zběsile běhají kolem."

"Jako co?"

Kat pokrčila rameny. "Mám pocit, že myslela nějaký předmět Světlých. Napadla nás Dani a její meč, ale..." Odmlčela se a já pochopila, co myslí. Z nás dvou jsem víc důvěry budila já, spíš než impulzivní puberťačka. "Vypadala, jako by se obávala, že spolupracujeme s Bojovníky tmy. A taky se zdálo, že ví spoustu věcí o Dananech."

Chtěla jsem okamžitě vyrazit.

Přesvědčit Barronse bylo nejtěžší.

Byl odhodlaný nehnout se dál od ostře střeženého knihkupectví, chtěl zůstat blízko svého teritoria, dokud se nevypořádáme s Pánem a vládcem.

"Ale já se potřebuju dozvědět víc o proroctví," trvala jsem na svém. "A všechno, co ví o útěku Knihy. Kdo ví, co nám tahle ženská může říct?"

"Víme vše, co potřebujeme vědět," řekl bezbarvě. "Máme tři ze čtyř kamenů a čtyři z pěti Druidů."

Spadla mi brada. "Těch pět, co potřebujeme jsou Druidi? Jsou to lidé? Jak to sakra? To všichni vědí o proroctví víc než já?"

"Zdá se, že ano," řekl suše. "Keltarové, arogantní pitomci, věří, že oni jsou ta pětice Druidů: Dageus, Drustan, Cia, Christopher a Christian. Ale Christian je bůhví kde a V'lane má čtvrtý kámen. Upřímně, slečno Laneová, myslím, že vy jste ta divoká karta, díky které může být vše ostatní nepodstatné. Všechno vsázím na vás."

Naneštěstí jsemsi nebyla jistá, jak moc divoká karta jsem. Obávala jsem se, že v proroctví bylo něco o mně a že to vůbec nebylo dobré. Ale to jsem mu říct nehodlala. Místo toho jsem argumentovala, že by byla chyba nechat si utéct příležitost zjistit něco víc o Knize. A jestli tahle žena věděla, jak unikla, co dalšího nám mohla říct?

Tak ji přivedeme sem, řekl.

Nepohnete s ní ani náhodou, řekla Kat. Je tak tvrdohlavá, jak je stará a má tendence usínat uprostřed věty.

Takže teď jsme byli na cestě a klestili si cestu do hrabství Clare.

Kde na nás čekala sedmadevadesátiletá Nana O'Reilly.

***
Už jsem viděla staré vesnické irské chalupy, ale tahle vypadala jako dort. Stála ve světlometech Hummeru a vypadala vtipně. Nerovné hromádky kamenů, došek a mechu přepadávaly na dvorek kaskádovité zahrady, která v létě krásně kvetla zdobená pestrými sochami a kamennými fontánkami. K tomu se v dáli leskl Atlantský oceán v nočním svitu a prosycoval vzduch solí.

Nebyly tu žádné Stíny. Celá zahrada byla obehnána těžkými ochrannými kouzli.

Jak jsme přejeli demarkační čáru dvorku, cukla jsem sebou. Barrons nezareagoval vůbec nijak. Pečlivě jsem si ho prohlížela od chvíle, kdy naše reflektory osvítily ten stříbřitý svit, byla jsem zvědavá, jestli ho ochranná kouzla nějak ovlivní.

Byl portrétem dokonalé apatie.

"Cítíte je vůbec?" zeptala jsem se otráveně.

"Vím, že tu jsou." Typická Barronsova odpověď-neodpověď.

"To vás chrání vaše tetování?"

"Před většinou věcí ano. Před jinými ne." Další neodpověď.

Vystoupili jsme a prošli téměř zarostlou cestou ke dveřím chatrče. Byly zelené s mnoha symboly. Znak pokrouceného jetele byl nepřehlédnutelný. Nana O'reilly znala řád. Jak?

Kat otevřela dveře, když jsem zaklepala. Pospíšila si k chalupě před námi a doufala, že nám připraví půdu s čajem, čerstvou vodou a bednou zásob ze města, které staré ženě vzala.

Nahlédla jsem do chalupy. Svíčky hořely a v krbu praskal oheň.

"Dokážu si otevřít vlastní dveře. Ještě nejsem mrtvá!" Nana O'Reilly odstrčila Kat stranou. Šedé vlasy měla spletené do dlouhého copu, který měla hozený přes rameno. Na tváři měla vrásky starého námořního kapitána z minulého století z toho, jak žila na břehu moře a neměla žádné zuby. Podívala se na Barronse vodnatým pohledem a řekla: "Něco takového mi přes práh nesmí!"

A s tím mě vtáhla dovnitř a zabouchla Barronsovi dveře před nosem.

***

"Co tím myslíte 'něco takového'?" řekla jsem hned, jak se dveře zavřely.

Nana se na mě podívala pohledem, který říkal, že jsem moc hloupá na to, abych byla naživu.

Kat usadila starou ženu na židli blízko ohně a přikryla ji od ramenou dekou s mnoha vzory a z více látek. Ta deka vypadala, že byla vyrobená před mnoha desítkami let ze zbytků oblečení, ze kterých její děti vyrostly. "I já se vás zeptám," řekla Kat zvědavě, "co tím myslíte?"

"To jste tak hloupé, děvenky? Není jako my."

"To víme, ale co přesně je?" řekla jsem.

Nana pokrčila rameny. "Proč vám na tom záleží? Jsou věci bílé a pak věci, které bílé nejsou. Co víc potřebujete vědět než tohle?"

"Ale já bílá jsem," řekla jsem rychle. Kat se na mě podívala zvláštním pohledem. "Chci říct, že můžete vidět, že Kat a já jsme jako vy, ne? Nejsem jako on." Jestli dokázala rozeznat pravou povahu lidí, tak jsem chtěla znát tu svojí.

Její vodnaté hnědé oči se na mě přilepily rychle jako pijavice. "Barvíš si vlasy. Jaká je tvá původní barva?"

"Blonďatá."

Zavřela oči a ztuhla tak, že jsem si na chvíli myslela, že usnula.

Pak je zase rychle otevřela a její ústa se zkroutila v překvapení. "Svatá panenko," vydechla, "nikdy nezapomenu ničí obličej. Ty jsi cérečka Isly! Nikdy bych si nemyslela, že tě někdy uvidím!"

"Cérečka?"

Kat vypadala ohromeně. "Dcera," řekla.

***

Moje matka se jmenovala Isla O'Connorová.

Vypadala jsem přesně jako ona, řekla mi Nana. Měla jsem stejný tvar obličeje, husté vlasy, oči, ale hlavně identické držení těla. To, jak jsem měla rovná záda, jak jsem se hýbala, dokonce i jak jsem občas natáčela hlavu, když jsem mluvila.

Vypadala jsem jako moje matka.

Moje matka se jmenovala Isla O'Connorová.

Tyhle dvě myšlenky jsem si mohla opakovat stále a pořád dokola.

"Jste si jistá?" V krku jsem měla knedlík, takže jsem sotva mohla polykat.

Přikývla. "Nesčetněkrát si hrála s mojí Kayleigh v zahradě. Kdyby jsi byla pořád blonďatá, tak bych se tě s ní okamžitě spletla."

"Řekněte mi všechno."

Nana přimhouřila oči. "Něco s sebou vždy nosila, nikdy bez toho nikam nešla." Její pohled se zamlžil. "I když se to později ztratilo. Víš, co to bylo?"

"Nějaký předmět Světlých?"

Nana přikývla a mně se překvapením rozšířily oči. Pomalu jsem sáhla do kabátu a vytáhla kopí. "Moje matka nosila tohle?"

Naniny oči zmizely v pavučinách vrásek, když se usmála. "Myslela jsem, že už to nikdy neuvidím! Slyšela jsem, že padlo do špatných rukou. Září svátostí nebes. Ano, tvoje máma u sebe nosila Kopí osudu a moje draha Kayleigh zase ten meč."

"Všechno," řekla jsem a padla k Naniným kolenům. "Chci vědět všechno!"

***

Isla O'Connorová byla nejmladší vidoucí, která se kdy stala Představenou útočiště - mluvčí Rady - v celé historii opatství. Takhle nadaná vidoucí se nikdy nenarodila. Matka představená se bála, že prastaré rodové linie jsou už moc zředěné lehkomyslnými a nekontrolovanými svazky, aby kdy vyprodukovaly takového potomka. Jen se podívejte na tyhle gallóglaigh jako jsou MacRoryové a MacSweenyové, kteří se rozmnožovali se seveřany a Pikty!

"GalloglaighI," objasnila Kat, "jsou něco jako žoldáčtí bojovníci."

Nikdo nevěděl, kdo byl Islin otec. Moje babička, Patrona O'Connorová - Nanin obličej se proměnil v bezzubém úsměvu, když řekla její jméno; společně byly společnice a kamarádky, které si byly bližší než sestry - se nikdy neprovdala a odmítla prozradit jeho jméno. Porodila Islu, když už byla starší a jméno jejího otce si s sebou odnesla do hrobu, který byl mimochodem jen pár mil na jih, kdybych se tam chtěla zastavit a prokázat jí úctu.

Patrona! To jméno Rowena zmínila v den, kdy jsem v muzeu hledala předměty moci a ona mě potom našla na ulici. Říkala, že jí ji připomínám, ale nebyla schopná říct, jak je to možné. Řekla, že by to jinak věděla. Teď jsem chápala proč: Rowena znala mojí babičku§

"A jsou ještě jiní O'Connorové kromě mě?"

Nana se zasmála. "Je jich plno. Vzdálení příbuzní. Jejich linie není tak silná jako Patronina."

Rowena řekla, že žádní O'Connorové nezbyli! Myslela jen v přímé linii? Co se mě týkalo, tak mě buď uvedla v omyl nebo mi přímo lhala.

I když matka představená pohrdala neprokázaným původem mé matky, Nana pokračovala, nebylo pochyb o tom, že Isla byla tou nejlepší vidoucí, jaké kdy opatství mělo. Jak čas plynul ona a Nanina vnučka, Kayleigh, byly nejen přijaté do nejužších kruhů v opatství, ale zároveň byly dosazené do těch nejvyšších pozic.

Život byl nádherný. Nana byla pyšná. Vychovala Kayleigh dobře, podle starých zásad.

Stařena zavřela oči a začala chrápat.

"Vzbuď ji," řekla jsem.

Kat ji pevně přikryla dekou.

"Žila skoro celé století, Mac. Představ si, jak musí být unavená."

"Potřebujeme vědět víc."

Kat se na mě káravě podívala. "Ještě potřebujeme slyšet o proroctví nebo o Knize."

"Přesně proto ji potřebujeme vzbudit!"

"Tak se soustřeď míň na svůj původ a víc na naše problémy?" napomenula mě Kat.

Trvalo několik minut s ní jemně třást, než se zase pohnula. Vypadala, že si vůbec nevšimla, že usnula a pokračovala ve vyprávění, jakoby vůbec nepřestala.

Byl to čas velkých nadějí, řekla. Šest nejsilnějších rodových linií vidoucích začalo znovu nabývat na síle: Brennanové, O'Reillyové, Kennedyové, O'Connorové, MacLoughlinové a O'Malleyové. Každý rod produkoval dcery s dary, které se probouzely mnohem dříve a vyvíjely rychleji.

Ale věci se změnily a přišly temné dny, dny, kdy Nana chodila po zemi a cítila z ní špatné vibrace. Sama půda byla... poskvrněná. Povstalo nějaké zlo a kroutilo se v útrobách země. Poslala své dívky, aby odhalily zdroj tohoto zla. Poslala je, aby ho zastavily za každou cenu.

"Vy jste taky vidoucí?" zeptala jsem se. "Žila jste v opatství?"

Nana už zase spala. Zatřásla jsem s ní. Nefungovalo to. Zachrápala. Kat jí udělala čaj. Já do jejího hrnku přidala ještě jeden pytlík.

O pět minut později, i když se jí pořád nebezpečně kymácela hlava, se její oči otevřely a ona začala upíjet čaj.

Opatství jí bylo k ničemu. Studium ji nezajímalo. Její kosti znaly pravdu. Co víc potřebovala? Učení, posmívala se, jen mátlo kosti. Čtení zahalovalo zrak. Přednášky otupovaly uši. Podívejte se na půdu, uciťte ji, ochutnejte vzduch!

"Temné dny." Snažila jsem se ji přivést zpět k tématu.

Nana zavřela oči a byla potichu tak dlouho, že jsem myslela, že zase usnula. Když otevřela oči, leskly se jí v nich slzy.

Ty dvě děti, které si kdysi hrály u ní v zahradě, se změnily. Byly tajnůstkářské, bázlivé, vyměňovaly si znepokojené pohledy. Už neměly čas na starou ženu. I když ona byla ta, která je nasměrovala, ukázala jim směr svými kostmi, vyčlenily ji. Šeptaly si o věcech, ze kterých Nana zaslechla jen části.

O utajených místech v opatství.

O temných pokušeních.

O knize s obrovskou mocí.

O dvou proroctvích.

"O dvou?" zeptala jsem se.

"Ano. Jedno slibovalo naději. Druhé slibovalo kletbu seslanou na zemi a víc. Obě byly opřené o stejnou věc."

"O věc?" chtěla jsem vědět víc. "Nebo o osobu?"

Nana potřásla hlavou. Nevěděla. Předpokládala, že šlo o věc. O událost. Ale mohla to být i osoba.

Kat si od ní vzala šálek s čajem, než ho stihla vylít. Zase usínala.

"Jak Knihu v opatství držely?" tlačila jsem.

Podívala se na mě prázdným pohledem.

"Kde ji držely?" zkusila jsem.

Pokrčila rameny.

"Kdy ji tam přinesly a kdo?"

"Říká se, že to byla sama královna daoine sidhe na počátku času." Z úst jí uteklo tiché zachrápání.

"Jak se dostala pryč?" řekla jsem tak nahlas, až se opravdu vzbudila.

"Slyšela jsem, že jí pomohl někdo z užšího kruhu." Podívala se na mě smutným pohledem. "Někdo říká, že to byla tvoje máma." Zavřela se jí víčka. Její obličej se uvolnil a ústa otevřela.

Zatnula jsem ruce v pěst. Moje matka by nikdy neosvobodila Sinsar Dubh. A Alina nebyla zrádce. A já nebyla zlá. "Kdo byl můj otec?" chtěla jsem vědět.

"Spí, Mac," řekla Kat.

"No tak ji vzbuď! Potřebujeme vědět víc!"

"Zítra je taky den."

"Každý den se počítá!"

"Mac, je unavená. Můžeme začít znovu ráno. Zůstanu tu přes noc. Neměla by být sama. Nikdy ji neměly nechávat samotnou tak dlouho. Zůstaneš tu taky?"

"Ne," zavrčel Barrons přes dveře.

Pomalu jsem se nadechla. Vydechla. Všechno jsem v sobě měla sevřené.

Měla jsem matku.

Znala jsem její jméno.

Věděla jsem, odkud pocházela.

Potřebovala jsem vědět víc!

Kdo byl můj otec? Proč jsme my O'Connorové pořád poslouchali, jak jsme špatní? Vinili mou matku, pak moji sestru a teď mě? Štvalo mě to. Chtěla jsem tou ženou zatřást, abych ji vzbudila, donutila ji pokračovat.

Pozorně jsem se na ni dívala. Spánek jí vyžehlil obličej a vypadala mírumilovně, nevinně s náznakem úsměvu na tváři. Zajímalo mě, jestli sní o dvou mladých dívkách, které si hrají na zahradě. Také jsem je chtěla vidět.

Zavřela jsem oči a soustředila se na své vidoucí místo a snadno našla cestu na okraj její mysli. Byla stejná jako její kosti, stará a bez obrany.

Tady byly: dvě dívky, jedna tmavovlasá, druhá blonďatá, mohlo jim být sedm nebo osm, běhaly po louce plné vřesu, držely se za ruce a smály. Byla jedna z nich má matka? Zatlačila jsem silněji, snažila se přetvořit Nanin sen, aby mi ukázal víc.

"Co to děláš?" vykřikla Kat.

Otevřela jsem oči. Nana se na mě dívala a tvářila se vystrašeně a zmateně, rukama pevně tiskla okraje křesla. "Tohle je dar, který by se neměl zneužívat!"

Stoupla jsem si a smířlivě natáhla ruce. "Nechtěla jsem vás vyděsit. Nemyslela jsem, že mě tam ucítíte. Jen jsem chtěla vidět, jak vypadala. Je mi to líto. Jen jsem chtěla vědět, jak moje matka vypadala." Blábolila jsem. Byla jsem zčásti naštvaná, že mě zastavila a zčásti jsem se styděla, že jsem se jí pokusila dostat do mysli.

"Víš, jak vypadala." Naniny oči se znovu zavřely. "Tvoje máma tě s sebou vzala do opatství. Prohledej vlastní vzpomínky. Tam ji najdeš, Alino."

Zamrkala jsem. "Já nejsem Alina."

Její jedinou odpovědí bylo tiché zachrápání.