Karen Marie Moning: Dreamfever (Fever 4) - 27. kapitola

Další kapitola za dva dny!

Barrons řekl, že to byla obrovská ztráta času a že už mě za tou stařenou znovu nedoprovodí.

Jak to mohl říct? vybuchla jsem. Dozvěděla jsem se jméno své matky! Znala jsem své vlastní příjmení!

"Jména jsou jen iluze," zavrčel. "Nesmyslné označení, aby se lidé cítili lépe v nedotknutelnosti své maličké existence. Já jsem tohle. Já zas tamto," vysmíval se. "Jsem odtud a odtamtud. Tím pádem jsem... jakýmkoli bla bla, kterým chci být. Ušetřete mě toho, zatraceně."

"Začínáte se nebezpečně podobat V'laneovi." Byla jsem O'Connorová, jedna ze šesti nejmocnějších vidoucích linií - to pro mě znamenalo hodně. Měla jsem babičku, jejíž hrob jsem mohla navštívit. Mohla jsem jí přinést květiny. Mohla jsem jí říct, že nás všechny pomstím.

"Je nepodstatné, odkud pocházíte. To na čem záleží je to, kam směřujete. Nechápete to? To jsem vás nic nenaučil?"

"Přednášky," řekla jsem mu, "otupují uši."

O hodiny později, když parkoval Hummera do garáže za knihkupectvím, jsme se stále hádali.

"Vám se prostě nelíbí, že o mně věděla něco, co vy ne!" obvinila jsem ho.

"Jen starý pytel venkovských pověr," mračil se. "Má vymytý mozek z bramborového hladomoru."

"Jste ve špatném století, Barronsi."

Zamračil se na mě, vypadalo to, že usilovně počítá a pak řekl: "No a co? Výsledek je stejný. Po něčem hladoví. Čtení zamlžuje zrak, přednášky otupují uši, to určitě."

Oba jsme vyskočili z Hummera a zabouchly za sebou dveře tak tvrdě, až se otřásly.

Pod mýma nohama se otřásla i podlaha garáže.

Beton doslova zaduněl, až mi zavibrovala kolena, když vzduch naplnil zvuk něčeho, co se mohlo narodit jen na druhé straně pekla.

Podívala jsem se na něj skrz kapotu Hummera. No alespoň jedna z mých otázek byla konečně zodpovězena: Ať bylo pod garáží cokoli, nebyl to Jericho Z. Barrons.

"Co to tam dole máte, Barronsi?" moje otázka skoro zanikla v dalším beznadějném, ustrašeném zaburácení. Chtělo se mi utéct. Chtělo se mi plakat.

"Jediný případ, kdy by vám do toho něco bylo, by byl, kdyby to byla kniha a to ta, kterou potřebujeme a ta to není, takže to kurva nechte být." Odkráčel z garáže.

Následovala jsem ho. "Fajn."

"Fiono," zavrčel.

"Řekla jsem 'fajn' ne 'Fiono'." Nabourala jsem do jeho zad.

"Jericho, to je doba," řekl hlas s lehkým přízvukem.

Stoupla jsem si před něj. Vypadal výborně, měla na sobě bokovou sukni a vysoké boty, které jí dokonale tónovaly dlouhé nohy a halenku s velkým výstřihem, která ukazovala každou její křivku. Přes ramena měla přehozený dlouhý sametový plášť, jenž se lehce třepotal ve větru. Jemná svůdnost. Na kůži jí byl cítit pach Dananů. A drahý parfém. Její bezchybná kůže byla bělejší než dřív, zářila, na rtech měla krvavě rudou rtěnku a její pohled byl upřímně řečeno naprosto svůdný.

Okamžitě jsem vytáhla kopí.

Měla kolem sebe tucet osobních stráží Pána a vládce oblečných v rudé a černé.

"Asi nejsi tak důležitá, aby tě chránili princové," řekla jsem klidně.

"Darroc je žárlivý milenec," odpověděla lehce. "Nedovoluje jim, aby se ke mně přiblížili, kdyby se mi nějaký náhodou zalíbil. Řekl, že je to úleva mít v posteli pořádnou ženu, namísto toho dítěte, které rozsápal na kusy."

Ostře jsem se nadechla a vrhla bych se na ni, kdyby mě Barronsova ruka nesevřela ocelovým stiskem kolem zápěstí.

"Co chceš, Fiono?"

Zajímalo mě, jestli si ještě pamatuje, že když je Barronsův hlas takhle jemný, tak je nejvíce nebezpečný.

Na malou chvilku jsem si všimla, že když se podívala na Barronse, na její tváři se objevila čirá, zranitelná touha. Viděla jsem, že je ublížená, pyšná a že jí touha užírá zevnitř. Viděla jsem lásku.

Milovala Jericha Barronse.

I když ji vyhodil po tom, co se mě snažila zabít. I když se spřáhla s Derekem O'Bannionem a teď s Pánem a vládcem.

I když jí krví proudila síla masa Temných, i když byla milenkou toho největšího záporáka v Dublinu, pořád milovala muže, který stál vedle mě a už navždy ho milovat bude. Milovat někoho jako byl Barrons, to bylo jako osina v zadku a vůbec jsem jí to nezáviděla.

Vpíjela se do jeho tváře s něžným zájmem a zbožně si prohlížela jeho tělo.

Pak se její pohled zastavil na ruce, kterou mě svíral a láska se okamžitě změnila na pálivou zlost.

"Takže tě ještě neunavila. Zklamal jsi mě, Jericho. Prominula bych ti krátké poblouznění, stejně jako mnoho dalších věcí. Ale ty mou lásku testuješ až za hranice únosnosti."

"Nikdy jsem tvou lásku nechtěl. Neustále jsem tě proti ní varoval."

Její výraz se změnil, stáhl a zasyčela: "Ale vzal jsi si vše ostatní! Myslíš, že to takhle funguje? Možná, že jsem si namířila na hlavu zbraň, ale by jsi to ty, kdo ji nabil! Myslíš, že žena může dát muži úplně vše, ale nedá mu své srdce? Takhle nefungujeme!"

"O nic jsem tě nežádal."

"A nic jsi mi nedal," vyprskla. "Víš, jaký je to pocit, když si uvědomíš, že osoba, které jsi dal srdce žádné nemá?"

"Proč jsi tady, Fiono? Aby jsi mi řekla, že máš nového milence? Prosit mě, aby ses mohla vrátit do mé postele? Není tam místo a nikdy nebude. Aby jsi zničila jedinou šanci, kterou jsem kdy měl tím, že ji zabiješ?"

"Jedinou šanci na co?" chytla jsem se toho okamžitě. Sice se naštval, že mě málem zabila, ale to vůbec nebylo o mně jako spíš o tom, že jsem jeho jediná šance na nějakou věc.

Fiona se na mě ostře podívala, pak na Barronse a začala se smát. "Ach, tak nádherná absurdita! Ona to pořád neví. Ach, Jericho! Ty jsi se vůbec nezměnil, že ne? Ty se tak bojíš-" Najednou se její ústa zkroutila v náhlém nádechu, její tvář zamrzla a ona padla k zemi, vypadala překvapeně a zmateně. Vztáhla ruce, ale nenašly svůj cíl. Bezvládně se zhroutila k zemi.

Zírala jsem. Ve své hrudi měla zabodnutý nůž, přímo v srdci. Kolem něj se začala hromadit krev. Ani jsem neviděla, že ho Barrons hodil.

"Předpokládám, že přinesla nějakou zprávu," řekl chladně jednomu ze strážců.

"Pán a vládce očekává tuhle ženu." Strážce kývl mým směrem. "Řekl, že je to její poslední šance."

"Odstraňte to" - Barrons pohlédl na Fionu - "z mé ulice."

Pořád byla v bezvědomí, ale dlouho tak nezůstane. Její maso bylo posílené mocí Temných, takže ani nůž přímo do srdce ji nezabije. Kouzlo, které jí kolovalo v žilách, tahle zranění uzdraví. Jen mé kopí by ji teď zabilo. Nebo ta zbraň, kterou Barrons použil na dananskou princeznu. Ale jeho nůž jí určitě zavřel pusu.

Co se chystala říct? Co jsem nevěděla a Barrons se bál, že to zjistím? Co bylo tou "nádhernou absurditou"?

Podívala jsem se na svou "vlnu" na tu, kterou jsem si vybrala, aby mě odnesla skrz nebezpečné moře. Cítila jsem se jako dítě, které otrhává lístky sedmikrásky: Věřím mu, nevěřím mu, věřím mu, nevěřím mu.

"A vy řekněte Darrocovi," řekl Barrons, "že je slečna Laneová moje. Jestli ji chce, tak ať si pro ni sakra dojde sám."