Další kapitola za dva dny!
Hned ráno jsem vstala a šla zapálit oba plynové krby a nastavila je na nejvyšší teplotu.
Znovu se mi zdálo o té krásné a chladné ženě. Byla sama, dělo se s ní něco zlého, ale horší než její fyzická bolest bylo trápení její duše. Ve snu jsem brečela a moje slzy se mi na tváři měnily v ledové krystalky. Ztratila něco nesmírně důležitého a už se jí nechtělo dál žít.
Jako vždy jsem se probudila promrzlá na kost. Ani horká sprcha mi nepomohla zahnat ten chlad. Nesnášela jsem, když mi byla zima. Teď jsem si vzpomněla, že tenhle sen se mi zdál celý život, také jsem si vybavila, že jsem vyběhla z postele jako malá holka s promrzlými chodidly a drktajícíma zubama a utíkala jsem se zahřát k tátovi do jeho teplé náruče. Vzpomněla jsem si, že mě zamotal do teplých peřin a četl mi. Vždycky nasadil svůj "pirátský hlas", ale nemohla jsem si vzpomenout proč a řekl: "Ahoj, důstojníku: Uprostřed noci se dělají muži, kteří se dřou pro zlato, zvláštní věci..."
A stejně jako se Sam McGee rozpálil na své hranici, já se v tátově náručí zahřála, nadšená tou šílenou vyhlídkou hledání zlata uprostřed Arktidy a při představě, že táhnu mrtvolu kamaráda na saních, abych ho spálila kraji jezera LaBarge a dodržela svůj slib, který jsem mrtvému dala.
Když jsem si zahřála ruce u ohně, slyšela jsem Barronse skrz dveře v jeho studovně, jak s někým naštvaně mluví s někým na telefonu.
Včera večer jsme si vyměnili dohromady osm slov potom, co hodil po Fioně nůž.
Podívala jsem se na něj, když odemykal zadní dveře a zvažovala všechny své otázky.
Otevřel dveře a počkal, až projdu pod jeho napřaženou rukou, podíval se na mě a jeho oči se mi vysmívaly.
"Copak? Žádné otázky, slečno Laneová?"
Napodobila jsem jeho tón a klidně řekla: "Dobrou noc, Barronsi."
Jak jsem stoupala po schodech, vyprovázel mě tlumeným smíchem. Nemělo cenu se ho na něco ptát. Bylo to marné.
V mikrovlnce jsem si ohřála šálek vody a přidala tři vrchovaté lžičky kávy. Otevřela jsem kredenc s příbory. "Zatraceně." Došel cukr a v lednici nebyla žádná smetana. Cenila jsem si těch nejmenších věcí.
Povzdechla jsem si, opřela se o pult a začala upíjet svoji hořkou kávu.
"Řekni tomu arogantnímu kreténovi, že jsem řekl ne, proto," řekl Barrons. "Potřebuju vás všechny. Nezajímá mě, co si o tom Lor myslí."
Vypadalo to, že verbuje všechny síly. Zajímalo mě, jestli potkám i ostatní, kteří byli jako Barrons, kromě Ryodana. Byl odhodlaný vyřídit si s Darrocem účty, být s ním hotový a odklidit ho z cesty. Byla jsem rozhodně ochotná řídit se podle tohoto plánu, pokud to budu já, kdo bude moct probodnout kopím toho parchanta, který to všechno začal, který zabil moji sestru nebo ji nechal zabít a který mě nechal znásilnit. Potřebovala jsem, aby mi jeden nebezpečný nepřítel zmizel ze života. To nebezpečí, s kterým jsem žila, mi bohatě stačilo.
Doufala jsem, že se to stane dneska. Doufala jsem, že Pán a vládce napochoduje do knihkupectví a naplní ulice svými Bojovníky tmy. Doufala jsem, že Barrons se mu postaví se svými... ať už byli cokoli. Zavolala bych Jayna a jeho muže a všechny vidoucí. Bojovali bychom, abychom ukončili všechny boje a odešli jako vítězové, o tom jsem nepochybovala. Nebyl to jen ten sen, kvůli kterému mi byla taková zima. Moje odhodlání bylo také celé z ledu. Byla jsem netrpělivá jako uvězněné zvíře. Už mě nebavilo strachovat se, co se může stát. Chtěla jsem, aby se to už stalo.
"Ne, není to důležitější než tohle. Nic není a ty to víš," vrčel Barrons. "Kdo si do hajzlu myslí, že tu velí?" Pauza. "Tak ať kurva táhne z mého města."
Z mého města. Přemýšlela jsem nad tou fází a zajímalo mě, proč to Barrons takhle cítil. Nikdy neřekl "náš svět". Vždycky říkal "váš svět". Ale Dublin nazýval svým městem. Bylo to jen proto, že v něm byl tak dlouho? Nebo stejně jako já, propadl Barrons kouzlu a barevné různorodosti města?
Rozhlédla jsem se po "svém" knihkupectví. Tak jsem mu říkala. Nazývali jsme všechny věci, které jsme měli rádi svými, ať už nám patřily nebo ne? A jestli byl Dublin jeho město, znamenalo to, že měl srdce, i když tomu Fiona nevěřila?
"Ne," pousmála jsem se a dál upíjela kafe.
Netušila jsem, jak dlouho to třepotalo o dveře, než jsem si toho všimla.
Později jsem přemýšlela, jestli někdo prošel a přidělal to na dveře, zatímco jsem pila kávu a tajně poslouchala Barronse. Možná že se podíval dovnitř skrz barevné sklo a viděl mě. Zachechtal se podlým smíchem. Později jsem přemýšlela, jestli to byla Fiona. Nenáviděla bych ji, kdyby tam stála a užívala si mou bolest.
"Darroc přijde," řekl Barrons zatímco jsem se úkosem zadívala na dveře. "Řekl jsem Fioně, že mám tři kameny a že vím, kde je ten čtvrtý."
Vážně? Kdy? Šel za ní včera v noci, zatímco jsem spala? Jen díky té myšlence samotné jsem se cítila... zrazená.
Obešla jsem pult a pomalu kráčela k přednímu vchodu obchodu, kde se třepotala ta věc v lehkém vánku na skle dveří. Ten pohyb upoutal mou pozornost. Bůhví jak dlouho by mi trvalo to jinak objevit.
Barrons řekl: "Možná že jí to nepřišlo důležité. Ale je stále brzy to s určitostí tvrdit."
Pár metrů ode dveří jsem to poznala. Podívala jsem se pryč, jako bych snad jako pštros mohla schovat hlavu do písku a byla v bezpečí.
Ale nebyla jsem.
"To není možné," řekla jsem.
Podívala jsem se zpátky, napochodovala ke dveřím, otevřela je a jemně odtrhla pásku ode dveří.
Bylo to možné.
Dlouho jsem se na to dívala a pak jsem zavřela oči.
***
"Pán a vládce nepřijde," řekla jsem Barronsovi, když vkročil do své pracovny. Jako vždy mi sklouzl pohled k tomu obrovskému zrcadlu, které bylo součástí té rozsáhlé sítě Zrcadel Temných: dveřmi do pekelné nelidské země ledu a příšer. Ale moje fascinace a strach dnes nebyl tak silný.
"To nemůžete vědět," odmítl Barrons mé tvrzení.
Sedl si za svůj masivní stůl a vypadal, jako by byl z toho samého materiálu jako já, plného napětí a tvrdého vztekem.
Usmála jsem se na něj. Bylo to buď to nebo bych se rozbrečela a to jsem v žádném případě nehodlala dopustit. "Máte doma problémy? Kluci zlobí?" řekla jsem sladce.
"K věci, slečno Laneová."
Začala jsem mu podávat to, co jsem odtrhla ze dveří. Třásla se mi ruka. Obrnila jsem se, a když jsem ji znovu natáhla, byla naprosto pevná.
Podíval se na fotku. "To je vaše sestra, ne?"
Ano, to byla. Smála se s otevřenou pusou před vchodem do Trinity College.
"Otočte to," řekla jsem pevně.
Udělal, co jsem řekla.
"Přečtěte si to."
"Byla šťastná," četl. "Miluju vás, mami a tati. Budu doma hned, jak to půjde. Mac." Na chvíli se zastavil a pak pokračoval. V obličeji mu cukl sval. "Ulice LaRuhe 1247, páté Zrcadlo napravo. Přineste kameny. Jestli s sebou vezmete Barronse, tak oba zemřete." Podíval se na mě. "Má vaše rodiče. Do hajzlu."
To to naprosto vystihovalo.
***
"To je příšerný plán," řekl Barrons už podesáté.
"Vymyslel jste ho vy," připomněla jsem mu. "A já souhlasila. Teď už z toho nevycouváme." Nadále jsem se prohrabovala věcmi ve svém batohu.
Jinak to nešlo. Chtěla jsem si to vyřídit tváří v tvář, a tak se mi to splní. Jen ne tak, jak jsem doufala. "Podívejte, Barronsi, nahustil jste mi do hlavy tolik informací o životě jako nikdo předtím, až na mého tátu. Mezi námi, jestli to nepřežiju, tak jsem si smrt zasloužila. Tak by mě měli zabít, abych už nikomu nepřidělávala starosti."
"To bylo poděkování, slečno Laneová?"
Přemýšlela jsem o tom a pak pokrčila rameny. "Ano."
Vydal za mnou zvláštní zvuk. "A je to. Nikam nejdete."
"Protože jsem vám poděkovala? Jakou to má logiku?"
"Když člověk děkuje jinému, tak nikdy nepřežije. To jste se nic nenaučila?"
"Má moje rodiče."
"Jestli vás dostane, tak to je konec pro celý svět."
"Nedostane mě. Udělám přesně to, co jste mi řekl. Žádné odchylky. Žádná vlastní rozhodnutí. Půjdu dovnitř, vyfotím to místo, kam Zrcadlo vede, a pošlu vám to na telefon. Vy přivedete... ty vaše chlapi, ať už jsou cokoli za mnou nebo se tam dostanete jinak a zachráníte nás." A já zabiju Pána a vládce. Zabodnu mu kopí přímo do hrudi. Nebo možná do oka. Budu se dívat, jak hnije. Doufala jsem, že bude umírat pomalu.
"Zrcadla jsou až moc nepředvídatelná. Něco by se mohlo pokazit, i když půjde jen o krátký přechod z jednoho místa na druhé."
"Nevěděl jste, jestli na to mám. Teď to víte. Kromě toho mě potřebuje, pamatujete? Nebude riskovat."
"Vždy, když použijete Zrcadla, riskujete. Zvlášť, když s sebou nesete předmět moci. Moc vyvolává na nepředvídatelných místech změnu."
"Já vím. To už jste mi říkal pětkrát. Budu mít kopí schované a kameny v pytlíku."
"S těmi dírami ve zdi vězení a Cruceovou kletbou... nemůže nikdo říct, co se může pokazit. Ne, slečno Laneová, nebude to fungovat."
"Jdu do toho, Barronsi, s vaší pomocí nebo bez ní."
"Mohl bych vás zastavit," řekl, tak tiše, že jsem věděla, že je jen kousek od toho, aby mě popadl a ukryl někde hluboko.
Ostře jsem se nadechla. "Pamatujete si na to dítě, které vám umřelo v náruči?"
Těžce dýchal a v hrudi se mu zase ozval ten hadí zvuk.
"Nechtějte po mně, abych prožila tu samou věc, Barronsi. Nechtějte, abych prožila ten samý zármutek. Na to nemáte právo."
"Nejsou to vaši biologičtí rodiče."
"Myslíte, že vašemu srdci záleží jen na vlastní krvi?"
O pár minut později jsem byla připravená vyjít ze dveří, uhnout doprava a zamířit přímo do té největší Temné zóny ve městě.
Věděla jsem, že ve chvíli, kdy dojdu na LaRuhe 1247, tak že budu celá zpocená, ale nehodlala jsem riskovat. Pro případ, že by v Zrcadle byla ukrutná zima, jsem se pořádně oblékla. Pro případ, že tam bude tma, jsem si vzala své MacHalo. Pro případ, že tam strávím hodně času, zatímco budu čekat na Barronse a že moji rodiče budou potřebovat jídlo, jsem měla batoh plný proteinových tyčinek, vody, masa Temných a spousty dalších věcí, které jsme tam s Barronsem mohli nacpat. Pro případ, že by je Pán a vládce chtěl vidět, jsem měla tři kameny ukryté v pytlíku obehnané ochrannými kouzli. Přes rameno jsem měla hozenou zbraň a kopí pod ní. Nepředpokládala jsem, že některou z těch věcí budu potřebovat, ale také jsem nehodlala jít někam bez kompletně vybaveného batohu, dokud poslední Danan nezmizí z povrchu země. Po desáté během dvou dnů jsem si přála, abych měla na jazyku V'laneovo jméno a přemýšlela jsem, co se s ním stalo.
Telefon jsem měla v ruce, byla jsem připravená rychle vyfotit obrázek a okamžitě ho poslat Barronsovi, aby viděl, kde přesně se Pán a vládce v Zrcadle nachází. Podívala jsem se na telefon. Pořád ve mně něco vrtalo od chvíle, kdy mi sdělil svůj plán. Na okraji mého vědomí se krčila nevyrovnanost. Nějaký fakt, který k ostatnímu neseděl.
"Chápu, že všechna Zrcadla ukazují svůj cíl. I vy čekáte, že Pán a vládce ukáže místo, kde je. Tak proč ukazuje Zrcadlo cestu, která vede skrz něco, co vypadá jako hřbitov pronásledovaný démony? To přece není cíl."
Nic neřekl.
"Vy jste propojil víc než jen dvě Zrcadla, že jo?" zamračila jsem se. "Co když se Pán a vládce rozhodl udělat to samé? Co když nám také neukáže cíl?"
"Na to nemá dost znalostí ani dost síly."
Když mě něco osvítí, tak to přijde rychle a tvrdě.
"Proboha, už to chápu!" vykřikla jsem. Už jsem se nedivila, proč mi fungování Zrcadel nechtěl vysvětlit! "To Zrcadlo ve vaší pracovně je spojené s tím v garáži! Umístil jste zrcadla, aby vytvořila cestu plnou démonských hlídačů, tak kdyby někdo našel cestu do vašeho zrcadla, tak by to nikdy nepřežili." Místo aby jedno zrcadlo spojovalo to druhé, umístil jim do cesty několik zrcadel, aby vytvořily dlouhou smrtící chodbu. "Tak se dostáváte tři patra do garáže. Proto jsem nemohla najít vchod. Celou dobu jsem ho měla ve svém knihkupectví přímo pod nosem!"
"Ve vašem knihkupectví?" zasupěl. Pak se rozesmál. "Jestli se z toho s vašimi rodiči dostanete živá i s kameny a mrtvým Darrocem, slečno Laneová, tak vám to zatracené knihkupectví dám."
Najednou jsem si připadala udýchaná. "To mluvíme obrazně nebo doslovně?"
"Doslovně. Kopyto, jelito, platí to."
"I se smlouvou a se vším?" Bušilo mi srdce. To knihkupectví jsem milovala.
"I se skladem. Kromě garáže a mé sbírky aut."
"Takže jinými slovy vás pořád budu mít za zády a budete mi dýchat na krk," řekla jsem suše.
"O tom nepochybujte." Usmál se na mě vlčím úsměvem.
"Přihodíte k tomu Vipera?"
"A Lamborghini."
1 comments:
Děkuji :-)
Okomentovat