Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 11. kapitola

ČAS JE JEDINÝ PRAVÝ BŮH A JÁ JSEM VĚČNÁ. PROTO JSEM BŮH.

Tvoje logika nedává smysl. Čas není věčný. Je stálý. Minulost, přítomnost a budoucnost. V minulosti existovala doba, kdy jsi nebyla. Proto nejsi Bůh.

JÁ VYTVÁŘÍM. JÁ NIČÍM.

S rozmarem rozmazleného dítěte.

NEDOKÁŽEŠ PŘEDVÍDAT A POCHOPIT TEN MISTROVSKÝ PLÁN. I TO, ČEMU TY ŘÍKÁŠ CHAOS, MÁ SVŮJ VZOREC A ÚČEL.

- konverzace s Sinsar Dubh

***

Stojím na balkóně a dívám se do tmy. Kolem obličeje mi poletuje sníh a dopadá do vlasů. Pár vloček chytím do dlaně a prohlížím si je. Vyrůstala jsem až dole na jihu, takže jsem neměla moc příležitostí prohlédnout si sníh takhle zblízka.

Ty vločky mají složitou krystalickou strukturu a některé mají na svých okrajích barvu. Zelenou, zlatou, popelavou. Nerozpíjí se mi na dlani. Jsou odolnější než obyčejné vločky anebo já mám nižší teplotu než obyčejný člověk. Když sevřu dlaň, aby roztály, jedna z nich mě řízne svou ostrou hranou.

Super. Vločky ostré jako břitva. Další dananský odkaz v mém světě. Je čas to změnit.

Čas.

Chvíli se zamýšlím nad jeho konceptem. Od chvíle, co jsem dorazila do Dublinu na začátku srpna, tak se čas chová zvláštně. Podívám se na kalendář, jen abych si potvrdila to, co už dávno vím - jsem tu šest měsíců.

A z těchto šesti měsíců jsem přišla o celé září kvůli jedinému odpoledni ve Férii. Listopad, prosinec a část ledna mi byly ukradeny, když jsem byla pri-you. A část ledna a února mi utekla v pár dnech, zatímco jsem byla v Zrcadlech.

Abych to shrnula, z posledních šesti měsíců mi čtyři utekly během mrknutí oka.

Můj mozek ví, že je to půl roku, co Alina zemřela.

Ale moje tělo mu nevěří ani slovo.

Připadá mi, jakoby zemřela před dvěma měsíci. Připadá mi, jako bych byla znásilněná o Halloweenu před deseti dny. Připadá mi, jako by mi unesli rodiče před čtyřmi dny a já zabila Barronse před šestatřiceti hodinami.

Moje tělo stále ještě nedohnalo mozek. Moje srdce má pásmovou nemoc. Všechny moje emoce jsou živé, protože mi připadá, že se všechno seběhlo ve velmi krátkém čase.

Odhrnu si vlhké vlasy z obličeje a zhluboka se nadechnu chladného nočního vzduchu. Jsem v ložnici jedné z Darrocových pevností v Dublinu. Je to ateliérový byt vysoko nad městem se zařízením z doby Ludvíka XIV. v domě na LaRuhe. Darroc se očividně vyžívá v luxusu. Stejně jako někdo další, koho znám.

Znala.

A budu znát znovu, opravuji se.

Darroc mi řekl, že má tucty bezpečných domů a v žádném z nich nezůstává déle než jednu noc. Jak je mám všechny najít, abych v nich mohla hledat stopy? Nesnáším jen to pomyšlení, že bych měla zůstat s Darrocem tak dlouho, aby mě vzal do všech.

Zatnu ruce v pěst. Zvládnu to. Vím, že ano. Můj celý svět na tom závisí.

Uvolním dlaně a otřu si je o boky. I hodiny potom, co se mě Temný princ dotkl, pořád cítím na své kůži jeho dotek. Odvrátím se od té chladné, zasněžené noci a zavřu za sebou francouzské dveře. Na prahu rozptýlím zbytek run, kde pulzují jako malá rudá srdce. Moje temné jezero mi přislíbilo, že dnes v noci mohu klidně spát, když je vtisknu do všech zdí a položím je na práh dveří i oken.

Otočím se a dívám se na postel stejně omámeně jako jsem se cítila celý den. Projdu kolem ní do koupelny, kde si šplíchnu do obličeje ledovou vodu. Moje oči jsou celé oteklé. Podívám se do zrcadla. Dívá se na mě žena, která mě děsí.

Když jsme přijeli, Darroc si chtěl "promluvit". Ale já vím, o co mu ve skutečnosti šlo. Zkoušel mě. Ukázal mi obrázky Aliny. Donutil mě sedět a dívat se na ně, zatímco jsem musela poslouchat jeho historky, dokud mi nepřišlo, že se z toho zblázním.

Zavřela jsem oči, ale tvář mé sestry mám vypálenou v mysli. A vedle ní i tváře táty a mámy. Řekla jsem, že mě nezajímá, co se jim v téhle realitě stalo, protože stejně hodlám vytvořit novou, ale pravda je, že mi na nich záleží i tady. Jen na to nechci myslet.

Nezeptám se Darroca na to, co se stalo mým rodičům potom, co mě to odneslo do Síně všech dní a on sám mi tu informaci nenabízí.

Nevím, co bych dělala, kdyby mi řekl, že jsou také mrtví.

Předpokládám, že je to další z jeho testů. A já projdu.

To je moje holka, slyším v hlavě, jak mě táta podporuje. Hlavu nahoru, dokážeš to. Věřím ti, zlato, říká s úsměvem. I když nechtěl, abych se věnovala roztleskávání, pořád mě vozil na tréninky, dokud jsem se nedostala do týmu a od jednoho svého klienta v cukrářství mi nechal upéct dort ve tvaru růžovofialových pompony.

Prohnu se v pase, jakoby mě někdo uhodil do břicha a stisknu rty, aby mi neunikl ten vzlyk.

Darroc je za dveřmi s princi. Nechci, aby mě slyšeli. Neodvažuju se vydat jakýkoliv zvuk.

Táta mě podporoval ze všech nejvíc, pořád mi říkal svá moudra, i když jsem je nechtěla poslouchat nebo jim nerozuměla. Měla jsem se nad nimi zamyslet. Měla jsem se víc soustředit na to, kdo doopravdy jsem.

Po tváři mi stékají slzy. Otočím se k zrcadlu, podlomí se mi kolena a já se hroutím na podlahu v koupelně. Schoulím se do klubíčka a tiše lapu po dechu.

Držela jsem to v sobě, jak dlouho to šlo. Ale bolest se přese mě přelívá a topí mě. Alina. Barrons. Máma a táta? Nesnesu to. Nedokážu to v sobě udržet.

Nacpu si pěst do pusy, aby zastavila výkřik.

Nikdo mě nesmí slyšet. Věděl by, že předstírám, kdo jsem. Kdo musím být, abych napravila svůj svět.

Seděla jsem s ním na gauči a prohlížela si všechny ty obrázky své sestry. Každý mi teď připomíná, že když jsme byly malé, vždycky mi na fotce dala ruku kolem ramen, chránila mě, starala se o mě.

Na těch obrázcích byla šťastná. Tancovala. Bavila se s přáteli. Chodila po památkách. Z jejího bytu vzal spoustu fotek. Skoro žádné tam pro nás nenechal. Jakoby mu snad těch pár měsíců na ni dávalo větší právo, než mě - té, která s ní strávila celý život a milovala ji!

Nemohla jsem před ním pohladit její tvář na fotce, protože by mu to ukázalo, že mám city, že mám slabinu. Musela jsem soustředit veškerou pozornost na něj. Celou dobu se na mě díval svýma měděnýma očima a vstřebával každý detail mých reakcí.

Věděla jsem, že by to byla smrtelná chyba - poslední, kterou bych udělala - podceňovat tu prastarou, úžasnou mysl za těma očima.

Když už mi připadalo, že mě jejíma fotkama mučí léta, konečně začal vypadat unaveně, zívl a promnul si oči.

Zapomněla jsem, že jeho tělo je lidské, tudíž má své limity.

To, že jíte Temné maso, vás neubrání před potřebou spát. Stejně jako kofein vyprchá. Předpokládám, že to je právě ten důvod, proč nikdy nespí na jednom místě víc než jednu noc. V tu chvíli je nejzranitelnější. Musí to být otrava mít lidské tělo, které potřebuje spát poté, co strávil celou věčnost jako Danan.

Rozhodnu se, že to je ta chvíle, kdy ho zabiju. Ve spánku. Až dostanu, co chci. Vzbudím ho, zatímco bude lidsky rozespalí, usměju se na něj a probodnu mu srdce kopím. A řeknu: "Tohle je za Alinu a Jericha."

Ta pěst v puse vůbec nepomáhá tlumit mé vzlyky.

Začínají kolem ní pronikat. Ztrácím se ve své bolesti, přelévají se přese mě útržky vzpomínek: Alina, když mi mávala na rozloučenou na letišti před cestou do Dublinu; máma s tátou přivázaní k židlím čekajícím na záchranu, která nikdy nepřišla; Jericho Barrons mrtvý na zemi.

Každý sval v mém těle se třese a já nedokážu dýchat. Pálí mě na prsou a tíží mě neskutečná váha.

Snažím se to v sobě udržet. Kdybych otevřela pusu, abych se nadechla, tak mi uniknou, ale já si musím rozmyslet tenhle beznadějný boj: brečet a dýchat? Nebo nebrečet a udusit se?

Začíná se mi dělat tma před očima. Jestli přijdu o vědomí, aspoň ze mě nevyjde žádný zvuk.

Stojí u mých dveří a poslouchá?

Hledám nějakou vzpomínku, která by zahnala tu bolest.

Když jsem se vzpamatovala ze stavu Pri-yy, s hrůzou jsem zjistila, že i když vzpomínky na čas strávený s princi v opatství jsou zamlžené, tak každou chvíli strávenou s Barronsem v posteli si pamatuju s naprostou přesností.

Teď jsem za ně vděčná.

Teď mi pomůžou nekřičet.

Ty opouštíš mě, Růženko.

Ne - to není dobrá vzpomínka!

Rychle hledám jinou.

Tady. Když pro mě poprvé přišel, dotkl se mě, když byl ve mně. Poddám se tomu, přehrávám si každý detail.

Po chvíli konečně můžu vyndat ruku z pusy. Napětí v mém těle povoluje.

Na studené podlaze se třesu zimou.

Alina je studená, Barrons je studený.

Tak bych měla být studená i já.

***

Když konečně usnu, tak se chlad vkrade do mých snů. Ubírám se klikatou cestou na útesu z černého ledu. Tohle místo znám. Cesta, kterou jdu, je mi povědomá, jakobych tu byla stokrát. Skrz ledové zdi mě sledují.

Zahlédnu nádherou, smutnou ženu, která jde bosá ve sněhu přede mnou. Volá na mě. Ale pokaždé, když otevře pusu, ledový vítr ji bere slova z úst. Musíš - zaslechnu, ale zbytek věty odvane vítr.

Nemůžu - křičí.

Rychle! varuje mě přes rameno.

Běžím za ní, snažím se ji zaslechnout. Natahuju k ní ruce, abych ji chytila.

Ale zakopne na okraji propasti a spadne.

Nevěřícně a s hrůzou se dívám.

Ta ztráta je nesnesitelná stejně, jako bych umírala já sama.

Prudce se probudím, vyskočím z podlahy a lapu po dechu.

Pořád se snažím vzpamatovat, když se mé tělo zvedne a začne se pohybovat, jako by ho ovládal někdo jiný.

S hrůzou sleduju svoje nohy, které mě nutí opustit koupelnu. Chodidla mě vedou přes pokoj a moje ruce otevírají balkónové dveře. Moje tělo je vedeno neviditelnou silou do temnoty přes moje rudé ochranné runy.

Nic z toho se neděje z mojí vlastní vůle. Vím to a stejně to nemůžu zastavit. Tam, kde teď stojím jsem naprosto nechráněná. Nemám své kopí. Darroc mi ho vzal než mě princ přenesl.

Dívám se na střechy ve stínu, čekám a bojím se toho, co přijde. Vím, že stejně nebudu moct vzdorovat žádným rozkazům.

Jsem loutka. A někdo tahá za moje nitky.

Jako potvrzení mých myšlenek nebo jen pro legraci vyletí mé ruce do vzduchu než spadnou zpět k mým bokům.

Moje nohy vesele poskočí o další dva kroky. Přála bych si, aby se mi to jenom zdálo, ale nezdá.

Tancuju na balkóně stále rychleji.

Když už si začínám myslet, že mě utancují k smrti, moje nohy se najednou zastaví. Prudce dýchám a pevně sevřu ruce kolem železného zábradlí. Jestli si ten můj záhadný loutkař myslí, že mě nechá skočit přes zábradlí, tak by se měl připravit na zatracený boj.

Je to Darroc? Udělal by to? Dokázal by to udělat? Má opravdu tolik moci?

Najednou teplota prudce klesne a moje ruce na zábradlí pokryje led. Když je odtrhnu, led se rozpadne a padá dolů do noci, kde se třpytí na chodníku. Kousky mé kůže zůstaly na zábradlí. Ucouvnu rozhodnutá nespáchat nucenou sebevraždu.

Neublížila bych ti, Mac, vrní Sinsar Dubhv mé mysli.

Prudce se nadechnu. Vzduch je tak chladný, že mě pálí v krku a plicích.

"Právě se ti to povedlo," říkám skrz zaťaté zuby.

Cítím její zvědavost. Nechápe, že mě zranila. Kůže se zahojí.

To nebyla žádná bolest.

Ztuhnu. Její tón se mi nelíbí. Je až moc sametový, plný příslibu. Zoufale se snažím dostat ke svému temnému jezeru a ozbrojit se jakoukoli zbraní, kterou bych se mohla bránit, ale mezi mnou a tou vodnatou temnotou se vztyčí zeď a já se přes ni nemůžu dostat.

Sinsar Dubh mě nutí kleknout si na kolena. Bráním se se zaťatými zuby. Otáčí mě a já padám na záda. Ruce a nohy rozhozené do stran, jako bych měla dělat sněžné anděly, přimáčkne mě na kovové nosníky.

Tohle, Mac, přede Sinsar Dubh, je bolest.

***

Topím se v bolesti. Netuším, jak dlouho mě mučí, ale po celou dobu jsem si bolestivě vědoma jedné věci: Barrons mě nezachrání.

Nebude na mě hulákat, abych se vrátila zpátky do reality jako posledně, když mě Kniha přepadla na ulici a "ochutnávala mě".

Neodnese mě zpátky do knihkupectví, kde to skončí, kde mi udělá kakao a zabalí do deky. Nerozesměje mě tím, že se ze mě bude snažit dostat, kdo jsem nebo mě nedožene k breku, protože jsem mu ukradla z hlavy vzpomínku a viděla ho zlomeného zármutkem, když držel umírající dítě.

Zatímco mě Kniha drží na zemi balkónu, zatímco každá část mého těla křičí bolestí a kosti se mi jedna po druhé lámou, držím se svých vzpomínek.

Nemůžu se dostat ke svému jezeru, ale dokážu se dostat ke svým myšlenkám. Sinsar Dubh je tam taky, zkoumá moje myšlenky. "Studuje mě" jak mi jednou řekla. Co to hledá?

Říkám si, že to musím přežít. Že mi doopravdy neubližuje. Jen si se mnou hraje. Dnes v noci pro mě přišla. Lovím ji. A z nějakého mně neznámého důvodu, loví ona mě. Je to nějaký zvrácený vtip?

Nezabije mě. Alespoň ne dneska. Asi ji bavím.

Jen mě donutí přát si, abych byla mrtvá - a já ten pocit znám. Už hodnou dobu se tak cítím.

Po nekonečné době bolest ustupuje a ona mě postaví zpátky na nohy.

Moje ruce chytí zábradlí a horní část těla se přes něj nakloní.

Pevně sevřu ruce a zapřu nohy. Každou částečku energie, kterou mám, používám, abych se zbavila té bolesti. Dívám se na střechy a snažím se obrnit svou vůli.

Neumřu.

Jestli dneska umřu, tak svět zůstane tak, jak je a to já nepřipustím. Umřelo až moc lidí. Až moc lidí bude umírat, jestli s tím něco neudělám. Naplněná potřebou bránit něco většího než jsem já posbírám svou vůli a jako raketa se vrhnu ke svému jezeru uvnitř mé hlavy.

Narazím do zdi, kterou kolem mě Sinsar Dubh vztyčila.

Objeví se malá prasklinka.

Netuším, kdo je z toho víc překvapený, jestli já nebo ona.

A pak se najednou rozzuří.

Cítím její hněv, ale ne proto, že jsem rozbila zeď. Ale z jiného důvodu.

Jako bych ji já osobně nějak naštvala.

Je... ze mě zklamaná?

To mi přijde neskutečně znepokojivé.

Donutí mě otočit hlavu a podívat se dolů.

Pode mnou někdo stojí, tmavá postava na bílém sněhu a má pod paží knihu.

Nakloní hlavu a vzhlédne.

Zadusím výkřik.

Tu postavu v plášti, který jemně poletuje ve větru poznávám. Poznávám i její vlasy.

Ale nic jiného - jestli je to opravdu Fiona, Barronsova bývalá zaměstnankyně a milenka Dereka O'Banniona - tak ji někdo stáhl za živa z kůže. A protože ji O'Bannion naučil jíst Temné maso, tak nemohla zemřít.

Instinktivně se chci natáhnou pro své kopí. Ale samozřejmě tam není.

"Smilování!" křičí Fiona. Její rty bez kůže odhalují zakrvácené rty.

A já přemýšlím: Zbyla ve mně nějaká milost? Natáhla jsem se pro kopí, protože mi jí bylo líto?

Nebo proto, že nenávidím tu myšlenku, že měla Jericha Barronse přede mnou a mnohem delší dobu?

Kniha kvůli mně zuří čím dál víc.

Cítím, jak se její hněv přelívá a naplňuje ulici. Je obrovský, téměř nepolapitelný.

Jsem překvapená.

Proč se tak ovládá? Proč všechno nezničí? Já bych to udělala, kdyby zůstala a nechala mě ji použít. Pak bych to všechno vytvořila znovu.

Najednou se mění v Bestii, ve stín černější než tma. Roste, řičí a tyčí se stále výš a výš, dokud není v úrovni mých očí.

Visí ve vzduchu a neustále mění svou podobu mezi Bestií a Fionou.

Zavřu oči.

A když je znovu otevře, jsem sama.