Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 12. kapitola

"Zatracený, stupidní pitomci!" nakopnu plechovku, která leží na zemi. Vyletí do vzduchu, třefí zeď a celá se o ni zmačká. A - kámo - teda v té zdi je několikacentimetrová díra. Ušklíbnu se, prrotože vím, že nikdo nikdy nepůjde kolem a nepomyslí se: Kámo, jak se sakra udělala v tý zdi ta díra?

Jen další kousek záhady, kterou je Mega O'Malley! Město je jich plné.

Nechávám po sobě stopy po celém Dublinu. Říkám tím "tady jsem byla!". Značím si město už léta, od chvíle, kdy mě Ro začínala posílat ven, abych pro ní zařídila různé věci. Nejdřív to byly malé věci jako ohnuté sochy před muzeem, jen trošičku, abych já věděla, že je s nimi něco jinak a nikdo jiný ne. Ale od pádu zdi už na tom nezáleží. Vyryla jsem pár věcí do cihel a kamene, naaranžovala trosky domů ve tvaru svého jména MEGA, ohnula pouliční lampy do písmene D jako Dani.

Začnu si vykračovat o něco chvástavěji.

Super síla to je moje.

Zamračím se. "Zatracený parchanti," zamumlám.

Hormony jsou taky moje. Chvíli jsem nahoře, chvíli zase dole. Moje nálady se mění rychleji, než střídám nohy. V jednu chvíli se nemůžu dočkat až vyrostu a budu mít sex, v tu další nenávidím lidi a chlapi jsou taky lidi - kámo, jestli není sperma ta nejnechutnější věc na světě, tak nevím, co jinýho. Jako, fuj, kdo by to chtěl mít v puse?

Už pár dní jsem sama a zatím je to super! Nikdo mi neříká, co mám dělat. Nepůjdu do postele. Nikdo mi neříká, co si mám myslet. Jsem to jen já a můj stín - a my jsme zatraceně cool. Kdo by mnou nechtěl být?

Stejně... pořád se bojím o ty hloupý ovce v opatství.

Zatraceně, ne, nebojím! Když nechtěj vytáhnout hlavu z písku, tak to není moje věc!

Škoda, že někteří pitomci nevědí, že mě mají brát vážně. Asi jim budu muset převrátit svět vzhůru nohama.

Znovu jsem byla u Chestera.

Muselo jich být sedm, aby mě udrželi venku. Říkala jsem jim, že Ry-O je ten, s kým potřebuju mluvit, protože si myslím, že jim velí, když tu Barrons není.

Barrons tu není.

Hledala jsem ho všude možně celou noc potom, co pohled na Mac a pána a příšeru málem vypálil oči.

Kámo - co to bylo? Měla být s V'lanem nebo Barronsem! Kdo by si chtěl vyměňovat sliny s Temno-žroutem? Zvlášť s tím, který tohle všechno způsobil! Kde byla tak dlouho? Co se s ní stalo?

Nechtějí mě k Chesterovi pustit. Fakt skvělý! Už mě to přestává bavit! Přece tam nechci nic pít. Alkohol je jed. Jen jsem je chtěla zasvětit.

Nakonec jsem jim řekla, ať vyřídí šéfovi, že si myslím, že je Mac v průšvihu. Že se stýká s Darrocem. A chrání je dva princové.

Myslím, že jí zase vymyl mozek. Zas ji budu muset dostat zpátky. Jen jsem chtěla někoho, kdo by mi kryl záda, až je sejmu. Už nemám svoje vidoucí-ovce za zadkem. Co jsem opustila opatství, tak jsem v nemilosti a jediné, co bych mohla udělat, abych si je udobřila, bylo padnout na kolena. Ani Jo neodejde z opatství. Říká, že pro Mac už je příliš pozdě.

Proto jsem potřebovala Ryodana. Řekla jsem jeho nohsledům, aby mu vyřídili, že dneska večer hodlám sejmout Darroca, a jestli chtějí, tak můžou pomoct.

Nebo ne.

Nikoho nepotřebuju. Jen sebe.

Mega jde do boje! Rychlejší než vítr! Dokážu přeskakovat vysoké budovy jedním skokem!

Kámo!

Zzzooom!

***

Dívám se na sebe v zrcadlem s chladným odstupem. Žena, která se na mě dívá zpátky, má na tváři malý úsměv.

Sinsar Dubh mě včera v noci navštívila. Připomněla mi svou obrovskou moc, ukázala mi svou krutost. Ale i tak jsem odhodlanější než dřív.

Musí to přestat a ta osoba, která ví, jak toho dosáhnout, sedí v sousedním pokoji a směje se něčemu, co mu právě řekli jeho stráže.

Tolik lidí je kvůli němu mrtvých. A on se tam směje. Teď si uvědomuju, že Darroc byl vždycky nebezpečnější než Mallucé.

Mallucé vypadal hrozně a choval se jako monstrum, ale velmi málo zabíjel své stoupence.

Darroc je přitažlivý, okouzlující, láskyplný a taky dokáže bez mrknutí oka zabít tři miliardy lidí bez toho, aby ztratil své kouzlo. Dokáže se usmívat a říkat mi, jak moc měl rád mou sestru, ukazovat mi fotky, jak se spolu baví. Pak zabije tři miliardy lidí, když mu to pomůže získat Knihu?

Kdyby se s ní spojil, čeho by byl schopný? Zastaví se před něčím? Využívá mě stejně odtažitě, jako já jeho? A až dostane, co chce, zabije mě?

Jsme uvěznění ve smrtelném boji. Je to válka a já udělám vše, co je v mých silách, abych ji vyhrála.

Uhladím si šaty, otočím se na bok, napnu nohu v botách na podpatku a chvíli ji obdivuji. Mám nové oblečení. Potom, co jsem dlouho dobu nosila funkční oblečení, tak oblékat se hezky mi přijde zvláštní, povrchní.

Ale naprosto nezbytné, kvůli té nestvůře vedle.

Poslední noc poté, co Kniha zmizela, jsem se snažila usnout, jen abych napůl spící prožívala jednu noční můru za druhou. Byla jsem Darrocovi vydána na milost, zase mě mohli princové znásilnit: ten čtvrtý, kterého jsem předtím neviděla, tam byl taky, snažili se mě zlomit, pak jsem cítila píchnutí jehly vzadu na krku, jakoby mě někdo tetoval zezadu hlavu, pak byli znovu na mě, najednou jsem byla zpátky v opatství, třásla jsem se neovladatelnou touhou na podlaze své cely, rozpouštěly se mi kosti, moje sexuální touha byla až bolestivá. Pak nade mnou stála Rowena a já se jí chytila a ona mi přitiskla k obličeji kus látky, která zvláštně páchla. Bojovala jsem, kopala, škrábala, ale já proti ní nic nezmohla a v mé noční můře jsem zemřela.

Pak už jsem se nesnažila spát.

Svlékla jsem se a stála ve sprše, kde jsem si nechala vodu stékat po kůži. Miluju slunce, takže si asi nikdy na takovouhle zimu nezvyknu, i když už jsem pár měsíců v Irsku.

Když jsem se vydrhla do růžova, s nechutí jsem prstem u nohy šťouchla do černého oblečení na zemi.

Měla jsem na sobě jedno spodní prádlo až moc dlouho. Moje kožené kalhoty byly promočené, usušené, sražené a potřísněné. Bylo to oblečení, v kterém jsem zabila Barronse. Chtěla jsem ho spálit.

Zabalila jsem se do prostěradla a vkročila do obývacího pokoje, kde seděly tucty Darrocových nohsledů v rudých hábitech. Dala jsem jim přesné instrukce, aby věděli, co mi mají přinést.

Když se přesunuli do vedlejší ložnice, aby vzbudili Darroca a dovolili se ho, utrhla jsem se na ně: To se nemůžete rozhodnout sami? To vás osvobodil jen proto, aby mohl kontrolovat každý váš krok? To jeden nebo dva nemůžete doběhnout pro pár věcí? Jste Temní nebo ovce?

Temní se na mě zadívali naprosto šokovaně. Na rozdíl od Světlých se ještě nenaučili, jak skrývat emoce. Dostala jsem, co jsem chtěla - tašky a krabice plné oblečení, bot, šperků a makeupu.

Všechno to byly zbraně, to je dobře.

Teď jsem se prohlížela v zrcadle, teď jsem vděčná za to, že jsem se narodila hezká. Musím vědět, na co bude reagovat. Jaké jsou jeho slabiny. Kolik té slabosti bude cítit pro mě. Kdysi býval Světlý. Tím stále v hloubi duše je a včera večer jsem se zblízka podívala, jací Světlí jsou.

Panovační. Krásní. Arogantní.

To dokážu.

Nemám moc trpělivosti. Chci odpovědi a chci je hned.

Opatrně dokončím svůj makeup, dám si na tváře a dekolt trochu bronzu, abych napodobila tu zlatavou kůži Dananů.

Moje žluté šaty mě těsně obepínají. Svaly na těle mám stále ještě vyrýsované z Barronsova sex maratónu. Moje boty a doplňky jsou zlaté.

Každým coulem budu vypadat jako princezna.

A pak ho zabiju.

***

Když mě vidí, přestává mluvit a na dlouho se na mě zadívá. "Tvoje vlasy byly kdysi blonďaté jako její," říká nakonec.

Otáčím se k nejbližšímu strážci a říkám mu, co potřebuju, abych si mohla obarvit hlavu. Podívá se na Darroca a přikývne.

Pohodím hlavou. "Chci po nich obyčejné věci a oni to zpochybňují. Štve mě to! To mi nemůžeš dát dva vlastní strážce?" chci po něm. "To nemůžu mít nic pro sebe?"

Podívá se na mé nohy, dlouhé a vyrýsované a na moje chodidla v pěkných vysokých podpatcích. "Samozřejmě," zamumlá. "Které dva chceš?"

Přezíravě mávnu rukou. "Vyber sám. Všichni jsou stejní."

Přidělí mi dva, aby udělali, co si přeju. "Budete ji poslouchat, jako byste poslechli mě," řekne jim. "Ihned a bez otázek. Pokud tedy její rozkazy nebudou odporovat těm mým."

Zvyknou si na to mě poslouchat. Ostatní stráže si taky zvyknout mě poslouchat. Malé krůčky, malé eroze.

Připojím se k němu na snídani a usměju se. Polykám jídlo, které chutná jako krev a popel.

***

Sinsar Dubh je málokdy aktivní během dne.

Stejně jako zbytek Temných preferuje noc. Těm, kteří byli tak dlouho uvězněni v ledu a temnotě, připadá sluneční svit disharmonický, bolestivý. Čím déle v sobě nosím tenhle smutek, tím víc mu rozumím. Je to, jako by mi slunce dalo facku a řeklo: Podívej, svět je krásný a jasný! Škoda, že ty ne.

Přemýšlím, jestli to je důvod, proč byl Barrons tak málo venku během dne. Protože i on byl zničený stejně jako my a nacházel klid v tajných stínech. Stíny jsou nádherná věc. Schovají bolest a ukryjí motivy.

Darroc odchází během dne s malou porcí své armády a odmítá mě vzít sebou. Chci na něj zatlačit. Cítím se jako uvězněné zvíře, ale vytyčil linie, o kterých vím, že je nemám překračovat, jestli chci, aby mi věřil.

Trávím odpoledne v domě, poletuji kolem jako nádherný motýl, zvedám věci, listuji knihami a prohlížím si skříňky a šuplíky, sem tam něco vykřiknu, prohledávám celé tohle místo pod rouškou zvědavosti, pod zkoumajícíma očima strážců.

Nenacházím nic.

Odmítají mě pustit do jeho ložnice.

Tuhle hru můžou hrát dva. Já odmítám pustit kohokoli do té své. Vztyčím rudé ochranné runy, aby se nikdo nemohl dostat k mému batohu a kamenům. Tak jako tak se dostanu do jeho pokoje.

Pozdě odpoledne si obarvím vlasy, vyfoukám a natočím do velkých vln.

Zase jsem blonďatá. Je to zvláštní. Pamatuju si, že mi Barrons řekl, že vypadám jako živá duha. Stýská se mi kvůli tomu po bílé minisukni a růžové halence.

Místo toho si na sebe vezmu červené šaty, vysoké černé kozačky, které mi obepínají nohy až do půli stehen a k tomu si vezmu černý kožený kabát s kožešinou kolem krku a rukávů, který v pase přepásám, aby vynikly moje křivky. Do uší si nandám diamantové náušnice a doplním podobným náhrdelníkem. Když je půlka Dublinu mrtvá, tak nakupování je jako sen. Škoda, že už mě to vůbec nezajímá.

Když se Darroc vrátí, podle jeho pohledu vím, že jsem vybrala dobře. Myslí si, že jsem si vybrala černou a rudou kvůli němu, jsou to barvy jeho stráží, barvy, které vybral svému budoucímu dvoru.

Ale já si je vybrala pro barvy tetování na Barronsově těle. Dnes je mám na sobě jako slib, že vše napravím.

"Tvoje armáda s námi nejde?" ptám se, když vykročím z domu. Noc je chladná a čistá, nebe se třpytí, plné hvězd. Sníh během dne roztál a dlážděné ulice jsou úplně suché.

"Lovci nenávidí nižší kasty."

"Lovci?" opakuji.

"Jak jsi čekala, že budeme hledat Sinsar Dubh?"

Na jednom z nich jsem už jela, s Barronsem když jsem se snažili chytit Knihu mezi tři kameny. Přemýšlím, jestli to Darroc ví. S tím jeho chytrým zrcadlem skrytým v uličce za knihkupectvím asi není moc věcí, co o mně neví. "A co když ji dnes najdeme?"

Usměje se. "Jestli ji dnes pro mě dneska najdeš, MacKaylo, tak z tebe udělám svou královnu."

Prohlédnu si ho. Je oblečen draze, v Armaniho tvídu, kašmíru a kůži. Nemá s sebou nic. Je klíčem ke spojení s Knihou pouze znalost? Rituál? Runy? Nějaký předmět? "Máš, co potřebuješ, aby ses s ní mohl spojit?" zeptám se.

Zasměje se. "Ach, dneska to bude přímý útok. S těmi šaty," dodává sametově," jsem doufal ve svádění."

Zvednu jedno rameno a bezstarostně jím pokrčím, stejně tak se i usměju. "Víš to, co já. Netuším, proč bych měla předstírat opak. Jsme to, co jsme, ty a já."

Líbí se mu, že jsem nás dala do stejné škatulky. Vidím mu to na očích.

"A to je co, MacKaylo? Co jsme?" Pootočí se ke mně a vykřikne rychlí povel cizím jazykem. Jeden z Temných princů se objeví, poslouchá, přikývne a zmizí.

"Přeživší. Dva lidé, kteří nenechají jiné, aby jim vládli, protože se jako vládci narodili."

Prozkoumává můj výraz. "Opravdu tomu věříš?"

Ulice je chladná a můj kabát je okamžitě pokrytý malými krystalky černého ledu. Vím, co to znamená. Královský Lovec se právě zjevil nad námi, černá kožená křídla se mu třepotají ve větru. V tom chladném větru mi poletují vlasy. Podívám se nahoru, na břicho kasty, která se narodila, aby zabíjela vidoucí.

Velký pekelný drak přitiskne křídla k tělu a těžce se snese k ulici a těsně míjí budova na protější straně.

Je obrovský.

Na rozdíl od toho menšího Lovce, kterého Barrons ovládl, je tenhle sto procentně při vědomí. Připadá mi starší než cokoli, co jsem kdy viděla nebo cítila poletovat po nočním nebi. Ten pekelný chlad, který z něj vychází, ten pocit bez naděje a prázdnotu je nedotčený. Ale nepřipadá mi potlačený a plný marnosti. Tenhle mi připadá volný.

Jemně mě v duchu šťouchne. Cítím jeho zdrženlivost. Nevlastní žádnou moc, to on je mocí.

Pošťouchnu ho zpátky za pomocí mého černého jezera.

Překvapeně vydechne.

Otočím se zpátky k Darrocovi.

Vidoucí? říká Lovec.

Ignoruju ho.

VIDOUCÍ? vtrhne mi do mysli a okamžitě způsobí ostrou bolest hlavy.

Prudce se k němu otočím. "Co?" syčím.

Ve stínech se krčí velký černý stín. Má hlavu tak skrčenou, že se bradou dotýká chodníku. Přesouvá váhu z jedné nohy s obřími drápy na druhou, jeho obrovský ocas se ometá ulicí a vráží do popelnic a hromádek s lidskými ostatky. Ohnivé oči se zaboří do mých.

Snažím se ho mentálně zatlačit, opatrně. Dananská legenda říká, že Lovci nejsou úplně Danani. Netuším, co jsou, ale rozhodně ho nechci ve své hlavě.

Po chvíli řekne, Áááá, posadí se, tady jsi.

Nevím, co tím myslí. Pokrčím rameny. Mám ho pryč z hlavy a to je vše, na čem mi záleží. Otočím se zpět k Darrocovi, který pokračuje v naší konverzaci tam, kde jsme přestali. "Opravdu si myslíš, že jsme se narodili, abychom společně vládli?"

"Zeptala jsem se tě někdy, kde jsou moji rodiče?" odpovídám mu tou bolestivou otázkou, která mě zraňuje na duši, ale moje nálada říká vše anebo nic. Když dnes večer dostanu to, co chci, tak končím. Moje bolest bude pryč. Budu se moct přestat nenávidět. Ráno si znovu promluvím s Alinou, dotknu se Barronse.

Jeho pohled se zostří. "Když jsi je poprvé viděla v zajetí, myslel jsem si, že jsi slabá, že tě pohání jakési pouto. Proč jsi se nezeptala?"

Teď už chápu, proč mi Barrons pořád říkal, abych se přestala ptát, ale radši posuzovala jeho činy. Je tak snadné lhát. Co je ještě horší, chytáme se těch lží. Prosíme o iluzi, abychom nemuseli čelit pravdě, abychom se nemuseli cítit tak sami.

Pamatuju si, že když mi bylo sedmnáct, tak jsem si myslela, že jsem zamilovaná, ptala jsem se ho na svém plese - Katie tě doopravdy neviděla, jak se líbáš na chodbě s Brandi, že ne Rode? A když řekl, že ne, věřila jsem mu - navzdory rozmazané rtěnce na jeho bradě, která byla až moc rudá na to, aby byla moje, Brandi se na nás neustále ohlížela skrz rameno kluka, se kterým přišla. O dva týdny později nebyl nikdo překvapený, když už to nebyl můj kluk, ale její.

Dívám se Darrocovi do tváře a vidím něco, co mě zve. Myslí to vážně, že ze mě udělá svou královnu. Chce mě. Nevím proč, možná proto, že ve mně vidí Alinu, že jsem nejbližší věc, která mu ji připomíná. Možná proto, že on a moje sestra společně přišli na to, kdo jsou a čeho jsou schopní. Společné pouto je mocná věc. Možná proto, že si se mnou Sinsar Dubh hraje kvůli temnému jezeru v mé hlavě.

Možná proto, že jedna jeho část je lidská a on žízní po té samé iluzi jako my všichni.

Barrons byl puritán. Teď to chápu. Slova jsou nebezpečná.

Říkám: "Věci se mění. Přizpůsobuji se. Odstřihla jsem se od toho, co je nepodstatné." Natáhnu se a hladím ho po tváři, po jeho dokonalých rtech a po jizvách. "A já často přicházím na to, že se moje situace nezhoršila tak, jak jsem si původně myslela, ale zlepšila. Nevím, proč jsem tě tolikrát odmítala. Chápu, proč tě moje sestra chtěla." Říkám to všechno tak jednoduše, že to zní jako pravda. Dokonce i já jsem překvapená z toho, jak upřímně zním. "Myslím, že by jsi měl být králem, Darrocu, a jestli mě chceš, tak by mi bylo ctí být tvojí královnou."

Prudce se nadechne a jeho měděné oči září. Chytí mě za hlavu a zaboří prsty do mých vlasů, hraje si s nimi. "Dokaž to, MacKaylo, a já ti nic neodepřu. Nikdy."

Nakloní mi hlavu a skloní se ke mně.

Zavřu oči a pootevřu rty.

A v tu chvíli ho to zabije.