Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 13. kapitola

Překvápko! Další kapitola hned druhý den :-D To se moc často nestává :-)

Od chvíle, co jsem přistála v Irsku a já začala hledat vraha své sestry v mém životě proběhlo pár změn paradigmatu - velkých, alespoň to jsem si myslela - ale tahle zatím předčila všechny ostatní.

Stojím tu se zavřenýma očima, čekám na polibek od milence své sestry, když mě najednou přes obličej praští něco teplého a mokrého, kape mi to z brady, třísní krk a stéká mi to na prsa. Další mám na kabátě.

Když otevřu oči, zakřičím.

Darroc už se mě nechystá políbit, protože jeho hlava je pryč - prostě pryč - a na to se nikdy nedokážete připravit, ať už jste jakkoli chladní a mrtví uvnitř. Když vás postříká krev z bezhlavé mrtvoly - zvlášť z té, kterou jste znali, ať už jste ho měli rádi nebo ne - dostane vás to. Dvakrát tolik, když jste se ho zrovna chystali políbit.

Co je ještě otřesnější je fakt, že teď nevím, jak splynout s Knihou.

Jediné, co mi teď běží hlavou je: Jeho hlava je pryč, teď nevím, jak se spojit s Knihou. Jí maso Temných. Co když mu tu hlavu vrátím? Bude moct mluvit? Možná ho dokážu dát dohromady a pak ho mučit tak dlouho, dokud mi tu informaci nedá.

Zatnu pěsti nepříčetná vztekem z toho, jak se vše vyvinulo.

Ten jeden polibek - no dobře, a možná několik nocí v posteli mého nepřítele - a dostala bych z něj vše, co jsem potřebovala. Ale to se teď nestane. Získávala jsem si jeho důvěru. Viděla jsem to v jeho očích. Svěřil by se mi. Řekl by mi svá tajemství a pak bych ho zabila já a napravila svět.

A teď je jeho hlava pryč a s ní i to, co jsem potřebovala vědět. Nedokážu žít v téhle příšerné realitě další měsíce, než přijdu na to, jak rozluštit proroctví.

Moje celá mise se soustředila na jediný cíl - a ten je teď pryč, bez hlavy!

To je totální konec.

Nechala jsem ho, aby se mě dotkl pro nic za nic.

Zírám na krvavý pahorek jeho krku, když se jeho tělo začíná v malých kruzích kymácet. Jsem překvapená, že se pořád hýbe. To asi to maso Temných v jeho krvi.

Zakopne a spadne na zem. Někde poblíž slyším zkomolené zvuky. Bože, jeho hlava pořád mluví.

Dobře! Dokáže dát dohromady celé věty? Teď jsem ve výhodné vyjednávací pozici. Řekni mi, co chci vědět a já ti vrátím hlavu.

Zamračím se. Kde jsou princové? Proč ho neochránili? Počkat! Kdo mu to udělal?

Jsem na řadě?

Prudce se začnu rozhlížet kolem sebe.

"Uf," dostanu ze sebe. Nějak to nemůžu zpracovat.

Vidoucí, přede mi v hlavě Lovec.

Dívám se nevidoucíma očima. Lovec, kterého Darroc zavolal, se krčí kousek ode mě, drží jeho hlavu ve vzduchu za vlasy a třese s ní ze strany na stranu.

Jestli se nějaký Lovec dokáže smát, tak je to tenhle. Jeho kožené rty jsou roztažené a ukazují ostré tesáky a úplně z něj syčí pobavení.

Jeho... ruka, protože jiné slovo nemám, je veliká jako menší auto. Jak mohl tak snadno useknout Darrocovi hlavu?

To ho skřípl mezi svými drápy? Stalo se to tak rychle.

Proč by ho zabíjel?

Darroc byl jejich spojenec. To Lovci ho naučili jíst maso Temných. Stalo se to, před čím jsem ho varovala? Unavil je a tak se ho zbavili?

Sáhnu po svém kopí, je zpátky. Super, takže princové jsou rozhodně pryč. Ale než ho stihnu vytáhnout, Lovec se mi v hlavě zasměje, suše a sípavě a mě zaplaví pocit tak starý, že odporuje proudu času, vědomí, které je poznamenané dlouho cestou šílenství. Tlumil se přede mnou. Tohle je úplně jiná forma Lovce.

Nepřekvapilo mě, kdybych zjistila, že je to dědeček všech ostatních.

Říká si K'Vruck. Lidé pro něj nemají slovo. Znamená to stav za smrtí. Smrt je nicotná oproti K'Vruckovi.

"Cože," vykoktám. Ten hlas byl v mé hlavě.

K'Vruck je mnohem víc, než smrt. Je to redukce hmoty do stavu naprosté netečnosti, z které nikdy už nic nemůže povstat. Je to mnohem méně než nic. Nic je něco. K'Vruck je absolutní. Tvůj druh by přišel o duši, kdyby se to snažil pochopit.

Ztuhnu. Ten hlas znám. Vysmívá se. Moje kopí proti němu nebude k ničemu.

Jestli toho Lovce zabiju, jen by přeskočila na mě.

Povím ti tajemství, řekne jemně. Pokračujete. Vy lidé. Dokud vás nesežehne - zasměje se potichu - K'Vruck.

Přerývavě se nadechnu.

MacKaylo, já nikomu nedovolím, aby mě ovládl. Darroc by nikdy nedokázal využít svoji kličku a ty nikdy nezjistíš jak.

Lovec rozmáčkne Darrocovu hlavu jako hrozen. Vlasy a kosti dopadnou na chodník. A teď, když už konečně nejsem zmražená tou hrůzou, vidím, co Lovec drží v druhé ruce. Co celou dobu držel v druhé ruce.

Rychle ucouvnu.

Neexistovala šance, že bychom se s Darrocem vypravili do noci hledat Sinsar Dubh.

Předhonila nás.

Stopla si Lovce a přišla za námi.

A teď tu stojím, naprosto bezmocná. Nemám kameny, moje kopí je zbytečné, pokud - 

Amulet! Když ten Lovec utrhl Darrocovi hlavu, zůstal na jeho těle! Rychle vrhnu pohled kolem sebe, snažím se dívat na nic a na všechno, aby nevyčetla můj plán v mé hlavě.

Kde jsou zatraceně ti princové! Mohli by mě odsud přenést! A co udělali? Zmizeli, když Darroc umřel! Zbabělci!

Tady! Když Darroc upadl, amulet sklouzl z jeho krku. Stříbro a zlato se leskne v kaluži krve, pár metrů ode mě! V mém temném jezeru je moc. Když ji posílím amuletem, budu mít dost sil s ní bojovat?

Obrátím se k černé oblázkové pláži, ale ta zatracená zeď je zpátky na svém místě. Sinsasr Dubh se zasměje. Včera jsem tu zeď nalomila, dneska se mi to povede taky, i kdybych měla umřít.

Moc si musíš zasloužit a to se ti ještě nepovedlo.

Nemusím se podívat, abych věděla, že vstává, odděluje se od Lovce a začíná se tyčit ve formě bestie, připravuje se, aby mě zadusila bolestí.

Anebo kdo ví? Možná to bude horší. Možná na mě sešle K'Vruck.

Vrhnu se dopředu po amuletu. Moje prsty přejedou po řetězu. Mám ho! Táhnu ho k sobě!

Najednou mi něco vrazí do boku, vyrazí mi to amulet z ruky a já zalapu po dechu, je pryč. Moje ruka je ve zvláštním úhlu, slyším křupnutí, když mě to pošle o několik metrů dál. Praštím se hlavou o zem, moje čelo klouže po chodníku. Cítím, jak se mi seškrabuje kůže.

Pak mě něco zvedne a vyhodí do vzduchu. Prudce se rozhlížím kolem sebe, ale nikde ten amulet nevidím. Když spadnu dolů, něco mě obrátí přes rameno. Mám vlasy ve tváři, moje ruka ochable visí a z čela mi do očí teče krev. Málem mě to skalpovalo.

Všechno kolem mě probíhá v rozmazané šmouze.

Supersíla. Superrychlost. Cítím, že se mi z toho pohybu začíná dělat špatně.

"Dani?" vydechnu. Přišla mě zachránit, i když jsem na ni byla hnusná a poslala ji pryč?

"Dani, ne! Potřebuju ten amulet!"

Visím hlavou dolů a sleduju, jak mi pod nohama ubíhá zem.

"Dani, zastav!"

Ale nezastaví. Za námi slyším zběsilé vrčení.

Lovec řičí.

Uslyším zvuky, které pronikají nocí a tuhne mi z nich krev v žilách.

Trhnu sebou. Ty zvuky znám. Už jsem je slyšela.

"Vezmi mě zpátky, vezmi mě zpátky!" křičím, ale tentokrát z úplně jiného důvodu. Kdo jsou - tyhle monstra, která znějí jako Barrons? Potřebuju to vědět!

"Dani, musíš mě vzít zpátky!"

Ale nevezme. Běží dál. Neposlouchá jediné slovo, které říkám. Běží se mnou na místo, které už nikdy v životě nechci vidět.

Do Barronsova knihkupectví.