Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 14. kapitola

Podezření, že to nebyla Dani, kdo mě sem přinesl, mě poprvé napadne až před dveřmi knihkupectví.

Asi proto, že ta osoba, která to udělala mi olízne krev ze stehna.

Pokud tedy Dani nemá nějaká temná tajemství, o kterých nevím, tak to nebyla ona, kdo si mě hodil přes rameno.

Znovu mě to olízne, táhne svůj jazyk po celé délce mé nohy, až pod křivku zadku. Moje šaty jsou vyhrnuté, chycené někde mezi mým břichem a jeho ramenem. Kousne mě. Dost tvrdě.

"Au!"

Zaryje do mě své tesáky. Ne tak, aby mi tekla krev, ale dost na to, aby to bolelo. Rukávem kabátu si vytřu krev z očí.

Byla jsem omámená Darrocovou náhlou smrtí a tím, že mi Kniha vyhrožovala K'Vruckem. Kdybych přemýšlela jasně, věděla bych od začátku, že jsem moc vysoko nad zemí na to, aby mě nesla Dani. O několik desítek centimetrů výš.

Rameno, přes které jsem byla přehozená, je obrovské, stejně jako zbytek, ale je moc velká tma na to, abych viděla. Střešní světla už neosvětlují prostor před knihkupectvím a ani vevnitř se nesvítí. Jediné světlo vydává měsíc.

Kdo mě to má? Temný? Proč mě přinesl sem? Nikdy jsem sem nechtěla vkročit! Nenávidím to tu. Je to tu moc temné a prázdné, až na duchy, kteří tu jsou všude. Smutně sedí na pokladně, lemují uličky mezi policemi a sedí i mém gauči, kde se třesou před krbem, který už nikdy nebude hořet.

Nebyla jsem připravená na to, aby si mě někdo hodil přes rameno. Letěla jsem pozpátku vzduchem, narazila do křesla, jen abych se od něj odrazila, spadla na židli a rozplácla se na Barronsově drahém koberci na naleštěných podlahách. Hlavou jsem narazila do krbu.

Chvíli nedokážu nic jiného, než jen tak ležet. Každá kost v mém těle bolela. Krev mi znovu stékala po tváři až do koutku očí.

Se zasténáním jsem se přetočila na lokty, abych prozkoumala tu zkázu. Alespoň že nemám zlomenou ruku, jak jsem si myslela.

Odhrnula jsem si vlasy z tváře.

A ztuhla. Přede mnou v matném světle knihkupectví stála povědomá postava. "Vylez z toho stínu," řeknu.

Jedinou odpovědí bylo tiché zavrčení.

"Prosím, rozumíš mi? Pojď na světlo."

Byl skrčený poblíž jedné knihovny a prudce dýchal. Byl obrovský, alespoň devět stop vysoký. Viděla jsem jen siluetu, ale měla tři řady ostrých, zahnutých rohů, které byly vyrovnané na dvou kostnatých výstupcích podél jeho hlavy.

Tyhle rohy už jsem viděla. Můj váček s kameny k nim byl přidělaný. Viděla jsem, jak se ty rohy mizí, když se měnil do své lidské podoby.

V Zrcadlech byl Barrons během dne šedý se žlutýma očima a během noci celý černý a jeho oči měly rudou barvu. Tenhle byl v nočním režimu, sametově černý a v temnotě jsem viděla jen jeho žhnoucí oči. Na ulici jsem ty bestie slyšela, než mě odnesl. Odkud přišly?

Třásly se mi ruce. Opatrně jsem se posadila, i když mě bolel snad každý sval a kost v  těle. Opřela jsem se o krb, přitáhla si kolena a objala je. Nevěřila jsem si dost na to, abych vstala. Tahle bytost byla ta samá bestie, kterou byl Barrons a byla přímou linkou k muži, o kterého jsem přišla.

Co tu dělal? Pořád mě chránil, i když byl mrtvý? Řekl ostatním, aby mě ochraňovali, kdyby došlo na nejhorší a někdo ho zabil?

Ta věc ve stínech se najednou otočila a zaryla svou pěst z drápy do nejbližší knihovny. Vysoké police se zakymácely. S kovovým zaskřípěním začaly padat na podlahu, vrazily do ostatních a způsobily tak dominový efekt, který ničil moje knihkupectví.

"Přestaň!" zakřičela jsem.

Ale jestli mi rozuměl nebo mě přes ten rámus slyšel, tak ho to nezajímalo. Otočil se ke stojanu s časopisy a zničil ho. Stránky létaly všude kolem stejně jako třísky z poliček. Židle narážely do zdí. Rozdupal mou televizi. Zničil ledničku. Pustil se do mé pokladny, ze které se řinčením létaly zvonky.

Vyléval si hněv na obchodě, zničil celé první patru, ze všeho, co jsem milovala, zbyly jen třísky.

A já se jen choulila a dívala se na tu spoušť.

Když už nic nezbylo, otočil se ke mně.

Měsíční světlo se stříbřitě odráželo od jeho kůže a rudých očí. Na pažích a na krku mu vystupovaly žíly a hruď se mu prudce zvedala. Kousky omítky mu přistály na rozích. Zuřivě zatřepal hlavou, dokud se nerozletěly do všech stran.

Díval se na mě svým prastarým pohledem skrz dlouhé vlasy s nenávistí v očích.

A já se dívala zpátky, bála jsem se i dýchat. Zachránil mě, aby mě zabil? Nic jiného bych si nezasloužila.

Byl chodící připomínkou toho, co jsem udělala - a ztratila. Toho, co jsem nikdy jasně neviděla - a zabila to. Tak moc se podobal mé bestii v Zrcadlech, ale přesto byl jiný. Barrons byl nekontrolovatelný maniak, nedokázal zabránit tomu, aby zabil vše v dosahu. Tam na útesu jsem v Barronsově očích zahlédla šílenství.

Tahle bestie byla taky zabiják, ale ne nekontrolovatelný. V jeho očích nebyla žádná intenzita, jen zlost a krvežíznivost.

Byl to Barrons... ale nebyl.

Zavřela jsem oči, protože dívat se na něj bolelo.

Hluboko uvnitř jeho hrudi se ozvalo vrčení, mnohem blíž než předtím.

Rychle jsem otevřela oči.

Stál ode mě pár metrů, tyčil se nade mnou a třásl se neovladatelným vztekem. Díval se mi na můj krk, ruce s drápy neustále svíral v pěst, jakoby je chtěl kolem něčeho omotat a pevně stisknout.

Přejela jsem si po zadní straně hlavy, byla jsem ráda za Barronsovu značku. Očividně mě pořád chránil, protože mi ještě neublížil, i když chtěl. Zajímalo mě, jestli by mě jeho značka ochránila před celou smečkou těchhle příšer. Řekl, že mě nikdy nenechá umřít. Vypadalo to, že se ujistil, aby tomu tak bylo, i když se mu něco stane. Třeba když ho potká Ryodan a moje kopí.

"Děkuju," zašeptala jsem.

Vypadalo to, že ho moje slova ještě víc naštvala. Skočil po mně, popadl mě za límec kabátu a zvedl do vzduchu, aby se mnou zatřásl jako s hadrovou panenkou. Zuby mi cvakaly do sebe a přísahala bych, že jsem slyšela, jak mi chrastí kosti.

Možná mě tak značka nakonec nechránila.

Dneska v noci jsem nehodlala umřít. Můj itinerář se možná trochu změnil, ale cíl byl pořád stejný. Jak jsem tam visela, země se dotýkala jen špičkami prstů, nechala jsem svůj zrak, aby se rozostřil. Našla jsem svoje jezero a povolala tu rudé runy. Udržely ode mě dál Temné prince a ti byli mnohem nebezpečnější a mocnější, než tahle bestie.

Jiné věci plavaly na povrchu jezera, ale já si jich nevšímala. Na to bude ještě spousta času - víc, než bych chtěla - abych mohla prozkoumat, co se skrývá v téhle stojaté vodě. Nabrala jsem do dlaní to, pro co jsem přišla a rychle se vzpamatovala.

Ta bestie se mnou pořád třásla. Podívala jsem se do jeho zúžených očí a uvědomila si, že můj předchozí odhad, že není tak šílený jako Barrons, nemusí být úplně správný.

Zvedla jsem pěsti, ze kterých kapala krev. Ta bestie potřásla svou rohatou hlavou a zařvala.

"Polož mě," přikázala jsem mu.

Pohnul se tak rychle, že než jsem stačila šokovaně zalapat po dechu, tak už měl celou mou ruku ve své puse. Ještě jsem ani nedořekla slovo "mě" a už byla pryč a ostré černé tesáky mi sevřely ruku kolem zápěstí.

Ale neutrhl ji, jak jsem čekala. Začal ji olizovat. Jeho jazyk byl mezi mými prsty vlhký a teplý.

A tak rychle jako mi ruku spolkl, tak stejně rychle ji zase pustil. Moje dlaň byla prázdná.

Prázdně jsem se na ní zadívala. Runy, kterých se báli ti nejnebezpečnější Danani, byly pryč. On je snědl? Jako nějaký předkrm či co? Olízl si rty. Udělá si ze mě hlavní chod? V dalším rychlém pohybu zmizela i moje druhá ruka.

Poté, co jsem ucítila vlhký tlak na kůži, jeho jemný jazyk a škrábnutí jednoho tesáku o zápěstí, mě zase pustil. I moje druhá ruka byla prázdná.

Upustil mě. Nejistě jsem přistála na nohách, vrazila do polozničeného křesla a narovnala se.

Olízl si rty a začal couvat.

Když se zastavil ve světle měsíce, přimhouřila jsem oči. Něco bylo... špatně. Nevypadal úplně v pořádku. Ve skutečnosti vypadal, že má bolesti.

Napadla mě příšerná myšlenka. Co když byla jeho mysl tak jednoduchá, že se nakrmil něčeho, co ho mohlo zabít a on to nepoznal? Třeba sežral všechno, co připomínalo krev.

Nechtěla jsem dalšího z nich zabít! Stejně jako Barrons mě i tenhle zachránil!

S hrůzou jsem se na něj zadívala, doufala jsem, že přežije to, co se mu právě děje. Jen jsem chtěla, aby mě pustil, najít si místo, kde bych nabrala síly a promyslela další plán. Měla jsem u sebe jen pár zbraní. Musela jsem je dobře využít.

Zakolíbal se na místě.

Sakra! Kdy už se konečně poučím?

Zakopl a spadl na kolena s hlubokým zavrčením. Jeho svaly se začaly pod kůží škubat. Zvrátil hlavu dozadu a zařval.

Přitiskla jsem si ruce k uším, aby ten ohlušující zvuk, alespoň trochu utlumila. V dálce jsem slyšela v další křik v odpovědi. Znělo to jako smuteční koncert.

Doufala jsem, že neběží přímo do knihkupectví, aby se připojili ke svému umírajícímu bratrovi a roztrhali mě na kusy. Pochybovala jsem, že bych je všechny mohla nachytat, aby snědli moje otrávené runy.

Bestie přede mnou je najednou na všech čtyřech a pohazuje svou obrovskou hlavu ze strany na stranu, očividně umírá - čelist má otevřenou a zuby vyceněné.

Křičí a křičí, je to tak bezútěšný a beznadějný zvuk, že mnou projíždí, jako kdyby mi někdo bodl kopí do srdce.

"Nechtěla jsem tě zabít!" křičím.

Zhroucený na podlaze se pomalu začíná měnit.

Ano, zabila jsem ho. Tohle přesně se stalo, když jsem zabila Barronse.

Ve smrti se očividně musí proměnit zpátky.

Ztuhle jsem se dívala na výjev přede mnou a nemohla uhnout pohledem. Nehodlala jsem se zbavit tohohle hříchu, chystala jsem se ho nést stejně jako všichni ostatní. Počkám, až se přemění, abych si dobře zapamatovala, jak vypadá, a až vytvořím nový svět, vymyslím pro něj něco hezkého.

Možná bych ho mohla zachránit tím, že mu zabráním v tom, aby se stal touhle bestií. Co to bylo za muže v jeho kůži? Je to jeden z osmi Barronsových chlapů, které tenkrát přivedl do opatství, aby mě odtamtud dostal? Viděla jsem ho někdy u Chestera?

Jeho rohy začaly mizet po stranách jeho tváře. Hlava se chvíli střídavě zvětšovala a zmenšovala - jakoby se až moc hmoty snažilo vejít do malého prostoru a tělo toho tvora to odmítalo. Obrovská ramena se propadla a narovnala, pak zase propadla. Jak se prohnul v zádech, vyletěly z podlahy další třísky, otřásl se.

Z drápů na obrovských rukou se staly obyčejné prsty. Zvedl boky, aby s nimi zase praštil o zem a ty se proměnily v nohy. Ale něco s nimi nebylo v pořádku. Byly pokroucené, kosti se neohýbaly tak, jak měly - na některých místech byly gumové, jinde sukovité.

Pořád křičel, ale ten zvuk se měnil. Sundala jsem si ruce z uší. Teď už to byl lidský zvuk, z kterého mi tuhla krev v žilách.

Nepravidelným tvarem hlavy pohazoval ze strany na stranu. Díky měsíčnímu svitu jsem skrz jeho vlasy zachytila pohled divokých očí. A pak začala ustupoval černá kožešina a světlala. Spadl v křečích na podlahu.

Najednou se vyhoupl na všechny čtyři se svěšenou hlavou. Kosti praskaly, jak se snažily zapadnout do nového těla. Konečně se zformovala ramena - silná, hladká a svalnatá. Prsty měl široce rozevřené, aby udržel rovnováhu. Jednu nohu měl nataženou dozadu a druhou skrčenou pod sebou v nízkém výpadu.

V měsíčním světle se přede mnou krčil nahý muž.

Zadržela jsem dech a čekala, až zvedne hlavu. Koho jsem to ve své nebetyčné pitomosti zabila?

Na chvíli je jediným zvukem v místnosti jeho přerývavé dýchání a moje.

Pak si pročistí hrdlo. Tedy to si aspoň myslím. Znělo to spíš jako by měl někde hluboko v sobě chřestýše. Po chvíli se zasměje, ale není to tak úplně smích. Byl to zvuk, který vydá ďábel v den, kdy vám přijde říct, že vaše smlouva vypršela.

Když zvedl hlavu, odhrnul si vlasy z tváře a ušklíbl se na mě s naprostým pohrdáním, tak v tu chvíli jsem se tiše a bezbranně sesunula na podlahu.

"Ale moje drahá, drahá slečno Laneová, o to právě jde. Přesně to jste udělala," řekl Jericho Barrons.