Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 16. kapitola

S touhle kapitolou jsem se crcmala neskutečně dlouho. Jednoduše jsem prostě neměla dostatečný klid na to, abych si nad ní mohla sednou a dokončit ji. Dnes jsem si řekla, že nepůjdu spát, dokud ji nepřeložím, a tak ji tady máte.

Vědomí se mi vracelo postupně. Nejdřív jsem se probrala na podlaze v knihkupectví v naprosté tmě.

Vždycky jsem si myslela, že omdlévají jen slabší povahy, ale teď už jsem to chápala. Byl to pud sebezáchovy. Když se tělo setkalo s emocí, která byla tak silná, že se s ní nedokázalo vyrovnat, prostě se vypnulo dřív, aby neběhalo jako kuře s useknutou hlavou a nezranilo se.

Když jsem si uvědomila, že je Barrons naživu, bylo toho na mě hodně. Až moc myšlenek a pocitů se snažilo dostat na povrch najednou. Můj mozek se snažil zpracovat, že se stalo nemožné, snažil se vymyslet slova, kterými bych mohla vyjádřit, co cítím, až nakonec vypnul úplně.

"Barronsi?" přetočila jsem se na záda. Nikdo neodpověděl. Najednou mě přepadl příšerný strach, že to všechno byl jen sen. Že doopravdy naživu nebyl a já se zase budu muset smířit s tím, že je mrtvý.

Vystřelila jsem do sedu a zabolelo mě na srdci.

Byla jsem sama. Opravdu to všechno bylo jen krutá iluze, jen sen? Divoce jsem se rozhlédla kolem sebe, abych našla nějaký důkaz, že tu opravdu byl.

Knihkupectví bylo celé zničené. Alespoň to se doopravdy stalo. Začala jsem vstávat a pak jsem přestala, když jsem si uvědomila, že mám ke kabátu přilepený nějaký vzkaz. Jako ve snu jsem ho odtrhla.

Jestli opustíte obchod, tak vás najdu a budete toho litovat až do konce svých dnů. - Z

Začala jsem se smát a brečet najednou. Jericho Barrons byl naživu. Chodil po tomhle světě. To mi stačilo.

Zavřela jsem oči a třásla se, když mi ze srdce spadl obrovský balvan. Dýchala jsem, konečně jsem se doopravdy po třech dnech nadechla, hladově naplnila plíce kyslíkem.

Nezabila jsem ho.

Nemusela jsem se z toho už dál vinit. Nějakým způsobem jsem dostala Barronse zpátky tak, jak jsem vždy snila, že se mi vrátí má sestra - a dokonce jsem kvůli tomu ani nemusela zničit tenhle svět, dostala jsem druhou šanci!

Otevřela jsem oči a znovu se přečetla jeho vzkaz. Zasmála jsem se.

Byl naživu.

Zničil moje knihkupectví. Napsal mi dopis. Nádherný, nádherný dopis! Tohle byl jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě!

Pohladila jsem ten kus papíru, na který naškrábal svou hrozbu. Milovala jsem ten kousek papíru. Milovala jsem i jeho hrozbu. Dokonce jsem milovala i svůj zničený obchod. Bude to trvat, ale dám ho do pořádku. Barrons byl zpátky. Znovu postavím všechny police, nahradím nábytek a jednoho dne si sednu na gauč a dívat se do ohně, až Barrons přijde domů. Dokonce ani nebude muset nic říkat. Budeme tu jen sedět v příjemném nebo - koho to zajímá - v nabručeném tichu. Ať už přijde s jakkoli šíleným plánem, budu s ním souhlasit. Budeme se dohadovat, které auto si vezmeme a kdo bude řídit. Budeme zabíjet příšery, lovit artefakty a snažit se vymyslet způsob, jak polapit Knihu. Bude to perfektní.

Byl naživu!

Když jsem si stoupala, něco mi sklouzlo z klína a já si sedla zpátky, abych to sebrala.

Byla to fotka Aliny, kterou jsem nechala u svých rodičů ve schránce tu noc, co mě V'lane vzal do Ashfordu, aby mi ukázal, že zachránil mé město a udržel moje rodiče v bezpečí. Tu noc, co mě tam Darroc sledoval pomocí své značky a potom moje rodiče unesl.

Byla to ta samá fotka, kterou Darroc připíchl na dveře knihkupectví, když se dožadoval, abych k němu přišla skrz Zrcadla, pokud mi na nich záleží.

To, že ji tu Barrons nechal, mi říkalo jednu věc: Zachránil mé rodiče předtím, než jsem vytočila KU a on se vydal za mnou do Zrcadel.

Ale ten obrázek mi nedal jako dárek, abych se cítila líp. Nechal ho tu ze stejného důvodu jako Darroc. Aby mi sdělil jednu věc.

Mám vaše rodiče. Neštvěte mě.

Dobře, tak možná byl trochu naštvaný. S tím jsem se dokázala smířit. Kdyby on zabil mě, taky by mě to vytočilo, jakkoli iracionální to bylo. Ale on se přes to přenese.

O víc jsem žádat nemohla. No dobře, mohla, mohla jsem chtít zpátky i Alinu a to, aby byli všichni Danani mrtví, ale tohle zatím stačilo. V tomhle světě jsem chtěla žít.

Moji rodiče byli v bezpečí.

Pevně jsem v ruce stiskla fotku i dopis. Přitiskla jsem si je k hrudi. Nelíbila se mi myšlenka na to, že odkráčel a nechal mě ležet na podlaze, ale měla jsem důkaz, že je naživu a věděla jsem, že se vrátí.

Byla jsem jeho detektor předmětů moci a on ho ovládal. Byli jsme tým.

Byl naživu!

***

Chtěla jsem zůstat vzhůru celou noc a těšit se z té myšlenky, že je Jericho Barrons naživu, ale moje tělo mělo jiné plány.

Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do ložnice, jsem se málem zhroutila. Jestli jsem se z Alininy smrti něco naučila, tak to, že zármutek je mnohem víc vyčerpávající, než běhat každý den maraton. Úplně vás vysaje a nechá polámané na těle i na duši.

Zvládla jsem si umýt obličej, vyčistit zuby, zatímco jsem se na sebe do zrcadla usmívala jako idiot, ale vyčistit si zuby nití nebo si nanést pleťový krém už bylo nad moje síly. To by mě stálo moc energie. Chtěla jsem se zhroutit v beztvarou hromádku, obalit se tou uklidňující myšlenkou, že jsem ho nezabila. Že jsem si to nemusela dávat za vinu. Nebyl mrtvý.

Bylo mi líto, že tu nepočkal. Byla bych ráda věděla, kde je. Přála bych si mít u sebe telefon.

Řekla bych mu všechny věci, které jsem nikdy předtím neřekla. Řekla bych mu, co k němu cítím. Nebála bych se ukázat jakoukoli slabost. Když jsem ho ztratila, úplně mi to vyjasnilo všechny emoce a já teď chtěla vylézt na střechu a zakřičet, jak se cítím.

Ale nejen že jsem neměla tušení, kam zmizel, ale sotva jsem se mohla hýbat. Po celou tu dobu mě při síle držela bolest. Bez ní jsem byla úplně bezmocná.

Zítra bude také den.

A on v něm bude naživu!

Svlékla jsem se a vlezla do postele.

Odpadla jsem ještě předtím, než jsem si přes sebe přetáhla peřinu. Spala jsem jako někdo, kdo měsíce procházel peklem bez jídla a vody.

Moje sny byly až moc živé, až moc skutečné.

Zdálo se mi, že jsem se znovu dívala, jak Darroc umírá, byla jsem vzteky bez sebe, že mi jeho smrt někdo sebral, ukradl moji pomstu. Zdálo se mi, že jsem zpátky v Zrcadlech, hledala Christiana a nikdy ho nenašla. Zdálo se mi, že jsem v opatství, na podlaze cely a Rowena přišla, aby mi podřízla hrdlo. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život a já se jen zvládla na špinavé podlaze otočit na břicho. Zdálo se mi, že jsem zase v paláci a pronásleduji nádhernou ženu, kterou nedokážu chytit a pak se mi zdálo, že se mi to povedlo - že jsem zničila svět a nahradila ho jiným. Nakonec jsem přelétala nad svým novým světem a po boku jsem měla mocného, prastarého K'Vrucku. Měl obrovská černá křídla a jejich vítr mi cuchal vlasy, smála jsem se jako démon, zatímco celou scénu podkresloval remix 'Qué Sera Sera'.

Spala jsem šestnáct hodin.

A potřebovala jsem každou minutu. Poslední tři dny byly jako surreální noční můra, která mě naprosto vyčerpala.

Když jsem se ráno probudila, hned jsem sáhla po Barronsově dopisu, který jsem měla schovaný pod polštářem a znovu si ho přečetla, abych se ujistila, že je v pořádku.

Pak jsem seběhla dolů ze schodů tak rychle, že jsem uklouzla a sjela pět schodů po zadku, zoufale jsem si chtěla potvrdit, že moje knihkupectví je stále naprosto zničené.

Bylo. V jeho troskách jsem si zatancovala malý vítězný taneček.

Protože bylo odpoledne a Barrons se zřídka vracel před večerem, šla jsem zpátky nahoru, abych si dopřála dlouhou, horkou sprchu. Umyla jsem si vlasy a oholila se.

Opřela jsem se zpátky o stěnu, natáhla si nohy nechala vodu, aby se mi přelévala přes nohy a kopí, které jsem měla přivázané ke stehnu, zatímco jsem úplně vypnula hlavu.

Naneštěstí to nešlo na moc dlouho a já se nemohla úplně uvolnit. Svaly v nohou se mi neustále napínaly, stejně tak jako ty v ramenou a na krku. Prsty mi bubnovaly na podlaze sprchy.

Něco mě trápilo. Hodně. Pod tím šťastným povrchem zuřila temná bouře.

Jak mě teď mohlo něco trápit? Můj svět byl samé sluníčko a modrá obloha, navzdory tomu že v Dublinu neustále pršelo. Proč jsem si nemohla tenhle dokonale šťastný okamžik užít? Byl hezký den. Barrons byl naživu. Darroc zase mrtvý. Už jsem netrčela v Zrcadle a nebojovala s šílenými příšerami a nevyhýbala se iluzím.

Zamračila jsem se a uvědomila si, v čem přesně je problém.

V tuhle chvíli bylo vše v pořádku, kromě toho obvyklého chaosu, který probíhal venku.

S tím jsem teď nic udělat nemohla. Zmáčklo mě to a nechtělo pustit. Zvykla jsem si.

Právě věci, které nebyly správné mě nutily pokračovat v tom, co dělám.

Ale před čtyřiadvaceti hodinami jsem necítila nic jiného než bolest a hněv, zatímco o pár hodin později už jsem neměla jediný důvod cítit tyhle emoce.

Barrons byl naživu. Bolest - puf!

Muž, o kterém jsem si myslela, že zavraždil mou sestru, ten kterého jsem chtěla tolik zabít, byl mrtvý. Ten slavný Pán a vládce byl pryč.

Tahle kapitola mého života byla uzavřená. Už nikdy nepovede Temné, nenapáchá v tomhle světě víc zla, nebude mě pronásledovat a mučit. Už se nebudu muset neustále ohlížet přes rameno. Ten parchant, co mě proměnil v Pri-yu, už nebude trpět mou rukou. Dostal, co si zasloužil. No... každopádně byl mrtvý. Měl by to mnohem těžší, kdybych to byla já, kdo ho dostal.

Nehledě na to byl on mou nemesis až moc dlouho. A teď byl pryč.

A co mi zbylo? Pomsta - puf!

Vždycky jsem si představovala náš finální boj, kdy bych ho zabila.

Kdo byl teď mým úhlavním nepřítelem? Koho budu nenávidět a vinit za Alininu smrt? Darroc to nebyl. Měl pro ni upřímnou slabost. Nezabil ji, a jestli byl za její smrt nějak zodpovědný, tak to nevěděl. Byla jsem v Dublinu už šest měsíců a k vyřešení její vraždy jsem se nepřiblížila ani kousek.

Moje soustředění bylo pryč teď, když byl Barrons naživu a Darroc mrtvý.

Moji rodiče byli v Barronsově péči v bezpečí. Už jsem nemusela nikoho zachránit.

Neměla jsem žádný naléhavý cíl, žádné lhůty. Cítila jsem se ztracená. Beze směru.

Samozřejmě jsem stále měla ty hlavní cíle, kterých jsem chtěla dosáhnout před tím, než jsem vešla do Zrcadel a vše se tak moc pokazilo, ale zármutek mě uvrhl do malé a těsné krabice, která byla teď pryč a já si připadala, že se hroutím do beztvaré kaňky.

Co přijde příště? Co mám teď dělat? Potřebovala jsem čas, abych všechny náhlé změny vstřebala a zklidnila své emoce. A co mě mátlo ještě víc bylo, že i přes to, že jsem věděla, že je Barrons naživu, tak jsem hluboko v sobě cítila, že jsem pořádně... no, naštvaná. Úplně jsem zuřila. Něco mi nedalo pokoj. A já ani nevěděla co. Ale hluboko, pod tím vším jsem byla rozpálená doběla a připadala si hloupě. Jako bych domýšlela důsledky a domyslela je špatně.

Vylezla jsem ze sprchy a začala se probírat oblečením, jenže jsem s ním byla nespokojená.

Včera bych přesně věděla, co si obléknout. Ale dneska jsem neměla ani tušení. Růžovou nebo černou? Možná byl čas vybrat si jinou oblíbenou barvu. Nebo nemít vůbec žádnou oblíbenou barvu.

Zatímco jsem přemýšlela, bubnoval do okna déšť. Dublin byl zase celý šedivý.

Natáhla jsem si na sebe šedé volné tepláky, které měly na zadku napsáno JUICY, vzala si mikinu na zip a žabky. Kdyby tu Barrons stále nebyl, vrhla bych se na uklízení.

Nakonec jsem udělala to, o co mě žádal.

Moji rodiče byli volní, já naživu, Darroc mrtvý, měla jsem všechny kameny schované v ložnici jeho apartmánu.

Podle naší dohody je tedy knihkupectví moje.

A to i Lamborghini. A dokonce i Viper.

***

"Můj debilní nápad to taky nebyl," slyšela jsem Barronse vrčet , když jsem sestupovala ze schodů.

Dveře do jeho pracovny byly pootevřené a já slyšela, jak přecházím kolem, zvedá věci a zase je pokládá zpátky.

Zastavila jsem se na posledním schodě a usmála se, užívala jsem si, že znovu slyším zvuk jeho hlasu. Dokud nezmizel, tak jsem nevěděla, jak je můj svět bez něj temný.

Úsměv mi povadl. Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou.

Možná že moje nálada teď byla bez mráčku, ale v dálce jsem slyšela temné hřmění.

Zasáhlo a ovlivnilo mě to daleko víc, než bych si bývala pomyslela vzhledem k tomu, že jsem plánovala zničit celý vesmír. Byla jsem na sto procent odhodlaná vydolovat z Knihy tu temnou informaci za jakoukoli cenu. Byla jsem ochotná nechat ji, aby mě vše naučila, abych mohla tenhle svět nahradit jiným. Vše, protože jsem věřila, že je Jericho Barrons mrtvý.

Ani jsem neměla žádný konkrétní plán, až na to dostat knihu a využít ji, věřila jsem, že dokážu ovládnout všechna kouzla, která by mi nabídla. Když jsem se nad tím teď zamyslela, tak mě to trochu děsilo. Ta posedlá ambicióznost, to šílené soustředění.

Tohle mi nezpůsobila ani Alinina smrt.

Zaryla jsem si ruce do vlasů a zatáhla, abych si vyčistila myšlenky. Abych nějak objasnila svoji to svoje nedávné šílenství. 

Musela to být ta moje zrada. Kdybych ho nebodla já, tak bych se pravděpodobně takhle nezhroutila. Jistě, určitě bych pocítila tu zdrcující ztrátu. Obrátila jsem se proti svému ochránci a tím ochráncem byl Barrons.

Stud, ne zármutek, mi dodával sílu na vykonání pomsty. To bylo ono. Vina ze mě udělala posedlého člověka, který se nezastavil ani před myšlenkou, že tenhle svět zničí pro jiný. Kdybych byla já ten, kdo zabil Alinu, tak bych se cítila úplně stejně a zvažovala stejné možnosti. Mojí motivací nebyla láska, ale spíš zoufala snaha vymazat vlastní zavinění.

Teď když mě zármutek nedrtil srdce, věděla jsem, že bych to nikdy neudělala.

Znovuvytvořit celý svět jen pro Jericha Barronse? Ta myšlenka byla směšná.

Ztratila jsem Alinu a taky jsem se neproměnila ve světy ničící banshee, a to jsem ji milovala celý svůj život.

Barronse jsem znala jen pár měsíců. Kdybych měla vytvořit nový svět, tak pro mou sestru, ne pro něj.

Dobrá, to jsem vyřešila. Nezradila jsem Alinu tím, že jsem pro ni nezešílela.

Tak proč jsem pořád cítila, jak se něco ve mně dere na povrch? Co mě to užíralo?

"Zatraceně, Rydoane, o tomhle už jsme se bavili tisíckrát!" vybuchl Barrons. "Bavili jsme se o tom celou dobu na zpáteční cestě. Měli jsme plán, ty ses na něj vykašlal. Měl jsi ji dostat do bezpečí. Nikdy se neměla dozvědět, že jsem to byl já. Je to tvoje chyba, že teď ví, že nemůžeme umřít."

Ztuhla jsem. Ryodan byl taky naživu? Dívala jsem se, jak ho roztrhal na kusy a potom spadl z útesu. Zamračila jsem se. Řekl, že nemůžou umřít. Co to znamenalo? To jako nikdy? Za žádných okolností?

Na chvíli byl zticha a pak jsem si uvědomila, že telefonuje.

"Věděl jsi, že budu bojovat. Věděl jsi, že vyhraju. Vždycky vyhraju. Proto jsi nás měl rozdělit a zastřelit mě, aby nezjistila, že jsem mrtvej. Tak si s sebou příště vezmi víc zbraní. Zkus raketomet. Myslíš, že bys mě s ním zvládl trefit?" zeptal se sarkasticky.

Raketomet? Barrons by přežil zásah raketometem?

"Ty jsi ten, co to posral. Viděla, jak umíráme."

To jsem opravdu viděla. Tak proč sakra nejsou mrtví? Následovala další pauza. Zadržela jsem dech a poslouchala.

"Je mi úplně jedno, co si ostatní myslí. A nechoď na mě s žádnou demokracií. Nikdo o ničem nehlasoval. Lor ani neví, co je teď za století a Kasteo už tisíc let neřekl ani slovo. Ty ji nezabiješ a oni taky ne. Jestli ji někdo zabije, tak to budu já. A to teď nepřipadá v úvahu. Potřebuju tu Knihu."

Ztuhla jsem. Řekl "teď", čímž jasně naznačil, že někdy v budoucnu to připadá v úvahu. A jediným důvodem, proč stále ještě nejsem mrtvá je, že potřebuje Knihu.

To jsem pro tohohle pitomce truchlila? Jeho návrat jsem oslavovala? Ani jsem se nepozastavila nad tím komentářem o tisíci letech, nad tím se zamyslím později.

"Jestli si myslíš, že jsem ji hledal tak dlouho, jen abych zabil toho, díky komu mám největší šanci ji najít, tak mě vůbec neznáš."

A je to tu zase, ta fráze, kterou Fiona použila tu noc, kdy ji bodl, jen aby ji umlčel. Já byla jeho "největší šance". Na co?

"Zkus to. Ty. Lor. Kasteo, Fade. Kdokoli se mi chce postavit do cesty. Kdybych byl váma, tak bych se mi klidil z cesty. Nedávej mi důvod, kterého pak budeš litovat. To opravdu chceš? Bezvýznamnou, nekonečnou válku? Vážně nás chceš obrátit proti sobě?"

Ticho.

"Já nikdy nezapomenu, kde leží moje loajalita. Ty jsi zapomněl na svou víru. Postarej se, ať jsou její rodiče naživu. Dělej, co ti říkám. Za chvíli bude po všem."

Zatnula jsem pěsti. Po čem konkrétně bude?

"To se pleteš. Jeden svět není stejně dobrý jako druhý. Jsou světy, které jsou lepší. Věděli jsme od začátku, že Mac je divoká karta. Potom, co jsem se o ní minulou noc dozvěděl, musím tohle kolo dohrát. Už jsi našel Tellie? Potřebuju tu ženskou vyzpovídat. Za předpokladu, že je naživu. Ne? Tak ať ji začne hledat víc lidí."

Co se o mně dozvěděl? Že jsem se spolčila s Darrocem? Podle něj jsem ho dobrovolně zradila? Nebo to bylo něco jiného? A kdo byl Tellie a proč ji potřeboval vyslechnout?

"Darroc je mrtvý. Řekne V'laneovi, že si to vymyslela. Nikdo tomu dítěti nebude věřit." Další dlouhá pauza. "Samozřejmě, že udělá, co řeknu. V'lanea klidně sejmu sám, když budu muset." Pauza. "Ty bys to dokázal leda ve snu."

Ticho se protahovalo tak dlouho, že jsem si myslela, že už pravděpodobně dotelefonoval.

S rukou na rámu dveří jsem stála a dívala se na schody.

"Hněte zadkem a pojďte dovnitř, slečno Laneová. Hned."

***

 "Slyšela jsem-" začala jsem.

"Nechal jsem vás poslouchat," přerušil mě.

Zavřela jsem pusu a dveře a opřela se o zeď. Koutky úst měl obrácené nahoru v malém úsměvu a já si začínala myslet, že brzy povedeme jeden z našich tichých rozhovorů.

Myslíte, že je bezpečné zavřít se v jedné místnosti s Monstrem?

Jestli si myslíš, že se tě bojím, tak se pleteš.

Měla byste se bát.

Možná by ses měl bát ty mě. Do toho, naštvi mě, Barronsi. Uvidíme, co se stane.

Malá holčička si myslí, že už konečně vyrostla.

Usmál se tak, jak jsem si v posledních měsících zvykla, částečně posměšně, částečně naštvaně a částečně nadrženě. Chlapi jsou komplikovaní.

"Tak teď víte, co si o vás ostatní myslí. Jsem to jediné, co stojí mezi vámi a mými muži," řekl.

To a velmi hluboké jezero. Ponořila bych se až ke dnu, kdybych musela. I když byl znovu naživu, i když už jsem chápala, že bych nebyla schopná zničit svět, abych ho přivedla zpátky, tak už jsem nebyla ta stejná žena, kterou jsem byla předtím, než jsem ho zabila a nikdy bych to znovu neudělala.

Ta transformace, kterou jsem prošla, mě změnila navždy. Pocity, které jsem měla, to že jsem věřila, že je mrtvý, mě zasáhly tak hluboko, nechaly mi srdce tak na cáry, že mi to změnilo duši. Můj zármutek možná skončil, ale vzpomínka na ty dny, ty volby, které jsem udělala, to co jsem opravdu málem udělala, budou navždy mou součástí. Předpokládala jsem, že jedna část mě je stále ještě otupená a dlouho bude.

Podívala jsem se na jeho krk. Vypadal stejně jako předtím, než jsem mu podřízla hrdlo. Žádná rána, žádná jizva. Byl úplně zdravý. Když jsem ho viděla naposledy, byl nahý a ani jinde po těle nenesl známky své násilné smrti.

Pohlédla jsem mu zpátky do tváře. Díval se na moje čerstvě odbarvené vlasy. Odhodila jsem si je z obličeje a dala za uši. Z toho nenávistného pohledu jsem odtušila, že když znovu otevřu pusu, tak mě zase utne, takže jsem si zatím užívala tiše svůj výhled.

Když jsem truchlila, tak jsem si plně uvědomila, jak moc byl přitažlivý. Barrons byl... návykový. Přiroste vám k srdci tak moc, že si potom nebude moct představit nikoho, na koho byste se dívali radši. Černé vlasy měl sčesané dozadu, někdy ostříhané nakrátko, někdy delší, jakoby ho obtěžovalo stříhat je pravidelně. Teď už jsem také věděla, jak je možné, že i když má dva metry, tak se dokáže pohybovat s ladností predátora.

On jím byl.

Čelo, nos, ústa i čelist v sobě měli nějaký prastarý gen, který už dávnou vymřel a spojil se v ten, který ho proměňuje v monstrum. I když byly jeho rysy symetrické, tak široké pláně a úhly jeho obličeje byly moc primitivní na to, aby se o něm dalo říct, že je hezký. Barrons se možná vyvinul dost na to, aby chodil rovně, ale nikdy se úplně nezbavil svého primitivního pudu, se kterým se narodil. Ta agresivní bezohlednost  a krvežíznivost mého démonického ochránce pro něj byla druhou přirozeností.

Když jsem poprvé přijela do Dublinu, děsil mě.

Zhluboka jsem se nadechla, naplnila své plíce a pak velmi pomalu vydechla. I když nás oddělovalo několik metru a široký psací stůl, tak jsem ho cítila. Vůni jeho kůže jen tak nezapomenu, nehledě na to, jak dlouho budu žít. Stále jsem v puse cítila její chuť. Věděla jsem, jaký pach vydáváme společně. Sex je parfém, který vytváří vlastní vůni, když se dva lidé spojí a jejich pachy se promíchají, a tak vytvoří třetí. Je to vůně, kterou nedokáže žádný člověk vyprovokovat sám. Přemýšlela jsem, jestli se ten třetí pach může stát návykovým. Nejradši bych ho povalila na stůl. Sedla si na něj. A nechala skrz nás proudit všechny ty emoce.

Uvědomila jsem si, že se na mě dívá, tvrdě a moje myšlenky asi byly dost průhledné. Touhu je těžká neprojektovat do prostoru. Změní dýchání i postavení těla. Když jste na někoho naladěni, tak je nemožná si toho nevšimnout.

"Chcete po mně něco, slečno Laneová?" zeptal se jemně. V jeho prastarých očích se zračil chtíč. Vzpomněla jsem si na moment, kdy jsem ho tam poprvé zahlédla. Chtěla jsem s křikem utéct. Ale moje nemilosrdné já si chtělo hrát.

Odpověď na jeho otázku bylo hlasité ano. Chtěla jsem se na něj vrhnou, skočit přes stůl a dostat tu zuřivost ze svého systému. Chtěla jsem ho políbit, strhnout na sebe a ujistit se, že je naživu tím nejprimitivnějším způsobem.

Jestli ji někdo zabije, tak to budu já, řekl před chvílí, já.

Bože a já se kvůli němu trápila!

Mluvil o mé smrti tak nenuceně. Pořád mi nevěřil. Nikdy mi nevěřil. Všechny ty temné pocity ve mně začaly vyvěrat na povrch. Byla jsem nepříčetná zlostí. Na něj. Sám si zasloužil pořádnou dávku trápení. Navlhčila jsem si rty. "Když už o tom mluvíš, tak ano."

Panovačně naklonil hlavu na stranu a čekal.

"A jen ty mi to můžeš dát," zapředla jsem a prohnula se v zádech.

Jeho pohled sjel k mým prsům. "Poslouchám."

"Už je to tak dávno. Nemůžu myslet na nic jiného. Celý den mě to přivádělo k šílenství, čekala jsem, až se vrátíš, abych o to mohla požádat."

Stoupl si a probodl mě jízlivým pohledem.

Použité zboží, vysmívaly se mi jeho oči.

Tys ho použil první, odporovala jsem tiše. Takže to on, dostal použité zboží.

Odtrhla jsem se ode dveří, prošla kolem stolu a lehce přejela prsty po Zrcadle, když jsem kolem něj procházela. Díval se na mou ruku, jakoby vzpomínal na to, jaké to bylo, když jsem se dotýkala já jeho.

Zastavila jsem se centimetry před ním, čišela ze mě čirá energie. Stejně jako z něj. Cítila jsem to.

"Jsem tím úplně posedlá a jestli řekneš ne, tak si to prostě budu muset vzít."

Ostře se nadechl. "Myslíš, že to dokážeš?" Z jeho temného pohledu číhala výzva.

Najednou jsem viděla, jak spolu zápasíme na konci knihkupectví, boj, který přerostl v syrový sex a vyschlo mi z té představy v ústech tak, že jsem chvíli nemohla ani polknout.

"Možná mi to chvíli bude trvat... dostat to, co doopravdy chci, ale nemám žádné pochyby o tom, že to dokážu."

Jeho oči říkaly: Jen do toho. Ale máš u mě hodně dluhů, které budeš muset splatit.

Nenáviděl, že jsem se spolčila s Darrocem. Věřil tomu, že jsme byli milenci.

A stejně by se se mnou bez váhání vyspal. I přes svůj vlastní úsudek, bez milosti, udělal by to. Chlapi jsem fakt nechápala. Kdybych si myslela, že mě podvedl, řekněme třeba s... Fionou den potom, co mě zabil, tak bych ho nechala hodně dlouho trpět, než bych se s ním vyspala.

Věřila, že jsem měla sex s milencem své vlastní sestry potom, co jsem ho bodla, že jsem na to hned zapomněla a pokračovala dál. Chlapi to očividně mají jinak. Myslím, že pro ně je to všechno o tom vymazat veškeré vzpomínky na vlastní konkurenci tak rychle a dokonale, jak jen to jde. A cítí, že jediný způsob, jak to udělat, je potem a spermatem. Jakoby si nás chtěli přeznačkovat. Myslím, že sex byl pro ně něco tak intenzivního, že se jím nechali ovládnou a že došli k názoru, že jím ovládnou i nás.

Podívala jsem se do jeho nekonečně hlubokých očí. "Může vůbec někdy umřít?"

Dlouhou chvíli nic neříkal. Pak jen nepatrně pohnul hlavou v tichém záporu.

"Jakože nikdy? Nehledě na to, co se ti stane?"

Znovu ten malý pohyb hlavy doleva.

Ten parchant. Teď už jsem chápala, proč jsem tak vytočená. Někde hluboko v hlavě už jsem si dala dvě a dvě dohromady.

Nechal mě truchlit.

Nikdy mi neřekl, že ho nemůže nic zabít. Mohl mě ušetřit té bolesti, kterou jsem si prožila, jednou jedinou pravdou, malým přiznáním a já bych nikdy nemusela cítit ty zuřivé a temné emoce, nemusela jsem být tak zlomená. Stačilo by, kdyby řekl: Slečno Laneová, nic mě nemůže zabít. Takže jestli mě někdy uvidíte umírat, tak si z toho nic nedělejte. Vrátím se.

Ztratila jsem samu sebe. Kvůli němu. Kvůli jeho idiotské potřebě držet si svá tajemství. Neexistovala pro to žádná omluva.

A co bylo horší: Myslela jsem si, že obětoval svůj život, aby mě zachránil, když jediné, co doopravdy udělal, byl malý šlofík. Co tedy znamenalo obětovat pro někoho svůj život, když jste nemohli umřít? Absolutně nic. Jen malou nepříjemnost. KU přece jen nebylo nic velkého.

Brečela jsem, truchlila, postavila jsem mu obrovský, nezasloužený monument, Barronsovi, Muži, který zemřel, abych já mohla žít. Myslela jsem, že pro mě přinesl tu největší oběť a tím mě srazil na úplné dno. Nechala jsem se pohltit, přetvořit do někoho, kdo by dokázal udělat nemyslitelné.

A on přitom nikdy nebyl ochotný zemřít, abych mohla žít. Byl to pro něj obchod, jako vždy. Potřeboval svůj detektor naživu a neporušený, chladnokrevně, neosobně se zas a pořád soustředil na vlastní cíle. A co že by mě nikdy nenechal umřít? Nic ho to nestálo. Chtěl tu Knihu. Já byla způsob, jak ji dostat. Neměl, co ztratit. Konečně jsem pochopila, proč byl tak neohrožený.

Myslela jsem, že mu na mě záleželo tak moc, že byl ochotný vzdát se vlastního života. Celé jsem to zromantizovala, nechala jsem se strhnout svoji pomatenou fantazií. A kdyby tu včera v noci zůstal, tak bych ze sebe udělala úplného blbce. Řekla bych mu, co k němu cítím jen proto, že se pro mě obětoval.

Nic se nezměnilo.

Mezi námi nebylo žádné hluboké porozumění ani cit.

On byl Jericho Barrons, řídil svůj detektor, byl na mě naštvaný, protože si myslel, že jsem se spustila s nepřítelem, popuzený, že kvůli mě musel absolvovat nepraktickou smrt, ale pořád mi neřekl jedinou věc, která by pro mě byla užitečná.

Netrpělivě se naježil. Cítila jsem, jak z něj sálá chtíč.

"Říkala jste, že po mně něco chcete. Co je to, slečno Laneová?"

Chladně jsem se usmála. "Smlouvu k mému knihkupectví, Barronsi. Co jiného?"

***

Dani Daily

106 dní PPZ

BIM BAM TEN HAJZL JE MRTVEJ

Přečtěte si o tom vše!

PÁN A VLÁDCE BYL ZAVRAŽDĚN!!!

Kámo, připadá mi, jako bych už měla čtrnácté narozeniny, dostala jsem ten nejsuprovější dárek, jaký jsem si kdy mohla přát: Darroc, ten parchant, co strhl zeď mezi našimi světy, je MRTVEJ! Viděla jsem to vlastníma očima pěkně zblízka včera v noci! A poslechněte si tohle - zabil ho jeho vlastní Lovec! Useknul mu hlavu!

TEĎ je čas bojovat, teď když je nemá, kdo vést. Jayne a jeho chlapi mají svou metodu, připojte se k tomu šílenství v dublinském hradu!

Annie, včera večer jsem u tebe vyčistila hnízdo těch Úchyláků.

Anonymous847, vyčistila jsem skladiště, ale kámo - vůbec jsi mě nepotřeboval. Byli tam jen dva. Pamatuj, že si můžeš postavit vlastní Stíno-bomby. Psala jsem o nic pár čísel zpátky. Jestli potřebuješ zásoby, tak se stav u Dexe na Hlavní ulici. Na zdi baru je přilepený návod.

Budu stručná, musím nakopat zadek spoustě Dananů a to je mi pořád třináct! Ale už ne na dlouho, už jen ŠEST dní!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

MEGA SE LOUČÍ!

P.S. Šťastného Valentýna, kterého oficiálně přejmenovávám na den svatého V'lanea. Když už o tom mluvím - neviděli jste teď někdy tohohle prince? Jestli ano, tak mu řekněte, že ho Mega hledá. Musím mu říct pár věcí.