"Tady zahni," řekla jsem.
Barrons po mě vrhl pohled, který v podstatě říkal, Sklapni a zhebni.
Oplatila jsem mu stejným. "Nechala jsem kameny v Darrocově domě."
Strhl volant Viperu doprava tak prudce, že jsem málem skončila u něj v klíně. Věděla jsem jaká by to byla chyba. Od toho sexuálně nabitého incidentu v knihkupectví nepromluvil ani slovo.
Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. A já viděla Barronse vytočeného často.
Když jsem ho překvapila svou chladnou odpovědí, podíval se na mě s takovým opovržením, že kdybych byla o něco slabší povahy, tak bych se na místě zhroutila a umřela. Ale taková jsem nebyla. Zasloužil si to.
Odplížil se pryč a nechal mě stát a dlouze zírat na Zrcadlo. Když se konečně vrátil, sjel mě pohledem od vlasů až po chodidla v žabkách, pak se podíval na strop a řekl mi, že bych se měla dojít do něčeho, co by si oblékla dospělá ženská, protože odjíždíme.
Když jsem sešla dolů, nahnal mě do garáže bez toho, aby se mě jen jedinkrát dotkl. Cítila jsem napětí, které se mu hemžilo pod kůží, stejně jako se měnily barvy pod kůží Temných princů.
Ze své sbírky si vybral Vipera a vklouzl na sedadlo řidiče. Věděla jsem, že to udělal, aby mě vyprovokoval. Aby mi připomněl, že nic není moje. Že je všechno jeho.
"Je to kravina a ty to víš," utrhla jsem se na něj. Nemohla jsem se hádat kvůli tomu, co mě doopravdy vytáčelo, a tak jsem využila všeho, co jsem měla po ruce. "Máma s tátou jsou venku, já jsem naživu a Darroc je mrtvý. Nikdy jsi neupřesnil, kdo musí udělat co, aby dohoda platila. Chtěl jsi jen konečný výsledek. A přesně tak to dopadlo."
Viper se hnal ulicí a já cítila, jak mnou projel záblesk závisti. Znala jsem ten vzrušující pocit, když cítíte výpary z výfuku, ten pocit, když svíráte lesklou řadící páku, ten neskutečný pocit, když máte pod kapotou obrovskou sílu, která jen čeká na váš další povel. Povzdechla jsem si a podívala se z okna a chvíli jsem sledovala temnotu, která venku ubíhala.
Nemusela jsem Barronse nikterak navádět. Přesně věděl, kde jsem před dvěma dny bydlela. Uhnul doprava, doleva, pak jel dvanáct bloků na východ a dalších sedm na jih.
Město bylo stejně tiché jako on. I když jsem cítila spoustu Dananů kolem, žádný z nich nebyl v ulicích. Přemýšlela jsem, jestli náhodou nepořádají někde dananský summit a neplánují další postup. Přemýšlela jsem, jako moc byl národ Temných ovlivněn ztrátou svého vůdce-osvoboditele a jestli se setkali, aby si zvolili nového. Přemýšlela jsem, kdo se ujme velení. Jeden z Temných princů?
Svým způsobem nebyl Darroc špatnou volbou, aby vedl Temný dvůr. Chtěl náš svět neporušený, protože mu chtěl vládnout stejně jako říši Dananů. Líbila se mu potěšení, které mu lidský svět nabízel a chtěl v nich pokračovat. Léta mezi námi způsobila, že si zalíbil lidské ženy i pohodlí, tudíž je chtěl zachovat.
Ale nikdo nezaručoval, že ten, co přijde po něm, to bude cítit stejně. Ve skutečnosti bylo pravděpodobné, že pro nic lidské nebude mít pochopení.
Jestli přejme velení jeden z Temných princů - řekněme Smrt nebo Mor - tak nebudou mít žádné dlouhodobé cíle, žádná omezení. Budou ničit, dokud nepohltí všechno. Ve skutečnosti jsme měli štěstí, že jim velel bývalý Světlý Danan. Věděla jsem, jací princové jsou: jen prázdnota temnější a širší než noční nebe. Jejich apetit neznal mezí, byli neukojitelní.
Viděla jsem, co se stalo, když se na ulici setkali Temní a Světlí. Rozlomila se jim země pod nohama. Kdyby se střeli v daleko větším měřítku, kdyby se do sebe pustili, zničili by náš svět.
A zatímco se oni mohli přesunout do jiného světa, my ne.
Lidská rasa by vymřela.
Myslela jsem, že nemám žádné důležité povinnosti, že mě nic netlačí. Ale nebylo to tak. Čím déle byla Kniha na útěku a Danani bojovali proti sobě, tím větší nebezpečí hrozilo lidem.
Přemýšlela jsem, jestli si to Barrons uvědomuje. Jestli ho to vůbec zajímá. Ať bude kdekoli, pravděpodobně přežije jak nukleární, tak dananskou válku. Sebral by své nesmrtelné přátele a odstěhoval se s nimi také do jiného světa? Potřebovala jsem vědět, na čí straně stojí. "Máme vážné problémy, Barronsi."
Dupl na brzdu tak prudce, že nebýt pásu, prolétla bych předním sklem. Byla jsem tak pohroužená do vlastní myšlenek, že jsem si neuvědomila, že už jsme dorazili.
"Hej, vedle tebe sedí smrtelník!" řekla jsem otráveně a mnula si krk. "Možná by sis měl zapamatovat, že - ááá, co to - Barronsi!" Vytáhl mě z auta za ruku tak prudce, že mi málem vyskočila z kloubu.
Vůbec jsem ho neviděla auto obcházet. Najednou jsem byla na chodníku přimáčknutá ke zdi.
Naklonil se ke mně, uvěznil mě vlastníma nohama a pažema.
Zapřela jsem se o jeho hruď. Ta se pod mýma rukama prudce zvedala. Na svém stehně jsem cítila, že je tvrdý jako kámen, větší než kdy předtím. Uslyšela jsem zvuk trhající se látky.
Podívala jsem se mu letmo do obličeje, ale to, co jsem viděla, mě donutilo podívat se pořádně. Jeho kůže byla mahagonová a každou vteřinou byla temnější a temnější. Byl vyšší, než měl být a v jeho očích se míhaly rudé záblesky. Když zavrčel, zachytila jsem pohledem jeho dlouhé, černé tesáky, které se leskly ve měsíčním světle.
Měnil se. Vlasy mu rostly, sílily a rozšiřovaly se mu do obličeje. Přiblížil svou hlavu k mé a jedním tesákem mi zavadil o ucho.
"Nikdy. Nepoužívej sex. Jako zbraň. Proti mě. Nikdy." Ta slova byla hrdelní, což pravděpodobně způsobily zuby, které byly na jeho lidská ústa moc velká, ale já jim moc dobře rozuměla.
Pokrčila jsem rameny.
"Nekrč rameny!" zavrčel. Jeho tvář byla přimáčknutá k mé a já cítila, jak se její hrany zostřují a rozšiřují. Znovu jsem slyšela, jak se trhá oblečení.
"Byla jsem naštvaná." A měla jsem na to právo.
"To já taky. Ale rozhodně jsem si nepohrával s tvojí hlavou."
"Manipuluješ se mnou pořád."
"Jsem nemilosrdný? Ano. Držím si tajemství? Jistě. Nutím tě někdy říct věci, které chceš stejně říct? Rozhodně. Ale nikdy jsem si nepohrával s tvojí hlavou."
"Podívej, Barronsi, co ode mě chceš? Bylo to..." Hledala jsem správné slovo, ale to, které jsem našla, se mi nelíbilo. "Dětinské. Dobře? Ale ty taky nejsi bez viny. Mluvil jsi o tom, že mě zabiješ."
Uvnitř jeho hrudi se ozval zvuk, který zněl jako chřestýš.
"Taky mi dlužíš omluvu," utrhla jsem se na něj.
"Za co?" Něco mě zase škráblo do ucha, roztrhlo jemnou kůži a já cítila teplý pramínek krve a potom jeho jazyk na své kůži.
"Za to, že jsi mi neřekl, že nemůžeš umřít. Víš vůbec, co mi to udělalo, když jsem se dívala, jak umíráš?"
"Aha. Tak se na to podívejme. Ano. Donutilo tě to vyspat se za pár hodin s Darrocem."
"Žárlíš, Barronsi? Zní to tak." Nemohla jsem se nijak ospravedlnit. On mi taky žádné vysvětlení nedal. A protože to neudělal, domyslela jsem si spoustu věcí a málem ze sebe včera večer udělala kolosálního blbce.
Mezi tesáky mu zasyčel vzduch, jak se nadechl a odrazil se od zdi. Neuvědomila jsem si, jak je chladno, dokud nebylo teplo jeho těla pryč. Stál uprostřed ulice otočený zády ke mně, ruce měl zatnuté v pěst a z jeho prstů trčely drápy, třásl se a vrčel.
Opřela jsem se o zeď a sledovala ho. Rval se se svojí druhou podobou, aby získal zpátky kontrolu, a i když jsem na něj byla neuvěřitelně naštvaná, preferovala jsem jeho lidskou formu. To monstrum moc podléhalo emocím, jestli se to slovo dalo ve spojitosti s Barronsem vůbec použít. Byla jsem zmatená a rozpolcená. Nikdy už nedostanu z hlavy vzpomínku na to, jak jsem ho bodla.
Když jsem ho začala provokovat, nikdy by mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Barrons se vždycky dokázal tak dobře kontrolovat. Myslela jsem si, že se dokáže proměnit v bestii vlastní vůli. Že stejně jako všechno ostatní v tomhle světě podléhá proměna jeho vůli, jinak by k tomu nedošlo.
Pamatovala jsem si, jak jsem zaslechla poprvé ten podivný chřestýší zvuk, tu noc, kdy jsem chtěli zajmout Knihu pomocí tří kamenů a selhali. Odnesl mě zpátky do knihkupectví a já se vzbudila na gauči, zatímco se díval do ohně. Pomyslela jsem si, že tenkrát Barronsova kůže vypadala jako potah křesla, který jsem nikdy nechtěla vidět. A byla to pravda. Pod jeho lidskou podobou byla jedna velmi nelidská. Ale proč? Jak? Co byl zač?
Nikdy před tím přede mnou takhle neztratil kontrolu. Byla jeho schopnost udržet to zvíře pod kontrolou slabší a slabší?
Nebo byla jen hlouběji vrytá pod tou měnivou kůží?
Usmála jsem se, ale bez humoru. Ta myšlenka se mi líbila. Nevím, kdo byl díky tomu větší pošuk, jestli on nebo já.
Zůstala jsem opřená o zeď a on stále stál zády ke mě další tři nebo čtyři minuty.
Pomalu a potom, co to vypadalo, že vynaložil obrovské bolestné úsilí, se změnil zpátky. Pochopila jsem proč jsem si myslela, že jsem ho včera zabila svými runami. Ta přeměna vypadala jako strašně bolestivý proces.
Když se konečně otočil, v jeho pohledu už nebyly rudé záblesky. Neměl náznaky rohů. Zašklebil se a stoupl si zpátky na chodník, i když to vypadalo, že ho bolí nohy a zuby se mu v měsíčním světle bíle leskly.
Znovu z něj byl dobře stavěný muž kolem třicítky s dlouhým kabátem, který byl na ramenou roztržený.
"Jestli se mnou zase budete hrát ty svoje hry, tak si s vámi taky začnu hrát. A rozhodně to nebude s vaší hlavou."
"Nevyhrožuj mi." Byla jsem v pokušení to hned teď zkusit, jen abych zjistila, jestli to opravdu myslí vážně. Byla jsem vytočená. Chtěla jsem ho. Když přišlo na Barronse, stával se ze mě cvok.
"Nevyhrožuju. Varuju."
Měla jsem na jazyku ostrou odpověď.
Ale zahanbil mě a umlčel jedinou větou: "Čekám od vás víc, slečno Laneová." Pak se otočil ke dveřím a vstoupil do budovy.
***
Napůl jsem čekala, že v poslední patře budou Temní stráže, ale buď byl Darroc moc arogantní na to,aby se obtěžoval tam nějaké nechat nebo potom, co ho zabili, viděla jeho armáda, že už nemá cenu jeho útočiště chránit.
Když jsme byli uvnitř, Barrons šel rovnou do Darrocovi ložnice. Sledovala jsem ho, protože to bylo jediné místo, které jsem tu nestihla prohledat. Stála jsem ve dveřích, dívala se, jak ničí ten luxusní nábytek, odstrkuje křesla a gauč z cesty, obrací skříně a kope do jejich obsahu, než se otočil k posteli. Roztrhal pokrývky i prostěradlo, vyhodil matraci z rámu, vytáhl nůž a začal ji kuchat, hledal něco schovaného uvnitř. Pak se zastavil a zhluboka se nadechl. Po chvíli naklonil hlavu na stranu a nadechl se znovu.
V tu chvíli jsem to pochopila. Barrons měl neuvěřitelně citlivé smysli. Když jste v sobě měli zvíře, mělo to i své výhody. Znal můj pach a necítil mě v Darrocově posteli.
Hned jsem poznala okamžik, kdy se rozhodl, že jsme to museli dělat na kuchyňském stole nebo ve sprše nebo ohnutí přes gauč nebo na balkoně nebo jsme možná měli orgii s Nosorožíkama a stráže se přitom dívali.
Obrátila jsem oči v sloup a nechala ho tam, ať si prohledává Darrocovu ložnici sám. Mohl si věřit, čemu chtěl. Doufala jsem, že se zalkne představami, jak spolu s Darrocem máme sex. Možná ke mně nic necítil, ale určitě měl teritoriální instinkty zvířete. Doufala jsem, že ta představa, že si někdo jiný hraje na jeho písečku, ho dožene k šílenství.
Pospíchala jsem do pokoje, ve kterém jsem spala. Moje runy stále rudě zářily na prahu a zdech. Byly větší a pulsovaly mnohem zářivěji. Nezůstala jsem dlouho. Tohle místo jsem důkladně prohledala včera v noci. Popadla jsem batoh a pospíchala do obývacího pokoje, abych do něj narvala alba s Alininými fotkami. Teď byly moje a až tohle všechno skončí, sednu si a utopím se ve vzpomínkách na několik dnů, možná i týdnů a sama sobě budu vyprávět tu šťastnou část jejího příběhu.
Slyšela jsem Barronse někde v bytě, jak poráží lampy a křesla a rozhazuje věci kolem. Šla jsem za ním a dívala se, jak vzduchem létají knihy a papíry. Možná měl pod kontrolou své zvíře, ale svou lidskou část rozhodně ne. Vyměnil svůj roztrhaný kabát za jeden z Darrocových. Byl mu malý, ale alespoň zakryl zbytek jeho roztrhaného oblečení.
"Co to hledáš?"
"Údajně znal zkratku, to je důvod proč jsem ho tak dlouho nezabil."
"Kdo ti řekl o té zkratce?" Bylo něco, co Barrons nevěděl?
Vrhl na mě jeden ze svých pohledů. "Nepotřeboval jsem, aby mi to někdo říkal. Prima facie, slečno Laneová. Fakta mluví jasně. Nepřemýšlela jste, proč ji neustále hledal, i když neměl ani jeden kámen, což by znamenalo, že ho pohltí hned, jak ji najde?"
Potřásla jsem znechuceně hlavou. Trvalo mi měsíce, než mi to došlo. Byla jsem strašný šnek.
"Myslíš, že tu někde nechal poznámky?"
"Vím, že ano. Jeho lidský mozek měl své limity a to byl problém. Byl zvyklý na neomezenou kapacitu Dananů."
Takže Barron o té zkratce věděl taky a nějakou dobu ji sám hledal.
"Proč jsi mi to nikdy neřekl?"
"Neříká se jim zkratky bezdůvodně. Čím jsou kratší, tím jsou nebezpečnější. Všechno má svou cenu, slečno Laneová."
Jako bych to nevěděla. Klekla jsem si a začala rychle pročítat rozházené papíry na podlaze. Darroc nepsal do sešitů; používal silné, drahé papíry, na které psal vznešeným rukopisem, jakoby čekal, že se jeho texty budou jednoho dne lidé učit nazpaměť: spisy Darroca, osvoboditele Dananů, vystavené stejně jako americká Ústava někde v muzeu. Podívala jsem se zpátky na Barronse. Už nerozhazoval věci kolem; probíral se papíry a sešity. Po naštvaném muži nebylo ani památky. Teď to byl zase chladný, nepřístupný Barrons.
"To mu nikdo nikdy neřekl o noteboocích?" zamumlala jsem.
"Danani je nemůžou použít. Usmaží je."
Možná na mé teorii o energii něco bylo. Když začalo pršet na zem víc papíru, sebrala jsem je a prozkoumala. Pod všímavýma očima Daroccových stráží jsem se jeho osobními spisy nemohla pořádně prohrabat. Byly to fascinující věci. Tenhle konkrétní list s poznámkami pojednával o různých Temných kastách - jejich silné a slabé stránky, jejich speciální záliby. Překvapilo mě, že se o Temných musel naučit spoustu věcí stejně jako my. Složila jsem stránky a začala je cpát do svého batohu. Byly to užitečné informace. Vidoucí je potřebovaly vědět a předávat si je z jedné generace na druhou. Mohly bychom společně z jeho poznámek vytvořit dananskou encyklopedii.
Když mi v batohu došlo místo, začala jsem je shromažďovat na jedno místo, abych je později mohla vyzvednout.
Pak jsem si všimla jedné, která se od ostatních lišila, byla plná různorodých myšlenek, seznamů, zakroužkovaných poznámek a šipek, které mířily různými směry.
Bylo na nich Alinino jméno, stejně jako Rowenino a spousta dalších. Vedle jejich jmen byly sepsané zvláštní schopnosti. Byly tam seznamy zemí, adresy a jména společností, o nichž jsem předpokládala, že jsou zahraničními větvemi Poste Haste, kurýrní služby Vidoucích. Na jednom seznamu bylo vypsaných šest irských pokrevních linií, a navíc jedna, o které jsem nikdy neslyšela: O'Callaghan. Bylo možné, že existovala nějaká, o které jsme nevěděli? Co kdyby se k téhle informaci dostali jiní Danani? Mohli by nás úplně vyhladit!
Pokračovala jsem dál a pak jsem zalapala po dechu. Rowena trochu ovládala mentální donucování? Kat měla dal emocionální telepatie? Jak tohle všechno proboha Darroc zjistil? Podle něj byla teď Jo v tajném Útočišti! Danino jméno bylo na seznamu taky, silně zakroužkované a byl u něj otazník. Já na seznamu nebyla, což znamenalo, že ho vytvořil před tím, než mě minulý podzim poznal.
Na konci stránky byl krátký seznam:
- Vidoucí - cítí Danany
- Alina - cítí Sinsar Dubh, dananské artefakty a relikvie
- Opatství - Sinsar Dubh
- Temný král - Vidoucí?
Zamrkala jsem a snažila se to nějak pochopit. Chtěl tím Darroc říct, že to nebyla Světlá královna, jak Nana O'Reillyová tvrdila, kdo doručil Temnou Knihu do opatství? Přinesl ji sám Temný král, protože dokážeme vycítit Danany, dananské artefakty, takže jsme díky tomu dokonalé strážkyně Knihy?
Najednou se za mnou zjevil Barrons a podíval se mi přes rameno. "Najednou o sobě přemýšlíte o trochu jinak, co?"
"Ani ne. Koho zajímá, kdo ji přinesl do opatství? Hlavní je, že my jsme její strážkyně."
"Tohle jste z těch poznámek vyčetla, slečno Laneová?" zapředl.
Podívala jsem se na něj. "Co jsi z toho vyčetl ty?" zeptala jsem se v obraně. Jeho tón se mi nelíbil o nic víc, než ten pobavený lesk v jeho temných očích.
"Říká se, že krále vyděsilo, že jeho čin pramenící z pokání dal život tak mocné ohavnosti. Pronásledoval ji z jednoho světa do druhého nespočet let, byl odhodlaný ji zničit. Když ji nakonec dohnal, jejich bitva trvala staletí a zničila několik světů. Ale bylo pozdě. Sinsar Dubh si vyvinula vlastní mysl, svou vlastní temnou sílu. Když ji král poprvé stvořil, byl silnější a Kniha slabší. Byla jen skladištěm králova zla, ale bez pohnutek a záměru. Ale zatímco se toulala, vyvíjela se, dokud nestala tím, čím byl král a pak ještě něčím mnohem víc. Výtvor - opuštěný svým stvořitelem - se naučil nenávidět. Sinsar Dubh začala pronásledovat krále." Přestal mluvit a podíval se na mě vlčím pohledem. "Tak co mohl Temný král vytvořit? Třeba kastu, která by byla schopná vystopovat jeho největšího nepřítele, pohltit ji a zabránit, aby ho zničila? Vážně vás to nikdy nenapadlo?"
Zírala jsem na něj. My byly ty dobré. Lidé až do morku kostí.
"Vidoucí, hlídací psi Temného krále," posmíval se.
Z jeho slov mi běhal mráz po zádech. Stačilo mi, když jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná a lidé, co mě vychovali nebyli moji biologičtí rodiče. A on teď naznačoval tohle? Že žádné rodiče nemám?
"To je ta největší kravina, jakou jsem kdy slyšela." Nejdřív Darroc navrhl, že jsem kámen. Teď Barrons říká, že vidoucí jsou kasta Temných.
"Když to vypadá jako kachna a zní to jaka kacha..."
"Já nejsem kachna."
"Proč vás to tak uráží? Moc je moc."
"Nestvořil mě Temných král!"
"Ten nápad vás děsí. Strach je víc, než jen zbytečná emoce. Jsou to předposlední klapky na oči. Když nedokážete čelit pravdě reality, nemůžete být její součástí, nemůžete ji ovládat. To rovnou můžete hodit ručník do ringu a vzdát se do rukou někoho, kdo má silnější vůli než vy. Líbí se vám být bezmocná? To vás vzrušuje? Je to důvod, proč jste se po mé smrti obrátila na toho parchanta, který vás znásilnil?"
"Tak co jsou zač tvoji chlapi?" vrátila jsem mu chladně. "Další tajná kasta Temného krále? To jsi, Barronsi? Proto o nich toho tolik víš?"
"To není vaše starost."
Otočil se a pokračoval v hledání.
Třásla jsem se a v puse jsem měla kyselou pachuť. Odstrčila jsem papíry, vstala a přešla k balkónu, kde jsem stála a zírala do noci.
Barronsův nápad, že vidoucí jsou součástí Temné kasty, mnou hluboce otřásl. Musela jsem uznal, že Darrocovy poznámky tak byly sepsané.
A zrovna minulou noc jsem stála mezi dvěma dananskými armádami a myslela si, jak jsem vděčná, že jsem byla jako Temní, zocelená bolestí, míň povrchní a míň zranitelná.
Pak tu ještě bylo to temné jezero v mé hlavě, které nabízelo tolik nevysvětlitelných "darů" jako runy, které poznal bývalý Danan, na kterými se pozastavil, runy, které Temní princové nesnášeli.
Otřásla jsem se. Najednou jsem měl novou otázku, která posedla mou mysl, kromě toho, kdo je Jericho Barrons.
Kdo jsem já?
1 comments:
Děkuji za další skvělou kapitolu
Okomentovat