Karen Marie Moning: Shadowfever (Fever 5) - 18. kapitola

Konec možná nebude dávat smysl. Jen vás varuju. Touhle dobou už většinou tři hodiny spím :-D

Když jsme odešli, sebrala jsem Dani Daily z lampy před budovou a vklouzla na sedadlo spolujezdce a začala číst. Blížily se její narozeniny. Nepatrně jsem se usmála. Jasně, že o tom chce říct celému světu. Kdyby mohla, udělala by z toho národní svátek.

Nebyla jsem překvapená, že byla včera večer v ulicích a viděla, jak Lovec zabil Darroca. Dani si nenechala rozkazovat od nikoho, ani ode mě. Byla tam, aby se pokusila Darroca sama zabít? Vůbec bych se nedivila.

Zapnula jsem si pás a přemýšlela, jestli tam nezůstala dost dlouho, aby si všimla, že ten Lovec byl posedlý Sinsar Dubh nebo jestli se nerozhodla tuhle novinku šířit. Jestli tam byla, co si asi tak myslela, když viděla bestii, jak mě unáší pryč? Nejspíš si myslela, že je to nějaký další Temný, kterého nikdy předtím neviděla.

I když jsem si s překvapením uvědomila, kolik času uteklo, zatímco jsem byla v Zrcadlech, měla jsem vědět, že dneska je Valentýn.

Kysele jsem se podívala na Barronse.

Nikdy jsem žádného šťastného Valentýna neprožila. Byla to řada nevydařených dnů už od školky, kdy Chip Johnson snědl až moc sušenek a pak mi pozvracel úplně nové šaty. Zrovna jsem byla ovocný punč, když mě ohodil, což způsobilo stejnou reakci a já vyzvracela ten punč všude kolem sebe. Strhlo to řetězovou reakci, kdy i ostatní pětiletí dopadli stejně a do dneška se mi z té vzpomínky dělá trochu špatně.

Dokonce už i ve druhé a třetí třídě byl pro mě Valentýn stresující záležitost. Vzbudila jsem se a do školy se mi vůbec nechtělo. Máma vždycky koupila mně a Alině přání pro celou třídu, ale ostatní rodiče tak ohleduplní nebyli. Seděla jsem v lavici a zadržovala dech, modlila se, aby si na mě vzpomněl ještě někdo kromě Tubbyho Thompsona nebo Blinkyho Brewera.

Pak na druhé stupni jsme měli ples, kdy holky musely pozvat kluky, takže jsem byla ještě pod větším tlakem. Aby toho nebylo málo, v den, který měl být tím nejromantičtějším v roce, jsem byla donucená risknou odmítnutí od kluka svých snů a modlila jsem se, abych sebrala odvahu zeptat se ho dřív, než na mě nezbude nikdo jiný než Tubby a Blinky. V osmé třídě jsem čekala tak dlouho, dokud nikdo oblíbený nezbyl, takže jsem si radši pustila fén na čelo, postříkala rozprašovačem peřiny a předstírala, že mám ten den chřipku. Máma mě stejně donutila jít. Prozradila mě spálenina na čele. Snažila jsem se ji zakrýt tak, že jsem si ustřihla ofinu a na plese jsem byla bez doprovodu, cítila jsem se mizerně, pálilo mě čelo a ještě ke všemu jsem měla příšerný sestřih.

Střední škola přinesla úplně jinou sortu problémů. Potřásla jsem hlavou, protože jsem neměla náladu vypočítávat svoje náctileté hororové příběhy. Na druhou stranu by mohl Valentýn být ještě horší. Alespoň dneska večer budu usínat s klidným pocitem, že je Barrons naživu.

"Kam teď?" zeptala jsem se.

Díval se pořád před sebe. Uvnitř jeho hrudi se znovu ozval ten chřestýší zvuk.

***

Zaparkovali jsme na ulici Rêvemal před domem 939, což byla adresa U Chestera i se svým zdemolovaným vchodem. Kdysi to býval nejlepší klub v Dublinu pro bohaté, krásné a znuděné lidi, dokud nebyl o Halloweenu zničen. Nevěřícně jsem se na něj zadívala.

Barron zaparkoval a vypnul motor.

"Dovnitř nejdu. Chtějí mě tam mrtvou."

"A jestli ucítí, že se bojíte, tak se vás opravdu pokusí zabít." Otevřel dveře a vystoupil.

"A co tím myslíš?"

"Kdybych byl vámi, snažil bych se, abych byl cítit jinak."

"Proč musím jít dovnitř?" mračila jsem se. "Nemůžeš jít navštívit svoje kámoše sám?"

"Chcete vidět svoje rodiče nebo ne?"

Vyskočila jsem a zabouchla dveře. Utíkala jsem za ním. Netušila jsem proč mi to nabídl - rozhodně ne proto, že se snažil být milý - ale nehodlala jsem si nechat tuhle příležitost ujít. I když byl můj život nepředvídatelný, nechtěla jsem promrhat moment, kdy jsem mohla vidět lidi, které miluju.

Jakoby mi četl myšlenky, otočil hlavu a řekl: "Řekl jsem vidět. Ne navštívit je."

Nesnášela jsem ten fakt, že drželi moje rodiče v místě, kde se rádi scházeli Temní, ale musela jsem uznat, že podzemí obklopené Barronsovými muži, pro ně pravděpodobně bylo to nejbezpečnější místo. Do Ashfordu se vrátit nemohli. Temní princové věděli, kde bydlí.

Jediná další místa, která přicházela v úvahu bylo opatství, knihkupectví nebo s V'lanem. Nejenže v opatství stále byli Stíny, ale Sinsar Dubh jim věnovala jednu smrtelnou návštěvu, navíc bych nevěřila Roweně, ani kdyby v ruce držela nůž na máslo. Rozhodně jsem nechtěla, aby se zdržovali poblíž mě, protože jsem v poslední době byla nevypočitatelná. A V'lane - s tím, jak špatně chápal lidi - možná by se rozhodl poslat je na nějakou iluzi pláže s Alinou, což by táta asi zvládl, ale máma by se z toho zbláznila. Možná už bychom ji odtamtud nedostali.

Takže U Chestera.

Klub kdysi býval nejpopulárnějším místem ve městě. Mohli jste se do něj dostat jen s pozvánkou. Měl mramorové pilíře, které ohraničovali vchod s vytesanými ornamenty, který vedl do tříposchoďové budovy, ale ty nádherné francouzské pouliční lampy byly vyrvané z betonu a opřené o otřískanou fasádu. Střecha se propadla na ručně vyřezávaný bar a rozbila vitrážová skla v oknech. Zbytky cedule se kývaly nad vchodem, který blokovaly kusy betonu. Celá budova byla pokrytá graffiti.

Nový vchod do klubu byl vzadu, tajně a nenápadně ukrytý za otlučenými železnými dveři v zemi blízko rozpadajících se základů, takže to vypadalo jako nějaký zapomenutý sklep. Taneční parkety byly tak moc hluboko a tak dobře odzvučené, že kdyby nebylo Danina supersluchu, tak bychom nikdy nepřišly na to, co se tam odehrává za večírky.

"Nemůžu být součástí Temné kasty," řekla jsem mu, když otevřel dveře. "Můžu se dotknout Světlého kopí."

"Někteří říkají, že Temný král vytvořil vidoucí za pomoci nedokonalé Písně. Jiní říkají, že se vyspal s lidskými ženami, aby založil jejich linie. Možná je vaše krev tak naředěná, že to není problém."

Typický Barrons. Má odpověď úplně na všechno, co vědět nechci.

Potom, co jsme slezli po žebříku, otevřeli další dveře a pak zdolali další žebřík, dorazili jsme k pravému vchodu do klubu, do průmyslové haly s vysokými dvoukřídlými dveřmi.

Od mé poslední návštěvy někdo najal člověka, aby nahradil vysoké dřevěné dveře novými, černými a ssaleštěnými tak moc, že jsem v nich viděla odraz páru, který vstoupil do klubu za námi. Ona byla oblečená jako já v dlouhé, úzké sukni, botách na podpatku a ve stejně střiženém kabátu. On stál blízko, těl měl nahnuté k ní, jakoby ji dělal štít.

Cukla jsem sebou. Nikdo nás nesledoval. Nepoznala jsem sama sebe. Nebylo to tím, že jsem měla zase blonďaté vlasy - ty černé dveře odrážely jen tvar a pohyb, ne barvu - bylo to proto, že jsem vypadala jako někdo jiný. Stála jsem jinak. Pryč byla ta dětská jemnost, kterou jsem si do Dublinu přivezla v srpnu. Přemýšlela jsem, co by na mě říkala máma s tátou. Doufala jsem, že by skrz všechny ty změny viděli Mac, která pod tím vším pořád byla. Byla jsem nadšená a nervózní z toho, že je zase uvidím.

Strčil do dveří, aby je otevřel. "Držte se u mě."

Ten klub mě zasáhne jako výboj přehnané svůdnosti s chladností chromu a skla, černé a bílé a s náladou manhattenské smetánky. Výzdoba slibuje erotiku bez zábran, potěšení, sex, pro který stojí za to zemřít. Obrovský sál vyplňovali terasy s tanečními parkety, každý z nich má vlastní bar a tucty dalších mezipater. Jsou to takové mini-kluby uvnitř jednoho velkého s vlastní tématikou, některé mají elegantně vyleštěné podlahy, jiné jsou plné potetovaných individuí a městských odpadlíků. Barmani a servírky jsou oblečení podle tématu, někteří z nich mají jen kalhoty od obleku, jiní jsou zahaleni v kůži a řetězech. Na jedné terase je jedna ze strašně mladých servírek oblečena jako školačka v uniformě. Na jiné - prudce se otočím. Nedívám se, nebudu na to ani myslet. Doufala jsem, že Barrons drží moje rodiče dál od těhlech zhýralostí.

I když jsem se psychicky připravovala, že zase uvidím lidi a Temné, jak se spolu baví, flirtují a dávaji dohromady, nikdy na to nebudu úplně připravená. U Chestera je úplný opak toho, co jsem a čemu věřím.

Danani a lidé by se prostě neměli míchat. Danani jsou nesmrtelní predátoři, lidský život pro ně nemá žádnou váhou a tihle lidé jsou jsou dost hloupí na to, aby si mysleli, že Dananům na nich alespoň trochu záleží... no, Ryodan říká, že takovíhle lidé si zaslouží zemřít, a když je tu tak vidím, tak musím souhlasit. Lidi nemůžete zachránit před nimi samými. Můžete jen zkusit vtlouct do nich trochu zdravého rozumu.

Ta statika z tolika Temných na jednom místě byla ohlušující. Zašklebila jsem se a snažila ztlumit svůj vidoucí sluch.

Různá hudba se ozývala z jednotlivých pater a míchala se dohromady. Sinatra se pral s Mansonem; Zombie s Pavarottim. Ta zpráva byla jasná: Jestli to chceš, máme to a jestli to nemáme, vytvoříme to pro tebe.

Ale stejně bylo jedno téma, které měl celý klub společné: U Chestera bylo vyzdobené ve Valentýnském stylu.

"To je je tak strašně špatně," zamumlala jsem.

Tisíce růžových a červených balónků vyselo na hedvábných šňůrách skrz klub a na nich byly zprávy jak sladké či drzé, tak hrůzostrašné.

U v stupu do každého mini-klubu byla velká zlatá socha Amora, která držela luk a dvanáct dlouhých zlatých šípů.

Lidská část osazenstva se honila za balonky po celém klubu z jednoho patra do druhého, lezla po schodech, stoupala si na barové židle, stahovala je dolů a probodávala šípy. Vůbec jsem to nechápala, dokud jsem si nevšimla, že jsou v nich složené papírky, hned jak některý z nich vypadl, jsem viděla asi tucet žen, jak se o ně perou, odhodlané ji získat, ať už byla cena jakákoliv.

Jedna z žen se konečně z toho zmatku osvobodila a utíkala tisknouc k sobě svůj poklad, tři další se vydaly za ní, dostihly ji a začaly bodat svými šípy a pak ji to vzaly. Nakonec se obrátily proti sobě s neuvěřitelnou brutalitou. Přispěchal k nim nějaký muž, ten kousek papíru jim sebral a utekl.

Chtěla jsem se podívat na Barronse, ale dav nás oddělil. Odstrčila jsem si hedvábné provázky z obličeje.

"Chceš jeden?" zeptala se mě nějaká zrzka zvesela a zatáhla za provázek, který jsem před chvíli odstrčila.

"Co v nich je?" zeptala jsem se opatrně.

"Pozvánky, blázínku! Teda když budeš mít štěstí! Ale moc jich není! Když jednu najdeš, pozvou tě do svých soukromých pokojů, aby jsi s nimi povečeřela na posvátném mase jednoho z nesmrtelných Dananů, celou noc!" vysypala ze sebe rychle. "V dalších jsou dárky!"

"Jako například?"

Probodla jeden balónek zlatým šípem, ten praskl a zasypal nás nazelenalou směsí kroutícího se masa.

"Jackpot!" zakřičela spousta lidí.

Klidila jsem se jim z cesty, aby mě neušlapali.

Ta zrzka vykřikla: "Uvidíme se ve Férii!" Pak padla na všechny čtyři a začala olizovat podlahu bojujíc o každý kousek masa Temných.

Znovu jsem se rozhlédla, jestli neuvidím Barronse. Alespoň už ze mě nebyl cítit strach. Na to jsem byla moc zhnusená a vytočená. Klestila jsem si cestu skrz zpocená těla lidí těsnících se na sebe. Tohle byl můj svět? Tímhle jsme se stali? Co když se nám nikdy znovu nepodaří postavit zeď? To s tímhle budu muset žít?

Začala jsem odstrkovat lidi z cesty.

"Dívej se, kam šlapeš!" vyjekla na mě vztekle nějaká ženská.

"Klid, krávo!" zavrčel na ni nějaký chlap.

"Chceš nakopat zadek?" začal vyhrožovat další.

"Ahoj, krásko."

Prudce jsem otočila hlavu. Byl to ten kluk se zasněnýma očima, který pracoval s Christianem v oddělení prastarých jazyků na univerzitě, než začal dělat barmana U Chestera po pádu zdi.

Když jsem ho viděla naposledy, zažila jsem dost děsivou věc, když jsem se podívala na jeho odraz v zrcadle. Ale teď tu stál za černobílým barovým pultem, za sebou měl zeď pokrytou zrcadly, vyhazoval skleničky do vzduchu a naléval do nich alkohol s naprostou sebejistotou a on i jeho odraz vypadaly naprosto normálně. Jako mladý, krásný kluk se zasněnýma očima, pod jejichž pohledem jsem roztávala.

I když jsem hrozně moc chtěla vidět svoje rodiče, tenhle kluk vždycky zjevil z ničeho nic a já už dávno nevěřila na náhody. Moji rodiče budou muset počkat.

Sedla jsem si na židli vedle vysokého, vyzáblého muže v pruhovaném obleku a cylindru, který svýma kostnatýma rukama míchal karty. Když se otočil a podíval se na mě, cukla jsem sebou a podívala se pryč. Už jsem se na něj znovu nekoukla. Pod krempou jeho klobouku nebyl žádný obličej. Jen stíny, které vířily jako temné tornádo.

"Chcete říct svou budoucnost?" zeptalo se mě to.

Zakroutila jsem hlavou a přemýšlela, jak může mluvit, když nemá ústa.

"Nevšímej si ho, krásko."

"Chcete ukázat, kdo jste?"

Znovu jsem zakroutila hlavou a tiše se modlila, ať jde pryč.

"Jakou si přeješ zahrát písničku?"

Protočila jsem oči.

"Zazpívej mi kousek."

Odvrátila jsem se od něj celým tělem.

"Ukaž mi svou tvář a já ti ukážu tu moji." Jeho karty o sebe pleskaly, jak je míchal.

"Hele, kámo, vůbec nechci vidět-"

Odmlčela jsem se, protože jsem fyzicky nebyla schopná vydat ze sebe další slovo. Otevřela jsem pusu a zavřela jako ryba na suchu, ale slova jsem nemohla uchopit. Bylo to jakoby mi někdo ukradl  všechny věty, se kterými jsem se narodila, neměla jsem nic, jen prázdno. Vše, co jsem kdy řekla nebo řeknu, měl teď v moci. Uvnitř hlavy jsem cítila příšerný tlak, jakoby mi někdo luxoval v hlavě. Napadla mě šílená myšlenka, že za chvíli bude má tvář stejně prázdná jako ta jeho a nechá za sebou pouze temné tornádo, které mi navždy bude řádit v hlavě. A možná, jen možná, až bude mít vše, co mu můžu dát, se pod jeho obloukem objeví část tváře.

Popadl mě šílený strach.

Zběsile jsem se podívala na kluka se zasněnýma očima. Odvrátil se a nalil dalšího panáka. Otevírala jsem pusu v tiché prosbě o pomoc na jeho odraz v zrcadle.

"Pořád ti říkám, aby jsi na ty věci nemluvila," řekl mi jeho odraz.

Nalil panáka a dal ho zákazníku, pak přistoupil k dalšímu, to vše, zatímco mi někdo vymazával celou identitu.

Pomoz mi, křičely moje oči do zrcadla.

Ten kluk se konečně otočil zpátky ke mně. "Není tvoje," řekl tomu vysokému, hubenému muži.

"Promluvila na mě."

"Podívej se hlouběji."

Po chvíli: "Moje chyba," řekla ta věc míchající karty.

"Už ji neopakuj."

Tak nečekaně jako zmizely, byly moje slova zase zpátky. Můj mozek byl plný myšlenek a vět. Byla jsem osoba, úplná, se sny a ideály. To vakuum bylo pryč.

Spadla jsem ze židle a s klopýtáním jsem se vydala pryč od muže bez tváře. Na třesoucích nohou jsem obešla tři židle, než jsem si zase sedla a pevně se chytila pultu.

"Už tě nikdy nebude obtěžovat," řekl kluk se zasněnýma očima.

"Whiskey," zaskřehotala jsem.

Sundal flašku z nejvyšší poličky a nalil mi. Hned jsem ho do sebe hodila a dožadovala se další rundy. Zalapala jsem po dechu potom, co se ve mně rozlil oheň. I když jsem nechtěla nic jiného, než být na míle daleko od toho karty míchajícícho monstra. Chtěla jsem vědět, jak je možné, tenhle kluk může rozkazovat něčemu takovému. A když už jsme u toho, co byla ta potvora bez tváře zač?

"Je to fear dorcha, krásko."

"Čteš mi myšlenky?"

"Nemusím. Máš to vepsané ve tváři."

"Jak zabíjí?" Jsem, jak posedlá, když přijde na to, jakým způsobem dokáží Danani způsobit smrt. Dělám si ve svém deníku podrobné poznámky o jednotlivých kastách a jejich způsobech popravy.

"Smrt není jeho cílem."

"Tak co teda?"

"Hledá tváře lidskosti, krásko. Máš nějakou, kterou bys mohla postrádat?"

Nic jsem na to neřekla. Nechtěla jsem vědět víc. U Chestera byli Danani v bezpečí. Při poslední návštěvě klubu mi bylo jasně řečeno, že jestli zabiju kohokoli na pozemku, tak dopadnu stejně. A jelikož mě Ryodan a jeho chlapi chtěli mrtvou, tak dnešní noc asi nebyl ten úplně nejlepší čas pokoušet mé štěstí. Kdybych se o něm dozvěděla víc nebo kdyby mi kopí v pouzdře ztěžklo naléhavostí, mohla bych udělat něco neuváženého.

"Některé věci nemůžeš zabít tak snadno."

Překvapeně se na kluka se zasněnýma očima podívám. Dívá se na ruku, kterou mám uvnitř kabátu. Ani jsem si to neuvědomila a sáhla jsem pro své kopí.

"Je to Danan, ne?" řekla jsem.

"Z větší části."

"Tak jak ho můžu zabít?"

"Musíš ho zabíjet?"

"Postavil by ses za něj?"

"Zabila bys ho kopím?"

Zvednu obočí. Očividně jedním z požadavků na zaměstnání U Chestera bylo, že musíte mít rádi Danany a ochotně přijmout jejich unikátní apetit.

"Dlouho jsem tě neviděl." Změní najednou téma.

"Dlouho jsem tu nebyla," odpovídám chladně.

"Málem jsi tu už nemusela být."

"Ty jsi vtipálek, co?"

"Někteří si to myslí. Tak jak ses měla?"

"Dobře. Ty?"

"Však to znáš."

Slabě jsem se usmála. Barrons by se od tohohle kluka mohl učit, alespoň co se týče odpovídání na otázky.

"Trochu jsi zesvětlala, krásko."

"Měla jsem náladu na změnu."

"A změnila jsi víc, než jen vlasy."

"Asi."

"Vypadá to na tobě dobře."

"Cítím se dobře."

"Nemusí to být užitečné. V takovéhle době. Kde jsi byla?" Vyhodí skleničku do vzduchu a já se dívám, jak líně překlápí.

"V Zrcadlech, procházela jsem se po Bílém paláci, sledovala, konkubínu a Temného krále, jak spolu spí. Ale většinu dní jsem trávila tím, že jsem se snažila zajmout a ovládnout Sinsar Dubh."

Jméno Knihy krále Temných jakoby ve vzduchu zasyčelo a já cítím průvan, jak všichni Temní v klubu svorně otočili hlavu mým směrem.

Na jednu setinu vteřiny byl celý klub naprosto tichý, zamrzlý.

Pak se znovu zvuk i pohyb spustil s cinknutím křišťálu, když sklenička, kterou kluk vyhodil do vzduchu dopadla na zem a rozbila se.

O tři židle dál vydal vysoký, hubený muž přiškrcený zvuk a karty, které míchal se rozletěly všemi směry, dopadly na pult, na můj klín i na podlahu.

Ha, pomyslela jsem si, dostala jsem tě, snílku. Takže v téhle hře byl hráčem. Ale kdo byl a za jaký tým hrál

"Tak kdo doopravdy jsi, chlapče se zasněnýma očima? A proč se mi neustále zjevuješ?"

"Takhle mě vidíš? Kdyby tohle byl jiný svět, jiný život, pozvala bys mě na maturiťák? Domů, abych poznal tvé rodiče? Dala bys mi pusu na dobrou noc?"

"Říkal jsem 'držte se u mě'," zavrčel za mnou Barrons. "A nemluvte na tomhle zatraceném místě o té zatracené Knize. Hněte zadkem, slečno Laneová, hned." Chytil mě pod paží a stáhl z barové židle.

Z klína se mi sesypaly karty. Jedna zapadla za límec mého kožešinového kabátu. Vynadala jsem ji a chtěla ji zahodit, když jsem se na poslední chvíli zastavila a podívala se na ni.

Fear dorcha míchal tarokové karty. Ta, kterou jsem držela v ruce byla rudá a černá. Uprostřed byl vyobrazený Lovec letící nad nočním městem. Pobřeží bylo temným rámečkem, kde se v dálce leskl oceán. Na Lovcově zádech mezi velkými temnými křídly seděla žena s jemnými vlnami vlasů, které ji ohraničovaly obličej. Mezi nimi jsem rozpoznala její tvář. Smála se.

Byl to obrázek z mého snu. Jak to, že jsem držela v ruce kartu se svým snem?

Co bylo na zbytku těch karet?

Podívala jsem se na podlahu. Blízko nohou ležela karta Pět tentaklů. Stín ženy stál na chodníku. Dívala se do okna hospody a sledovala blondýnku uvnitř sedící v boxu, jak se směje se svými přáteli. Já jsem se dívala na Alinu.

Na kartě Síla jsem viděla ženu, jak sedí se skříženýma nohama nahá v kostele a dívá se na oltář, jakoby se modlila za rozhřešení. Já po znásilnění.

Na Pěti pohárech byla žena, která se nápadně podobala Fioně, stála před knihkupectvím a plakala. V pozadí jsem viděla - musela jsem se nahnout blíž - boty na podpatku? A svůj iPod!

Na Slunci byly dvě ženy ležící v bikinách - jedna v limetkově zelených, druhá ve svítivě růžových - a opalovaly se na slunci.

Pak tu byla karta Smrti s postavou Smrtky zahalené v kápi s kosou stojící nad zakrváceným ženským tělem. Já a Mallucé.

Pak tu byla ještě jedna s prázdným dětským kočárkem, u něhož ležela hromádka oblečení a šperků a papírovitých kousků, které nápadně připomínaly ostatky lidí, které za sebou nechali Stíny.

Projela jsem si prsty vlasy a podívala se dolů.

"Jsou to proroctví, krásko. Přicházejí ve všech tvarech a velikostech."

Vzhlédla jsem ke klukovi se zasněnýma očima, ale už tam nebyl. Podívala jsem se doprava. Pan Vysoký, Pruhovatý a Vyhublý už byl taky pryč.

Na baru vedle panákové skleničky a piva ležela rubem dolů opatrně položená další karta, její líc byl černo-stříbrný.

"Teď nebo nikdy, slečno Laneová. Nemám na to celou noc."

Hodila jsem do sebe panáka, pak jsem sebrala tu kartu a dala si ji do kapsy, abych se na ní podívala později.

Barrons mě vedl k chromovému schodišti, které střežili stejní dva muži, jež mě posledně doprovodili do posledního patra za Ryodanem. Byli obrovští, oblečeni do černých kalhot a triček, pod kterými se jim rýsovaly velké svaly a ruce a paže měli pokryté jizvami. Oba měli automatické zbraně s uřezanou hlavní. Jejich obličej vás nutil podívat se, ale když jste tak učinili, museli jste hned odvrátit zrak.

Jak jsme se blížili, namířili na mě zbraně.

"Co tady kurva dělá?"

"Nech toho, Lore," řekl Barrons. "Když řeknu, aby jsi skočil, tak ty se jen zeptáš, jak vysoko."

Ten, který se nejmenoval Lor, se zasmál a Lor mu zato vrazil pažbu do břicha. Bylo to jako praštit do ocelové zdi. Nehnul ani brvou.

"Tak to určitě. Leda ve snu. A jestli se ještě zasměješ, Fade, dáš si k snídani vlastní koule. Děvko," utrousil mým směrem Lor. Ale nepodíval se na mě, díval se na Barronse a myslím, že to byla ta poslední kapka.

Podívala jsem se na ty dva stráže. Fade se díval přímo před sebe. Lor zíral na Barronse. Prošla jsem kolem Barronse a nakráčela přímo před ně. Nepodívali se na mě. Jako bych ani neexistovala. Nepochybovala jsem, že kdybych před nimi tancovala nahá, tak by se na mě stejně nepodívali.

Vyrostla jsem na hlubokém Jihu, na místě, kde je pořád pár chlapů, kteří se odmítají podívat na ženské, se kterými nejsou v příbuzenském vztahu. Když chtějí mluvit s nějakým chlapem, který má u sebe ženskou - ať už je to její táta, přítel nebo manžel - stejně se na ni ani jednou nepodívají. Když se ta žena na něco zeptá a oni se vůbec obtěžují odpovědět, odpoví tomu muži. Dokonce se i trochu natočí stranou, jakoby je pohled na ni mohl uvrhnout v zatracení. Když se mi to stalo poprvé, bylo mi patnáct a totálně mě to vykolejilo. Ptala jsem se na jednu otázku za druhou a snažila se, aby se na mě starouš Hatfield podíval. Začala jsem se cítit neviditelná. Nakonec jsem si stoupla přímo před něj. Otočil se a odešel uprostřed mé věty.

Táta se mi to snažil vysvětlit, že se mi jen staroušek snažil prokázat úctu. Že to byla zdvořilost, kterou prokazoval muži, kterému žena patřila. Slova "kterému žena patřila" jsem nemohla strávit. Celé to bylo o vlastnictví a Lor očividně - který podle Barronsových slov ani nevěděl, co je za století - stále žil v době, kdy ženy byly pouhým vlastnictvím. Nezapomněla jsem ani Barronsův komentář o Kasteovi, který už přes tisíc let nepromluvil. Jak staří byli? Kdy, jak, kde žili?

Barrons mě vzal za paži a otočil zpátky ke schodišti, ale já ho setřásla a znovu se obrátila na Lora. Moje pověst byla zbytečně horší, než musela být. Nebyla jsem kámen. Nestvořil mě král Temných. Nebyla jsem zrádce.

O tom jsem se mohla vcelku uspokojivě hádat.

"Proč jsem děvka?" chtěla jsem vědět. "Protože si myslíš, že jsem spala s Darrocem?"

"Ať zmlkne nebo ji zabiju," řekl Lor Barronsovi.

"Nemluv s ním o mě. Mluv se mnou. Nebo myslíš, že za to nestojím, protože když jsem myslela, že je Barrons mrtvý, tak jsem využila nepřítele, abych dosáhla svých cílů? Jak strašné," řekla jsem posměšně. "To jsem si asi měla lehnout a ufňukat se k smrti. To by na tebe udělalo dojem, Lore?"

"Ať se mi ta kráva klidí z cesty."

"Hádám, že to, že jsem se spřáhla s Darrocem, ze mě dělá... no" - věděla jsem, že Barrons to slovo nenávidí a chtěla jsem si to otestovat na Lorovi- "žoldáka, ne? Můžeš mi to dávat za vinu, jak chceš. Nebo můžeš jít do prdele a respektovat mě pro to."

Lor pootočil hlavu a podíval se na mě, jako bych konečně začala mluvit jeho jazykem. Na rozdíl od Barronse mu to slovo nevadilo. Ve skutečnosti to vypadalo, že mu rozumí, že ho dokonce oceňuje. V jeho chladných očích se něco zablesklo. Zaujala jsem ho.

"Někteří lidé by ve mně neviděli zrádce. Někteří by viděli někoho, kdo přežil. Říkej mi, jak chceš - ale já v noci spím klidně. Ale až mi tak budeš říkat, budeš se dívat na mě. Nebo si dám záležet na tom, že mě uvidíš, i když zavřeš oči. Uvidíš mě ve svých nočních můrách. Vpálím se to do mysli. Nech mě být. Už nejsem taková jako dřív. Jestli chceš válku, máš ji mít. Jen to zkus. Dej mi jediný důvod, abych si mohla pohrát s tím temným místem v tvojí hlavě."

"Temné místo?" zamumlal Barrons.

"A jestli žádné nemáš," utrhla jsem se. "Tak tvoje jeskyně bude v porovnání s tou mojí vypadat jako bílá pláž za slunečního dne." Prošla jsem kolem nich a začala stoupat do schodů. Myslela jsem si, že za sebou slyším smích a podívala jsem se přes rameno. Všichni tři ztuhle stáli a dívali se na mě bezvýrazným pohledem katů.

Ale co - dívali se.

***

Za chromovanou balustrádou se rozprostíralo horní patro: akry hladkých, temných skleněných zdí bez dveří.

Netušila jsem, kolik je tu pokojů. Podle velikosti přízemí jsem hádala, že tak padesát nebo víc.

Prošli jsme kolem skleněných zdí, dokud nějaký nenápadný detail, který jsem nepostřehla označil vchod. Barrons přitiskl ruku na jeden temný skleněný panel, ten se odsunul do strany a Barrons mě strčil dovnitř. Nevešel za mnou, ale pokračoval dál chodbou za nějakým jiným cílem.

Panel se za mnou zavřel a já zůstala sama s Ryodanem v místnosti, která byla hluboko skrytá U Chestera. Byla celá ze skla - zdi, podlaha i strop. Viděla jsem ven, ale dovnitř nikdo neviděl.

Celý perimetr stropu byl ověnčen malým LED obrazovkami, na kterých bylo vidět, co se děje v každé místnosti klubu, jakoby to, co jsem viděla na vlastní oči skrz podlahu, bylo málo. Zůstala jsem stát na místě. Každý krok po skleněné podlaze byl obrovský skok důvěry v to, že je pode mnou opravdu pevná zem a ne díra hluboká čtyřicet stop.

"Mac," řekl Ryodan.

Stál za svým stolem, krčil se ve stínech, obrovský muž tmavý ve své bílé košili. Jediné světlo v místnosti vycházelo z monitorů nad našimi hlavami. Chtěla jsem se na něj skrz místnost vrhnout a napadnout ho, vyškrábat mu oči, pokousat ho, praštit ho, bodnout ho kopím. To nepřátelství, které se vedle mě vzedmulo, mě překvapilo.

Donutil mě zabít Barronse.

Vysoko na útesu jsme ho oba zbili a bodli, muže, který mě udržoval naživu od chvíle, co jsem vstoupila do Dublinu. A já přemýšlela celé dny, které mi spíš připadaly jako roky, jestli Ryodan chtěl Barronse mrtvého.

"Myslela jsem, že jsi mě přinutil ho zabít. Že jsi ho zradil."

"Neustále jsem ti říkal, ať utečeš. Neudělala jsi to. Neměla jsi vidět, čím je."

"Chceš říct, čím jste vy všichni," opravila jsem ho. "Všech devět z vás."

"Opatrně, Mac. O některých věcech se nemluví. Nikdy."

Sáhla jsem po kopí. Na tom útese mi mohl říct pravdu, ale stejně jako Barrons, mě nechal trpět. Čím víc jsem přemýšlela o tom, jak přede mnou oba ukrývali pravdu, která by mě ušetřila té agónie, tím naštvanější jsem byla. "Jen se ujišťuju, že až tě propíchnu a zabiju, tak se vrátíš zpátky, abych to mohla udělat znova."

Měla jsem kopí v ruce, ale ta se najednou ocitla ve velké pěsti a hrot zbraně jsem měla namířený proti hrdlu.

Ryodan se mohl pohybovat jako Dani, Barrons a jeho muži. Tak rychle, že jsem se nemohla bránit. Stál za mnou a ruku měl obtočenou kolem mého zápěstí.

"Nikdy mi takhle nevyhrožuj. Dej to pryč, Mac. Nebo si to vezmu nadobro." Trhl hrotem směrem ke mně jako varování. "To by ti Barrons nedovolil."

"Možná budeš překvapená z toho, co všechno by mi Barrons dovolil."

"Protože si myslí, že jsem zrádce."

"Sám jsem tě viděl s Darrocem. Včera večer jsem vás slyšel v uličce. Když se činy a slova spojí, tak je pravda jasná."

"Věřila jsem, že jste oba mrtví. Co čekáš? Ten samý instinkt pro přežití, který tak obdivuješ u ostatních, tě u mě uráží. Myslím, že ti to dělá starosti. Jsem pak nepředvídatelná a to se ti nelíbí."

Navedl mi ruku zpátky k pouzdru, dokud jsem kopí neuklidila. "Nepředvídatelná je to důležité slovo. Změnila jsi strany, Mac?"

"Vypadám na to?"

Odhrnul mi vlasy z obličeje a jemně je zastrčil za ucho. Otřásla jsem se. Vyzařovala z něj ta samá energie jako z Barronse - horko, síla a nebezpečí. Když se mě dotkl Barrons, vzrušovalo mě to. Když za mnou stál Ryodan a svýma ocelovýma rukama mě držel na místě a jemně se mě dotýkal - děsilo mě to k smrti.

"Řeknu ti něco o změně stran, Mac," zašeptal mi jemně do ucha. "Většina lidí jsou dobří a jen občas udělají něco, o čem vědí, že je špatné. Někteří lidé jsou špatní a každý den bojují, aby to udrželi pod kontrolou. Jiní jsou zkažení do morku kostí a nezajímá je to, hlavně, když je nechytí. Ale zlo je úplně jiná bytost, Mac. Zlo je špatnost, která věří, že je dobrá."

"Co to říkáš, Ryodane? Že jsem změnila strany, ale jsem moc blbá na to, abych o tom věděla?"

"Když to sedí..."

"Nesedí. Jen ze zvědavosti: za jaký tým kopeš ty a Barrons? Zkažení až do morku kostí a nezajímá vás to?"

"Proč myslíš, že Kniha zabila Darroca?"

Tušila jsem, kam tím míří. Ryodanova teorie byla taková, že jsem se nesnažila Sinsar Dubh najít, ale ona nacházela mě. Chystal se mi říct, že zabila Darroca, aby se dostala blíž ke mně. To se mýlil. "Zabila Darroca, aby ho zastavila. Řekla mi, že ji nikdo nebude ovládat. Musela ode mě zjistit, že Darroc zná zkratku, která by mu umožnila ji zajmout a využít, a tak ho zabila, aby v tom jemu i všem dalším zabránila."

"Jak se to od tebe dozvěděla? Pokecaly jste si u kafíčka?"

"Našla mě v tu noc, kdy jsem byla v Darrocově apartmánu. Prohledala... moji mysl. Ochutnávala mě, poznávala, tak to říkala."

Jeho ruka mě kolem pasu najednou stiskla o dost pevněji.

"To bolí!"

Hned uvolnil sevření. "Řekla jsi to Barronsovi?"

"Barrons zrovna neměl náladu na pokec."

Ryodan už za mnou nestál. Znovu byl za svým stolem. Protřela jsem si břicho, ulevilo se mi, že už se mě nedotýká. Tak strašně se podobal Barronsovi, když ke mně byl přitisknutý. Když byl ve stínech, tak jsem moc neviděla, jak se tváří, ale nepotřebovala jsem to. Byl tak naštvaný, že nevěřil sám sobě, že mi neublíží, když zůstane blízko.

"Sinsar Dubh ti dokáže číst myšlenky? Zvážila jsi, jaké by to mohlo mít důsledky?"

Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem moc času to zvažovat. Od té chvíle se stále něco dělo, takže nějaké důsledky mi vůbec nepřišly na mysl. Kdo by si s nimi lámal hlavu, když do mě ze všech stran bušily opravdové problémy?

"To znamená, že o nás ví," řekl přiškrceně.

"Za prvé, proč by ti to mělo dělat starosti? Za druhé, já o vás sotva něco vím, takže se toho stejně moc nedozvěděla."

"Už jsem zabíjel pro míň."

No tak o tom jsem nepochybovala. Ryodan měl srdce z kamene a rozhodně se pro to netrápil výčitkami svědomí. "Jestli se vůbec obtěžovala o vás něco zjišťovat, tak jediné, co víje, že byste měli být mrtví, ale nejste."

"To není pravda. Víš toho mnohem víc a to, že o nás Kniha vůbec něco ví, měla být první věc, kterou jsi měla říct Barronsovi hned, jak se proměnil a ty jsi zjistila, že je naživu."

"No tak promiň, že jsem byla šokem bez sebe, když jsem si uvědomila, že není mrtvý. Proč jsi mi neřekl, že to on je ta bestie, Ryodane? Proč jsme ho museli zabíjet? Vím, že to nebylo proto, že se nedokáže ovládat, když je proměněný. Včera v noci se ovládal moc dobře, když mě před Knihou zachránil. Dokáže se změnit, kdy chce, že ano? Co se stalo v Zrcadlech? Ovlivňuje vás to tam nějak, ztrácíte tam příčetnost?"

Skoro se praštím do čela. Barrons mi  řekl, že důvod, důvod proč se tetuje černorudými runami, je že černá magie si vybírá svou daň, tedy pokud se člověk proti tomu nechrání. Když jsem použila KU, musel vydat ten nejčernější druh magie, aby to fungovalo? Přemístil by se díky tomu okamžitě tam, kde jsem byla a cena za to by byla proměna v tu nejzuřivější verzi své bestie?

"Bylo to kvůli tomu, jak se ke mně dostal, že jo?" řekla jsem. "To kouzlo, které jste seslali mi ho poslalo tak, jak mělo, ale stálo ho to proměnu v tu nejprimitivnější část sebe sama. Šílený stroj na zabíjení. Došlo mu, že to tak je v pořádku, protože jestli budu umírat, tak bude muset zabíjet. Šampión, který zdecimuje všechny mé nepřátele. Tak to bylo, nebo ne?"

Ryodan se přestal hýbat. Nehnul ani brvou. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec dýchá.

"Věděl, co by se stalo, kdybych vytočila KU a dohodl se s tebou, jak tu situaci řešit." To byl přesně Barrons, vždycky přemýšlel nad riziky. "Vytetoval mi tu značku, aby mě nezabil. A ty jsi ho měl vystopovat - proto jste oba měli ty náramky, abyste se navzájem našli a já o tom nevěděla. Zachránili byste mě a já bych netušila, co se děje. Ale podělali jste to. A proto byl dneska ráno tak naštvaný, když s tebou mluvil. Nezabil jsi ho, a proto jsem se všechno dozvěděla."

V čelisti se mu lehce pohnul sval. Byl vytočený. Rozhodně jsem měla pravdu.

"Vždycky dokáže černou magii obejít," divím se. "Když ho zabiješ, vrátí se úplně stejný jako předtím, ne? Může se potetovat ochrannými runami klidně celý a když mu dojde místo na kůži, prostě umře, aby se mohl vrátit zpátky s čistým štítem a začíst znovu." Tak proto jeho tetování nebyly nikdy stejné. "No to je teda gól! A kdyby jsi to nezkazil, nikdy bych se to nedozvěděla. Je to tvoje chyba, Ryodane, že to vím. Takže to znamená, že to nejsem já, koho bys měl zabít, ale ty. Páni, počkej," řekla jsem sarkasticky, "to asi nepůjde, co?"

"Věděla jsi, že když jsi byla v Zrcadlech, tak Kniha navštívila opatství?"

Zašklebila jsem se. "Dani mi to řekla. Kolika zabila vidoucích?"

"To není podstatné. Proč myslíš, že tam šla?"

Nepodstatné, to určitě. To, že nemůže umřít - pořád jsem to nemohla vstřebat, ale určitě podniknu nějaké kroky, jak to otestovat - mu určitě dodává něco z Dananské arogantnosti a nevole vůči smrtelníkům. "Nech mě hádat," řekla jsem sladce. "Zase je to nějak moje vina, co?"

Ryodan stiskl tlačítko na svém stole a promluvil do interkomu. "Řekni Barronsovi, ať je nechá, kde jsou. Jsou tu ve větším bezpečí. Přivedu ji k nim. Máme problém. A to velkej." Pustil tlačítko. "Ano," řekl mi. "To je. Myslím, že když tě nemohla najít, šla do opatství, aby tě našla, aby našla vodítko, které ji k tobě dovede."

"Ostatní tomu taky věří nebo je to jen tvá osobní deziluze? Perspektiva, Ryodana. Měl bys ji najít."

"Já nejsem ten, kdo ji potřebuje."

"Proč mě nenávidíš?"

"Necítím k tobě nic, Mac. Já se starám o svoje lidi. Ty mezi nimi nejsi." Prošel kolem mě, přitiskl dlaň na dveře a stál a čekal, až odejdu. "Barrons chce, abys viděla svoje rodiče, takže až zas budeš dělat věci po svém, alespoň si budeš pamatovat, že jsou tady. Se mnou."

"Nádhera," zamumlala jsem.

"Trpím to, že jsou naživu, i přes svůj lepší úsudek, jako laskavost vůči Barronsovi. Ale ty mu brzy dojdou. To si taky pamatuj."