Teď se dlouhou dobu nic nedělo, ale konečně je tu další kapitola! Tak si ji užijte!
Bylo mi ke cti, že jsem nekřičela dlouho.
Ale ten krátký výbuch pekelného jazyka rozrušil prekérně navršený sníh a led. Můj křik se odrážel od útesů. Ale narozdíl od obyčejné ozvěny tahle zesilovala s každým odrazem a já slyšela hluboké dunění, které mohlo znamenat jen jediné: lavina.
Prudce jsem se otočila. "Vezmi ji!"
Christian potřásl hlavou a zaklel. "Bože, nejdřív otevřeš ten sáček s kameny. Pak mě nakrmíš Temným masem. Pak zakřičíš. Jsi chodící-"
"Prostě ji vezmi a utíkej! Hned!"
Doběhl k rakvi a váhavě se nad ní zastavil.
"Co je? Zvedni ji!"
"Je to královna Dananů." V jeho hlase byl slyšet údiv. "Je zakázáno dotknout se královny."
"Fajn, tak si tu s ní zůstaň a nech se pohřbít zaživa," utrhla jsem se na něj.
Zvedl ji.
Byla tak křehká, tak vyzáblá, že bych ji mohla nést sama, ale nechtěla jsem se jí dotknout. Nikdy. Což bylo doopravdy vtipné nějakým temným, znepokojujícím způsobem, když jsem nad tím začala přemýšlet. A tak jsem radši přestala.
Led praskal a hřměl vysoko nad námi a zasypával nás na pódiu.
Nic dalšího jsme nepotřebovali, abychom se dali do pohybu. Klouzali jsme se dolů po zmrzlém hřebenu a utíkali stejnou cestou, kudy jsem sem přišla, mířili jsme mezi úzkou skulinu mezi útesy. Bude to těsné, hlavně kvůli Christianovým ramenům a kvůli tomu, že nás pronásledovala lavina.
"Proč jsi vůbec křičela?" zakřičel, abych ho přes hřmění slyšela.
"Vyděsilo mě to, nic víc," křikla jsem zpátky.
"Fakt super. Příště si zacpi pusu."
Pak už nikdo z nás nic neřekl, soustředili jsme se na to, abychom unikli pohřbení zaživa. Poskakovala jsem mezi zdmi ledových útesů jako pingpongový míček. Dvakrát jsem uklouzla a upadla. Christian mě přeskočil a celou tu dobu se mu nějak podařilo neupustit královnu. Lavina nás pronásledovala, duněla jako temná bouře, rozlévala se po kaňonu a vše pohřbila pod hlubokým sněhem.
Nakonec jsme se dostali skrz ty útesy a po zadku sjeli kopec a pak už jsme pádili k velké černé pevnosti z ledu.
***
"To je hrad Temného krále!" obdivoval ho Christian, když jsme proletěli hlavními dveřmi. Díval se kolem sebe. "Vyrůstal jsem s příběhy o tomhle místě, ale nikdy mě nenapadlo, že ho uvidím. Myslel jsem, že nejblíž se k legendárnímu Tuatha Dé dostanu, když by mi někdo ukázal jeho obraz. A teď jsem tady, držím Světlou královnu, v pevnosti Temného krále." Hořce se zasmál. "A měním se do jednoho z nich."
Zamumlala jsem jemně povel, aby se vysoké dveře otevřely a s úlevou jsem si vydechla, když se zase tiše zavřely a odřízly nás od hřmění venku. Blíží se už lavina k hradu? Zavaluje venkovní dveře a uvězňuje nás uvnitř? Čekala jsem, až se Christian začne ptát, jak jsem je zavřela, ale byl tak pohlcený svým okolím, že si toho ani nevšiml.
"Co teď?" Jeho fascinovaný pohled sklouzl z ženy ve svém náručí na vnitřní zařízení temné pevnosti.
"Teď zamíříme k Zrcadlu uvnitř královy ložnice," řekla jsem.
"Proč? Nemůžu jím projít a ona také ne."
"Já ano. A můžu přivést zpátky k zrcadlu pomoc a mluvit s tebou. Vymyslíme plán, jak tě dostat ven, přijdeme na to jak a kde se potkat."
Naklonil hlavu na stranu a chvíli si mě zamyšleně prohlížel. "Měla bys jedno vědět, děvče. Můj senzor pravdy funguje uvnitř Temného vězení pořád dobře."
"A?"
"Právě jsi zalhala."
"Projdu Zrcadlem. Je to pravda?" zeptala jsem se netrpělivě.
Přikývl.
"A přivedu pro tebe pomoc. Pravda?"
Znovu přikývl.
"Tak v čem je sakra problém?" Hlavou mi letěla spousta věcí. Zdržení jsme teď rozhodně nepotřebovali. Když bych se zastavila, moje mysl by začala až moc přemýšlet. Potřebovala jsem se hýbat. Nemohla jsem se podívat na ženu v jeho náručí. Nemohla jsem čelit tomu, co mě napadalo, když jsem se na ní dívala.
Přimhouřil oči. Znovu byly úplně černé. Kdysi bych z toho byla nervózní, ale pochybovala jsem, že ještě někdy z něčeho nervózní budu. Povznesla jsem se nad stres, strach a nad všechno ostatní.
"Řekni mi, že mě plánuješ zachránit," přikázal mi.
To bylo snadné. S každým dnem jsem rozuměla Jerichovi lépe a lépe. Lidé se prostě neptali na ty správné otázky. A když jste odpověděli na těch pár špatných, ve chvíli, kdy se konečně dostanou k té správné otázce, prostě se na ně utrhnete a donutíte je zmlknout. Kolikrát to takhle udělal mně? Začínala jsem si pěstovat k jeho taktice nevraživý respekt. Zvlášť teď, když jsem měla co skrývat.
"Plánuju tě zachránit," řekla jsem a nepotřebovala jsem detektor pravdy, abych slyšela ve svém hlase upřímnost. "A udělám to, jak nejrychleji to půjde. Dostat tě odsud bude moje priorita." To byla pravda. Potřebovala jsem ho. Víc, než jsem sama dokázala pochopit.
"Pravda."
"Tak v čem je problém?"
"Nevím. V něčem." Posunul si královnu v rukou.
Měla na sobě třpytivou bílou róbu. Ty šaty jsem znala. Kdo jí je vybral? Ona sama? Jak a proč? Odmítala jsem se na ní podívat. Odtrhla jsem pohled od jejích šatů zpátky ke Christianovi.
"Vysvětli mi znovu, proč jsi křičela," chtěl vědět.
Na můj vkus kroužil moc blízko pravdě. Ale tuhle hru jsem znala. Barrons mě ji naučil dobře. "Vyděsilo mě to."
"Pravda. Proč?"
"Proboha, Christiane, už jsem ti to řekla! To tu budeme stát celý den, zatímco mě budeš vyslýchat nebo se odtud pokusíme dostat?"
Za zdmi pevnosti dále zuřila lavina. Ale její hřmot nebyl nic oproti tomu, který se ozýval ve mně. "Nečekala jsem ji, jasný?" To byla rozhodně pravda! "I když jsi mi řekl, kdo je v té rakvi, tak jsem čekala, že to bude Temný král," dodala jsem, abych ho setřásla ze stopy.
V tom, co jsem řekla, bylo natolik upřímnosti, že ho mu to stačilo. Ale bylo to těsné. "Jestli mi nějak lžeš..." varoval mě.
Tak udělá co? Až přijde na to, co dělá, tak bude příliš pozdě. Kromě toho jsem nebyla někdo, komu by měl vyhrožovat, ať už se měnil v cokoli. Právě jsem zjistila, že jsem mnohem děsivější, než to, co se z něj může stát.
"Králova ložnice je tady," řekla jsem chladně. "A nevyhrožuj mi. Už mě nebaví, jak se do mě neustále někdo naváží."
***
Christian se loudal. Jinak se to říct nedalo. Fascinovala ho králova pevnost a jeho Keltarské povinnosti, coby strážce mu byly vštěpovány od narození, navzdory tomu, co všechno se mu stalo. Poctivě si vše prohlédl a uložil do paměti, aby to později mohl vše vylíčit svému klanu. Byla jsem ráda, že u sebe nemá tužku a papír, protože jinak bychom se k Zrcadlu vůbec nedostali. "Podívej, Mac! Co myslíš, že to znamená?"
Neochotně jsem se ohlédla tam, kam ukazoval. Byly to dveře, které byly mnohem menší než ostatní. Nad jejich obloukem byl nápis. Bylo to mocné ochranné kouzlo. Král měl za dveřmi věci, které nechtěl vypustit do světa. To kouzlo bylo zlomené už kdysi dávno. Super. Jen jsem doufala, že nebyly v mém světě. Šla jsem dál, dívala se před sebe a vracela se ve vlastní stopě. Na rozdíl od Christiana jsem nechtěla vidět vůbec nic.
"Budeš mít čas to prozkoumat, až budu pryč," řekla jsem.
"Budu muset zůstat blízko u Zrcadla, abych tam byl, až se vrátíš."
"No tak sebou hni, jasný? Netušíme, jak tu čas utíká oproti našemu světu. Ty zpomalíš, já zrychlím."
"Možná si to rozdělíme."
"Možná." Uběhne dost času na to, aby se Barrons vrátil? Bude stát u Zrcadla a čekat na mě? Nebo uteklo tolik času, že už to vzdal? Začal se věnovat jiným úkolům?
To budu vědět za pár minut.
"Nedýchá," řekl.
"Ani my ne," odpověděla jsem suše.
"Ale myslím, že je naživu. Já... cítím ji."
"To je dobře. Potřebujeme ji. Tudy," řekla jsem.
O chvíli později jsem vkročila do příjemné temnoty královy ložnice, kde odpočíval stvořitel Stínového dvora, nikdy nespal, jen měl sex a snil.
Jericho neležel mrtvý na druhé straně Zrcadla, ale ani na mě nečekal. Předpokládala jsem, že to znamená, že jsme byli pryč dost dlouho.
Christian mi to ulehčil.
O víc jsem nemohla žádat.
Položil ji na královu postel, blízko Zrcadla a přikryl ji kožešinami.
"Je tak studená. Musíš si pospíšit, Mac. Musíme ji zahřát. Během svých cest jsem slyšel, že během bitvy mezi králem a původní královnou, byli ve vězení uvěznění i někteří Světlí. Temní je plánovali mučit po věčnost, ale legenda říká, že Světlí zemřeli, protože tohle místo bylo antitezí všeho, čím byli." Zachmuřeně se na mě podíval. "Myslím, že sem někdo Světlou královnu přivedl, dal ji do rakve a nechal ji pomalu zemřít. Strýc Cian říkal, že když za ním přišla, byla jen projekcí. A jestli tu byla uvězněná, stálo ji to veškerou energii, aby mu tu vizi poslala a dala tak věci do pohybu, abychom ji mohli včas zachránit. Někdo chtěl pomstu. Myslím, že tu je už hodně dlouho."
A V'lane se na mě díval jako na hlavní podezřelou, zvlášť když vezmeme v úvahu, že mi lhal od chvíle, co jsme se poznali. Ale jak je to vůbec možné? Proč by tuhle ženu V'lane vůbe c měl? Jak skončila na dvoře Světlých?
Pravda byla, že jsem se nacházela uprostřed moře lží - některé stovky tisíc let staré - že jsem nevěděla, kde je mám začít rozplétat. Když jsem zatáhla za jednu nit, objevilo se jich deset dalších a já nebyla ani o krok blíž k pravdě.
Mohla jsem udělat jen to, co jsem musela. Dostat je oba odsud. Čím dřív, tím líp. Zvlášť ji. Ne protože to byla králova, ale protože Christianova legenda ve mně rezonovala a já věděla, že je to pravda. Světlí tu mohli přežít jen určitou dobu. Pochybovala jsem, že lidé by tu vydrželi byť jen polovinu času. A já si nebyla jistá, co z toho byla ona.
Byla nebezpečně slabá. Ta vyhublá postava na posteli nebyla skoro vůbec vidět. Zcuchané stříbrné vlasy jí zakrývaly tělo a její tělo vypadalo, že patřilo podvyživenému dítěti. Moje sny se mě snažily varovat. Čekala jsem moc dlouho. Skoro jsem přišla pozdě.
"Podívej se támhle," vykřikla jsem a ukázala na vzdálenou stranu zdi. "Co to je na té zdi? Myslím, že jsem ty symboly už viděla."
Byl napůl cesty přes místnost, než mu jeho šestý smysl řekl, aby se ohlédl. Vím to, protože sama jsem se ohlížela.
Ale už bylo pozdě.
Už jsem ji stihla zvednou z postele a prostrčit skrz Zrcadlo. Byla zvláštně lehká, jakoby neměla ani tak fyzickou podobu, ale tvořila ji spíše energie a života se držela jen silou vůle. Bylo pozdě ji zachránit?
Vím, co si myslel.
Byla jsem zrádce.
Snažila jsem se zabít královnu tím, že ji protáhnu Zrcadlem, protože jen král a konkubína jím dokázali projít. Zrcadlo zabilo vše živé, včetně Dananů.
Ale tak to vůbec nebylo.
Nesnažila jsem se královnu zabít. Věděla jsem, že nezemře. Věděla jsem, že dokáže projít Zrcadlem.
Protože žena v mých rukou nebyla Aoibheal, královna Dananů.
Byla to konkubína.
Ale ten krátký výbuch pekelného jazyka rozrušil prekérně navršený sníh a led. Můj křik se odrážel od útesů. Ale narozdíl od obyčejné ozvěny tahle zesilovala s každým odrazem a já slyšela hluboké dunění, které mohlo znamenat jen jediné: lavina.
Prudce jsem se otočila. "Vezmi ji!"
Christian potřásl hlavou a zaklel. "Bože, nejdřív otevřeš ten sáček s kameny. Pak mě nakrmíš Temným masem. Pak zakřičíš. Jsi chodící-"
"Prostě ji vezmi a utíkej! Hned!"
Doběhl k rakvi a váhavě se nad ní zastavil.
"Co je? Zvedni ji!"
"Je to královna Dananů." V jeho hlase byl slyšet údiv. "Je zakázáno dotknout se královny."
"Fajn, tak si tu s ní zůstaň a nech se pohřbít zaživa," utrhla jsem se na něj.
Zvedl ji.
Byla tak křehká, tak vyzáblá, že bych ji mohla nést sama, ale nechtěla jsem se jí dotknout. Nikdy. Což bylo doopravdy vtipné nějakým temným, znepokojujícím způsobem, když jsem nad tím začala přemýšlet. A tak jsem radši přestala.
Led praskal a hřměl vysoko nad námi a zasypával nás na pódiu.
Nic dalšího jsme nepotřebovali, abychom se dali do pohybu. Klouzali jsme se dolů po zmrzlém hřebenu a utíkali stejnou cestou, kudy jsem sem přišla, mířili jsme mezi úzkou skulinu mezi útesy. Bude to těsné, hlavně kvůli Christianovým ramenům a kvůli tomu, že nás pronásledovala lavina.
"Proč jsi vůbec křičela?" zakřičel, abych ho přes hřmění slyšela.
"Vyděsilo mě to, nic víc," křikla jsem zpátky.
"Fakt super. Příště si zacpi pusu."
Pak už nikdo z nás nic neřekl, soustředili jsme se na to, abychom unikli pohřbení zaživa. Poskakovala jsem mezi zdmi ledových útesů jako pingpongový míček. Dvakrát jsem uklouzla a upadla. Christian mě přeskočil a celou tu dobu se mu nějak podařilo neupustit královnu. Lavina nás pronásledovala, duněla jako temná bouře, rozlévala se po kaňonu a vše pohřbila pod hlubokým sněhem.
Nakonec jsme se dostali skrz ty útesy a po zadku sjeli kopec a pak už jsme pádili k velké černé pevnosti z ledu.
***
"To je hrad Temného krále!" obdivoval ho Christian, když jsme proletěli hlavními dveřmi. Díval se kolem sebe. "Vyrůstal jsem s příběhy o tomhle místě, ale nikdy mě nenapadlo, že ho uvidím. Myslel jsem, že nejblíž se k legendárnímu Tuatha Dé dostanu, když by mi někdo ukázal jeho obraz. A teď jsem tady, držím Světlou královnu, v pevnosti Temného krále." Hořce se zasmál. "A měním se do jednoho z nich."
Zamumlala jsem jemně povel, aby se vysoké dveře otevřely a s úlevou jsem si vydechla, když se zase tiše zavřely a odřízly nás od hřmění venku. Blíží se už lavina k hradu? Zavaluje venkovní dveře a uvězňuje nás uvnitř? Čekala jsem, až se Christian začne ptát, jak jsem je zavřela, ale byl tak pohlcený svým okolím, že si toho ani nevšiml.
"Co teď?" Jeho fascinovaný pohled sklouzl z ženy ve svém náručí na vnitřní zařízení temné pevnosti.
"Teď zamíříme k Zrcadlu uvnitř královy ložnice," řekla jsem.
"Proč? Nemůžu jím projít a ona také ne."
"Já ano. A můžu přivést zpátky k zrcadlu pomoc a mluvit s tebou. Vymyslíme plán, jak tě dostat ven, přijdeme na to jak a kde se potkat."
Naklonil hlavu na stranu a chvíli si mě zamyšleně prohlížel. "Měla bys jedno vědět, děvče. Můj senzor pravdy funguje uvnitř Temného vězení pořád dobře."
"A?"
"Právě jsi zalhala."
"Projdu Zrcadlem. Je to pravda?" zeptala jsem se netrpělivě.
Přikývl.
"A přivedu pro tebe pomoc. Pravda?"
Znovu přikývl.
"Tak v čem je sakra problém?" Hlavou mi letěla spousta věcí. Zdržení jsme teď rozhodně nepotřebovali. Když bych se zastavila, moje mysl by začala až moc přemýšlet. Potřebovala jsem se hýbat. Nemohla jsem se podívat na ženu v jeho náručí. Nemohla jsem čelit tomu, co mě napadalo, když jsem se na ní dívala.
Přimhouřil oči. Znovu byly úplně černé. Kdysi bych z toho byla nervózní, ale pochybovala jsem, že ještě někdy z něčeho nervózní budu. Povznesla jsem se nad stres, strach a nad všechno ostatní.
"Řekni mi, že mě plánuješ zachránit," přikázal mi.
To bylo snadné. S každým dnem jsem rozuměla Jerichovi lépe a lépe. Lidé se prostě neptali na ty správné otázky. A když jste odpověděli na těch pár špatných, ve chvíli, kdy se konečně dostanou k té správné otázce, prostě se na ně utrhnete a donutíte je zmlknout. Kolikrát to takhle udělal mně? Začínala jsem si pěstovat k jeho taktice nevraživý respekt. Zvlášť teď, když jsem měla co skrývat.
"Plánuju tě zachránit," řekla jsem a nepotřebovala jsem detektor pravdy, abych slyšela ve svém hlase upřímnost. "A udělám to, jak nejrychleji to půjde. Dostat tě odsud bude moje priorita." To byla pravda. Potřebovala jsem ho. Víc, než jsem sama dokázala pochopit.
"Pravda."
"Tak v čem je problém?"
"Nevím. V něčem." Posunul si královnu v rukou.
Měla na sobě třpytivou bílou róbu. Ty šaty jsem znala. Kdo jí je vybral? Ona sama? Jak a proč? Odmítala jsem se na ní podívat. Odtrhla jsem pohled od jejích šatů zpátky ke Christianovi.
"Vysvětli mi znovu, proč jsi křičela," chtěl vědět.
Na můj vkus kroužil moc blízko pravdě. Ale tuhle hru jsem znala. Barrons mě ji naučil dobře. "Vyděsilo mě to."
"Pravda. Proč?"
"Proboha, Christiane, už jsem ti to řekla! To tu budeme stát celý den, zatímco mě budeš vyslýchat nebo se odtud pokusíme dostat?"
Za zdmi pevnosti dále zuřila lavina. Ale její hřmot nebyl nic oproti tomu, který se ozýval ve mně. "Nečekala jsem ji, jasný?" To byla rozhodně pravda! "I když jsi mi řekl, kdo je v té rakvi, tak jsem čekala, že to bude Temný král," dodala jsem, abych ho setřásla ze stopy.
V tom, co jsem řekla, bylo natolik upřímnosti, že ho mu to stačilo. Ale bylo to těsné. "Jestli mi nějak lžeš..." varoval mě.
Tak udělá co? Až přijde na to, co dělá, tak bude příliš pozdě. Kromě toho jsem nebyla někdo, komu by měl vyhrožovat, ať už se měnil v cokoli. Právě jsem zjistila, že jsem mnohem děsivější, než to, co se z něj může stát.
"Králova ložnice je tady," řekla jsem chladně. "A nevyhrožuj mi. Už mě nebaví, jak se do mě neustále někdo naváží."
***
Christian se loudal. Jinak se to říct nedalo. Fascinovala ho králova pevnost a jeho Keltarské povinnosti, coby strážce mu byly vštěpovány od narození, navzdory tomu, co všechno se mu stalo. Poctivě si vše prohlédl a uložil do paměti, aby to později mohl vše vylíčit svému klanu. Byla jsem ráda, že u sebe nemá tužku a papír, protože jinak bychom se k Zrcadlu vůbec nedostali. "Podívej, Mac! Co myslíš, že to znamená?"
Neochotně jsem se ohlédla tam, kam ukazoval. Byly to dveře, které byly mnohem menší než ostatní. Nad jejich obloukem byl nápis. Bylo to mocné ochranné kouzlo. Král měl za dveřmi věci, které nechtěl vypustit do světa. To kouzlo bylo zlomené už kdysi dávno. Super. Jen jsem doufala, že nebyly v mém světě. Šla jsem dál, dívala se před sebe a vracela se ve vlastní stopě. Na rozdíl od Christiana jsem nechtěla vidět vůbec nic.
"Budeš mít čas to prozkoumat, až budu pryč," řekla jsem.
"Budu muset zůstat blízko u Zrcadla, abych tam byl, až se vrátíš."
"No tak sebou hni, jasný? Netušíme, jak tu čas utíká oproti našemu světu. Ty zpomalíš, já zrychlím."
"Možná si to rozdělíme."
"Možná." Uběhne dost času na to, aby se Barrons vrátil? Bude stát u Zrcadla a čekat na mě? Nebo uteklo tolik času, že už to vzdal? Začal se věnovat jiným úkolům?
To budu vědět za pár minut.
"Nedýchá," řekl.
"Ani my ne," odpověděla jsem suše.
"Ale myslím, že je naživu. Já... cítím ji."
"To je dobře. Potřebujeme ji. Tudy," řekla jsem.
O chvíli později jsem vkročila do příjemné temnoty královy ložnice, kde odpočíval stvořitel Stínového dvora, nikdy nespal, jen měl sex a snil.
Jericho neležel mrtvý na druhé straně Zrcadla, ale ani na mě nečekal. Předpokládala jsem, že to znamená, že jsme byli pryč dost dlouho.
Christian mi to ulehčil.
O víc jsem nemohla žádat.
Položil ji na královu postel, blízko Zrcadla a přikryl ji kožešinami.
"Je tak studená. Musíš si pospíšit, Mac. Musíme ji zahřát. Během svých cest jsem slyšel, že během bitvy mezi králem a původní královnou, byli ve vězení uvěznění i někteří Světlí. Temní je plánovali mučit po věčnost, ale legenda říká, že Světlí zemřeli, protože tohle místo bylo antitezí všeho, čím byli." Zachmuřeně se na mě podíval. "Myslím, že sem někdo Světlou královnu přivedl, dal ji do rakve a nechal ji pomalu zemřít. Strýc Cian říkal, že když za ním přišla, byla jen projekcí. A jestli tu byla uvězněná, stálo ji to veškerou energii, aby mu tu vizi poslala a dala tak věci do pohybu, abychom ji mohli včas zachránit. Někdo chtěl pomstu. Myslím, že tu je už hodně dlouho."
A V'lane se na mě díval jako na hlavní podezřelou, zvlášť když vezmeme v úvahu, že mi lhal od chvíle, co jsme se poznali. Ale jak je to vůbec možné? Proč by tuhle ženu V'lane vůbe c měl? Jak skončila na dvoře Světlých?
Pravda byla, že jsem se nacházela uprostřed moře lží - některé stovky tisíc let staré - že jsem nevěděla, kde je mám začít rozplétat. Když jsem zatáhla za jednu nit, objevilo se jich deset dalších a já nebyla ani o krok blíž k pravdě.
Mohla jsem udělat jen to, co jsem musela. Dostat je oba odsud. Čím dřív, tím líp. Zvlášť ji. Ne protože to byla králova, ale protože Christianova legenda ve mně rezonovala a já věděla, že je to pravda. Světlí tu mohli přežít jen určitou dobu. Pochybovala jsem, že lidé by tu vydrželi byť jen polovinu času. A já si nebyla jistá, co z toho byla ona.
Byla nebezpečně slabá. Ta vyhublá postava na posteli nebyla skoro vůbec vidět. Zcuchané stříbrné vlasy jí zakrývaly tělo a její tělo vypadalo, že patřilo podvyživenému dítěti. Moje sny se mě snažily varovat. Čekala jsem moc dlouho. Skoro jsem přišla pozdě.
"Podívej se támhle," vykřikla jsem a ukázala na vzdálenou stranu zdi. "Co to je na té zdi? Myslím, že jsem ty symboly už viděla."
Byl napůl cesty přes místnost, než mu jeho šestý smysl řekl, aby se ohlédl. Vím to, protože sama jsem se ohlížela.
Ale už bylo pozdě.
Už jsem ji stihla zvednou z postele a prostrčit skrz Zrcadlo. Byla zvláštně lehká, jakoby neměla ani tak fyzickou podobu, ale tvořila ji spíše energie a života se držela jen silou vůle. Bylo pozdě ji zachránit?
Vím, co si myslel.
Byla jsem zrádce.
Snažila jsem se zabít královnu tím, že ji protáhnu Zrcadlem, protože jen král a konkubína jím dokázali projít. Zrcadlo zabilo vše živé, včetně Dananů.
Ale tak to vůbec nebylo.
Nesnažila jsem se královnu zabít. Věděla jsem, že nezemře. Věděla jsem, že dokáže projít Zrcadlem.
Protože žena v mých rukou nebyla Aoibheal, královna Dananů.
Byla to konkubína.
1 comments:
Děkuji za další skvělou kapitolu
Okomentovat