Chviličku předtím, než jsem přešla přes hřeben, se mi z hlavy vynořila poslední vzpomínka, kterou jsem potlačovala, jako poslední zoufalý pokus zastavit mě a donutit otočit se a utéct.
Málem to fungovalo.
Až budu na vrchu, uvidím rakev z toho stejného modročerného ledu, ze kterého byly vyřezané ty čtyři kameny, jak stojí uprostřed vyvýšeného prostoru obklopená průzračnými útesy.
Chladný a kousavý vítr mi bude cuchat vlasy. Budu stát a chvíli se rozhodovat, než nakonec vykročím k hrobu.
Víko rakve bude zdobené prastarými symboly. Přimáčknu na ty runy ruce a víko se zvedne. Podívám se dovnitř.
Pak zakřičím.
Klopýtla jsem.
Zavřela jsem oči, ale ať jsem se snažila sebevíc, dovnitř jsem neviděla, takže jsem netušila, proč jsem ve snu vykřikla. Očividně tu cestu budu muset podniknout, abych tomu přišla na kloub.
Narovnala jsem se, napochodovala až na vrchol a tam jsem se překvapeně zastavila.
Byla tam ta hrobka z ledu se složitými rytinami, přesně jak jsem si to představovala. Ale rozhodně nebyla tak velká, aby se do ní král vešel.
Ale kdo byl on?
Tohle byla novinka. Ve všech mých snech jsem tu byla jen já a to, co bylo v té rakvi.
Ale on tu seděl, vysoký a krásně stavěný, bílý jako led, hladký jako socha s černými vlasy. Seděl vedle rakve a obličej měl skrytý v dlaních.
Stála jsem na vrcholu hřebenu a zírala. Vítr prudce vanul a cuchal mi vlasy. Byl jen zbytkovou vzpomínkou? Ale silueta jeho postavy nebyla rozmazaná, nebyla průhledná.
Byl tohle můj král?
Hned, jak jsem si to pomyslela, jsem si sama odpověděla. Nebyl to on.
Tak kdo to tedy byl?
Jeho kůže, tedy alespoň ta, kterou jsem viděla - ruka na tváři a bílá paže - byla pokrytá temnými tvary a symboly.
Bylo možné, že existovalo pět Temných princů? Tohle nebyl jeden z těch tří, kteří mě znásilnili, dokonce neměl ani křídla, takže to nebyl Válka/Cruce.
Tak kdo?
"Už bylo zatraceně na čase," pronesl přes rameno, aniž by se na mě otočil. "Čekám tu týdny."
Trhla jsem sebou. Taky mluvil tím příšerným hlasem, kterému moje mysl rozuměla, ale uši si na něj nemohly zvyknout. Ale to byl jen částečný důvod mého úleku. Další malou části bylo to, že jsem potřebovala setřást další vrstvu ledu. Ale ta největší část důvodu byla, že jsem si s hrůzou uvědomila, na koho se to dívám.
"Christian MacKeltar," řekla jsem a ušklíbla se. Mluvila jsem jazykem svých nepřátel, jazykem který jsem se nikdy neučila a v podstatě jsem ani neměla být schopná ho vyslovit. Čím dřív se dostanu zpátky skrz Zrcadlo, tím líp. "Jsi to ty?"
"Z masa a kostí, děvče. Teda... povětšinou."
Nebyla jsem si jistá, jestli má tedy víc kostí nebo masa. A nechtěla jsem se ptát.
Zvedl hlavu a přes rameno se na mě zběsile podíval. Byl krásný. Ale bylo to tak nějak špatně. Jeho oči byly celé černé. Když mrkl, vrátilo se mu do nich bělmo.
V jiném životě bych byla do Christiana MacKeltara blázen. Nebo alespoň do toho, kterého jsem potkala kdysi v Dublinu. Teď byl jiný, kdyby na mě nepromluvil, tak jsem si byla jistá, že bych ani nepoznala, kdo to je. Ten pohledný student s druidským srdcem a krásným úsměvem byl pryč. Jak jsem tak sledovala tvary a symboly pod jeho kůží, přemýšlela jsem: Kdybychom nebyli uprostřed vězení, kde nejsou barvy, byla by jeho tetování pořád černá nebo by hrála všemi barvami?
Moc dlouho jsem stála bez hnutí, protože jsem si najednou uvědomila, že se na něj dívám skrz tenkou vrstvu ledu. Ale on se také nehýbal a žádný led na sobě neměl. Jakto? Také měl na sobě tričko s krátkým rukávem. To mu nebyla zima? Když jsem se zbavila ledu, promluvil.
"Většinu toho, co se tu děje, máš v hlavě. Když to necháš, aby tě to ovládlo, zesílí to." Jeho slova zněla, jak když temné kladivo buší do xylofonu. Otřásla jsem se. V jeho hlase jsem stále slyšela náznak skotského přízvuku, ale ten element lidskosti na nelidském jazyce byl strašidelný.
"Chceš říct, že když nebudu přemýšlet nad tím, že zamrzám, tak nebudu?" řekla jsem. Zakručelo mi v žaludku a najednou měl místo ledu pokryla silná vrstva krémově modré polevy.
"Tys myslela na jídlo, že je to tak, děvče?" V jeho hlase bylo znát pobavení, takže se dal poslouchat o něco snesitelněji. Stoupl si, ale nepopošel ke mně. "Zjistíš, že tak je to tu běžné."
V duchu jsem si představila, že měním polevu zpátky na led. Bylo to tak jednoduché. Když jsem udělala krok dopředu, opadal ze mě. "Znamená to, že když si budu myslet, že jsem na horké, tropické pláži-"
"Ne. Látka tohohle světa je, jaká je. Můžeš to zhoršit, ale nikdy ne zlepšit. Můžeš jen ničit, ne vytvářet. To bylo od královny opravdu podlé. Předpokládám, že teď už na sobě nemáš polevu, ale zmrzlé vločky něčeho, na co se asi nechceš dívat zblízka."
Podívala jsem se na hrob. Nemohla jsem si pomoc. Byl tam, temný a tichý, jako strašák nočních můr po dvacet let. Snažila jsem se ho ignorovat, ale nemohla jsem. Neustále mě to hryzalo.
Budu stát vedle něj.
Otevřu ho, podívám se dovnitř a začnu křičet.
Jasně, s tím jsem nijak nespěchala.
Podívala jsem se na Christiana. Co tu dělal? Ať mě na tohle místo přivedlo cokoli, narušovalo to můj spánek většinu mého života. Měla jsem právo na pár chvilek sama pro sebe, než se postavím svému osudu.
Jestli jsem těch pár minut měla.
Neušlo mi, že jsem právě našla to, co jsem potřebovala. Jaké jsem to měla štěstí, že jsem našla pátého druida, kterého jsme potřebovali k vykonání rituálu přesně tam, kam mě to celou dobu vedlo!
Jen škoda, že už jsem dávno nevěřila na šťastné náhody.
Připadalo mi, jako by mnou někdo manipuloval. Ale kdo a proč?
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se.
"Co se mi stalo?" zasmála se znělo to, jako přejíždění nehtů po tabuli. "Ty ses mi stala, děvče. Ty. Nakrmila jsi mě Temným masem."
Odpudilo mě to. Tohle s ním udělalo Temné maso? Ať už Christian prošel jakoukoli proměnou ve světě, kde jsme si sušili oblečení, se tady rozšířilo světelnou rychlostí.
Vypadal jako napůl člověk a napůl Danan a v tomhle místě stínů a ledu se podobal spíš Temné rase, ne jejich bratrům. Ještě pár detailů a vypadal by jako jeden z princů. Kousla jsem se do rtu. Co jsem mohla říct? Je mi to líto? Bolí to? Měníš se v mostrum také uvnitř? Možná bude vypadat líp, až zase bude v reálném světě, kde jsou i jiné barvy než jen černá, bílá a modrá.
Usmál se na mě temným pohledem, bílé zuby mu zazářily v kontrastu s kobaltovými rty a mramorovou tváří. "Tvoje srdce pro mě pláče. Vidím ti to na očích," posmíval se mi. Jeho úsměv povadl a v jeho pohledu teď bylo nepřátelství. "To by mělo. Začínám vypadat jako jeden z nich, že ano? Tady nejsou žádná příhodná zrcadla. Netuším, jak vypadá moje tvář a pochybuji, že bych to chtěl vědět."
"Tohle z tebe udělalo Temné maso? Tomu nerozumím. Já ho jedla taky. A taky Mallucé, Darroc, Fiona a O'Bannion. Pak taky Jayne a jeho muži. Nic takového se nikomu z nich nestalo."
"Předpokládám, že to začalo o Halloweenu. Neměl jsem na sobě dost run." Usmál se vražedným úsměvem. "Viním z toho Barronse. Teď uvidíme, kdo je lepší Druid. Až se potkáme, tak si budeme muset promluvit."
Z jeho výrazu jsem pochybovala, že myslí slovně. "To Jericho tě potetoval?"
Pozvedl obočí. "Takže teď je to Jericho? Ne, to byli moji strýcové Dageus a Cian, ale on to měl zkontrolovat, když jsem skončil a neudělal to. Nechal mě vstoupit do rituálu nechráněného."
"A jak moc by to vytočilo tvoje strýce, kdyby se o to pokusil?" Zkusila jsem ho bránit.
"Stejně to měl udělat. Věděl o ochranných runách mnohem víc, než já. Jeho znalosti jsou starší než naše, což je zatraceně nepředstavitelné."
"Co se tu noc stalo, Christiane?" Ani on, ani Barrons mi to nikdy neřekli.
Promnul si rukou obličej a přejel si po modrém strništi. "Předpokládám, že teď už je asi jedno, kdo o tom ví. Myslel jsem, že dokážu tu svoji ostudu schovat, ale vypadá to, že nakonec budu muset s pravdou ven."
Začal chodit v malém kruhu kolem černé rakve a pod nohama mu křupal led. Byla to vyšlapaná cesta. Už tu byl pěkně dlouho.
Snažila jsem se na něj soustředit, ale můj pohled neustále přitahovala ta hrobka. Led byl silný, ale když jsem se podívala pořádně, mohla jsem vidět skrz promrzlé strany. Víko bylo slabší, než zbytek rakve.
Viděla jsem skrz led obličej nějaké osoby?
Rychle jsem se podívala zpátky na Christiana. "A?"
"Snažili jsme se vyvolat prastarého boha Draghara, jednoho z temných čarodějů. Uctívali ho dlouho předtím, než přišli Danané. Byla to naše jediná naděje, jak zabránit Darrocově magii. Uspěli jsme, vyvolali jsme ho. Cítil jsem, jak ožil. Ty velké kameny, které byly zasazené hluboko do země, se rozpadly." Odmlčel se a nechal ozvěnu svého hlasu odrážet se od stěn a skal dokud nezanikla. "Šel si pro mě. Přímo pro mě. Chtěl moji duši. Hrála jsi někdy hru, kdo dřív uhne, Mac?"
Potřásla jsem hlavou.
"Prohrál jsem. Překvapuje mě, že Barronse nezničil. Cítil jsem, jak mě minul a vrazil přímo do něj. Pak byl prostě... pryč."
"A co to má společného s tím, co se stalo tobě?"
"Dotkl se mě." Vypadal znechuceně. "On... Nechci o tom mluvit. Pak jsi mi dala krev temných Dananů a to, se třemi lety tady-"
"Tři roky?" Ta slova ze mě vylétla v kakofonie disharmonie, že jsem byla překvapená, že jsem tím řevem nespustila lavinu. "Ty jsi byl ve vězení Temných tři roky?"
"Ne, tady jsem pár týdnů. Ale v Zrcadlech už tři roky jsem, to jsem propočítal."
"Ale neutekl ani měsíc, od chvíle, co jsem tě viděla naposledy!"
"Takže mi to tu utíká rychleji," zamumlal.
"Což je úplný opak toho, co se normálně děje. Většinou tu uteče pár hodin, ale venku jsou to dny."
Pokrčil rameny. "Když jde o mě, tak věci nikdy nejsou tak úplně, jak mají být. Jsem trochu nepředvídatelný." Jeho úsměv byl napjatý a oči měl zase celé černé.
Měla jsem na jazyku omluvu, ale byla jsem pragmatičtější, než dřív a už mě nebavilo, jak mě všichni ze všeho vinili. "Když jsem tě našla v té poušti, tak jsi umíral. Měla jsem tě tam radši pohřbít?"
V koutcích úst mu zacukalo. "Ano, to je ten háček, že ano? Jsem rád, že jsem naživu. A netušíš, co to se mnou dělá. Býval jsem součástí klanu, který chránili Danani, dodržoval Dohodu a příměří mezi námi a nimi. Teď jsem se proměnil v jednoho z nich. Kdysi jsem si myslel, že Keltarové jsou ti dobří. Teď nevěřím tomu, že nějací dobří vůbec existují."
"To by radši měli. Potřebuju jich pět pro jeden rituál." Můj pohled znovu sklouzl k rakvi. Otřásla jsem se a podívala se pryč. Za předpokladu, že se odsud dostanu příčetná a živá.
"Podívej se sama a rozhodni se. Teď se mezi ně budu hodit. Strýc Dageus se kdysi otevřel třinácti nejhorším druidům, kteří kdy existovali a stále některé z nich nedokáže vypudit ani pomocí exorcismu."
Takže Dageus byl "obydlený nebo posedlý" přesně tak, jak proroctví říkalo!
"A strýc Cian byl uvězněn v Zrcadlech skoro tisíc let, jako by to už tak nebyl dost velký barbar. Myslí se, že každá moc je dobrá a udělal by cokoli, aby udržel sebe a svou ženu naživu a šťastnou. Pak je tu Da, který ti bude k ničemu. Podíval se na jednoho z nich, když se objevili a zapřísahal se, že už s druidskými praktikami nechce mít nic společného."
"To je nepřijatelné," řekla jsem rozhodně. "Potřebuju všech pět z vás."
"Tak to hodně štěstí."
Tiše jsme se na sebe podívali. Po chvíli se na mě slabě usmál. "Věděl jsem, že někdo přijde. Jen jsem nečekal, že to budeš ty. Myslel jsem, že moji strýcové tu to najdu, takže bych se měl držet poblíž. Nemohl jsem najít tu zatracenou cestu ven."
"Co jsi jedl?"
"Jedl jsem tak, jak dýcháme. Je to součást toho pekla. Žádné jídlo, žádné dýchání. Ale hlad, hlad nikdy neodchází. A sex. Bože, jak ten já potřebuju!" Vrhl na mě pohled, který mě zamrazil. Nebyl tak bezedný jako u princů, ale lidský také nebyl. "Spaluje tě touha, ale nemůžeš s tím nic udělat. Nic tu není horší než ta touha. Pár dnů bylo fakt špatných, málem jsem zešílel. Kdybychom ty a já-"
"Díky, ale ne," řekla jsem rychle. Můj život už byl tak dost komplikovaný a i kdyby nebyl, tak tohle nebylo místo, kde bych to chtěla podniknout.
"Předpokládám, že by to stejně nefungovalo," dokončil suše. "To jsem tak odpudivý, děvče?"
"Jen trochu... strašidelný."
Odvrátil se.
"Ale stejně zatraceně sexy," dodala jsem.
Podíval se na mě a usmál se.
"Tohle je ten Christian, kterého znám," poškádlila jsem ho. "Pořád jsi to ty."
"Až se dostanu ze Zrcadel, tak doufám, že to takhle nebude. Že už takovýhle nebudu."
To jsme doufali ve stejnou věc, aby se to urychleně vrátilo do normálu, až odsud zmizíme.
Podívala jsem se na hrob. Budu ho muset otevřít. Čelit tomu, abych to už měla za sebou. Byl to král? Děsil mě? Proč? Jak mohl vypadat, že mě to donutilo křičet?
Sledoval můj pohled. "Takže teď víš, proč tu sedím. Ale proč jsi tu ty? Jak jsi to tu našla?"
"Zdálo se mi o tomhle místě celý můj život, jako bych sem měla přijít."
Zkroutil ústa. "Ano, to dělá. Pěkně s námi to děvče vyjebává."
"Děvče? Jaké děvče?"
Kývl směrem k rakvi. "Královna."
Zamrkala jsem. "Jaká královna?" Tohle nedávalo smysl.
"Aoibheal, královna Světlých."
"To ona je v té rakvi?"
"Koho jsi myslela, že tam najdeš?"
Už jsem neváhala, přistoupila jsem k rakvi a podívala se skrz víko. Pod kouřícím ledem a runami jsem viděla náznak bledé kůže, zlatých vlasů a útlou postavu.
"Musíme ji odsud rychle dostat," řekl. "Jestli je tedy pořád naživu. Skrz ten led ji pořádně nedivím. Mohl bych přísahat, že jsem jednou slyšel, jak vydala nějaký zvuk."
Vůbec jsem ho neposlouchala. Proč by byla královna tady? V'lane řekl, že ji drží v bezpečí ve Férii.
V'lane lhal.
O čem dalším lhal?
Přivedl ji sem? Jestli ne, tak kdo? Proč? A proč bych měla při otevření toho víka křičet? Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a podívala se dolů. Něco mi unikalo.
"Jsi si naprosto jistý, že uvnitř té rakve je Světlá královna?" Proč mi mě královna volala sem? Proč by volala konkubínu? Jak vůbec mohla vědět, kdo jsem, když jsem se reinkarnovala? Nevypadala jsem jako ona. Bylo absurdní myslet si, že to byla náhoda. Nic z toho nedávalo smysl. Nemohla jsem přijít na jediný důvod, proč bych měla kvůli královně Světlých křičet.
"Ano, jsem si jistý. Moji předci ji kreslili po tisíciletí. Poznal bych ji kdekoli, dokonce i skrz led."
"Ale proč by mě volala? Co s tím mám společného já?"
"Moji strýcové říkali, že se do záležitostí našeho klanu pletla po tisíciletí, připravovala nás na moment, kdy nás bude nejvíc potřebovat. Strýc Cian ji viděl před čtyřmi, pěti lety stát za balustrádou ve Velké síni, sledovala nás. Řekl, že za ním přišla ve spánku a že ji v brzké budoucnosti zabijí, takže bude potřebovat, abychom provedli několik úkonů, abychom tomu zabránili - a s tím zničení světa tak, jak ho známe. Předpověděla, že zeď padne. Udělali jsme, co jsme mohli, aby se to nestalo. Řekl, že i v říši snů vypadala uštvaně a slabě. Předpokládal jsem, že se mu ukazovala odsud, z tohohle vězení. Řekla, že se vrátí, aby mu pověděla víc, ale to se nestalo. Zní to, že si zahrávala i s tvojí rodinou."
Použila mě. Královna Dananů zjistila, kdo jsem a využila mě. Nenáviděla jsem to. I když byla jen vzdálenou příbuznou původní královny, která ze mě - z konkubíny, opravila jsem se - odmítla udělat Danana a splnit tak královo přání. Navzdory tomu, že to doopravdy nebyla ta mrcha, která mě nenáviděla a pomstila se, i když mohla svou ohromnou moc použít k dobru, jsem nechápala, jak si mohla jakkákoli Světlá královna myslet, že mě využije, abych ji zachránila? Mě, konkubínu! Nenáviděla jsem ji a to jsem ji ani neviděla.
To to nikdy neskončí? To budu navždycky jenom pěšákem na jejich šachovnici? To se budu rodit znovu a znovu nebo mě budou nutit pít z kotle, nebo co se to stalo mým vzpomínkám, aby mě mohli zas a zas využívat?
Odvrátila jsem se, protože se mi zvedal žaludek.
"Je důležité, abychom ji dostali pryč. Já se nemůžu vrátit stejnou cestou. Zrcadla mě vyhodila asi dvě patra výš na straně útesu. Spadl jsem a teď ho nemůžu najít. Odkud jsi přišla ty, děvče?"
Odtrhla jsem pohled od rakve a podívala se na něj. Jak dostat pryč jeho, to byl úplně nový problém, na který jsem nepomyslela. "No, ty určitě nebudeš moc odejít cestou, kterou jsem přišla," zamumlala jsem.
"Proč sakra ne?"
Zajímalo mě, kolik se tady toho o Dananech dozvěděl. Možná jsem měla špatné zdroje a Barrons zemřel jen náhodou a ne kvůli tomu Zrcadlu. Možná, že kdyby slyšel mou odpověď, zasmál by se a řekl mi, že to je pitomost, že většina lidí a Dananů to Zrcadlo dokáže použít nebo že ho Cruceova kletba změnila. "Protože jsem přišla skrz Zrcadlo v králově ložnici."
Chvíli byl úplně zticha. "To není vtipné, děvče."
Nic jsem neřekla, jen jsem se na něj dívala.
"Taky to není možné," řekl rozhodně.
Strčila jsem ruce do kapes a čekala, až to vstřebá.
"Ta legenda je známá v každém světě, kde jsem byl. Jen dva dokáží tím Zrcadlem projít," řekl.
"Možná ho Cruceova kletba změnila."
"Královo Zrcadlo bylo první, které vytvořil a také úplně jiné. Kletba ho nijak neovlivnila. Používali ho jako nástroj popravy dlouho před Crucem."
Sakra. Opravdu jsem doufala, že tohle neřekne. Otočila jsem se k němu zády a stoupla si ke straně rakve. Královna Dananů mě donutí křičet. Chtěla jsem vědět proč. Už mě nebavilo hádat. Tohle byl moment pravdy.
Za mnou Christian pořád mluvil. "A ty nejsi ani jeden z nich."
"Neodmlouvej, chlapče," uzemnila jsem ho žertem, ale z mého tónu nebyl slyšet vtip, protože jsem byla rozpolcená z toho, co mě čekalo.
Přitiskla jsem ruce na ty správné runy. Ozvalo se kliknutí. Pak zasyčel vzduch, jak se víko rakve zvedlo pod mýma rukama. Jediné, co jsem musela udělat bylo odstrčit ho.
"Jen Temný král a konkubína mohli použít to Zrcadlo," pokračoval Christian.
Odtáhla jsem víko a podívala se.
Dlouho jsem byla zticha a vstřebávala to.
Pak jsem začala křičet.
Málem to fungovalo.
Až budu na vrchu, uvidím rakev z toho stejného modročerného ledu, ze kterého byly vyřezané ty čtyři kameny, jak stojí uprostřed vyvýšeného prostoru obklopená průzračnými útesy.
Chladný a kousavý vítr mi bude cuchat vlasy. Budu stát a chvíli se rozhodovat, než nakonec vykročím k hrobu.
Víko rakve bude zdobené prastarými symboly. Přimáčknu na ty runy ruce a víko se zvedne. Podívám se dovnitř.
Pak zakřičím.
Klopýtla jsem.
Zavřela jsem oči, ale ať jsem se snažila sebevíc, dovnitř jsem neviděla, takže jsem netušila, proč jsem ve snu vykřikla. Očividně tu cestu budu muset podniknout, abych tomu přišla na kloub.
Narovnala jsem se, napochodovala až na vrchol a tam jsem se překvapeně zastavila.
Byla tam ta hrobka z ledu se složitými rytinami, přesně jak jsem si to představovala. Ale rozhodně nebyla tak velká, aby se do ní král vešel.
Ale kdo byl on?
Tohle byla novinka. Ve všech mých snech jsem tu byla jen já a to, co bylo v té rakvi.
Ale on tu seděl, vysoký a krásně stavěný, bílý jako led, hladký jako socha s černými vlasy. Seděl vedle rakve a obličej měl skrytý v dlaních.
Stála jsem na vrcholu hřebenu a zírala. Vítr prudce vanul a cuchal mi vlasy. Byl jen zbytkovou vzpomínkou? Ale silueta jeho postavy nebyla rozmazaná, nebyla průhledná.
Byl tohle můj král?
Hned, jak jsem si to pomyslela, jsem si sama odpověděla. Nebyl to on.
Tak kdo to tedy byl?
Jeho kůže, tedy alespoň ta, kterou jsem viděla - ruka na tváři a bílá paže - byla pokrytá temnými tvary a symboly.
Bylo možné, že existovalo pět Temných princů? Tohle nebyl jeden z těch tří, kteří mě znásilnili, dokonce neměl ani křídla, takže to nebyl Válka/Cruce.
Tak kdo?
"Už bylo zatraceně na čase," pronesl přes rameno, aniž by se na mě otočil. "Čekám tu týdny."
Trhla jsem sebou. Taky mluvil tím příšerným hlasem, kterému moje mysl rozuměla, ale uši si na něj nemohly zvyknout. Ale to byl jen částečný důvod mého úleku. Další malou části bylo to, že jsem potřebovala setřást další vrstvu ledu. Ale ta největší část důvodu byla, že jsem si s hrůzou uvědomila, na koho se to dívám.
"Christian MacKeltar," řekla jsem a ušklíbla se. Mluvila jsem jazykem svých nepřátel, jazykem který jsem se nikdy neučila a v podstatě jsem ani neměla být schopná ho vyslovit. Čím dřív se dostanu zpátky skrz Zrcadlo, tím líp. "Jsi to ty?"
"Z masa a kostí, děvče. Teda... povětšinou."
Nebyla jsem si jistá, jestli má tedy víc kostí nebo masa. A nechtěla jsem se ptát.
Zvedl hlavu a přes rameno se na mě zběsile podíval. Byl krásný. Ale bylo to tak nějak špatně. Jeho oči byly celé černé. Když mrkl, vrátilo se mu do nich bělmo.
V jiném životě bych byla do Christiana MacKeltara blázen. Nebo alespoň do toho, kterého jsem potkala kdysi v Dublinu. Teď byl jiný, kdyby na mě nepromluvil, tak jsem si byla jistá, že bych ani nepoznala, kdo to je. Ten pohledný student s druidským srdcem a krásným úsměvem byl pryč. Jak jsem tak sledovala tvary a symboly pod jeho kůží, přemýšlela jsem: Kdybychom nebyli uprostřed vězení, kde nejsou barvy, byla by jeho tetování pořád černá nebo by hrála všemi barvami?
Moc dlouho jsem stála bez hnutí, protože jsem si najednou uvědomila, že se na něj dívám skrz tenkou vrstvu ledu. Ale on se také nehýbal a žádný led na sobě neměl. Jakto? Také měl na sobě tričko s krátkým rukávem. To mu nebyla zima? Když jsem se zbavila ledu, promluvil.
"Většinu toho, co se tu děje, máš v hlavě. Když to necháš, aby tě to ovládlo, zesílí to." Jeho slova zněla, jak když temné kladivo buší do xylofonu. Otřásla jsem se. V jeho hlase jsem stále slyšela náznak skotského přízvuku, ale ten element lidskosti na nelidském jazyce byl strašidelný.
"Chceš říct, že když nebudu přemýšlet nad tím, že zamrzám, tak nebudu?" řekla jsem. Zakručelo mi v žaludku a najednou měl místo ledu pokryla silná vrstva krémově modré polevy.
"Tys myslela na jídlo, že je to tak, děvče?" V jeho hlase bylo znát pobavení, takže se dal poslouchat o něco snesitelněji. Stoupl si, ale nepopošel ke mně. "Zjistíš, že tak je to tu běžné."
V duchu jsem si představila, že měním polevu zpátky na led. Bylo to tak jednoduché. Když jsem udělala krok dopředu, opadal ze mě. "Znamená to, že když si budu myslet, že jsem na horké, tropické pláži-"
"Ne. Látka tohohle světa je, jaká je. Můžeš to zhoršit, ale nikdy ne zlepšit. Můžeš jen ničit, ne vytvářet. To bylo od královny opravdu podlé. Předpokládám, že teď už na sobě nemáš polevu, ale zmrzlé vločky něčeho, na co se asi nechceš dívat zblízka."
Podívala jsem se na hrob. Nemohla jsem si pomoc. Byl tam, temný a tichý, jako strašák nočních můr po dvacet let. Snažila jsem se ho ignorovat, ale nemohla jsem. Neustále mě to hryzalo.
Budu stát vedle něj.
Otevřu ho, podívám se dovnitř a začnu křičet.
Jasně, s tím jsem nijak nespěchala.
Podívala jsem se na Christiana. Co tu dělal? Ať mě na tohle místo přivedlo cokoli, narušovalo to můj spánek většinu mého života. Měla jsem právo na pár chvilek sama pro sebe, než se postavím svému osudu.
Jestli jsem těch pár minut měla.
Neušlo mi, že jsem právě našla to, co jsem potřebovala. Jaké jsem to měla štěstí, že jsem našla pátého druida, kterého jsme potřebovali k vykonání rituálu přesně tam, kam mě to celou dobu vedlo!
Jen škoda, že už jsem dávno nevěřila na šťastné náhody.
Připadalo mi, jako by mnou někdo manipuloval. Ale kdo a proč?
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se.
"Co se mi stalo?" zasmála se znělo to, jako přejíždění nehtů po tabuli. "Ty ses mi stala, děvče. Ty. Nakrmila jsi mě Temným masem."
Odpudilo mě to. Tohle s ním udělalo Temné maso? Ať už Christian prošel jakoukoli proměnou ve světě, kde jsme si sušili oblečení, se tady rozšířilo světelnou rychlostí.
Vypadal jako napůl člověk a napůl Danan a v tomhle místě stínů a ledu se podobal spíš Temné rase, ne jejich bratrům. Ještě pár detailů a vypadal by jako jeden z princů. Kousla jsem se do rtu. Co jsem mohla říct? Je mi to líto? Bolí to? Měníš se v mostrum také uvnitř? Možná bude vypadat líp, až zase bude v reálném světě, kde jsou i jiné barvy než jen černá, bílá a modrá.
Usmál se na mě temným pohledem, bílé zuby mu zazářily v kontrastu s kobaltovými rty a mramorovou tváří. "Tvoje srdce pro mě pláče. Vidím ti to na očích," posmíval se mi. Jeho úsměv povadl a v jeho pohledu teď bylo nepřátelství. "To by mělo. Začínám vypadat jako jeden z nich, že ano? Tady nejsou žádná příhodná zrcadla. Netuším, jak vypadá moje tvář a pochybuji, že bych to chtěl vědět."
"Tohle z tebe udělalo Temné maso? Tomu nerozumím. Já ho jedla taky. A taky Mallucé, Darroc, Fiona a O'Bannion. Pak taky Jayne a jeho muži. Nic takového se nikomu z nich nestalo."
"Předpokládám, že to začalo o Halloweenu. Neměl jsem na sobě dost run." Usmál se vražedným úsměvem. "Viním z toho Barronse. Teď uvidíme, kdo je lepší Druid. Až se potkáme, tak si budeme muset promluvit."
Z jeho výrazu jsem pochybovala, že myslí slovně. "To Jericho tě potetoval?"
Pozvedl obočí. "Takže teď je to Jericho? Ne, to byli moji strýcové Dageus a Cian, ale on to měl zkontrolovat, když jsem skončil a neudělal to. Nechal mě vstoupit do rituálu nechráněného."
"A jak moc by to vytočilo tvoje strýce, kdyby se o to pokusil?" Zkusila jsem ho bránit.
"Stejně to měl udělat. Věděl o ochranných runách mnohem víc, než já. Jeho znalosti jsou starší než naše, což je zatraceně nepředstavitelné."
"Co se tu noc stalo, Christiane?" Ani on, ani Barrons mi to nikdy neřekli.
Promnul si rukou obličej a přejel si po modrém strništi. "Předpokládám, že teď už je asi jedno, kdo o tom ví. Myslel jsem, že dokážu tu svoji ostudu schovat, ale vypadá to, že nakonec budu muset s pravdou ven."
Začal chodit v malém kruhu kolem černé rakve a pod nohama mu křupal led. Byla to vyšlapaná cesta. Už tu byl pěkně dlouho.
Snažila jsem se na něj soustředit, ale můj pohled neustále přitahovala ta hrobka. Led byl silný, ale když jsem se podívala pořádně, mohla jsem vidět skrz promrzlé strany. Víko bylo slabší, než zbytek rakve.
Viděla jsem skrz led obličej nějaké osoby?
Rychle jsem se podívala zpátky na Christiana. "A?"
"Snažili jsme se vyvolat prastarého boha Draghara, jednoho z temných čarodějů. Uctívali ho dlouho předtím, než přišli Danané. Byla to naše jediná naděje, jak zabránit Darrocově magii. Uspěli jsme, vyvolali jsme ho. Cítil jsem, jak ožil. Ty velké kameny, které byly zasazené hluboko do země, se rozpadly." Odmlčel se a nechal ozvěnu svého hlasu odrážet se od stěn a skal dokud nezanikla. "Šel si pro mě. Přímo pro mě. Chtěl moji duši. Hrála jsi někdy hru, kdo dřív uhne, Mac?"
Potřásla jsem hlavou.
"Prohrál jsem. Překvapuje mě, že Barronse nezničil. Cítil jsem, jak mě minul a vrazil přímo do něj. Pak byl prostě... pryč."
"A co to má společného s tím, co se stalo tobě?"
"Dotkl se mě." Vypadal znechuceně. "On... Nechci o tom mluvit. Pak jsi mi dala krev temných Dananů a to, se třemi lety tady-"
"Tři roky?" Ta slova ze mě vylétla v kakofonie disharmonie, že jsem byla překvapená, že jsem tím řevem nespustila lavinu. "Ty jsi byl ve vězení Temných tři roky?"
"Ne, tady jsem pár týdnů. Ale v Zrcadlech už tři roky jsem, to jsem propočítal."
"Ale neutekl ani měsíc, od chvíle, co jsem tě viděla naposledy!"
"Takže mi to tu utíká rychleji," zamumlal.
"Což je úplný opak toho, co se normálně děje. Většinou tu uteče pár hodin, ale venku jsou to dny."
Pokrčil rameny. "Když jde o mě, tak věci nikdy nejsou tak úplně, jak mají být. Jsem trochu nepředvídatelný." Jeho úsměv byl napjatý a oči měl zase celé černé.
Měla jsem na jazyku omluvu, ale byla jsem pragmatičtější, než dřív a už mě nebavilo, jak mě všichni ze všeho vinili. "Když jsem tě našla v té poušti, tak jsi umíral. Měla jsem tě tam radši pohřbít?"
V koutcích úst mu zacukalo. "Ano, to je ten háček, že ano? Jsem rád, že jsem naživu. A netušíš, co to se mnou dělá. Býval jsem součástí klanu, který chránili Danani, dodržoval Dohodu a příměří mezi námi a nimi. Teď jsem se proměnil v jednoho z nich. Kdysi jsem si myslel, že Keltarové jsou ti dobří. Teď nevěřím tomu, že nějací dobří vůbec existují."
"To by radši měli. Potřebuju jich pět pro jeden rituál." Můj pohled znovu sklouzl k rakvi. Otřásla jsem se a podívala se pryč. Za předpokladu, že se odsud dostanu příčetná a živá.
"Podívej se sama a rozhodni se. Teď se mezi ně budu hodit. Strýc Dageus se kdysi otevřel třinácti nejhorším druidům, kteří kdy existovali a stále některé z nich nedokáže vypudit ani pomocí exorcismu."
Takže Dageus byl "obydlený nebo posedlý" přesně tak, jak proroctví říkalo!
"A strýc Cian byl uvězněn v Zrcadlech skoro tisíc let, jako by to už tak nebyl dost velký barbar. Myslí se, že každá moc je dobrá a udělal by cokoli, aby udržel sebe a svou ženu naživu a šťastnou. Pak je tu Da, který ti bude k ničemu. Podíval se na jednoho z nich, když se objevili a zapřísahal se, že už s druidskými praktikami nechce mít nic společného."
"To je nepřijatelné," řekla jsem rozhodně. "Potřebuju všech pět z vás."
"Tak to hodně štěstí."
Tiše jsme se na sebe podívali. Po chvíli se na mě slabě usmál. "Věděl jsem, že někdo přijde. Jen jsem nečekal, že to budeš ty. Myslel jsem, že moji strýcové tu to najdu, takže bych se měl držet poblíž. Nemohl jsem najít tu zatracenou cestu ven."
"Co jsi jedl?"
"Jedl jsem tak, jak dýcháme. Je to součást toho pekla. Žádné jídlo, žádné dýchání. Ale hlad, hlad nikdy neodchází. A sex. Bože, jak ten já potřebuju!" Vrhl na mě pohled, který mě zamrazil. Nebyl tak bezedný jako u princů, ale lidský také nebyl. "Spaluje tě touha, ale nemůžeš s tím nic udělat. Nic tu není horší než ta touha. Pár dnů bylo fakt špatných, málem jsem zešílel. Kdybychom ty a já-"
"Díky, ale ne," řekla jsem rychle. Můj život už byl tak dost komplikovaný a i kdyby nebyl, tak tohle nebylo místo, kde bych to chtěla podniknout.
"Předpokládám, že by to stejně nefungovalo," dokončil suše. "To jsem tak odpudivý, děvče?"
"Jen trochu... strašidelný."
Odvrátil se.
"Ale stejně zatraceně sexy," dodala jsem.
Podíval se na mě a usmál se.
"Tohle je ten Christian, kterého znám," poškádlila jsem ho. "Pořád jsi to ty."
"Až se dostanu ze Zrcadel, tak doufám, že to takhle nebude. Že už takovýhle nebudu."
To jsme doufali ve stejnou věc, aby se to urychleně vrátilo do normálu, až odsud zmizíme.
Podívala jsem se na hrob. Budu ho muset otevřít. Čelit tomu, abych to už měla za sebou. Byl to král? Děsil mě? Proč? Jak mohl vypadat, že mě to donutilo křičet?
Sledoval můj pohled. "Takže teď víš, proč tu sedím. Ale proč jsi tu ty? Jak jsi to tu našla?"
"Zdálo se mi o tomhle místě celý můj život, jako bych sem měla přijít."
Zkroutil ústa. "Ano, to dělá. Pěkně s námi to děvče vyjebává."
"Děvče? Jaké děvče?"
Kývl směrem k rakvi. "Královna."
Zamrkala jsem. "Jaká královna?" Tohle nedávalo smysl.
"Aoibheal, královna Světlých."
"To ona je v té rakvi?"
"Koho jsi myslela, že tam najdeš?"
Už jsem neváhala, přistoupila jsem k rakvi a podívala se skrz víko. Pod kouřícím ledem a runami jsem viděla náznak bledé kůže, zlatých vlasů a útlou postavu.
"Musíme ji odsud rychle dostat," řekl. "Jestli je tedy pořád naživu. Skrz ten led ji pořádně nedivím. Mohl bych přísahat, že jsem jednou slyšel, jak vydala nějaký zvuk."
Vůbec jsem ho neposlouchala. Proč by byla královna tady? V'lane řekl, že ji drží v bezpečí ve Férii.
V'lane lhal.
O čem dalším lhal?
Přivedl ji sem? Jestli ne, tak kdo? Proč? A proč bych měla při otevření toho víka křičet? Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a podívala se dolů. Něco mi unikalo.
"Jsi si naprosto jistý, že uvnitř té rakve je Světlá královna?" Proč mi mě královna volala sem? Proč by volala konkubínu? Jak vůbec mohla vědět, kdo jsem, když jsem se reinkarnovala? Nevypadala jsem jako ona. Bylo absurdní myslet si, že to byla náhoda. Nic z toho nedávalo smysl. Nemohla jsem přijít na jediný důvod, proč bych měla kvůli královně Světlých křičet.
"Ano, jsem si jistý. Moji předci ji kreslili po tisíciletí. Poznal bych ji kdekoli, dokonce i skrz led."
"Ale proč by mě volala? Co s tím mám společného já?"
"Moji strýcové říkali, že se do záležitostí našeho klanu pletla po tisíciletí, připravovala nás na moment, kdy nás bude nejvíc potřebovat. Strýc Cian ji viděl před čtyřmi, pěti lety stát za balustrádou ve Velké síni, sledovala nás. Řekl, že za ním přišla ve spánku a že ji v brzké budoucnosti zabijí, takže bude potřebovat, abychom provedli několik úkonů, abychom tomu zabránili - a s tím zničení světa tak, jak ho známe. Předpověděla, že zeď padne. Udělali jsme, co jsme mohli, aby se to nestalo. Řekl, že i v říši snů vypadala uštvaně a slabě. Předpokládal jsem, že se mu ukazovala odsud, z tohohle vězení. Řekla, že se vrátí, aby mu pověděla víc, ale to se nestalo. Zní to, že si zahrávala i s tvojí rodinou."
Použila mě. Královna Dananů zjistila, kdo jsem a využila mě. Nenáviděla jsem to. I když byla jen vzdálenou příbuznou původní královny, která ze mě - z konkubíny, opravila jsem se - odmítla udělat Danana a splnit tak královo přání. Navzdory tomu, že to doopravdy nebyla ta mrcha, která mě nenáviděla a pomstila se, i když mohla svou ohromnou moc použít k dobru, jsem nechápala, jak si mohla jakkákoli Světlá královna myslet, že mě využije, abych ji zachránila? Mě, konkubínu! Nenáviděla jsem ji a to jsem ji ani neviděla.
To to nikdy neskončí? To budu navždycky jenom pěšákem na jejich šachovnici? To se budu rodit znovu a znovu nebo mě budou nutit pít z kotle, nebo co se to stalo mým vzpomínkám, aby mě mohli zas a zas využívat?
Odvrátila jsem se, protože se mi zvedal žaludek.
"Je důležité, abychom ji dostali pryč. Já se nemůžu vrátit stejnou cestou. Zrcadla mě vyhodila asi dvě patra výš na straně útesu. Spadl jsem a teď ho nemůžu najít. Odkud jsi přišla ty, děvče?"
Odtrhla jsem pohled od rakve a podívala se na něj. Jak dostat pryč jeho, to byl úplně nový problém, na který jsem nepomyslela. "No, ty určitě nebudeš moc odejít cestou, kterou jsem přišla," zamumlala jsem.
"Proč sakra ne?"
Zajímalo mě, kolik se tady toho o Dananech dozvěděl. Možná jsem měla špatné zdroje a Barrons zemřel jen náhodou a ne kvůli tomu Zrcadlu. Možná, že kdyby slyšel mou odpověď, zasmál by se a řekl mi, že to je pitomost, že většina lidí a Dananů to Zrcadlo dokáže použít nebo že ho Cruceova kletba změnila. "Protože jsem přišla skrz Zrcadlo v králově ložnici."
Chvíli byl úplně zticha. "To není vtipné, děvče."
Nic jsem neřekla, jen jsem se na něj dívala.
"Taky to není možné," řekl rozhodně.
Strčila jsem ruce do kapes a čekala, až to vstřebá.
"Ta legenda je známá v každém světě, kde jsem byl. Jen dva dokáží tím Zrcadlem projít," řekl.
"Možná ho Cruceova kletba změnila."
"Královo Zrcadlo bylo první, které vytvořil a také úplně jiné. Kletba ho nijak neovlivnila. Používali ho jako nástroj popravy dlouho před Crucem."
Sakra. Opravdu jsem doufala, že tohle neřekne. Otočila jsem se k němu zády a stoupla si ke straně rakve. Královna Dananů mě donutí křičet. Chtěla jsem vědět proč. Už mě nebavilo hádat. Tohle byl moment pravdy.
Za mnou Christian pořád mluvil. "A ty nejsi ani jeden z nich."
"Neodmlouvej, chlapče," uzemnila jsem ho žertem, ale z mého tónu nebyl slyšet vtip, protože jsem byla rozpolcená z toho, co mě čekalo.
Přitiskla jsem ruce na ty správné runy. Ozvalo se kliknutí. Pak zasyčel vzduch, jak se víko rakve zvedlo pod mýma rukama. Jediné, co jsem musela udělat bylo odstrčit ho.
"Jen Temný král a konkubína mohli použít to Zrcadlo," pokračoval Christian.
Odtáhla jsem víko a podívala se.
Dlouho jsem byla zticha a vstřebávala to.
Pak jsem začala křičet.
1 comments:
Děkuji za další úžasný překlad
Okomentovat